Vždycky když nastalo jaro, sedávala k večeru pod vrbami u reky a prozpěvovala si. Byla ještě mladá, ale nebyla už dítě, a když šla po vsi, chlapci se za ní ohlíželi.
   Toho jara, kdy jí bylo šestnáct, sedávala tam naposled. Mívala na sobě pestrou, ručně tkanou sukni, která jí stěží zahalovala kolena, a na bílou blůzku jí spadaly hedvábně Černé vlasy, spletené do dvou těžkých copů. Když zašlo slunce, sedávala pod vrbami a pobroukávala si, a chlapci si šuškali, že to asi nemá v hlavě v pořádku.
   V létě odešla do Gumbinnenu za chůvu k zubnímu lékaři. Lékař v ní budil důvěru a s dětmi mnoho práce neměla, ačkoliv už ztratily matku.
   V knihovně zubního lékaře bylo mnoho knih a on jí je dával číst. A učila se šít moderní šaty a smažit banány a žehlit škrobené manžety bez jediného záhybu a zacházet s vysavačem. Dověděla se, že se najdou lidé, kteří si dají povléci zuby zlatem, aby vystavili na obdiv své bohatství, a jiní, kteří přicházejí s pomuchlaným lístkem od nemocenské pokladny.
   A věděla, že ti se zlatem říkají: "Přeji si být ošetřen tak, abych absolutně nic necítil."
   Zatímco ti druzí žmoulali čepici v ruce a sklíčeně mumlali: "Máte se mnou tolik práce, pane doktore. Kdybych vám moh s něčím trochu pomocí... Jsem zámečník, ale trochu se vyznám i v zahradničení, a teď už budeme mít podzim ..."
   Obdivovala ho, protože si už nevzal jinou ženu a protože leckdy vydal celý svůj měsíční příjem za boty a šaty pro děti, jejichž rodiče nevydělávali.
   Rok za sebou, večer co večer, zamykala dveře pokojíku, když šla spát, protože byla mladé děvče a on muž. Ale když rok uplynul, pochopila, že lékař není takový jako advokát ze sousední vily, který si vzal do postele služebnou, když jeho žena odjela do Durynského lesa léčit si revmatismus. Anna se přestala zamykat a nic se nezměnilo.
   Za rok pochovala otce. Matka hospodařila na statku ještě chvíli sama, ale za několik měsíců ji položili na hřbitov vedle jejího muže. Anna prodala za babku polnosti i dům. Vedla zubnímu lékaři domácnost dál, protože kromě staré tety neměla ve vsi nikoho, u koho by byla mohla zůstat.
   Čas od času zašla do vsi na návštěvu, a to bydlívala u tety, staré, prostoduché paní. Ta jí stále ležela v uších a dohazovala muže, kterého si Anna nakonec také vzala. Ale to se stalo teprve mnohem později.
   "Je mi to líto, Anno," řekl jednou večer zubní lékař, "ale myslím, že se budeme musit brzy rozloučit."
   Byl kdesi venku a ještě měl na sobě plášť a klobouk. Vzal Annu za ruku a zavedl ji k domovním dveřím. Zářivě bílou barvou tam kdosi načmáral štětcem: "Židovské prase, ven!"
   Zubní lékař ji opět zavedl zpátky do domu a řekl: "Kdybych to jenom dovedl pochopit! Já jsem těm lidem nic neudělal, moji rodiče také ne, ani moji prarodiče. Dával jsem jim chrupy do pořádku, jak to dělají jiní. Rozhodně o nic hůř. Ale jmenuji se David a oni si dali do programu, že nás vyhubí. Bude lepší, když na to nebudu čekat."
   Anně se nechtělo vrátit do vsi. Rozhodla se, že počká, co se bude dít. Ale to, co se stalo, důkladně předstihlo její představy.
   Stála v kuchyni a leštila čajník, když oknem proletěl první kámen. Nechal za sebou v obou okenních tabulích díry jako pěst a dopadl na příborník. A potom přiletěl další kámen a ještě jeden, a ten třetí poranil Annu na čele, takže ostatní události už vnímala jen při polovičním vědomí.
   Lidé, kteří s takovou zuřivostí řádili před domem, byli v uniformách i v civilních šatech, byly tam i školní děti, malí usmrkánci, kteří mrštně běhali pro kameny a radovali se, protože poprvé v životě směli beztrestně rozbíjet okna. Dělali to s podivnou směsicí dětské radosti a neustále sílící zběsilé touhy ničit. Dospělí vykřikovali nadávky, rozohňovali se navzájem, a nakonec vtrhli do zahrady.
