Příchod našich občanů na Střední
východ
Československý pěší prapor 11
- Východní
První bojové nasazení
Československého pěšího praporu 11 - Východního
Operace
"Exporter"
Strážní služba v Sýrii
Tobruk
200. lehký protiletadlový pluk
Rozpuštění československých sil
v Africe a na Středním Východě
Příchod našich občanů
na Střední východ
Jedna z cest do emigrace směřovala na Střední východ a do
Egypta. Od září 1940 do května 1943 i zde probíhaly
válečné akce a čs. občané se tu aktivně podíleli v boji
proti silám Osy. V té době byly zdejší čs. jednotky vedle
našich perutí RAF a domácího odboje jediným důkazem o
národním odhodlání pokračovat v boji proti nacismu až do
konečného vítězství a k plné obnově Československé
republiky.
Cesta z Protektorátu na Střední východ nabyla na významu
zvláště po obsazení Polska Německem, kdy se dalo uprchnout
jen přes Slovensko a Maďarsko, kde při dopadení hrozilo
vydání Němcům. V bezpečí byli uprchlíci až v
jugoslávském Bělehradu, kde dosud působil čs. konzulát,
který se postaral o převoz do Bejrútu v Libanonu, jež byl
mandátním územím Francie. Zde byl čs. vojákům nabídnut
vstup do francouzské Cizinecké legie nebo odchod k tvořícímu
se čs. zahraničnímu vojsku ve Francii. Po porážce Francie v
červnu 1940 a ustavení kolaborantské vlády ve Vichy hrozila
čs. občanům v Sýrii a Libanonu internace nebo dokonce
vydání Němcům, a tak 29. června 1940 přešlo zbylých 206
čs. vojáků do britské Palestiny, kde byli pod vedením plk.
Koreše soustřeďováni v osadě Az Sumeiriya. Konec tomuto
emigračnímu proudu učinilo německé bleskové tažení na
Balkáně na jaře 1941.
Na Střední východ se také dostala část čs. vojáků
zajatých Rudou armádou v Polsku, které se podařilo na SSSR
vyreklamovat. Britské i čs. úřady se k těmto lidem
zpočátku chovaly s nedůvěrou, zvláště bylo-li mezi nimi
mnoho "hvězdářů", kteří svými komunistickými
agitacemi vyvolávaly zmatek. SSSR měl od srpna 1939 s
hitlerovským Německem uzavřenu vojenskou smlouvu a byl jeho
faktickým spojencem. Sporům nakonec udělal konec 22. červen
1941, kdy Německo SSSR napadlo a obě strany tak získaly
společného nepřítele.
Československý pěší
prapor 11 - Východní
V Palestině byla vyhlášena mobilizace čs. státních
příslušníků už 22. května 1940 a v osadě v Az Sumeiriyi
byla 30. června vytvořena rámcová vojenská organizace. 17.
července se čs. vojenská skupina přesunula do Gedery, 30 km
od Tel Avivu. Do 1. září 1940 se zde soustředilo 327
čechoslováků a další přicházeli ze Sovětského svazu. Po
uznání čs. politické reprezentace E. Beneše britskou vládou
a po podepsání čs.-britské dohody se vytvořila půda i pro
oficiální zřízení čs. vojenské jednotky na Středním
východě. Na státní svátek 28. října byl tedy v Gedeře
ustaven Československý pěší prapor 11 - Východní a Československé
výcvikové středisko - Východní v Agami v Egyptě. Čs.
pěší prapor vojensky podléhal britskému Vrchnímu
velitelství Středního východu a administrativně spadal pod Čs.
vojenskou misi pro Střední východ a Egypt, která byla
zřízena na podzim 1940 v čele s generálem O. Gakem-Mezlem.
Velitelem praporu se stal sedmačtyřicetiletý podplukovník
Karel Klapálek, velitelem vývikového střediska plukovník
Koreš.
podplukovník Karel Klapálek,
velitel 11. československého
pěšího praporu - Východního
Nahrávka z archivu Českého Rozhlasu 2 - Praha o generálu
Klapálkovi - DOWNLOAD
Reorganizace jednotky do rámce praporu znamenala
první krok k nasazení československých vojáků na frontě.
