Ráno jsem se sám probudil a říkal jsem si,
že si ještě chvilku zdřímnu, neboť budík ještě nezvonil
a i Pepa vypadal, že ještě spí. Jenže on se okamžitě
probral a pohledem na hodinky jsme zjistili velký časový skluz
od plánu - jednoduše řečeno, zaspali jsme. Ve spěchu jsme
rychle vše zbalili a rychlou chůzí chvátali do Trmic. U Pepy
doma jsme se nasnídali a běželi za jeho přítelem, se kterým
jsme se domluvili, že se u něj stavíme ráno v 6.00. Bylo
6.25. Na naše pískání a zvonění nikdo nereagoval a tak jsme
usoudili, že dotyčný vyrazil v 6 sám. Na vlakové nádraží
jsme samozřejmě pospíchali taky (jak jinak), ale vlak jsme
stihli i s rezervou. V něm jsme potkali jiného Pepova známého
jménem Radek, přičemž setkáním s ním byl Pepa velmi
příjemně překvapen, neboť se neviděli asi rok. Když jsme
dorazili pod Lovoš, odloučili jsme se od hlavního proudu
(odhadoval jsem asi 50 účastníků) a zvolili delší, ale
zajímavější cestu na vrchol.
Cestou jsme totiž měli narazit na zříceninu hrádku (zde
začla naše fotografická mánie :-)) a tři památky. První
byl morový kámen, který jsme však kvůli naší neznalosti a
Pepovy omezené znalosti latiny příliš neocenili. Pak jsme
narazili na druhou památku - Císařské schody. Na těch jsme
se vzájemně několikrát vyfotili a hned pokračovali dál.
Třetí památku představovala skála, odkud byl perfektní
výhled na Žernoseckou pískovnu, kde jsem několikrát s
rodičema chytal ryby. Hlavně pro ně, aby taky měli pohled
odjinud než z našeho místa na ostrově, jsem nechal Pepu
pískovnu vyfotit (protože je také zařazena mezi ostatními na
internetových stránkách, doporučuju všimnout si jezu na
Labi, který je poměrně dobře vidět (relativně dobře,
vyhledem k vzdálenosti :-))). Jinak jsme všichni také vyfoceni
i na skále (s využitím časové spouště a naštěstí to
nedopadlo tak, jak jsme se báli - totiž že uvidíme akorát
záda Radka snažícího se vylézt na skálu - musím tímto
ocenit jeho horolezecké umění :-)). Vyfocení ve všech
různých pózách jsme se vydali na zbytek cesty k Lovoši.
Na vrcholu jsme dostihli hlavní skupinu a Pepovu rodinu
připravili o část řízků a karbanátků. Nechápu, proč se
mě ta prodavačka na chatě na vrcholu ptala, jestli mi je 18
(nechtělo se mi lhát, takže jsem přiznal, že mi několik
měsíců schází), když mi stejně pivo prodala. Na rozhledně
pak opět následovalo focení, tentokrát však i v početném
zastoupení okolní krajiny, nejenom osob. Já jsem po čase
začal být zneklidňován časem, protože doba, kdy nám měl z
Lovosic odjíždět vlak do Prahy, se nemilosrdně krátila, ale
Pepův klid na mě působil přímo blahodárně. Samozřejmě to
následně nemohlo skončit jinak než spěchem....
Cesta z Lovoše do Plzně - ta
fakt stála za to!
