Dandyt - Spojenci
Průběh a konec bitvy:
Spojenecké velení stálo v úvodu této operace před důležitým rozhodnutím, jak optimálně rozdělit útočné svazy výsadkových lodí nalézající se uprostřed mapy , tak aby každý tým zvládl dobýt své vytčené cíle. První údernou skupinu „Guadalcanal“ tvořilo několik rot pěchot v čele s elitní jednotkou ženistů, doplněné o 2 roty lehkých tanků „Stuart“, jejichž palebná síla byla shledána jako dostačující proti japonským obrněncům. Z podpůrných jednotek se k tomuto konvoji přidala ještě samohybná houfnice M3 a zejména výkonný US 90mm flak, který měl být rozhodujícím faktorem pro vybojování vzdušné nadvlády u předpokládaného místa nejostřejších bojů - jediného letiště v oblasti! Na jeho dobytí závisel osud celého letectva, jelikož pro tuto operaci se nepodařilo z vrchního velení uvolnit žádnou letadlovou lod a eroplány jinak neměly nejmenší šanci se vrátit na domovskou základnu. Celou útočnou eskadru „Guadalcanal“ doprovázely těžké křižníky a torpédoborce pro zajištění průzkumu pobřeží a námořní dělostřelecké podpory. Druhá skupina výsadkových plavidel zamířila severozápadním směrem k blízkým ostrovům Tulagi a Nggela Sule, kde bylo nutno dobýt přístav a strategické město Haleta. Tento svaz byl početně přibližně stejný jako první, pěchota byla ovšem více vyzbrojena těžkými kusy zbraní a i jednotka námořních specialistů „Sea bees“ měla být hlavním trumfem výsadku. Pro podporu pozemních bojů bylo do výsadkové skupiny zařazena též baterie lehkých 75mm polních děl a 20mm protiletadlové kanóny . Pro boj s tanky byla připravena se rovněž vylodit jednotka „Stuartů“ a PTK 37mm. Námořní podporu poskytovaly 3 těžké křižníky a větší počet torpédoborců. Další těžké křižníky se nacházely ve střední části mapy u ostrova Savo a podle situace měli pružně zareagovat a vypomoci 1. a 2. výsadkové skupině. Rozptýlené lodstvo se mělo po úspěšném vylodění pozemních sil spojit a pokusit se odrazit velmi silnou japonskou flotilu plující z Rabaulu na pomoc ostrovním posádkám. Poslední složka celé invazní operace, USAF, dostala nejtěžší úkol, měla především ochránit zranitelné transportní lodě, před smutně proslulými bombardéry „Val“ a zejména „Betty“, jež se se velmi brzy staly noční můrou jednotek jak pozemních, tak námořních. Piloti stíhacích „Wildcatů“ navíc museli počítat s tím, že budou muset svést tvrdé souboje s houževnatými protivníky, navíc sedící ve skvělých strojích Mitsubishi „Zero“. Navíc oproti japonským pilotům museli úzkostlivě hlídat stav svých palivoměrů, jelikož času na boj nebylo mnoho a hrozba zřícení se do vln oceánu byla až nepříjemně reálná.
Tyto chmurné předpoklady se hned v prvních hodinách střetu potvrdili a početná japonská letecká armáda provedla v první vlně drtivý úder na severní spojenecký konvoj, podporovaný 4 letkami stíhacích Zer, 3x „Betty“ a 2x „Val“. Ještě předtím se ale americkým stíháčům podařilo získat první skalp – stal se jím průzkumný letoun H6K „Mavis“, snažící se uniknout z Tulagi. Nicméně situace brzy byla natolik kritická, že v době, kdy zuřily naplno letecké souboje, musely roli „ochránců konvoje“ dočasně převzít bombardovací perutě „Avengerů“ a „Dauntlessů“. Přesto nebylo možné pokrýt vše a spojenci museli odepsat ze svých stavů první jednotku topedoborců. Na obou stranách rostly ztráty na stíhačkách a vzdušnou převahu přeci jenom postupně získávala v tomto ůseku bojiště početnější Osa. V této době se sice podařilo vysadit první jednotky pěchoty na břehy ostrovů, jenže s tím se zároveň musela od nepřítele odpoutat většina vzdušných sil a bez munice a s kritickým stavem paliva se pokusit dosáhnout letiště na Guadalcanalu. A ještě při tom všem doufat, že po přistání je přivítá americká whisky a ne japonská pouta :) Samozřejmě hned poté se pozemní jednotky, zčásti ještě ve výsadkových lodích, ocitly tváří v tvář zničujícím náletům bombardérů „Betty“, které jim způsobili těžké ztráty a invaze v tomto sektoru začínala nabírat zpoždění. Situaci v této chvíli zachraňovala soustředěná kanonáda z děl křižníků, které jako zázrakem zůstávaly nepoškozené a dařilo se jim likvidovat houfy nepřátelských tančíků „TK“, které soupeř hojně využíval a vytvořil z nich páteř své obrany. Oslabeným útočným jednotkám se nakonec i pod rouškou deštíku podařilo nakrátko obsadit strategickou Haletu, ale to už byla jenom jejich labutí píseň, protože v příštím tahu se u ostrova objevila očekávaná elitní japonská flotila a v mžiku rozprášila osamocené spojenecké křižníky a poté se též hravě vypořádala se zbytky mariňáků na ostrově. Vzhledem k tomu, že se v blízkosti dobytého města nacházelo stále dost nepřátelských tančíků, nebylo možno ani zřídit improvizovanou obranu a nepřítel