Když jsem se ráno probudil, pozoroval jsem veverku. Běhala přímo na nademnou v korunách stromů. Po snídani jsme vyrazili z lesa a napojili se zpátky na modrou značku. Údolím, nad kterým jsme včera spali, jsme došli do Nové Olešky, kde jsme modrou opustili a dali se po silnici kolemdruhého rybníka do Srbské Kamenice. Je to malebné městečko rozloženépo levém břehu řeky Kamenice. Člověk se tu sžil s pískovcovými skalami.Míjeli jsme tu domky částečně zabudované do skály a spoustu chlívků, kůlniček a jiných místnůstek vytesaných v měkkém pískovci. Srbskou Kamenicijsme brzy nechali za zády a pokračovali jsme dál podle Kamenice Srbskokamenickou soutěskou. Narazili jsme na malý vojenský bunkr z třicátýchlet, který jsme podrobili prohlídce. Vlezli jsme si dovnitř a Ondra mi vysvětlil princip používání granátového skluzu, který jsme tam našli. Chytili jsme se modré značky a došli jsme podle ní až k Dolskému mlýnu.Na louce před Dolským mlýnem byl tábor. Kousek před táborem nás dohnali dva skauti, a tak jsme je do tábora doprovodili a chvíli si popovídali.Tábor se skládal zčásti ze stanů s podsadami, zčásti tu byla postavena tee-pee a vypadal moc pěkně. Z tábora k Dolskému mlýnu to už byl jen kousek,a tak jsme se už zanedlouho procházeli mezi jeho zdmi a zkoumali celou tupodivnou stavbu, nebo spíš trosky ze stavby. Před hrází na Kamenici bylamenší hloubka, tak jsem neodolal pokušení skočit tam do vody. Skočil jsema ještě rychlejš jsem byl venku. Taková ledárna! Ondra jenom kroutil hlavoua raději mě zavedl do mlýna, kde mi předváděl svou sílu roztáčením železnéčásti mlýnského kola. Byla to jediná část soukolí, toho důmyslného mlýnského mechanismu, která se dochovala. Asi to dobře mazali, protože se s tím stále dalo otáčet. Musel jsem si samozřejmě taky zatočit a pak jsmepřešli řeku a vyškrábali se do kopce do Vysoké Lípy. Modré barvě jsme bylinadále věrní. Nyní jsme šli vysoko nad vodami Kamenice. Občas bylo z hlubinslyšet její šumění. Zastavili jsme se na vyhlídce zvané Ptačí kámen. Konečnějsem vytáhl svůj dalekohled a zjistil, že stojí za to se s ním tahat. Pakjsme s Ondrou učinili velký objev. Společnými silami jsme přišli na to, jakse na mém fotoaparátu Zenit pracuje se samospouští! Hned jsme to také vzápětí vyzkoušeli a nechli se na Ptačím kameni vyfotit. Z modré jsme sešlina odbočce do Divoké soutěsky. Původně jsme se chtěli jen podívat, jak fungují ty známé lodičky, ale cestou nás přepadl déšť, a tak jsme rychle do Divoké soutěsky seběhli a podle břehu došli do přístaviště loděk, kdejsme se schovali pod přístřeškem. Najedli jsme se tam a mezitím pršetpřestalo, takže jsme každý obětovali 45,- Kč a nechali se svézt poslední loďkou půl kilometru Divokou soutěskou po proudu Kamenice, jejíž oba břehybyly v těchto místech naprosto neschůdné. Jízda na loďce soutěskami Kamenicebyl fantastický zážitek. Jen škoda, že byl poměrně krátký. Projížděli jsmeúzkým koridorem řeky, kterou svíraly mohutné bloky pískovcových stěn, zekterých na nás koukala kamenná zvěř a jiné příšery. Viděli jsme plačící skálu, dědečka, jehož rodina sídlí v Dolní soutěsce, ještěrku, hada, ostrovs palmou a tlustého krokodýla, podle převozníka vydatně živeného německými turisty. Před koncem plavby nám ještě převozník předvedl eskymáka - pořádněrozhoupal loď. Pak jsme pěšky pokračovali po proudu kolem Mezního můstku doDolní soutěsky. Místy zde byly břehy natolik neschůdné, že zde musely býtzbudovány železné můstky a tunely ve skalách, aby se tudy dalo projít. Cestou jsme však narazili i na docela normální českou hospodu. ČástDolní soutěsky jsme zdolali opět na lodičkách. Tentokrát jsme však nebylina lodi sami. Když jsme po čtvrthodině čekání v přístavišti konečně mohlis několika lidmi nastoupit do loďky, museli jsme ještě čekat na loď ze směru na Hřensko, protože vezla Němce, kteří si chtěli projet soutěsku na lodi tami zpět. Když s nimi závozník přijel, tak se s nimi ještě v přístavu vybavoval (pochopitelně německy), což našeho závozníka vyburcovalo ke slovům,proneseným česky: "Hlavně se s nima ještě dlouho vykecávej!" Všichni včetněnás, kteří tomu rozuměli, se tomu začali smát. Germáni nechápavě koukali. Zážitek z plavby po Dolní soutěsce byl podobný tomu předchozímu. Opět tubyla zvířata jako zajíc, velryba, hlava hada nebo třeba dědečkova rodinka.Hezký byl provázkový vodopád, k jehož zařízení, které nebylo vidět, vedl postěně soutěsky provazový žebřík. Dokázal bych po něm tam nahoru vylézt? Tobylo první, co mě napadlo, když jsem ho uviděl. Našemu závozníkovi stačilozatáhnout za provaz a místo malého praménku