Příběhy

Tentokrát příležitost nepromarním! - Bitva u Santa Cruz, 26. října 1942
Souboj s pomocnými křižníky - 11. listopadu 1942
Sestřelte Jamamota! - 18. dubna 1943
Veleúspěšná evakuace versus naprosté fiasko invaze - Kiska, srpen 1943
Noční srážka - poručík John F. Kennedy, srpen 1943
Odsouzená loď - Indianapolis, srpen 1945
Diverzní noční akce v Singapuru, červenec 1945
Souboj nad Guadalcanalem - Saburo Sakai, 8. srpna 1942
Boj o bunkr - Eugene B. Sledge "Sledgehammer", 28. září 1944
Tragický osud ponorky USS Tang, 24. října 1944



Tentokrát příležitost nepromarním! - Bitva u Santa Cruz, 26. října 1942

Poručík Strong byl zkušenějším palubním pilotem než jeho spolubojovník Irvine. Sloužil na letadlových lodích od začátku války. Prošel boji na Gilbertových ostrovech, v Korálovém moři, u Nové Guineje, účastnil se i bitvy u východních Šalomounů. Byl to právě on, kdo našel 24. srpna u východních Šalomounů japonskou letadlovou loď Rjúdžó a podal přesnou zprávu o její poloze, kurzu, rychlosti a složení doprovodu. Tehdy na ni vzhledem k silné protiletadlové obraně nezaútočil. Od té doby mnohokrát o tehdejší situaci přemítal a vždy došel k závěru, že pochybil, když se dal odradit zdánlivě neprostupnou palbou protiletadlových baterií a silnou stíhací ochranou. Stejnou chybu již opakovat nebude.
Dva bombardéry letící ve výšce 4 000 metrů se minutu za minutou přibližovaly k hlavním silám japonského námořního uskupení. Poručík Strong prokázal, že je též výtečným navigátorem, neboť nad nedohlednou mořskou plání se mohl řídit jen vlastními výpočty založenými na Leeho hlášení, přitom neustále sledoval stav paliva, rychlost a sílu větru, a přesto dokázal oba letouny s jistotou dovést přímo k cíli.
V 7 hodin 30 minut zahlédl hluboko pod sebou paluby Šókaku a Zuiha. Třetí letadlová loď Nagumova úderného svazu Zuikaku, která plula několik mil stranou, byla skryta mraky. Zatímco Strong naváděl oba dauntlessy na nejvýhodnější směr náletu se Sluncem v zádech, zadní střelci odjistili kulomety, připraveni k utkání se stíhací ochranou. Zera se však zatím neobjevila, ani se z palub lodí neozvala protiletadlová palba. Pilotnímu umu i velké dávce štěstí vděčil Strong za příležitost, kterou měl nyní na dosah ruky a na niž čekal po dlouhé měsíce. Nehodlal ji teď promarnit. Dal znamení Irvinovi, sklopil řídicí páku a s naplno otevřeným plynem zahájil dlouhý rychlý sestup. Irvine jej následoval v třistametrovém odstupu. Střelci stále napjatě obhlíželi oblohu, kdy se objeví nepřátelské stíhačky, a oba piloti vedli s maximálním soustředěním letouny tak, aby v pravou chvíli dostali do zaměřovače palubu letadlové lodi. Stačili ještě zaregistrovat, že je prázdná; japonské letouny už musely vzlétnout, ale to je již od cíle dělilo 500 metrů. Strong a těsně za ním i Irvine sáhli levou rukou po rukojeti uvolňující pumy a zatáhli. V okamžiku, kdy se pumy odpoutávaly od trupů, ozvaly se protiletadlové baterie a ze všech stran se začaly slétat stíhačky. Bylo však už pozdě, japonská obrana katastrofálně zaspala. Obě pumy se zabořily do letové paluby na zádi Zuiha, mohutné exploze vyrvaly velké díry, ze kterých se vzápětí vyvalila oblaka kouře.
Bombardéry, zbaveny zátěže pum, se nyní řítily těsně nad bílými hřebeny vln a s motory stále hnanými na nejvyšší obrátky se pokoušely uniknout. Piloti sice vymačkávali ze svých strojů veškerou energii, ale zda se únik zdaří nebo ne, záviselo především na zadních střelcích. Dauntlessy se brzy dostaly z dosahu protiletadlové palby a hlavním nebezpečím se staly zuřivě dotírající stíhačky. Piloti dvou Zer se příliš poddali loveckému zápalu, zanedbali opatrnost a pozdě zjistili svůj omyl. Jeden z nich se při náletu zezadu hnal tak rychle, že musel předčasně ukončit palbu a nízko letící Strongův bombardér přelétnout, tím na okamžik odkryl svoje nechráněné břicho, a to stačilo, aby jej střelec Garlow prošpikoval dlouhou dávkou. Japonská stíhačka explodovala, několikrát se obrátila a zmizela v moři. Vteřinu nato dostal jeho kolega na zadním sedadle Irvinova letounu podporučík Williams další Zero. Poté Japonci doráželi opatrněji, ale se sveřepým úsilím nenechat kořist uniknout. V pravém křídle Irvinova letounu se objevila řada děr a rychlost klesla. Když Strong viděl, že druhý letoun zůstává pozadu, a současně si připomněl prázdnící se benzinové nádrže, zapochyboval, že se jim podaří vrátit se k mateřské lodi, i kdyby uklouzli stíhačkám. Musí však podat zprávu o výsledku útoku, neboť tato informace bude mít velký význam pro další taktická opatření velitele uskupení kontradmirála Kinkaida. A tak obklopen nepřátelskými stíhačkami a s rachotícími kulomety za zády opakovaně odvysílal informaci o dvou zásazích letadlové lodi a o poloze, kurzu a rychlosti nepřátelského svazu. Když radiostanici vypínal, musel si přiznat, že chce, aby i fregatní kapitán Crommelin věděl, že osádky jednaly tak, jak k tomu předchozí večer nabádal. Nebyly promarněny ani pumy, ani benzin, ani letouny. Víc už se udělat nedalo - kromě pokusu přece jen dovést oba bombardéry zpět.
Nakonec se Strongovi a Irvinovi podařilo dosáhnout ochranné clony mraků a pronásledující Zera se po čtyřiceti pěti mílích honičky vrátila. Americké bombardéry sice jednomu smrtelnému nebezpečí šťastně unikly, zbýval však problém, jak překonat stopadesátimílovou vzdálenost k Enterprise. Vyprázdněná letová paluba Zuiha znamenala pouze jediné - japonské letouny vzlétly proti Kinkaidovým lodím. V tom případě se Enterprise už vůbec nemusela nacházet v předpokládaném prostoru, ale za striktního dodržování rádiového klidu mohla při obranných manévrech již dlouho plout oběma pilotům neznámou rychlostí a neznámým kurzem. Přitom jen přímá a nejkratší trasa zpátečního letu dávala jakous takous naději, že se lodi podaří dosáhnout. Teď už všechno záviselo na štěstí a oba osamělé letouny pokračovaly dál k jihu. Štěstí, jež jim dosud bohatě přálo, je však neopustilo. V 9 hodin 25 minut uviděl Strong na obzoru siluetu letadlové lodi. Byla to Enterprise. Za chvíli, následován Irvinem, dosedl na její palubu. Kdyby se přistávací manévr nepodařil napoprvé, k jeho opakování by ani jeden z nich už neměl dost benzinu.

    Miloš Hubáček - Vítězství v Pacifiku, Bitva o Guadalcanal, str. 207-209



Souboj s pomocnými křižníky - 11. listopadu 1942

Blížilo se poledne. Slunce stoupalo stále výše na modré obloze, po níž neplul ani obláček. Po hladině moře běžely dlouhé a nízké oceánské vlny, poháněné lehkou brízou. Viditelnost byla skoro neomezená. Korvetní kapitán William Wilson z královského indického námořnictva tím nebyl nijak nadšen, byl by spíš uvítal trochu horší počasí, a zejména hustý déšť nebo mlhu, která by skryla jak jeho vlastní loď, tak i jeho svěřence.
Ze všeho nejvíce si však přál, aby mohl plout o něco rychleji. Mohl být sice hrdý na těch 16 uzlů, které jeho minolovka HMIS Bengal mohla ze sebe vydat, současně však se musel přizpůsobit mnohem pomalejší holandské cisternové lodi Ondina, kterou doprovázel. Ačkoliv mohla údajně vyvinout 12 uzlů, ploužila se nyní sotva 10 uzly. Wilson několikrát nařídil svému vrchnímu signalistovi, vousatému Sikhovi, aby pobídl tanker k rychlejší plavbě, ale Ondina si signálů nevšímala a dále si klidně a pomalu brázdila vlny Indického oceánu.
Wilson měl důvody k netrpělivosti. Již šest dní se plahočil s Ondinou, kterou doprovázel z australského přístavu Fremantle na námořní základnu Diego García v Čagoském souostroví, a dnes, 11. listopadu 1942, byly obě lodě sotva vpůli cesty, asi 550 námořních mil na jihozápad od Kokosových ostrovů. Plout takhle pomalu znamenalo vystavovat se nebezpečí ze strany ponorek - jak německých, tak i japonských, které se stále častěji objevovaly v Indickém oceánu. Japonci již od února okupovali celou Nizozemskou Východní Indii, Malajsko, pobřeží Barmy, Nikobary a Andamany, kde všude získali dobré výchozí pozice pro operace ve všech částech tohoto oceánu. Vedle ponorek však mohli kdykoliv vyslat křižníky nebo i letadlové lodě, jako tornu bylo v dubnu u Cejlonu.
Wilson pohlédl na příď, kde obsluha odpočívala u jediného děla ráže 76 mm, kterým se Bengal mohl pyšnit. Ačkoliv minolovka, postavená nedávno v Austrálii a zařazená teprve před třemi měsíci do služby, podnikala svou první bojovou plavbu, byl si kapitán jist, že se na svou posádku, složenou z námořníků různých indických národností, může plně spolehnout. Pak jeho zrak zalétl opět k Ondině. V případě bojového střetnutí od tankeru žádnou pomoc očekávat nemohl. Měl sice na zádi dělo větší ráže - 102 mm, ale byl to prastarý kus, ještě z doby před první světovou válkou, jehož střelba byla pomalá.
V 11 hodin 45 minut se ozval hlas indického námořníka pozorujícího dalekohledem obzor:
"Dva sloupy dýmu, na pravoboku 15!"
Wilson se podíval naznačeným směrem a dal Sikhovi rozkaz, aby signalizoval na Ondinu, že se objevily podezřelé lodě. Nad obzorem se nejdříve vynořily stěžně, pak komíny, z nichž se valil kouř, potom nástavby a za chvíli celé siluety dvou lodí. První byla nyní vzdálena osm mil, druhá ji sledovala o tři míle pozadu.
"Dvě obchodní lodě," oddychl si Wilson, "ale proč mi velení nehlásilo, že tady nějaké budou?"
Neznámé lodě zřejmě již také zpozorovaly minolovku s cisternovou lodí a obrátily se směrem k nim. Bílé pruhy pěny, tryskající u přídě první lodě, svědčily o pozoruhodné - na obchodní loď - rychlosti. To nemohou být naši, blesklo Wilsonovi hlavou, to jsou určitě japonské pomocné křižníky. Za chvíli rozpoznal pestrobarevnou kamufláž a spatřil zřetelně děla na přídi a na boku. Vyhlásil bojový poplach, obsluhy šestasedmdesátky a protiletadlových zbraní zaujaly svá postavení - vše proběhlo rychle a správně.
Kapitán věděl, že japonské pomocné křižníky, ať už to byly kterékoliv, mají nejenom po šesti až osmi dělech ráže 152 nebo 140 mm, ale že mají i torpédomety a hydroplány. Kromě toho mají mnohem větší rychlost. S pomalou Ondinou nebylo naděje na útěk, i kdyby se podařilo skrýt holandskou loď dýmovou clonou. Neváhal dlouho, jeho povinnost byla jasná - pustit se do boje a všemožně chránit doprovázenou loď.
"Signál Ondině: Jednejte podle vlastní úvahy!"
Pak přesunul páku strojového telegrafu na "plnou rychlostí vpřed" a obrátil se na svého prvního důstojníka:
"Hlaste na základnu: Vstupuji do boje se dvěma japonskými pomocnými křižníky, poloha 23° jižní šířky, 93° východní délky, čas 11.50. A rychle, otevřeným textem, šifrování je za těchto okolností zbytečné!"
Rozpoutal se boj. Wilson obrátil Bengal směrem k nejbližšímu protivníkovi - byl to pomocný křižník Hokoku Maru - a zahájil palbu. Šestasedmdesátka krátce zaštěkla a Wilson sledoval dopad - krátká. Současně se zablesklo i na japonské lodi a nad minolovkou přelétly s temným hučením granáty a dopadly daleko za ní. Vzdálenost v té době byla již nevelká, asi dvě námořní míle, avšak Bengal představoval jen malý cíl. Japonští dělostřelci se nemohli zastřílet, tím spíše, že Wilson měnil neustále kurs a rychlost, kličkoval a vždy plul tam, kam dopadla poslední japonská salva. Ztěžoval tím sice i vlastní střelbu, ale lépe vycvičeným indickým dělostřelcům, jimž velel dělovod Mohammed Ibrahim a miřič Ismail Mohammed, se během několika minut podařilo zasáhnout japonský křižník. Velitel Bengalu si ale velké iluze o účinnosti své palby nedělal. Jakoupak škodu mohou způsobit malé granáty z děla 76 mm, vážící sotva 6,5 kg?
Protože měl dost svých starostí, Ondiny si nevšímal. Předpokládal, že upaluje pryč, co jí síly strojů stačí. Náhle zaslechl odkudsi zezadu hukot dělového výstřelu. Nejdříve se lekl, že se mu dostal za záda nový nepřítel, ale pak mrknutím oka zjistil skutečnou situaci: kapitán Ondiny, Willem Horsman, se sice vzdaloval, ale současně zahájil palbu ze svého jediného děla na zádi, aby Bengalu pomohl.
Znenadání se na přídi Hokoku Maru zablesklo a vysoko vyšlehl žlutočervený plamen: jeden z granátů - snad z Bengalu, snad z Ondiny - zasáhl přímo podstavec děla a způsobil výbuch připravené munice. Střelivo znovu a znovu vybuchovalo a po celé přídi se rozšířil požár. Plameny ohrožovaly i obsluhy ostatních děl na pravoboku. Japonec přerušil palbu, neboť celá posádka se musela věnovat hašení.
Mezitím se přiblížil na dostřel i druhý křižník - byl to Aikoku Maru, stejně vyzbrojený jako jeho sesterská loď. Wilson věděl, že nemůže spoléhat na opakování šťastné náhody jako s prvním křižníkem, ale nezbývalo nic jiného než pokračovat v boji. Vyhlídky na záchranu byly nulové, tím spíše, že docházelo střelivo. Ve chvíli, kdy zbývalo jen pět granátů, byl Bengál zasažen na přídi; naštěstí nebyl nikdo zabit ani zraněn, ale granát prorazil bok lodi a její přední oddíly se zalily vodou. Tím se minolovka ponořila hlouběji a její rychlost klesla.
Kapitán Horsman využil krátké přestávky, jež nastala po vyřazení Hokoku Maru z boje a vzdálil se se svou lodí asi o sedm mil.
Wilson byl holandskému kapitánovi vděčný, že mu v rozhodné chvíli pomohl, ale více od něj žádat nemohl. Bylo důležitější zachránit náklad ropy pro vojenskou základnu než 650 tunovou minolovku. Plul nyní tak, aby se dostal mezi protivníka a vzdalující se cisternovou loď, a začal vypouštět dýmovou clonu. Hustý bílý dým se postupně kladl na hladinu moře a za chvíli již odděloval japonský křižník od tankeru. Wilson manévroval tak, aby skryl nejenom Ondinu, nýbrž i sebe, avšak nebylo mu to mnoho platné. Bengal byl zasažen znovu; tentokrát na zádi, kde vypukl požár. Trvalo dost dlouho, než se ho podařilo omezit a později zcela uhasit.
Wilson mezitím plul klikatým kursem, aby ztížil nepříteli míření. Dýmová clona nebyla příliš rozsáhlá a Aikoku Maru ji zakrátko obeplul - nyní zůstal poškozený a hořící Bengál daleko vzadu a mezi japonským křižníkem a nizozemskou lodí nestála už žádná překážka. Aikoku Maru se pustil za Ondinou, jež pomalu mizela za obzorem. Svou velikostí tvořila mnohem lepší cíl než maličký Bengal, kterého Japonec ostatně považoval za úplně vyřízeného.
Již druhá salva japonského křižníku zasáhla můstek a rozmetala ho na kusy. Mezi mrtvými byl i statečný kapitán Horsman. Cisternová loď se stále bránila, její dělo na zádi střílelo bez přestání až do chvíle, kdy došlo střelivo. Další setrvávání na lodi, znovu a znovu zasahované japonskými granáty, nemělo smyslu a posádka začala spouštět záchranné čluny. Ještě se ani nedotkly hladiny klidného moře, když Aikoku Maru vystřelil dvě torpéda - obě zasáhla a vybuchla ve střední části cisternové lodě. A teď nastalo to, co bylo smutně proslulým zvykem Japonců. Velitel pomocného křižníku rozkázal střílet po záchranných člunech z kulometů a rychlopalných děl. Bylo několik dalších raněných a mrtvých, mezi nimi i hlavní mechanik.
Zatímco se odehrávalo drama Ondiny, pokračoval o 15 mil vzadu zápas Hokoku Maru o život. Jeho velitel, námořní kapitán Hiroši Imasoto, dal zastavit chod, aby vítr nepodporoval šíření požáru, ale ani to nepomohlo. Oheň nebylo možné zvládnout, po celé palubě bylo totiž připraveno střelivo pro hlavní i protiletadlová děla. To nyní neustále vybuchovalo, rozšiřovalo požár a znemožňovalo hašení. Ve 13 hodin 12 minut otřásl pomocným křižníkem obrovský výbuch, neboť oheň dospěl do hlavních skladišť střeliva a torpéd. Boky lodě se rozevřely, do nitra lodě se začala hrnout voda a křižník se rychle potápěl.
Když Aikoku Maru zaslechl výbuch a spatřil mračno dýmu v místech, kde před chvílí plul jeho druh, zastavil palbu po trosečnících, obrátil se a plnou rychlostí spěchal k místu katastrofy, aby zachránil posádku potápějícího se křižníku. Záchranné práce trvaly delší dobu, neboť čtyři pětiny posádky nějakým zázrakem výbuch přežily. Potom se Aikoku Maru opět vydal ke své oběti, aby ji dorazil a zlikvidoval její posádku v záchranných člunech. Ondina se přes dva zásahy torpédy stále držela nad vodou, i když měla silný náklon. Japonci vystřelili z nepatrné vzdálenosti ještě třetí torpédo, ale minuli cíl. Na pomocných křižnících byl torpédový výcvik zřejmě zanedbán, neboť japonští námořníci jinak v torpédových útocích vynikali.
Aikoku Maru ještě pokropil záchranné čluny kulometnými dávkami, ale ani tentokrát nezasáhl, a pak se stalo něco neuvěřitelného. Japonec náhle zastavil palbu, změnil kurs, přidal rychlost a zanedlouho, přesně v 16.30, se jeho silueta skryla za severním obzorem. Holandští námořníci ve člunech zpočátku nevěřili svým očím. Domnívali se, že to bude zase nějaká nová japonská finta. Tihle synové Nipponu si přece potrpí na nečekané válečné lsti a možná, že je v tom i něco z krutosti, zahrávání si kočky s bezbrannou myší. Po Bengalu nebylo ani vidu a všichni z Ondiny byli přesvědčeni, že zahynul v nerovném boji. Když se ani po několika hodinách Japonec neobjevil a také Ondina se stále kymácela na hladině a nejevila chuť ponořit se do teplých vod Indického oceánu, rozhodl se první důstojník, M. J. Rehwinkel, který převzal velení po padlém Horsmanovi, k návratu na palubu . . .
Když se strojníci spustili do strojovny, čekalo je druhé velké překvapení tohoto památného dne. Stroje byly jen málo poškozené a po krátké prohlídce vyšlo najevo, že je bude možné opravit. Požár, který stále spaloval ropu v několika nádržích, se do strojovny nedostal. Pomocí spuštěných pump se ho po několikahodinovém úsilí podařilo zlikvidovat. Přečerpáním ropy z jedné strany na druhou se vyrovnal náklon, takže loď plula opět na rovném kýlu. Mezitím pokračovala oprava strojů a ve večerních hodinách 12. listopadu se Ondina dala znovu do pohybu. Nový velitel zamířil zpět do Fremantlu, kam cisternová loď doplula po šesti dnech - s mrtvými a raněnými, ale s většinou cenného nákladu.
Korvetní kapitán Wilson nemohl po vystřílení zásoby střeliva už nic podniknout. Jeden protivník byl sice vyřízen - Bengal viděl zdálky výbuch na Hokoku Maru -, ale druhý zůstával a pronásledoval Ondinu takovou rychlostí, o jaké Bengal nemohl snít ani před poškozením. Požár na zádi minolovky způsobil značné škody na kormidelním zařízení a loď se stala těžko ovládatelnou, zejména při snížené rychlosti. Aikoku Maru a Ondina se zakrátko ztratily za obzorem. Wilson byl přesvědčen, že se cisternová loď potopila.
Pošramocený Bengal se vydal na osamělou plavbu, jenže opačným směrem než Ondina - na Cejlon, do Kolomba, kde byl nejbližší dok a možnost opravy. Po dvanácti dnech strastiplné cesty, zachovávaje rádiové ticho, aby na sebe neupozornil, a za stálé obavy, že se každou chvíli na obzoru vynoří nějaký japonský křižník anebo zpod hladiny ponorka, doplul Bengal k cíli. Na všech válečných a obchodních lodích zakotvených v Kolombu nastoupily posádky na palubu a vítaly pomalu se ploužící Bengal hromovými výkřiky hurá a bouřlivými ovacemi. Teprve zde se Wilson dozvěděl, že i Ondina se zachránila - zatímco v dalekém Fremantlu posádka Ondiny s radostí vyslechla zprávu, že její věrný druh, HMIS Bengál, šťastně doplul do přístavu.
Ještě vícekrát lze v této knize číst o nerovných bojích mezi slabými a silnými, avšak málokdy se setkáme s případem, který by skončil vítězstvím tak nepatrně vyzbrojených plavidel nad tak mocným nepřítelem. Minolovka Bengal s posádkou, která předtím ještě nikdy nebyla v bojové akci, vepsala slavnou stránku do dějin mladého indického námořnictva, které je dodnes právem hrdé na tento výjimečný čin. Celá posádka byla vyznamenána, pochopitelně i korvetní kapitán Wilson, i když nikoliv Viktoriiným křížem, jak by se jistě patřilo. Ale ten se uděloval většinou posmrtně. Statečný malý Bengal sloužil v loďstvu nezávislé Indické republiky až do roku 1961, kdy byl vyřazen.

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Mezi Indií a Austrálií, str. 58-64