   Zubní lékař David měl bledou, ustrašenou tvář, obě děti si s pláčem zalezly do nejzadnější místnosti. Chtěl Annu přimět, aby zadními dveřmi odešla z domu, ale bylo už pozdě, protože zahrada byla plná rozvášněných lidí. Byli tam mladí i staří. Vyrazili dveře a strhávali obrazy se stěn. Vázy na květiny házely do skleněných vitrín a demolovali ordinaci. Mezi umělými chrupy, jež s řevem vyhazovali zavřenými okny, byl i chrup, který David před několika dny udělal pro souseda advokáta. Ale jak se zdálo, advokát stejně neměl v úmyslu si proň přijít, protože teď stál u domovních dveří, ozbrojen latí vytrženou z plotu, a řval sborem s ostatními: "Bijte to židovské prase! Bijte ho!"
   Napřed ho začali bít někteří z uniformovaných. Měli na sobě světle hnědé košile a jezdecké kalhoty stejné barvy, na hlavách vysoké čepice, vzdáleně připomínající špaččí budky. Fackovali Davida, který se marně pokoušel chránit a nepřestával ujištovat, že nic zlého neudělal. Lehce krvácel ze rtu, ale potom kdosi zařval: "SA — do toho!", a uniformovaní si odepjali závěsníky a bili ho řemeny. Rozmlátili všecko, co jim stálo v cestě. Nábytek a ozdobné figurky, ampulky s prostředkem pro utišení bolesti i voskové otisky cizích chrupů. Rozbili skříně a stoly. Davida bili tak dlouho, až zůstal ležet na zemi a nehýbal se. Dětem rvali celé chomáče vlasů, děvčeti, které chodilo posledním rokem do školy, strhali šaty s těla. Nahou ji zahnali do zahrady a odtamtud na ulici, až tam zasáhl strážník. Uštědřil děvčeti pár důkladných políčků a strčil je do nákladního auta, které už tam stálo připravené a v němž děvče našlo tucet jiných židovských občanů, kteří mu pomohli zakrýt nahotu.
   Anny si žádný ze zuřivců zprvu nevšímal. Ale najednou křikl advokát, který zatím vešel do domu: "Tamhle je... stojí a brečí, ta kurva židovská ...!"
   Hodil po ní hrnec, který se roztříštil o zeď, a Anna, které strach náhle dodal odvahu, na něho vykřikla: "Buďte zticha! Jste lhář ...!"
   Ale lidé kolem ní jen výhružně hučeli. Zprvu jim nepřišlo na mysl, že to hezké černovlasé děvče patří do domu. Ale teď se jejich zuřivost obrátila proti Anně a ti se špaččími budkami na hlavách začali znovu mávat řemeny. Když se jí konečně podařilo vyrazit z domu a zahradou doběhnout do tišší ulice, krvácela na celém těle. Jak ji štvali, přidržovala si šaty na prsou a rozcuchané a zkrvavené vlasy za ní vlály. Pronásledovali ji a smečka sborem hulákala: "Kurva židovská! Židovská svině!", takže lidé, okolo kterých běžela, na ni byli upozorněni a házeli po ní kamením.
   Jako by na lidi padla nějaká opilost a přivedla je k zuřivosti. Výkřiky se rozléhaly celým městem, okenní tabulky řinčely. Když měla Anna poslední domy města daleko za sebou a nikdo už za ní neběžel, klesla na zem a plakala, až neměla slzy. Zkrvavená a zbitá, jak byla, vlekla se dál. Kdesi opodál silnice se trochu umyla u potoka. Šla ve dne v noci, nejedla a nespala. Vesnice obcházela, a když jí v žaludku ryl hlad, natrhala si šťovík. Největší hlad štovík utišil, ale zahnat Annin strach nedokázal.
   Do rodné vesnice se vplížila v noci, tváře propadlé a bolavá na celém těle. S duší smrtelně raněného zvířete. Teta ji vzala k sobě. A o několik měsíců později ji dohodila muži, kterému od jisté doby říkali "dědičný statkář". Potom tetička ulehla a ještě před svatbou zemřela na výron krve do mozku.