Tomu však stále bránil zásadní nedostatek. Ne že by čs.
vojáci nebyli dobře připraveni, právě naopak, úroveň
jejich výcviku se dokonce stala v Palestině měřítkem i pro
britské jednotky, ale bylo jich prostě příliš málo. 10.
prosince se pěší prapor přesunul z Gedery do nového
výcvikového střediska v Judské poušti nedaleko Jericha. Zde
se čs. vojáci podrobili náročnému výcviku v pouštních
podmínkách.
Nástup 11. československého pěšího praporu - Východního
24. února byl zahájen mnohasetkilometrový
přesun do tranzitního tábora u oázy Sídí al-Bišár, 20 km
východně od Alexandrie. Od 18. března plnil pěší prapor
své první bojové poslání - po přesunu do tábora v Agami na
pobřeží Středozemního moře na předměstí Alexandrie zde
společně s polskými jednotkami střežil zajatecké tábory s
více než 10 000 zajatci.
Tábor 11. čsl. pěšího praporu v Sídí al-Bišár
V Agami se konečně podařilo naplnit početní stavy praporu na
počty předepsané britskými válečnými tabulkami. Počet
vojáků narůstal především příjezdy transportů s vojáky
Československého legionu v Polsku, jež byli od září 1939
internováni v SSSR. Prapor byl již tedy kompletně vycvičen a
připraven k boji. K 1. červnu 1941 činil jeho početní stav
celkem 759 mužů, z toho 47 důstojníků. Po doplnění stavu
ukončil prapor strážní službu v alexandrijském přístavu a
okolních zajateckých táborech a 31. května se přesunul do
Západní pouště.
První bojové nasazení
Československého pěšího praporu 11 - Východního
Během formování čs. praporu se mezitím se vojska Osy v
severní Africe, posílená o nově příchozí německý
expdediční sbor pod velením generála Rommela chopila
iniciativy, během jarní ofenzivy dobyla celou Libyi a 11. dubna
oblehla důležitý severoafrický přístav Tobrúk. Čs. prapor
byl 19. května 1941 urychleně přidělen k britské 23.
brigádě brigádního generála A. Gallowaye, která byla
dočasně součástí 4. indické divize generála Masservyho a
31. května poslán na frontu. Cílem byl úsek záložního
obranného postavení u Sídí Bagguš, nedaleko Marsá Martúh,
kde naši vojáci konali strážní službu a zpevňovali
přidělené obranné postavení. Poté byl 11. pěší prapor
pověřen ochranou letišť v okolí Sídí Hanajš před
německými výsadky. Jednalo se o letiště al-Kasába, Maátin
Bagguš a Fuka.
Vojáci praporu strážící letiště
K zajištění tohoto úkolu bylo praporu
poskytnuto několik brencarrierů, malých obrněných
transportérů vyzbrojených kulometem Bren, které prapor
využil k vytváření rychlých mobilních jednotek schopných
se rychle přesunout a zasáhnout na místě eventuelního
výsadku. K vzdušnému výsadku na letiště bráněná
československými vojáky sice nedošlo, zato však byla
častým terčem útoků nepřátelského letectva. Během
britského útoku u Capuzza, operace "Battleaxe", měl
být pěší prapor dokonce nasazen do předních liníí, ale
rozkaz byl naštěstí v poslední chvíli odvolán. Místo
pěšího praporu byl nasazen britský pluk The Buffs, který byl
při útoku rozdrcen a jeho velitel zabit. Namísto operace
"Battleaxe" se měl 11. československý prapor
společně s celou 23. brigádou účastnit závěrečné fáze
operace "Exporter" a dne 24. června opustil Sídí
Hanajš, aby se vlakem přesunul k Suezskému průplavu.
Operace
"Exporter"
Strážní služba v
Sýrii
Od 14. července 1941 se také 11. československý pěší
prapor - Východní stal součástí britských okupačních
vojsk v Sýrii a postupně se přesunoval k severu. Již 15.