Sestřelte Jamamota! - 18. dubna 1943

V úterý 13. dubna 1943 přesně v 17.55 začal radista na stanici Wahiawa na ostrově Oahu zaznamenávat šifrovanou japonskou depeši. Byla to dlouhá řada pětimístných čísel nedávajících žádný smysl. Hned po odvysílání byla zpráva pomocí dešifrovacích strojů převedena do otevřeného jazyka, a pak ji americký důstojník, specialista na japonštinu, přeložil.
Následujícího rána ji admirál Chester Nimitz, vrchní velitel Tichomořského loďstva, četl ve své kanceláři:
"Inspekční cesta vrchního velitele Spojeného loďstva na základny v Ballale na Shortlandských ostrovech a v Buinu dne 18. dubna bude probíhat takto:
06.00 odlet z Rabaulu středním bombardovacím letadlem v doprovodu šesti stíhacích letounů.
08.00 přílet do Ballale. Okamžité odplutí na Shortlandské ostrovy stíhačem ponorek, příjezd v 08.40.
09.45 odjezd ze Shortlanských ostrovů na stíhači ponorek, příjezd do Ballale v 10.30.
11.00 odlet z Ballale středním bombardovacím letadlem, přílet do Buinu v 11.10. Oběd na velitelství základny. Náčelník štábu 26. letecké flotily bude přítomen.
14.00 odlet z Buinu středním bombardérem, přílet do Rabaulu v 15.40. V případě nepříznivého počasí se cesta odkládá o jeden den.
Podepsán viceadmirál Samedžima, velitel 8. loďstva."
Náčelník zpravodajského oddělení fregatní kapitán Edwin Layton významně poznamenal:
"Zbývají nám čtyři dny."
"Co získáme, když se nám ho podaří sestřelit?"
"Jamamoto vysoko převyšuje všechny ostatní japonské admirály. Dovede myslet strategicky. Navíc je nejpopulárnějším mužem v námořnictvu a je důležitý i pro morálku civilního obyvatelstva, jež v něm vidí génia a záruku budoucího vítězství. Jeho sestřelení by bylo pro Japonce psychologickým šokem."
"Kdo připadá v úvahu jako jeho nástupce?"
"Několik admirálů, ale žádný z nich nedosahuje jeho formátu. Japonci už druhého Jamamota prostě nemají."
"Jsem stejného názoru."
Ihned poslal admirálu Williamu Halseymu do Nouméy kopii Jamamotova programu s pokynem, aby podnikl všechny kroky nutné k úspěšnému provedení akce, jejímž cílem bude sestřelení Jamamotova letadla.
Přibližně ve stejnou dobu se začalo o zachycené depeši jednat ve Washingtonu na ministerstvu válečného námořnictva a v hlavním námořním štábu. Vzhledem k mnohem složitějšímu byrokratickému aparátu než v Pearl Harboru se záležitost dostala k ministru Franku Knoxovi teprve 15. dubna a rozhodnutí padlo až následujícího dne, kdy už štáb 3. loďstva vypracoval základní obrysy plánu na sestřelení japonského vrchního velitele.
Knox se radil s různými leteckými specialisty, aby zjistil, zda je plán uskutečnitelný. Jakmile dostal kladnou odpověď, informoval prezidenta Roosevelta a získal jeho souhlas. Knox měl určité pochybnosti o morální a legální oprávněnosti plánovaného zavraždění nepřátelského velitele. Uklidnilo ho teprve dobrozdání hlavního prokurátora námořnictva admirála Wooda: protože Japonci bez řádného vypovězení války zákeřně přepadli Pearl Harbor a Filipíny, stali se psanci mezi národy a ztratili ochranu mezinárodního práva. Zásadní rozhodnutí bylo učiněno a mašinérie začala pracovat na plné obrátky. Jelikož nejbližší základna, z níž se letadla mohla přiblížit trase, po které poletí admirál Jamamoto, byla na nedávno dobytém Guadalcanalu, bylo přirozené, že za akci ponese odpovědnost kontradmirál Mark Mitcher, velitel Air Solomons. Tomuto velitelství podléhaly letecké síly amerického námořnictva, námořní pěchoty a armády, ale také jednotky novozélandského letectva, umístěné v oblasti Šalomounových ostrovů, především právě na Guadalcanalu.
Štábní porada, kterou Mitcher ihned svolal, dospěla k několika závěrům: jedinými letadly, která se k úkolu hodí, jsou dvoumotorové a dvoutrupé stíhačky Lockheed P-38 Lightning. Avšak ani ty neměly dostatečný akční rádius a na Guadalcanalu nebyly žádné přídavné nádrže paliva. A tak již ráno 16. dubna Mitcher poslal na velitelství 5. letecké armády v Port Moresby na Nové Guinei naléhavou žádost o dodání těchto nádrží. Nazítří na Guadalcanalu přistály čtyři bombardéry B-24 s přídavnými nádržemi. Mechanici se ihned dali do práce, aby je připevnili pod křídla stíhaček 339. letky armádního letectva.
Když jejího velitele, majora Johna Mitchella, přizvali k poradě a ukázali mu telegram od ministra námořnictva, končící větou: "339. lelka musí za každou cenu dosáhnout a zničit cíl - prezident pokládá tuto operaci za nanejvýš důležitou," byla jeho první slova:
"Kdo to je ten Jamamoto?"
Může se zdát podivné, že americkému majorovi v druhém roce války proti Japonsku jméno vrchního velitele Spojeného loďstva nic neříkalo. Nutno si však uvědomit, že admirál Isoroku Jamamoto byl znám, a to již z předválečné doby, převážně jen v kruzích vyšších námořních velitelů, zatímco pro frontové důstojníky armády a armádního letectva zůstával neznámým pojmem. Jejich zájem se soustřeďoval spíše na bojové kvality japonských vojáků a letců, s nimiž se denně střetávali, a na jejich výzbroj, než na velitele, kteří někde z pozadí řídili chod operací.
Naproti tomu nebylo snad jediného Japonce, který by jméno admirála Jamamota neznal, neboť bylo nerozlučně spjato s nevídanými úspěchy japonských ozbrojených sil v prvních šesti měsících války. Byl to Jamamoto, v jehož hlavě se zrodil plán leteckého útoku na americké Pacifické loďstvo kotvící v Pearl Harboru na Havajských ostrovech, a byla to jeho nezlomná vůle, která prosadila tento projekt proti obavám a nedůvěře japonského námořního štábu i řady jiných admirálů. Spojené loďstvo, zahrnující všechny svazy válečných lodí kromě zastaralých lodí v čínských vodách, stejně jako silné útvary námořního letectva, operujícího z pozemních základen, provedlo pod jeho velením bleskurychlé operace k obsazení Filipín, Malajska, Holandské východní Indie, Nové Guineje, Šalomounových a Gilbertových ostrovů a vyšlo vítězně ze všech námořních střetnutí. Jeho letadlové lodě brázdily obrovské prostory Tichého a Indického oceánu, a kdekoliv jejich letadla zasáhla, zanechávala za sebou trosky. Nepřítel byl zatlačen do defenzívy na všech frontách.
Japonský národ ovšem nevěděl, že v bitvě u atolu Midway v červnu 1942 ztratilo loďstvo čtyři velké letadlové lodě i strategickou iniciativu a že Jamamotův plán ztroskotal. Cenzurovaný tisk prohlásil bitvu u Midway za japonské vítězství. Jamamotovu vysokou prestiž v očích Japonců nemohla snížit ani evakuace Guadalcanalu v lednu 1943 - zvláště když se v tisku neobjevilo nic o těžkých ztrátách lodí a vojska. Ale ani v námořnictvu Jamamotova pověst vynikajícího stratéga nijak neutrpěla. Všichni nadále věřili, že pod jeho velením se přechodné neúspěchy japonských zbraní změní v nová vítězství.
Sám Jamamoto na situaci pohlížel mnohem střízlivěji. Je známo, že před válkou nepatřil k agresivní militaristické klice a že si válku proti Spojeným státům a Británii nepřál. Za svých pobytů v Americe, nejdříve jako student na Harvardově univerzitě a později jako námořní atašé ve Washingtonu, poznal obrovskou převahu amerického průmyslového potenciálu nad japonským a věděl, že ve válečném konfliktu, který se protáhne, nemá Japonsko šanci. V roce 1940 řekl otevřeně japonskému premiérovi, knížeti Fumimaro Konoyovi:
"Bude-li mi řečeno, abych bojoval bez ohledu na důsledky, mohu vám zaručit vítězství během prvních šesti měsíců nebo roku, avšak ve druhý a třetí rok války nemám vůbec žádnou důvěru."
Ještě v době, kdy již letadlové lodě vypluly ze základny, aby napadly Pearl Harbor, napsal v dopise:
"V jak podivné situaci jsem se nyní octl, když musím činit rozhodnutí, jež se diametrálně liší od mého osobního názoru. Nemám však jinou volbu než plout plnou parou, abych toto rozhodnutí uskutečnil..."
Jakmile se však jednou japonská vláda - či lépe řečeno militaristická klika u moci - rozhodla, že zahájí agresi, aby se zmocnila bohatých surovinových oblastí v jihovýchodní Asii, vyvinul Jamamoto jako velitel Spojeného loďstva neúnavné úsilí, aby zajistil úspěch operací. Za prvořadý úkol pokládal vyřazení amerického Pacifického loďstva, aby nemohlo rušit útočné operace na jihu, a z této úvahy pak vyrostl plán leteckého útoku na Pearl Harbor. Také všechny další operace, ať již u Midway či u Šalomounových ostrovů a Nové Guineje, podnikal s cílem co nejvíce oslabit nepřátelské loďstvo a jeho strategické pozice.
Avšak už v bitvě u Midwaye, a ještě víc v bojích o Guadalcanal, se začala plnit jeho prorocká slova o šesti měsících nepřetržitých vítězství a o nejistotě dalšího období. Těžiště japonských námořních operací se od ledna 1943 přeneslo do jihozápadní části Tichého oceánu. Jamamoto přesunul hlavní síly loďstva z domácích vod na Truk v Karolínách, kde byla již před válkou vybudována mocná základna, a odtud pak řídil operace v oblasti Šalomounových ostrovů a na severní Nové Guineji.
Jamamotovi - ostatně jako celému japonskému velení - bylo jasné, že Američané se nespokojí jen s dobytím Guadalcanalu, ale že dříve nebo později zahájí nové výsadkové operace na Šalomounových ostrovech, jejichž konečným cílem bude patrně Rabaul, hlavní základna celého jižního Tichomoří. O tom, že se tato doba blíží, svědčily množící se správy o stále silnější koncentraci amerických námořních, pozemních i leteckých sil na Guadalcanalu, Nové Kaledonii a Nové Guineji.
Vrchní velitel Spojeného loďstva se proto rozhodl, že zmaří americké plány silnými nálety japonských leteckých svazů na místa soustředění. V březnu a na začátku dubna 1943 Jamamoto posiloval letectvo v Rabaulu a na ostrově Bougainville stálým přísunem nových letadel a pilotů námořního letectva. Protože však Japonci každý týden ztráceli několik desítek letadel v soubojích s americkými stíhačkami, přesunul sem Jamamoto i letadla z letadlových lodí kotvících na Truku. A aby mohl lépe kontrolovat celou operaci, přemístil Jamamoto svůj hlavní stan na začátku dubna do Rabaulu. Chtěl rovněž svou přítomností a autoritou povzbudit jak velitele, tak i letce k co největšímu bojovému nasazení.
Po několika náletech na Guadalcanal a Port Moresby v druhém týdnu dubna, jichž se účastnilo vždy okolo 200 letadel, hlásili japonští letci značně přehnané úspěchy co do počtu sestřelených letadel a potopených lodí. Američané sice určité ztráty utrpěli, ale zdaleka ne takové, aby měly vliv na připravovanou ofenzívu.
Jamamoto uvěřil hlášení svých letců i tomu, že jeho plán úspěšně probíhá. A aby dodal ještě větší kuráž letcům z předsunutých základen u jižního cípu ostrova Bougainville, rozhodl se vykonat onu inspekční cestu, jejíž přesný časový plán Američané zachytili a rozšifrovali.
Celou sobotu 17. dubna věnovali piloti 339. stíhací letky plánování a přípravě akce, jíž se mělo zúčastnit 16 stíhaček P-38 Lightning. Major Mitchell byl ujištěn, že Jamamoto si potrpí na přesnost a že časový plán bude na minutu dodržen. Z toho potom vycházelo veškeré další propracování plánu. Americká letadla nemohla letět k Bougainville přímo, neboť ostrovy severně od Guadalcanalu měli v rukou Japonci, kteří by blížící se svaz včas ohlásili. Mitchell proto zvolil let velkým obloukem na západ od Šalomounových ostrovů a hodlal se přiblížit k místu střetu od moře. Pro větší bezpečnost se měla letadla držet nízko nad mořem a do větší výšky vystoupit až u Bougainvillu. Pro útok na bombardovací letadlo, kterým poletí Jamamoto, vybral Mitchell čtyři své nejschopnější letce, kapitány Torna Lanphiera, Besby Holmese, Rexe Barbera a Raye Hineho. Major sám ještě s 15 dalšími stíhačkami měl letět mnohem výše, krýt útočnou skupinu a vzít si na starost šest japonských doprovodných stíhaček typu Zero. Po úspěšném zakončení útoku se měla americká letadla ihned obrátit a přímou trasou se vrátit zpět na Guadalcanal.
Krátce před 6. hodinou v neděli 18. dubna se Hendersonovo letiště na Guadalcanalu rozehřmělo řevem dvaatřiceti motorů Lightningů. Jedno po druhém se letadla odlepovala od rozjezdové dráhy, zakroužila a zformovala se do čtyřčlenných skupin. Pak už letěla nízko nad mořem přímo na západ. Čekalo je více než 400 námořních mil letu nad Šalomounovým mořem, daleko od ostrovů.
Skoro ve stejnou hodinu se na velkém letišti v Rabaulu loučil admirál Isoroku Jamamoto s důstojníky, kteří ho přišli vyprovodit. Vrtule dvou středních bombardérů typu Mitsubiši G4M, známých v amerických silách jako Betty, se již otáčely a piloti zahřívali motory. Do prvního letadla nastoupili Jamamoto, hlavní lékař loďstva kontradmirál Takata a dva další členové Jamamotova štábu. V druhém letadle letěli kontradmirál Matome Ugaki, náčelník štábu Spojeného loďstva, kontradmirál Jamamoto Kitamura, šéf týlových služeb, a několik štábních důstojníků. Přesně v 6.00 oba bombardéry odstartovaly a za nimi se zvedlo šest stíhaček zero. Skupina zamířila na jihovýchod. Za necelé dvě hodiny měla přistát na letišti v Ballale na ostrově Bougainville. Nikdo v letadle netuší, že lovci už jsou na cestě, aby ulovili vzácnou kořist.
Kontradmirál Ugaki, který jako zázrakem přežil, si vedl od počátku války velmi podrobný deník. Je to jediný pramen, který máme o posledním letu admirála Jamamota:
"Po odletu z Rabaulu jsem studoval mapu oblasti a mladý letec z posádky mi ukazoval významnější body pod námi. Letěli jsme nad mořem skoro jeden a půl hodiny, dokud jsme nedosáhli severozápadního cípu Bougainville. Pak jsme sledovali pobřežní linii jihovýchodním směrem. Sestoupili jsme do výše 700 metrů a viděli jsme pod sebou džungli, močály a palmy. Pilot mi poslal hlášení: "Na Ballale přiletíme v 7.45". Podíval jsem se na hodiny, bylo přesně 7.30. Za patnáct minut budeme přistávat, získali jsme čtvrt hodiny. Krátce poté jsem byl překvapen náhlým zvýšením otáček motorů. Pohlédl jsem z okna: klesali jsme k džungli pod námi, a když pilot vyrovnal, letěli jsme jen asi 60 metrů nad vrcholky stromů. Letadlo, v němž byl vrchní velitel, náhle prudce zatočilo doleva a mířilo k Buinu. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale pátrali jsme po obloze po nepříteli. Byli jsme si jisti, že na nás zaútočí.
Zahlédl jsem jednu naši stíhačku, která se řítila dolů okolo nás a její pilot ukazoval doprava. Velitel našeho letadla vykřikl: "Americká letadla!" Pilot nečekal na rozkaz a okamžitě zamířil k moři. Obsluha kulometů otevřela střílny. Bylo slyšet svištění větru. Naše stíhačky se snažily uniknout velkým lockheedům P-38. Myslím, že jich bylo nejméně dvacet čtyři.
Pilot prudce uhnul o 90° doprava a zaslechl jsem, jak mu velitel říká: "Blíží se k nám velkou rychlostí." Na chvíli jsem ztratil Jamamotovo letadlo z dohledu. Když jsem jej posléze opět spatřil, byl to hrozný pohled: letadlo letělo pomalu nad džunglí směrem k jihu a jasně oranžové plameny šlehaly z křídel i trupu. Pak se objevil černý dým, jenž se táhl za letadlem. To neustále klesalo. Chtěl jsem vykřiknout, ale měl jsem hrdlo tak sevřené, že jsem nemohl ze sebe vydat ani hlásek. Chytil jsem kapitána Muroie za rukáv a ukázal z okna na hořící letadlo vrchního velitele. V té chvíli začaly okolo nás létat svítící střely. Pilot začal kličkovat, dělal obraty. Když opět stroj vyrovnal, rozhlédl jsem se - Jamamotovo letadlo už nebylo vidět, ale z husté džungle stoupal černý kouř. Zmocnila se mě strašná beznaděj."
Kontradmirál Ugaki neměl moc času oddávat se chmurným myšlenkám, neboť za okamžik už bylo jeho letadlo několikrát zasaženo zápalnými střelami a začalo hořet. Střely pronikaly i do kabiny a několik členů štábu i posádky zahynulo. Bombardér klesal nad hladinu moře a pak do ní prudce narazil. Trup se zlomil, jedno křídlo se utrhlo, začal se potápět. Jakoby zázrakem se kontradmirál Ugaki spolu s kontradmirálem Kitamurou a pilotem zachránili a za několik minut byli vyloveni člunem ze základny v Buinu, v jejíž blízkosti letadlo spadlo do moře.
Jak patrno, stíhačky majora Mitchella se dostavily přesně na místo schůzky s admirálem Jamamotem. Ačkoliv piloti nevěděli, že budou mít co činit se dvěma bombardéry, vypořádala se čtyřčlenná útočná skupina s oběma, zatímco krycí skupina sestřelila tři japonská Zera. Mitchell potvrdil, že jedna Betty se zřítila v plamenech do džungle, druhá se potopila v moři. Nemělo cenu se na místě zdržovat, neboť na blízkých letištích v Buinu a v Kahili se zvedala oblaka prachu, zvířená startujícími japonskými letouny, které spěchaly na pomoc. Avšak dříve než nabraly rychlost a výšku, nebylo po amerických letadlech ani památky - všechna kromě jednoho, o jehož osudu není nic známo, se vrátila na Guadalcanal.
Pro piloty Lightningů to však znamenalo konec jejich bojové činnosti. Všichni byli sice povýšeni o jednu hodnost a vyznamenáni, ale velení je ihned odeslalo do Spojených států, neboť se obávalo, že kdyby některý z nich padl do japonského zajetí a Japonci zjistili, že má na svědomí jejich vrchního velitele, špatně by to s ním skončilo, nemluvě ani o tom, že by mohl prozradit, že Američané znali Jamamotův časový plán do posledního puntíku.
Japonci po delším hledání nalezli v džungli shořelé a rozbité letadlo. Admirál Jamamoto byl při dopadu vymrštěn ven i se svou šavlí. Pitva zjistila, že měl průstřel hlavy, takže zemřel ještě před zřícením letadla. Jeho tělo bylo spáleno a urna později převezena do Japonska. Dne 5. června 1943 se konal státní pohřeb admirála Isoroku Jamamota, vrchního velitele Spojeného loďstva. Do ulic Tokia vyšlo ten den přes milión lidí, aby se rozloučili s člověkem, který se stal ještě za svého života legendou.
Na americké straně zavládla pochopitelně velká spokojenost. Když však ve štábu 3. loďstva v Nouméy dosáhly projevy radosti nad Jamamotovou smrtí bouřlivých rozměrů, zasáhl admirál Halsey:
"Tak přestaňte! Co je na tom tak krásného? Doufal jsem, že povedu toho bastarda v řetězech po Pennsylvania Avenue a vy ostatní půjdete za ním a budete ho kopat tam, kde to nejvíc bolí!"
To byl americký epitaf pro Jamamota.

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Sestřelte Jamamota!, str. 65-74



Veleúspěšná evakuace versus naprosté fiasko invaze - Kiska, srpen 1943

Námořní kapitán Aričika, náčelník štábu 1. eskadry torpédoborců, vstoupil do admirálské kabiny křižníku Kiso, zakotveného v kurilském přístavu Paramuširu.
"Co mi nesete nového, kapitáne?" zvedl kontradmirál Masatomi Kimura hlavu od mapy.
"Velitel ostrova Kiska hlásí, že ponorka I-7 byla včera, 23. června 1943, poškozena nepřátelskou lodí, v důsledku toho ztroskotala u pobřeží, asi 40 mužů posádky se zachránilo."
Kimura zamyšleně přikývl: "To je za posledních čtrnáct dní již třetí ponorka, kterou jsme tam ztratili, nemluvě o třech dalších, jež byly těžce poškozeny. Pochybuji, že nám bude po tomhle ještě 6. ponorkové loďstvo ochotno uvolnit další jednotky pro evakuaci posádky z Kisky. K transportním účelům se hodí jen největší ponorky, ale ty zase potřebují spoustu času k ponoření... A v té zatracené mlze nic nevidí, Američané mají na každé lodi a na každém letadle radary, zatímco naše ponorky jsou úplně slepé. A přitom se ponorkám podařilo až dosud evakuovat všeho všudy okolo 800 mužů, a to je málo. Sestavte hlášení hlavnímu štábu v tom smyslu, že pro vysoké ztráty ponorek přecházím k druhé alternativě - evakuaci torpédoborci. Odvolejte se na direktivu hlavního štábu z 21. května, kterou schválilo Jeho Veličenstvo." Admirál se při těchto slovech hluboce uklonil směrem k císařskému paláci v Tokiu, vzdálenému od Paramuširu tisíce kilometrů na jih.
Kimuru jmenoval velitelem operace KE (evakuace Kisky) sám císař Hirohito na zmíněné poradě hlavního štábu k všeobecnému překvapení všech přítomných, neboť nebylo zvykem, aby tak přímo zasahoval do personálních otázek v ozbrojených silách. Přitom byl Kimura kontradmirálem necelý rok. Vedle něj zde bylo mnoho zkušenějších a zasloužilejších vlajkových důstojníků. Na druhé straně ovšem nebyla evakuace podnikem, do něhož by se byl nějaký důstojník ochotně hrnul. Už samo slovo bylo skoro nesnesitelné pro japonské uši, čpěla z něj defenzíva, ústup, poraženectví. Jediné, co by mohlo přinést slávu, by bylo střetnout se s nepřátelským loďstvem a hrdinně padnout, jenže právě evakuace se musí provádět tak, aby se o ní protivník nedozvěděl a nemohl jí zabránit. Jednou z podmínek je, aby se lodě boji vyhnuly, nikoliv aby ho vyhledávaly.
O Kimurovi bylo známo, že je klidný, rozvážný, metodický. Většinu kariéry strávil na torpédoborcích, na počátku války byl velitelem těžkého křižníku Suzuja, s nímž prodělal celou počáteční fázi války až k nešťastné bitvě u Midway. Po povýšení na kontradmirála byl jmenován velitelem 3. eskadry torpédoborců, s níž se od září 1942 účastnil bojů o Guadalcanal. Jeho poslední akce v březnu 1943, kdy měl za úkol doprovodit se svou eskadrou transport vojska na Novou Guineu, však skončila těžkou porážkou, neboť americká a australská letadla napadla konvoj a zničila všech osm dopravních lodí a polovinu Kimurových torpédoborců, takže se vrátil do Rabaulu jen se čtyřmi. Japonci ztratili v této bitvě v Bismarckově moři přes 4000 vojáků. Ale vinu na porážce Kimura nenesl, jako obvykle selhalo letecké krytí.
Oba si teď uvědomovali, že evakuace pomocí hladinových plavidel však bude stejně obtížná a riskantní. Navíc před americkým výsadkem na Attu v květnu tohoto roku neproklouzla k ostrovu ani jediná japonská loď. Američané neustále blokovali přístupy k ostrovu letadly, křižníky a torpédoborci. Posádka Attu padla po 18 dnech urputného odporu proti mnohonásobné přesile právě proto, že Japonci nemohli poslat posily ani námořní podporu. A z letadel, jež startovala z Paramuširu, aby bombardovala výsadkové loďstvo, se vrátilo jen málokteré.
Kontradmirál Kimura prostudoval podrobně všechny zprávy o dosavadních akcích v oblasti Aleutských ostrovů. Shromáždil meteorologická hlášení za celý poslední rok. Ujistil se ve své domněnce, že na Aleutách je velmi proměnlivé počasí. Stejně tak rychle a nečekaně, jako se za krásného počasí objeví mlhy, jež zahalí celé moře a ostrovy neproniknutelným mlékem, se opět mlha zvedne a je vidět na desítky mil. Prudké sněhové bouře, vichřice, proměnlivé větry mění svůj směr v rozpětí i dvou set metrů. A právě na toto vrtkavé a špatné počasí Kimura spoléhal.
"Je to naše jediná možnost - využít mlhy, proklouznout mezi hlídkujícími americkými loděmi, doufat, že naše radary je objeví dříve než oni nás. Oba moje křižníky, Kiso i Abukuma, mají sice starší typ radaru, ale jak víte, byl mi na mou žádost přidělen mimo dalších úplně nový torpédoborec Šimakaze, který je opatřen nejmodernějším modelem."
"Problémem ale bude nalézt v mlze ostrov, a pak tu jsou navigační potíže. Mapy jsou nespolehlivé a nepřesné, okolí Kisky se hemží skalisky, mělčinami, je tu i otázka proudění za přílivu a odlivu." Aričika vypočítával všechny obtíže, jak bylo jeho povinností náčelníka štábu.
Kimura se usmál: "Tím ať si lámou hlavu navigátoři! Ale je tady něco důležitějšího: vlastní evakuace, tedy nalodění, musí být provedeno v co nejkratším čase. Nemohu se u Kisky dlouho zdržovat, musím plout hned zpátky. To znamená, že posádka Kisky musí být stále připravena, musí se stáhnout ze všech končin ostrova do zálivu, kde zakotvíme. Problém je však v tom, že nemůžeme dát posádce předem zprávu o tom, kdy přesně připlujeme. Jistě jí pošleme hlášení o našem vyplutí z Paramuširu, ale jakmile jednou budeme na moři, musí rádio mlčet. Kdy ke Kisce doplujeme, to bude záležet na počasí, na mlze, můžeme tam být za čtyři dny, ale také za sedm osm dní, protože pokud bude jasno, budeme muset křižovat daleko na jih od ostrova."
"Ale bez předchozího přesného stanovení data našeho připlutí se posádka ostrova nemůže rychle shromáždit v přístavu. To by trvalo celý den, ne-li více," namítl Aričika.
"Posádka musí být ve stálé pohotovosti, aby se mohla nalodit během dvou tří hodin. Mají tam 10 výsadkových člunů, my jich vezmeme ještě dvanáct. Vypočítal jsem, že těch 5200 mužů, kteří jsou na ostrově, by mohlo být naloděno tak za dvě hodiny, samozřejmě bez těžké výzbroje a zásob, to všechno se musí zničit stejně jako čluny. Zítra odplujete ponorkou I-32 na Kisku a proberete na místě důkladně plán s oběma veliteli, kontradmirálem Akijamou a generálem Minukim. Nejdůležitější je, aby posádka ostrova byla od chvíle, kdy naše eskadra vypluje z Paramuširu, připravena k evakuaci. To znamená, že každý den odpoledne se všichni musí shromáždit v přístavu a čekat na náš příjezd. Evakuaci provedeme v podvečer, abychom se během noci vzdálili co nejvíce z dosahu nepřátelského letectva."
Plavba kapitána Aričiky na ponorce byla plná dobrodružství. Nejdříve její velitel nemohl nalézt Kisku, zahalenou jako obvykle v mlze, a proplul až do Beringová moře. Když se ponorka vracela na jih k ostrovu, byla napadena americkou hlídkovou lodí. Nebyl čas se ponořit, a tak ponorka svedla dělostřelecký souboj s nepřítelem. Naštěstí nebyla zasažena a podařilo se jí zmizet v mlze. Potom uvázla na mělčině u jižního cípu Kisky. Aričika se dal v silném příboji vysadit v gumovém člunu na ostrov. Bylo nutno setkat se s veliteli a sdělit jim Kimurův plán. Ponorku mohla každou chvíli napadnout letadla, která denně přilétala z okolních amerických základen. Nakonec se podařilo ponorce uvolnit se z mělčiny a připlout do chráněného přístavu. Tam se ponořila na dno a čekala na Aričikův návrat. Ten splnil svůj úkol a ostrovní vysílačkou poslal Kimurovi smluvené heslo: "Nad zálivem vyšel úplněk", znamenající, že Kiska je informována. Zpáteční plavba proběhla klidně.
Situace na Kisce byla zoufalá. Více než 5000 mužů armády a námořnictva bylo zde již několik měsíců zcela izolováno. Ponorky, které se sem dostaly, mohly přivézt jen to nejnutnější, zejména střelivo a léčiva. Zásoby potravin se valem tenčily a denní dávky - beztak již malé v japonských ozbrojených silách - byly ještě sníženy. Ostrov pravidelně bombardovala americká letadla a občas ho ostřelovaly křižníky a torpédoborce, avšak ztráty na lidech byly nepatrné, neboť Japonci během roku - vylodili se zde 6. června 1942 - vybudovali dobře chráněné úkryty a obranná postavení. Když 29. května 1943 dobyli Američané druhý okupovaný ostrov Attu, nemělo smyslu dále držet tuto ztracenou vartu. Pět tisíc mužů bylo více zapotřebí pro obranu severních Kurilských ostrovů, kde Japonci očekávali v blízké budoucnosti americký útok.
Kontradmirál Kimura teď jen čekal na vhodné počasí. Konečně mu 7. července 1943 meteorologové oznámili, že v příštích několika dnech budou Aleuty zahaleny hustou mlhou. Ve večerních hodinách téhož dne vyplul Kimura z Paramuširu se dvěma křižníky, 10 torpédoborci a jednou cisternovou lodí a zamířil na jihovýchod. Za pět dní byla eskadra 500 mil jižně od Kisky, kde změnila kurs na sever. Na lodích panovala radostná nálada, neboť až dosud nebylo známky, že by je byl nepřítel objevil. Kimura a Aričika probírali znovu a znovu plán evakuace, aby byl co nejdokonalejší a časově nejkratší. Odpoledne 13. července se však navzdory předpovědím mlha začala trhat a za několik hodin plula 1. eskadra torpédoborců pod slunečnou modrou oblohou. Viditelnost byla skoro neomezená a radisté zachytili zprávu americké stanice hlásící trvalé vyjasnění v oblasti Aleut.
Situace byla pro Japonce velmi nebezpečná. Na Amčitce, 90 mil od Kisky, bylo americké letiště, o něco dále na Adaku rovněž, z druhé strany, z Attu, startovaly létající čluny Catalina. V okolí Kisky hlídkovaly nepřetržitě dva torpédoborce, občas se objevily i křižníky.
"Jsme teď 350 mil od Kisky," obrátil se kontradmirál k Aričikovi, "k ránu bychom tam mohli být. Ale teď, když nás mlha zradila, se úkol zdá být neproveditelný. Jestliže však nepřikročíme k evakuaci nyní, kdo ví, kdy se zase naskytne vhodná příležitost a jestli potom nebude pozdě. Mohli bychom vyčkat dva tři dny, třeba se počasí umoudří a padne zase mlha." "Budeme-li čekat, nevystačíme s palivem. A je třeba také uvážit, že za tak jasného počasí, jaké je nyní a bude i zítra, je skoro stoprocentní pravděpodobnost střetnutí s leteckými a námořními silami Američanů ..."
"Císařské loďstvo se nikdy nebálo vstoupit v boj s přesilou," řekl důstojně Kimura.
"Jistě, já sám bych rád zase změřil síly s Yankeeji, ale nutno mít na paměti cíl naší akce."
Na stěžeň Kiso vylétly barevné signální vlajky, křižník se otočil o 180° a za ním i ostatní lodě.
Když Kimura po návratu 18. července podal hlášení o změně počasí a zrušení akce, vzbudilo to v hlavním štábu v Tokiu nelibost. Nikdo nechtěl uvěřit, že by se mlha mohla tak náhle rozplynout, a tím zmařit provedení operace. Ozvaly se hlasy, že se asi Kimura v poslední chvíli zalekl, ale oficiálně nebylo kontradmirálovi nic vytčeno. Přesto však hlavní štáb rozhodl, aby při příštím pokusu doprovázel Kimurovu 1. eskadru torpédoborců ještě viceadmirál Kawase - velitel 5. loďstva, svazu určeného k obraně severního Japonska - na křižníku Tama. Údajně pro zvýšení bojové síly, ve skutečnosti, aby na Kimuru dozíral.
Večer 22. července vyplula z Paramuširu opět Kimurova eskadra ve složení: křižníky Kiso a Abukuma, torpédoborce Hibiki, Ikazuči, Inazuma, Wabaka, Hacušimo, Samidare, Asagumo, Akigumo, Kazegumo, Jugumo, Naganami, Šimakaze, fregata Kunaširi a cisternová loď Nippon Maru. Formaci uzavíral křižník Tama s vlajkou viceadmirála Kawase.
Již v týdnu mezi 11. a 18. červencem každé odpoledne, kdy mlha zahalila Kisku, sestupovaly stovky japonských vojáků s plnou výzbrojí ze svých úkrytů a opevnění, rozsetých po celém ostrově, úzkými stezkami mezi rozeklanými skalami k pobřeží. Shromáždili se v přístavu, usedali na zem a opřeni o pušky nebo hubené batohy vysílením usínali. Na břehu přecházely hlídky a bdělí důstojníci, kteří se snažili dalekohledy proniknout mlhu zahalující přístav. Za časného rána, ještě před rozedněním, šplhali vojáci znovu vzhůru po skalách do studených a vlhkých okopů s tísnivým pocitem, že opět uplynul další den a lodě nepřipluly. Každý druhý nebo třetí den se objevovaly u ostrova americké torpédoborce a ostřelovaly ubikace a úkryty. Občas se k nim připojily i křižníky. Ztráty Japonců byly nepatrné, americká palba byla nepřesná a nahodilá. Za jasných dnů přilétaly z okolních letišť bombardéry a zasypávaly Kisku deštěm tříštivých pum. Ty však rovněž nenadělaly mnoho škod. Nejhorším dnem byl 22. červenec, kdy Kimura vyplouval podruhé z Paramuširu. Američané nasadili vedle pěti křižníků a devíti torpédoborců i dvě bitevní lodě. Bylo to jako zemětřesení. Celý ostrov se chvěl. Několik desítek obránců ostrova bylo zasypáno v úkrytech, ale vcelku se ani bitevní lodě neukázaly tak hrozné, jak se zpočátku zdálo. V příštích dnech se neobjevily žádné lodě, ani vlastní, ani nepřátelské. Jen v noci na 27. července byli znavení muži probouzeni vzdáleným duněním dělové palby kdesi na jihu. Nikdo se neodvažoval vyslovit to, co každého hned napadlo - že záchranné loďstvo se střetlo s nepřítelem a rozpoutala se námořní bitva. Napětí trvalo celý den, ale když americké rádio nepřineslo žádné zprávy o nějaké bitvě, všichni si oddychli a přestali myslet na záhadnou palbu.
Kontradmirálovi Kimurovi tentokrát počasí přálo až moc. Po celou dobu plavby pokrývala moře hustá bílá mlha, takže nebylo vidět ani na sousední lodě. Přes veškerou opatrnost docházelo ke srážkám mezi plavidly a 26. července byly torpédoborec Wabaka a fregata Kunaširi tak poškozeny, že je Kimura poslal nazpět. K dovršení všeho utrpěl vlajkový křižník Tama viceadmirála Kawase krátce před připlutím ke Kisce havárii strojů a musel se rovněž vrátit.
Kimura skoro nevěřil svému štěstí - nikde žádná nepřátelská loď. V poledne 28. července se objevila na obrazovce radaru mohutná ozvěna - obrysy ostrova Kisky. Mlha se na chvíli rozptýlila, takže bylo vidět skály na jihozápadním cípu ostrova. Kimura nařídil plný chod a 1. eskadra torpédoborců plula podél západního pobřeží ostrova, aby obeplula jeho severní cíp. Odtud to bylo do přístavu na východní straně ostrova již jen několik mil.
Přestože posádka Kisky očekávala každý den invazi Američanů, využívala mlhy, aby se shromažďovala v přístavu již v odpoledních hodinách. Ráno 28. července přinesl severovýchodní vítr nad přístav neproniknutelnou mlhu a vše nasvědčovalo tomu, že se loďstvo záhy objeví. Muži vyhledali svá obvyklá místa, aby se pokud možno pohodlně usadili a připravili na dlouhé čekání. Již sto metrů od břehu nebylo vidět nic než neprůhlednou šedou stěnu. Náhle se z mlhy vynořila temná silueta křižníku. Přibližoval se jako duch v naprostém tichu. A za ním druhý, podobný, a pak řada menších. Akijama zavelel: "Pozor, všichni připravit k nalodění!"
Na břehu nastal horečný ruch. Vojáci a námořníci se mlčky a ukázněně stavěli do formací bez nadšených výkřiků "banzaj". Vše probíhalo hladce a rychle. Zatímco první výsadkové bárky odrážely od břehu, přibližovaly se od lodí prázdné čluny a přistávaly několik metrů od kamenitého břehu. Za neuvěřitelně krátkou dobu padesáti pěti minut bylo všech 5183 mužů naloděno, 1. eskadra torpédoborců zvedla kotvy a vydala se na zpáteční cestu. Ze břehu se ozývaly výbuchy časovaných náloží, které ničily budovy, zařízení a nahromaděné zásoby. U severního cípu ostrova se rozdělily na dvě skupiny a každá zamířila jiným kursem na Paramušir. Po klidné plavbě, k večeru 1. srpna 1943 dorazily oba svazy na základnu.
V přístavu Kiska zavládlo po několika hodinách naprosté ticho. Mezi ohořelými troskami bloudilo několik psů, kteří zde byli ponecháni svému osudu a kteří po chvíli, když zjistili, že jsou opuštěni, začali žalostně výt.