vody stékajícího odněkud shorapo skále do Kamenice se z výšky spustil mohutný proud vody, umělý vodopád.Náš závozník byl veselá kopa, a tak jsme se při jízdě dost nasmáli. K smíchubylo už to, že každou průpovídku či jinou poznámku stále opakoval ve dvoujazycích - češtině a němčině. Loď nás zavezla opět asi půl kilometru poproudu a dál jsme pokračovali zas pěšky. Dali jsme se do řeči s holkou, se kterou jsme jeli na loďce a která pracuje v Dolní soutěsce v hospodě.Ptala se, kde jsme přespali a říkala, že nám moc závidí, protože teď musí makat. Došli jsme až do Hřenska, odkud jsem domů poslal pohled. A kde jsem ho vzal? To bylo jednoduchý. Pohled s útržekem byla totiž vstupenkana loďky, takže po znehodnocení vstupenky mi pohled zůstal. Stačilo si jenz kápézetky vyndat známku a tužku a mohl jsem psát. V Hřensku se však na násspustila hotová průtrž mračen, to znamená, že jsme se dostali do pěkné bryndy. Kde teď přespat? Schovali jsme se pod přístřeškem autobusovézastávky a přemýšleli, co dál. Ondru pak napadlo, ze by se dalo přespat podvelkým převisem s názvem Jeskyně Českých bratří, ale ten byl odtud vzdálenpřes dva kilometry. Když déšť trochu polevil, dali jsme se na pochod po červené značce směr Pravčická brána. Už se pomalu stmívalo a když jsme dorazili k převisu, tak byla skoro tma. Už z dálky jsme však slyšli od převisu nějaké hlasy, takže jsme s rozpačitými pocity museli přijmout fakt, že pod převisem nebudeme sami. Když jsem pak pod převisem uviděl tu masu lidu, myslel jsem, že se tu snad sešli čundráci z celého širokého okolí,a proto jsem hned po příchodu k převisu volal: "Ahóóój!! Najde se tu ještě místo pro dva lidi?" Odpověď: "Jóóó!! Jasně!!" Strach má velké oči,a zvláště večer - ta masa lidu bylo 11 holek, skautský putovní tábor. Věk tak od těch 12 do asi 25 let. S děvčaty jsme se hned vzápětí seznámili. Byl to dívčí skautský oddíl z Kyjova. Holky nás pozvaly na čaj a hráli jsmes nima hru na "Katányho". Když jsme to hráli poprvé, přišlo mi to jako celkem zajímavá hra. Byl jsem "Katány" a měl jsem lví podíl na odrovnáníjednoho vraha, ale ten druhej mě pak za to sejmul. Při druhé hřejsem však hrál poctivého občana, který skončil hned v prvním kole s kudlou v zádech, takže jsem měl po zábavě, neboť záhrobí mlčí. Aspoň jsemměl čas přemýšlet, čím bych se mohl před holkama blejsknout, a vzpoměl jsemsi na svůj dalekohled. Protože jsme byli v lese, šel jsem s ním hledat místo,odkud by bylo vidět na Měsíc. Mým dalekohledem jsou na něm totiž vidětkrátery, což mi přijde dost zajímavé. Měsíc zrovna dorůstal, byly tedy ideální podmínky k pozorování a navíc vydatná měsíční záře krásně svítila nacestu. Vhodné místo jsem našel a holky s Ondrou mezitím dohráli tu druhouhru. Už ani nevím, jak to dopadlo, jen vím, že Ondra, opět nevinný a poctivýobčan města, čistý jako nepopsaný list, opět skončil pod drnem. Pak jsmese tedy šli podívat na ten Měsíc. Holkám se to líbilo, aspoň to některé z nich tvrdily, takže mému seběvědomí bylo učiněno za dost. Od holek jsme sedověděli, že cílem jejich cesty je Soví jeskyně a že jdou podle knihy Miloše Zapletala. Tu knížku jsem četl, když mi bylo 10 a moc se mi líbila, jenže tenkrát jsem byl moc malý na to, abych mohl něco takového, jako bylten vandr v knize popsaný, realizovat. Od té doby je ta knížka zahrabanáněkde doma a nebýt děvčat, už bych si na ni nevzpomněl. Toto náhodné setkáníoživilo mé dětské sny a zatoužil jsem po tom dostat se také k Soví jeskyni,ale nikomu jsem se o tom nezmiňoval.... S Ondrou jsme pro budoucí dny neměližádný pevný plán, a tak jsme se se Sopťou a spol. dohodli, že je zítradoprovodíme do Jetřichovic, kam chtěly jít do kempu. Já a Ondra jsme to plánovali zapíchnout někde poblíž v lese. Z rozjímání nad mapou a budoucícestou nás vytrhla noční návštěva. Nějakej malinko připitej chlápek přišel"zkontrolovat" holky. Svítil nám do očí baterkou a já se zprvu lekl, že jeto nějaký ochranář, co nás chce z převisu vyhnat. Holky ho prý potkalyodpoledne na Pravčické bráně. Ten maník měl ještě nějaký kecy o pašerácícha o převaděčích a pak nakonec odešel, stejně s ním nebyla rozumná řeč. Potomto výstupu jsme zvažovali držení hlídek přes noc, bylo to však nakonec zamítnuto a šlo se spát.
Na rozhledně Ptačí kámen
Na rozhledně Ptačí kámen
V údolí Kamenice
Horní přístaviště loděk v Divoké soutěsce
Divoká soutěska
Na cestě Mezi Divokou a Dolní soutěskkou
Plavba Dolní soutěskou
Ondra během plavby Dolní soutěskou
Já během plavby Dolní soutěskou
Tahle známka putovala na pohledu domů
Z razítka se dá přečíst datum i místo odeslání