Československý odboj na

Středním Východě a v Africe





Příchod našich občanů na Střední východ

Československý pěší prapor 11 - Východní

První bojové nasazení Československého pěšího praporu 11 - Východního

Operace "Exporter"

Strážní služba v Sýrii

Tobruk

200. lehký protiletadlový pluk

Rozpuštění československých sil v Africe a na Středním Východě






Příchod našich občanů na Střední východ

Jedna z cest do emigrace směřovala na Střední východ a do Egypta. Od září 1940 do května 1943 i zde probíhaly válečné akce a čs. občané se tu aktivně podíleli v boji proti silám Osy. V té době byly zdejší čs. jednotky vedle našich perutí RAF a domácího odboje jediným důkazem o národním odhodlání pokračovat v boji proti nacismu až do konečného vítězství a k plné obnově Československé republiky.
Cesta z Protektorátu na Střední východ nabyla na významu zvláště po obsazení Polska Německem, kdy se dalo uprchnout jen přes Slovensko a Maďarsko, kde při dopadení hrozilo vydání Němcům. V bezpečí byli uprchlíci až v jugoslávském Bělehradu, kde dosud působil čs. konzulát, který se postaral o převoz do Bejrútu v Libanonu, jež byl mandátním územím Francie. Zde byl čs. vojákům nabídnut vstup do francouzské Cizinecké legie nebo odchod k tvořícímu se čs. zahraničnímu vojsku ve Francii. Po porážce Francie v červnu 1940 a ustavení kolaborantské vlády ve Vichy hrozila čs. občanům v Sýrii a Libanonu internace nebo dokonce vydání Němcům, a tak 29. června 1940 přešlo zbylých 206 čs. vojáků do britské Palestiny, kde byli pod vedením plk. Koreše soustřeďováni v osadě Az Sumeiriya. Konec tomuto emigračnímu proudu učinilo německé bleskové tažení na Balkáně na jaře 1941.
Na Střední východ se také dostala část čs. vojáků zajatých Rudou armádou v Polsku, které se podařilo na SSSR vyreklamovat. Britské i čs. úřady se k těmto lidem zpočátku chovaly s nedůvěrou, zvláště bylo-li mezi nimi mnoho "hvězdářů", kteří svými komunistickými agitacemi vyvolávaly zmatek. SSSR měl od srpna 1939 s hitlerovským Německem uzavřenu vojenskou smlouvu a byl jeho faktickým spojencem. Sporům nakonec udělal konec 22. červen 1941, kdy Německo SSSR napadlo a obě strany tak získaly společného nepřítele.


Československý pěší prapor 11 - Východní

V Palestině byla vyhlášena mobilizace čs. státních příslušníků už 22. května 1940 a v osadě v Az Sumeiriyi byla 30. června vytvořena rámcová vojenská organizace. 17. července se čs. vojenská skupina přesunula do Gedery, 30 km od Tel Avivu. Do 1. září 1940 se zde soustředilo 327 čechoslováků a další přicházeli ze Sovětského svazu. Po uznání čs. politické reprezentace E. Beneše britskou vládou a po podepsání čs.-britské dohody se vytvořila půda i pro oficiální zřízení čs. vojenské jednotky na Středním východě. Na státní svátek 28. října byl tedy v Gedeře ustaven Československý pěší prapor 11 - Východní a Československé výcvikové středisko - Východní v Agami v Egyptě. Čs. pěší prapor vojensky podléhal britskému Vrchnímu velitelství Středního východu a administrativně spadal pod Čs. vojenskou misi pro Střední východ a Egypt, která byla zřízena na podzim 1940 v čele s generálem O. Gakem-Mezlem. Velitelem praporu se stal sedmačtyřicetiletý podplukovník Karel Klapálek, velitelem vývikového střediska plukovník Koreš.



podplukovník Karel Klapálek,
velitel 11. č
eskoslovenského pěšího praporu - Východního

