Pistole, kterou Thomas Bindig nosil, byla osmatřicítka. Dostal ji novou a sám si ji zastřílel. Nikdo jiný z ní ještě nevystřelil. Byla to jedna z nových pistolí, které ještě nebyly dlouho v oběhu, a byla lépe konstruována než nulaosmička se svým zastaralým kloubem, jenž zpětný náraz ještě zesiloval, namísto aby jej tlumil. Lépe se držela v ruce a jistěji se z ní zasahovalo.
   Byla lehčí než nulaosmička. A dala se bez zvláštního nebezpečí nosit nabitá v kapse kalhot, protože stačilo silně smáčknout spoušť, aby se natáhl kohoutek a zároveň spustil úderník. To znamenalo, že se pistole dala nosit v kapse naprosto bezpečně s nenataženým kohoutkem, a přece byla každou vteřinu připravená k výstřelu. Byla to rychlá pistole.
   Kohoutek se ovšem také dal natáhnout. Pak stačilo posunout páčku pojistky, a zbraň byla připravena ke střelbě. Anebo se zasunul náboj do hlavně a nenatáhl kohoutek. V tom případě jej bylo nutno palcem otočit dozadu, aby se dalo vystřelit. Při troše cviku to šlo velmi rychle. Někteří vojáci tímto způsobem zvláště rádi stříleli tehdy, když záleželo na tomto jediném výstřelu, když stáli před nějakým cílem, který dovoloval jediný, rozhodující výstřel. Osmatřicítka byla zbraň, kterou člověk nerad dával z ruky, jestliže jí jednou vlastnil.
   Když měl Bindig čas, vzal si pistoli a šel si někam zastřílet. Nebyl z těch, kteří si dělali vroubky na pažbě. Ale zabil svou pistolí šest lidí, splašeného býka a čtyři slepice. Na stejný počet živých tvorů vystřelil s úmyslem zabít. Jen tomu, a zvláště skutečnosti, že s úmyslem zabít nemířil na víc lidí, děkoval za to, že je ještě naživu. Vždyť mu bylo jasné, že namířit na člověka, vystřelit a nezasáhnout znamená pro něho smrt. Byla to prostá filosofie vojáků průzkumné roty. Střílet, když je to nutné. A zabít, když vystřelí. Anebo být sám zabit.
   Podivné na této filosofii bylo, že ji nikdo nevynalezl ani neučil v hodinách instruktáže, ale že jednoduše vyplynula sama ze sebe. Nepochopil-li někdo její smysl, anebo udělal-li chybu, objevilo se pak jeho jméno v dopise, který napsal poručík Alf jeho pozůstalým.
   Ačkoliv Bindig svou pistoli ovládal virtuózně, čas od času si zacvičil. Často to také dělal z prosté příčiny, že měl radost ze zásahů, a proto, že zjištěné zásahy mu dodávaly jistotu a sebedůvěru. Onoho poledne, když spolykal oběd, míchanici kyselého zelí, brambor, kousků guláše a slané šťávy z pečeně, vyšel si s pistolí a několika krabičkami nábojů za jeden z opuštěných domů. Měl služební volno. Zado byl u svého děvčete. Bindig nevěděl, co si počít s časem, a tak se rozhodl, že si vezme pod paži portrét bývalého říšského presidenta Hindenburga, který sundal se zdi kuchyně v jednom prázdném domku, a postaví jej na umrzlé hnojtště tak, aby na určitou vzdálenost měl velikost lidské hlavy.
   Den byl slunečný, ale chladný. Z několika domů vystupovaly úzké sloupečky kouře. Stoupaly kolmo vzhůru. Zvuk výstřelů se rozléhal do daleka. Bindig stál před hnojištěm a vystřeloval jeden zásobník za druhým. Zásahy ho uspokojovaly. Hlava bývalého říšského presidenta byla děravá na spoustě míst. Když už se na hlavě nedalo kontrolovat, který výstřel kterou díru provrtal, mířil Bindig do bílých rohů obrazu.
