8. ZABILI JSME HARMONIKU
 

  

   Nácvik akce byl tentokrát jen krátký. V jedné letištní hale jim podle leteckých snímků, pořízených průzkumem, v několika bednách s piskem vytvořili plastický obraz území, do kterého měli seskočit. Jakýsi major, kterého předtím nikdy neviděli, vysvětlil úkoly, které měly splnit tři skupiny. Potom je rozdělili a poslali na cvičiště přibližně odpovídající terénu, ve kterém měli operovat. Cvičili dva dny, potom dostali výzbroj a výstroj a bílé maskovací obleky. Přečetli jim rozkaz k akci a poručík Alf ještě před startem letadel odjel zpátky do Haselgartenu.
   Pět mužů letělo s úkolem zaujmout místa na okraji spojovací silnice a zadržet některé štábní vozidlo. Cílem této akce bylo zajmout nějakého štábního důstojníka, ze kterého chtěli vyždímat informace o plánech ofenzívy.
   Druhá skupina pěti mužů, mezi nimiž byli i dva železničáři, měla přepadnout posádku hlavního hradla jedné malé železniční stanice, kde se křížily dvě trati, s cílem přivodit srážku dvou transportních vlaků.
   A konečně třetí skupina, k níž patřili Zado a Bindig a kterou vedl Timm, měla za úkol najít v nepřehledné lesnaté krajině dobře maskované skladiště střeliva, a až splní tento úkol, zničit minami, které si vezla s sebou, co největší počet vozidel.
   Stalo se poprvé, že takovými úkoly byly pověřeny současně tří skupiny, jež měly operovat poměrně velmi blízko sebe. Mezi vojáky to vyvolalo rozmrzelost, protože každý z nich věděl, že na úspěch má vyhlídku jen taková akce, na které se podílí co nejmenší počet mužů.
   Startovali za mrazivě jasné hvězdnaté nocí. Vítr hnal řídký, krupičkovitý sníh po letišti, a vojáci si pozapínali kombinézy a pod přílby si natáhli tenké hedvábné kukly. Měli na sobě bílé maskovací obleky. Přílby a řemení, zbraně a výstroj měli nastříkané na bílo. Oba letouny rychle vystoupily do výše několika tisíc metrů a potom zamířily na východ. Všechny tři skupiny byly vysazeny těsně po sobě do osamělé lesní krajiny s množstvím jezer a vodních toků.
   Vojáci mlčky sbalili padáky a zahrabali je. Miny a několik dalších přístrojů vyňali z pouzder a rozdělili. Bílé postavy, které se téměř vůbec neodrážely od zasněžené krajiny, se potom ponořily do lesního šera. Nebylo slyšet ani hlásek, a zasněžená, křovinami porostlá planina, na kterou seskákali, byla právě tak tichá jako předtím. Ale obloha se pokryla těžkou vrstvou nízko plujících mračen a o hodinu později začal padat sníh.


   Když Bindig odhrnul větev, jež mu visela před obličejem, mohl vidět strážného, stojícího pod "hříbkem". Byl to malý, zavalitý voják se širokým, mongolsky vypadajícím obličejem a šikmýma očima. Z Bindigova úkrytu se k němu lehce dalo dohodit kamenem, a Bindig mu nevběhl do rukou jen proto, že voják kouřil tlustou cigaretu a Bindig ještě včas ucítil její pach.
   Byl unaven. V posledních nočních hodinách se dostával kupředu jen pomalu, krok za krokem. K ránu sníh už nepadal tak hustě. Zato mráz zesílil. A ačkoliv jim říkali, že kombinéza, kterou měl na sobě, je nepromokavá, Bindig mrzl, protože mu příliš mnoho sněhu na její látce roztálo a opět zmrzlo. Tkanina byla tvrdá a tuhá. Bindig byl v pokušení vyskočit a několika rychlými, svižnými pohyby aspoň na pár minut zahnat ohavný pocit zimy. Ale přesto zůstal nepohnutě ležet za větví obalenou sněhem, protože kousek před ním stál strážný, zachumlaný do těžkého prošívaného, jistě teplého pláště. Na hlavě měl kožešinovou čepici, z níž volně visely klapky na uši, a byl naprosto bdělý; z jeho pohybu to bylo vidět.
   Postavili mu "hříbka", pomyslel si Bindig. To dělají jenom tam, kde se pevně zařizují na delší dobu. Je to tedy strážný, žádná hlídka. Ale je to strážný toho skladiště, nebo není? Jestli k tomu skladišti patří, mělo by je být odtud vidět. Odtáhl větev daleko stranou, aby se mohl podívat kolem sebe. Ale za strážným nebylo nic než vysoko zasněžený smrkový les. Po chvíli si všiml, že od "hříbku" vede úzká udupaná stezka mezi stromy. Opatrně zatáhl za zadrhovací závěr náprsní kapsy a podíval se na mapu. V okolí tu žádná cesta nebyla. Několik set metrů za místem, kde stál strážný, byly zakresleny dvě velké mýtiny, mezi nimiž probíhala silnice.
   To může být jen jedna z těch úzkých okresních silnic. Snad dokonce ani ta ne, ale něco jako lesní cesta, jen poněkud širší, než obvykle bývají. Ale proč nestojí strážný u té silnice, nýbrž tady? Nemohl se rozhodnout, co udělat. Kromě toho ho trápil hlad a měl mučivou chuť na cigaretu. Vytáhl z kapsy tabulku čokolády a vsunul si ji do úst. Musím odtud zmizet, říkal si. Není tu nic, než ten strážný. Musím na tu silnici, a jestli tu v okolí vůbec nějaké skladiště střeliva je, budou na silnici vozidla, která tam pojedou.
   Pomalu se plazil zpět. Samopal si zavěsil kolem krku a řemen utáhl tak, že mu zbraň ležela těsně na těle. Když už byl od strážného dost daleko, aby se mohl nepozorovaně zvednout, vzal jí do ruky a plížil se dál. Ale daleko se nedostal, protože náhle uslyšel hlasy, a když se doplížil blíže, uviděl dalšího strážného. Právě ho střídali.
   Kolem poledního se konečně dostal blízko k silnici, vedoucí mezi oběma velkými mýtinami. Ale ani nemusel slyšet vozidla, která tu jezdila jednotlivě í v celých kolonách, protože už když obcházel řetěz strážných v místech, kde byl smrkový les řidší, uviděl skladiště.
   Bylo to veliké, do šířky se rozkládající skladiště, jež se prostíralo po obou mýtinách vpravo a vlevo od silnice. Ale nikde nebylo vidět žádnou stavbu. Ještě než přišly mrazy, vykopali ruští vojáci do země jámy, které pokryli větvemi a plachtovinou. Teď to všechno zakryl sníh, a nebylo lepšího maskování než tento bílý, neposkvrněný příkrov. Ani fotografie pozorovacího letounu by nemohla povědět nic o tom, je-li pod vrstvou zmrzlých krystalků nějaké vojenské zařízení.
   Bindig si přesně zakreslil, kde strážní stáli. Byli rozestaveni v hustém řetězu kolem skladiště, a stráže byly ubytovány v podzemních úkrytech, jež měly východy na okraji lesa, mezi prvními smrky. Jen na silnici bylo živo. Zastavovala tam vozidla. Jednou přijela kolona krytých aut. Z podzemních úkrytů vylezlo několik postav a odnášelo bedny z vozů. Bindig se díval, jak skládají náklad do připravených jam a přikrývají jej plachtovinou a sněhem. Bylo to jedno ze skladišť, v nichž se ukládalo střelivo pro ofenzívu. Bindig si lámal hlavu nad tím, jak se štáb divize dověděl, že mají skladiště hledat právě tady.