   Muž byl vysoký a plavovlasý, jemu patřil veliký statek v Haselgartenu, položený trochu stranou za vesnicí. Dokud se o Annu ucházel, býval vždy střízlivý a hodný. Vyslechl, co mu Anna říkala o svých zážitcích v Gumbinnenu, a neříkal nic. Znala ho jen povrchně, ale teta ji namlouvala, že po tom všem, co se s ní stalo v Gumbinnenu, mohla by být ráda, kdyby ho dostala.
   Vzal si od ní peníze, které jí zůstaly po prodeji rodného statku, a přikoupil ještě půdu ke svému. Když se s ní ženil, oslavovala to polovina vesnice, a Anna poprvé tajně plakala ve své světnici, protože venku mezi svatebními hosty sedělo několik mužů ve stejných uniformách, jaké měli tenkrát ti surovci v Gumbinnenu.
   Když se hosté vypotáceli, byl muž již opilý. Ale přesto pil s čeledíny dál a hulákal s nimi písničky, které Anna nikdy neslyšela. Odplížila se do ložnice, ale usnout se jí nepodařilo, protože hulákání doléhalo až k ní. A když povyk skončil, přišel on.
   Vzal si ji bez něžnosti, hrubě a opile. Dýchal jí do tváře výpary z kořalky a působil jí bolest. Ale Anna potlačila bolest a zklamání, a když bylo po všem, svlékla mu kalhoty a vyzula holínky.
   To se stalo v létě. Příštího jara měla potrat. Dal ji odvézt do Gumbinnenu, a když ji potom propouštěli z kliniky, řekli jí lékaři, že už nikdy nebude mít děti.
   "Tak co mám z tebe, ty kurvo židovská!" pozdravil ji, když se vrátila domů. Byla ještě slabá a jen s námahou se držela na nohou. Ale muž ji zahnal do chléva ke kravám, a Anna pracovala jako děvečka.
   "Teď mám dědičný statek a žádného dědice," zuřil večer, "ale dobře mi tak! Co jsem si také musel brát ženskou, kterou zkazil ten židák zubaři!"
   Pil ve dne v noci. Několik nocí ji ještě vedle sebe strpěl, ale potom jí jednou večer vyhnal do kuchyně a vzal si k sobě děvečku.
   Anna se pokoušela promluvit s ním. Neposlouchal ji. Křičela, a on ji bil. Vyspílala děvečce, a to ho rozzuřilo ještě víc. Když mu pohrozila, že se s ním dá rozvést, vysmál se jí: "Jen se opovaž! Udám na tebe ty tvé prasečiny s tím židem! Zavřou tě do koncentráku k němu!"
   Někdy zase sedávala na svém starém místečku pod vrbami u řeky. Ale už si nezpívala. A lidé z vesnice tiše vzdychali, když ji tam z dálky viděli sedávat.


   Když ho odvedli na vojnu, staré síly se v ní probudily. Nejprve propustila děvečku a potom jednoho čeledína po druhém. Ponechala si jen dva čeledíny a s těmi stačila na všechnu práci. Statek zase začal vynášet. Chovala více dobytka než dříve. Lidé ve vsi pokyvovali hlavami.
   Dověděl se, že propustila děvečku, a napsal jí, že se jednoho dne vrátí. Zatím si má sbalit kufr, a jestli je ten žid ještě naživu, on se postará, aby jí zavřeli k němu. To se stalo měsíc předtím, než dostala od roty zprávu, že zemřel hrdinskou smrtí při plnění povinností. A měsíc nato přišel na dovolenou sousedčin muž a pověděl jí historku s nákladním autem a vínem.
   Noc předtím, než Haselgarten dobyla Rudá armáda, byla nejneklidnější, jakou vesnice kdy zažila. Nikdo nezůstal ve své usedlosti. S navršenými žebřiňáky opouštěli sedláci svá stavení. Oba Annini čeledíni byli dávno pryč, když se na statku s velikým chvatem objevil vedoucí nacistické strany ve vsi a radil jí, aby si rychle sbalila věci.
   "Ti Rusové jsou hotoví ďábli! Vtrhnou sem jako potopa!"
   Anna neříkala nic. Rusy neznala, ale nacistický bonz měl na sobě stejnou uniformu jako ti v Gumbinnenu.
   "Nenechají tu kámen na kameni!"
   Anna se dívala na zem a vzpomínala, že když se vdávála, tento muž tenkrát také u nich seděl a pil.