Dne 15. srpna 1943 se blížilo ke Kisce mohutné americké loďstvo: vpředu, po stranách i vzadu pluly četné torpédoborce, chránící mezi sebou tři bitevní lodě, sedm křižníků a několik desítek dopravních a výsadkových lodí, vcelku více než sto plavidel. Nad touto armádou přelétávaly vlna za vlnou letecké svazy, bombardující ostrov. Jakmile se těžké lodě dostaly na dostřel, zahájily palebnou přípravu, jež měla Japonce přikovat k zemi po dobu nejnebezpečnější fáze - při přiblížení se výsadku ke břehu. Na pobřeží dopadaly těžké granáty a lodě postupně přenášely palbu dále do nitra ostrova, na svahy a na vrcholky kopců a hor, kde tušily nepřítele. Mezitím spustily dopravní lodě výsadkové útočné čluny, které se v několika vlnách blížily k západnímu pobřeží Kisky. Američtí vojáci se začali rychle zakopávat a hledat přirozené úkryty. Za chvíli dorazily i výsadkové lodě s tanky, přídě se rozevřely, rampy s rachotem dopadaly na kamenité pobřeží. Z útrob se vynořily tanky a začaly pomalu šplhat na břeh a za nimi postupovala pěchota. Za několik hodin bylo již na ostrově okolo 25 000 vojáků, z nichž část byla vysazena na severu těsně u úpatí sopky. Dalších 10 000 mužů zůstávalo prozatím jako záloha na dopravních lodích.
Po zkušenostech z ostrova Attu, kde se Američané setkali s urputným, až fanatickým odporem Japonců a museli krvavě dobývat každý čtvereční metr skalnatého ostrova, postupovali velice opatrně. To, že zpočátku nenarazili na žádný odpor ani nebyli Japonci ostřelováni, přičítali nové taktice nepřítele. Za neustálé palby ze všech druhů zbraní postupovaly oba oddíly - jeden ze severu, druhý z jihu - pomalu kupředu. Náhle jejich přední skupiny zaslechly střelbu z druhé strany, mezi skalami se objevili nějací vojáci, kteří rychle zalehávali. Bez povelu zahájily obě strany divokou palbu na protivníka, byli první mrtví a ranění. Znenadání se u nepřítele objevila hvězdnatá vlajka s pruhy - a zezadu se ozval rozzuřený hlas plukovníka Collinse:
"Zastavte palbu, to jsou přece naši!" Rudý ve tváři strhával vojákům pušky a samopaly, znovu a znovu křičel, aby byla palba zastavena. Ta pomalu utichala i z druhé strany. Nedorozumění si však vyžádalo 25 mrtvých a 31 raněných . . .
Teprve 17. srpna dorazila americká vojska do hlavního japonského tábora, kde nalezla známky spěšné evakuace, spálené zásoby a nákladní auta, ubikace a skladiště vyhozená do povětří. Ještě další čtyři dny trvalo marné hledání nepřítele. Vše, co po něm zbylo naživu, byli tři nebo čtyři psi, kteří se velmi srdečně chovali k nepřátelům svých bývalých pánů. "Shodili jsme v předvečer invaze na Kisku sto tisíc letáků, jenže psi neuměli číst," prohlásil jeden americký letec.
Výsadková operace na Kisce byla neuvěřitelným fiaskem americké rozvědky a štábní práce. Od 28. července do 14. srpna byla Kiska skoro každý den ostřelována americkými válečnými loděmi včetně bitevních, XI. letecká armáda prováděla každý den ráno a večer pravidelné bombardování, a co více, každý den byl ostrov - pokud to mlha dovolila - fotografován. Počínaje 4. srpnem zjistili zpravodajci pozoruhodné změny, zejména co se týká zničení, avšak přisuzovali to zlepšenému míření bombardérů. Nikdo však nevysvětlil - vlastně tomu ani nevěnoval pozornost -, proč rádio Kiska od 28. července mlčelo, proč se po celou dobu ostřelování a bombardování neozvala ani jedna pobřežní či protiletadlová baterie, proč palebná postavení vyhlížela na leteckých snímcích jako zcela opuštěná! Američané vysvětlovali vše nějakým japonským trikem. Prostá skutečnost, že asi ostrov opustili, nikomu nepřišla na mysl, ačkoliv bylo známo, že v únoru 1943 Japonci evakuovali podobným nenápadným způsobem zbytky svých vojsk z Guadalcanalu.
A tak loďstvo o 100 jednotek, letectvo čítající přes 300 bojových letadel a 100 000 mužů americké a kanadské armády bylo po několik měsíců vázáno 5200 Japonci, kteří nakonec využili mlhy a vyklouzli z pasti.

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Zůstali jen psi, str. 149-159



Noční srážka - poručík John F. Kennedy, srpen 1943

Na konci června 1943 zahájili Američané novou ofenzívu v jihozápadní části Tichého oceánu. Jejím cílem bylo zmocnit se centrální části Šalomounových ostrovů, obsazených Japonci. Po vylodění na ostrovech Rendova a Nová Georgie směřovalo hlavní úsilí k dobytí japonského letiště Munda, ležícího na západním břehu Nové Georgie. Japonci jako vždy kladli houževnatý odpor a boje v džungli na přístupech k Mundě byly vyčerpávající a krvavé. Japonské velení si uvědomovalo, že dobytí letiště by přineslo Američanům značnou strategickou výhodu, neboť jejich letadla by odtud měla podstatně blíže k Rabaulu, hlavní japonské základně v této oblasti, než z letišť na Guadalcanalu.
A tak začal znovu pravidelně jezdit "tokijský expres", jak američtí vojáci a námořníci nazývali noční plavby japonských torpédoborců přivážejících posily a zásoby vojskům v první linii. Konečnou stanicí nového expresu byl přístav Vila na jižním břehu Kolombangary, oddělený od letiště Munda jen úzkým průlivem. Admirál Halsey, velitel 3. loďstva, se snažil vykolejit expres vysíláním křižníků a torpédoborců na noční hlídky na přístupech k Vile a také kladením min na předpokládaných trasách. Během července došlo ke třem nočním šarvátkám, v nichž se však japonským silám podařilo prodrat se blokujícími americkými torpédoborci a dopravit, i když ne beze ztrát, svůj náklad na místo určení.
Proti "tokijskému expresu" nasadili Američané také torpédové motorové čluny, jejichž základnou se v červenci stala malá zátoka Lumberi na severním cípu ostrova Rendova. Odtud každou noc vyplouvaly skupiny těchto člunů na sever do Blackettova průlivu, aby zde číhaly a útočily na japonské torpédoborce.
Časně ráno 1. srpna 1943 vyplul z Rabaulu další "tokijský expres". Tvořily ho torpédoborce Hagikaze, Araši, Šigure a Amagiri. První tři dopravovaly 900 vojáků a 120 tun zásob, zatímco poslední měl za úkol v případě střetnutí bojovat s nepřítelem a odlákat ho od dopravních lodí. Když se po 18. hodině setmělo, zamířil svaz plnou rychlostí do Blackettova průlivu a okolo půlnoci zakotvil na rejdě před Vilou. Během necelé půlhodiny vyložily torpédoborce svůj náklad, zvedly kotvy a nastoupily zpáteční cestu. Formaci vedl námořní kapitán Sugiura na Hagikaze, zadní voj tvořil Amagiri. Jakmile lodě minuly úžinu mezi Kolombangarou a ostrovem Arundel, zvýšily opět rychlost, aby se během noci dostaly co nejdále z dosahu amerických letadel.
Byla tmavá noc. Na japonských torpédoborcích byla celá posádka v plné bojové pohotovosti, hlídky byly zesíleny. Amagiri plul jako poslední trochu pozadu za ostatními. Okolo půl třetí zvolala náhle hlídka, stojící na levém křídle můstku:
"Přímo vpředu vidím loď!"
Fregatní kapitán Kohei Hanami zamířil svůj dalekohled udaným směrem a spatřil nízkou siluetu malé lodě. Okamžitě ji rozpoznal jako americký torpédový člun, plující poměrně malou rychlostí. Člun byl už tak blízko, že nebylo možné zahájit palbu z děl. Kapitán dal rozkaz změnit směr přímo na člun s úmyslem jej taranovat. Amagiri plul 30uzlovou rychlostí a za několik okamžiků se už jeho ostrá příď zaryla do boku torpédového člunu. Všichni na palubě ucítili náraz, a protože bylo současně vše osvětleno výbuchem benzínových nádrží na americkém člunu, mnozí si mysleli, že jejich loď byla zasažena torpédem. Amagiri se rychle vzdaloval vyslal za hořícím torpédovým člunem ještě dvě rány, a pak ze zádi viděli už jen malou zář ohně, jež za chvíli zmizela. Amagiri nevyšel ze srážky beze škod - nárazem se ulomil kus lopatky levého šroubu a loď začala vibrovat. Teprve když snížila rychlost na 28 uzlů vibrace přestaly. Amagiri a tři ostatní torpédoborce pokračovaly v plavbě a odpoledne již zakotvily v Rabaulu.
Torpédový člun PT-109 (PT = Patrol Torpedo, hlídkový torpédový člun) byl jedním z patnácti, které v noci z 1. na 2. srpna křižovaly ve vodách okolo Kolombangary. Spolu se třemi dalšími tvořil skupinu, jejímž úkolem bylo hlídkovat v Blackettově průlivu. Okolo půlnoci dospěly všechny čtyři k nejsevernějšímu bodu své hlídkové oblasti, otočily se a pluly pomalu zpět. Ve tmě se od sebe vzdálily o několik set metrů a ztratily se z dohledu. Když námořník na přídi člunu vykřikl, že vidí neznámou loď na pravoboku, poručík John F. Kennedy zpočátku myslel, že je to některý z člunů jeho skupiny, avšak za okamžik už viděl obrovskou příďovou vlnu velké lodě, která mířila přímo k němu. Dal rozkaz zvýšit rychlost, ale než měly motory čas zabrat, ozval se skřípavý zvuk drcené ocele, náraz vymrštil muže přes palubu. Palivová nádrž vybuchla a hořící benzín se rozlil po hladině. Vše trvalo jen pár okamžiků, a když se Amagiri vzdaloval, zůstal PT-109 ležet bez pohybu, rozříznut na dvě části. Zadní část se rychle potopila, neboť ji stáhly pod vodu těžké motory, zatímco celá přední část, byť nakloněna, se udržela ještě dlouho na hladině. Při srážce zahynuli dva členové posádky, ostatních jedenáct plavalo v okolí napůl potopené přídě.
Velitel shromáždil námořníky: tři z nich byli zraněni, nejhůře mechanik McMahon, jenž utrpěl těžké popáleniny od hořícího rozlitého benzínu. Záchranné vesty všem umožňovaly udržet se na hladině, a tak se za chvíli všichni shromáždili u vraku. Kennedy pomohl McMahonovi a dvěma dalším raněným na nakloněnou palubu přídě, ostatním však nedovolil tam vylézt, aby se nepotopila. Na hladině se houpalo několik dřevěných předmětů, jichž se muži přidržovali.
Všichni očekávali, že k nim v krátké době připlují ostatní čluny skupiny, které přece musely vidět výbuch a plameny, a že je zachrání. Velitelé dvou nejbližších sice oheň spatřili, protože však zakrátko pohasl, usoudili, že se nikdo nezachránil a vrátili se na základnu se zprávou, že PT-109 se potopil s celou posádkou.
Když se rozednilo, Kennedy se rozhodl opustit vrak, který se stále více ponořoval. Okolo desáté se převrátil a zmizel pod hladinou. Trosečníci se vydali na pomalou plavbu k malým ostrůvkům, ležícím západně od nich. McMahon byl popálen tak těžce, že nemohl sám plavat. Velitel ho proto položil na několik záchranných vest, pevně ho k nim přivázal a vlekl za sebou pomocí tenkého lana, které chytil do zubů, a začal plavat ke spásné pevnině. Sám cítil silné bolesti v zádech, neboť při srážce byl prudce mrštěn na stěnu velitelské kabiny a obnovilo se mu staré zranění páteře. Ostatní udělali na jeho pokyn primitivní vor spojením dřevěných předmětů. Položili na něho druhé dva raněné a tlačili je před sebou.
Po pěti hodinách plavání se konečně dostali na ostrůvek Kosolo, kde všichni vysíleně klesli na břeh. Kennedy byl úplně vyčerpán a trvalo několik hodin, než se vzpamatoval a mohl začít přemýšlet o způsobu, jak zachránit sebe a deset členů posádky. Ze člunu se podařilo vzít jen krabici úplně promočených sucharů a malou signální lampu na baterii. Byli v situaci klasických trosečníků, s tím rozdílem, že se ocitli hluboko v nepřátelském území.
"Víte, hoši, již od mládí jsem snil o tom, jaké by to bylo krásné ztroskotat na nějakém malém ostrůvku v Tichomoří. Všude kokosové palmy, banánovníky, ve větvích křičí pestrobarevní papoušci, dlouhá bílá pláž s jemným pískem končí v laguně s tyrkysově modrou vodou, zdálky se sem linou kvílivé melodie ukulele. Mladé hezké domorodky, jen spoře oděné, s věncem květů okolo šíje, se sklánějí nad ztroskotaným námořníkem . . . zkrátka hotový ráj."
Praporčík George Ross se podíval na deset potlučených, popálených a polonahých mužů, malátně sedících nebo vyčerpaně ležících na suché trávě mezi ostnatými keříky, a pak si povzdychl:
"A teď se rozhlédnete! Miniaturní ostrůvek sto krát šedesát metrů, porostlý ostnatými keři a několika palmami, pod nimiž se válí shnilé kokosy. Nikde ani pramínek vody. Pláž poseta ostrými úlomky korálů, místo křiku papoušků a hudby ukulele sem zdálky zaznívá hřmění dělostřelby. A nejenom že tu nemáme sličné děvy, ale na všech okolních ostrůvcích jsou Japončíci, kteří kdyby nás tu našli, by nám spíše připravili peklo než ráj . . ."
"Rossi, chápu sice váš šok, způsobený probuzením z mladických snů, ale na druhé straně musíte uznat, že naše situace je podstatně lepší než před pár hodinami, kdy jsme se plácali u potápějícího se člunu v moři hemžícím se žraloky," řekl poručík Kennedy. "Tady máme alespoň pevnou půdu pod nohama a můžeme začít přemýšlet, jak se z toho všeho dostat. Nejdříve si musíme ujasnit, kde vlastně jsme. Pojďte sem všichni, já vám narýsuji v písku hrubou mapu téhle oblasti."
Sesedli se kolem velitele.
"Tady naproti nám, směrem k východu, vidíte kuželovitý vrchol ostrova Kolombangary, zde na západě leží menší ostrov Gizo a mezi nimi je Blackettův průliv, který dobře známe. My jsme tady - na atolu Kosolo, ležícím ve skupině ostrůvků obklopených korálovými útesy. Na Kolombangaře i na Gizu jsou Japonci, odtamtud záchranu čekat nemůžeme . . ."
"A kde nejblíže jsou naši?" zeptal se dělostřelec Harris.
"Tam, odkud jsme vypluli, na ostrově Rendova - a ten leží nejméně 40 mil na jih od nás. Tam nedoplaveme. Musíme hledat jiné východisko."
Rozedraní námořníci se mlčky dívali na hrubý náčrt. Jestliže si až dosud situaci plně neuvědomovali, nyní jim bylo zcela jasné, že jsou hluboko v nepřátelské oblasti a velice daleko od nejbližších pozic držených Američany.
"Poručíku, nevíte, jestli naše velení nechystá v nejbližších dnech výsadek na některém z těchhle ostrovů? To bychom si tady na ně mohli počkat. Ti by koukali, že jsme je my z torpédových člunů předešli, co?" ozval se radista Maguire.
"To máte pravdu, bohužel o výsadku nic nevím. Myslím ale, že jsem našel způsob, jak se odtud dostaneme."
Poručík Kennedy jim vylíčil svůj plán:
"Vidíte tady ten korálový útes, který se táhne daleko do moře směrem k Fergusonově úžině. Je většinou pod vodou, ale tu a tam z něj vyčnívají skaliska, takže známe jeho celkový směr. K večeru se po něm vydám až na konec, vezmu s sebou signální lampu a pak poplavu až doprostřed úžiny. Tou proplouvají každou noc naše torpédové čluny. Dám jim lampou znamení a ony nás odtud už dopraví."
Praporčíci Ross a Thom stejně jako ostatní protestovali, pokládali tento záměr za sebevražedný. Poručík ale trval na svém. Když se setmělo, obul si boty, navlékl plovací vestu, k ní připevnil signální lampu a vydal se na cestu. Cítil bodavou bolest v zádech a byl strašně unaven - vždyť strávil patnáct hodin ve vodě, z toho pět vlečením zraněného McMahona.
Cesta po korálovém útesu byla utrpením - chvíli plaval, chvíli se brodil, často padal a odíral si celé tělo o ostré korále. Na jednom místě, kde musel obeplout větší skalisko, na něj zaútočil žralok, ale podařilo se mu ho zahnat rozsvícenou lampou. Po několika hodinách strastiplné cesty konečně dospěl na kraj útesu - před ním byla volná plocha Fergusonovy úžiny. Noc byla stejně tmavá jako předchozí. Po chvíli odpočinku se Kennedy ponořil do teplé vody a začal plavat, aby se dostal až do středu úžiny, kudy obvykle proplouvaly torpédové čluny.
Zůstal ve vodě několik hodin, ale čekal marně. Daleko za ostrovem Gizo bylo vidět záblesky palby - americké čluny této noci hlídkovaly západně od tohoto ostrova a Fergusonova úžina zůstala pustá. Kennedy se vydal na zpáteční cestu již zcela vyčerpán. Boty nasáklé vodou ho tak tížily, že je musel odhodit. Nechal si pouze lampu. Proud ho unášel od břehu. Ztratil vědomí, nad vodou ho držela jen záchranná vesta. Když se ráno trochu vzpamatoval, zjistil, že ho proud zanesl k místu, odkud se včera večer vydal. Během noci obeplul celý Blackettův průliv. Zbavil se lampy, neboť baterie se vybila, a znovu se podél útesu vracel na Kosolo. Bylo to mnohem horší. Byl bos. Každé šlápnutí na korálové dno mu odíralo a zraňovalo chodidla. Když se pak dopotácel ke své posádce, klesl na zem. Cítil bolest v zádech, zvracel a nebyl schopen pohybu.
Velitel se však naděje nevzdal. Večer znovu podnikl namáhavou cestu k Fergusonově úžině a opět plaval několik hodin. Ani tentokrát se žádná americká loď neobjevila. Po návratu upadl do bezvědomí, z něhož se probral až ráno dalšího dne, 4. srpna. Dozvěděl se, že praporčík Ross byl v noci na konci útesu, ale ani on nespatřil žádné spásné lodě.
Poručík si uvědomil, že není možné zůstat na malinkém ostrůvku, jenž neposkytuje ani potravu, ani vodu. A tak se opět všichni vrhli do vody, aby přeplavali na nedaleký větší ostrov Olasana. Kennedy znovu vlekl na laně zraněného McMahona a po třech hodinách dosáhli cíle. Nebylo to ani zde o mnoho lepší, avšak trosečníci nalezli několik čerstvých kokosových ořechů a také pramínek pitné vody. Přesto se u všech začínala projevovat deprese a beznaděj.
Kennedy a Ross doufali, že na dalším atolu, Naru, naleznou lepší podmínky, a tak se na něj odpoledne 5. srpna vydali. Měli štěstí - objevili ztroskotaný japonský výsadkový člun a v něm kanystry s vodou a krabice s bonbóny. Zahlédli také dva domorodce, kteří ale rychle nasedli na pirogu a odpluli. Oba důstojníci tím byli zklamáni, avšak nález člunu jim trochu zvedl náladu. Kennedy se v něm v noci na 6. srpna znovu vydal do Fergusonovy úžiny, ale na torpédové čluny čekal marně.
Když ráno připluli na Olasanu s vodou a bonbóny, netušili, že tento den přinese obrat v osudu ztroskotanců z PT-109. Mezi těmi, kteří je na pláži vítali, spatřili dva domorodce. Byli to ti, které viděli na Naru, zatím to však nevěděli. Oba Melanésané byli ve službách australských pobřežních hlídek jako zvědové. Po japonské okupaci Šalomounových ostrovů zde zůstalo několik desítek australských důstojníků nebo civilistů, kteří se skrývali na nepřístupných místech ostrovů a vysílačkami podávali zprávy o pohybech japonských ozbrojených sil. Každý z nich si vybudoval rozsáhlou síť zvědů z domorodých Melanésanů, kteří ve své zdrcující většině zůstali věrni Spojencům.
Poručík se snažil s domorodci domluvit, ale ti anglicky neuměli. Nakonec došlo k určité komunikaci. Kennedy neustále ukazoval na jih a opakoval "Rendova, Rendova". Domorodci kývali radostně hlavami, že rozumí. Poručík vzal skořápku kokosového ořechu a vydrápal na ni nožem:
"Jedenáct mužů naživu. Domorodci znají místo i útesy. Ostrov Naru. Kennedy."
Když domorodci odpádlovali, Kennedy nezůstal nečinný. Věděl, že plavba pirogou na Rendovu bude trvat dlouho a že je nejisté, zda se tam domorodci vůbec dostanou. Nad mořem totiž hlídkovala japonská letadla, která si občas brala za terč domorodá plavidla a ostřelovala je z kulometů. Když se setmělo, přemluvil Rosse, aby se na piroze opět vypravili do Fergusonovy úžiny. Šťastně se dostali na vratkém člunu přes poměrně klidné laguny, avšak jakmile se ocitli na širém moři, zvedl se silný vítr a vysoké vlny zalévaly člun. Ross sice vybíral vodu kokosovou skořápkou, ale byla to beznadějná práce. A zase jako naschvál se v úžině neobjevil žádný americký torpédový člun. Když se pak vraceli, boční vlna jejich pirogu převrátila. Přidržovali se převráceného člunu a příliv je zanášel ke břehu. Po trýznivém narážení na korálové útesy je velká příbojová vlna přes ně přenesla. Těžce se doplazili na pláž ostrova Olasany, kde se setkali s ostatními. Oba hned vysílením upadli do těžkého spánku.
Kennedyho probudil hluk hlasů, otevřel oči a spatřil, že mezi trosečníky se pohybuje sedm polonahých domorodců a na břeh je vytažena velká piroga. Ze skupiny Melanésanů se oddělil poměrně vysoký muž, oděný jen do bederní zástěrky, přistoupil k poručíkovi a bezvadnou angličtinou řekl:
"Sire, byl jsem informován, že jste nejstarším důstojníkem. Mám pro vás tuto depeši," a podával mu list papíru.
Kennedy ho vzal do ruky, a když spatřil záhlaví "Ve službách Jeho Veličenstva", nemohl se ubránit úsměvu - ztroskotanec, zarostlý, rozcuchaný, v cárech uniformy, vyhladovělý, s očima červenýma od nevyspání a slané vody, dostává formální dopis jménem anglického krále a doručitelem je skoro nahý divoch.
V dopise mu sděloval kapitán-poručík Evans z australského námořnictva, že se dozvěděl o přítomnosti trosečníků na ostrově Olasana a že již informoval základnu na Rendově. Prosí velícího důstojníka, aby se k němu odebral na ostrov Gomu za účelem zorganizování záchranné akce.
Kennedy nechtěl opustit své muže, za něž cítil odpovědnost. Na druhé straně však jako jediný znal bludiště útesů a atolů okolo Olasany, aby sem mohl dovést čluny vyslané na záchranu. Předal velení Rossovi a lehl si na dno velké pirogy. Domorodci ho ihned přikryli velkými palmovými listy. Když protestoval, že nemůže pořádně dýchat a že je mu strašné vedro, náčelník ho upozornil, že nad mořem neustále hlídkují japonská letadla. Měl pravdu, neboť sotva se piroga octla na volném moři, snesl se nízko nad nimi japonský hydroplán a několikrát zakroužil. Když nespatřil nic podezřelého, odlétl.
Setkání Kennedyho s Evansem na ostrově Gomu trochu připomínalo proslulé setkání Livingstona se Stanleyem na březích jezera Tanganiky. Za okamžik už navázali spojení se základnou a domluvili průběh záchranné akce.
Když se 7. srpna setmělo, vydal se Kennedy na velké piroze se šesti veslaři doprostřed Fergusonovy úžiny jako již tolikrát předtím. Okolo půlnoci se ozvalo vrčení silných motorů. Poručík vystřelil z pušky a za okamžik se už objevila silueta torpédového člunu a ozvaly se známé hlasy jeho přátel. Další již bylo snadné - poručík dovedl torpédový člun mezi skalisky a útesy až na pláž Olasany, kde čekalo 10 ztroskotanců z PT-109. Nazítří pak, po osmi dnech nejistoty a čekání, vystoupili všichni na břeh v Lumberi, vítáni jako ztracení synové.
Přestože PT-109 nepotopil žádnou nepřátelskou loď ani vlastně nijak nepříteli neuškodil, obdržel poručík John F. Kennedy námořní medaili s citací:
"Odvahou, vytrvalostí a velitelskými schopnostmi přispěl podstatně k záchraně lidských životů."

