Ráno jsme se všichni vydali po červené směrem k Jeřichovicím. Kousek nad převisem byla Pravčická brána. Nechal jsem si dole batoh a šel se nahoru podívat. Ondra počkal dole a holky šly napřed, protože tam byly už včera. Na vyhlídce bylo zavřeno, a tak jsem si bránu prohlédl jen zespodu. O výhled jsem však nepřišel, neboť jsem jednou cestičkou odbočil k lanovce, obešel skalní masív a došel jsem na místo, odkud byl stejný rozhled jako z Pravčické, jen o pár metrů níž. S Ondrou jsme museli přidat do kroku, abysme holky, které už nám zmizely v dáli, dohnali. Asi po kilometru rychlé chůze jsme došli zadní voj oddílu. V tom jsem dostal jeden z mých ztřeštěných nápadů, které občas mívám. Dal jsem se do běhu a řekl si, že se za žádnou cenu nezastavím, dokud nedoběhnu holku, která šla jako první. S báglem se běželo nádherně, cesta byla úzká, takže jsem to při předbíhání bral hlava nehlava, ale vydržel jsem to a dost udýchaný jsem doběhl Kimíka, se kterou jsem se dal do řeči hned, jak jsem popadl dech. Stálo to za to, dokázal jsem si, že na tom nejsem zas tak špatně. Sešli jsme dolů do Mezní louky, kde jsme načerpali vodu, a pokračovali po červené kolem Malé Pravčické brány k loupežnickému hrádku Šaunštejn. Šel jsem první a malinko jsem zaváhal, a proto jsme se museli kousek vracet, což mi vyneslo pár poznámek na mojí adresu a Loo mi tu příhodu ještě později několikrát připomenula. Vždyť jsem přeci nezabloudil, šli jsme správným směrem a od Šaunštejna nás dělilo jen pár metrů...... ....ale to by jsme museli umět lítat, aby jsme se dostali přes tu propast. A tak jsme sešli dolů k úpatí pískovcového masívu a na Šaunštejn vylezli s pomocí žebříků. Využili jsme můj dalekohled. Dívali jsme se po okolí a taky na vrtulník, který nedaleko od nás přelétával. Využili jsme též můj fotoaparát a nechali se samospouští vyblejsknout pod hrádkem. Holky foťák neměly, protože ho zapomněly ve vlaku, a tak jsem jim aspoň v nečem mohl být k dobru a mají ode mě malou památku. Na hrádku jsme omrkli malou jeskyni a byla tam taky ještě obilní jáma, do které jsem kdysi, když jsme tu byli s gymplem, odmítl vlézt, protože bych už asi nevylezl. Šli jsme dále po červené až k vyhlídce Ostroh, kde byla dřevěná budka. Část cesty jsme šli po České silnici a ve skalách jsme se na chvíli zastavili a podívali se dalekohledem na dřevěný domeček na protější Mariině skále. Cestou do Jetřichovic jsme na Mariinu skálu vylezli a předtím jsme byli také na Vilemínině stěně. Z obou míst byl krásný rozhled. Myslel jsem si, ze už mě žádná náhoda nepřekvapí, ale to jsem se mýlil. Na Mariině skále jsem potkal Míru, jednoho z mých nejlepších přátel. Dělal tu zrovna praktikanta na táboře v Jetřichovicích. To byl opravdu gól! Musel jsem mu samo hned vysvětlit, kde se tu beru atd......vykecávačka. Pod Mariinou skálou na mě museli všichni čekat, protože jsem se musel vrátit pro Ondrovo celtu, která mi někde cestou vypadla. Naštěstí jsem ji našel asi půl kiláku od Mariiny skály, zaplať pánbůh! Zpátky jsem byl rychle a pak se pokračovalo do Jetřichovic, kde nám před nosem zavřeli krám. Soptě a spol. se však podařilo prodavačku ukecat, a tak si ještě něco mohly nakoupit. Pak jsme šli ke kempu, kde jsme se měli s holkama rozejít. Jsme chudí studenti a byli jsme proto rozhodnuti šetřit, jak jen to půjde. Kemp byl to poslední, za co by jsme chtěli utrácet peníze. Plánovali jsme to zapíchnout někde v lese, kde se ještě neplatí. Avšak odvážným štěstí přeje, a tak se mě a Ondrovi podařil smělý kousek: zamíchali jsme se mezi holky a propašovali se do kempu bez placení. Večer jsme byli já, Ondra, Sopťa, Svaťka, Křupka a Loo ve skleníku, jak tu místní říkají kempový hospodě. Moje a Ondrova skromná útrata zde snad může být malou náplastí na újmu, kterou jsme s Ondrou tomu, kdo ten kemp vlastní, způsobili tím tábořením na černo. V hospodě jsme dávali dohromady poznámky pro psaní deníků a čekali na Míru, se kterým jsem se domluvil, že se ve skleníku večer sejdeme. Bohužel Míra s ostaními vedoucími nepřišli, protože, jak jsem se později dověděl, museli ten večer nahánět po lesích dítě, které jim uteklo z tábora. Marné čekání mi ale vynahradila jiná věc, se splnil mi sen. Padlo definitivní rozhodnutí o naší další cestě. Dohodli jsme se s holkama, že nás vezmou s sebou až k Soví jeskyni a že z Brtníků pojedeme vlakem. Byl jsem v sedmém nebi ale to ještě dneska nebylo všechno! Holky si v kempu odpoledne rozbily stany, a tak do nich šly večer pochopitelně spát. Ale mě s Ondrou, chudým studentům, kteří na stan nemají, nezbývalo nic jiného než si lehnout do spacáku pod širákem. Nic jsme si z toho nedělali, vždyť tímto způsobem přečkáváme noc pořád, a šlo to zatim v klidu. Když pak začalo po půlnoci pršet, dost drsně jsme pocítili, v jaké jsme nevýhodě. Na takovéhle probuzení rozhodně dlouho nezapomenu! V lese se dá vždycky někde schovat, ale teď jsme byli v kempu na otevřeném prostranství. Ze stanu KKK (Křupka, Kimík, Klaky) jsem uslyšel něco jako pozvání, a tak se mi nikdo nemůže divit, že jsem to bral všema čtyřma a nastěhoval se k těm třem galantním dámám. Sice nám tam pak bylo trochu těsno, ale vešli jsme se. Bubnování kapek deště na stan mě pak ještě chvíli budilo, ale zakrátko jsem už usínal s pocitem, že jsem v suchu a bylo mi moc fajn....
U Pravčické brány
Strmá cesta na Loupežnický hrádek Šaunštejn
Pod Loupežnickým hrádkem
V kempu
V kempu