   "A potom, co dělají se ženskýma..." zašeptal muž. Důvěrně přistoupil blíže a položil jí ruku na rameno. Obličej měl vrásčitý, zahnědlý, zuby zčernalé od tabáku. Páchlo mu z úst, kdykoli je otevřel. Díval se na Annu očima, které říkaly víc než jeho páchnoucí ústa. "Je vás pro to škoda ...!" šeptal. "Jste statečná žena. Už dlouho vás obdivují, v jakém pořádku udržujete statek. Copak vám tu nikdy nebylo smutno, tak docela bez muže ...?"
   Přimhouřil jedno oko, a Anna viděla, jak má naběhlé žíly na hlavě.
   "Obstaral jsem byt v jedné vesnici daleko na západě," šeptal. "Klidně můžete ..."
   Pomalu mu sundala ruku se svého ramene. Cítila, jak je ta ruka zvlhlá potem.
   "Bude dobře, když teď odejdete," řekla klidně, "mám ještě spoustu práce."
   "Copak vy nechcete ...?"
   "Nevím. Rozmyslím si to," odpověděla mu.


   Oddíly, které vesnici hájily, odtáhly. Anna byla od samé střelby skoro ohluchlá. Chvěla se, protože to ve sklepě nevydržela, a teď slyšela rachot tankových pásů a přes zahradu viděla, jak v dálce mizí za terénní vlnou poslední vojáci. Jen na silnici se ještě střílelo. Několik vojáků už nemohlo ustoupit a střílelo do posledního náboje. Rusové už byli ve vsi. Anna slyšela jejich hlasy a vnímala to všechno, jako by se dívala na nějaký film. Zabalená do vlňáku stála opřena o dům a nevěděla, co se teď stane.
   Na silnici zapráskalo rychle po sobě několik ručních granátů. Jakýsi chraptivý hlas vykřikl. Slyšela ruská slova poprvé a nevěděla, co znamenají. Ale přeběhl jí po zádech mráz, když je tak slyšela za plotem, který odděloval statek od silnice. Potom začaly do plotu šlehat střely a Anna se přikrčila. Strčila si cíp šátku do úst, aby nevykřikla. Venku se bojuje, to pochopila. Musí tedy ve vsi být ještě vojáci, kteří na Rusy střílejí.
   Když na dvoře vybuchl první ruční granát, vrhla se Anna na kamenné dlaždice chodby. Slyšela hřmot u vrat a také zaslechla pád, ale vojáka uviděla teprve za chvíli, když zvedla hlavu. Ležel na dvoře a krvácel z ramene. Pohyboval se jen velmi malátně a jeho přílba zachřestila o zem. Samopal mu vypadl z ruky, když přelézal plot. Zbraň padla do dvora, pažba se nárazem urazila.
   Lomoz rázem ztichl. Střelba se přestěhovala dále k vesnici. Několikrát zarachotily na silnici tanky, potom nastalo kolem statku ticho. Tu se Anna vzchopila a rozběhla se přes dvůr k Rusovi, který se jí se zarputilým výrazem díval vstříc a pokoušel se vstát.
   Zarazila se, když na ni německy vykřikl: "Jděte pryč...!" Ale zároveň viděla, že je v obličeji bledý a že musel ztratit spoustu krve. Všimla si, že jeho síly ochabují a lesk v očích slábne. "Mluvíte snad německy?" zeptala se bezradně.
   "Jděte pryč ...!"
   "Jste raněný ..."
   "Nedotýkejte se mne," výhružně ji varoval voják, "mám ještě dost síly, abych zabil deset takových fašistů, jako jste vy!" Potom klesl na zem. Ztratil vědomí.
   Jak ho dovlekla do domu, nemohla později už přesně říci. Zamazala si šaty jeho krví. Ale měla jedinou myšlenku: nesmí zemřít. Udělala to bez uvažování, a byla by udělala totéž, kdyby ten raněný nebyl Rus, ale Němec. Vysvlékla ho a obvázala mu ránu na rameni. Byla to veliká, hluboká rána; střela ho musela zasáhnout v okamžiku, kdy se vyšvihl na plot. Podařilo se jí zastavit krvácení a přivést vojáka na chvilku k vědomí. Ale ztratil příliš mnoho krve a z jeho rtů vyšlo jen nezřetelné mumlání.