   Právě mačkal náboje do prázdného zásobníku, když cítil, že se k němu někdo zezadu blíží. Otočil se, pistoli v jedné ruce, poloplný zásobník v druhé, a díval se vstříc Alfovi.
   Poručík došel k němu a zůstal stát, ruce zapřené do boků.
   "Co to tu vyvádíte?" zeptal se ho a letmo zavadil pohledem o obraz na hnojišti.
   "Cvičím s pistolí," přívětivě odpověděl Bindig. Neměl o Alfovi valné mínění. Ale viděl ho raději než polní četníky.
   Poručík se nejprve podíval na Bindiga, potom na obraz, s obrazu na Bindigovu pistolí, pak zavrtěl hlavou a řekl: "Někdy si člověk myslí, že jste se všichni zbláznilí. Vy jste pil?"
   "Ne, pane poručíku," nejistě řekl Bindig, "ostrýma střílíme málokdy, ale člověk má přece ovládat svou zbraň, a..."
   "Člověče!" skočil mu do řeči Alf. "Pro mne a za mne si střílejte ve dne v noci. Ale ne na tenhle obraz!"
   Bindig se podíval na hnojiště a zpátky na Alfa. Alf ho pozoroval a znovu zavrtěl hlavou. Bindig nevěděl, co by řekl. Nerozhodně otevřel ústa a zase je zavřel.
   "Vy nevíte, kdo to je?" zeptal se Alf. "Copak jste ve škole scházel celých osm let?"
   "To je Hindenburg, pane poručíku," řekl Bindig, "Hindenburg je to. Ovšem, že ho znám."
   "Neznáte ho," řekl Alf, "jinak byste na něho nestřílel. Víte vy, že Hindenburg zachránil Východní Prusy před vpádem Rusů? Že jim u Tannenbergu napráskal tak, že se z toho ještě dodnes docela nevzpamatovali?"
   "Ano, pane poručíku," poslušně řekl Bindig. "Z ruky Hindenburgovy převzal náš fuhrer odkaz vytvořit z Němců hrdý, mocný národ."
   Alfovi zaškubalo v tváři, ale nezasmál se. Podíval se na Bindiga a řekl: "Vy jste idiot, chlape! Chcete zbytek války strávit radši v trestné rotě, nebo co vlastně chcete? Copak nechápete, že hrubě urážíte jednu z nejvznešenějších postav německých dějin, když si postavíte tenhle obraz na hnojiště a střílíte do něj?"
   Bindig neodpověděl.
   "Copak se v téhle zatracené vesnici nenajde jiný obraz, na který byste mohl střílet?"
   "Ano, pane poručíku," řekl Bindig.
   Důstojník přistoupil blízko k němu. Přitom tiše říkal: "Bindigu... přestaňte dělat vtipy. Když už opravdu chcete nějak zajít, zapomeňte při příštím seskoku zavěsit šňůru. Je to bezbolestná smrt. Ale tímhle způsobem to nezkoušejte."
   "Já tím nic nemyslel, pane poručíku," řekl Bindig tiše, "mohl jsem si vzít dvanáctku terč, ale on tu žádný nebyl."
   "Čím jste v civilu?"
   "Knihovníkem."
   "Knihovníkem?"
   "Ano, pane poručíku."
   "Kde jste pracoval?"
   "V jedné městské knihovně."
   "A potom jste šel dobrovolně na vojnu?"
   "Ano."
   Alf luskl prsty. "Vy jste si představoval válku jinak, co?"
   "Já nevím..." nerozhodně řekl Bindig, nevěda, co po něm Alf chce. Ale ten ho nenechal dále pokračovat.
   "Jaké máte školní vzdělání?"
   "Gymnasium do sexty."
   "Hmm..." zamručel Alf, "a potom jste prodával knihy?"
   "Půjčoval, pane poručíku."
   "Správně. Půjčoval. Mohl jste se stát důstojníkem. I teď ještě můžete. Proč nevyužijete této možnosti?"
   Nepoložil otázku nijak vážně, ba ani se nezdálo, že by očekával nějaké vysvětlení, protože se na Bindiga ani nepodíval.