Teď už nebylo tolik zima jako v dopoledních hodinách. Přes poledne zasvitlo slunce - místy tálo a kapalo se stromů. Ze skladiště k němu vítr zanášel útržky hudby. Kdesi muselo hrát rádio. Bindig slyšel chvílemi zpívat jakýsi soprán, ale byl příliš daleko, aby rozeznal slova.
   Vlastně tu už neměl co dělat. Skladiště našel a také už věděl, jak daleko se rozkládá. Mohl je přesně zakreslit na mapě, kterou dostal na cestu. Skladiště se rozprostíralo po celé ploše obou mýtin, a po silnici jezdila jen vozidla, jež měla co dělat ve skladišti. Dohadoval se, že jde o dělostřelecké náboje, protože bedny byly dosti veliké; musely být i těžké, když je vojáci k jámám, do kterých je ukládali, vozili na sáňkách.
   Je to primitivní způsob uskladnění střeliva, uvažoval Bindig. Zároveň ale pochopil, že toto skladiště se dá jen velmi těžko zničit ze vzduchu, i když je jeho poloha velmi přesně známa. Jámy byly daleko od sebe. Kdyby padla puma mezi ně, natropila by jen nepatrnou škodu. Bylo by nutno shodit celý koberec pum, aby bylo skladiště citelně zasaženo, a úspěch by přesto byl nepatrný.
   To je to, čemu my říkáme primitivnost. Vypadá to tak primitivně, až by člověk věřil, že to dělají poprvé v životě. Ale oni přesně vědí, proč to dělají takhle a ne jinak. Jsou praktiky této války. Neměli čas vypracovat pro ni nějakou teorii. Prostě se museli bránit, a zároveň se naučili tak dobře udeřit, že z jejich praxe se stala teorie. A také teorie skladování dělostřeleckých nábojů nedaleko postavení těžkých baterií. A ta vypadá takhle. Pomalými, opatrnými pohyby se Bindig odplazil trochu hlouběji do smrčiny. Tam vytáhl mapu a kolem místa, na kterém se rozkládalo skladiště, tužkou nakreslil silnou čáru. Zakreslil ještě postavení strážných, které viděl, a když s tím byl hotov, přemýšlel, kde by strávil zbytek času. Letoun měl přiletět ve tři hodiny v noci a místo, kde je měl vzít na palubu, leželo jen několik málo kilometrů za lesem.
   Když měl strážné za sebou, dal se směrem k okraji lesa, odkud přišel. Pohyboval se vpřed přikrčený a jen velmi pomalu, často se na delší dobu přitiskl do sněhu, naslouchal a očima pátral v krajině před sebou. Když náhle objevil stopu lidských nohou, zůstal nejprve celé minuty nepohnutě ležet, než se připlížil blíže a prohlédl si ji. Šlépěje se vtiskly hluboko do měkkého sněhu, a jak bylo vidět, pocházely od bot, jaké nosil on sám. Otisk gumové podrážky nepřipouštěl pochybnost. Když do šlépěje vložil ruku, zjistil, že stopa je čerstvá. Sníh byl na okrajích ještě sypký. Od chvíle, kdy tu voják prošel, ještě neumrzl. Stopa nemohla být starší než půl hodiny. Bindig vlastně neměl důvod sledovat ji, ale přesto to udělal. Skladiště objevil. Jestli stopa patří někomu, kdo je stále ještě hledá, bude mu moci povědět, aby si ušetřil námahu. A ve dvou se dalo spát. Jeden by hlídal a druhý by se mohl bezpečně uložit ve vlhkých, polozmrzlých šatech do sněhu a spát. Stopa se neustále vzdalovala od skladiště. Chvílemi se ztrácela na kusu umrzlé půdy, ale Bindigovi se vždy podařilo znovu ji najít. Když už došel skoro k okraji lesa, zůstal náhle stát a instinktivně se přikrčil. Nebylo nic vidět a ani jediný zvuk se neozval, ale on přesto cítil, že je nablízku nějaký živý tvor. Na tento svůj pocit se mohl spolehnout; ještě nikdy ho neoklamal. Byl si jist, že je někdo nablízku, ale naprosto to nemusel být ten, jehož stopu sledoval.
   Dlouho zůstal nepohnutě sedět, přitisknutý k úzkému kmenu smrku. Otáčel hlavu a naslouchal. Nedělo se nic. Pomalu se plazil dál. Les byl v těch místech řidší a o několik set metrů dál před ním ležela malá zasněžená paseka. Slunce stálo už trochu níže a svítilo Bindigovi do tváře, takže z posledních stromů před pasekou viděl jen obrysy. A potom spatřil postavu, jež se mezi těmito siluetami pohybovala. Plížila se po vnějším okraji paseky a dávala bedlivý pozor, aby nevstoupila na neposkvrněnou zasněženou pláň, na které nebylo kde se skrýt. Ve stejném okamžiku poznal Timma. Musel už být na zpáteční cestě.
   Bindig nevěděl, má-li se radovat, že se s ním setkal, anebo jít raději dál sám. Ale přece jen se rozhodl, že na něho zavolá. Počkal, až se Timm dostal na protilehlý okraj paseky, a potom zůstal ještě chvíli dřepět na svém místě, až si byl jist, že Timmovi nikdo nejde po stopě. Teprve potom se vydal za ním, a až když se k němu dostal hodně blízko, tiše na něho zavolal.
   "Tak co . . .?" přivítal ho Timm. "Najít ženskou je lehčí než najít muniční skladiště, co?"
   Bindig vytáhl z kapsy mapu a podal mu ji.
   "Tady je skladiště. Ty křížky jsou strážní."
   "I hele..." vyjelo z Timma, "ty jsi to našel?"
   "Všecko."
   "A nikoho jsi při tom neodpravil?"
   Bindig zavrtěl hlavou. Sedli si na bobek mezi několik nízkých smrků a Timm si dopodrobna prohlédl záznamy na mapě.
   "Člověče..." zabručel potom, "vždyť je to hned vedle!"
   "Chceš si to taky prohlédnout?" zeptal se Bindig, "já tě tam dovedu..."
   "Děkuju." Timm se zašklebil. "Mně stačí pohled na mapu. Jak si to tam zařídili?"
   Bindig mu popsal skladiště. Timm přikývl a strčil Bindigovu mapu do kapsy.
   "V pořádku," řekl. "A teď jsi na sebe náramně pyšný, co?"
   "Mám hlad," vyhýbavě odpověděl Bindig, "a cigareta by mi taky udělala dobře."
   "Nejsi spokojený, co?" zeptal se Timm. "Nemohls nikoho odpravit, a tak nejsi ve své kůži. To chápu. Ale my dva spolu ještě dneska pár mrtvol naděláme, na to se spolehni!"
   Zamrkal na Bindiga, jako by mu byl právě slíbil nějakou obzvlášť zajímavou zábavu. Jeho obličej dostal v tom okamžiku krutý výraz.