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Noční srážka, str. 244-253



Odsouzená loď - Indianapolis, srpen 1945

Místo: zasedací síň loděnice námořnictva Spojených států, Washington, D. C.
Čas: 13. prosince 1945
Osoby:
Wilder D. Baker — kontradmirál, předseda válečného soudu;
Charles B. McVay — námořní kapitán, bývalý velitel křižníku Indianapolis, obžalovaný;
Thomas J. Ryan — námořní kapitán, žalobce;
John P. Cady — námořní kapitán, obhájce;
Močisuro Hašimoto — fregatní kapitán bývalého císařského japonského loďstva, svědek.

Kontradmirál Baker: Válečný soud námořnictva Spojených států zahajuje další část přelíčení proti Charlesu McVayovi, námořnímu kapitánu USN. Je obžalován z toho, že jednak vystavil svou loď nebezpečí tím, že neplul klikatým kursem, jednak nevydal včas rozkaz k opuštění lodě, čímž přivodil smrt svých podřízených. Soud vyslechl obžalobu a vzal na vědomí různé průvodní dokumenty. Pane žalobce, chcete ještě něco dodat?
Kapitán Ryan: Pane předsedo, zbývá vyslechnout svědky. Jako prvního navrhuji předvolat fregatního kapitána Hašimotu, který přiletěl včera zvláštním letadlem námořnictva do Washingtonu přímo z Tokia.
Kapitán Čady: Pane předsedo, protestuji co nejrozhodněji proti předvolání tohoto svědka. V historii není znám jediný případ, aby proti důstojníkovi, stojícímu před válečným soudem, vystupoval jako svědek nepřítel. Navíc ještě přímý strůjce zániku lodě, z jejíž ztráty je můj klient obviňován. Je to neslýchané a pobuřující. Čest i osud amerického důstojníka mají záviset na výpovědi poraženého nepřítele, který přece škodolibě čeká, aby se mohl jakýmkoli způsobem pomstít našemu námořnictvu, jež bylo hlavní příčinou porážky jeho země. Nejsem sám, kdo cítí, že tento neslýchaný a urážlivý postup je zaměřen proti cti a dobrému jménu celého námořnictva. A právě včera Kongres Spojených států přijal většinou hlasů rezoluci, jež co nejostřeji odsuzuje tuto akci, jež nemá v dějinách obdoby.
Baker: I když jsou tyto skutečnosti soudu známy, odmítá se dát ovlivnit osobami nebo institucemi, stojícími mimo válečné námořnictvo. Tento soud je složen rovněž z námořních důstojníků a záleží mu na dobrém jménu a cti celého sboru stejně jako vám, pane obhájce! Jeho cílem je však dopátrat se pravdy, zjistit, zda obžalovaný je vinen či nevinen. K tomuto zjištění pokládá soud za nezbytné vyslechnout velitele japonské ponorky, jež Indianapolis potopila. Je si přitom vědom případné zaujatosti svědka a bude přísně dbát, aby se držel jen otázek, které mu budou položeny.
Cady: Pane předsedo, soud má k dispozici Hašimotův válečný deník, není přece nutné jej předvolávat osobně.
Baker: Pane obhájce, soud již rozhodl. Nechť svědek předstoupí! (Přichází svědek — robustní, na ježka ostříhaný Japonec ve špatně padnoucím civilním oděvu, a s ním tlumočník.).
Baker: Pane svědku, vaše jméno?
Hašimoto: Hašimoto Močisuro.
Baker: Vaše poslední funkce v bývalém japonském válečném námořnictvu?
Hašimoto: Od září 1944 do srpna 1945 jsem byl jako korvetní, později fregatní kapitán velitelem ponorky I-58.
Baker: Velel jste této ponorce také dne 29. července 1945?
Hašimoto: Ano.
Baker: Vyličte stručně, jak došlo k vašemu útoku na křižník.
Hašimoto: Dne 29. července letošního roku jsem křižoval se svou ponorkou přibližně v oblasti ležící na 12° severní šířky a 134° východní délky, v místech, kde se protínají plavební dráhy mezi ostrovy Guam a Leyte, Okinawa a Peleliu. Ve 23.00 téhož dne jsem se vynořil na periskopovou hloubku a zjistil, že vyšel úplněk a obloha je jen lehce zatažena. Když jsem pak vyplul na hladinu a vystoupil na velitelský můstek, spatřil jsem proti východnímu obzoru ve vzdálenosti asi 10 000 metrů nějakou velkou loď, na niž dopadal trhlinou v mraku svit měsíce. To bylo ve 23.05. Ihned jsem se znovu ponořil a nemusel jsem ani příliš manévrovat, neboť loď mířila o něco jižněji od I-58, a to rychlostí asi 12 uzlů. Začal jsem vypočítávat čas a úhly nutné pro střelbu torpédy a po několika minutách jsem opět vysunul periskop. Loď se rychle blížila. Když se ocitla na místě, kde křižovala můj kurs, byla vzdálena asi 1500 metrů. Ve 23.32 hodin jsem vějířovitě vystřelil všech šest torpéd, nařízených na rychlost 48 uzlů. Asi za dvě minuty dostihla cíl. Ze šesti torpéd zasáhla dvě, jedno na pravoboku pod první dělovou věží, druhé něco více ke středu lodě. Zahlédl jsem v periskopu vysoké gejzíry vody u boku a za okamžik jsem zaslechl zřetelně oba výbuchy. Loď se naklonila a začala potápět. Za chvíli po ní nebylo na hladině ani památky. Zamířil jsem na severovýchod, abych se vyhnul případnému protiútoku ze strany doprovodných plavidel nebo letadel, jež přispěchají na pomoc.
Ryan: Pane svědku, předložím vám doličný předmět č. 11. Je to skica, převzatá z vašeho lodního deníku. Podívejte se na ni a řekněte, zda odpovídá skutečné tehdejší situaci nebo ne.
Hašimoto: Skica přesně souhlasí se situací, jaká byla tehdy v noci. Je ovšem velmi hrubá, kurs nepřítele - pardon křižníku, i jeho rychlost jsem pouze odhadoval.
Ryan: Kdyby křižník změnil směr plavby poté, co jste ho spatřil - uplynulo přece 27 minut, než jste vystřelil -, byla by vaše situace mnohem obtížnější. Musel byste také měnit kurs a stěží byste dosáhl tak výhodné pozice k výstřelu.
Cady: Protestuji! Žalobce svědka nevyslýchá, ale vkládá mu odpovědi sám do úst!
Baker: Pane žalobce, klaďte přímé otázky!
Ryan: Ano, pane předsedo. Budu to formulovat jinak: co byste učinil, kdyby křižník změnil kurs o 45° na severozápad?
Hašimoto: V tomto případě by nadále plul směrem ke mně a moje pozice by byla stejně výhodná.
Ryan: Dobrá, ale předpokládejme, že se křižník odchýlil od původního kursu o 45° na jih. Byl by se od vaší ponorky vzdálil?
Hašimoto: Nepochybně ano, ale to by nic nezměnilo. I tak bych ho potopil.
Ryan: Jak to? Jakou rychlostí jste plul pod hladinou?
Hašimoto: Asi šesti uzly.
Ryan: Ale křižník plul šestnáctiuzlovou rychlostí!
Hašimoto: Ne, plul jen asi dvanácti uzly.
Ryan: To je jen váš tehdejší odhad, ve skutečnosti byla jeho rychlost ve chvíli zásahu torpéd 15,7 uzlu.
Hašimoto: I přesto bych ho zasáhl.
Ryan: Chcete snad říci, že byste se za ním hnal po hladině? Jakou rychlost mohla vaše ponorka na hladině vyvinout?
Hašimoto: Něco přes 15 uzlů.
Ryan: Rychlostí 15 uzlů jste chtěl dohonit křižník plující skoro o jeden uzel rychleji?
Hašimoto: Nic takového netvrdím.
Ryan: Ale z vaší odpovědi to vyplývá.
Cady: Zdá se, že pan žalobce nevěří vlastnímu svědkovi!
Baker: Pane obhájce, zdržte se poznámek! Jestliže pan žalobce skončil, můžete začít s křížovým výslechem.
Cady: Děkuji. Pane svědku, ve vašem lodním deníku i v rádiovém hlášení, jež jste poslal asi dvě hodiny po útoku, stojí, že jste potopil bitevní loď třídy Idaho, zatímco ve skutečnosti to byl těžký křižník Indianapolis. Jak to, že jste to nerozpoznal?
Hašimoto: Podmínky viditelnosti nebyly valné. Kromě toho jsem zahlédl loď poprvé z velké vzdálenosti a také ze šikmého úhlu, takže jsem neviděl její profil. Krátce před výstřelem jsem ji spatřil podruhé, tentokrát zase byla příliš blízko. Jevila se mi z té vzdálenosti přímo obrovskou, pokládal jsem ji tedy za bitevní loď.
Cady: Tvrdíte, že byste Indianapolis potopil při jakékoliv změně jeho kursu. Jak to vysvětlíte?
Hašimoto: Měl jsem na ponorce I-58 ještě čtyři kaiteny, velká torpéda řízená dobrovolníky, kteří byli ochotni obětovat životy při obraně vlasti podobně jako naši letci ze sboru kamikaze. Kdyby Indianapolis jakkoli kličkoval, vyslal bych za ním jeden nebo dva kaiteny, případně další - a nemám nejmenší pochyby o tom, že by křižník dostihly a potopily.
Cady: Jakou rychlostí pluly kaiteny?
Hašimoto: Kaiteny typu 1, které jsem měl na své ponorce, dosahovaly rychlosti 30 uzlů - snadno by tedy dohnaly křižník, plující jen 16 uzly. A hlavice v přídi kaitenu obsahovala jeden a půl tuny trinitrotoluenu.
Cady: Děkuji, to stačí.
Baker: Pane svědku, můžete odejít. Líčení pro dnešek končí.

Válečný soud shledal námořního kapitána McVaye vinným z prvního bodu obžaloby (že neplul klikatým kursem), ale osvobodil ho z druhého (že nedal včas rozkaz k opuštění lodě). Ačkoliv výpověď kapitána Hašimota naznačovala, že by Indianapolis nebyl unikl svému osudu ani při změnách kursu, soud dospěl k závěru, že McVay nedodržel nařízení o povinném klikatém kursu při dobré viditelnosti. Byl proto odsouzen ke ztrátě sta míst v pořadí postupu. Přestože byl rozsudek později zrušen, odešel McVay zanedlouho do civilu, neboť bylo zřejmé, že u námořnictva žádné další kariéry nedosáhne.
Ve skutečnosti se stal McVay obětním beránkem něčeho, na čem nesl jen menší část viny. Byl po necelých dvou stech letech prvním velitelem v americkém námořnictvu postaveným před válečný soud za ztrátu lodě potopené nepřátelskou akcí. Tento případ byl miniaturní obdobou mnohem proslulejšího procesu a popravy anglického admirála Johna Bynga v roce 1757, potrestaného za to, že neporazil francouzské loďstvo v bitvě u Minorky. Voltaire to tehdy komentoval slavným výrokem, že "v Anglii pokládají za vhodné popravit čas od času některého admirála, aby povzbudili ostatní".

Těžký křižník Indianapolis byl totiž potopen japonskou ponorkou I-58 dne 29. července 1945, tedy těsně před koncem války v Pacifiku. Jeho ztráta byla oznámena v americkém tisku teprve 15. srpna, a dodala tak značně trpkou příchuť současně ohlášené zprávě o japonské kapitulaci. Trpkost však přerostla v pobouření, když se Američané dozvěděli, že zahynulo přes 880 námořníků, což byl největší počet lidských obětí na americké válečné lodi za druhé světové války. Z posádky, čítající okolo 1200 mužů, se zachránilo pouhých 316. A nejtragičtější na celé věci bylo, že kdyby nebylo neschopnosti a lhostejnosti celé řady velitelství amerického námořnictva, mohlo být zachráněno nejméně o 500 lidí více. Nikdo ovšem netušil, že od chvíle, kdy se Indianapolis vydal na svou poslední plavbu, visela nad ním kletba ...
Všechno to začalo ráno 16. července 1945 v San Francisku. Těsně před vyplutím obdržel kapitán McVay rozkaz, označený jako přísně tajný, aby převzal na palubu několik beden, doprovázených stráží a skupinou techniků. Za chvíli již na nábřeží zastavila vojenská auta, lodní jeřáby uložily do podpalubí bedny, neustále střežené četou námořní pěchoty a několika muži v civilu. Celý přilehlý prostor byl uzavřen a nepřetržitě hlídán, nikdo z posádky se k němu nesměl ani přiblížit. McVay protestoval proti této svévoli u velitele strážní jednotky. Ten mu však ukázal osobní příkaz ministra námořnictva, opravňující ho k takovým bezpečnostním opatřením, jaká uzná za vhodné. Při dotazu, co vlastně Indianapolis poveze, narazil na bariéru mlčení. Obdržel jen stručný rozkaz, aby dopravil náklad na ostrov Tinian, s tímto dodatkem: "Plujte co nejvyšší možnou rychlostí. Každá hodina, o niž zkrátíte dobu plavby, zkrátí také celou válku."
McVay poslechl: Indianapolis vykonal celou plavbu 5000 námořních mil v rekordním čase deseti dní. Na Tinian dorazil již 26. července a zbavil se tam nákladu. Kletby však nikoliv.
Z Tinianu odplul křižník již normální rychlostí na blízký Guam, kde dostal další rozkazy. Ani tady se však kapitán McVay nedozvěděl, co vlastně na Tinian dovezl. Z Guamu se vydala loď 28. července na ostrov Leyte na Filipínách, kam měla dorazit 31. července dopoledne. Přestože v té době byla hlášena v prostoru Filipínského moře přítomnost japonských ponorek a křižník nebyl vybaven hydrofóny ani jinými přístroji na zjišťování ponorek pod hladinou, byl vyslán na plavbu bez doprovodných lodí. Jedinou ochranou mělo být udržování klikatého kursu ve dne anebo za dobré viditelnosti v noci. Jelikož v noci 29. července byla obloha zatažena, plula loď rovným kursem a nezměnila ho ani tehdy, když se okolo 23. hodiny ukázal v trhlinách mraků měsíc.
Obě torpéda z I-58 byla smrtelná, neboť vyrvala velké otvory v boku pod čarou ponoru. Vnitřní komunikace byly přerušeny, a proto nemohl být předán do strojovny rozkaz k zastavení chodu, takže křižník ještě několik minut plul dále a nabíral při tom nesmírné množství vody. Radisté sice vyslali signál SOS, ale protože krátce po zásahu přestala dodávka proudu, nebylo jisté, zda vysílačka pracuje. Jak se později ukázalo, nikdo volání Indianapolisu nezachytil. Náklon se rychle zvětšoval, a proto velitel vydal rozkaz k opuštění lodě. Ovšem ten byl předáván jen od úst k ústům, takže dospěl pouze k těm členům posádky, kteří se již shromáždili na vrchních palubách. Patnáct minut po zásahu torpéd se Indianapolis převrátil na bok a pak se rychle potopil.
V poslední chvíli se podařilo uvolnit asi tucet záchranných vorů a sítí s plováky, což však zdaleka nestačilo pro těch 800 až 900 mužů, kteří se octli v moři. Na vory nebo dřevěné trosky se dostala jen nepatrná část trosečníků, většina musela spoléhat jen na záchranné vesty nebo pásy, z nichž však mnohé vlivem mořské vody a rozlité nafty začaly ztrácet své vlastnosti a zakrátko byly k ničemu.
K nejbližší pevnině bylo 300 mil. A tak začala jedna z velkých námořních tragédií. Během pondělí 30. července zahynula asi stovka námořníků, většinou raněných nebo opařených, později pak ti, kdo se nalokali nafty, jejíž vykašlávání jim trhalo plíce. Další umírali vysílením, žízní, hladem. A k dovršení všeho se objevili žraloci. Občas se ozval srdceryvný výkřik, nad hladinu vylétly paže jakoby prosící o pomoc a pak hlava i ruce zmizely pod vodou. Tak zahynuly další desítky mužů.
Pomalu uplývalo pondělí, pak úterý a nakonec středa. Stále se zmenšující počet trosečníků se udržoval při životě jiskřičkami naděje, že přece jen se někdo o nich dozví a přispěchá jim na pomoc. Čas od času přelétlo nad místem tragédie americké letadlo, ale bylo příliš vysoko a ani vystřelované světlice neupoutaly jeho pozornost.
Teprve ve čtvrtek 2. srpna okolo 10. hodiny dopoledne si všiml poručík Gwin, pilot letadla, jež konalo pravidelnou hlídkovou službu, velké ropné skvrny na moři. Sestoupil do výše asi 900 metrů, aby zjistil, oč jde, a tehdy spatřil hladinu moře posetou černými hlavami stovek mužů a několik vorů. Aniž věděl, o jaké trosečníky se jedná, zda o americké či japonské, shodil jim své gumové čluny a záchranné vory a pak poslal na základnu na ostrově Peleliu zprávu i s údaji o souřadnicích.
Teprve nyní, osmdesát čtyři hodiny po potopení Indianapolisu, se daly do pohybu záchranné akce, avšak první lodě, vyslané z Peleliu a Ulithi, dorazily na místo až v časných ranních hodinách v pátek 3. srpna. Postupně se počet záchranných lodí a letadel zvětšoval a během pátku byli všichni, kdo přežili, vyloveni z vody. Mezi posledními i kapitán McVay. Pátrání pokračovalo ještě pět dní, ale nikdo další už nebyl zachráněn.
Pouze 316 mužů z těžkého křižníku Indianapolis zůstalo naživu. Později bylo odhadnuto, že asi 300 až 350 mužů přišlo o život při zásahu torpéd a potopení křižníku, což znamenalo, že více než 500 zahynulo v oněch čtyřech dnech, kdy čekali na záchranu. Jak se mohlo stát, že trosečníci z velké válečné lodě zůstali tak dlouhou dobu na širém moři, aniž si vůbec někdo na velitelstvích povšiml, že něco není v pořádku? Jak je možné, že křižník nebyl vůbec pohřešován? Dokonce ani tehdy, když poručík Gwin ohlásil na moři trosečníky - za tři a půl dne -, nikdo nevěděl, z které lodě by mohli být. Teprve když byli v pátek ráno 3. srpna vyloveni první trosečníci, dozvědělo se velení, že se Indianapolis potopil v noci z neděle na pondělí.
Válečný soud, před nímž stanul kapitán McVay, vůbec neprojednával otázku trestuhodné nedbalosti a lhostejnosti, jež zavinila smrt 500 námořníků, ba přímo úzkostlivě se jí vyhýbal. Čtyři důstojníci z velitelství na Leyte sice dostali od vrchního velení písemnou důtku za nedbalost, avšak když se proti tomu odvolali, byl trest anulován. Ukázalo se totiž, že na zanedbání se podílela řada instancí i vyšších důstojníků a že opožděná záchrana byla důsledkem nesprávných a nedokonalých předpisů.
Nikdo ani na ostrově Guam, odkud Indianapolis vyplul, ani na Leyte, kam měl dorazit v úterý 31. července, se nezajímal o jeho zmizení. Kdyby poručík Gwin čirou náhodou nespatřil trosečníky ve vodě, nepřežil by ani jediný! Ti, kdo zahynuli, se stali obětí neuvěřitelných organizačních nedostatků a zčásti také byrokratické řevnivosti. Filipíny patřily do oblasti jihozápadního Pacifiku, kde byl vrchním velitelem generál MacArthur a tamnímu 7. loďstvu velel viceadmirál Kinkaid. Naproti tomu Guam ležel již v oblasti velitelství Pacifiku, a patřil tak pod velkoadmirála Nimitze. Mezi oběma sektory nevládly právě nejlepší vztahy a Indianapolis měl tu smůlu, že při plavbě přecházel z jednoho pásma do druhého.
Velitelství na Guamu ohlásilo přístavnímu kapitánu v Taclobanu na ostrově Leyte, že křižník tam dorazí asi okolo 11. hodiny 31. července. Dál se už o něj nezajímalo. Na Filipínách se zase řídili předpisem, jenž stanovil, že přístavní kapitáni nemají hlásit vyšším velitelstvím připlutí válečných lodí do svých přístavů, což prakticky znamenalo, aby se o ně nestarali. Proto ani komodor Gillette, zástupce velitele Filipínské námořní oblasti, ani přístavní kapitán v Taclobanu, korvetní kapitán Sancho a jeho operační důstojník kapitán-poručík Gibson, nevěnovali pozornost tomu, že se ohlášený křižník ve stanovenou dobu neobjevil. Prostě to nepatřilo do jejich kompetence. Zdá se absurdní, že neexistovaly žádné předpisy pro případ, kdyby ohlášená loď nepřiplula. Ale bylo tomu tak. Jinými slovy, jestliže nějaká loď do přístavu připlula, nikomu se to nehlásilo, ale co se mělo dělat, když loď nedoplula, jasné nebylo. Mohlo přece existovat množství různých příčin zpoždění - změna rozkazu během plavby, střetnutí s nepřítelem, havárie, prodloužení cvičné plavby apod. Ale podle předpisu do toho důstojníkům v přístavech nic nebylo. Když loď připlula, bylo dobře, když ne, také.
Dalším vyšetřováním se zjistilo, že na velitelství Filipínské námořní oblasti někdo dokonce zaznamenal do deníku, že Indianapolis připlul do Taclobanu v určený den a hodinu! A to už dva dny ležel na dně moře.
Křižník se měl po připlutí připojit ke svazu admirála McCormicka, který tehdy prováděl cvičnou plavbu nedaleko Leyte. Admirálovi bylo datum připlutí ohlášeno rádiovou depeší z Guamu, a ačkoliv ta došla ve zkomoleném stavu, nikdo nepožádal o její opakování. Dokonce ani admirál, který o přidělení Indianapolisu ke svému svazu věděl již delší dobu, se vůbec nestaral, co s ním je, a když se v očekávané lhůtě neobjevil, nepokládal za nutné se informovat na Guamu, zda nedošlo ke změně dispozic. Kdyby to udělal, okamžitě by se přišlo na to, že Indianapolis zmizel.
Existoval ještě další náznak. Hašimoto oznámil rádiem velitelství 6. ponorkového loďstva asi dvě hodiny po útoku, že na 12° severní šířky a 134° východní délky potopil bitevní loď třídy Idaho. Jeho zpráva byla krátce nato rozšifrována v Pearl Harboru a již v pondělí odpoledne byla na velitelství na Guamu. Protože však hlášení japonských ponorek bývala obvykle silně přehnaná, nikdo zprávě nevěnoval pozornost. A přitom stačilo, aby se kdokoliv ze štábu na Guamu podíval na mapu, aby zjistil, že Hašimotem uvedené místo potopení leží přesně na trase z Guamu do Taclobanu, po níž v té době plul Indianapolis. Letecké pátrání by mohlo být zahájeno již v pondělí 30. července.
A tak osud přidával hřebík za hřebíkem do rakve Indianapolisu a jeho nešťastné posádky. Vše jako by se spiklo proti křižníku. Nejdříve nebyla doprovodná plavidla, vysílání SOS nikdo nezachytil, po čtyři dny nikdo z přelétávajících letadel trosečníky nespatřil a k tomu se přidaly nevyhovující předpisy a ledabylost ve štábech.
Tajemný náklad, dopravovaný lodí ze San Franciska na ostrov Tinian, obsahoval základní součásti první atomové bomby, jíž bylo určeno, aby byla dne 6. srpna 1945 - týden po zániku Indianapolisu - svržena na japonské město Hirošimu.
Nenesl tento náklad strašné smrti, strachu a hrůzy, který zahubil a zmrzačil desítky tisíc nevinných v Hirošimě a zahájil epochu jaderných zbraní, v sobě jakousi kletbu, jež dopadla na křižník Indianapolis a většinu jeho posádky?

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Kletba Indianapolisu, str. 168-178

Pozn.: Až v roce 2000 americký Kongres schválil zákon, ve kterém se říká: "Kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva."
McVay se ovšem očištění svého jména nedožil, v roce 1968 spáchal sebevraždu. Kapitán Hašimoto, který se snažil do poslední chvíle společně s přeživšími z posádky Indianapolisu přesvědčit o McVayově nevině americká nejvyšší místa, zemřel 25. října 2000, pět dní před osvobozujícím rozsudkem nad svým někdejším nepřítelem.



