Po modré jsme pokračovali do Zadních Doubic. Podívali jsme se na památník pochodu smrti a navštívili opět Německo, tentokrát přes volný přechod. Četli jsme si tam informační desky, které tam byly i v češtině. Dále jsme šli Kyjovským údolím proti proudu Křinice. Chvíli jsme odpočívali u Turistického mostu, a pak jsme si to namířili na Kyjov. Vzali jsme to oklikou po žluté. Vyškrábli jsme se na vyhlídku Pod praporkem a poté podrobli průzkumu Kyjovský hrad, kde bylo plno borůvek. Po dalším kilometru chůze jsme se octli v kyjovské hospodě. Kyjov jsme si prošli od tabule k tabuli, protože holky si ho chtěly dokonale prohlédnout, když už jsou z toho Kyjova moravského. Po telefonech domů z místní budky následovala cesta zpět k Turistickému mostu. Dál jsme šli na sever po zelené. Brtnický hrádek, který byl po cestě, bych přejmenoval na Borůvkové plantáže. Soptě dalo práci, než nás všechny vytáhla na další cestu. Velký pruský tábor, převis, ve kterém jsme chtěli přespat, byl bohužel obsazen. A to nějakou divnou partou, se kterou bychom neradi měli co do činění. To, co jsme tam viděli, mělo hodně daleko do trempingu. Vypadalo to na Pražáky. Ondru zvlášť mimořádně dopálilo, když jeden z nich vytáhl mobila a začal telefonovat. Cesta z Pruského tábora zpátky na zelenou značku byla opravdu dobrodružná. Ondra s Křupkou to vzali prozřetelně zpět cestou, kterou jsme přišli, ovšem my ostatní jsme to vzali podle skal na sever a hledali cestu, jak se dostat nahoru. Tu cestu jsme nalezli, ale nebyla to zrovna dálnice. V jednu chvíli jsme dokonce museli sundat bágly a strkat je před sebou, abychom se protáhli skulinou ve skále. Ke značce jsme nakonec zdárně dorazili, Křupka s Ondrou na nás čekali opodál. Za tu srandu to stálo. K Soví vyhlídce to bylo už jen pár minut. Cíl našeho putování se blížil. Bágly jsme nechali nahoře a sestoupili po pěšince pod Soví vyhlídku. Dali jsme se doprava a došli ke středně velkému převisu s ohništěm. Pod námi byla rokle se dnem pokrytým balvany. Dali jsme se do hledání, věděli jsme, že to musí být někde blízko. Soví jeskyni nakonec objevily holky na druhé straně rokle. Poznaly ji hned - ten trojúhelníkový tvar! Pak někdo objevil plechovou ceduli s nápisem Soví jeskyně a už nemohlo být pochyb. Večer 24. července jsme tedy dorazili k vytouženému cíli. Sláva, dokázali jsme to! Jeskyni jsme si hned prohlédli, zvědavost nás hnala vpřed. Soví jeskyně není malá ani velká, zato se dá skrz ni projít. Nebyli jsme zklamáni, to rozhodně ne. Sovy jsme žádné nenašli, ale pár metrů za Soví jeskyní jsme nalezli další menší převis, opět s ohništěm. Když jsme procházeli Soví jeskyní zpět, měl jsem tu čest učinit velký objev. Ve skalní prasklině byl nějaký sešit a po jeho otevření jsme zjistili, že je to vrcholová knížka Soví jeskyně! Všichni jsme z toho měli velkou radost. Zašli jsme si pro bágly a rozdělali oheň u prvního převisu, kde jsem ten zápisník všem nahlas přečetl. Bylo hezké zjistit, že má ta kniha takový ohlas a že nejsme sami, kdo se sem takovou dálku žene. Následoval opět krásný letní večer u ohně, vyplněný zpěvem a živou debatou. Na noc se většina lidí poskládala pod převis, Ondra s Křupkou se natáhli u ohně a když šel spánek na mě, půjčil jsem si baterku a šel spát pod převis za Soví jeskyní, který jsem tak měl sám pro sebe. Když jsem procházel Soví jeskyní, prolétl mi pár centimetrů nad hlavou netopýr, nebo to mohla být sova. Za ten krátký okamžik jsem to nerozpoznal. Na tom názvu asi něco bude. Sice jsem se malinko lekl, ale byl to pro mě další hezký zážitek, kterých jsem si z tohoto vandru odnesl plno.
U Hadího pramene ráno
Na Vyhlídce Pod praporkem
Na Vyhlídce Pod praporkem
V Kyjově (u Krásné Lípy :-)