Pepa, protože bydlí v Plzni na koleji, měl svůj baťoh
naplněn vším potřebným pro studentský život, takže s ním
nemohl z kopce běžet (ne snad kvůli tomu, že by nesl něco
křehkého). Ale hned, jakmile jsme se dostali na rovinku, začli
jsme utíkat. V Lovosicích Pepa logicky usoudil, že nejkratší
cesta k nádraží je po kolejích (musel na nás být bezvadný
pohled, dva blázni přeskakující železniční pražce :-)),
avšak ať už jsme se před kýmkoliv zesměšnili jakkoliv,
byli jsme na nádraží včas. Na nástupiště vstupovali
právě, když vlak přijížděl. Nebylo nám to ale moc
platné, protože během cesty vlak nabral zpoždění. V kupé
jsme strávili čas s vojákem, který bohužel správně odhadl,
že vlak z Prahy do Plzně nestihneme. Tak se také stalo (i
když nám to alespoň spravil fakt, že nás průvodčí cestou
zapomněla zkontrolovat, a tak jsme jeli zadarmo) a my po
příjezdu do Prahy mohli volit mezi osobním vlakem
odjíždějícím asi za hodinu do Plzně ze Smíchova a stopem.
Protože se nám nechtělo čekat, vybrali jsme si stop. Zprvu se
však zdálo, že to nebyla správná volba, neboť na stopu jsme
strávili asi hodinu, samozřejmě bezúspěšně a mezitím nám
ujel vlak ze Smícháče. Pepa si začal připravovat svou
zrcadlovku se záměrem udělat fotku dokumentující náš
neúspěšný stop, když jsme se konečně dočkali.
"Please, can you stop here?", vyrušil mně Pepa z
rozjímání o neblahém roce 1968. Vystoupili jsme, poděkovali
za svezení a Pepa na mně promluvil. Naprosto běžná věc mi
teď připadla divná, protože na mě promluvil česky. Česky!
Zlomek vteřiny mi trvalo, než jsem si uvědomil, že teď už
vlastně můžeme mluvit rodným jazykem. Totiž na náš stop u
Prahy nezareagoval žádný z Čechů, těch Pražanů,
pohrdajících takovým vyvrhelem, který je donucen stopovat,
ale Nigerijec. Připadlo mi to typické, ale zároveň ostudné
pro náš národ. Nebylo mi toho líto jen kvůli nám, ale
hlavně kvůli těm vojákům, snažícím se ušetřit za cestu
domů, když je stát inteligentně vysílá k vojenské službě
na opačnou stranu České Republiky. Naštěstí se i jim
krátce před námi zadařilo a na stopu tak zůstala pouze
jediná holka. Hned poté, co nám náš řidič vysvětlil, že
jede pomalu, protože se nerad zbytečně stresuje a má spoustu
času, se zeptal, jestli ji má vzít taky. Samozřejmě jsme
souhlasili a tak se Pepa vzadu musel uskrovnit (což jsem mu při
pohledu na ni záviděl :-)). Třetí větou, kterou k nám
pronesl Nigerijec, byla otázka, jestli umíme anglicky. Nijak
složitě jsem mu nevysvětloval, že bohužel se celou dobu
učím německy a tak anglicky díky internetu sice obstojně
rozumím, ale dokážu říct jen pár základních frází.
Naštěstí z dobré znalosti jazyka se vyznali jak Pepa, tak i
ta holka. Cestou nám vysvětlila, že byla jako au pair v
Anglii, kde měla strávit dva měsíce, avšak žena z té
rodiny spáchala asi po třech týdnech sebevraždu (horrorový
zážitek). A tak jsme celý zbytek jízdy strávili v diskusi,
při které se dostalo na přetřes snad vše, co koho zajímalo.
Od současné situace v Nigérii, jejích zajímavostí a
přírody přes život Nigerijce v Německu, Anglii a mnoha
dalčích zemích, včetně "crazy land" Ruska až
právě po rok 1968. Komunistickou minulost jsme uzavřeli
výrokem "Communist is fuck", což si později
vysloužilo i Rusko. Pepovi se bohužel nepodařilo přesvědčit
(ale jen o kousek :-) naši novou známost k tomu, aby víkend
strávila s námi (věděl jsem, že jí to nabídne, když má
kolej v Malesicích prakticky pro sebe) a tak nás opustila
krátce před Plzní.