Diverzní noční akce v Singapuru, červenec 1945

"Je tam," vydechl trochu vzrušeným hlasem kapitán-poručík Ian Fraser, "je zakotven přesně na tom místě, kde ho hlásil letecký průzkum." Ještě jednou pohlédl periskopem na cíl a pak poručil, aby se malá ponorka položila na dno. Tři další členové posádky vykonali příslušné manévry hloubkovými kormidly a poté zastavili elektrický motor. Nikdo nepromluvil ani slovo, v těsném prostoru centrály bylo slyšet jen těžké oddychování. Po čtvrthodince Fraser nařídil, aby se vynořili na periskopovou hloubku, avšak sotva se podíval, vykřikl: "Rychle na dno, nedělat hluk!" Za okamžik už slyšeli přímo nad hlavami šum lodní vrtule. Postupně se vzdaloval a slábl.
"To byl japonský strážní člun. Když jsem vysunul periskop, byl od nás jen pár yardů, nevím, jestli nás zpozoroval."
"Patrně ne, pluje pryč. Voda je tu kalná jako ve všech přístavech a na hladině plave spousta nečistot," uvažoval zástupce velitele poručík William Smith, zvaný pro svůj novozélandský původ běžnou přezdívkou Kiwi.
"Jak jsme daleko od Takaa?" zeptal se Charles Reed, mechanik a kormidelník v jedné osobě.
"Asi 300 yardů. Ponořit na 8 yardů, kurs 165, nejmenší obrátky!" Teď, když byli již tak blízko cíle, Fraser se neodvažoval vysunout bojový periskop nad hladinu, nýbrž díval se pochodovým periskopem, který vyčníval jen asi 20 cm nad horní palubu malé ponorky. V kalné vodě, jež je před chvílí zachránila před odhalením, však viděl sotva na dva tři metry před sebe. Jen od oka odhadl, že jsou už blízko cíle, a dal zastavit motor. Tiché šumění zmlklo a ponorka se pohybovala setrvačností kupředu . . .
Náhle ucítili slabý otřes, jak příď narazila na nějakou překážku. Ozval se kovový škrábavý zvuk.
"Na dno!" zašeptal velitel rozkaz.
Ponorka klesla, dosedla na měkké dno a pak znehybněla.
"Teď pomaloučku kupředu, tak šest sedm yardů a stop! Musíme se dostat pod trup křižníku." Ale již za okamžik ponorka narazila na kovovou překážku znovu a s mnohem hlasitějším zvukem.
"Pod křižníkem je málo vody, je odliv. Podle mapy by však měla být pod jeho zádí větší hloubka, tak se snad pod něj dostaneme. Vycouvám zpátky, otočím se o 20° vlevo." Kalná voda stále omezovala rozhled, ale za chvíli, kdy ponorka - přímo se plazíc po dně - urazila asi 50 metrů, spatřil Fraser nad sebou stín temného trupu. "Stop!" Ponorka tentokrát nenarazila, zřejmě se dostala pod kýl křižníku u zádě.
Fraser si otřel obličej, zpocený vzrušením, vedrem i špatným vzduchem v malinkém prostoru centrály. Kiwi k němu vzhlédl a řekl tiše: "Tak půlku bychom měli za sebou - dostali jsme se na místo." A hlavou mu proběhly události několika posledních dní a hodin . . .

Byl konec července roku 1945. Válka v Evropě již skončila, nacistické Německo bylo poraženo, osvobozené národy oslavovaly vítězství a začaly odklízet trosky a pozůstatky šestiletého ničivého zápasu. Jen militaristické Japonsko stále pokračovalo v beznadějném boji. Jeho sen o obrovské říši v jihovýchodní Asii a v Pacifiku se již dávno rozplynul, vojska a loďstva Spojenců stála již před branami ostrovů Nipponu. Avšak císařská armáda nebyla zdaleka ještě poražena, přes půldruhého miliónu vojáků stálo v plné zbroji v Mandžusku a další milióny na japonských ostrovech. Japonští generálové a admirálové byli rozhodnuti bojovat dál za každou cenu, bránit každý metr půdy a způsobit nepříteli co největší ztráty.
Za těchto okolností, kdy Japonci nebyli ochotni skončit válku, bylo nutno jim zasazovat údery všude, kde k tomu byla příležitost, oslabovat jejich válečný potenciál a ničit zbývající námořní síly. Japonské válečné loďstvo bylo vpravdě již jen stínem dřívější mohutnosti, nicméně stále ještě disponovalo řadou silných lodí. Spojenci plánovali na podzim roku 1945 několik ofenzivních operací, kromě invaze na japonské ostrovy se chystalo i znovudobytí Malajska a Singapuru.
V Singapuru, přesněji v námořní základně Sembawang v Džohorském průlivu, oddělujícím ostrov Singapur od pevniny, kotvily zbytky japonského loďstva, mezi nimi i těžké křižníky Takao a Mjóko. Oba sice utrpěly značná poškození v říjnu 1944 v několikadenní bitvě o záliv Leyte na Filipínách a byly neschopny plavby, nicméně jejich děla představovala mohutnou palebnou sílu, jíž Japonci hodlali užít při obraně námořní pevnosti Singapur. Britské velení, do jehož strategické oblasti Malajsko a Singapur spadaly, se proto rozhodlo oba křižníky zneškodnit. Jedním ze způsobů, jakým to mohli provést, bylo vyslání malých, tzv. trpasličích ponorek typu X, které byly schopny proniknout do úzkých a mělkých vod. Tyto ponorky se osvědčily již v říjnu 1943 při útoku na německou bitevní loď Tirpitz, jež kotvila v severonorském fjordu Kaa.
Na počátku července roku 1945 dorazila do přístavu Victoria na ostrově Labuan u severozápadního pobřeží Bornea doprovodná loď ponorek HMS Bonaventure, na jejíž palubě bylo šest trpasličích ponorek XE-1 až XE-6, tvořících 14. flotilu.
Pro plánovanou akci proti singapurským křižníkům vybralo velitelství flotily ponorky XE-1 (velitel kapitán-poručík J. E. Smart) a XE-3 (velitel kapitán-poručík Ian E. Fraser). Protože však malé ponorky neměly tak velký akční rádius, aby samostatně dopluly z Labuanu do Singapuru, musely tam být dovlečeny v závěsu za velkými ponorkami: ponorka Spark za sebou táhla na ocelovém laně XE-1, zatímco XE-3 byla vlečena ponorkou Stygian. Po celé čtyři dny plavby ve vleku řídily malé ponorky náhradní posádky, aby muži určení k provedení bojové akce byli při jejím zahájení odpočatí a svěží. Výměna posádek nastala až nedlouho předtím, než se malé ponorky vydaly na poslední úsek plavby.
Krátce před půlnocí z 30. na 31. července 1945 se svaz ponorek zastavil asi 40 námořních mil od ústí Džohorského průlivu. Posádky malých ponorek uvolnily lana spojující je s vlečnými loděmi, vyměnily poslední pozdravy, a pak každá samostatně nastoupila plavbu.
Kiwimu Smithovi se v té chvilce, kdy XE-3 spočinula na dně pod křižníkem, promítly v mysli nejvýraznější okamžiky z plavby průlivem: nejdříve noční plavba na hladině nad japonským minovým polem chránícím vjezd do singapurské válečné základny - miny však nebyly malé ponorce s nízkým ponorem příliš nebezpečné -, pak okamžiky vzrušení a napětí, kdy se těsně u vchodu do úžiny znenadání objevily dva nepřátelské strážní čluny, jež však naštěstí ponorku, vyčnívající jen několik decimetrů nad hladinu, nepostřehly. Velitel ji ponořil tak rychle, že dosedla na dno - anebo spíše na něco, co tam leželo! Skřípání vyvolané třením kovu o kov naznačovalo, že si ponorka sedla na japonskou minu, buď akustickou, nebo magnetickou. Posádka prožila několik minut úzkosti - vybuchne mina a rozmetá je na kousky nebo ne? Po odplutí japonských lodí se Fraser pomalu, nejmenším chodem, aby nevyvolal přílišný šum, odpoutal od nebezpečného místa a pokračoval dále v plavbě pod hladinou. Potom se museli dostat přes zátaras z ocelové sítě, natažené přes celý průliv a sahající skoro až na mořské dno. Zátaras střežila hlídková plavidla, jejichž úkolem bylo také část sítě uvolňovat proplouvajícím lodím. Ponorka překonávala obvykle podobnou překážku tak, že z ní vystoupil potápěč, který silnými nůžkami přestřihal několik ok v síti, čímž otevřel malé ponorce cestu. Avšak dříve, než se potápěč přichystal k výstupu, usmálo se na XE-3 štěstí v podobě jedné japonské obchodní lodě, jež vplouvala do přístavu. Hlídkové čluny odtáhly část sítě, aby jí uvolnily cestu, a XE-3 se vsunula opatrně přímo pod její kýl a spolu s ní se dostala za ocelovou síť. Další část plavby k loděnici, kde kotvilo Takao, proběhla již poměrně hladce a v klidu, přestože se přístav hemžil četnými menšími plavidly a motorovými čluny. Hůře už bylo v samotné loděnici, kde voda byla kalná a skoro neprůhledná. Fraser se v této fázi řídil podle mapy, na níž bylo podle údajů rozvědky a leteckého průzkumu přesně naznačeno místo zakotvení křižníku. A tak konečně krátce po 14. hodině 31. července se XE-3 octla pod kýlem Takaa.
Nastal čas k provedení vlastního bojového úkolu, k založení výbušných náloží na ponořenou část křižníku. Fraser se obrátil ke čtvrtému členu posádky, staršímu námořníkovi a potápěči Johnu Magennisovi:
"Teď je řada na tobě, Micku. Jsi připraven?"
"Ano, pane." - Magennis byl již oblečen do černého gumového oděvu, na prsou měl kyslíkovou bombu. Sledován zraky tří ostatních přistoupil k nízkým oválným dveřím, odemkl tři závory a otevřel vchod do hermetické komory mezi centrálou a přední částí. Pečlivě za sebou zavřel, nasadil si vodotěsné brýle, vsunul náustek mezi zuby a otočil kohoutkem přívodu vody. Do komory začala proudit teplá a špinavá voda přístavu. Když se komora naplnila, otevřel Magennis poklop uzavírající komoru shora.
Ačkoliv se opřel o poklop oběma rukama, zvedl se jen asi do jedné třetiny a pak narazil na nějakou překážku. Nepohnul se ani při druhém pokusu. Potápěč trochu znervózněl: "Co to jen může být? Co tomu brání?" Protáhl otvorem ruku a nahmatal hranu poklopu - ucítil, že se jeho prsty dotkly hrubé kovové desky. Rázem mu bylo jasné, co se stalo.
"Sedíme pod kýlem Takaa, a to tak těsně, že mezi ponorkou a trupem křižníku zůstalo jen několik desítek centimetrů!"
Zapřel se pevně nohama o stupně žebříku v komoře, vysunul hlavu z otvoru ven a začal rameny zdvihat poklop. Napjal se vší silou. Poklop se posunul ještě o deset palců. Víc už nebylo možné s ním hnout. Po chvilce odpočinku vystrčil Magennis znovu hlavu pootevřeným otvorem. S velkými nesnázemi se nakonec protáhl celý a posadil se na palubu.
V kalné vodě nad sebou viděl obrovský trup křižníku, táhnoucí se někam do dáli. Teď se již nesměl zdržovat, ztratil příliš mnoho času. Věděl, že nastává odliv a že každou minutu bude křižník klesat hlouběji a zmenšovat tak prostor mezi kýlem a ponorkou. Bude také víc tlačit na pootevřený poklop.
Odebral se na příď, otevřel zásobník na levoboku, zkontroloval, zda všech šest výbušných náloží je v pořádku, a pak vyňal první. Nařídil hodinový stroj tak, aby nálož vybuchla přesně ve 21.30 hodin. Porozhlédl se, zvolil vhodné místo a přiložil nálož k ocelové obšívce křižníku. Očekával, že se nálož hned přichytí, neboť byla opatřena silnými magnety. Ale nestalo se tak. Celý spodek křižníku byl po dlouhodobém pobytu v tropických vodách obrostlý mušlemi, ráčky a různými vodorosty, které dohromady vytvořily silnou vrstvu znemožňující působení magnetů. Magennis nic takového nečekal, a nebyl proto ani ničím vybaven. Musel místo něčím očistit, aby se nálož přisála. Za pasem měl sice velký francouzský klíč na otevírání zásobníku s náložemi, ale škrábání železným nástrojem po ocelovém boku křižníku by při vysoké rezonanci dělalo takový hluk, že by probudil i mrtvého Japonce! A tak to zkusil holou rukou. Mušle byly ostré, a již při prvním pokusu si ulámal všechny nehty. Přesto pokračoval v oškrabování, až docílil toho, že se nálož přichytila.
Ačkoliv mu začaly prsty a dlaně krvácet a bolest se stupňovala, postupoval podobně i při přikládání ostatních náloží. Rozmístil je co nejdále od sebe, pokud to rozměry ponorky, po jejíž palubě přecházel, dovolovaly. Po každém uchycení nálože zaťukal lehce na trup XE-3, což bylo smluvené znamení o postupu práce. Pracoval tak asi půl hodiny, znovu a znovu škrábal již zcela rozedřenými prsty obrostlou obšívku křižníku a ukládal nálože. Když byl hotov, odjistil na přídi ponorky pravoboční zásobník obsahující velkou minu s náloží dvou tun výbušniny a s nařízeným hodinovým strojem ji spustil na dno, přesně pod kýl japonského křižníku.
Fraser začal po dvaceti minutách, jež měl podle plánu Magennis na vykonání práce, tušit, že se vyskytla nějaká překážka, která zpomalila potápěčovu práci. Slyšel sice údery klíče, ale intervaly mezi nimi byly stále delší a delší, jako by Magennisovi docházely síly. Velitel nemohl nic podniknout, byl nyní jen pasivním účastníkem bez možnosti ovlivnit to, co se děje mimo ponorku, a odkázaný jen a jen na potápěčovu zručnost, vytrvalost a sílu.
Magennisovi první dvě vlastnosti nechyběly, ale sil mu začalo rychle ubývat namáhavou prací pod vodou a ztrátou krve. Cítil se strašně unaven, na krátké okamžiky ztrácel vědomí. V jednu chvíli mu dokonce vypadl náustek. Jen stěží se doplazil k otvoru do komory. Poklop byl ještě víc přivřený, ale Magennis si přesunul kyslíkovou bombu na bok a protáhl se do nitra ponorky. S posledním vypětím sil zavřel za sebou poklop, otočil závorami a pak spustil pumpu vyčerpávající vodu z komory. Potom se už jen bezvládně sesunul na podlahu a zůstal nehybně ležet.
"Co se to s ním děje?" znepokojil se Reed, když po zvucích, naznačujících, že Magennis sestoupil do komory a uvedl do chodu čerpadlo, se neozvalo smluvené znamení, že je vše v pořádku. Fraser se rozhodl: třikrát zaklepal na stěnu komory. Potápěč to slyšel, a přestože si byl vědom, že má sám dát znamení, nebyl schopen se soustředit a hnout z místa. Teprve na druhé, důraznější zaklepání se trochu vzpamatoval a třikrát slabě zaťukal. Tři ostatní členové posádky si oddychli. Když odjistili závěry dveří a vešli do komory, spatřili vyčerpaného Magennise na zemi.
Když se vzpamatoval, zeptal se: "Už jsme odpluli?"
"Ještě ne."
"Proboha, dělejte rychle, jsme těsně pod křižníkem, a ten na nás neustále klesá. Skoro jsem ani nemohl prolézt otvorem."
Fraser dal povel k pomalému vycouvání. Elektrické motory zabraly, ponorkou proběhlo lehké chvění, ale ani se nehnula. "Pracují šrouby?" - "Ano." - "Zvýšit obrátky!" Nebylo to nic platné. "Motory stop!" V centrále zavládlo ticho. Všem bylo jasné, v jaké se ocitli situaci: XE-3 nebyla schopna pohybu, zaklíněna na dně v nepřátelském přístavu, pod kýlem křižníku, jenž při pokračujícím odlivu stále klesal. Ještě chvíli a dosedne svými 13 000 tunami na malou ponorku a začne ji pod sebou drtit, a jestliže ji uvězní, bude za pár hodin, až vybuchnou mina a nálože, rozmetána na kusy.
Přesto nikdo neztrácel naději. Okamžitě začali bojovat o záchranu, neboť každá promarněná minuta nebo nesprávné provedení manévru by znamenalo přiblížení se neodvratné záhubě. Fraser postupoval systematicky: dával střídavě plný chod vpřed a vzad, kombinoval ho se střídavým naplňováním a vyprazdňováním balastových nádrží na přídi a na zádi. Totéž dělal s nádržemi levobočními a pravobočními, manévroval přitom hloubkovými i směrovými kormidly. Ponorka se rozhoupala a vyrývala v bahnitém dnu stále hlubší brázdu, aby získala těch několik centimetrů, jež potřebovala k uvolnění. Z obličejů mužů se řinul pot, nervové napětí stoupalo. Všichni věděli, že ponorka dělá značný hluk a rozviřuje vodu u boku křižníku, takže je jen otázkou času, kdy to Japonci zpozorují a začnou shazovat protiponorkové nálože. Ale nic se nestalo. Japonci nebyli příliš bdělí, v hloubi Džohorského průlivu se cítili bezpečni.
Znenadání, při manévru plnou silou zpět, vyprázdnit nádrž na zádi, hloubkové kormidlo na vynoření s sebou ponorka prudce škubla a dala se do pohybu. Její záď doslova vystřelila na hladinu těsně u boku Takaa. Fraser se však rychle zorientoval, dal povel k okamžitému naplnění všech nádrží a dříve, než si někdo na křižníku povšiml neobvyklého jevu, XE-3 se znovu ponořila a dosedla na dno. A opět všichni se zatajeným dechem čekali na výbuchy hlubinných náloží, na okamžik, kdy se boky malého plavidla roztrhnou, do nitra se vřine voda a všichni zahynou. Ale v okolí XE-3 nadále panoval klid a ticho.
Když po několika minutách napětí dal Fraser povel k plavbě a ponorka se začala pomalu pohybovat, oznámil Kiwi, který seděl u kormidel:
"Loď nechce poslouchat kormidla, nemohu ji udržet ve stálé hloubce."
XE-3 skutečně pod vodou skákala. Chvíli se zvedala přídí, pak zase zádí.
"Na přídi je nějaká překážka, která nás táhne jednou nahoru a podruhé zase dolů," řekl Kiwi.
A tak Magennis, jenž se mezitím trochu zotavil, opět vstoupil do komory a zopakoval zcela mechanicky všechny nutné úkony. Poklop se tentokrát otevřel naplno. Potápěč bezděky pohlédl vzhůru a oddychl si - nad ním byla jen a jen voda. Za okamžik zjistil příčinu podivného chování ponorky: levý zásobník, který měl po vyjmutí náloží samočinně odpadnout, aby se vyrovnala váha, zmenšená o dvoutunovou minu z pravoboku, byl stále na místě a jeho odklopené víko vytvářelo při pohybech ponorky další hloubkové kormidlo a brzdu. Uvolnit zásobník a shodit jej na dno bylo dílem několika málo minut a potápěč se vrátil do ponorky.
Zpáteční plavba Džohorským průlivem proběhla bez zvláštních příhod. Často sice nad hlavami slyšeli hluk šroubu japonských plavidel, ale žádné z nich nic nezpozorovalo. Na muže začala padat stále větší únava, vzduch byl již skoro nedýchatelný, hlásilo se prožité napětí a nedostatek spánku. Fraser dovolil usnout jen Magennisovi, ostatní museli obsluhovat motory a kormidla. Štěstí jim znovu přálo. Přes síťový zátaras se dostali opět pod japonskou lodí opouštějící přístav, a ani minové pole, které překonávali pod hladinou a jehož přesnou polohu znali, jim nenahánělo strach.
Teprve ve 21 hodin, stále ještě v minovém poli, se XE-3 vynořila. Teď už si to mohli dovolit, protože byla tma. Jakmile se ponorka ocitla na hladině, otevřel Fraser rychle poklop. Všichni zhluboka vdechovali oživující vzduch. Velitel vystoupil na palubu, objal jednou rukou vysunutý periskop a začal se rozhlížet po obzoru. Ponorka pomalým chodem pokračovala v plavbě na severovýchod, až opustila minové pole. Na noční obloze zářilo tisíce hvězd, vlnky klidného moře tiše šplouchaly u boku ponorky a všude vládl klid a mír. Asi po hodině plavby spatřil Fraser siluetu věrného Stygiana, který čekal na smluveném místě. Dal znamení lampou s infračerveným světlem, dočkal se odpovědi a za chvilku už k XE-3 dorazil gumový člun s náhradní posádkou, jež bouřlivě gratulovala kolegům ke šťastnému návratu.
Přesně ve 21.30 několik silných výbuchů roztrhlo bok křižníku v délce skoro dvaceti metrů. Takao kleslo na dno a voda ho zaplavila až do výše horní paluby. Válečná kariéra křižníku tím jednou provždy skončila.
Celá akce však byla úspěšná jen zpoloviny, neboť ponorce XE-1, jejímž cílem byl křižník Mjóko, zakotvený o dvě míle dále než Takao, se úkol nepodařilo splnit. Ponorka se značně opozdila při proplouvání průlivem, a když kapitán-poručík Smart zjistil, že se v plánovaném čase k místu zakotvení své oběti nedostane, rozhodl se zaútočit na Takao. Protože však křižník po odplutí XE-3 klesl ještě hlouběji, nemohl se Smart pod něj dostat. Položil proto nálože a minu na dno moře vedle jeho kýlu. Nálože byly rovněž načasovány na stejnou hodinu a jejich výbuch patrně ještě zvětšil poškození Takaa.
O patnáct dní později Japonsko kapitulovalo a k zamýšlenému výsadku v Malajsku již nedošlo. Potopení Takaa bylo poslední větší akcí Royal Navy na východoasijském bojišti.
Odvážný čin posádky XE-3 byl náležitě oceněn. Smith a Reed dostali vysoká vyznamenání a medaile, zatímco jak Fraser, tak i potápěč Magennis obdrželi vůbec nejvyšší řád za odvahu a statečnost: Viktoriin kříž, jenž se uděloval jen velice zřídka. Za druhé světové války ho v britském válečném námořnictvu získalo pouze dvacet čtyři mužů, z toho devět na ponorkách.