   "Mám hlad," řekl Bindig. Zatáhl za zdrhovadlo na kapse kalhot a vytáhl z ní balíček koncentrovaných potravin, ve kterém byly slané sušenky, lisované sušené ovoce, ovocné řezy, jako kámen tvrdý suchý salám a čokoláda. Bez chuti jedl jedno po druhém. Ovocné řezy chutnaly odporně sladce.
   "Jen kdyby do toho prevítu nedávali tolik cukru," řekl Timmovi, "polovička by taky stačila."
   "Cukr je dobrý pro lidi, jako jsme my," řekl Timm. "Je dobrý pro nervy."
   "Tak by měli dát do balíčku pár kostek cukru. Takhle to skoro není k jídlu."
   "Jen papej cukříček," šklebil se Timm, "dneska sis ho zasloužil. A ještě ho budeš pro ty své nervy náramně potřebovat."
   "Já žádný cukr nepotřebuju. Mně fungujou nervy s cukrem zrovna tak jako bez něj. Radši by ho měli dávat škrabákům na divizi."
   "Che..." tiše   se   zasmál   Timm,  "svobodník  Bindig ráčí mít vztek na škrabáky! To je mi docela nové. Proč si vlastně nikdy s sebou nebereš nějaký chlast? S kořalkou se ten krám totiž dá docela dobře jíst."
   "Já kořalku skoro vůbec nepiju," řekl Bindig.
   "No ovšem, když jde o tvou vlastní! Ale já ti dám napít z mého." Z kapsy na lýtku vytáhl malou plochou lahvičku. Právě takovou, jakou i Zado stále nosil v kombinéze. Bindig ji přiložil ke rtům a ostrým nápojem spláchl chuť ovocných řezů.
   "Ty nemáš hlad?" zeptal se Timma a rozkašlal se. Timm zavrtěl hlavou. Zapálil si cigaretu a řekl: "Zatím nemám." Zamyšleně odklepal popel z cigarety a mluvil dál.
   "Tak jsem se zase jednou podíval, jak jste na tom vy všichni s vyznamenáním. Měl bych to dělat častěji. Nevypadá to nijak špatně. Když například jistý Bindig dneska získá ještě jeden záznam o boji zblízka, je zralý na bronzovou sponu za boj zblízka. Co ty na to?"
   "Hm..." nejistě zamručel Bindig. "Já jsem to tak přesně nepočítal."
   "Ale já jo."
   "Tak to asi bude souhlasit."
   "Taky že souhlasí. Zadovi chybí ještě tři dny na stříbrnou."
   "A jak jsi na tom ty?"
   "Teď zbledneš závistí," zašklebil se Timm, "ale já potřebuju už právě jen dnešní den na zlatou."
   "Ach ták," řekl Bindig, "proto chceš ještě dneska něco podnikout. Bez rozkazu, abych tak řek..."
   "Uhádls." Timm přimhouřil jedno oko a zamrkal na něho, "ty a já. Až se vrátíme, může nás Alf navrhnout k vyznamenání. A proto odtud teď zmizíme a budeme koukat, aby se to tu trochu rozhýbalo."
   "Bez ostatních?"
   "Ostatní budou zatím dál hledat skladiště. Až toho nechají, budou utahaní. S utahanýma lidma se nedají nadělat žádné mrtvoly. Ale my dva teď chňapneme miny a vyrobíme tu nějaké to peklíčko! Jasné?"
   "Pro mne a za mne." Bindig nic nenamítal, protože tento dobrácký, žertovný Timm, který tu leží naproti němu v lese za sovětskou frontou, se promění nejpozději zítra zase v Timma, který má v ruce nit života každého jednotlivce u roty.
   Byl bych udělal líp, kdybych byl za ním nechodil a nevolal na něho, pomyslel si Bindig. Nejrozumnější bylo někam si zalézt a počkat, až se setmí, a potom se vypravit ke shromáždišti. Tím mohlo pro mne všecko skončit. A teď abych vlezl do všeho, co si Timm vymyslí.
   Najednou si vzpomněl na Annu. Kousal se do rtů a myslel na to, co mu Timm říkal o sponě za boj zblízka. Někdy mu bylo zatěžko zabíjet, zvláště v posledních měsících, protože způsob, jakým zabíjeli vojáci průzkumné roty, mu prostě připomínal vraždu; protože si říkal, že mezi vojáky a vrahy musí být nějaký rozdíl.
   Ale nikdy mu nebylo zatěžko nasadit vlastní život. Vychovali ho k tomu, aby mu to nebylo zatěžko. Až teď se dostavil ten podivný pocit. Přepadl ho poprvé, ten ochromující, tísnivý pocit. Nejraději by byl zalezl někam do podrostu až do chvíle, kdy měl letoun přiletět.
   Ale teď tu naproti němu sedí Timm a v jeho obličeji se zračí všechen ten ledově chladný klid, se kterým má v úmyslu provést svůj plán. Obličej před ním už se neusmíval. Timm měl mnoho tváří, ale přitom zůstával stále týž. Teď zase před ním seděl ten, kterého Bindig znal jako Klause Timma a o kterém nevěděl, má-li ho proklínat, anebo milovat, protože tento Timm ho vychoval, naučil zabíjet a spoustě různých jiných věcí, jež mu doposud umožnily zachovat si život. To byl Timm, jak ho znal od železničního strážního domku při poslední akci, Timm, který v letounu srazil malého vrchního číšníka. Ten Timm, kterému při nácviku boje zblízka žádné bodnutí do slaměného panáka nebylo dost přesné a jisté. Byl to Timm, a Timm byl učitel a bůh a vůdce a matka, a někdy kamarád. Bindig ho nemohl milovat, protože se mu hnusil. A nedokázal ho zabít, protože se ho bál.
   "Pojďme …" uslyšel, jak říká.
   Bindig přikývl. Díval se, jak Timm zamačkává cigaretu, a řekl: "Toho strážného jsem prve objevil jen proto, že kouřil. Kdo ví, jestli bych si ho včas všiml, kdybych neucítil machorku. Radši bychom tu neměli kouřit..."
   "Pojď," vybídl ho Timm, "bude nám trvat skoro hodinu, než se dostaneme k místu, kde jsou schované miny."
   Když vyšli z lesa, krajina před nimi začala být přehlednější. Osady tam nebyly žádné, jen tu a tam zasněžená cesta a v dálce silnice, ze které k nim chvílemi dolehl zvuk motorů. Opět se ochladilo, ale obloha zůstala jasná. Jednou se Timm na chvilku zastavil, vytáhl nůž a uřízl několik smrkových větviček. Vzal z kapsy kousek provazu a větve svázal. Provaz držel v ruce a svazek větví táhl za sebou po sněhu a tak zametal stopy. Když procházeli kolem jezírka, jehož hladina byla čistá a beze sněhu, řekl: "Dobře, že se drží mráz. Jinak by žádná mašina nemohla přistát..."
   Přešli přes jedno z jezer a na větrem ofoukaném ledu nezanechali jedinou stopu. Na druhém břehu předal Timm provaz s větvemi Bindigovi a šel napřed.
   "Táhni to za sebou. Odteďka nemusí nikdo vidět, že tudy někdo šel."
   Hodinu šlapali sněhem, a neozýval se jediný zvuk kromě tichého šumotu větví za Bindigovými zády. Krajina, kterou procházeli, byla plochá a jen mírně zvlněná. V dálce stály lesy jako zasněžená stěna a šikmé sluneční paprsky dodávaly zamrzlým hladinám jezer červenavý přísvit.
