Dandyt - Spojenci
Průběh a konec bitvy:
Dobývání ostrova Bougainville mělo být finálním krokem k vytlačení japonských sil z oblasti Šalamounových ostrovů jednou provždy a skýtalo velkou výzvu pro spojencké velení vzhledem k tomu, že zde operovalo početné nepřátelské letectvo. Ale pěkně od začátku: Prioritami na začátku byly za 1) Úspěšné a pokud možno ničím nerušené vyloděních invazních jednotek …2) Ochrana svazu letadlových lodí, které měli poskytovat zázemí pro vzdušné operace 3) Eliminace japonského letectva v čele s obávanými bombardéry „Val“ a „Betty“, představující smrtelné nebezpečí pro jakoukoliv námořní jednotku. Zajímavá otázka visela nad přidělením a nasazením spojeneckých letounů – ze začátku jsou rozděleny do 3 bojových formací – 1.formace „Ničitelů lodí“ situovaná na SZ cípu mapy se ihned od začátku ocitla v akci, jelikož v jejich dosahu se nacházely jak letecké jednotky, tak i japonská flotila, jež se měla stát cílem náletů kombinované eskadry Avengerů a Dauntlessů. Druhá skupina „Strážci oveček“ měli na začátku operace na starost ochranu výsadkových lodí, kdyby snad nepřítel dostal chut narušovat vysazovací akce. 3 letky solidních Wildcatů, podporované velmi zkušenými (3*), víceúčelovými letouny P-38 Lightning skýtaly záruku, že tento úkol splní. Třetí, poměrně různorodá formace startovala s ostrovní letecké základny Stirling jižně od ostrova Bougainville a v jejích řadách se nacházely jak kvalitní Corsairy, tak i stroje starší provenience jako P-40. Taktické pozemní údery zajištoval pro tuto oblast bojů střední bombardér B-25 Mitchel, který celou poslední skupinu doplňoval. Jejich instrukce byly tzv. „Holky pro všechno“ od průzkumu, monitorování pohybu nepřítele a vypomáhat tam, kde zrovna nejvíc hořelo. Výjimkou se stali elitní piloti 115. stíhací perutě, kteří dorazili na letiště na poslední chvíli, kdy byly k dispozici už jen obstarožní stroje P-39. Aby se neplýtvalo jejich potenciálem, bylo rozhodnuto, že vyčkají příletu novějších typů a podle situace „osedlají“ bud kvalitní P-47ky nebo ještě výkonnější Corsairy. Úloha hlavního pozorovacího letounu padla na osvědčené Cataliny, které měli dělat „oči“ spojenecké flotile, jejíž prvotní úkol byl najít a potopit japonský námořní svaz. Co se týče posledního bojiště, ostrova Choiseul, všem přítomným jednotkám bylo nařízeno zbytečně se nevyčerpávat přestřelkou s místníurychleně se stáhnout a přesunout k Buinu, vzhledem k tomu, že se zde nenalézal žádný strategický bod.
Na úvod střetnutí bylo potřeba „chumel“ transportní ch lodí vhodně nasměrovat na vylodovací pláže v zatoce císařovny Augusty, kde je čekaly první překážky v podobě pobřežních pevnůstek. Ovšem v součinnosti s nálety „Blesků“ nepředstavovali vážný problém. Stále bylo ovšem potřeba mít oči na štopkách a dávat si bacha na japonskou vzdušnou hrozbu, jelikož po „Zerech“ nebylo zatím vidu ani slechu. Po zajištění předmostí se armáda rozdělila do několika proudů – 1. útočná skupina zamířila na JV a jejím konečným cílem bylo se probít přes 2 řeky až do japonské základny v Buinu. Druhá část armády se vydala na sever, aby zajistila životně důležité letiště společně se strategickými cíly „Numa Numa“ a „Kieto“. Od této skupiny se ještě vyčlenil oddíl rychlých M3 „Stuart“ tanků a 2 roty mariňáků, podpořené dále rotou „Mořských včel“, aby provedli bleskový výpad po západním pobřeží ostrova, které bylo bráněno pouze osamělými opěrnými body japonců a obsadili důležitá 2 letiště – „Bonis“ a úplně na severu na samostatném ostrově „Buka“. Od plánů zaútočit středem ostrova průsmykem u „Ibu“ bylo upuštěno vzhledem k tomu, že zde soupeř vytvořil zátaras z málo početných lehkých jednotek, ale terén velmi hrál do karet obráncům a postup