Průběh a konec bitvy:
Plán pro obranu Roi-Namuru byl poměrně jednoduchý: Na západní části vzhledem k tomu, že se nedají nakupovat posily, se snažit pouze maximálně zdržet soupeře a pokusit se poškodit co nejvíc jednotek. Letectvo ve složení 2x „ZERO“, 2x Ki-43 „Oscar“ a bombardér G3M “Nell“ mělo z této oblasti přelétnout k východnímu strategickému bodu a zde nad flaky pomoci hájit vzdušný prostor. Zde měla být vybudována hlavní obranná linie a větší část prestiže byla investována do kvalitních japonských flaků 75 a 88mm + 105mm houfnice, jako základ kvalitní obrany. Kromě standartních ATG 47mm byl shledán zajímavým i nákup několika kusů pohyblivých tanků Ke-Ni se slušnými obrannými vlastnostmi a za poměrně příjemnou cenu. Jejich mobilita měla být nejvíce využívána k pružnému nasazení do míst, kde hrozilo k prolomení obranné linie. Samozřejmě v přímé konfrontaci se Shermany nemohli obstát, ale pokud se je podařilo krýt děly, pár útoků snesly, což bylo právě tolik, co od nich bylo možno očekávat. Později, kdy se už nedostávalo prestiže, bylo nutné se uskromnit a nahrazovat je již poněkud křehčími průzkumáky „Sumida“, ale i ty (zvláště za špatného počasí) dokázaly občas mile překvapit. Hlavním trumfem v rukou japonců však stále zůstávali ostřílení Ko-hei a spolu s další rotou zkušených Kyoka Ho-hei měli v těžkém terénu odrážet útoky spojeneckých šiků. Podle očekávání americké invazní sbory zahájily na západní části ostrova rozhodný postup a zdržovat se je moc nedařilo i přes přítomnost 3 tankových jednotek CHi-He, jenž jako jediné se svou kvalitou blíží M4A2. Jisté ztráty se tu sice podařilo nepřiteli uštědřit, nicméně pravda byla taková, že v 7. Kole jsem byl na tomto úseku fronty kompletně anihilován, soupeř tu prošel mojí obranou jak nůž máslem a téměř všechny spojenecké jednotky poté spěchali pomoci svým druhům ve zbrani na východním bojišti. Potlačen byl i zárodek jediné diverze, kdy jsem ustoupil s poškozenou pěchotou do pobřežních zákopů a chtěl zde vyčkat na příhodnou dobu. Tento pokus si ovšem gen. Vesep pohlídal a vojáky jsem nakonec raději rozpustil. Na druhou stranu boje o východní klíčový bod vyhlížely o mnoho povzbudivěji pro japonské obránce a do příchodu posil se dařilo linii držet takřka neporušenou i poškozené jednotky byly ukázkově rotovány a dokonce se podařilo výpadem letectva téměř zničit dalekonosnou houfnici (samozřejmě potom se všichni naši stíhači spolu s útočícím bombardérem vypařily). Jenže brzy poté se ukázalo, že spojenecký generál vedl svá vojska o dost efektivněji než já ve zrcadlové bitvě a z upořených prostředků za opravy se na scéně objevily 2 nové houfnice, druhá z nich dokonce s kalibrem 155mm! Rázem se situace stala velmi kritickou, vše ještě umocněné útoky USAF, která i přes přitomnost flaků operovala ve vzdušném prostoru obránců a notně tím zkomplikovala zásobování jednotek, především dodávky dělostřeleckých granátů. I přes těžké ztráty, které stíhači a bombardéry nepřítele utrpěly od přesné protiletadlové palby se zdálo, že konec je neodvratný, jelikož na dotyku s klíčovým bodem před posledním tahem byly hned 2 jednotky amíků se zálohami v těsném závěsu a na dostřel několik dalekonosných děl připravených ke zničující kanonádě! Jenže pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal ani v tom nehorším/nejoptimističtějším snu (podle úhlu pohledu): Ze záloh do místa posledního odporu naběhli odpočatí 3-hvězdní Ko-hei a vystřídali zde již značné zdecimované obránce. Na jejich podporu se ještě podařilo přitáhnout lehké děla s posledními zásobami munice a více-méně funkční těžký flak. Poté se posádka tohoto posledního uskupení přikrčila ve svých narychlo zbudovaných zákopech a čekala co se bude dít …… Klapka. Poté již jen japonský velitel zíral na zprávu, v níž se mu dostalo uznání, že poslední výspa byla uhájena! Nepřítel pravděpodobně podlehl šílenství a zapomněl útočit!
Hodnocení vlastního velení:
Není moc co hodnotit – prostor a počáteční rozložení armád nějakým velkým, taktickým kouzlům příliš nepřeje, a tak obránci nezbývá nic jiného než „hrát dobrou obranu“ s urputností japoncům vrozenou. Myslím, že jsem mohl ale přeci jenom trochu lépe taktizovat na západní části ostrova, vůbec celkově tato pasáž hry v obou bitvách výrazně vyzněla pro gen. Vesepa a kvalita operací vedených v tomto sektoru měla poté velký vliv na závěr bitvy, kde se lámal chleba. Naproti tomu u místa posledního odporu byla obrana provedena precizně a investice do její složení bylo optimální, žádná jednotka nepřišla nazmar, jejich ztráty byly očekávané a úkoly jim svěřené splnily. Přesto všechno jsem toho názoru, že bod z této bitvy není úplně zasloužený a o výsledku rozhodly neuvěřitelné hody kostkou, kompletně v režii vyšinutých integrovaných křemíkových obvodů. Díky bohu za ně!
Charakteristika protihráče:
Gen. Vesep přesně věděl, co dělá a proč něco dělá, nějaké velké minely jsem si z jeho strany nevšiml a celou dobu kráčel jasně k (prohranému) vítezství. Útoky parádně koordinoval a na bitevím poli připomínal kombajn. Jako malá chybka by se snad dala najít, když mi povolil zaútočit letadly na jeho přepravované dělo, ale na výsledek bitvy to nemohlo mít vliv. To že nakonec nezvítězil, bylo už vysvětleno v odstavci výše. Poslední kolo to vypadalo, že házel nejspíš klasickou 6-stěnnou kostkou. Každopádně gen. Vesepovi děkuji za pěkné intenzivní boje za obě strany a bez ohledu na výsledek gratuluji k vítezství!