Nahrávka z archivu Českého Rozhlasu 2 - Praha o generálu Klapálkovi - DOWNLOAD

Reorganizace jednotky do rámce praporu znamenala první krok k nasazení československých vojáků na frontě. Tomu však stále bránil zásadní nedostatek. Ne že by čs. vojáci nebyli dobře připraveni, právě naopak, úroveň jejich výcviku se dokonce stala v Palestině měřítkem i pro britské jednotky, ale bylo jich prostě příliš málo. 10. prosince se pěší prapor přesunul z Gedery do nového výcvikového střediska v Judské poušti nedaleko Jericha. Zde se čs. vojáci podrobili náročnému výcviku v pouštních podmínkách.


Nástup 11. československého pěšího praporu - Východního

24. února byl zahájen mnohasetkilometrový přesun do tranzitního tábora u oázy Sídí al-Bišár, 20 km východně od Alexandrie. Od 18. března plnil pěší prapor své první bojové poslání - po přesunu do tábora v Agami na pobřeží Středozemního moře na předměstí Alexandrie zde společně s polskými jednotkami střežil zajatecké tábory s více než 10 000 zajatci.


Tábor 11. čsl. pěšího praporu v Sídí al-Bišár

V Agami se konečně podařilo naplnit početní stavy praporu na počty předepsané britskými válečnými tabulkami. Počet vojáků narůstal především příjezdy transportů s vojáky Československého legionu v Polsku, jež byli od září 1939 internováni v SSSR. Prapor byl již tedy kompletně vycvičen a připraven k boji. K 1. červnu 1941 činil jeho početní stav celkem 759 mužů, z toho 47 důstojníků. Po doplnění stavu ukončil prapor strážní službu v alexandrijském přístavu a okolních zajateckých táborech a 31. května se přesunul do Západní pouště.

První bojové nasazení Československého pěšího praporu 11 - Východního

Během formování čs. praporu se mezitím se vojska Osy v severní Africe, posílená o nově příchozí německý expdediční sbor pod velením generála Rommela chopila iniciativy, během jarní ofenzivy dobyla celou Libyi a 11. dubna oblehla důležitý severoafrický přístav Tobrúk. Čs. prapor byl 19. května 1941 urychleně přidělen k britské 23. brigádě brigádního generála A. Gallowaye, která byla dočasně součástí 4. indické divize generála Masservyho a 31. května poslán na frontu. Cílem byl úsek záložního obranného postavení u Sídí Bagguš, nedaleko Marsá Martúh, kde naši vojáci konali strážní službu a zpevňovali přidělené obranné postavení. Poté byl 11. pěší prapor pověřen ochranou letišť v okolí Sídí Hanajš před německými výsadky. Jednalo se o letiště al-Kasába, Maátin Bagguš a Fuka.



Vojáci praporu strážící letiště

K zajištění tohoto úkolu bylo praporu poskytnuto několik brencarrierů, malých obrněných transportérů vyzbrojených kulometem Bren, které prapor využil k vytváření rychlých mobilních jednotek schopných se rychle přesunout a zasáhnout na místě eventuelního výsadku. K vzdušnému výsadku na letiště bráněná československými vojáky sice nedošlo, zato však byla častým terčem útoků nepřátelského letectva. Během britského útoku u Capuzza, operace "Battleaxe", měl být pěší prapor dokonce nasazen do předních liníí, ale rozkaz byl naštěstí v poslední chvíli odvolán. Místo pěšího praporu byl nasazen britský pluk The Buffs, který byl při útoku rozdrcen a jeho velitel zabit. Namísto operace "Battleaxe" se měl 11. československý prapor společně s celou 23. brigádou účastnit závěrečné fáze operace "Exporter" a dne 24. června opustil Sídí Hanajš, aby se vlakem přesunul k Suezskému průplavu.