   Když se stmívalo, došli ke skrýši, ve které ležely miny. Bylo to pět krabic s trhavinou, jež dohromady měly účinek asi dvou talířových min. Timm podal Bindigovi dvě krabice a sám si naložil zbývající tři. Miny nebyly těžké a jako všecko, co měli s sebou, byly nastříkány na bílo. Timm se dlouho nezdržel. Pobízel ke spěchu: "Tak rychle, musíme koukat, abychom se dostali na silnici ..."
   Jezero, na kterém mělo v noci přistát letadlo, bylo pokryté silnou vrstvou ledu. Led byl dosti silný, aby je unesl, vítr s něho odvál minulé noci čerstvě napadaný sníh.
   "Je to dobré..." řekl Timm, když došli kousek po břehu, "oni už si najdou správné místo k přistání."
   "Jestli přijde obleva, tak s tím bude konec," mínil Bindig. "Potom už tu žádné letadlo nebude moct přistát."
   "Tak to uděláme jako dřív," prohlásil Timm, "půjdeme pěšky a uděláme si díru do fronty."
   Udělat si díru do fronty znamenalo projít postaveními Rudé armády. V minulosti to provedli několikrát.
   Postavení Rudé armády byla často dosti řídce obsazena lidmi. Většinou neměli pevný systém, který by se skládal ze zákopů. Vojáci leželi v malých, hlubokých děrách v zemi, které si kopali v dosti velkých vzdálenostech od sebe.
Bindig vzpomínal, jak tímto způsobem naposledy přecházeli frontu. Když se skupina nepozorovaně proplížila týlem ke shromáždišti vozidel a trénem a mezi dělostřeleckými postaveními, dva z nich lezli napřed. Přepadli vojáky ve dvou sousedních střeleckých okopech a nehlučně je zabili. Tak vznikla ulička, kterou se skupina mohla nepozorovaně prokrást linií fronty. Bindig o tom státe ještě přemýšlel, když uslyšel, jak Timm říká: "Ty se můžeš na oblevu jen těšit! Aspoň budeš tu a tam moct některého v té díře odpravit a přijdeš si na své...!"


   Propracovali se až k silnici. Ale na silnici byl tak silný provoz, že na pokládání min nebylo ani pomyšlení. Timm proto vedl Bindiga kus nazpět, až narazili na úzkou, vysoko zasněženou a málo frekventovanou lesní cestu, vedoucí od hlavní silnice kamsi do týlu.
   "Tohle je ono," spokojeně prohlásil Timm, "tady si kliďánko uděláme ohňostroj a na hlavní silnici o tom ani neuslyší!"
   Vlevo i vpravo byl hustý smrkový les, na okrajích silnice přecházející v houštiny. Šli, až měli hlavní silnici několik kilometrů za sebou, a potom prohledali okolí do všech stran. Nikdo tam nebyl. Ale náhle zaslechli z dálky hluk motoru, a brzy nato viděli, jak si k nim ohmatávají cestu štěrbinovité reflektory nějakého vozidla. Byl to nákladní vůz, pomalu se pohybující vpřed v hluboce vyjeté stopě zasněžené vozovky, prosupěl okolo nich tak blízko, že mohli vidět v kabině řidiče.
   "Škoda," bručel Timm, když vozidlo zmizelo, "ten by se nám hodil. To mohlo být sousto..." Zdvihl krátkou rovnou větev a připevnil na ni miny. Přivázal jednu k druhé a na konci větve uvázal kus tenkého, pevného provazu, kterým odpoledne svázal smrkové větvičky. Potom vystoupil s náloží na vozovku a na opačné straně ji zahrabal do kyprého sněhu. Když se vrátil, měl provázek v ruce. Stáhli se tak daleko do lesa, jak jen provaz stačil. Potom Timm šňůru napjal, udělal si na zemi znaménko a řekl Bindigovi: "Leží přesně na dvě dlaně od projeté stopy. Až pojede příští vozidlo, přitáhneme šňůru o dvě dlaně k sobě, a bude to."
   "Jen jestli to vybouchne," zapochyboval Bindig.
   Ale Timm se tiše zasmál: "Nic se neboj, vybouchne. U  všech   pěti   min   jsem   odjistil   tlakové   rozněcovače. Nálož stačí i na vlak."
   Zatím se hodně setmělo, ale obloha byla bezmračná a ve svitu hvězd se sníh matně třpytil. Jako vždy, když nastane noc, byly vzdálené zvuky pojednou zřetelnější. Zdálo se, že hlavní silnice, na které tiše hučely automobilové motory, se najednou posunula blíž. Hřmění baterie, která zahájila svou večerní rušivou palbu, lehce rozechvívalo vzduch. Oba vojáci tiše leželi ve své skrýši a naslouchali. Jen jedenkrát přerušil Timm mlčení: "Doufejme, že aspoň přijede něco, kvůli čemu se vyplatí odpálit pět min ..." Ale potom zase nastalo ticho a čas plynul. Až najednou se blížil hluk motoru. Zprvu byl jen tichý a byl by mohl právě tak přicházet ze vzdálené hlavní silnice. Ale potom zesílil a Timm se vztyčil.
   Sykl na Bindiga: "Pozor! Už to začíná!" Potom vzal do ruky šňůru a Bindig si ovázal okolo zápěstí řemínek, na kterém visela pistole. Byl to osamocený nákladní vůz, který se tu prodíral sněhem. Kryté tříosové auto, jehož úzké paprsky reflektorů tančily nad zemí. Bindig napjatě poslouchal. Zdálo se mu, že odkudsi slyší hrát tahací harmoniku. Pošeptal to Timmovi, a ten s úšklebkem přikývl. Držel napjatou šňůru v ruce a mezerami ve větvoví stromů pozoroval, jak se vůz pomalu pohybuje k místu, kde ležela výbušná nálož pod tenkou vrstvou prašného sněhu, který na ni nasypal.
   Prudký zážeh exploze na zlomek vteřiny roztrhl tmu a tlak vzduchu smetl sníh s větví. Vlna horkého, střelným prachem páchnoucího vzduchu přeletěla nad přikrčenými těly obou vojáků. Ještě několik tlumených, pleskavých zvuků, a potom bylo ticho. Několik vteřin čekali na nějaký zvuk, který by prozrazoval život, ale nic se neozvalo. Zdvihli se a plížili se k silnici.
   "Prozkoumat situaci a pryč!" chraptivě zašeptal Timm. Ruce nedbale zavrtal do kapes, jako by tím chtěl demonstrovat svou jistotu, že nálož, kterou položí on, nikdo nepřežije. Posměšně zkřivil ústa, když viděl, že Bindig odjišťuje pistoli a připravenou k výstřelu ji drží před sebou. Pozor, pomyslel si, svobodník Bindig na to jde vážně! To nepřežil nikdo. Rachot exploze z něho setřásl nepříjemné napětí posledních hodin. Jako by se byl probudil z jakési strnulosti; měl pocit bezpečí a nepoužitelnosti. Takový voják je Timm, chlap, který tento náklaďák vyhodil do povětří! A žádný výslovný rozkaz k tomu neměl. Miny jim sice dali s sebou, ale kdyby se vrátili na základnu a řekli, že skladiště museli dlouho hledat a na jinou akci jím už nezbyl čas, nikdo by neřekl ani slovo.