   Bindig řekl: "Já si myslím, že se na důstojníka nehodím, pane poručíku. A potom... mám ve svém povolání možnost někam to dotáhnout..."
   "To musíte vědět vy," bez zájmu přikývl Alf. "O pistolích toho zřejmě víte víc než o postavách německých dějin."
   "Osmatřicítka je báječná pistole... Vyzkoušel jsem už různé vzory. Starou nulaosmičku, waltrovku, jednu belgickou FN, jednu kanadskou a jednu ruskou. Ale osmatřicítka se mi líbila nejvíc."
   "To je věc názoru," řekl Alf. Ukázal na hnojiště a vyzval Bindiga: "Koukejte, ať je ten obrázek odtamtud pryč. Děkujte Bohu, že jsem vaším šéfem kompanie já a ne někdo jiný. A teď bych se vás rád na něco zeptal."
   "Ano," řekl Bindig.
   "Desátníka Naumanna, ano."
   "Vy jste s ním byl na poslední akci. Jak to s ním přesně bylo? Vyprávějte mi to ještě jednou."
   Naumann byl vrchní číšník ze Stuttgartu. Voják, který vyhodil most do povětří a kterému se podařilo uniknout, když ostatní vběhli do přípravného postavení samohybných děl. Voják, který dostal při zpátečním letu hysterický záchvat a jemuž Timm vyrazil pistoli z ruky.
   Když Bindig důstojníkovi znovu všecko pověděl, zavrtěl Alf hlavou.
   "Naumann už je zase zpátky. Hlásil se u mne. Propustili ho jako zdravého. Přetažené nervy, to bylo všecko, co lékaři zjistili. Ale mně se ten člověk nelíbí. Dříve byl jinačí. Chtěl byste být nasazen zároveň s ním?"
   "Proč ne?" bez váhání odpověděl Bindig. "Vždycky byl v pořádku. To se může stát každému, že na chvilku zjančí."
   "O to nejde," řekl Alf. "Ale takový člověk může ohrozit celou akci!"
   "Nevěděl jsem, že už se vrátil."
   "Přisel před hodinou. Promluvte si s ním. A potom mi přijďte povědět, jestli ho můžeme podle vašeho mínění poslat s vámi do akce."
   To byl Alfův způsob, jak velet rotě. Nechával vojáky v pochybnostech, radí-li se s nimi z nejistoty, anebo je-li to jeho metoda. O Hindenburgově obrazu už nemluvil. Neřekl o tom už vůbec nic. Ani o té záležitosti s oběma polními četníky. Bylo málo lidí, kteří z něho byli moudří. Ale to mělo za následek, že ho vojáci považovali za spravedlivého dobráka. A tímto způsobem udržoval kázeň u jednotky, u které se dala udržet jen těžko. Rota by se mu byla dávno vymkla z rukou, kdyby jeho způsob velení nebyl vojákům vnukal pocit, že mají maximální svobodu. —
   Bindig pečlivě vyčistil pistoli. Znovu nabil oba zásobníky, přičemž každý náboj, který zasouval, pečlivě otřel hadrem. Když byl hotov, šel vyhledat Naumanna. Našel ho v domě, v kterém bydlela jeho četa. Seděl na lavici u kamen a žvýkal chléb. Vedle sebe měl hrnek s kalnou tekutinou, vzdáleně připomínající kávu. Vrchní číšník ukusoval chleba a střídavě zapíjel kávou.
   "I hele..." zvolal Bindig, "ty už jsi zase tady? Vždyť jsem to říkal, že u těch karbolových trpaslíků nevydržíš! Jaké to bylo?"
