Výlet na Lovoš


Ráno jsem se sám probudil a říkal jsem si, že si ještě chvilku zdřímnu, neboť budík ještě nezvonil a i Pepa vypadal, že ještě spí. Jenže on se okamžitě probral a pohledem na hodinky jsme zjistili velký časový skluz od plánu - jednoduše řečeno, zaspali jsme. Ve spěchu jsme rychle vše zbalili a rychlou chůzí chvátali do Trmic. U Pepy doma jsme se nasnídali a běželi za jeho přítelem, se kterým jsme se domluvili, že se u něj stavíme ráno v 6.00. Bylo 6.25. Na naše pískání a zvonění nikdo nereagoval a tak jsme usoudili, že dotyčný vyrazil v 6 sám. Na vlakové nádraží jsme samozřejmě pospíchali taky (jak jinak), ale vlak jsme stihli i s rezervou. V něm jsme potkali jiného Pepova známého jménem Radek, přičemž setkáním s ním byl Pepa velmi příjemně překvapen, neboť se neviděli asi rok. Když jsme dorazili pod Lovoš, odloučili jsme se od hlavního proudu (odhadoval jsem asi 50 účastníků) a zvolili delší, ale zajímavější cestu na vrchol.

 
Úvodní foto výpravy na nádraží


Cestou jsme totiž měli narazit na zříceninu hrádku (zde začla naše fotografická mánie :-)) a tři památky. První byl morový kámen, který jsme však kvůli naší neznalosti a Pepovy omezené znalosti latiny příliš neocenili. Pak jsme narazili na druhou památku - Císařské schody. Na těch jsme se vzájemně několikrát vyfotili a hned pokračovali dál. Třetí památku představovala skála, odkud byl perfektní výhled na Žernoseckou pískovnu, kde jsem několikrát s rodičema chytal ryby. Hlavně pro ně, aby taky měli pohled odjinud než z našeho místa na ostrově, jsem nechal Pepu pískovnu vyfotit (protože je také zařazena mezi ostatními na internetových stránkách, doporučuju všimnout si jezu na Labi, který je poměrně dobře vidět (relativně dobře, vyhledem k vzdálenosti :-))). Jinak jsme všichni také vyfoceni i na skále (s využitím časové spouště a naštěstí to nedopadlo tak, jak jsme se báli - totiž že uvidíme akorát záda Radka snažícího se vylézt na skálu - musím tímto ocenit jeho horolezecké umění :-)). Vyfocení ve všech různých pózách jsme se vydali na zbytek cesty k Lovoši.

       
             
Zřícenina hradu Opárno
             


           
                   
Císařské schody
                   


   
       
Panenské kameny
       


Na vrcholu jsme dostihli hlavní skupinu a Pepovu rodinu připravili o část řízků a karbanátků. Nechápu, proč se mě ta prodavačka na chatě na vrcholu ptala, jestli mi je 18 (nechtělo se mi lhát, takže jsem přiznal, že mi několik měsíců schází), když mi stejně pivo prodala. Na rozhledně pak opět následovalo focení, tentokrát však i v početném zastoupení okolní krajiny, nejenom osob. Já jsem po čase začal být zneklidňován časem, protože doba, kdy nám měl z Lovosic odjíždět vlak do Prahy, se nemilosrdně krátila, ale Pepův klid na mě působil přímo blahodárně. Samozřejmě to následně nemohlo skončit jinak než spěchem....

      Na vrcholu Lovoš      
             
       
             
 


Vyhlídka z Lovoše
                   
               
                   
           
                   
Kletečná     Ostrý, Milešovka           Pískovna
                   

Cesta z Lovoše do Plzně - ta fakt stála za to!