tímto směrem by byl nepříjemně pomalý. A právě onomu nejmenšímu útočnému komandu se podařilo obsadit své cíle nejrychleji ze všech 3 armádních sborů. Stalo se tak i díky výbornému výkonu posádky Cataliny, která vedle svých průzkumných úkolů se též aktivně zapojila do podpůrného bombardovaní pevnůstek a jeho účinek ocenila zejména pěchota, která tak měla s jejich dobývaním o mnoho lehčí práci. Prakticky bylo možno je tak likvidovat za pochodu. Well done! Ovšem klíčový okamžik celé bitvy přišel v pátý den operace. Do této chvíle se totiž letecké boje omezovali na menší potyčky především u ostrova Buka, ale jinak vládl na nebi relativní klid. Tato pohoda se ale jako mávnutím kouzelného proutku změnila v pravé peklo, které gen. Síča rozpoutal na moři severně od Numa Numa! V této oblasti se totiž nacházely obě spojenecké letadlové lodě a na jejich potopení postavilo japonské velení svoji bojovou strategii. Nepřátelský drtivý útok, vedený veškerými leteckými jednotkami japonců přišel ve chvíli, kdy letadlové lodě přímo chránily pouze 2 letky Wildcatů, doplňující palivo a munici, z toho druhá byla navíc po předešlých soubojích v zuboženém stavu. Než si piloti nebohých F4F stačili uvědomit co se děje, už se ve žlutých vestách houpali ve vlnách Tichého oceánu a mohli jen bezmocně pozorovat příšernou scénerii před nimi: Obloha se jen rojila nepřáteli a jedna z mateřských lodí již po přímem zásahu torpédem pomalu mizela pod hladinu. Zbylá sesterská lod + doprovodný křižník zahájili divoké úhybné manévry směrem k pobřeží odkud bylo možno čekat záchranu. Atmosféra na spojeneckém velení by se dala krájet – byla to černá chvíle pro důstojníky, kteří si uvědomovali vážnost situace. Ztráta i druhé letadlové lodi by znamenalo i ztrátu velké části stíhacího a bombardovacího letectva, kterým v této fázi velmi rychle docházelo palivo a munice, jelikož všechna letiště na ostrově byla dosud v držení japonců. Vše co mělo křídla, vrtuli a kulomety dostalo jasný rozkaz: Chránit svoji mateřskou lod za každou cenu! Naštestí se k záchranným oddílům připojily i 2 letky Corsairů ze Stirlingu a celá eskadra se na plný plyn hnala zabránit nejhoršímu. O pár předlouhých minut později se směsice všech stíhačů prahnoucích po odvetě zuřivě pustila do mračna protivníků, kterým se podařilo poškodit zbývající, stále unikající lodě a chystali se je dorazit. Vypukla nelítostná monstrózní letecká řež a vzduch doslova zhoustl kouřem a kovem, at už to byly prázdné nábojnice z kanónů nebo úlomky a trosky z letounů. Nejvíce to odnášely Wildcaty a do moře padaly po desítkách, ovšem na druhé straně technicky vyspělejší Corsairy způsobovaly v řadách Zer a Hampů ještě větší paseku a karta se začala obracet ve prospěch američanů. To byl signál pro doprovodné těžké stíhače P-38 k útoku na bombardéry „Val“ a Betty“, stále hrozící dokonat dílo zkázy na spojeneckých lodích, ale pilotům Lightningů nedokázaly dlouho unikat a i za nimi se jeden po druhém zavírala hladina oceánu. Čistící akce netrvaly dlouho a nakonec to byla prořídlá USAF, kdo zůstal ve vzduchu. Letouny s kritickým nedostatkem paliva nyní urychleně dosedaly na palubu poškozené letadlové lodě na dotankování a přezbrojení, bohužel pro mnoho dalších se v žádném případě nedalo zajistit včasné přistání před tím, než by jim došel benzín. Poslední naděje pro ně svitla v možnosti dostat se na letište u základny Numa Numa, v jehož blízkosti v tu dobu probíhaly těžké boje a spojenecké pozemní síly si zde bez letecké podpory jen obtížně klestily cestu přes lesy plnými zakopaných Senpaku Kohei, navíc krytých 2 bateriemi 105mm houfnic. Štestí se nakonec usmálo na vojáky USMC a po vyřazení děl palbou lehkého křižníku a náletu bombardéru Avenger se