Oslavy 55. výročí osvobození Plzně americkou armádou

US kemp v Borském parku

V Plzni jsme málem nestihli výstavu těžké techniky. Ačkoliv měla být do 18.00 a my měli ještě patnáctiminutového fóra, tak asi polovinu vozidel nakládali na přepravníky. Zbytek nám však neutekl. Po prohlídnutí a ztvoření (snad ne znetvoření) několika fotografií jsme vyrazili na další akci, kterou představovalo ztvárnění U.S. campu. Pepa zde bohužel nenašel své přátele z Klubu vojenské historie, posádku náklaďáku Annie, který krátce předtím konečně dali dohromady a pokřtili (prý okolo starého motoru postavili celý nový vůz). Se svou Aničkou však asi odjeli dřív, než jsme je stačili zastihnout. Jinak byl camp pln především jeepů, velká část jich však pojížděla i po Plzni. Potkávali jsme je, když jsme směřovali k dalšímu campu, tentokrát kvůli koncertu Taxmenů.

Ukázka bojové techniky na výstavišti

Taxmeni se však opozdili, a ačkoliv byl začátek chytře přeložen ze sedmé na osmou hodinu, začli hrát až ve čtvrt na deset. Alespoň jsme si mohli v klidu prohlédnout zde zaparkovanou techniku. V campu jsme potkali Pepovy spolužáky z fakulty, jimž se také podařilo zabrat špičkové místo u pódia, takže jsme měli aktéry 5 metrů od sebe a reprobedny dokonce jen dva. Připadal jsem si, jako kdybych na pódiu stál já. Koncert se opravdu podařil a mně se tahle skupina začla líbit.


Koncert Taxmenů v kempu Ostende



	Brencarrier	Brencarrier

Halftruck

Odpoutali jsme se asi až po dvanácté hodině a šli na kolej do Malesic. Pěšky. Byli jsme už grogy a Pepa malinko víc, kvůli jeho báglu. Ten můj sice reagoval na vše, co si ten den musel protrpět tak, že přetrhnul jednu svou kšandu, ale jeho, ačkoliv na svou službu nijak nerezignoval, byl neúnosně těžký. Nebyl jsem daleko od pravdy s otázkou, proč s sebou táhne munici pro celou rotu. Pepa mně prosil, abych na něj mluvil cokoliv, ať cestou neusne. Do Malesic jsme naštěstí bez úhony došli, i když víc mrtví než živí. Zmerčil nás však vrátný, což bylo špatné, protože Pepa nechtěl mít na sebe napsané návštěvy a taky se nám nechtělo platit šedesát korun. Podařilo se mu tedy vrátného ukecat za použití přesvědčovacích lží, takže jsem se dozvěděl, že studuji výšku a že hned zítra odjíždím. Nechápu, proč bych to dělal, když zrovna byl poslední prodloužený víkend, o jaký svátek se jednalo asi říkat nemusím. Hodně pozdě v noci jsme dali sbohem uplynulému dni a šli spát, ačkoliv vlastně už probíhal den další, takže o nás platilo úsloví "Včera jsem šel spát dneska".

Záměr vstát kolem osmé se nám nezdařil, ale i tak jsme měli celkem dost času. Vydali jsme se na vystoupení modelářů se svými letadýlky pojmenované Letecká bitva v Čechách. Protože se jednalo o oslavu vítězství, tak celkem nudně byla jedinými oběťmi německá letadla. Shlédli jsme jen polovinu představení, ale i tak jsme viděli dvě katastrofy. Nejdřív jedno letadlo vypovědělo službu těsně nad zemí, takže se mu celkem nic nestalo, akorát pro ten den bylo vyřazeno. Pak ale jedno americké letadlo přestalo reagovat na pokyny vysílačky a po dvou akrobatických kouscích, svým pilotem však nezamýšlených, narazilo do stromu. Utěšeně jsme konstatovali, že ho němčour dostal :). Právě v tu dobu jsme odcházeli, takže jsme navigovali policisty, jež jsme potkali, aby šli vyšetřit letecké neštěstí. Kupodivu vtip pochopili (dlužno dodat, že se jednalo o městskou policii).



Přehlídka modelů

V Plzni jsme navštívili výstavu modelů (tentokrát nesrovnatelně menších) snad všech známých letadel historie. Pepa zabodoval (a i mně velmi překvapil), když pořadatele upozornil na záměnu cedulek letadel SPAD XII a SPAD XIII (koukali na něj nevěřícně :-)). Potom jsme zamířili do synagogy, kde se konala výstava známého pražského fotografa Sitenského, který byl židovského původu a tak za války utekl do Anglie, kde vytvořil nepřeberné množství fotografií. V synagoze musí mít všichni muži na hlavě pokrývku, takže jsme dostali vtipné papírové kloboučky, ovšemže neustále padající (nedalo mi moc práce Pepu přesvědčit, ať nás s nimi v synagoze vyfotí :-)).

Výstava fotografií v plzeňské synagoze

Po zhlédnutí jsme zamířili na nákup k doplnění zásob a prohlídku města uzavřeli návštěvou věže Bartolomějského kostela na náměstí Republiky, odkud je krásný výhled na město a okolí. Plzeň je skutečně nádherná metropole.



Výhled z věže Sv. Bartoloměje

Ale abych nezapomněl. Zašli jsme ještě do U.S. campu, již podstatně vyprázdněného (kdo ještě nebyl pryč, ten se k odjezdu právě chystal), kde se nám podařilo opět potkat RAFandy, ale tentokrát s nádherným modrým jeepem. Podařilo se nám je přesvědčit, aby nám zapózovaly právě u něj. Dojem zkazila jen další rodina, která na fotce chtěla mít své dítě, které nám pak vlezlo do záběru. Pepu víc zklamalo, že tam nepotkal jistou RAFandu, která na něj pokukovala už na koncertě Taxmenů. Chtěl se s ní totiž (nejen) nějak domluvit, jestli by mu nepůjčila svůj kostým pro jeho kamarádku na každoroční ples Klubu vojenské historie, protože dobové oblečení je tam podmínkou. Dozvěděl se sice, že Radka je momentálně v hospodě, bylo mu však doporučeno za ní nechodit. Nechtěli jsme se znovu dostat do sporu s vrátným a žádná další akce se už stejně pořádně nekonala, takže jsme vyrazili na kolej už po osmnácté hodině. Na naše poměry jsme šli spát celkem brzy, dokonce ještě téhož dne :-).

Opět US kemp v Borském parku

Malá vsuvka:
Tohle se u dálo týden předtím - Křest vojenského náklaďáku Annie Klubu vojenské historie Plzeň

Na hlavní stránku