Operace "Exporter"

Strážní služba v Sýrii

Od 14. července 1941 se také 11. československý pěší prapor - Východní stal součástí britských okupačních vojsk v Sýrii a postupně se přesunoval k severu. Již 15. července zamířil prapor do tábora u Júmúru, odkud zakrátko pokračoval dále do Ámmíku. Líbezná krajina v okolí tohoto tábora však byla zamořena nejrůznějšími nemocemi, od malárie přes písečnou horečku po nejrůznější kožní choroby. Žloutenka a úplavice doplňovaly spektrum zdravotních pohrom, které již v druhé polovině července upoutaly na lůžko víc než desetinu vojáků praporu. Další přesun k severu přes Baalbek, Homs a Hamá do Idlibu uskutečněný ve dnech 4. a 5. srpna proto českoslovenští vojáci i velitelé uvítali. V severní Sýrii byl 11.československý prapor nejprve mobilní zálohou 23. brigády, v polovině srpna pak převzal strážní a kontrolní službu u tureckých hranic na obrovském území severní Sýrie. Štáb praporu a rota doprovodných zbraní byly v Aleppu (Halab), 2. rota se rozvinula v okolí Idlibu a u řeky Orontes (Nahr al-Ásí), 4. rota v okolí Azázu směrem k průsmyku Syrská vrata, 3. rota pak na horním toku řeky Eufrat. Odloučená 1. rota se přesunula do vzdálené Palmyry, později se vrátila do Aleppa a nakonec střežila železniční trať u tureckých hranic. Fádní, ale poměrně náročná strážní služba československých vojáků na syrsko-tureckých hranicích trvala až do počátku října.


Vojáci 1. roty vystupují v pevnosti Palmyra z obrněného transportéru Brencarrier

Monotónní služba značně vzdálená představám o boji proti nacistickým okupantům byla i jednou z příčin události, která československému praporu zajistila nevítanou pozornost. Koncem léta se mezi vojáky rozšířily pověsti o tom, ze československá vojenská mise v Jeruzalémě zabránila odjezdu praporu do Sovětského svazu, kde měl být spolu se zbylými vojáky Českého a slovenského legionu nasazen na frontu. Tyto fámy byly značně zkresleným odrazem skutečné žádosti exilového ministerstva obrany v Londýně, kterou generál Ondrej Mézl-Gak předložil 16. srpna britskému vrchnímu velení v Káhiře. V žádosti se ovšem nejednalo o přesun 11. československého praporu na východní frontu, nýbrž do Velké Británie. Odpověď generála Auchinlecka z 2. září byla zamítavá. Britské velení takový přesun s odvoláním na nedostatek lodního prostoru vyloučilo a navíc uvedlo, že vzhledem “k obtížím při hledání náhrady za tuto velmi hodnotnou jednotku se zcela rozhodně staví proti jejímu odjezdu ze Středního východu….” Zcela zkomolená verze těchto jednání však vyburcovala skupinku československých vojáku k činu skutečně prazvláštnímu. Dne 20. září 1941 odcizila skupina 24 československých vojáků v Aleppu třítunové nákladní auto Chevrolet a vydala se na vlastní pěst bojovat na východní frontu. Překročila řeku Eufrat, projela iráckou pouští al-Dzazíra, překročila řeku Tigris a po pětidenní cestě pronikla Kurdistánem do Íránu. Navázání kontaktu se sovětskými vojenskými orgány v Tabrízu (severní část Íránu byla od konce srpna obsazena sovětskými vojsky, jižní část britskými) však nevedlo ke kýženému přesunu k československé jednotce v Sovětském svazu (její formování ostatně ještě ani nezačalo), nýbrž k internaci v tabrízských kasárnách. Akce tak nakonec skončila právě opačně, než uprchlíci chtěli. Do boje na východní frontě se nedostali a navíc ještě zmeškali nejslavnější bojové vystoupení 11. československého praporu. Neuvážený čin muselo velení československého vojska na Středním východe kvalifikovat jako dezerci a 18 vojáků, které Sověti předali v prosinci 1941 československému vojenskému přidělenci v Teheránu majoru Hieke-Stojovi s ohledem na jejich přání vrátit se k československé jednotce na Středním východě, bylo v březnu 1942 odsouzeno polním soudem na 8 až 12 měsíců vězení. Prezident Beneš je s ohledem na čestné pohnutky činu všechny amnestoval.