japonské pozice brzo rozpadly a první Shermany vítězně projely na uvolněné vzletové dráhy téměř současně s přistávajícími stíhači, vesměs s posledními kapkami benzínu v nádržích. Brzy poté padla i samotná základna Numa Numa. Příznivé zprávy dorazily i z moře na západ od ostrova, kde posádky Dauntlessů a Avengerů hlásily kompletní decimaci japonského lodstva a jen hrstce torpédoborců se podařilo uniknout. Po konsolidaci pozemních a vzdušných sil (z uvolněných prostředků se podařilo zajistit podporu těžkých bombardérů B-17 a B-24) se přistoupilo k závěrečným útokům na poslední 2 strategické cíle – Kieto na severu (jeho obrana sestávala z druhořadých jednotek a brzy padla) a Buin na jihu, kde se již 1. útočná skupina připravovala na odvážný přechod řeky Mivo pomocí ženistů a podniknout překvapivý útok do zad obránců. Hlavním trumfem při dobývání Buinu se však staly 2 roty mariňáků, kteří v transportních lodích čekali na chvíli, kdy se pozornost obránců obrátí na sever k zastavení troufalého přechodu řeky a vylodili se v bezprostřední blízkosti městské posádky, čímž způsobili zmatek řadách obránců. Koordinace a načasování útoku všech složek armády tentokrát vyšla na výbornou, takže než se bránící japonci vzpamatovali, na jejich hlavy dopadaly laviny leteckých bomb a granátů z děl křižníků, kterým se též podařilo připlout včas, aby se zúčastnily finálního útoku. Smrtonosná kanonáda všeho druhu kombinovaná s následnou ztečí tanků a pěchoty brzy vymazala obránce z povrchu zemského. Poté do vystříleného Buinu vkročila pěší brigáda a zabrala ho jako poslední klíčový bod nutný k ovládnutí ostrova! Američané zvítezili!
Hodnocení vlastního velení:
Co dodat, nebýt onoho infarktového útoku na letadlové lodě, řekl bych, že můžu být i plně spokojen. Nicméně podcenění soupeřových možností při jeho leteckém úderu se mi stalo téměř osudným. Po ztrátě 1. letadlové lodi jsem sice ihned dokázal zareagovat a přisunul dostatek odvetných jednotek, jenže opět jsem se nechal ukolébat a ke krytí 2. lodi jsem přidělil 3 perutě Wildcatů s tím, že „to bude stačit“ …. nestačilo. Znovu se gen. Síčovi podařilo eskortu zčasti sestřelit/vynulovat stíhací ochranu a zaútočit i na druhý „carrier“ a pokud by se „Bettynám“ zadařilo trochu víc, bylo by hooodně zle. Co si dále nedám za rámeček bude to, že jsem dopustil diverzi z ostrova Shortland a nechal si obsadit leteckou základnu Stirling a dostat ji zpět si vyžádalo soustředěnou palbu 3 torpédoborců po dobu 3!! tahů, než to těžká japonská pěchota vzdala (v okamžiku obsazování z transportu byla na stavu 6!!). Naopak bych se pochválil za skvěle provedený útok po západním pobřeží, kdy parádně vycházela spolupráce mariňáků s Catalinou, jež byla efektivně využita i pro bombardovací účely a obsazení letišt Bonis a Buka bylo dosaženo snad už v 6-7. tahu.
Charakteristika protihráče:
Na to že je v turnaji nováčkem ( i když já vlastně ještě taky ), bitvy se zhostil velkoryse a odvážně. Líbilo se mi neortodoxní pojetí využití potenciálu jeho letectva, které mě překvapilo a nechybělo mnoho, abych se třásl o výsledek utkání! Bohužel pro Síču je v této době kvalitativní rozdíl Corsairů a Zer (Hampů) neporovnatelný a jakmile se mi podařilo jeho vzdušnou armádu obklíčit, byla to jen otázka času, kdy se podaří je udolat. Obranu okolí letiště Numa Numa vystavěl též dobře, dlouho jsem se zde nedokázal pohnout. Jediné co bych mu vytknul, byla podceněná diverze u Buinu, kdy se mi podařilo vylodit u Buinu 2 pěchotami (zablokování nákupů), čímž jsem celé tažení zkrátil minimálně o 3-4 tahy. Děkuji gen. Síčovi za pěknou bitvu a napínavé okamžky – pohled na 20 červených koleček nad mými letadlovkami byl vskutku impresívní a asi na něj nikdy nezapomenu!
|