    Ivan Hrbek - Na mořích a oceánech, Pod kýlem křižníku, str. 259-270



Souboj nad Guadalcanalem - Saburo Sakai, 8. srpna 1942

3. srpna Rabaul povolal zpět většinu stíhaček Zero přidělených na Lae. Uvítali jsme přemístění v naději, že se zbavíme denního hlídkování nad Bunou a unikneme nočnímu bombardování. Všechny osobní věci jsme nechali na základně Lae přesvědčeni, že se brzo vrátíme. Mýlili jsme se.
8. srpna jsme na velitelském stanovišti obdrželi rozkaz k hlídkovému letu. Vyrazili jsme napříč letištní plochou k našim stíhačkám. Většina z osmnácti pilotů byla již ve svých kokpitech, když za námi přiběhl dozorčí a křičel, že let byl zrušen. Na VS byla divoká vřava. Dozorčí a pomocníci pobíhali sem a tam a důstojníci, kteří proběhli kolem nás, měli utrápené obličeje. Podplukovník Nakadžima, který byl dnes velitelem mise, vyšel z admirálské místnosti zřejmě rozzloben a řval na nás: "Dnešní mise je zrušena. Vypadněte!" Rozhlédl se kolem po místnosti. "Kde do pekla je dozorčí? Hej vy," ukázal prstem na polekaného pomocníka dozorčího, "sežeňte mi tabulky, rychle!"
Rozprostřel mapu na velkém stole a začal podle azimutů rýsovat směry. Nevšímaje si nikoho z pilotů hloubal nad mapou. Zeptal jsem se kapitána Sasaie, zda neví, co se stalo. Sasai se otázal Nakadžimy, který odpověděl strohým vysvětlením a vrhl se do admirálské místnosti, aniž by na někoho z nás promluvil. O několik minut později se vrátil a řekl pilotům, aby se shromáždili kolem něho. Jeho slova byla jako bomby. "V 05.20 hodin, dnešního rána zahájily mohutné nepřátelské obojživelné síly invazi v Lunze na jižním cípu ostrova Guadalcanal. Naše první zprávy naznačují, že Američané vtrhli na ostrov s ohromným množstvím mužů a výzbroje. Udeřili také na Tulagi a na ostrově Florida. Celá naše flotila hydroplánů byla zničena. Jakmile velitel zpracuje nové trasy, všichni vzlétneme na Guadalcanal k útoku na nepřátelské síly na pobřeží."
Dozorčí obíhali chatrče a sháněli piloty. Studovali jsme mapy, pátrajíce po neznámém ostrovu, který se tak náhle stal důležitým. Muži reptali navzájem mezi sebou. "Kde jen je ten zatracený ostrov?" řval jeden z podrážděných pilotů. "Slyšel někdo o takovém bláznivém místě?"
Ověřovali jsme vzdálenost z Rabaulu na Guadalcanal. Někdo pískl v pochybách. Rovných 900 kilometrů! To bychom museli letět tu dálku k nepřátelskému pobřežnímu postavení, popovídat si s jeho stíhačkami a pak tutéž vzdálenost letět zpět na Rabaul. To byla neslýchaná vzdálenost. Tam a zpět to znamenalo rovných 1800 kilometrů.
Bylo na čase zarazit všechny ty spekulace. Čekali jsme beze slov, až zvedne velitel hlavu a vydá nám nový rozkaz. Mezitím jeden dozorčí za druhým běhali do velitelské místnosti s nejčerstvějšími zprávami z bojové fronty. Slyšeli jsme jednoho pomocníka říci Nakadžimovi, že všechna spojení s Tulagi byla přerušena a že posádka do posledního muže zahynula.
Sasai při té zprávě zbledl. Po několika okamžicích jsem se ho zeptal, zda se dověděl něco špatného. Vzpřímil se a se strnulou vážnosti řekl: "Na Tulagi byl přidělen můj švagr." O manželovi své sestry se zmiňoval v minulém čase. Jestliže byla Tulagi nyní okupována nepřítelem, pak jeho švagr, podplukovník Jošio Taširo, velitel hydroplánů, nemohl zůstat naživu. Bojoval do poslední kapky krve. (Jeho smrt byla později potvrzena).
Nakadžima zavolal k rozkazu. "Poletíte nejdelší stíhací úkol v dějinách," varoval nás. "Nepouštějte se do žádných riskantních operací. Dodržujte rozkaz a především - nebuďte bezstarostní a neplýtvejte palivem. Každý pilot, který by při zpáteční cestě z Guadalcanalu měl potíže s nedostatkem paliva má nouzově přistát na ostrově Buka. Naše jednotky tam dostaly instrukce, aby našim letounům poskytly pomoc.
Nuže, let na Guadalcanal a zpět do Buky znamená urazit zhruba stejnou vzdálenost, jakou jsme létali z Tchaj-nanu nad Clark Field na Filipínách a zpět. Jsem přesvědčen, že vzdálenost můžeme překonat bez potíží. Návrat do Rabaulu je jiná věc. Dalo by se to zvládnout, ovšem mohly by nastat potíže. Takže znovu varuji: neplýtvejte palivem."
(Podplukovník Nakadžima mi po válce v Tokiu řekl, že admirál si 7. srpna přál všechna bojeschopná Zera vyslat nad Guadalcanal. Nakadžima se ohradil a nabídl místo toho vyslat dvanáct nejlepších pilotů z jeho peruti, poněvadž během mise na takovou extrémní vzdálenost předpokládal ztrátu přinejmenším poloviny svých mužů. Mezi oběma muži se rozpoutala zuřivá diskuse, než dosáhli kompromisu v podobě osmnácti stíhacích letounů s dohodou, že ti, co budou mít potíže, přistanou na ostrově Buka, odkud budou vyzvednuti později.)
Jakmile jsme obdrželi rozkaz, piloti se rozdělili do trojic. Jonekawovi a Hatorimu, mým číslům, jsem řekl: "Dnes můžete poprvé potkat americké námořní piloty. Vůči nám mají jasnou výhodu, poněvadž nemusí překonat takovou vzdálenost jako my. Přeji si, abyste veškerou činnost prováděli s největší opatrností. Především se nevzdalujte ode mne. Nezáleží na tom, co se bude dít, není důležité, co bude kolem nás, držte se mého letadla co nejtěsněji. Nezapomeňte - nevzdalujte se."
Vyběhli jsme ven k našim letadlům a čekali na rozjezdové dráze na další pokyny. Dvacet sedm bombardérů Betty dunělo dole na ploše před námi. Podplukovník Nakadžima mávl rukou nad svou kabinou. V 8.30 hod. byly všechny stíhačky ve vzduchu. Pozemní personál a piloti, kteří v ten den neletěli, byli seřazeni po obou stranách rozjezdové dráhy a hlasitě nám přáli štěstí. Počasí bylo perfektní, zvláště pro Rabaul. Dokonce i sopka byla klidná, své erupce ukončila v červnu a pouze tenký závoj kouře byl větrem strhován západním směrem.
Zaujali jsme doprovodné pozice vzadu za bombardéry. Byl jsem překvapen pohledem, že Betty přepravují bomby místo torpéd, obvyklé výzbroje pro přepad loďstva. Bomby mne znepokojovaly. Znal jsem problémy se zasahováním cílů, pohybujících se na moři, z velkých výšek. Dokonce B-17, honosící se svou přesností, nejvíce bomb vyplýtvaly při atakování loďstva blízko Buny.
Nabírali jsme pomalu výšku, pak letěli východním směrem ve výšce 4000 metrů na ostrov Buka. Asi 100 kilometrů jižně od Rabaulu jsem na vodě zpozoroval mimořádně krásný ostrov. Korálový ostrov ve tvaru podkovy, zářivá zeleň. Na mapě byl vyznačen jako Green Island. Neměl jsem tušení, že zrak poutající, všemi barvami hrající atol později poskytne klíč k záchraně mého života.
Nad ostrovem Buka se formace otočila a letěla na jih podél západního pobřeží Bougainville. Skrze oblaka pálilo slunce. Byl jsem vyprahlý horkem a poněvadž jsme ještě měli trochu času před dosažením nepřátelské oblasti, vybral jsem si z chlebníku láhev limonády. Zapomněl jsem na výšku, ve které jsme letěli a neudělal jsem v korku nejdřív zářez, abych vyrovnal tlak. Otevřel jsem láhev najednou a v řídkém ovzduší přede mnou vytryskl gejzír lepkavé tekutiny. Cukr se nalepil na sklo a bránil mi ve výhledu! Rozčarován vlastní hloupostí jsem otíral ochranné brýle. Viděl jsem pouze matně.
V následujících čtyřiceti minutách jsem zápasil s čištěním nejen ochranných brýlí, ale i předního skla a řízení k tomu. Nikdy jsem se necítil tak směsně. V době, kdy jsem měl opět jasný výhled na všechny strany, jsme již byli nad Vella Lavella, asi na poloviční vzdálenosti mezi Rabaulem a Guadalcanalem.
Nad ostrovem New Georgia jsme šli do větší výšky a Russell jsme křižovali ve výšce asi 6100 metrů. Ve vzdálenosti asi 80 km se před námi začal nejasně zvedat z vody Guadalcanal. Dokonce jsem na tuto vzdálenost viděl proti obloze nad předpokládaným ostrovem šlehat žluté plameny. Asi tam již probíhal boj mezi Zery z jiné základny a bránícími nepřátelskými letadly. Pohlížel jsem dolů na severní linii pobřeží Guadalcanalu. V průplavu mezi Guadalcanalem a Floridou jsem pozoroval stovky bledých čar, stop nepřátelských plavidel, křižujících vodu sem a tam. Všude, kam jsem dohlédl, byly lodě.
Nikdy jsem neviděl tolik válečných a dopravních plavidel najednou. To byl můj první pohled na americkou obojživelnou operaci.
Bylo to téměř neuvěřitelné. Viděl jsem přinejmenším na sedmdesát plavidel, snažících se dostat ke břehům a tucet torpédoborců brázdících vodu v řadách kolem plavidel.
Mezitím se bombardéry pomalu točily na své dráze. Úplně vpředu před nimi byl malý mrak. Přímo nahoře nad námi bylo Slunce, jeho oslepující lesk zaléval všechno kolem ve výhledu. Netěšilo mne to, znemožňovalo nám to zpozorovat nepřátelské stíhačky útočící z úhlu. Můj strach se brzy zhmotnil. Šest stíhaček se vynořilo ze sluneční záře, skoro jako by se náhle zjevily na obloze. Hned jsme poznali, že jsou buclatější než jiné americké letouny, se kterými jsme bojovali. Natřeny byly šedomodrou barvou a jedině spodní křídla byla bílá. Wildcaty, první stíhačky Grumman F4F, které jsem viděl.
Wildcaty ignorovaly Zera a vrhly se dolů proti bombardérům. Naše stíhačky se na ně hnaly zpředu, mnoho jich pálilo mimo efektivní dosah alespoň v naději, že je zastraší. Wildcaty se vnořily do formace bombardérů a společným výkrutem zmizely ve střemhlavém letu. Nad vodou téměř u Savo Island se bombardéry zbavily nákladu proti velkému konvoji. Pozoroval jsem křivky padajících pum při jejich dlouhém pádu. Z moře explodují prudké gejzíry vody, ale lodě nerušeně pokračují v plavbě.
Bylo naprostou hloupostí zaútočit na pohybující se lodě z výšky téměř 6500 metrů! Nechápal jsem, proč nebyla použita torpéda, která se v minulosti ukázala tak účinná. Celá naše mise byla mrháním, skončila v několika vteřinách ubohého nepřesného bombardování.
(Následující den se bombardéry vrátily, tentokrát naloženy torpédy. Avšak opět s nevalným úspěchem. Nepřátelské stíhačky se hemžily všude nad bombardéry a většina torpéd explodovala v moři dříve, než dosáhla svých cílů.)
Formace bombardérů se otočila vlevo a nabírala rychlost pro návrat na Rabaul. Doprovodili jsme je nad Russell, mimo dosah nepřátelských stíhaček a pak se otočili zpět na Guadalcanal. Bylo asi 13.30 hod. Plachtili jsme nad Lungou, osmnáct Zer připravených na boj. Opět oslepující záře Slunce. Proti našim letadlům se vrhly Wildcaty. Byl jsem jediným pilotem, který si všiml střemhlavého útoku a okamžitě jsem zvedl stíhačku do strmého stoupání. Další letadla mne následovala, Wildcaty se znovu rozptýlily a všemi směry prudce klesaly do hloubky pod námi. Jejich úhybná taktika vyvolávala dotazy, na jednu stranu však znamenala zisk. Zdánlivě dnes Američané nevyhledávali souboje. Otočil jsem se zpět, abych ověřil postavení svých čísel. Byla pryč! Věci se zřejmě měly jinak, než se zdálo, nepřítel boj neodmítal. Rozhlížel jsem se všude po Jonekawovi a Hatorim, ale neobjevil jsem je. Sasaiovo letadlo, se dvěma modrými pásy napříč trupu, se znovu zařadilo do formace, několik dalších stíhaček, které stoupaly nahoru, se zařadilo do postavení vzadu za něj. Ovšem ne moje čísla.
Konečně jsem je zahlédl, asi 500 metrů pode mnou. Oněměl jsem úžasem. Samotný Wildcat pronásleduje tři Zera, pálí v krátkých dávkách na japonská letadla. Všechna čtyři letadla letěla v divokém souboji v těsných levých spirálách. Zera by byla schopná osamělého Grummana dostat bez větších obtíží, ale vždy, když Zero zaútočilo svými zbraněmi na nepřátelské letadlo, Wildcat divoce uhnul a znovu se objevil za ocasem Zera. Nikdy před tím jsem takový manévr neviděl.
Mávnutím křídel jsem dal znamení Sasaiovi a střemhlav klesám. Wildcat byl těsně nalepen na ocas Zera, dráhy jeho střel směřovaly nahoru do křídel a ocasu. V zoufalství jsem vypálil dávku. Najednou Grumman uhnul ven do pravého výkrutu, škrábal se nahoru, kolem v těsném obratu a zakončil stoupáním přímo na mé vlastní letadlo. Nikdy dříve jsem neviděl pohybovat se nepřátelské letadlo tak rychle nebo tak půvabně. Jeho střely se každou vteřinou blížily těsněji k břichu mé stíhačky. Rychlým výkrutem jsem se pokusil se ho zbavit. Nepodařilo se, nezbavil jsem se ho. Použil mé oblíbené taktiky, přibližoval se vzhůru a pode mne.
Stáhnu plyn a Zero se otřáslo rychlou ztrátou rychlosti. Podařilo se, on uhání pryč. Nepřátelský pilot přešel do obratu. Třetí příležitost. Jdu se Zerem do výkrutu, pak padám do vývrtky a srovnávám do levé vertikální spirály. Wildcat se mě drží, obrat za obratem. Naše levá křídla v pravém úhlu k hladině moře pod námi, pravá křídla vztyčená k obloze.
Žádný z nás nezískal výhodu. Drželi jsme se ve spirále, ohromná gravitační síla nás každou plynoucí vteřinu tiskla dolů do sedadel. Srdce mi divoce tlouklo a hlavu jsem měl těžkou, jako by vážila tunu. Zdálo se mi, jako by se mi oči zahalovaly šedým filmem. Skřípu zuby. Pokud netrefím já jeho, trefí on mne. S mužem, který udělá chybu první a otočí do jakéhokoliv směru, aby se zbavil přetížení, bude konec.
Pátá spirála. Wildcat nepatrně zpomalil. Dostal jsem ho, napadla mě náhlá myšlenka. Ale Grumman přepadl přes svůj nos, získal rychlost a pilot měl letadlo opět pod plnou kontrolou. Ten muž za kniplem, to byl ďábel.
Nicméně v následujícím okamžiku udělal znovu chybu. Místo zhoupnutí vzad a pohybu do šesté spirály, využil síly svého motoru, uhnul úhlem do strany a zahájil přemet. To byly rozhodující vteřiny. Šel jsem vpravo za ním, překřížil vnitřek jeho oblouku a vyrovnal za jeho ocasem. Setrvával v letu přemety, pokusil se snížit vzdálenosti jednotlivých oblouků. Každou chvilku šel nahoru a dokola, já vybíral vnitřky jeho oblouků a snižoval vzdálenost mezi oběma našimi letadly. Zeru nemohla tímto dětským manévrem uniknout žádná stíhačka na světě.
Když jsem byl ve vzdálenosti pouhých 45 metrů, Wildcat přestává se svými přemety a udivuje mě přímým horizontálním letem. Na tuto vzdálenost jsem kanón nepotřeboval, do kabiny Grummana jsem napumpoval 200 kulí.
Nevěřil jsem vlastním očím. Wildcat pokračoval v letu téměř jako by se nic nestalo. Zero, které vypálilo takové množství kulek do jeho životně důležité kabiny, se mělo nyní stát terčem jeho palby. Nemohl jsem to pochopit. Škubl jsem pákou plynu dopředu a přiblížil se k americkému letadlu právě v okamžiku, když nepřátelská stíhačka ztrácela rychlost. Byl jsem v pasti.
Neobjevila se žádná kulka. Kulomety Wildcatu zůstaly němé. Situace byla neuvěřitelná. Snížil jsem rychlost, až naše letadla letěla ve formaci křídlo na křídle. Otevřel jsem kryt své kabiny a vykoukl ven. Kryt kabiny na Wildcatu byl již pryč a já jasně viděl pilota. Byl to obr s kulatým obličejem. Měl světlou khaki uniformu. Ukázalo se, že je v nejlepších letech, ne tak mlád jako já, jak jsem se domníval.
Několik vteřin jsme letěli vedle sebe v naší fantastické formaci, naše pohledy se potkávaly v těsné mezeře mezi našimi dvěma letadly. Wildcat byl zmasakrován. Díry po kulkách na trupu letadla a křídlech nahoře se táhly z jednoho konce na druhý. Potah směrovky byl pryč a kovová žebra proděravěná, stejně jako kostra. Nyní jsem pochopil horizontální let, a proč pilot nestřílel. Krev barvila jeho pravé rameno a viděl jsem tmavou skvrnu pohybující se dolů na jeho prsou. Bylo neuvěřitelné, že jeho letadlo je dosud ve vzduchu.
Zvedl jsem svoji levou ruku a zamával pěstí na něj. Američan mdle zvedl svoji pravou ruku a mávl.
Nikdy předtím jsem neměl tak zvláštní pocit. Zabil jsem ve vzduchu mnoho Američanů, ale tento byl prvním mužem v tak neobvyklé situaci před mýma očima a jeho zranění jsem způsobil já. Upřímně jsem nevěděl, zda se mám či nemám pokusit ukončit jeho utrpení. To byly však hloupé úvahy. Poraněn nebo ne, byl to nepřítel a před několika minutami málem dostal tři mé vlastní muže. Nebylo důvodu znovu namířit na pilota. Já potřeboval letadlo, ne pilota.
Klesl jsem a opět se přiblížil za jeho ocas. Bylo to snad výzvou pro Američana, aby zmobilizoval poslední síly a mrštil Wildcatem nahoru přemet. To bylo to, na co jsem čekal. Jeho nos vyjel nahoru. Pečlivé jsem zamířil na motor a sotva se dotkl spouště kanónu. Dávka plamenů a kouře explodovala z jeho motoru. Wildcat padl do vývrtky, pilot vyskočil. Daleko pode mnou, téměř přímo nad břehem Guadalcanalu, se mu otevřel padák. Pilot jej neovládal, visel schlíple pod jeho kopulí.
Tři další Zera se rychle přeformovala za moje křídla. Jonekawa se na mne široce šklebil, jak pozvolna zaujímal svoji pozici. Stoupali jsme nahoru, zpět nad ostrov a pátrali po dalších nepřátelských letadlech. Střely protiletadlových děl začaly vybuchovat kolem nás. Mířily nepřesně, ale skutečnost, že výzbroj protiletadlového dělostřelectva byly již na pobřeží, pouze několik hodin od zahájení invaze, byla znepokojující. Věděl jsem, že například naše vlastní síly po vylodění na pobřeží potřebovaly na sestavení svých protiletadlových zbraní a uvedení do bojové pohotovosti tři dny. Rychlost, s jakou Američané dopravili svoji výzbroj na pobřeží, byla ohromující.
Mezitím jsem se se svými třemi stíhačkami, letícími v závěsu za mnou, vrátil do výšky 2100 metrů. Letěli jsme v mracích a nemohli jsme najít žádné nepřátelské letadlo. V okamžiku vynoření se z mraků se rozhlížíme kolem, toužíce po boji. V tom jsem dostal zásah. Cítím tvrdé žuchnutí. Hvízdot kulek a ani ne tři centimetry vlevo před mým obličejem se objevila pěticentimetrová díra napříč sklem kabiny.
V tom okamžiku jsem ovšem ve vzduchu neviděl žádné jiné letadlo. Mohl to být zásah palby ze země. Pak jsem si všiml nepřátelského bombardéru, který mne nachytal na hruškách. Dauntless se sklonil na křídlo a uháněl schovat se do mraků. Drzost nepřátelského pilota byla úžasná. Odvážně napadl čtyři Zera s pomalým a lehce ozbrojeným bombardérem.
V okamžiku jsem byl za jeho ocasem. Dauntless se v několika okamžicích vrhá nahoru a dolů, potom nenadále klesá do mraků. To mne neodradilo. Letím vpravo za ním. V několika sekundách mám pocit, že se topím v mléce. Honíme se ve vlnící se mase. Najednou jsme venku, kolem nás jasno. Rychle se přibližuji a pálím. Zadní střelec rozhazuje ruce a padá na svoji zbraň. Klidně přitahuji knipl a střely zasahují motor. SBD se pokouší uniknout výkrutem vlevo, potom propadá do divokého střemhlavého letu. Jonekawa viděl pilota vyskočit padákem. Bylo to moje šedesáté vítězství.
Opět ve výšce 4000 metrů. Rozhlížíme se na všechny strany, ale zbytek naší skupiny nemůžeme najít. O několik minut později, nad pobřežím Guadalcanalu, jsem na vzdálenost několika mil před námi zpozoroval shluk letadel. Signalizuji ostatním pilotům a vytáčím motor do otáček. Brzo jsem rozeznal osm letadel, letících ve formaci po dvou. Nepřítel. Naše vlastní letadla přece nelétají v takovéto formaci. Měl jsem slušný náskok před ostatními stíhačkami a neustále jsem se přibližoval k nepřátelské skupině. Vybral jsem si letadlo vpravo a opouštím ostatní tři Zera letící za mnou. Nepřátelská skupina zužuje formaci, bezvadně! Ukázalo se, že jsou to Wildcaty a co víc - dosud jsem nebyl zpozorován.
Kdyby zachovaly své postavení, byl bych schopen udeřit bez výstrahy zezadu a zdola. Otázka několika vteřin ... Alespoň dvě bych byl schopný dostat v první zteči. Přibližuji se na co možná nejkratší vzdálenost. Dálka v rozsahu zaměřovače klesá na 2000 metrů, potom 90, 60, 50 ... Jsem v pasti! Nepřátelská letadla nebyly stíhačky, nýbrž bombardéry, nové Avengery, letouny nesoucí torpéda, které jsem předtím nikdy neviděl. Zezadu naprosto stejné jako Wildcaty, ovšem nyní byly patrné jejich zvláštní rozměry, horní střelecká věž se svým kulometem a spodní střelecká věž s dalším půlpalcovým kulometem.
Již se nedivím zužování jejich formace! Čekaly na mne. Stal jsem se cílem osmi kulometů zprava a stejného množství zleva. Motor mé stíhačky stále na plný výkon, rychle snížit jsem již nemohl.
Nebylo možné jít do obratu. Kdybych manévroval obratem nebo přemetem, obnažil bych do zaměřovačů nepřátelských střelců břicho svého Zera. Neměl jsem šanci vyhnout se jejich palbě. Zbývala jediná možnost. Zachovat směr a pálit ze všeho, co jsem měl k dispozici. Mačkám spouště palubních zbraní. Téměř v tentýž okamžik zahajují palbu všechny kulomety formace Avengerů. Stakato kulometů a prskání kanónů v okamžiku přehluší všechny ostatní zvuky. Nepřátelská letadla byla pouze dvacet metrů frontálně přede mnou, když ze dvou bombardéru vyšlehly plameny. To bylo vše, co jsem viděl. Prudký výbuch drtil mé tělo. V uších pociťuji jakoby divoké bodnutí noži. Svět se ztrácí v rudém nachu. Přestávám vidět.
(Tři piloti, kteří mne následovali, oznámili našemu veliteli, že viděli oba Avengery padat z oblohy, vedle mého letadla. Později upřesnili, že nepřátelská letadla táhla za sebou závoj ohně a kouře. Oficiálně byla uznána jako mé jednašedesáté a dvaašedesáté vzdušné vítězství. Ovšem úřední americká zpráva z bitvy popřela jakékoliv ztráty Grumman TBF Avengerů, operujících ze tří letadlových lodí jihozápadně od Guadalcanalu. Snad se obě letadla dostala zpět na své mateřské lodě. Jak mé vlastní letadlo padalo se mnou v bezvědomí v kabině, trojice Zer mne následovala dolů. Vzdaly se, až moje stíhačka zmizela v nízké vrstvě mraků.)
Muselo uplynout několik vteřin, než jsem opět nabyl vědomí. Foukal na mne silný studený vítr skrz roztříštěné přední sklo. Dosud jsem nebyl schopen kontrolované činnosti. Vše kolem bylo rozmazané. Znovu jsem se propadl do temnot. Bezvědomí se o mne pokoušelo pokaždé, když jsem se pokusil dostat do vzpřímeného sedu. Hlavu jsem měl zvrácenou stranou, na opěrce sedadla. Snažil jsem se prohlédnout, ale kabina před očima se kolébala a tancovala. Zdá se, že kabina je otevřená. Skutečně, sklo bylo roztříštěné a vítr mne vrhá zpět do polovědomí. Prudce mi naráží do tváře, mé ochranné brýle jsou rozbité.
Pocity ... žádné. Snad lahodná, příjemná ospalost. Chce se mi spát. Pokoušel jsem si uvědomit, zda jsem zraněn, zda neumírám. Nepociťuji žádný strach. Že by umírání bylo takto bezbolestné?
Snil jsem o životě. Mozek strnule zastřen. Přede mnou plavou přízraky. Úžasně jasně vidím tvář své matky. Slyším, jak volá: "Hanba! Hanba! Probuď se, Saburo, probuď se! Vzmuž se! Nebuď zbabělý! Probuď se!"
Postupně jsem si začal uvědomovat, co se stalo. Zero padá k zemi jako kámen. Snažím se silou otevřít oči. Kolem sebe vidím jasnou červeň, plápolající nach. Přepadá mne myšlenka, že letadlo hoří. Ovšem necítím kouř. Jsem stále grogy.
Několik okamžiků mžourám. Co se stalo? Všechno je tak rudé! Poslepu tápu rukou. Knipl. Držím jej, ale stále nevidím. Tahám za knipl. Jemně. Letadlo se začalo vymaňovat z divokého pádu. Pociťuji tlak, který mne tlačí do sedadla, když Zero vyrovnává střemhlavý let. Musím se dostat do horizontálního letu. Tlak větru se snížil, již mne nešlehá takovou silou do obličeje. Zachvátila mne panická myšlenka. Že bych oslepl! Že bych neměl naději vrátit se na Rabaul!
Jednám instinktivně. Levou rukou se pokouším pohnout páčkou plynu vpřed, zvýšit výkon motoru. Tisknu, ale ruka odmítá pohyb. Nic! V zoufalství zkouším zatnout prsty.
Nereagují. Téměř ztuhlé. Potom posouvám nohu na pedálu kormidla. Pravá noha se hýbe a Zero reaguje na pohyb pedálu dolů. Levá noha je necitlivá. Skřípu zuby a tisknu. Žádný cit. Žádná reakce.