   Když později prohledávaly hlídky domy a přišly také k Anně, zavedla vojáky k raněnému. Podezíravě postavili Annu obličejem ke stěně a prohledali dům. Jeden z nich odběhl do vesnice a přivedl důstojníka, který znal pár německých slov. Vyslýchal Annu a tucetkrát se jí ptal na stejnou věc. Jak ji to napadlo, obvázat ho a ubytovat ho v domě. Proč neuprchla. Kdo je její muž. Důstojník byl žid a také jí to řekl. Ostře pozoroval její tvář.
   "Pracovala jsem kdysi u jednoho žida," tiše řekla Anna. Stála ještě u stěny, ale teď už tváří do světnice, a dívala se na ruského důstojníka, jak leží v posteli, oči zavřené, a neklidně dýchá.
   "Pracovala jsem u něho až do chvíle, kdy mu všechno rozmlátili a jeho odvedli," řekla, "byla jsem u něho až do poslední minuty. Byl to jediný člověk, který byl ke mně hodný."
   Důstojník se kousal do rtů. Tiše, jako by nechtěl rušit raněného, řekl: "Až do poslední minuty. A potom jsi sebrala jeho šperky a peníze a šla jsi. Známe to všecko."
   "Ne," řekla, "neznáte všecko."
   Ale on na ni houkl: "Ticho! Ještě jsem se nesetkal s Němcem, který by byl ochoten nést odpovědnost za to, co Němci napáchali!"
   Raněný zamumlal několik ruských slov.
   "Podejte mu vodu!" poručil důstojník.
   Ponechal zde strážného, nemohli totiž raněného odnést, a ve vsi ještě žádná ambulanční auta nebyla. Strážný se usadil vedle postele a v ruce držel samopal připravený ke střelbě. Pozoroval Annu, a když podávala blouznícímu raněnému vodu, musela se z ní napít nejprve sama.


   Letci přiletěli dvě hodiny předtím, než Němci znovu zaútočili na vesnici. Jejich stroje vyly nad poli a oni stříleli na všechno, co se pohnulo. V dálce bručelo několik tankových motorů. Byly to německé tanky.
   Anna se nikdy nedověděla, zda na raněného prostě zapomněli, či snad už neměli možnost ho odvézt. Strážný udělal výhružný posunek a odběhl do vsi. Domnívala se, že chce přivézt nějaké vozidlo, kterým by raněného odvezli. Ale daleko se nedostal, protože letci kroužili nad vesnicí. Na polovině cesty mezi Anniným statkem a vesnicí se jedno ze strakatých letadel sneslo a strážný zůstal ležet u cesty. V téže chvíli už hvízdaly nad Anniným statkem první granáty. Potyčka zuřila několik hodin, ale Němci byli silnější než ruská jednotka, jež vesnici dobyla, a příští hlídka, která do Annina statku přišla, byla německá. Anna jim vyšla na dvůr naproti. Civěli na ni jako na strašidlo, a potom se ptali po Rusech. Anna zavrtěla hlavou. Neodvážila se podívat veliteli hlídky do očí, ale ten si to vykládal podstatně jinak a netrval na prohlídce domu. Jen soucitně Anně řekl: "Ubohá paní, jistě jste hodně vytrpěla. Budete-li potřebovat pomoc, přijďte do vesnice. Uvidíme, co se dá dělat."
   Nevšimla si, že dveře světnice, ve které ležel raněný, nechala otevřené. Když hlídka zmizela a ona se vrátila k Rusovi, ležel tam s otevřenýma očima a tiše se zeptal: "Proč jste to udělala? Víte, co to pro vás znamená?"
   "Chcete trochu vody?" zeptala se ho. "Mám ve sklepě ovoce a třešňovou šťávu. Chcete?"
   "Zastřelí vás."
   "Hodně vás ještě bolí rána?" zeptala se.
   "Lidé ve vsi vás udají..."
   "Ve vsi kromě mne nikdo není," řekla umíněně. "Lehněte si, nesmíte se tolik namáhat."
   Chvíli se na ni díval, potom ji požádal: "Dejte mi můj stejnokroj. Kam jste uklidila můj stejnokroj?"
   Ukázala na skříň. "Nemusí každý hned vidět, kdo tu leží."
   Přinesla mu šaty a on vytáhl z jedné kapsy pistoli a zasunul si ji pod polštář.
   "Kdy se vrátí vaši lidé?" zeptala se po chvíli. "Jak dlouho to bude trvat?"
   "Nevím."
   "Mluvíte dobře německy. Člověk by vás mohl považovat za Němce."