   Timm se s uspokojením díval na Bindiga, který se plížil před ním, mrštný jako kočka, zbraň v ruce. Timm byl na něho hrdý. Toho chlapce jsem vychoval já, říkal si. Na žádném jiném není tak zřetelně vidět, co se dá z vojáka udělat, když člověk ví, jak na to. Přišel k rotě, a byl tak nesmělý, že ze sebe nemohl vypravit slovo. A dnes je z něho chlap. Krev je jeho živel. Nedá pokoj, dokud nemůže zabíjet. Tihle chlapci, říkal si Timm, to je náš materiál. Jsou tím, co jsme z nich udělali, a opravdu se z nich nic špatného nestalo.
   Nákladní vůz nebyl docela tak veliký jako ten první, který viděli projet kolem. Byl to krytý studebaker, výbuchem zdemolovaný tak, že už se nedal použít. Kapota a motor byly odervány těsně před řidičskou budkou. Vozidlo bylo vyhozeno do vzduchu a dopadlo na zadní kola. Korba s napjatou plachtou se při tom zbortila, kola na zlomených osách se otočila do vodorovné polohy. Kolem vozu ležely ve sněhu cáry plechu a dřeva.
   Bindig se rozhlédl po silnici. Bylo ticho. Přikrčený šel k vozu a lezl přes rozervaný kov, až se mohl podívat do zmáčknuté řidičovy kabiny. Ochranné sklo bylo roztříštěné a na ostrých hrotech lpěly tmavé skvrny. Krev řidiče a jeho průvodce. Bindig se letmo podíval rozbitým sklem a spustil se na zem. "Po všem," řekl Timmoví. "Tady už není co dělat."
   "Máš smůlu," odpověděl Timm. Bindig se obrátil a přešel na druhou stranu vozu. Vytáhl se po boční stěně korby a rozedranou plachtou se podíval dovnitř. Vůz byl prázdný až na několik malých předmětů, které ležely roztroušené na podlaze. Asi se všecko vysypalo zadem ven, protože zadní stěna byla utržená a korba vozu šikmo nakloněná dozadu.
   Když Bindig zaslechl tiché zasténání, které se najednou ozvalo za vozem, Timm, který stál dole, už zatím udělal skok a stál před uzlíkem, ležícím několik metrů od vozu v hlubokém sněhu, kousek stranou od silnice. Vrhl naň rychlý pohled a zvolna zase zastrčil pistoli, kterou předtím vytáhl.
 "Bindigu!"
   Volaný se jediným skokem octl u něho a ústí jeho zbraně mířilo k zemi, kde se ve sněhu cosi hýbalo.
   "Je vyřízený," řekl Timm, "ten už čeká jen na tebe. To je ten, co vrzal na tu tahací harmoniku..."
   Raneček na zemi byl člověk. Voják, kterého výbuch miny vymrštil z vozu. Kožešinovou čapku měl ještě na hlavě a Bindig se na okamžik podivil, že mu při pádu neuletěla. A v tom viděl, že postava, zkroucená před nim ve sněhu, má na prsou harmoniku. Harmonika se zdála docela v pořádku, jen na jedné straně se přetrhl řemen, který si harmonikář přehazoval přes rameno. Voják na zemi se pohnul a zasténal. Pokoušel se otočit hlavu, aby se mohl podívat na oba vojáky, kteří nad ním stáli, a po veliké námaze se mu to také podařilo. Bindigovi klesla ruka s pistolí. Chtěl si sehnout a položit raněného pohodlněji; nevěděl, co by měl v tom okamžiku udělat jiného. Ale vtom se na něho podívaly vojákovy velké, tmavé oči, raněný vyrazil mučivý výkřik a pohnul se prudčeji. Vypadalo to, jako by chtěl se sebe shodit harmoniku, ale nepodařilo se mu to; zřejmě utrpěl nějaké zlomeniny, když vyletěl z vozu.
   Timm přistoupil blízko k němu a botou ho strčil do boku. "He ..., Ivane, klid ...!"
   S neslýchaným vypětím sil pohnul voják paží a hmátl si k boku. Harmoniku trochu odsunul, ale sklouzla mu opět do cesty.
   "Ještě sahá po pistoli!" sykl Timm. Znělo to výsměšně, udiveně a zároveň podrážděně. Bindig viděl, že voják dosáhl na pouzdro s pistolí, visící mu po boku. Paží mohl pohybovat jen velmi pomalu. Asi měl zlomenou nějakou kost v rameni. Už nekřičel, jen si pro sebe tiše mumlal, chraptivě a téměř šeptem.
   "Doraz ho," vybídl Timm Bindiga, "jinak tu ještě začne práskat kolem."
   Voják se tvrdošíjně pokoušel otevřít pouzdro. Po veliké námaze se mu to podařilo. Trochu se nadzvihl; muselo mu to působit veliké bolesti, protože křivil tvář. Byla to velmi mladá, bledá tvář. Bylo by se o ní dalo říci, že je krásná. Bindig stál bez hnutí a díval se na něho. "Tak dělej!" slyšel naléhat Timm. "Vpal mu jednu, ať už můžeme zmizet. Přitiskni mu pistoli k hlavě, to nedělá takový rámus."
   Voják otevřel pouzdro a vytrhl z něho plochou pistoli s dlouhou hlavní. Nemohl ji udržet v ruce, padla mu do sněhu, ale zase ji zvedl.
   "Co ten se nadře, než umře!" řekl Timm. "Tak už mu jednu vpal, už je na čase ..."
   Bindig se upřeně díval na raněného, který se s vypětím všech sil pokoušel zvednout ruku s pistolí. Znovu a znovu mu klouzala z ruky a padala do sněhu. Timm klidně stál vedle něho. Jediným kopnutím mohl vojákovi pistoli vyrazit z ruky, ale neudělal to. S úšklebkem pozoroval, jak se voják namáhá, obě ruce nechal v kapsách kalhot a vůbec se nesnažil zabránit raněnému ve výstřelu. Čekal na Bindiga, chtěl nechat Bindiga, aby udělal, co je potřeba. Působilo mu zábavu dívat se, protože věděl, že Bindig vystřelí. Ale trvalo mu to už příliš dlouho, až nakonec chraptivě vyjel:
   "To jsem zvědav, jestli už mu konečně jednu vrazíš, anebo jestli počkáš, až ti zastřelí poddůstojníka!" Vtom Bindig spatřil, jak voják křiví prst. Pistoli si přitiskl na prsa vedle harmoniky. Muselo to být pro něho lehčí, vystřelit tímto způsobem. Se supěním a sténáním se ještě trochu nadzdvihl. Z úst mu vytékal úzký, tmavý pramínek krve. Prst, který se zkřivil na spoušti pistole, byl pro Bindiga rázem celým světem. Neviděl už nic jiného než namáhavý pohyb, který měl způsobit jeho smrt, a možná také Timmovu. Rychlým pohybem smáčkl vlastní prst na spoušti.
   "No, nervy tedy máš," věcně konstatoval Timm, "teď už ti věřím, že žádný cukr nepotřebuješ." Sklonil se nad mrtvým a vzal mu pistoli z bezvládné ruky. Bindig stál za ním. Díval se na ústí své zbraně, ze které vystupoval lehký proužek kouře.
