Spaní v bunkru předválečného opevnění

Léto se začlo konečně trochu projevovat a tak i tenhle pátek bylo celkem hezky. Za normálních okolností bych si to ze školy mastil na autobusák a nejrychlejším spojem bych spěchal vstříc svému domovu, jenže ten den to bylo jinak. Blížilo se totiž výročí osvobození Čech od nacistů já byl se svou internetovou známostí, Pepou Drobným alias Bubim alias Hartmannem, domluveno, že zavítáme do metropole těchto oslav, tedy do Plzně. Byl zde jen malý problém. Pepa je z Trmic, malého města u Ústí nad Labem, a někteří z obyvatel tamějšího okolí mají zvyk jednou za rok se sejít na Lovoši, kopci Českého středohoří. Pokud se někdo nezúčastní, tak ho ostatní pomluví a nejenom proto jsme tedy chtěli stihnout i tuto akci. Ta vycházela na sobotu, zatímco v Plzni se slavilo od pátku do neděle (doufám, že mě Náplava nezažaluje za porušení autorských práv, její málo početné příznivce tímto zdravím :-)). V pátek jsem tedy jel vlakem do Ústí, kde mě Pepa čekal na nádraží. Odtamtud jsme vyrazili k němu domů stejnou cestou, jako při našem prvním setkání rok předtím (pomalu začínám mít pocit, že naše setkání mají vliv na naše hokejisty, kteří pokaždé vyhráli MS). V Trmicích jsme ještě zašli za dvěma Pepovými přáteli. Prvního se nám podařilo přemluvit, aby šel na Lovoš příští den s náma, ale druhého jsme bohužel doma nezastihli. Pak na mě Pepa vytáhl eso z rukávu. Navrhl mi přespání v bunkru předválečného opevnění. Protože jsem pro každou bláznivinu (jediné, co jsme během tohoto víkendu skutečně zamítli (oba :-)), byla návštěva gumového skákacího hradu, ve kterém řádili menší příslušníci lidského pokolení), souhlasil jsem. Po večeři jsme rychle zabalili potřebné věci, Bubiho sestra nám půjčila nařízeného budíka a my vyrazili do tmy, neboť venku už se setmělo. Neměli jsme baterku, takže jsme se museli spoléhat hlavně na zbývající čtyři smysly (no teda hlavně na hmat a sluch). Cesta k bunkru navíc vedla do kopce celkem příkrým svahem v rokli vedle bublajícího potoka, který jsme dokonce museli přejít (naštěstí jen jednou). Několikrát jsem nebyl daleko od nemilé koupele (prý na tom nebyl o moc lépe ani Pepa), ale protože jsem se jím nechal vést, čekalo to nejhorší na něj. Zrovna v tu dobu si totiž tuhle stezku samozřejmě musel vybrat někdo jiný ve směru opačném. Držel jsem se svého orientačního bodu, Pepovy bílé karimatky vydávající celkem slušný odraz měsíčního světla, když jsem zaslechl dvě uleknuté vykřiknutí zároveň. Bílý bod se nebezpečně oddálil od svého původního směru a já už čekal, že Pepu budu muset z potoka lovit. Naštěstí se tak nestalo (škoda :-)). V pořádku jsme tedy dorazili k bunkru a já byl potěšen jeho vzhledem, neboť jsem se do té doby bál, že se jedná o takový, jakých máme u nás doma na polích spoustu, které nyní bohužel nejčastěji slouží jako WC. Tohle byla naštěstí spíše taková budka s jedním vchodem a třemi střílnami, pokud se měli vojáci v této místnosti aspoň trochu snést, tak jej mohla obývat maximálně tříčlenná skupina. Pro dvoučlenou posádku jsme jej však shledali celkem pohodlným. Pepa mě poučil, že se jedná o bunkr vzoru 36, sloužící jako prozatímní opevnění, dříve než budou hotovy skutečné jednolité pevnosti, neboť politici správně chápali, že Hitler s útokem nebude čekat, až Československo své opevnění dostaví (nejsem si jist, jestli by si třeba dnešní vláda na jejich místě takovouhle na první pohled banalitu uvědomila). Rychle jsme pomocí koštěte (bez násady) a výborného vynášecího prostředku, který se Pepovi podařilo splašit, bunkr vyčistili od smetí a připravili vše pro spaní. Teprve pak jsme se konečně mohli ze střechy bunkru pokochat výhledem na noční Ústí. Až kolem půlnoci jsme se konečně uložili ke spánku.

Michal ráno v bunkru

Pozn. Pepy: Mýliti se je lidské, tenkrát jsem se opevněním zabýval jen okrajově a netušil, že se pletu a že se jedná o poválečnou pozorovatelnu civilní obrany. Bunkry vzoru 36 jsou však všude okolo, jeden z nich je dokonce rekonstruován Klubem vojenské historie Trmice - http://lo36.wz.cz

Na další stránku - Výlet na Lovoš