Vrchní velitel britských vojsk na Středním východě, generál Auckinleck, navštívil 30. srpna Aleppo a po slavnostní přehlídce se zeptal velitele 11. československého pěšího praporu: “Chcete jít na Kypr, nebo znovu na bojiště?” Podplukovník Klapálek ho taktně upozornil, že takové rozhodnutí přísluší jeho nadřízeným na vojenské misi v Jeruzalémě. “Dobře! A váš osobní názor?” opáčil Auchinleck. Klapálek se ani trochu nerozmýšlel: “Na Kypru se přece nebojuje, co bychom tam dělali?” Vrchní velitel se usmál a řekl již jen: “All right!” Vše bylo jasné. O čtyři týdny později dostal podplukovník Klapálek rozkaz vrchního velitelství britských vojsk na Středním východě, kterým se nařizoval přesun 11. československého praporu ze Sýrie do Alexandrie. Neoficiální dovětek naznačoval, ze Konečným místem přesunu je Tobrúk.

Tobruk

200. lehký protiletadlový pluk

21. května 1942 byl 11. čs. pěší prapor zrušen a reorganizován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk. Reorganizaci umožnil mj. příchod několik set nováčků z výcvikového střediska. Útvar se členil do tří praporů (500., 501. a 502) a velitelem byl určen opět plk. Karel Klapálek. Výcvik protiletadlové dělostřelby probíhal v palestinském táboře v Bath Galimu. Pluk byl vyzbrojen 40 mm kanóny "Boffors". Mezitím se na severoafrickém válčišti opět vyvinula situace v neprospěch Spojenců. Bezprostředně po skončení výcviku převzal proto 500. prapor protivzdušnou obranu haifského přístavu a jeho rafinérií a 501. prapor ochranu Bejrútu. Když na podzim 1942 přešli Britové do rozhodného protiútoku v součinnosti s Američany, kteří se vylodili v severozápadní Africe, 200. protiletadlový pluk opět postupoval na západ. Na Silvestra 1942 dorazil po druhé do Tobrúku, který chránil v rámci 17. protiletadlové brigády před německými vzdušnými útoky z Kréty až do konce afrického polního tažení. Nejvíce se vyznamenal při náletu 20. ledna 1943, kdy odrazil německý nálet a sestřelil při tom jeden Junkers Ju 88. Protivzdušnou obranu Tobrúku zastával pluk až do 12. června a o čtyři dny byl převezen do Egypta, kde měl vyčkat námořní transport do Anglie.

Rozpuštění československých sil v Africe a na Středním Východě

Čs. útvary v Africe a na Středním Východě byly všechny zrušeny během léta 1943 a jejich příslušníci byli připraveni k převozu do Anglie. Zůstat zde měli pouze specialisté, kteří měli přejít do výroby, lékaři, administrativní štáb při Čs. vojenské misi a asi 100 vojáků odmítajících cestu do Anglie z osobních důvodů. 5. července se v přístavu Teffik na jihu Suezského průplavu nalodilo na loď Mauretania 1 326 mužů, která po plavbě kolem mysu Dobré naděje doplula 11. srpna do Liverpoolu. Vojáci posílili
1. čs samostatnou brigádu ve Velké Británii.


Prameny:

Čejka, Eduard, Československý odboj na Západě (1939-1945)
Mladá fronta, Praha 1997

Duben, V. N., Na všech frontách - Čechoslováci ve II. světové válce
Melantrich, Praha 1992

Gottlieb, František, Po druhé Tobruk
Naše Vojsko, Praha 1946 .

Hrbek, Jaroslav, Tobrúk 1941
Argo, Praha 1997

Klapálek, Karel, Ozvěny bojů
Naše vojsko, Praha 1987

Tento text je na stažení zde

Na stranu Návrat k některým událostem druhé světové války