   Oslovený mu podal ruku. Dělal nešťastný obličej, ale v očích mu doutnal skrytý oheň. Bindig si nevzpomínal, že by byl něco podobného na Naumannovi pozoroval, až snad na tu chvíli v letadle, kdy chtěl vrchní číšník vystřelit na Timma. Ale tam bylo hodně šero
   "Sešili mě a napíchali mi injekce," zamumlal. Jako by nehovořil s někým, kdo stojí před ním jako Bindig, ale s někým, koho vidí jen v představě. Jako někdo, kdo vede samomluvu s člověkem, který ve skutečnosti neexistuje a s nímž proto nemluví právě hlasitě. "Píchali ti injekce," řekl indig, "a pomohly ti?" "Kůže mi zase srostla," řekl vrchní číšník, "zahojilo se to rychle." Pohnul rukou a dodal: "Bolí mě hlava. Každý den mě bolí víc. Nemůžou s tím nic dělat. Anebo nechtějí. Nikdo mi nevěří, že mě ta hlava bolí. Jako kdyby mě střelili do hlavy. A zvenku nebylo vidět dírku. Prasata."
   "Měl by sis o něco říct saniťákovi," poradil mu Bindig. Ale Naumann jen unaveně mávl rukou.
   "Já už nic nepotřebuju," řekl tiše. Ztišil hlas až do nezvučného šepotu. "Já už potřebuju jen jízdenku domů. Mám toho plný zuby!" Přejel si dlaní po bradě a v očích mu zajiskřilo.
   Bindig ho takového neznal. Ptal se sám sebe, zda lékaři skutečně nezjistili, co s Neumannem je. Pokusil se vyzvědět od něho, jsou-li to bolesti hlavy, jež ho přivedly do takového stavu, nebo zda už prostě nesnáší napětí akcí, do kterých je posílají. Opatrně řekl: "Brzo zase přijdem na řadu. Možná už zítra nebo pozítří. Zůstaneme spolu."
   Ale malý číšník se na něho bezvýrazně podíval a stísněně odpověděl: "Já s váma nepůjdu. Já jsem nemocný. Nemocný lidi nemůžou posílat do akce."
   "To nemůžou," řekl Bindig, "ale tebe už propustili. To znamená, že už jsi zdravý. Jak chceš Alfovi vysvětlit, že jsi nemocný?"
   Vrchní číšník unaveným pohybem vzal hrnek a dopil zbytek řídké kávy. Nevšímavě hodil hrnek za sebe na špinavou plotnu. Jako by už nikdy neměl v úmyslu něčeho se napít. Vstal a položil Bindigovi ruku na rameno. Byl úplně oblečený, měl na sobě krycí blůzu, přepásanou opaskem s pistolí. Jen čepice ležela na lavici u kamen.
   "Bindigu," řekl unaveně, ale s nebezpečným zábleskem v očích, "když jsem v lazaretu přišel k sobě, byla rána už zašitá. Ani jsem ji už necítil. Jen hlavu. Jako kdyby mi v ní někdo ryl zahradnickým rýčem. Křičel jsem. Píchali mi injekce. Pak mi řekli, abych s tím simulováním přestal. A mně to v hlavě škubalo, že jsem neviděl na oči. Měl jsi už někdy něco takovýho? Ne, neměl, to bys znal. Je to horší než každý zranění. Přestali mi dávat injekce. Potřebovali místo. Denně jim vozili několik tuctů lidí z první linie. Všecky se střepinama min. A já se kroutil na posteli, ale nikdo mi nevěřil, že mám bolesti. Až na jednu sestru. Ta mi dala pervitin. Napřed ten, co jsem měl v kombinéze, ještě z akce. Potom jejich, z lazaretu. Pak mě propustili. A teď jsem tady. Měl jsem v batohu ještě šest tabletek pervitinu. Dneska ráno jsem spolkl tři a teď před chvilkou zbytek. A večer už nebudu vědět, co dělám. Buď se zastřelím, anebo, když na to budu moc zbabělý, zblázním se bolestí. Já žádnou bolest nesnesu. Vím to. Ten most na druhé straně byl můj poslední. Já už nic do povětří nevyhodím."
   Bindig stál bezradně před ním. Cítil ruku na svém rameni a povšiml si, jak Naumann přerývaně dýchá. Mohlo to být pervitinem. Na čele mu vyvstaly drobounké perličky potu. "Jdi k saniťákovi," řekl, "ať ti něco dá. Snad se ti potom uleví."
   "Já jsem u saniťáka byl," řekl vrchní číšník. "Pervitin dostaneš, jen když jdeš do akce."