   "Kdysi jsem tuto řeč učíval," řekl pomalu, "dokud ještě nebyla válka. Učil jsem ji mladé, vědychtivé lidi u nás doma, aby mohli číst Marxe a Engelse v originále."
   Podívala se na něho. Viděla, jak mu na čele vyrazily kapičky potu. "Kdo je Marx a Engels?" zeptala se.
   Odpověděl po dlouhém mlčení. "Byli to Němci," řekl, "myslel jsem si, že budete znát aspoň jejich jména."
   "Ne," zavrtěla hlavou, "neznám je. Nechtěl byste něco sníst? Musíte nabrat síly."
   "V kapse mám hrstku slunečnicových semínek," řekl, "ta byste mi mohla podat. My Rusové rádi jíme slunečnicová semínka."
   Podala mu je, ale on byl příliš slabý, aby je mohl louskat. Padala mu z ruky, a když to Anna viděla, louskala slupky v prstech a dávala mu jádra do úst.
   Bylo tma a elektrický proud nešel. Ale Anna by stejně byla nerozsvítila. Vnutila mu trochu ovoce a třešňové šťávy zředěné vodou. Zeptala se ho: "Musím se i teď ještě napít vody, než vám ji podám?"
   Neodpověděl. Díval se na ni, přestože v šeru už nemohl přesně rozeznat její tvář.
   Venku bylo tišeji. Z dálky sem doléhal hukot děl. To mohly být tanky. Chvílemi se obloha rozzářila, to když došlo k nějaké větší explozi. Ve světnicí bylo ticho.
   "Kde budete spát?" zeptal se náhle. "Tohle je vaše manželská postel..."
   "Ano, tohle je má manželská postel," řekla, "a když budu unavená, tak si na chvíli lehnu na druhou stranu vedle vás, abych slyšela, kdybyste něco potřeboval."


   "Ten večer," tiše řekla Anna, "jsem ti to chtěla povědět. Ale potom jsem to přece neřekla. Nevím proč. Věděla jsem. že bys pochopil, proč jsem ho vzala k sobě a neprozradila. Ale přesto jsem to neřekla ..."
   Slyšeli ho, jak ve své komoře chodí sem a tam. Bindig se trochu nadzvedl. Byl slabý. Horečka polevila a jeho údy se přestaly třást zimnicí. Měl hlad, ale neříkal nic, protože nechtěl, aby vstala a donesla mu něco k jídlu. Chtěl jí mít každou vteřinu vedle sebe.
   Zado mu přinesl čokoládu a cigarety. Pokusil se zapálit si cigaretu a také se mu to podařilo. Vzplanuvší zápalka na chvilku ozářila jeho tvář. Byl bledý, okolo očí měl temné stíny. Ale zápalka hořela jen několik málo vteřin. Když opět nastala tma, řekla Anna: "Měl bys spát. Spánek je dobrý. Tak dlouho bys měl spát, až bude všemu konec. Konec horečky a slabosti a vůbec celé té války ..."


   Do lazaretu ho neposlali. Kdo se v té době dostal do lazaretu, ten už se ke své jednotce nevrátil. Když se uzdravil, strčili ho někam, kde zrovna chybělo pár lidí. V ničem už nebyl pořádek, jen chvat. Timm to všecko vypočítal velmi prostě. Kdyby poslali Bindiga do lazaretu, byl by pro rotu ztracen. Bude-li mít tady v Haselgartenu pár dní klid, je docela dobře možné, že se zotaví i bez přičinění lékaře, a když ne, mohou ho stále ještě odvézt do lazaretu a ztráta pro rotu nebude o nic vetší, než kdyby ho tam byli poslali hned.
   Bindig se rychle zotavoval. Měl tvrdě vytrénované tělo. Netrvalo ani tři dny, a byl z nejhoršího venku. Cigaretu vykouřil s chutí, a to už věděl, že má vyhráno. Ale nevěděl, co se má stát dál. Do jeho mozku se zavrtávaly mučivé myšlenky. Co se stalo, nemohl říci nikomu, ani Zadovi. Měl jen Annu a už nikoho.
   "Měla jsem strach," řekla tiše Anna. Nepohnutě ležela vedle něho ve tmě, jejíž hustou čerň trochu jasnilo slabounké jiskření sněhu pod okny.
   "Strach ..." opakoval bezmyšlenkovitě.
   "Ano. Strach o sebe a strach, že najdou Georgie."
   "On se jmenuje Georgij?"
   "Georgij Varazin."