Zdá se, že celou levou stranu mám paralyzovanou. Po několik minut zkouším hýbat levou rukou a nohou. Nejde to. Dokonce necítím ani bolest. Nerozumím tomu. Byl jsem zasažen. Šeredné. Ale vždyť jsem nic necítil. Uvítal bych bolest v ruce a noze. Cokoliv, co by mně dovolilo poznat, že údy jsou ještě celé.
Dosud nic neslyším. Ale opět vidím! Ne moc, ale červeň pozvolna mizí. Do kabiny proudí sluneční svit. Umožňuje mi vidět obrysy kovových částí kolem. Snažím se zaostřit zrak, brzy upouštím od kroužení pohledem po přístrojích. Vše zůstává rozmazané. Třebaže je vidím, nejsem schopný přečíst údaje. Otáčím hlavu a vyhlížím bokem z kabiny. Kolem křídel hroznou rychlostí kloužou velké tmavé skvrny.
Nepřátelská plavidla. To znamená, že jsem byl ani ne 100 metrů nad mořem. Pak ke mne přichází zvuk. Nejprve slyším hukot motoru, potom ostré praskavé stakato. Plavidla střílí po mne! Zero se otřásá tlakovou vlnou z vybuchující dávky těžkých protiletadlových kulometů! Zvláštní, nereaguji. Sedím v kabině, aniž bych se pokusil o nějaký úhybný manévr. Zvuky výbuchů ustaly. Již jsem neviděl černé skvrny na vodě. Dostal jsem se mimo dosah. Uplynulo několik minut. Dosud jsem nic nepodnikl. Pouze sedím v kabině a s obtížemi se pokouším uvažovat.
Mé úvahy přichází v útržkovitých návalech. Chce se mi spát. Vzdor své strnulosti si uvědomuji, že bych nebyl schopen celé té cesty zpět na Rabaul. Cítím, že není východiska. Dokonce bych nedosáhl Buky, která je vzdálena ani ne 500 km. Několik málo minut mne přemáhá myšlenka vyřešit beznadějnou situaci střemhlavým letem maximální rychlostí do moře.
Hloupost. Pokouším se zmobilizovat v sobě poslední síly. Proklínám sám sebe. To není smrt pro mne! Když zemřít, uvažuji, pak musím zemřít jako člověk. Což jsem nepoznal, co je to boj? Úvahy přicházejí a odcházejí, ale já vím, že dokud budu moci řídit letadlo, poletím a udělám všechno, co je v mých silách, abych s sebou vzal nějakého nepřítele.
Byl jsem pošetilý, ale cítil bych to jako podvod vůči nepřátelským pilotům, kdybych havaroval do moře jenom proto, že jsem svoji situaci tak ochotně uznal jako nevyhnutelnou. Poznal jsem, jak velkou hodnotu má pro stíhacího pilota vítězství ve vzduchu. A kdyby se to mělo stát, tak proč ne v boji? Proč tedy tam jít sám, nikým neviděn, bezhlučné sebou plesknout, aniž by kdo slyšel explozi?
Dost! Více racionalizovat! Kde jsou stíhačky? Kleju a řvu, aby se objevily Wildcaty. "Vpřed!" Vykřikuji. "Zde jsem! Vpřed do boje!"
V několika minutách se v kabině cítím jako šílenec. Pomalu začínám uvažovat. Čím dál tím více si uvědomuji směšnou zbytečnost své činnosti. Začal jsem věřit v neuvěřitelné štěstí, které mne tak dlouho neopouštělo. Přežil jsem předtím mnoho krizí, avšak žádná nebyla tak vážná jako tato. Kulky svištěly pouhé centimetry od mé hlavy. Nejednou jsem byl skutečné zraněn. Lehce na ruce a jinde, nikdy však ne vážně. Mám štěstí, že jsem živý! Proč tedy házet flintu do žita? A najednou sám chci zůstat naživu, chci dosáhnout Rabaulu.
Nejprve musím prověřit svoje zranění. Musím zjistit, kam jsem byl zasažen a jak vážně. Znovu jsem nabýval důvěry sám v sebe. Konečně rozumně uvažuji a jednám. Ovšem dosud jsem nemohl hýbat levou rukou. Mávl jsem ve vzduchu pravou rukou a zbavil jsem se rukavice.
Přesunul jsem ruku nad hlavu, opatrně, v obavách, jaké bude zjištění. Prsty, pohybující se po přilbě, ucítily kluzkost a lepkavost. Věděl jsem, že je to krev. Pak nahmátly prasklinu v přilbě na vrcholu hlavy. Proláklina byla hluboká a kluzká krví. Přesunul jsem prsty dolů a jemně sonduji. Jak je to hluboké? Prsty jsem zavadil o něco tvrdého. Obával jsem se připustit pravdu. Moje prsty byly hluboko, slušně hluboko pod přilbou. To něco "tvrdé" mohla být pouze moje lebka, otevřená kulkou. Možná, že prasklá. Samotná myšlenka mi zvedala žaludek. Kulka mohla zasáhnout mozek, ovšem nevnikla hluboko. Kdysi jsem něco četl o zraněních v bojích. Mozek necítil bolest. Ovšem kulky snad byly příčinou ochrnutí mé levé strany. Pomalu se mne zmocňovala panika. Jak můžeš sedět v kabině poškozeného letadla, napůl slepý, s paralyzovanou půlkou těla, s prsty vraženými v díře v hlavě a snažit se o objektivní činnost? Uvědomuji si, co se stalo. Cítím krev v ráně na hlavě, ale jsem si jistý, že jsem celý.
Přesunul jsem prsty dolů na obličej. Byl oteklý a bobtnal. Ucítil jsem potrhanou kůži, snad kousky kovu. Nebyl jsem si jistý. Byla tam však krev, hodně krve a několik volných cárů kůže.
Zero brumlalo, motor rovnoměrně tikal. V hlavě se mi rozjasňovalo. Mé jednání bylo více a více racionální. Čichám. Žádný zápach benzinu, tedy ani motor, ani nádrž s palivem nebyly zasaženy. Největší radost, kterou jsem si uvědomil od skončení souboje. S nepoškozenými nádržemi a spolehlivým motorem stíhačka dokáže nechat za sebou spousty kilometrů. S rozjasňováním mysli se mi zdá, že narůstá vítr. Buší do hlavy. Strnuje hledím dopředu, vlastně šilhám. Chybělo čelní ochranné sklo. Žádný div, že je vítr tak silný. Bušil v kabině při rychlosti více než 320 km/h. Cítil jsem schnoucí krev na tváři. Ovšem temeno hlavy bylo dosud vlhké, vítr škubal v hluboké prasklině v mé lebce, přesto cítím, že dosud krvácím. Musím do rány něco nacpat, nebo bych mohl brzo ztratit vědomí, nyní ztrátou krve.
Náhle mne pohltí bolest. Moje pravé oko! Začalo se chvět vytrvale narůstající bolestí. Cítím to prsty a odtahuji je. Bolest začíná povolovat. Zvednu ruku před pravé oko, pohled zůstal tentýž. Jsem slepý na jedno oko!
Každý japonský stíhací pilot nosí s sebou čtyři trojúhelníková obinadla v kapsách své letecké kombinézy. Jedno vytahuji a pokouším se jej navlhčit slinami a ukousnout konec. Má ústa jsou absolutně bez slin! Jsem strašně vyprahlý. V ústech mám pocit sucha, jako na poušti.
Kousnu a žvýkám. Konec obinadla pomalu vlhne. Nahýbám se vpřed, abych uhnul ze silného proudu větru. Navlhlou bandáží si otírám levé oko. Pomáhá to! Čím dál tím více se mi čistí pohled. Ani ne za minutu jsem již jasně rozeznal konce křídel mého letadla. S ulehčením jsem si oddechl.
Jen na pár vteřin. Jak jsem si sedal zpět, pocítil jsem bodavou bolest v hlavě. Bolest přicházela a odcházela ve vlnách. Na okamžik, jako bych nic necítil, pak úder, jako by na lebku dopadalo tupé kladivo. Nemrhám časem, přikládám obinadlo na ránu na hlavě. Avšak jakmile dám dolů ruku, vítr obinadlo strhne a odnese rozbitým sklem.
Zoufalé tápání nad hlavou. Jak bych dostal obvaz kolem hlavy? Jak zastavit krvácení! Levá ruka je nepoužitelná. K použití obinadla mám jen pravou ruku. Avšak pravá ruka je nezbytná k držení kniplu a obsluze páčky plynu. Pronikavý vítr v kabině komplikuje moje postavení.
Vytáhl jsem druhý kus obinadla. Dřív, než jsem ho dal do klína, vzal mi ho vítr. Třetí a čtvrtý zmizel stejně tak rychle. Co mám dělat? Jsem téměř zuřivý. Bolest v hlavě narůstá. Bušení bylo bolestivější. Každá následující vlna byla prudší než předcházející.
Ještě jsem měl hedvábnou šálu kolem krku. Uvolnil jsem uzel a jeden konec strčil pod pravé stehno, abych šálu váhou těla uchránil před větrem. Pak jsem vytáhl nůž, uchopil do zubů a otevřel čepel. Šála se divoce třepetala ve větru. Držel jsem nůž v pravé ruce a přenesl konec šály do úst a kus uřízl. Vítr ho odvál pryč. Uřízl jsem další kus, a opět ho pronikavý vítr vytáhl z kabiny. Nevím, co mám dělat. Vrátilo se zoufalství. Zuřivě hledám řešení. Zůstal mi pouze jediný kousek šály
Ovšem! Dělám to, co před chvílí. Nakláním se dopředu, uhýbám z proudu větru. Mačkám šálu pod hranu přilby, posouvám ji nahoru do rány. Sotva jsem to udělal, sedám si zpět nahoru. Při delším setrvání ve skloněné poloze se bolest stávala nesnesitelnou.
Nakonec jsem knipl strčil pod koleno a ustálil letoun v této poloze. Potom jsem posunul páčku plynu dopředu, jak jen to bylo možné a podržel v této pozici. Když jsem zatáhl nohou za knipl, Zero se zvedlo do rovnoměrného stoupání. Nedělal jsem si problémy se směrem letu, byl jsem rád, že při tomto způsobu ovládání vůbec stoupám.
Ve výšce asi 500 metrů jsem stáhl plyn a vrátil se do horizontálního letu. Potom jsem vytáhl podušku uvolněnou ze sedadla, takže jsem byl v kabině tak nízko, jak to jen šlo a chráněn trochu od nárazů větru. Tlačím nohu pevně proti kniplu, podušku podepírám a těsním ramenem, vytvářím tak nárazník větru. Pomalu přesouvám šálu dále pod čepici a mačkám proti ráně. Nemám ponětí, jak dlouho mi to trvalo, ale zdálo se to věčností.
Konečně jsem byl hotový. Šála byla utažena pod přilbou a těsně tlačila proti ráně. Plazil jsem se zpět do sedadla a srovnal stíhačku na rovný horizontální let. Bolesti v hlavě najednou ustaly. Krvácení přestalo.
Přemohl mne pocit ulehčení po přestálém napětí. Brzy mne přepadla nepřekonatelná touha spát. Zoufale jsem s ní bojoval, ale nemohl jsem se jí zbavit. Několikrát mi padla hlava bradou až na prsa. Otřesy hlavy a bolesti mne držely v bdělém stavu. Každých třicet nebo čtyřicet vteřin škubla sebou ramena, jak jsem sklouzl v popruzích.
Jednou jsem se přistihl, že letím vzhůru nohama a byl jsem tak rozespalý, že jsem opomenul pohnout řídící pákou. V několika vteřinách motor poplašně zakašlal. Dostatečně na to, aby mne přiměl k ostražitosti a škubnutí řídící pákou nahoru na pravou stranu letounu.
Ospalost. Vratkost mé hlavy. Pomaleji a pomaleji. Příjemné, teplé, sladké objetí spánku. Všechno bylo tak pokojné. Probuď se! Probuď se! Křičím sám na sebe. Probuď se!
Přecházím se Zerem do divokého skluzu vpravo. Křídla vzpřímeně nahoru a dolů. Zaspal jsem!
Jak? Jak jen překonat tu neodolatelnou potřebu spánku. Jak nepodlehnout, jak se ubránit spánku? Ten pocit je tak dobrý, teplý, příjemný.
Stíhačka sebou náhle škubla. Opět jsem byl vzhůru nohama! Drž se, nespi! Pokřikuji sám na sebe. Zlobím se sám na sebe, na své selhání a neschopnost ubránit se touze spát. Zvedám ruku z kniplu a fackuji se silně, jak jen mohu. Jednou, dvakrát, třikrát. Doufám, že vzniklá bolest mne udrží při plném vědomí.
Nemohl jsem takto pokračovat neomezeně. Brzo jsem si uvědomil sladkost v ústech. Krev vytékala na rty a crčela dolů po bradě. Tvář byla ještě odulejší a doopravdy nafouklá. V ústech cítím, jako by se mi tam rozpínala obrovitá gumová koule. Musím pokračovat ve fackování, abych se probudil. Snad jídlo by pomohlo překonat ospalost. Vzal jsem si svůj chlebník a polkl několik soust rybích placek. Avšak ospalost nemizí. Beru si ještě, pečlivě žvýkám a pak polykám.
Okamžitě se mi udělalo silně nevolno. Letadlo se vymklo z pod kontroly, jak křeč od zvednutého žaludku napnula mé tělo. Zvrátil jsem všechno, pozvracel si nohavice a přístrojovou desku. Byl jsem na pokraji šílenství z bodavé bolesti v hlavě. Dokonce ani tato nová muka mne nedokázala probrat. Znovu a znovu se tluču pěstí do tváře tak dlouho, dokud jsem neprocitl. V zoufalství se tluču rukou do temena hlavy, ale rovněž bez výsledku. Pořád se mi zoufale chce spát. Ach! Moci spát, zapomenout na všechno. Zjišťuji, že dřímoty neberou konce! Rozkošný, překrásný spánek!
Zero se motá a kymácí. Zdálo se, že neudržím knipl ve stabilní poloze a neuvědomuji si moment, kdy ruka poklesne nalevo nebo napravo a pošle letadlo do příliš divokého klouzavého obratu.
Byl jsem zralý na zřícení. Poznal jsem, že tímto způsobem nemohu pokračovat. Jestliže musím zemřít, tak odejdu přinejmenším jako samuraj. Moje smrt vezme se mnou několik nepřátel.
Loď. Potřeboval bych nepřátelskou loď. Ve snaze zbavit se nepřekonatelné melancholie obracím Zero a nabírám směr zpět nad Guadalcanal. O několik minut později se mi v hlavě rozjasní. Žádná ospalost. Žádná nepřekonatelná bolest. Nemohu to pochopit, z jakého důvodu nyní letět střemhlav vstříc smrti, když mohu dosáhnout Buku nebo dokonce Rabaulu? Opět obracím stíhačku a mířím na sever. V několika minutách mne opět pohlcuje neodolatelná touha spát. Jsem z toho otřesen. Za všechno může ten vítr dokola. Co mám dělat? Letět severně? Nepřátelská loď! Znova jsem se rozhodl, musím najít nějakou nepřátelskou loď a pak střemhlavý let. Řítit se na ní v plné rychlosti. Zabít tolik nepřátel, kolik jen budu moci.
Svět byl mlhavý. Všechno se rozplývalo v mlze. Musel jsem obrátit zpět na Guadalcanal. Pátá příležitost. Přesně tolikrát jsem předtím změnil kurz na Rabaul. Začal jsem řvát sám na sebe. Vzchop se! A opět, vzchop se! Byl jsem odhodlán neusnout. Řvu a vřískám. Neusínej! Postupně se naléhavost spánku zmirňuje. Byl jsem na cestě zpět na Rabaul. Ale jenom letět na sever nebylo zárukou, že bych se někdy dostal na svoji mateřskou základnu. Nemám ponětí o své poloze. Vše, co jsem věděl bylo, že letím ve všeobecném směru na Rabaul. Byl jsem značně vzdálen severně od Guadalcanalu, ale nevěděl jsem přesně, jak daleko. Prohlížím moře, ale nenašel jsem žádný z řetězce ostrovů táhnoucího se nahoru k Rabaulu. Pouze pravou nohou obsluhuji pedál směrovky. Bylo dost pravděpodobné, že jsem uhnul kus na východ, částečně na Šalomounovy ostrovy.
Vytáhl jsem z pod sedadla námořní mapu. Byla umazaná od krve. Několik minut jsem plival na mapu a otíral ji o kombinézu, abych ji trochu očistil. Ale v této chvíli to nepomohlo. Pokusil jsem se orientovat se podle polohy slunce na obloze. Uplynulo třicet minut a dosud se neukázal žádný ostrov. Kde je chyba? Kde vlastně jsem? Obloha je absolutně čistá, oceán se rozprostírá nerušeně po obzoru.
Cosi mne zvedalo nahoru z mé sedačky. Nepadám? Všechny pocity jsou nějak divné! Byl jsem opět dolů hlavou. Že je letadlo ve výkrutu jsem zjistil, až se mé tělo škubalo v sedadle dole. Pomalu jsem znovu nabyl normální pozice. Něco se mihlo pod křídly. Co to jen mohlo být? Vyhlížím dolů. Bylo to téměř rozmazané, něco tmavého, táhnoucího se do nekonečna, téměř pod stíhačkou.
Voda! Jsem téměř ve vodě! V úděsu se nakláním vpřed a posunuji páčkou plynu. V příštím okamžiku přitahuji knipl. Zero reaguje rychlým stoupáním do výše asi 500 metrů. Ubírám plyn a pohybuji se minimální letovou rychlostí.
Ostrov! Zcela vpředu ostrov! Byl na obzoru, nejasně se zvedal z vody. Povznesen se směji sám pro sebe. Nyní jsem si byl zcela jist, že jsem se ze svého postavení dostal a budu moci určit přesný směr na Rabaul. Letěl jsem vpřed a vpřed, dychtivý pohledu na pobřežní linie.
Ostrov nikde. Kam zmizel? Neměl jsem halucinace? Co to bylo? Ten "ostrov", to byl nízko pověšený mrak, který mne minul po mé pravici.
Opět jsem se pokusil pohlédnout na kompas. Dosud byl rozmazán. Plivl jsem si na ruku a utírám si levé oko. Ještě nerozeznávám údaj na ciferníku. Nahýbám se dopředu, jak dalece mohu, nosem téměř na sklo. Konečně jsem rozeznal údaj. Přečtený údaj mne šokoval. Letěl jsem v azimutu 330 stupňů! Není divu, že téměř dvě hodiny jsem neviděl žádný ostrov. Zero se pohybovalo ve směru na centrální oblast Pacifiku.
Opět jsem vytáhl mapu a odhadl, že se nacházím asi 100 km severovýchodně od Šalomounových ostrovů. Byl to pouze hrubý odhad, ale víc jsem udělat nemohl. Udělal jsem 90stupňový obrat nalevo a nabral kurz, podle odhadu na Nové Irsko, které bylo severovýchodně od Nové Británie a Rabaulu.
Přepadly mne nové a nové vlny ospalosti. Potácel jsem se oblohou, často se nahýbaje ke kontrole údaje kompasu a pohybující kniplem tak dlouho, dokud jsem opět neletěl v azimutu, o kterém jsem doufal, že směruje na Nové Irsko.
Bolest hlavy narůstala a pomáhala mi udržet se v bdělém stavu. Potom mne nenadálý šok vrátil do plného vědomí. Bez varování úplně vysadil motor. Najednou bylo slyšet jen zvláštní, syčivý zvuk a pak pouze hvízdot větru proudícího do kabiny. Instinktivně jsem škubl kniplem vpřed, abych získal rychlost. Bylo to nutné, abych zabránil poklesu rychlosti a zachoval otáčivý pohyb vrtule. Každý pohyb jsem dělal tak přesně a hbitě, až mne to později, když jsem o tom uvažoval, překvapilo. Věděl jsem, dokonce bez přemýšlení, že byla vyprázdněna hlavní palivová nádrž.
Měl jsem ještě jednu nádrž s palivem vlevo, avšak pouze na krátkodobé zásobení motoru palivem. Při výměně kohoutku dodávky paliva jsem musel být pohotový a přesný. Normálně jsem s manipulací s kohoutkem v levé ruce neměl potíže. Ale nyní byla paralyzována. Musel jsem to udělat pravou rukou. Sáhl jsem napříč tělem. Nestačilo to. Schoulil jsem se. Ruka stále ještě nedostala na druhou stranu kabiny.
Zero padalo pomalu směrem k moři, klouzalo bez chvění. Vší silou jsem škubl rukou dopředu a otevřel nádrž v trupu letadla.
Palivo nebylo nasáto. Automatická pumpa vedoucí k přívodnímu potrubí za tu dlouhou dobu nasála vzduch a potrubí bylo suché. Přepnul jsem na nouzovou ruční pumpu a divoce pumpoval. Po malé chvilce jsem toho nechal! Pumpa najednou zabrala. Motor naskočil s uspokojivým brumláním nad tekoucím palivem a Zero se zhouplo vpřed.
Celé měsíce trvající nácvik letů nad vodou mně nyní pomáhal. Byl jsem držitelem rekordu námořnictva s nejnižší spotřebou paliva ze všech pilotů. Kdybych udržel nyní chod na minimální možné spotřebě, měl bych palivo snad na hodinu pětačtyřicet minut letu. Upravil jsem vrtuli a snížil na 1700 otáček za minutu. Bohatost směsi jsem nastavil na absolutní minimum, potřebné na udržení minimální rychlosti, aby se letadlo nezřítilo.
Zero letělo pomalu, rozvážně. Měl jsem něco méně než dvě hodiny na to, abych dosáhl ostrova, okupovaného Japonci. Méně než dvě hodiny života, pokud neselžu.
Uplynula další hodina. Mé oko nezavadilo o nic ani v rozsáhlé vodní hladině, ani na obloze. Náhle jsem uviděl něco na vodě. Atol! V tomto okamžiku to nebyla mýlka. Ani žádný mrak čelně přede mnou. Určitě to byl ostrov. Přibližováním zdánlivě narůstal. Green Island, korálový útes podobající se koňské podkově, kterého jsem si všiml při letu na Guadalcanal. Ověřil jsem si ostrov proti mapě. Probouzí se ve mně naděje ... Byl jsem pouze 95 km od Rabaulu!
Pětadevadesát kilometrů. Normálně pouze skok. Avšak stávající situace nebyla normální. Má situace nemohla být horší. Paliva jsem měl jen na čtyřicet minut letu. Zero mělo šeredné zásahy. Já sám byl těžce zraněn, dosud částečně paralyzován. Pravé oko bylo totálně slepé a levé oko ne příliš v pořádku. Byl jsem vyčerpaný a s největším úsilím se mi dařilo udržet letadlo v normálním letu.
Jiný ostrov, zcela vpředu přede mnou. Ani v tomto okamžiku to nebyl mrak. Byla to země na obzoru. Rozeznal jsem pohoří. Bylo to Nové Irsko, ne nemohl jsem se zmýlit. Věděl jsem, že kdybych křižoval vrcholky, které dosahovaly výšky kolem 750 metrů, dosáhl bych Rabaulu. Zdá se mi, jako by se přede mne stavěla nekonečná série překážek na mém letu na mateřskou základnu. Hustá mračna nahromaděná kolem vrcholků a mohutná dešťová bouře bičovala pohon a ostrov. Zdálo se nemožné dostat se napříč. Tělesně a duševně vyčerpán, napůl slepý a těžce poškozená stíhačka - jak jsem se měl dostat skrz bouři, která byla neobyčejně nebezpečná dokonce za normálních okolností?
Neměl jsem jinou volbu než vzdát. Bylo to trpké rozhodnutí, palivoměr klesal a klesal. Zůstávaly mi pouze minuty. Zmáčkl jsem rty a otočil k jihu. Letadlo se pohybovalo pomalu dolů kanálem mezi Rabaulem a Novým Irskem. Dvě pěnivé stopy ve vodě klouzaly pod křídly. Brzy jsem uviděl dvě válečné lodě, podle vzhledu těžké křižníky, jak plnou rychlostí pluly na jih, přímo na Guadalcanal.
Skoro jsem plakal při pohledu na japonské válečné lodě. Měl jsem divné pocity. Jeden z křižníků se zhoupl dokola a pozdravil mne. Naděje mě opouštěla. Rabaul se zdál vzdálen miliony kilometrů. Udělal jsem kolečko nad válečnými loděmi, připraven klesnout na přistání na vodní hladinu.
Nemohl jsem se odhodlat. Dva křižníky byly na cestě do boje u Guadalcanalu. Kdyby zastavily, aby mne zachránily, jejich palebná síla by chyběla někde, kde se s ní kalkuluje. Zde nešlo uhnout.
(O týden později jsem se dověděl, že dva křižníky byly Aoba a Kinugasa, každý o výtlaku 9000 tun. Plavily se plnou parou na Guadalcanal rychlostí větší než třiatřicet námořních mil. Před nimi plulo dalších sedm válečných lodí. Všechny zaútočily na spojenecký konvoj v Lunze, potopily čtyři nepřátelské křižníky a poškodily další křižník a dva torpédoborce.)
Opět jsem se otočil do směru na Rabaul. Palivoměr ukazoval sotva posledních dvacet minut letu. I kdyby se mi nepodařilo dosáhnout Rabaulu, byl bych schopný havarovat na břehu. Potom se na obzoru ukázala dobře známá sopka. Dokážu to! Rabaul byl v dohledu!
Ještě musím přistát. Zdá se to nemožné zvládnout s mou kompletně ochrnutou levou stranou. Kroužím nad letištní plochou, nerozhodný, nevěda, co udělat. Nevěděl jsem, že jsem byl již pohřešován a zahrnut do ztrát, protože všechna ostatní letadla, vyjma jednoho sestřeleného nad Guadalcanalem, přistála před dvěma hodinami. Kapitán Sasai mi později řekl, že nemohl věřit vlastním očím, když dalekohledem poznal moje Zero. Vykřikl moje jméno a piloti se sbíhali z celé plochy. Ze vzduchu jsem je nemohl vidět, protože mé levé oko bylo zraněno. Jediné, co jsem viděl, byla úzká rozjezdová dráha.
Rozhodl jsem se položit Zero do vody téměř u břehu. Zero šlo pomalu dolů. 250-200-100-25- pak jsem byl pouze 15 metrů nad vodou. Opět jsem změnil rozhodnutí. Vize letadla řítícího se do moře a moje poranění na hlavě mne přesvědčily. Bylo by to na mne příliš. Cítím, že bych se z toho nedostal.
Zvedám opět nahoru a obracím na rozjezdovou dráhu. Když jsem se zkoncentroval, byl jsem přesvědčen, že to dokážu. Palivoměr byl již téměř na nule. Seřídil jsem vrtuli na maximální záběr, vytáčím motor a stoupám zpět do výšky 500 metrů. Teď nebo nikdy. Zero klesá. V oblouku snižuji výšku a pak mávnu. Rychlost letadla ostře klesla. Dávám pozor na dlouhou řadu stíhaček, stojících po obou stranách rozjezdové dráhy, překotně se ženoucí proti mně. Musím je minout! Nesmím je poškodit! Byl jsem příliš vlevo. Tahám knipl do zadní polohy a jdu na další kolo.
Po čtvrtém okruhu nad plochou jdu na další pokus o přistání. Jakmile jsem v klouzavém letu, zvedám pravou nohu a vrškem boty vypínám zapalování. I kdyby v nádrži byla jen kapka paliva, v případě havárie by Zero vybuchlo.
Ve výhledu se začíná rýsovat narůstající hromada zborcené konstrukce na hranici plochy. Proklouznu nad ní, odhaduji výšku nad stromy. Nyní... Byl jsem nad rozjezdovou plochou. Vtom cítím prudké drcnutí, jak Zero udeřilo o zem. Přitáhnu knipl a držím jej vší silou pevně u sedadla, trochu stranou. Zero otáčí a zastavuje poblíž velitelského stanoviště. Pokusil jsem se o úsměv a propadám se do temnot.
Cítím, jak padám. Kácím se k zemi. Konec. Všechno se zdálo divoce zmatené. Z velké dálky slyším výkřiky, provolávají mé jméno. Křičí: "Sakai! Sakai!" Proklínám sám sebe. Proč nejsou zticha? Já bych chtěl spát.
Temnota se zvedá. Otevírám oči a všude kolem vidím obličeje. Zdá se mi to nebo jsem doopravdy zpět v Rabaulu? Nevím. Vše bylo tak neskutečné. Je to sen, jsem si jistý. To nemůže být pravda. Všechno se rozplývá do vlnící se temnoty a jásavých hlasů.
Pokusil jsem se postavit. Chytám se okraje kabiny, stavím se na nohy. Byl to Rabaul. Nebyl to sen, je po všem! Pak jsem se bezmocně zřítil.
Něčí silné ruce mne zvedly a odnášejí od letadla. Poddal jsem se. Na delší dobu ztrácím vědomí.