   "Vezmi si něco jinýho."
   "To nemá smysl. Do večera to vydržím."
   "Možná, že Zado ještě trochu toho prevítu má. Zastav se u něj, až přijde. Já ti taky ještě něco seženu. Vždycky jsem si všecky prášky přinesl zpátky. Hodně jsem toho rozdal, ale něco mi tam ještě muselo zbýt."
   Vrchní číšník unaveným pohybem ruky odmítl. Jeho únava byla v podivném protikladu k horečnaté ostražitosti jeho očí. Spustil ruku z Bindigova ramene a řekl: "Jsi hodný kluk. Ale nemá to smysl. Já jsem na dně. Vyřídili mě. Možná, že by bývalo lepší, kdybych byl tenkrát chcípnul v tom postavení. Anebo kdybych byl po nich střílel z toho stromu ..."
   "Byli by tě sestřelili," přesvědčeně prohlásil Bindig.
   Vrchní číšník řekl: "Aspoň by mi byli ušetřili práci. A spoustu bolesti."
   "Ty jsi se zbláznil," řekl Bindig. "Na dně jsme všichni. Ale nejsme bačkorové."
   "To mi v lazarete říkali taky," prohlásil vrchní číšník. Vzal si z kapsy cigaretu a zapálil si ji. Prsty se mu třásly. Bylo pravda, že z tohoto člověka je vrak. Dříve nebo později bude z každého z nich takový vrak. Proč ho vůbec trápí svými radami?
   "Poslyš," řekl, "zajdi za Alfem a tohle mu řekni. Možná, že pro tebe bude moct něco udělat."
   "To nemá smysl," řekl vrchní číšník. "Všichni jsou stejní. Timm, doktoři, Alf. Všichni jsou stejní."
   "Ale jestli Alfovi nic neřekneš, pošle tě zítra do akce."
   "Poslat mě může," řekl vrchní číšník, "ale já nepůjdu. Já už nikam nepůjdu."
   Bindig bezradně zavrtěl hlavou. Byl by Neumannovi rád pomohl, ale nevěděl jak. Řekl jen: "Seženu ti pár tabletek. Přinesu ti je sem."
   Naumann mu lhostejně poděkoval. V třesoucích se prstech žmoulal cigaretu, a když Bindig odcházel, řekl mu: "My jsme těch mostů vyhodili příliš moc. Příliš moc lidí jsme zabili. Příliš moc jsme se navypalovali a navyhazovali do povětří. Neměli jsme dost odvahy přestat, dokud ještě byl čas. Teď už je pozdě."
   Bindig nejprve zašel do světnice, kde spal. Vytáhl ze své kombinézy malou plechovou krabičku a vysypal si její obsah do dlaně. Bylo to devět malých bílých tabletek. Když je donesl do světnice, ve které bydlel Neumann, nezastihl ho. Položil tabletky na jeho lůžko a napsal k nim lístek, že jsou pro něho. Řekl si, že musí zajít k Alfovi a vysvětlit mu, jak to s Naumannem vypadá. Ale neudělal to, ačkoliv sám přesně nevěděl proč.
   Zapomněl na to úplně, když náhle viděl před sebou na vesnické ulici ženu z osamělého statku. Přes ramena měla přehozený těžký pletený šál. Pod paží nesla tabulku skla a Bindig si udiveně říkal, odkud že ji asi má, protože ve vsi už nebylo mnoho celých okenních tabulek. Bylo nutno dlouho hledat, než člověk našel nějakou nerozbitou. Rozběhl se za ní a zavolal. Teprve když se žena obrátila, uvědomil si, že volal: "Anno!"
   "To jste vy . ..!" řekla udiveně. Nijak se nenamáhala tvářit se lhostejně. Usmívala se. "Už dávno mne nikdo nezavolal jménem."
   Zadýchal se, jak za ní běžel. Vymáčkl ze sebe: "Odpusťte; řekla jste mi, jak se jmenujete, a já teď ... nevěděl jsem..."