   Vyfoukl dým cigarety do tmy. Potom otočil hlavu a podíval se na ni. Nad nimi bylo stále ještě slyšet Rusovy kroky.
   "Kdyby na to přišli, postavili by ho ke zdi, jeho i tebe."
   Žena se trochu pohnula. Bindig slyšel, jak dlaněmi uhlazuje peřinu.
   "Vždycky jsem to věděla," slyšel ji říkat, "ale nebyla bych ho prozradila za nic na světě. Trvalo dlouho, než se mu rána zahojila. A já jsem se kolikrát chvěla, když sem přišel někdo z vašich. Na mou duši, že bych byla viděla radši, kdyby to byli Rusové ..."
   "Proč jsi to vlastně udělala?"
   "Proč?" Chvíli bylo úplné ticho. Potom žena pomalu a rozvážně řekla: "Protože na světě je dost bídy a utrpení. A protože nejsem voják, ale žena, a protože je mi líto každého člověka, který musí zemřít. Proto."
   "Je válka!" řekl.
   "Georgij mi jednou řekl, že tuhle válku nevyvolali Rusové, ale Němci. Hitler ji vyvolal. A takové chlapce, jako jsi ty, obelhávali tak dlouho, až v nich probudili jedinou ctižádost: stát se hrdiny. To bylo tenkrát, když jste se vy dva ke mně přišli najíst. Když jsi chtěl otvírat tu plechovku svým nožem. Georgij tenkrát řekl, že to je strašné, co z vás udělali ..."
   "Je to ale lidumil," řekl Bindig, "mudrc, který všecko chápe a všecko odpouští. Možná, že by mne ze samého soucitu adoptoval!"
   "Jsi nemocný," vzala ho za ruku a pevně ji stiskla, "neměl by ses přít, ale spát..."
   "Nejsem nemocný!" vzepřel se umíněně. "Ale nesnáším lidi, kteří kolem sebe rozhazují samou moudrost. Nemám rád, když se se mnou zachází jako s malým dítětem, protože nás setsakramentsky brzy odnaučili cítit se dětmi ..."
   Neodporovala mu, a také on mlčel. Zamáčkl cigaretu a díval se do tmy. Potom se váhavě zeptala: "Ty jsi ho zbil?"
   "Zabránil jsem mu, aby na mne vystřelil. Je sice moudrý, ale mně je to celkem jedno, jestli na mne střílí mudrc nebo blázen. Bráním se oběma."
   "Proboha!" řekla, "možná, že bych byla přišla domů a našla tu tvou mrtvolu. Na to už nesmím ani pomyslet."
   "Jen na to klidně mysli!" zasmál se tiše. "A nemusíš si dělat starosti. Mnoho toho sice o životě a o světě nevím, jen to, co se člověk doví z knih. Ale zato znám sedm různých způsobů, jak zabít holýma rukama."
   "Kdyby už chtělo to šílenství skončit," řekla. "Jen ten kousíček života člověk má a neví, kterého dne mu ho vezmou. Celý ten život byl jen kus špíny. A ani ten kus špíny člověku nenechají!"
   Vztyčila se a naklonila se nad ním. Rozeznával obrysy jejího těla. Cítil teplo, které vyzařovala, viděl, jak pohybuje rty.
   "Vždycky jsem byla sama," řekla, "jako dítě a jako děvče, i jako žena. Vždycky to bylo stejné. Byla jsem sama jen s tepem svého srdce. A od nedávna mám strach, že se mi jednou nevrátíš. Je mi, jako bych celý svůj život byla přivázána na mučidlech. Pořád jen strach a nenávist, a troška naděje. A teď už jen strach. O tebe."
   Pohladil ji po vlasech a nechal ruku ležet na jejím rameni. "Jestli objeví, co se v tomhle domě děje, umřeme všichni tři ve stejnou hodinu," řekl. "U některé zdi tady ve vsi, okolo které jsme stokrát prošli. Anebo u některé zdi v tom hnízdě, kde je divizní štáb a polní četnictvo."
   Hlava jí klesla na jeho prsa. Cítil, že pláče, a kousal se do rtů.
   "Můj Bože," šeptala, "můj Bože na nebi, jsi-li, proč nedopustíš, aby tohle šílenství skončilo?"
   Náhle si vzpomněl na pistoli, kterou vzal Rusovi. Tiše se zeptal: "Kam jsi dala tu pistoli?"
