Po hradech a soutěskách

Namířili jsme si to nejdřív k Děvínu, na půli cesty mě ale napadlo, že bychom se ještě mohli stihnout podívat na jednu skálu (jak jen se krucinál jmenuje), ze které je celkem dobrý výhled. Brzy jsem ale zjistil, že z tohoto místa nevím, jak se k ní dostat, jsem zvyklý jen na jednu přístupovou cestu. Vracet se nám nechtělo, hledat taky ne, tak jsme to vzali odhadem směrem znovu na Děvín. Tím se mi podařilo úplně se dezorientovat, takže ačkoliv tu krajinu považuji za svůj domov, zabloudili jsme :o). Po chvílích nejistoty jsme se úspěšně napojili na turistickou cestu a konečně dorazili k cíli pro ten den. Všechny (i mě :o) překvapila rozlehlost mohutného Děvínského hradu.. Pepa si procvičil svoji odolnost proti klaustrofobii a podíval se do Děvínské štoly kousek pod hradem, o které měl již přes rok vystřihnutý článek z novin. Utábořili jsme se na hradišti, i když tam bylo docela větrno. K večeru to už nebylo tak hrozné, tak jsme si udělali táborák a moc jsme si tím zpříjemnili večer.

Hrad Děvín




Ráno bylo celkem sychravé, ale jistily nás 2 vařiče, jeden propanbutanový a druhý na tekutý líh. Po snídani jsme zařadili zpátečku a znovu přes Stráž vyrazili zdolat Ralsko, místní dominantu. V cestě jsme měli i průrvu Ploučnice, útvar, ve kterém u nás ještě nevelký potok protéká skalním komplexem. V místě, kde vytéká ze skály, tvoří díky převýšení malý vodopád a lagunu. Po schodech jsme vyšli na skalní masiv a došli k začátku průrvy. Pepa si chtěl zkusit tunelem projít, což při zvýšené opatrnosti není velký problém. Od plánu skočit pak do laguny šipku jsem ho ale zrazoval, voda na předělu vytváří celkem vysoký tlak, takže se štěstím by se mu mohl maximálně podařit placák, se smůlou si taky mohl třeba rozbít hlavu. Oznámil, že se rozhodne na místě. Nechal jsem tedy Paffu tam a šel k vyústění, abych Pepu mohl v tunelu vyfotit. Podařilo se a Pepa na mě zařval, že s tím proudem jsem měl pravdu a že se vrací. Ještě že tak.

Průrva Ploučnice

Pokračovali jsme a brzy jsme se dostali k Ralsku (kopec i hrad má stejný název). S těžkými baťohy byl výstup mnohem namáhavější, než jsem čekal, ale po dlouhém stoupání jsme konečně dosáhli vyhlídky pod Ralskem, místa, odkud pokračuje už jen čedičová skála, na které se hrad nachází. Baťožiny jsme nechali zde, nečekali jsme, že by tu ve všední den k poledni mohl být ještě jiný turista. Při průchodu branou jsme zjistili svůj omyl. Krátce jsem Pepovi s Paffou naznačil, kam se nemají zapomenout podívat a odešel v odstupu za mladíkem. Ačkoliv jsme všichni pochybovali, že bychom mohli narazit na zloděje, jistota je kulomet :o). Ostatně já se kochat vyhlídkou nepotřeboval, z domova jsem bez velké zátěže na Ralsku za hodinu, pokud mi cestou neupadnou nohy :o). Paffa s Pepou se z vrcholu vrátili spokojení, ani se nedivím, z vrchu je totiž celý kraj okolo skutečně jako na dlani.

Hrad Ralsko



Vyhlídka z Ralska na město Stráž pod Ralskem a letiště Hradčany, v pozadí Bezděz



Všichni zandali fotoaparáty (kam se hrabou Japonci :o) a pokračovali jsme na Mimoň a Hradčany. Cestou z Ralska jsme se stavili na pískovcových stěnách a do Mimoně jsme došli dlouhou alejí. Byli jsme líní vařit a měli mírný přebytek financí, takže jsme se v hotelu Beseda rozhodli naobědvat. Přestože jsme byli jediní zákazníci, jídlo nebylo otrávené ani nechutné :o).

Vrch Ralsko z mimoňské aleje



Na další stránku