   Stáli sami na konci vesnice. Opřela se o jednu z lavic, na které dříve sedláci stavěli konve s mlékem, pro něž si ráno jezdívaly mlékárenské vozy. Řekla: "Je to od vás pěkné, že jste si zapamatoval, jak se jmenuju. Myslela jsem, že se někdy přijdete podívat..."
   Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Podíval se na ni a ona mu s úsměvem pohled vrátila. Myslel, že se mýlí, protože očekával všecko jiné, jen ne tento úsměv.
   "Byla jste si pro sklo ...?" zeptal se zmateně. "Proč jste mi nic neřekla? Byl bych vám pomohl..."
   Řekla: "Vzala jsem si ho z jednoho sklepního okénka.
   U nás v kuchyni se jedno rozbilo. Dnes se snad něco takového smí. Sotva se sem někdo vřítí a bude ji hledat."
   Neurčitě pokrčil rameny. Chtěl jí říci, že v této vsi asi nezůstane kámen na kameni, až se jednou válka probudí a fronta pohne. Ale řekl něco jiného: "Vlastně jsem k vám chtěl jít na návštěvu..."
   Něco mu na ní připadalo změněné. Nezdála se už tak odmítavá jako tenkrát, už se tolik nesnažila udržet si odstup. Ale nebyl si tím docela jist. Slyšel, jak říká: "Tak proč nejdete? Kde je váš přítel?"
   "Pryč. U štábu divize."
   "Tak pojďte. Doprovoďte mne." Zase se usmála. Několik vteřin se na ni němě díval. Nebyla nic než žena, která se usmívá. Možná že o několik let starší než on. To se těžko dalo říci. Ženy na vsích někdy vypadají starší nad svá léta. Stála před ním, opřena o lavici, pod paží tabulku skla, a dívala se na něho. Žena zralého, plného těla a příjemného hlasu. V tom okamžiku pochopil, že už dávno k ní měl zajít. Rychle se rozhodl.
   "Počkejte na mne, skočím za svým velitelem čety, povědět mu, kde jsem. Pěkně prosím, počkejte...!"
   Odběhl a žena se dívala za ním. Když zmizel mezi domy, položila tabulku opatrně na lavici a dívala se na umrzlou vesnickou ulici. Rty se jí stáhly v uzounkou čárku.
   Bindig vpadl bez dechu do Timmovy světnice. Poddůstojník seděl u poškrábaného stolu a četl noviny. Místnost byla dobře vytopená a Timm seděl jen tak, v košili. Bindig zůstal stát ve dveřích a přiložil prsty k čepici, ale Timm se na něho jen podíval a vyzval ho: "Zavřete dveře. Táhne."
   Bindig se zhluboka nadechl a řekl: "Pane poddůstojníku, rád bych požádal na dnešní večer o propustku."
   "Propustku?" zeptal se Timm. Otočil se na stoličce a znovu se na Bindiga podíval. "Kam?"
   "Byl jsem pozván."
   "Kam?"
   Proč bych mu to neřekl, pomyslel si Bindig. Proč vlastně ne? Stydět se nemusím.
   "K té paní, co bydli ve statku za vsí," řekl.
   Timm zamrkal a změřil si ho od hlavy k patě. Potom se skoro srdečně zeptal: " K té paní, co bydlí ve statku za vsí? Pozván?"
  "Ano," řekl Bindig.
   "Hmm," broukl Timm. "V pořádku. Jak se jmenuje?"
   Zašklebil se, když si všiml, jak se Bindigovi vehnala červeň do obličeje. Několik vteřin čekal, ale Bindig nedokázal nic říci. Timm se hlasitě zasmál.
   "Vy jste pašák! Jde se vyspat k ženské a ani neví, jak se jmenuje! Začínáte se mí líbit!"
   "Jdu k..." spustil Bindig. Ale Timm mu skočil do řeči, stále ještě se smíchem: "No dobrá! Všichni jsme jednou začínali. Vypadněte!"
   "Kdyby snad ..." znovu začal Bindig. Ale Timm mávl rukou.