   Přes ústí pistole viděl Timmova záda. Poddůstojník se skláněl nad mrtvým, Bindig se cítil zrazen, znásilněn, jímal ho hnus ze sebe samého i z Timma a z neznámé mrtvoly ve sněhu u jeho nohou. Měl pocit, jako by tu před ním ve sněhu dřepěl nějaký mučitel, který ho neustále bodá jako jedovatý hmyz. A on je bezbranný. Slyšel, jak si Timm hvízdl mezi zuby. Tiše a sykavě. Později by byl nemohl říci, měl-li v tom okamžiku pistoli namířenou do země anebo na Timmova záda, když náhle slyšel, jak poddůstojník říká: "Člověče, vždyť je to ženská."
Zasáhlo ho to jako úder, ruka s pistolí mu poklesla. Měl pocit, že má všecky kosti zpřelámané. Potácivě udělal krok vpřed.
   A potom uviděl ty dlouhé vlasy.
   Timm jediným pohybem odhodil čepici. Rozepínal knoflíky prošívané blůzy. Bindig nečekal, až ženě rozepne stejnokroj. Odvrátil se, ale přesto mu zůstal před očima neuvěřitelný obraz, jak poddůstojník sedí na bobku nad zastřelenou ženou a tvrdými, hbitými prsty jí rozepíná knoflíky na prsou. Když klopýtal k okraji silnice, uslyšel praskot látky i Timmovo uznalé zamlaskání. Vsunul pistoli do pouzdra. Byl malátný, jako rozmlácený. Jako by měl najednou v žilách únavu všech nocí svého života. Jako by už v něm nezbyl kousek života ani energie. Zdálo se mu, že oči, do kterých se podíval, než vystřelil, nepatřily ženě, která leží za ním ve sněhu, ale Anně. Opřel se o strom na okraji silnice a ztěžka oddychoval. Každým okamžikem mohlo po silnici přijet další vozidlo. Potom by bylo pozdě, už by se odtud nedostali.
   "Tak už pojď …!" zavolal tiše.
   Odpovědělo mu zachrochtání. A potom uslyšel Timmovy kroky a chraptivý hlas, který uznale říkal: "Člověče, ta by mi byla živá milejší. Dobře rostlá …"
   Vnořili se do lesa. Právě když vykročili ze silnice, přepadlo za nimi tělo zabité ženy kupředu. Harmonika žalostně zakvílela. Bindigovi bylo, jako by mrtvá za nimi vykřikla kletbu.
   Neříkal nic. Beze slova za sebou táhl svazek větví, až došli k jezeru, na kterém mělo přistát letadlo. Po obou dalších skupinách nebylo vidu ani slechu. Sedli si pod zasněžená křoviska a čekali. Timm rozestavil magnéziové pochodně. Po půlnoci přišli ještě dva muži ze skupiny, která přepadla nádraží. Stáli na stráži a nebyli poraněni.
   "To byla příšerná střílenice..." referoval jeden z nich. "Ale běžet tam taky byla úplná sebevražda. Nevrátil se z nich ani jeden..." Čekali, a od minuty k minutě sílil pocit nejistoty.
   Bylo to stejné jako vždy. Nervy napjaté k prasknutí. Timm mlčky dřepěl pod keřem a kouřil cigaretu schovanou v dlani. Ze skupiny, která měla přivést zajatce, se až do chvíle, kdy se ve vzduchu ozval hukot motoru, nevrátil nikdo. Timm dal zapálit přistávací světla. Když vstupovali do letounu, neřekl ani slovo. Byl to prostorný starý jednomotorový junkers, kterým letěli už několikrát. Ještě ani za sebou řádně nezavřeli dveře, a pilot přidal plyn.
   "Nelíbíš se mi," zašeptal Zado Bindigovi, "co je s tebou? Pohádal ses s Timmem?"
   "Ne."
   "Co jste provedli s těmi minami?"
   "Náklaďák," unaveně řekl Bindig.
   "Nějací mrtví?"
   "Tahací harmonika," řekl tiše Bindig. Upřeně se díval na podlahu kabiny.
   "Tahací harmonika?" Zado se posunul až těsně k němu a loktem ho rýpl do boku. "Co se to s tebou děje, člověče! Co to máš s tou harmonikou? Jsi namazaný?"
   "Harmonika..." pomalu a velmi tiše řekl Bindig, "zabili jsme harmoniku. Bylo tma, ale myslím, že měla černé oči . . ."
   "Ty jsi se zbláznil!" vrtěl hlavou Zado. Sňal přílbu a otřel si pot na šíji. "Ty sis někde narazil o strom. Podle všeho to musel být dub... velkoněmecký dub..."
   "Dej mi napít trochu kořalky," poprosil Bindig.


   Po východu slunce dorazili do Haselgartenu. Nákladní vůz s hrstkou unavených vojáků, kterým se chvěly ruce a jejichž obličeje byly bledé a nevyspalé.
   Když Paniczek vyskakoval z vozu, klopýtl a natáhl se Jak široký tak dlouhý do sněhu. Několik vteřin zůstal ležet a potom se namáhavě zvedl. Na krku a na čele mu tál sníh a voda mu stékala za límec. Jako opilý se potácel k domku, kde byl ubytován, ani se za sebe neohlédl.
   "Ten je taky úplně hotov," řekl Zado Timmovi.
   Ale Timm se nedal přimět k rozhovoru. Řekl jen: "Hoďte sebou na slamník a vyspěte se." Potom vykročil vstříc Alfovi, který k nim přicházel vesnickou ulicí.
   Bindig hodil samopal na slamník. Odepjal si přílbu, pustil ji na zem a vysvlékl ztuhlou kombinézu. Nechal všecko ležet, jen pistoli si zastrčil do kapsy. Potom chtěl odejít ze světnice.
   "Jdeš pryč?" ptal se Zado, sedící na slamníku s rukama zkříženýma pod bradou.
   "Ano."
   "Vezmi jí to," řekl Zado, vytáhl z náprsních kapes kombinézy několik tabulek čokolády a podával je Bindigovi.
   "Děkuju, mám sám ještě pár kousků." Zado se trochu narovnal a podrážděně zavrčel: "Vezmi jí to, k sakru! Já vím, že ženské mají čokoládu rády!" Bindig vzpurně strčil čokoládu do kapsy. Toužil být pryč odtud. Jiná myšlenka v něm nebyla. Slyšel, jak Zado říká: "Kdyby tě tu potřebovali, dám ti vědět..." Práskl za sebou dveřmi a vyšel na silnici.
   Chtěl do Annina statku vstoupit vraty, ale vrata byla zavřená. Vzpomněl si, že za domem, u zelinářské zahrady, je drátěný plot, který se dá snadno přelézt.
   Překvapím ji, pomyslel si. Nebude ani věřit, že už jsem zpátky. Nevystraším ji, jen bych rád věděl, jak se bude tvářit, když se tak neočekávaně před ní objevím.
   Byl chladný slunečný den. Sníh byl ještě čerstvý a sluneční paprsky se od něho odrážely, až bolely oči, když se člověk dlouho díval na třpytnou bílou plochu. Na frontě se nic nehýbalo. Dělostřelectvo mlčelo a rány z pušek, které z obou stran padaly, sem už nebylo slyšet. Bylo jitřní ticho, plné očekávání, kdy se ještě nic nehýbe, ačkoliv slunce už stojí vysoko.