   "Byly to dvě pistole," řekla, "jednu máš v kapse."
   "A ta druhá? Ta toho Rusa?"
   "Dala jsem mu ji."
   Ležel naprosto tiše. Ani rukama nepohnul. Jen se zeptal: "Po všechny dny, co jsem tu ležel, měl zbraň?"
   "Ano," řekla prostě, "měl." Po chvíli chvatně dodala: "Nemusíš se bát. On tě nezastřelí."
   "Nemám strach. Ale nebylo rozumné dát mu zbraň."
   Tiše řekla: "Ne. Bylo to rozumné. Vždyť on nevystřelí na tebe, ani na nikoho jiného. Má pistoli a potřebuje ji, protože kdyby ho chytili, mučili by ho. Proto potřebuje pistoli. On ví, že ty ho neprozradíš, a nebude na tebe střílet."
   "Věříš mu hodně."
   "Dá se mu věřit."
   "To je právě to," řekl zmučeně, "jemu se dá věřit, a sám sobě už člověk nevěří."
   "Žijeme v strašné době," řekla. Poznal, že zase pláče. Chvíli tiskl její hlavu k sobě, jako by ji tím mohl utěšit. Ale potom už nemohl dál mlčet. Nemohl už ji tak ve tmě držet v náručí a cítit, jak pláče.
   "Je to prokletá doba," vybuchl. "Horší než všechny jiné, které kdy byly! Ale kdo ji udělal? Ty? Nebo já? Už jako dítě jsem se nerad dával bít za věci, které jsem neudělal. A ví Bůh, není to má vina, že přišly takové časy. Jen se na mne podívej! Jak jsem starý? Kdybych se chtěl oženit, potřeboval bych k tomu svolení rodičů. Ale několik tuctů lidí už jsem zabil. Je to má vina? Jsem snad takový mudrc, že jsem už jako dítě měl všecko vědět líp než ti, co mne vychovávali? Já jsem tuhle dobu neudělal, ani tuhle válku, já jsem nerozdělil lidi na křesťany a pohany a Němce a Rusy a nacisty a komunisty! Já jsem se ještě učil abecedu, když to všecko, co se dnes děje, už bylo dohodnuto. Viděl jsem staré pobíhat v těch hnědých fraccích, a ti pro mne byli souhrnem vší životní moudrosti. Předříkávali mi, co jsem potom musel opakovat, a dali mi básně do ruky a na prvního máje prapor s hákovým křížem. Kde byli moudří této doby? Nehledal jsem je, protože jsem nevěděl, že nějací jsou. A oni za mnou nepřišli, až jsem byl zralý pro vojenskou službu. Tam ze mne udělali hrdinu, ať už chci nebo nechci. Nikoho z nás se neptali. Poslali nás sem, vycvičili a vyzbrojili. Ale kdo je tím vinen? Já? Nebo ty? Každý z nás musí tu knihu se sedmi pečetěmi rozlousknout sám. Každý sám pro sebe. Většina to nikdy neudělá, a když už to udělá, nebude moci nic změnit. Nebo snad znáš nějaké východisko?"
   Pomalu zavrtěla hlavou. Nad nimi bylo stále ještě slyšet Rusovy kroky.
   "Mne se neptej," zaprosila tiše, "já odpověď neznám. Já ti nemohu odpovědět na nic z toho všeho ..."
   Na frontě se střílelo. Musely to být těžké kalibry, protože chatrně pospravované tabulky v oknech se duněním výbuchů rozdrnčely.
   "Spi," tiše řekla Anna Bindigovi, "spi, jestli můžeš. Jsme to my, komu tahle válka a celá tahle prokletá doba vzala jejich štěstí. My, a ten nahoře také. Každý z nás o ně přišel jinak. Řekl mi to. Jemu jsme je vzali my. Aniž jsme to chtěli. My jsme přinesli neštěstí jiným. Ale i sami jsme nešťastní..."
   Tiše leželi. Nad nimi kroky a venku dunění dělostřelby. A bílá noc s modrými stíny, bezhvězdná. V této světnici nebylo slyšet výkřiky raněných, nebylo vidět zpocené obličeje dělostřelců. Až sem rachot kulometů nedoléhal, a krev, jež barvila sníh, byla daleko. A přesto bylo všecko v této světnici s chvějícími se střepy v okenních rámech a v krocích Rusa a v ženě tiše plačící na rameni vyčerpaného, zmateného, zdrceného vojáka.