Pepa, protože bydlí v Plzni na koleji, měl svůj baťoh naplněn vším potřebným pro studentský život, takže s ním nemohl z kopce běžet (ne snad kvůli tomu, že by nesl něco křehkého). Ale hned, jakmile jsme se dostali na rovinku, začli jsme utíkat. V Lovosicích Pepa logicky usoudil, že nejkratší cesta k nádraží je po kolejích (musel na nás být bezvadný pohled, dva blázni přeskakující železniční pražce :-)), avšak ať už jsme se před kýmkoliv zesměšnili jakkoliv, byli jsme na nádraží včas. Na nástupiště vstupovali právě, když vlak přijížděl. Nebylo nám to ale moc platné, protože během cesty vlak nabral zpoždění. V kupé jsme strávili čas s vojákem, který bohužel správně odhadl, že vlak z Prahy do Plzně nestihneme. Tak se také stalo (i když nám to alespoň spravil fakt, že nás průvodčí cestou zapomněla zkontrolovat, a tak jsme jeli zadarmo) a my po příjezdu do Prahy mohli volit mezi osobním vlakem odjíždějícím asi za hodinu do Plzně ze Smíchova a stopem. Protože se nám nechtělo čekat, vybrali jsme si stop. Zprvu se však zdálo, že to nebyla správná volba, neboť na stopu jsme strávili asi hodinu, samozřejmě bezúspěšně a mezitím nám ujel vlak ze Smícháče. Pepa si začal připravovat svou zrcadlovku se záměrem udělat fotku dokumentující náš neúspěšný stop, když jsme se konečně dočkali.

"Please, can you stop here?", vyrušil mně Pepa z rozjímání o neblahém roce 1968. Vystoupili jsme, poděkovali za svezení a Pepa na mně promluvil. Naprosto běžná věc mi teď připadla divná, protože na mě promluvil česky. Česky! Zlomek vteřiny mi trvalo, než jsem si uvědomil, že teď už vlastně můžeme mluvit rodným jazykem. Totiž na náš stop u Prahy nezareagoval žádný z Čechů, těch Pražanů, pohrdajících takovým vyvrhelem, který je donucen stopovat, ale Nigerijec. Připadlo mi to typické, ale zároveň ostudné pro náš národ. Nebylo mi toho líto jen kvůli nám, ale hlavně kvůli těm vojákům, snažícím se ušetřit za cestu domů, když je stát inteligentně vysílá k vojenské službě na opačnou stranu České Republiky. Naštěstí se i jim krátce před námi zadařilo a na stopu tak zůstala pouze jediná holka. Hned poté, co nám náš řidič vysvětlil, že jede pomalu, protože se nerad zbytečně stresuje a má spoustu času, se zeptal, jestli ji má vzít taky. Samozřejmě jsme souhlasili a tak se Pepa vzadu musel uskrovnit (což jsem mu při pohledu na ni záviděl :-)). Třetí větou, kterou k nám pronesl Nigerijec, byla otázka, jestli umíme anglicky. Nijak složitě jsem mu nevysvětloval, že bohužel se celou dobu učím německy a tak anglicky díky internetu sice obstojně rozumím, ale dokážu říct jen pár základních frází. Naštěstí z dobré znalosti jazyka se vyznali jak Pepa, tak i ta holka. Cestou nám vysvětlila, že byla jako au pair v Anglii, kde měla strávit dva měsíce, avšak žena z té rodiny spáchala asi po třech týdnech sebevraždu (horrorový zážitek). A tak jsme celý zbytek jízdy strávili v diskusi, při které se dostalo na přetřes snad vše, co koho zajímalo. Od současné situace v Nigérii, jejích zajímavostí a přírody přes život Nigerijce v Německu, Anglii a mnoha dalčích zemích, včetně "crazy land" Ruska až právě po rok 1968. Komunistickou minulost jsme uzavřeli výrokem "Communist is fuck", což si později vysloužilo i Rusko. Pepovi se bohužel nepodařilo přesvědčit (ale jen o kousek :-) naši novou známost k tomu, aby víkend strávila s námi (věděl jsem, že jí to nabídne, když má kolej v Malesicích prakticky pro sebe) a tak nás opustila krátce před Plzní.


Na další stránku - Oslavy v Plzni