   Vtom zaslechl Bindig vrznout domovní dveře. Když se přikrčil ke stěně domu a díval se do dvora, objevil se mu na tváří úsměv. Bylo odtamtud slyšet kroky. Viděl Annu, jak přechází přes dvůr. Na nohou měla vysoké boty, plášť jen tak přehozený přes ramena. Došla k vratům a tam se otočila. V ruce měla pytel na brambory. V okamžiku, kdy pochopil, že chce odejít ze statku, zaslechl její hlas. Nevolala hlasitě, jen tak, že jí mohl Bindig bez námahy rozumět: "Když budete mít chuť, můžete odhrabat sníh od domul Ale nenechte v kuchyni vyhasnout oheň!"
   Bindig se usmíval nad způsobem, jakým mluví s hluchoněmým, který jí přece nemůže rozumět. Chtěl se zdvihnout a rozběhnout se zahradou a přes dvůr za ní, ale hlas, který náhle odpověděl na Annina slova, ho přinutil zůstat, kde byl. Byl to příjemný, hluboký hlas, hlas muže, kterého nemohl vidět a který odpovídal: "Jen jděte, já všecko zařídím! A brzy se vraťte!" Nikdy ten hlas neslyšel. Byl mu cizí a slova zněla podivně tvrdě. Viděl, jak Anna poškubává vraty. Závora se musela vzpříčit, protože najednou vyšel z domu Jakub, hluchoněmý idiot, a přešel dvůr. Energickým trhnutím odsunul závoru a otevřel vrata. Šel vzpřímený, ne tím mátožným, plouživým krokem, na který byl u něho Bindig zvyklý. Anna prošla kolem něho a on jí hlasitě a přívětivě řekl: "Na shledanou." Přirazil vrata a vrzavým krokem šel zpátky přes dvůr, až Bindigovi zmizel z očí.
   Opět nastalo ticho. Bindig pomalu sklonil hlavu. Necítil se schopen vejít do domu a vyzkoumat, co má toto tajemství mezi Annou a jejím čeledínem znamenat. V mozku mu bušila myšlenka, že Anna před ním něco skrývá. Ten muž, který se jmenuje Jakub, není hluchoněmý a slabomyslný. Je jako jiní muži. Jako on sám.
   Přešla minuta a ještě jedna. Bindig váhal. Cítil, že vzrušení minulé noci v něm ještě neopadlo, a k němu se přidal zmatek nad tím, co právě zažil. Opíral se o zeď domu, až najednou, pocítil, jak jeho stejnokrojem proniká chlad. Měl pocit, jako by mu ten chlad rázem vrátil starou sílu a soustředěnost. Zdvihl se a šel na dvůr. Šel teď stejně pružným krokem jako v noci, když ho Timm pozoroval, jak se plíží k silnici. Na rohu domu se ještě jednou zastavil. Naučeným pohybem vytrhl pistoli z kapsy, vsunul náboj do hlavně a nezajištěnou ji zastrčil zpátky do kapsy kalhot. Vešel do dvora. Byl prázdný. Několika rychlými kroky jej přešel a vstoupil do domu.
   Z poschodí zaslechl hřmot. Křikl nahoru: "Haló …! Jakube!"
   Odpověď se neozvala. Bindig už déle nečekal. Vyběhl po schodech. Dveře do čeledínovy komory byly otevřené. Bindig slyšel, jak Jakub v komoře něčím šramotí. Bez váhání strčil do dveří a zůstal stát ve veřejích. "Haló, Jakube ..." řekl nijak zvlášť hlasitě.
   Čeledín se mu podíval do tváře. Byl opět stejný, jak ho Bindig znal, ochablá postava s mírně povislou dolní čelistí a dobromyslným úšklebkem ve světlých očích.
   Ale v těch očích bylo přece jen něco, co Bindiga varovalo. Nedbale vsunul ruku do kapsy a potom řekl: "Dával jsi pozor, Jakube, aby nevyhasl oheň?"
   Čeledín se zašklebil a zakýval hlavou. V komoře stála postel. Bylo vidět, že jí používá. Potom tam byla ještě staromódní, trochu křivá skříň, malý stoleček, židle a noční stolek.
"Taky máš odházet sníh od domu," řekl Bindig. Viděl, jak se Jakub zase jen bezmocně šklebí, a náhle do něho vjela zlost. Chraptivě zařval: "Nehraj si přede mnou na idiota! Já vím, že umíš mluvit a že nejsi blbý!"
   Viděl, jak čeledínovi pomalu klesly ruce a jak se mu v obličeji objevil vážný, uzavřený výraz. To už nebyl ten slabomyslný Jakub. To už nebyl ten šklebící se hluchoněmý. To byl muž, kterého bylo nutno brát vážně.
   "Co jsi zač?" zeptal se Bindig. "Proč si hraješ na idiota? Co jsi zač? Její muž? Její bratr? Dezertér? Kdo vlastně jsi?"
   Čekal, ale Jakub neodpověděl. Nespouštěl ho z očí, ale ústa neotevřel.
   "Tak řekni, co s tebou je!" netrpělivě naléhal Bindig. "Řekni mi, jaké tu zastáváš místo. Víc nechci vědět. Dříve odtud neodejdu, dokud se to nedovím ..."
   O zlomek vteřiny později si všiml, že čeledín strčil ruku pod polštář. Neočekával, že tam je schovaná zbraň. Vůbec s tím nepočítal, že by ho hluchoněmý Jakub mohl ohrožovat nějakou zbraní. Ale tváří v tvář nebezpečí byl z něho opět Thomas Bindig, odchovanec Timma. Čeledín se stal pro něho slaměným panákem, na kterého měl skočit, na kterého už stokrát skočil, z každé polohy a z každé strany. Nevytáhl pistoli z kapsy, když skočil. Dopadl čeledínovi na prsa a vystrčené koleno mu vrazil do břicha. Měl pocit, že slyší hlas Timma, který ho při tom pozoruje a křičí: "Koleno výš! Nohu daleko dozadu, to stojí poloviční sílu! Levou dlaň vodorovně...!"
   Neměl dlaň vodorovně, protože úderem do krku nechtěl čeledína zabít. Měl ji svisle, takže ho udeřil do krku plochou dlaně. Byl to lehký, pružný úder, který museli tisíckrát nacvičovat, až mu vyrážel pot ze všech pórů, až viděl při skoku černé kruhy před očima a hranu ruky měl od krku dřevěného panáka otlučenou do krve. Dali si na jeho výchově záležet, a byl to Timm, kdo ho vychovával. Klaus Timm, který seděl na okraji žíněnky, kriticky pozoroval každý jeho pohyb a nijak nedal znát, je-li s výkony vojáka Bindiga spokojen nebo není.
   Ruku, která plochou dlaní zasáhla čeledína do krku, vedl Timm. Byl to úder, který by i z tohoto poddůstojníka byl vyloudil pochvalné zamlaskání. Čeledín vyrazil hrdelní výkřik. Hlava mu odskočila dozadu a narazila na okenní rám. Jedna tabulka se vysypala. Pistoli, která ležela pod polštářem, už měl v ruce, ale neuchopil ji dost pevně, a Bindig ho udeřil do loketního ohbí takovou silou, že mu z bezvládných prstů zbraň vyklouzla. Svíjel se bolestí, způsobenou Bindigovým kolenem, a lapal po vzduchu. Bindig rychle zdvihl pistoli. Ponechal si ji v levé ruce, pravou vytáhl vlastní zbraň a odstoupil dozadu ke dveřím. Přitom řekl: "To sis mohl ušetřit. Co to má znamenat? Co tu děláš?"