    Saburo Sakai - Zera nad Pacifikem, str. 139-158



Boj u bunkr na ostrově Negesebus u Peleliu - Eugene B. Sledge "Sledgehammer", 28. září 1944

Když jsme došli dále do vnitrozemí, dostali jsme rozkaz, abychom umístili minomety za japonskou pevnůstkou a připravili se k palbě na nepřítele ohrožujícího čelo naší jednotky. Zeptali jsme se nadporučíka roty K W. R. Saunderse, zda nejsou v bunkru nepřátelští vojáci. Vypadal neporušený. Řekl, že jeho muži hodili dovnitř ventilačními šachtami granáty a že si je jist, že uvnitř žádný živý nepřítel není.
Se Snafuem jsme začali skládat minomet asi tři metry od bunkru. Minomet číslo jedna byl asi čtyři metry nalevo od nás. Desátník R. V. Burgin zapojoval polní telefon, aby přijal od seržanta Johnnyho Marmeta, našeho pozorovatele, rozkaz k palbě.
Něco jsem z bunkru za sebou zaslechl. Tichými vzrušenými hlasy tam mluvili Japonci. O železnou mříž zacinkal kov. Popadl jsem pušku a zařval: "Burgine, v tom bunkru jsou Japončíci."
Všichni muži si připravili zbraně a Burgin se šel podívat. Utahoval si ze mne: "Starou belu, Sledgehammere, ty už blázníš." Podíval se do vstupního otvoru větrací šachty hned za mnou. Byl dost malý, asi patnáct na dvacet centimetrů, a zakrytý železnou mříží s asi centimetrovými mezerami. Co zahlédl, způsobilo proud nadávek z jeho nejlepšího texaského repertoáru, určený celému Japonsku. Vrazil hlaveň své pušky mezi mříž, vypálil dva rychlé výstřely a zařval: "Dostal jsem je přímo do ksichtu."
Japonci uvnitř začali hlasitě brebentit. Burgin se skřípěním zubů nadával nepřátelům do zkurvysynů, zatímco pálil do otvoru další rány.
Už ve chvíli Burginova prvního výstřelu se všichni muži minometného družstva připravili na problémy. Ty se dostavily v podobě granátu, vyhozeného ze zadního vchodu po mé levici. Připadal mi velký jako fotbalový míč. "Granát!" zaječel jsem a padnul jsem k zemi za pískovým valem, chránícím vchod na konci krytu. Písečný val byl asi dva metry vysoký a ve tvaru L, aby ochránil vchod před střelbou zepředu a z boku. Granát explodoval, ale nikdo nebyl zasažen.
Japonci vyhodili několik dalších granátů, aniž by nás zranili, protože jsme se tiskli k zemi. Většina mužů se připlazila k přední straně bunkru, skrčili se blízko něho mezi střílnami, takže na ně nepřátelé uvnitř nemohli vystřelit. John Redifer a Vincent Santos vylezli nahoru. Nastalo ticho.
Já jsem byl nejblíže ke dveřím, a tak na mne Burgin zařval: "Koukni se dovnitř, Sledgehammere, a zjisti, co tam je."
Byl jsem vycvičen, abych poslouchal rozkazy bez váhání, tak jsem zvedl hlavu nad písečný val a nakoukl do dveří bunkru. Skoro mě to stálo život. Ani ne tři metry ode mne se krčil japonský kulometčík. Jeho oči byly černé skvrny v opáleném necitelném obličeji, rámovaném známou přilbou ve tvaru houby. Ústí jeho kulometu na mne civělo jako obrovské třetí oko.
Naštěstí pro mne jsem zareagoval jako první. Neměl jsem čas namířit pušku, tak jsem trhnul hlavou dolů tak rychle, že mi málem uletěla přilba. O zlomek vteřiny později vypálil Japonec kanonádu šesti nebo osmi dávek. Kulky vyryly brázdu ve valu přímo nad mou hlavou a pokryly mě sprškou písku. V uších mi hučelo od rachotu střelby a srdce jsem měl až v krku. Proklatě dobře jsem věděl, že jsem mohl být mrtvý. Na takovou vzdálenost mě nemohl minout.
Mou vyděšenou myslí proběhly miliony myšlenek typu, jak mí rodiče málem ztratili nejmladšího syna, jakou blbost jsem udělal, když jsem se koukal do bunkru plného Japonců, aniž bych měl připravenou pušku, a prostě jak moc nenávidím nepřítele. Mnoho mazáků z námořnictva ztratilo život, když udělali mnohem menší chybu než já. Burgin zařval a zeptal se, zda jsem v pořádku. Zmohl jsem se jen na chraplavý skřek, ale jeho hlas mě vrátil do reality. Odplížil jsem se vpřed a pak nahoru na bunkr, než to nepřátelský kulometčík mohl na mne ještě jednou zkusit.
Redifer řval: "Maj tam kulomet." Snafu s ním nesouhlasil a následovala prudká hádka.
Redifer tvrdil, že je tam určitě automatická zbraň a že bych to měl vědět, když mi to málem utrhlo hlavu. Ale Snafu byl neústupný. Jako mnoho toho, co jsem zažil v boji, byla tahle hádka jak z jiného světa.
Shrnul bych situaci asi takto: Dvanáct mariňáků s problémem v podobě dobře postaveného betonového bunkru s neznámým počtem Japonců, žádné vlastní jednotky poblíž a Snafu a Redifer, dva veteráni, se divoce hádají.
Burgin vykřikl: "Nechte toho," a oni zmlkli.
Redifer a já jsme leželi na břiše nahoře na bunkru, hned nade dveřmi. Věděli jsme, že musíme Japonce dostat, dokud jsou uvnitř, nebo na nás vyletí s noži a bajonety, a taková představa se žádnému z nás nelíbila. Redifer a já jsme byli tak blízko dveří, že jsme otvorem mohli vhodit granáty a stáhnout se, než vybuchnou. Ale Japonci je vždy před explozí vyhodili zpět na nás. Měl jsem nesmírnou chuť udělat totéž. I když bylo mé setkání s nimi tváří v tvář jen letmé, vzklíčila ve mně prudká osobní nenávist vůči tomu kulometčíkovi, který mi málem srazil hlavu z ramenou. Moje hrůza se změnila na chladný vražedný vztek a pomstychtivou touhu vyrovnat si účty.
Redifer a já jsme opatrně nakoukli přes dveře dolů. Kulometčíka nebylo vidět, ale dívali jsme se na tři dlouhé pušky Arisaka s připevněnými bajonety. Ty bajonety mi připadaly pět metrů dlouhé. Jejich majitelé vzrušeně brebentili, zřejmě se chystali vyrazit ven. Redifer jednal rychle. Chytil pušku za hlaveň a použil pažbu, aby jim pušky srazil. Japonci s brbláním vtáhli zbraně zpátky do bunkru.
Santos za námi vykřikl, že objevil ventilační šachtu bez mříže. Začal do ní házet granáty. Všechny v bunkru pod námi explodovaly s přidušeným bouchnutím. Když tam naházel všechny své granáty, Redifer a já jsme mu podali své, ale přitom jsme stále hlídali dveře.
Když tam Santos naházel několik dalších, postavili jsme se a začali s Burginem a ostatními probírat možnost, že je uvnitř ještě někdo živý. (Tehdy jsme nevěděli, že vnitřek byl pro větší ochranu rozdělený betonovými přepážkami). Dostali jsme odpověď, když nám přiletěly zpátky dva granáty. Naštěstí pro mužstvo a Burgina byly granáty vyhozeny zadem. Santos a já jsme zařvali varování a plácli sebou na zem do písku na bunkru, ale Redlifer pouze zvedl ruku k tváři. Schytal několik úlomků do předloktí, ale nebyl vážně zraněn.
"Hele, seženeme si tank, ať můžeme tuhle zasranou věc zbourat," zařval Burgin. Nařídil nám, abychom se vrátili do nějakých kráterů asi dvacet metrů od bunkru. Vypravili jsme na pláž posla, aby přivedl plamenometčíka s transportérem vybaveným krátkohlavňovou houfnicí ráže 75mm.
Když jsme naskákali do kráteru, ze dveří bunkru za písečným valem vyběhli tři japonští vojáci a uháněli k houští. Všichni měli pušky s bajonety v pravé ruce a levou rukou si drželi kalhoty. Takové jednání mě tak překvapilo, že jsem pouze nevěřícně zíral a nevystřelil jsem. Nebál jsem se, protože už jsem byl v palbě, jen jsem pociťoval divoké vzrušení. Mí kámoši byli pohotovější a zastavili nepřátele sprškou kulek. Vzájemně si gratulovali a já jsem si nadával, že jsem se víc zajímal o podivné japonské zvyky než o to, abych zasáhl do boje.
Pohled na transportér, který k nám s rachotem přijížděl, nás opravdu povzbudil. Když zaujímal pozici, několik dalších Japonců vyběhlo v semknutém chumlu z bunkru. Někteří drželi své pušky s bajonety v obou rukách, ale někteří měli v jedné ruce pušku a druhou si drželi kalhoty. Překonal jsem svůj počáteční údiv a připojil jsem se k palbě ostatních a transportéru. Svalili se na rozpálený korál v zoufalém chumlu holých nohou, padajících pušek a kutálejících se helem. Necítili jsme k nim žádný soucit, naopak - jejich osud nás potěšil. Tak moc na nás stříleli a bombardovali nás a připravili nás o tolik kamarádů, že nás ani nenapadlo sympatizovat s nepřítelem zahnaným do kouta.
Transportér zaujal pozici po našem boku. Jeho velitel, seržant, se radil s Burginem. Potom střelec ve věži vypálil na okraj bunkru tři protipancéřové 75mm granáty. Pokaždé nám v uších zaznělo známé prásk bum, wham bam, protože po každém výstřelu děla rychle následoval výbuch projektilu v nedalekém cíli. Třetí granát prorval díru přímo skrz stěnu bunkru. Střepiny zvířily prach kolem našich tlumoků a minometů opuštěných na druhé straně. Ve stěně nejblíž u nás zela díra asi dva metry v průměru. Burgin zavolal na tankisty, aby přestali pálit, nebo nám zničí výstroj.
Někdo poznamenal, že jestli ty uvnitř nezabily střepiny, určitě je zabila tlaková vlna. Ale ještě než se usadil prach, viděl jsem japonského vojáka, který se objevil v otvoru po střele. Když napřáhl ruku, aby na nás hodil granát, byl zosobněním krutého odhodlání.
Tentokrát jsem měl karabinu připravenou. Když se objevil, zamířil jsem mu na hruď a začal pálit. Když ho zasáhla první kulka, obličej se mu zkřivil bolestí. Podlomila se mu kolena, granát vyklouzl z ruky. Všichni muži kolem mne i kulometčík z transportéru ho zahlédli a začali střílet. Voják se pod palbou zhroutil a granát mu vybuchnul pod nohama.
I během těchto překotných událostí jsem pohlédl na svou pušku a naprosto střízlivě jsem si uvědomil, že jsem z bezprostřední blízkosti zabil člověka. Že jsem jasně viděl bolest na jeho tváři, když ho zásah mých kulek překvapil. To činilo z války velmi osobní záležitost. Výraz na tváři toho muže mě naplnil studem a potom nechutí k válce a všemu tomu utrpení, které působila.
Bojová zkušenost mě přiměla, abych si uvědomil, že takhle soucítit s nepřátelským vojákem je bláhové a ufňukané. Podívejte se na mne, jsem příslušník 5. pluku - jednoho z nejstarších, nejznamenitějších a nejodvážnějších pluků u námořní pěchoty, a cítím se provinile, že jsem zastřelil zatraceného nepřítele, protože na mě málem hodil granát! Připadal jsem si jako hlupák a byl jsem vděčný, že mi kumpáni nemohou číst myšlenky.
Burginův rozkaz, abychom stále pálili do otvoru, přerušil mé dumání. Pokračovali jsme v palbě do bunkru, abychom drželi Japonce v šachu, a pak už dorazil plamenomet, který nesl desátník Womack z Mississippi. Byl to odvážný veselý chlapec, v jednotce oblíbený, ale vypadal jako po čertech nebezpečný chlap. Byl statný a zdatný, s ohnivě zrzavým plnovousem hustě zaprášeným korálovým prachem. Připomínal mi divokého Vikinga. Byl jsem rád, že jsme na stejné straně. Womack shrbený pod těžkými nádržemi na zádech přistoupil těsně vedle naší palebné linie k bunkru se svým pomocníkem. Když byli vzdáleni asi sedm metrů od cíle, přestali jsme střílet. Pomocník se natáhl a otevřel ventil na plamenometu. Womack zamířil trysku do otvoru, který prorazilo 75mm dělo. Zmáčkl spoušť. Plamen za hlasitého zasyčení vletěl do otvoru. Nějaké zdušené výkřiky, pak naprosté ticho.
Ani flegmatičtí Japonci nemohli potlačit strach ze smrti v plamenech a udušení. Ale stejně nebylo pravděpodobné, že se nám vzdají, stejně jako bychom se nevzdali my, kdybychom někdy dostali možnost se vzdát. V boji s Japonci nepatřila bílá vlajka mezi naše alternativy.
Za našich obdivných výkřiků se Womack a jeho kámoš vydali zpět na štáb pluku, aby čekali na nějakou jinou bezvýchodnou situaci někde na bitevním poli - nebo zemřeli v usilovném snažení. Úděl plamenometčíka byl pravděpodobně ten nejnepříjemnější, který mohla námořní pěchota poskytnout. Člověk nosil v horkém počasí a nepřátelské palbě v členitém terénu plamenomet s asi pětatřicetikilovými nádržemi s hořlavou směsí, aby pak dštil žár a oheň do ústí jeskyně nebo bunkru. Byl to úkol, který přežil málokdo, ale který všichni vykonávali s velkolepou odvahou.
Vylezli jsme z kráterů a opatrně jsme se přiblížili k bunkru. Burgin řekl pár mužům, aby nás kryli, a my ostatní jsme prohledávali padlé Japonce, abychom měli jistotu, že žádný není ještě naživu. Když se ke zraněným Japoncům někdo přiblížil, obvykle odpálili granáty a zabili sebe i nepřátele, pokud to stihli. Ale všichni byli mrtví. Bunkr byl díky plamenometu a transportéru vyřazený z činnosti. Uvnitř bylo sedm mrtvých nepřátel a deset venku. Naše tlumoky a minomety byly střelbou pětasedmdesátimilimetrového děla z transportéru jen trochu poničené.
Jedinými zraněnými mezi dvanácti mariňáckými minometníky byli Redifer a Leslie Porter, který také schytal pár granátových střepin. Neutrpěli vážné zranění. V celé té akci jsme měli neuvěřitelné štěstí. Kdyby nás byli nepřátelé překvapili a vyhrnuli se na nás, byli bychom ve velkých nesnázích.
Během chvíle klidu muži prohledali batohy a kapsy mrtvých nepřátel kvůli suvenýrům. Byla to odporná práce, ale mariňáci ji prováděli velmi metodicky. Prohledali vnitřky helem kvůli vlaječkám, vyprázdnili batohy a kapsy a vytrhali zlaté zuby. Vysoce ceněné byly šavle, pistole a nože na harakiri - každý je pečlivě opatroval, dokud se je nepodařilo poslat domů rodině, nebo prodat za těžké peníze nějakému pilotovi nebo námořníkovi. O pušky a další velké zbraně se obvykle vojáci nezajímali a odhodili je se stranou. Také byly moc těžké, abychom je nesli navrch k naší výstroji. Později je jako skvělé suvenýry seberou zadní voje. Překupníci zbraní si užili, když poslouchali hrůzyplné příběhy o válce od lidí, kteří nespatřili živého Japonce ani na ně nikdy nevystřelili.
Muži se radovali, srovnávali a často vyměňovali své výdobytky. Byl to surový a hrůzný rituál. Podobné se vždy odehrávaly na bitevních polích už od starých dob, kde se protivníci navzájem do krve nenáviděli. Byly necivilizované, stejně jako válka sama, a byly prováděné se zvláštní divokostí, která charakterizovala boj mezi mariňáky a Japonci. Nebyl to prostý lov suvenýrů nebo okrádání mrtvých nepřátel, spíš to bylo něco jako skalpování u indiánských válečníků.
Když jsem jednomu Japonci bral bajonet a pochvu, všimnul jsem si vedle sebe jednoho mariňáka. Nebyl z naší minometné sekce, ale náhodou se tam nachomýtl a chtěl se na kořisti přiživit. Přišel a táhnul něco, co jsem předpokládal, že je mrtvola. Ale ten Japonec nebyl mrtvý. Měl vážně poraněná záda a nemohl hýbat rukama, jinak by bojoval do posledního dechu.
Japonci v puse zářily obrovské zlaté zuby a po těch jeho uchvatitel toužil. Přiložil hrot kabaru (nůž námořní pěchoty) k dásni a dlaní ruky praštil do rukojeti. Ale protože Japonec kopal kolem sebe a zmítal se, špička nože po zubu sklouzla a zapadla hluboko do úst oběti. Mariňák nůž vyndal a švihnutím raněnému rozsekl tváře od ucha k uchu. Stoupnul si nohou na chudákovu dolní čelist a zkusil to znovu. Z vojákových úst crčela krev. Vydával chrčivé zvuky a divoce sebou házel. "Nenech ho trpět," vykřikl jsem. Odpověděly mi jen kletby.
Přiběhl další mariňák, prohnal kulku hlavou nepřátelského vojáka a ukončil jeho muka. Ten mrchožrout něco zavrčel a nerušeně pokračoval v trhání.
Až takových krutostí se jinak slušní muži dopouštěli, když byli odsouzeni k nelítostnému boji o přežití a obklopeni násilnou smrtí, hrůzou, napětím, vyčerpáním a špínou - taková je válka pro pěšáky. Naše normy chování k nepříteli se drasticky lišily od těch, které byly obvyklé na velitelství divize.
Boj o přežití se vlekl den za únavným dnem, noc za děsivou nocí. Člověk si živě pamatuje vylodění a pláže a detaily prvních dvou nebo tří dnů operace, ale potom čas ztratí význam. Několikahodinová nebo několikadenní přestávka nám připadala jen jako prchavý záblesk z nebe seslaného klidu. Ležení v okopech, pocení pod ostřelováním nepřátel nebo minometná palba postrádaly jakýkoli časový rozměr.
Pro civilisty a ty v týlu znamenala válka jen nudu nebo příležitostné vzrušení, ale pro ty, které vhodili do samotného mlýnku na maso, byla válka očistcem a únik vypadal čím dál méně pravděpodobný, jak se hromadily oběti a boje se táhly dál a dál. Čas ztratil význam, život ztratil význam. Zuřivý boj o přežití v pekle na Peleliu nahlodal naši civilizovanou fasádu a udělal z nás divochy. Žili jsme v prostředí, které bylo lidem za frontou - civilistům a ženistům z logistické podpory - naprosto nepochopitelné.
Rediferův a Burginův výlet do bunkru odhalil záhadu, jak mohli někteří jeho obyvatelé přežít granáty a výbuchy dělostřeleckých granátů. Burgin uvnitř dokonce ještě poté zastřelil vojáka, jenž si hrál na mrtvého. Vnitřek bunkru byl rozdělen betonovými zdmi na oddělení spojená malými otvory. V každém oddělení, které mělo vlastní střílny, byli tři nebo čtyři nepřátelští vojáci. Každé z nich bychom byli museli bez pomoci Womacka a jeho plamenometu vyřadit z činnosti zvlášť.
Když přišel náš seržant a viděl výsledky potyčky s bunkrem, o kterém si myslel, že je prázdný, vypadal dost zakřiknutě. Užasle zíral na tělesné pozůstatky nepřátel rozházené kolem. Skutečně jsme si z něj utahovali - nebo spíš se to tak blížilo utahování, jak jen si mohli mariňáčtí vojíni troufnout vůči asketickému seržantu Saundersovi. Často mě napadlo, že by si Burgin zasloužil vyznamenání za to znamenité vedení, když řídil útok na bunkr. Jsem si jist, že jiní byli vyznamenáni za mnohem míň.

    Eugene B. Sledge "Sledgehammer" - Se starou gardou na Peleliu a Okinawě, str. 140-149



Tragický osud ponorky USS Tang, 24. října 1944

Třiatřicetiletý kapitán Richard O´Kane sledoval dalekohledem z můstku ponorky USS Tang japonskou transportní loď Ebaru Maru. Ta se nehybně kolébala na vlnách, skrytá v hluboké noční tmě ve vzdálenosti osmi set metrů. Od Tangu už dostala před několika hodinami minimálně jeden zásah torpédem, ale z nějakého důvodu se stále nehodlala potopit. Na ponorce zbývala poslední dvě torpéda, pak už posádku čekal jen triumfální návrat domů a dlouhá dovolená. O´Kane se příliš nerozmýšlel a nařídil torpéda odpálit proti zmrzačené lodi. Bylo 25. října 1944, půl třetí ráno. Schylovalo se k jedné z největších námořních tragédií, co US Navy za druhé světové války postihly.
USS Tang byl dokonalý stroj na zabíjení. Pětadevadesát metrů dlouhá dieselelektrická ponorka třídy Balao vyzbrojená čtyřiadvaceti torpédy patřila mezi to nejlepší, co měly USA ve své ponorkové flotile k dispozici. A navíc Tangu velel Richard O´Kane, legendární velitel, který během čtyřech bojových plaveb poslal ke dnu více lodí než kterýkoliv jiný kapitán amerického ponorkového loďstva (z čtyř plaveb Tangu byla navíc jedna záchranná, kdy O´Kane z moře vylovil 22 sestřelených pilotů, ale nepotopil žádnou loď).
Na své třetí plavbě potopil 10 lodí, což byl v americkém námořnictvu rekord. O´Kane byl nekonformní individualista, který z hloubi duše nenáviděl Japonce a byl doslova posedlý potápěním jejich lodí. Posádka jej milovala, ale někteří pochybovali o jeho zdravém rozumu kvůli mimořádné agresivitě, s níž se vrhal na nepřátelské konvoje. Zásluhu na jeho úspěších mělo bezesporu to, že O´Kane sloužil jako výkonný důstojník pod Dudleyem „Mushem“ Mortonem na ponorce USS Wahoo.
Morton byl skutečná legenda, nejlepší z nejlepších, vynikající ponorkový velitel, který postavil na hlavu všechny dosavadní zavedené útočné postupy. Ty nařizovaly ponorce útočit vždy pod hladinou v periskopové hloubce, aby se vyhnula odhalení eskortou. Jenže Morton s O´Kanem začali útočit na lodě přímo z hladiny, z čehož se mohly šarže na námořním velitelství zbláznit. Duo Morton/O´Kane ovšem mělo výsledky, a tak jejich počínání museli nadřízení akceptovat. V roce 1943 byl O´Kane převelen jako velitel na USS Tang. Pár měsíců poté byla Wahoo s celou posádkou potopena japonskými letadly a ke dnu s ní klesl i legendární Morton. Mezi mrtvými mohl být i O´Kane, kdyby ho nezachránilo právě převelení na Tang. Někteří členové posádky říkají, že právě v té době se zrodila jeho neutuchající nenávist k Japoncům.
Ta ho poháněla i při jeho páté hlídkové plavbě. Od velitele ponorkového loďstva viceadmirála Charlese Lockwooda dostal na výběr. Mohl se zúčastnit standardní hlídky společně s dalšími americkými ponorkami, nebo se pokusit sám proniknout do Tchajwanského průlivu. Tchajwanský průliv, jedno z posledních míst, které plně kontrolovali Japonci, byl zamořen minovými poli a brázdila ho početná protiponorková plavidla. O´Kane neváhal a Lockwoodovi řekl, že přesně tam chce. S Tangem vplul do průlivu a opět masakroval proplouvající lodě.
Za oběť mu padl celý konvoj s označením U-03. Potopil všechna nákladní plavidla a těžce poškodil doprovodný torpédoborec. Druhý den potopil ještě velký tanker a dvě transportní lodě. Vlastně jen jedna, Ebaru Maru, se po zásahu torpédem ještě stále držela na hladině. A tak O´Kane vystřelil svá torpéda právě na ni. Zatímco první zasáhlo stojící loď, druhé začalo opisovat velký oblouk a řítilo se zpět přímo na ponorku. O´Kane na můstku reagoval okamžitě a nařídil obrat ostře do leva. S hrůzou sledoval, jak se torpédo Mk 18 s 280 kilogramy výbušniny Torpex žene na jeho ponorku. Mohl jen doufat, že torpédo ponorku podpluje nebo mine. O několik vteřin později jeho myšlenky přerušila ohromná exploze.
Torpédo zasáhlo Tang mezi manévrovací místnost a zadní torpédové oddělení. Polovina posádky byla v ten okamžik mrtvá. Ponorka byla zatopena až po ubikace mužstva, voda naplnila zhruba půlku trupu. Ve velitelské věži zavládl chaos. „Byli jsme zasaženi!“ ozývalo se z řídící místnosti. Ponorka se rychle naklonila zatopenou zádí pod vodu. Dno se naštěstí nacházelo jen šedesát metru pod hladinou a ponorka na něj zádí záhy narazila. Zůstala trčet částí přídě stále nad hladinu. O´Kane a několik dalších mužů, kteří byli v době katastrofy na můstku, už v té době plavalo v moři. Ti, kteří zůstali uvnitř ponorky, zažívali šok a strach. Mnoho z nich v prvních chvílích vůbec netušilo, co se stalo.
Brzy se začaly zaplavovat vodou i ostatní sekce ponorky a bylo zřejmé, že jediné „bezpečné“ místo je na úplné špici ponorky, v přední torpédové sekci. Tam také byla jediná úniková komora. Aby se do ní námořníci z ostatních sekcí dostali, museli ponorku napřed narovnat, protože v prudkém náklonu, ve kterém se ponorka nacházela, neměli šanci postupovat dále. Když se to za pomoci rezervních ovládacích prvků podařilo, příď Tangu se ponořila a zvolna dosedla na dno. Poté začali námořníci postupovat vpřed, a postupně se v torpédové sekci nashromáždilo asi čtyřicet mužů. Mnozí byli zraněni a všichni zmatení a vyděšení. V sekci bylo nesnesitelné horko. Vzduch byl navíc plný prachu a s vysokým obsahem kysličníku uhličitého, takže se skoro nedal dýchat.
Všichni si uvědomovali, že situace je kritická a pokud zůstanou v ponorce, brzy se udusí. Jediná cesta ven existovala přes úzkou únikovou komoru. Všichni také velmi dobře věděli, že výstup z potopené ponorky bez pomoci z hladiny se ještě žádnému Američanovi nikdy nepodařil. Situaci mohly alespoň trochu usnadnit speciální dýchací přístroje, tzv. Momsenovy plíce, určené právě pro tyto situace. Těch měli trosečníci naštěstí dostatek. Nasazovali si je postupně všichni, protože vzduch v ponorce začínal být nedýchatelný. Někde uvnitř plavidla hořelo a dým pronikl částečně i do torpédové sekce.
Už nebylo na co čekat. První trojice námořníků vlezla do únikové komory. Ta byla určena pro čtyři muže, ale místo jednoho se rozhodli dát do komory nafukovací záchranný člun. Procedura výstupu představovala klaustrofobické peklo. Těsná komora se zvolna naplnila vodou. Jak rostl uvnitř komory tlak, rostla i teplota komora fungovala jako obří píst. Mužům natěsnaným na sebe se zvyšoval tep a srdce jim bušila jako o závod. Po otevření vnějšího poklopu měli jeden po druhém vylézt ven a šplhat po laně navázaném na bóji, která mezitím stoupala na hladinu.
Mel Enos, jeden z trojice, neudržel nervy a vyrazil dříve, než se lano navázali na bóji. Ve tmě ztratil orientaci a uvízl někde mezi vnějším poklopem komory a pláštěm ponorky (komora nevedla přímo ven, od pláště byla ještě oddělena prostorem). Nějakou dobu se ozývalo jeho zoufalé bouchání na trup ponorky, které po několika minutách přestalo. Když námořníci uvnitř ponorky po čtyřiceti minutách otevřeli únikovou komoru, našli tam zbývající dva k smrti vyděšené a vyčerpané muže. Pohled na ně ostatním rozhodně optimismus nepřidal.
O to víc však někteří další chtěli z ocelové rakve ven. Nedá se rozhodně říct, že by u poklopu do únikové komory stála fronta, ale nakonec se další čtyři odvážlivci našli. Podstoupili pekelnou proceduru zatopení komory a jeden po druhém vyrazili směrem k hladině. Drželi se přitom lana navázaného na bóji. Výstup v ohromném tlaku a naprosté tmě nesměli uspěchat, protože příliš rychlé vynoření by způsobilo dekompresní nemoc a smrt. Na hladinu se dostali jen dva. Clay Decker byl první, kdo v pořádku čtyřminutový výstup absolvoval. Bill Ballinger se na hladinu dostal rovněž, ale ve stavu blízkému smrti. Stoupal k hladině příliš rychle a kesonová nemoc ho rychle zabíjela. Ballinger se vzápětí utopil. Další námořník ze skupiny utonul už při výstupu. Posledního z nich, Henryho Flanagana, našli po otevření komory v bezvědomí zamotaného do únikového lana.
Situace na lodi byla již v té době kritická. Bylo jasné, že další skupina bude poslední. Někteří muži již byli v bezvědomí, další jednoduše na záchranu rezignovali, ležíce na palandách si urovnávali své poslední myšlenky a mysleli na své nejbližší. Někteří se modlili. Od exploze uběhlo už šest hodin. Konec byl otázkou minut. V únikové komoře byla poslední čtveřice mužů, ale jeden z nich při zaplavování komory zpanikařil a prohlásil, že se chce raději vrátit do ponorky. Jeho místo obsadil Henry Flanagan, který mezitím přišel k vědomí a byl pevně rozhodnutý pokusit se o výstup znovu. Z této skupiny se na hladinu dostali Jesse Da Silva, Henry Flanagan, Hayes Trukke a Pete Narowanski. Z ponorky USS Tang unikli jako poslední. Lékař Larsson a Howard Walker, kteří se pokusili také o výstup, hladiny dosáhli ve stejném stavu jako Ballinger, tedy na pokraji smrti a s plicní embolií. Oba se utopili.
Přeživší muži se na hladině seskupili u záchranné bóje, kde se k nim připojil kapitán O´Kane, který společně s dalšími třemi námořníky už osm hodin plaval ve vodách Tchajwanského průlivu. Někdy kolem deváté hodiny ráno začali trosečníky z vody vytahovat Japonci z fregaty CD-34. Záchrana znamenala zároveň vstupní bránu do nového, ještě horšího pekla.
Na posádku čekalo nejprve nechvalně známé vyšetřovací středisko Japonského císařského námořnictva v Ofuně zvané Farma trýzně a poté zajatecký tábor Omori. Muka a týrání, kterými muži z USS Tang v Japonsku prošli, by vydalo na celý další článek. K ponorkářům se totiž Japonci chovali obzvláště krutě a prohlašovali je za válečné zločince. Dlouhodobé psychické a fyzické strádání, příšerné hygienické podmínky, podvýživa a nemoci – to vše si vybralo na zdraví devíti mužů krutou daň, nicméně všichni nakonec hrůzy japonského věznění a výslechů přežili.
O´Kane, který trpěl jako velitel nejvíce, byl v den osvobození tábora jen kost a kůže. Vážil čtyřicet pět kilo a byl neschopen sám chodit. Podle lékařů mu zbývalo jen pár dní života. O´Kane ale přežil a stejně tak jeho druhové – hrdinové z USS Tang. Zemřel v únoru 1994 krátce po svých třiaosmdesátých narozeninách.

Zdroj: http://www.radiodixie.cz