července zamířil prapor do tábora u Júmúru, odkud zakrátko
pokračoval dále do Ámmíku. Líbezná krajina v okolí tohoto
tábora však byla zamořena nejrůznějšími nemocemi, od
malárie přes písečnou horečku po nejrůznější kožní
choroby. Žloutenka a úplavice doplňovaly spektrum zdravotních
pohrom, které již v druhé polovině července upoutaly na
lůžko víc než desetinu vojáků praporu. Další přesun k
severu přes Baalbek, Homs a Hamá do Idlibu uskutečněný ve
dnech 4. a 5. srpna proto českoslovenští vojáci i velitelé
uvítali. V severní Sýrii byl 11.československý prapor
nejprve mobilní zálohou 23. brigády, v polovině srpna pak
převzal strážní a kontrolní službu u tureckých hranic na
obrovském území severní Sýrie. Štáb praporu a rota
doprovodných zbraní byly v Aleppu (Halab), 2. rota se rozvinula
v okolí Idlibu a u řeky Orontes (Nahr al-Ásí), 4. rota v
okolí Azázu směrem k průsmyku Syrská vrata, 3. rota pak na
horním toku řeky Eufrat. Odloučená 1. rota se přesunula do
vzdálené Palmyry, později se vrátila do Aleppa a nakonec
střežila železniční trať u tureckých hranic. Fádní, ale
poměrně náročná strážní služba československých
vojáků na syrsko-tureckých hranicích trvala až do počátku
října.
Vojáci 1. roty vystupují v pevnosti Palmyra z obrněného
transportéru Brencarrier
Monotónní služba značně vzdálená představám o boji proti
nacistickým okupantům byla i jednou z příčin události,
která československému praporu zajistila nevítanou pozornost.
Koncem léta se mezi vojáky rozšířily pověsti o tom, ze
československá vojenská mise v Jeruzalémě zabránila odjezdu
praporu do Sovětského svazu, kde měl být spolu se zbylými
vojáky Českého a slovenského legionu nasazen na frontu. Tyto
fámy byly značně zkresleným odrazem skutečné žádosti
exilového ministerstva obrany v Londýně, kterou generál
Ondrej Mézl-Gak předložil 16. srpna britskému vrchnímu
velení v Káhiře. V žádosti se ovšem nejednalo o přesun 11.
československého praporu na východní frontu, nýbrž do
Velké Británie. Odpověď generála Auchinlecka z 2. září
byla zamítavá. Britské velení takový přesun s odvoláním
na nedostatek lodního prostoru vyloučilo a navíc uvedlo, že
vzhledem “k obtížím při hledání náhrady za tuto velmi
hodnotnou jednotku se zcela rozhodně staví proti jejímu
odjezdu ze Středního východu….” Zcela zkomolená verze
těchto jednání však vyburcovala skupinku československých
vojáku k činu skutečně prazvláštnímu. Dne 20. září 1941
odcizila skupina 24 československých vojáků v Aleppu
třítunové nákladní auto Chevrolet a vydala se na vlastní
pěst bojovat na východní frontu. Překročila řeku Eufrat,
projela iráckou pouští al-Dzazíra, překročila řeku Tigris
a po pětidenní cestě pronikla Kurdistánem do Íránu.
Navázání kontaktu se sovětskými vojenskými orgány v
Tabrízu (severní část Íránu byla od konce srpna obsazena
sovětskými vojsky, jižní část britskými) však nevedlo ke
kýženému přesunu k československé jednotce v Sovětském
svazu (její formování ostatně ještě ani nezačalo), nýbrž
k internaci v tabrízských kasárnách. Akce tak nakonec
skončila právě opačně, než uprchlíci chtěli. Do boje na
východní frontě se nedostali a navíc ještě zmeškali
nejslavnější bojové vystoupení 11. československého
praporu. Neuvážený čin muselo velení československého
vojska na Středním východe kvalifikovat jako dezerci a 18
vojáků, které Sověti předali v prosinci 1941
československému vojenskému přidělenci v Teheránu majoru
Hieke-Stojovi s ohledem na jejich přání vrátit se k
československé jednotce na Středním východě, bylo v březnu
1942 odsouzeno polním soudem na 8 až 12 měsíců vězení.