bez potíží dobyl město zpět. Ani výsadkářům na Tulagi se nevedlo lépe a byli postupně udoláni přesilou a leteckými údery. Tímto se defacto uzavřela kapitola dobývání severu a až dokonce se zde již nic významného neudálo. Skupina „ Guadalcanal“ se kupodivu nakonec bez větších potíží vylodila u letiště a s podporou spojeneckých bombardovacích perutí společně s dělostřeleckou palbou křižníků, které oslabovaly přisouvající se posily z pobřežních posádek, podnikla soustředěný útok v prostoru přistávací dráhy. Hladký postup na této frontě plynul ze soupeřem brzkého odhalení (ještě na vodě) výkonného 90mm protiletadlového děla, které se podařilo bez úhony vyložit a zprovoznit na plážích Guadalcanalu. Japonské velení vzdušných sil se po tomto zjištění moudře rozhodlo, že nebude raději testovat jeho kvality na vlastní kůži a k předpokládané velké letecké bitce o letiště vůbec nedošlo. Flak tak nakonec sváděl nejtěžší souboje pouze s hordami tančíků TK valících se na něj z vesnice Kukumi přes řeku Lungu, kteří ho dokázali i z vody solidně poškozovat! Neuvěřitelné! Tomuto řádění učinil přítrž až vysadivší se druhý oddíl „Stuartů“ hned k vesnici a rázně utnul výrobu dalšího podobného šrotu. Potom se podařilo obsadit letiště a zajistit jeho okolí. A bylo to právě včas, protože ihned na něj začali dosedat letouny z úderných skupin od Tulagi s posledními zbytky paliva (hodnoty 1-6!!). Bohužel obsazení letiště se zdálo být jediným úspěchem spojenců, kterého se podaří v této operaci dosáhnout. Jelikož se ale americký generál nehodlal jen tak vzdát, byly z posledních zdrojů doplněny jak pozemní tak letecké jednotky a zahájen postup po pobřeží a osvobozování městeček na Guadlacanalu, cestou se však nesetkaly s žádným odporem. Zárověň byly přeskupeny přeživší torpédoborce a křižníky a spolu s revitalizovanou USAF a zbytky námořních transportů s pěchotou se pokusily o poslední ofenzívu na Tulagi. To už se ale rychle blížil časový limit celé operace a navíc průzkum hlásil, že prakticky nedotčená císařská flotila zaujala pevné postavení u pobřeží při strategických bodech, mohutně kryta stále početným letectvem a flaky a i ten největší optimista si v tuto chvíli musel přiznat porážku. Přes drobné úspěchy při napadení nepřátelského loďstva byla tato „papírová“ ofenzíva velmi rychle potlačena a spojenecké jednotky všeho druhu rozprášeny podruhé. Poté byl americký generál uvolněn ze služby a nastoupil cestu na hlavní velitelství tichomořských sil, aby podal vysvětlení , týkající se jeho selhání při inavazi u ostrova Savo.
Hodnocení vlastního velení:
Palivo, munice, palivo, munice, palivo, munice, palivo, palivo, palivo …palivo. Tato slova mě neustále pronásledovala při všech leteckých manévrech, soubojích a celkové oranizaci vzdušných sil. Americké letouny jsou zde oproti svým protějškům v nevýhodě a nemají takovou volnost při manévrech a výběru svých cílů s ohledem na maximální šetření PHM. Pokud tady chce spojenec uspět, musí zvládnout bez jediné chyby leteckou složku své armády. No, já se o to pokusil a rozhodl se, že minimálně ze začátku budu zacházet s letadly opatrně s důrazem na ochranu vlastních transportů a souboje s japonskými stíhači zbytečně nevyhledávat – stíhací síly jsou zde hodně vyrovnané a jeden smolný souboj mohl znamenat značné oslabení stíhacího krytí lodí. Nicméně při nutnosti krýt obě výsadkové skupiny bylo velmi těžké se rozhodnout, kde soupeř zaútočí plnou silou a já se přeci jenom více bál masakru jižní skupiny, protože její selhání při dobytí letiště by znamenalo kompletní ztrátu všech letadel a vlastně i okamžitou prohru. Tím ovšem získal soupeř značnou lokální vzdušnou převahu na severu a podařilo se mu „vlámat“ k transportům i jednotkám již vyloděným a způsobil jim kritické ztráty, které rozhodly výsledek bitvy. Přesto mám dojem, že jsem především letecké síly nepromarnil a zacházel s nimi v rámci možností dobře – ani o jedno letadlo jsem nepřišel vinou chybného propočtu jejich doletu.
Charakteristika protihráče:
Heki skvěle využil všech předností svých stíhaček i bombardérů (IMHO je „Betty“ naprosto bezkonkurenční jednotkou svého druhu v PacPG) a dokázal s jejich pomocí vyřadit jádro útočných sil na severní frontě u Tulagi. Jeho flotila poté už neměla mnoho práce při likvidaci zbytku osamocených jednotek a pevně opanovala severní prostor mapy. Také obratně stahoval část poškozených stíhačů a na vzdáleném Rabaulu je opravil a opět vrhl zpět na frontu v rekordním čase! Přitom ještě cestou stačil dorážet moje těžce poškozené torpedobérce, kterými jsem chtěl monitorovat počínání na jeho letecké základně a případně komplikovat doplňování letounů. Gratuluji k vítězství a děkuji za napínavou bitvu!
|