   V tom okamžiku vrhl první pohled na pistoli, kterou držel v levé ruce, a uviděl na ní ruská písmena a vyraženou sovětskou hvězdu s kladivem a srpem. Kdyby byl čeledín v tom okamžiku měl sílu vrhnout se na něho, byl by ho mohl přemoci bez námahy. Byl by měl před sebou zmateného, nepřipraveného protivníka, protože naprosto ohromený Bindig užasle civěl na ruská písmena na ploché hlavni pistole a trvalo dlouho, než mu ruka se zbraní klesla a on znovu získal schopnost reagovat. Ale čeledín nebyl schopen využít těch vteřin. Celý shrbený se opíral o okno a oči měl zavřené.
   "Co je to...?" chraptivě se zeptal Bindig. "Rus...? Jak jsi se sem dostal?"
   Odpovědi se nedočkal, a to v něm vznítilo zlost. Zařval tak hlasitě, že se lekl vlastního hlasu: "Tak už otevři hubu, nebo tě tu rozstřílím tak, že tě ani tvoje Anna nepozná ...!"
   Tu vyšlo z čeledína první slovo. Otevřel oči. Zračila se v nich bolest, ale dívaly se na Bindiga chladně a beze strachu. Byly to stejné oči. jaké měla žena u rozbitého nákladního auta minulé noci. Jen byly světlé. Ale bylo v nich právě tolik nenávisti.
   "Není to má Anna," řekl muž. "Nemá se mnou nic společného."
   "Nic než to, že sis k ní zalezl," řekl Bindig. Bylo mu zatěžko vyslovit to, a proto zvýšil hlas a křičel: "Co jsi zač? Uprchlý dělník? Rus? Co?"
   Muž se poněkud napřímil. Bindig lehce pohnul pistolí.
   "Tak rychle." naléhal, "dlouho už čekat nebudu. Nad tím, jak mě překvapit, si hlavu lámat nemusíš. Jak to s tebou je? Máš sakramentsky tvrdou výslovnost. Ty jsi Rus, co?"
   Po chvíli řekl muž u okna: "Jsem na to hrdý."
   "Pro mne a za mne!" vpadl mu do řeči Bindig. "A co tady děláš? Utekl jsi? Odkud?"
Muž zlehka pohodil hlavou. Řekl: "Nic z toho, co se domníváte, není pravda. Nejsem povinen z čehokoli se vám odpovídat, ale vysvětlím vám to, protože jde o Annu. Anebo protože půjde o Annu.
   Pomáhal jsem dobýt tuto vesnici a v tomto statku jsem byl raněn. Než jsem zase přišel k sobě, naše jednotky ustoupily a do vsi vtáhla vaše rota. To je všecko."
   Řekl to dokonalou, poněkud tvrdou němčinou. Několik vteřin se na sebe mlčky dívali. Potom řekl Rus: "Vy Annu milujete?"
   "Do toho vám nic není."
   "Nic mi do toho není," odpověděl Rus, "ale cítím se zavázán vysvětlit vám, že mne k Anně nepoutá nic než to, že mne u sebe přijala a ošetřovala a později měla za správné ukrýt mne."
   "Jste důstojník?" rychle se zeptal Bindig. Musel se na něco zeptat, Rus ho mátl.
   "Do toho vám nic není," dostal odpověď.
   "Nic mi do toho není," řekl Bindig, "ale jsou lidé, kterým budete muset povědět, kdo jste."
   Rus se pokusil usmát. Nepovedlo se mu to, protože se jen s námahou držel na nohou. Trýznila ho bolest. "Rozumím vám dokonale," řekl klidně, "prohrál jsem. Tušil jsem to, když jste poprvé vstoupil do tohoto domu. Zastřelte mne, nebo mne doveďte k svému veliteli. Bude to nakonec jedno. Dělejte, co vám vaše předpisy nařizují."
   Chvíli bylo ticho. Bindig cítil, že ten muž mu nemůže být nebezpečný. Ale objevila se tu jiná myšlenka, která pramenila z jeho slov a která Bindiga rázem postavila před rozhodnutí, jež bylo nad jeho síly. Opřel se o výplň dveří a zoufale se snažil skrýt svou nejistotu. Bleskem si uvědomil, že se octl na křižovatce a není schopen se rozhodnout. Změřil Rusa nenávistným pohledem. Jeho hlas zněl zlomeně, když po dlouhém mlčeni tiše řekl: "Sedněte si na postel. Nic vám neudělám."
   Rus se usmíval, když říkal: "Nebudu vám dělat obtíže, až mne povedete k svému veliteli."
   Tu nechal Bindig klesnout ruku s pistolí a tónem, který smazal přezíravý úsměv z Rusovy tváře, řekl: "Máte dost rozumu, abyste věděl, že to neudělám."
   "Nechápu ..." řekl Rus.
   "Ale ano, chápete to velmi dobře," trval na svém Bindig. "Jste přece rozumný člověk. A víte, že vás nemohu odvést k svému veliteli, protože můj velitel vás zná jako hluchoněmého idiota Jakuba, který žije u Anny. Co by se stalo s Ruskou, která by za frontou Rudé armády ukrývala německého důstojníka?"
   "Nevím o takovém případě," tiše řekl Rus, "ale rozumím vám. Váš velitel by nás dal oba postavit ke zdi, Annu i mne, kdybyste mu svůj objev hlásil. Rozumím vám dokonale."
   Bindig cítil výsměch, který z těch slov vyzníval. Čekal, že se něco stane. Ale nestalo se nic. Rus se na něho klidně díval a ani se při tom nepohnul.
   Bindigovi začalo hučet ve spáncích. Nebyla to bolest. Spíše mučivá prázdnota. Jako by mu v hlavě cosi vrtalo. Musel sebrat všecky síly, aby mu nevypadly pistole z rukou. Rus se mu začal rozplývat před očima, celá světnice kolem něho začala kroužit. Bindig se opřel o rám dveří a krátce a rychle oddechoval. Chtěl něco říci, ale nic souvislého ze sebe nevypravil. Jen několik slov. "Když vy ... voják ... a Anna ... je to ... tak ..."
   Vtom dole klaply dveře a ozval se hlas, který ho přinutil, aby se ještě jednou vzchopil. Byl to Annin hlas. Volala: "Našla jsem pár brambor! Pojďte dolů, pomozte mi je odnést...!"
   Bindig se vypotácel z místnosti.
   Když se objevil na schodech, vyrazila žena tichý výkřik. Teprve když jí ukázal obě pistole, pochopila, co se stalo. Ale on už nebyl schopen cokoliv říci. Zachytila ho, zatímco Rus se pomalu šoural se schodů, jednu ruku přitisknutou na břicho. Žena se na něho dívala široce otevřenýma očima a rozechvěle se ptala: "On ... co se... vy... Bože můj!"
   Rus jí pomohl uložit Bindiga do postele. Pomohl ji vysvléknout ho a utřít mu s těla studený pot. Každý pohyb mu působil bolest, ale pomáhal tak dlouho, dokud nebyl Bindig pod peřinou a Anna odkudsi nepřinesla vlhký ručník, který mu položila na čelo.
   "Bože můj," mumlala přitom. "Ježíši, Bože můj ..."
   Ale Rus jen tiše řekl: "To nic, Anno, to přejde. Má horečku, a tu přečká ..."

 

TOPlist