Prezident Beneš je s ohledem na čestné pohnutky činu všechny
amnestoval.
Vrchní velitel britských vojsk na Středním východě,
generál Auckinleck, navštívil 30. srpna Aleppo a po
slavnostní přehlídce se zeptal velitele 11. československého
pěšího praporu: “Chcete jít na Kypr, nebo znovu na
bojiště?” Podplukovník Klapálek ho taktně upozornil, že
takové rozhodnutí přísluší jeho nadřízeným na vojenské
misi v Jeruzalémě. “Dobře! A váš osobní názor?”
opáčil Auchinleck. Klapálek se ani trochu nerozmýšlel: “Na
Kypru se přece nebojuje, co bychom tam dělali?” Vrchní
velitel se usmál a řekl již jen: “All right!” Vše bylo
jasné. O čtyři týdny později dostal podplukovník Klapálek
rozkaz vrchního velitelství britských vojsk na Středním
východě, kterým se nařizoval přesun 11. československého
praporu ze Sýrie do Alexandrie. Neoficiální dovětek
naznačoval, ze Konečným místem přesunu je Tobrúk.
Tobruk
200. lehký protiletadlový
pluk
21. května 1942 byl 11. čs. pěší prapor zrušen a
reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk.
Reorganizaci umožnil mj. příchod několik set nováčků z
výcvikového střediska. Útvar se členil do tří praporů
(500., 501. a 502) a velitelem byl určen opět plk. Karel
Klapálek. Výcvik protiletadlové dělostřelby probíhal v
palestinském táboře v Bath Galimu. Pluk byl vyzbrojen 40 mm
kanóny "Boffors". Mezitím se na severoafrickém
válčišti opět vyvinula situace v neprospěch Spojenců.
Bezprostředně po skončení výcviku převzal proto 500. prapor
protivzdušnou obranu haifského přístavu a jeho rafinérií a
501. prapor ochranu Bejrútu. Když na podzim 1942 přešli
Britové do rozhodného protiútoku v součinnosti s Američany,
kteří se vylodili v severozápadní Africe, 200.
protiletadlový pluk opět postupoval na západ. Na Silvestra
1942 dorazil po druhé do Tobrúku, který chránil v rámci 17.
protiletadlové brigády před německými vzdušnými útoky z
Kréty až do konce afrického polního tažení. Nejvíce se
vyznamenal při náletu 20. ledna 1943, kdy odrazil německý
nálet a sestřelil při tom jeden Junkers Ju 88. Protivzdušnou
obranu Tobrúku zastával pluk až do 12. června a o čtyři dny
byl převezen do Egypta, kde měl vyčkat námořní transport do
Anglie.
Rozpuštění
československých sil v Africe a na Středním Východě
Čs. útvary v Africe a na Středním Východě byly všechny
zrušeny během léta 1943 a jejich příslušníci byli
připraveni k převozu do Anglie. Zůstat zde měli pouze
specialisté, kteří měli přejít do výroby, lékaři,
administrativní štáb při Čs. vojenské misi a asi 100
vojáků odmítajících cestu do Anglie z osobních důvodů. 5.
července se v přístavu Teffik na jihu Suezského průplavu
nalodilo na loď Mauretania 1 326 mužů, která po
plavbě kolem mysu Dobré naděje doplula 11. srpna do
Liverpoolu. Vojáci posílili 1.
čs samostatnou brigádu ve Velké Británii.
Prameny:
Čejka, Eduard, Československý
odboj na Západě (1939-1945)
Mladá fronta, Praha 1997
Duben, V. N., Na všech frontách -
Čechoslováci ve II. světové válce
Melantrich, Praha 1992
Gottlieb, František, Po druhé
Tobruk
Naše Vojsko, Praha 1946 .
Hrbek, Jaroslav, Tobrúk 1941
Argo, Praha 1997
Klapálek, Karel, Ozvěny bojů
Naše vojsko, Praha 1987
Tento text je na stažení zde