   "Zítra ráno. Dřív vás tu potřebovat nebudem." Potom zvážněl a řekl: "Pozítří do toho jdete taky. Připravte se na to. Využijte času. Zítra dovolenka přes noc nebude."
   "Ano," chraptivě ze sebe vypravil Bindig. "Děkuji, pane poddůstojníku."
   Když odešel, přistoupil Timm k oknu a díval se za ním. V okně byla jediná tabulka, a ta byla na čtyřikrát prasklá. Timm přitiskl obličej na sklo a díval se ven. Viděl Bindiga, jak spěchá vesnickou ulicí.
   Když zmizel, Timm si zamyšleně zapálil cigaretu. Vyfoukl kouř do dusného ovzduší přetopené místnosti a polohlasem řekl: "Bindig..." Vzpomínal si na noc, kdy se díval okénkem strážního železničního domku. Viděl, jak Bindig a Zado vcházejí do dveří, obličeje začerněné sazemi, v ruských pláštích a ušankách na přílbách. Slyšel výstřely a potom řekl. "Dva milióny takových vojáků, jako je tenhle Bindig, a válka by byla vyhraná. Studený jak psí čumák, a přitom zrudne, když se o nějaké ženské mluví po vojensku. To je materiál. Dva milióny takových."


   Bindig nesl tabulku, kterou si Anna vzala v jednom z pobořených domů. Mnoho nemluvil. Jen vedle ní šel a chvílemi se na ni podíval.
   Potom pomohl Jakubovi tabulku přiříznout a zasadit. Hluchoněmý, slabomyslný čeledín kdesi vyšťáral kapesní nůž s ocelovým kolečkem. Když vytáhl střepy staré tabulky z rámu, velmi obratně přiřízl novou. Konečně zapadla a on si přinesl z kůlny pilu a několik úzkých látek. Musili tabulku upevnit lištami, protože sklenářský tmel nebylo možno sehnat. Bindig mu pomáhal a potají obdivoval čeledínovu zručnost. Rám zasadili zpátky do okna, když už se smrákalo. Anna zapálila knot petrolejky a zatáhla těžké tmavé záclony, aby nepronikal jediný paprsek světla. Potom šel Jakub opatřit dobytek a ona mu pomáhala krmit. Ale nedovolila, aby jim šel Bindig do stáje pomoci. Poprosila ho, aby zůstal v kuchyni a dal pozor na jídlo stojící na sporáku.
   Dlouho trvalo, než se oba vrátili z chléva. Bindig neříkal nic, když napřed dala najíst Jakubovi a jeho poprosila, aby měl ještě chvilku strpení. Čeledín jedl polévku s podivně vážnou tváří. Nebyl to jeho obvyklý obličej, ta věčně sešklebená, idiotská grimasa. Anna se mlčky zabývala nádobím. Nakrájela Jakubovi chléb. Plochý, skoro černý chleba, pečený doma z mouky, která za nic nestála. Ale byl to chléb, a Anna jej brala do ruky jako svátost. Čeledín jedl málo. Brzy se zdvihl od stolu a odešel do své komory nad kuchyní. Když se zdvíhal od stolu, zašklebil se na Bindiga a několikrát zakýval hlavou, ale ve dveřích už zase měl vážnou, cizí tvář. Bindig se zájmem pozoroval tuto změnu. Snažil se nedat to na sobě znát, ale žena musela jeho pohled zachytit. Rychle řekla: "Je dnes unavený. Měli jsme hodně práce."
   Bindig přikývl. Zasněně se díval na Annu, jak se otáčí mezi stolem a sporákem. Udivilo ho, že skoro neustále mluví. Hovořila o všelijakých bezvýznamných věcech, na které právě tak odpovídal. Tenkrát, když byl u ní se Zadem, mluvila Anna jen málo. Dnes byla jiná, dokázala se rozesmát nad kdejakou hloupustkou, a byl to pěkný, zvučný smích, pří kterém se jí blýskalo v očích.
   "Musíte mít ještě okamžíček strpení..." poprosila ho náhle. Když se vrátila, měla na sobě namísto sukně a plátěné halenky pestré šaty. Obula si světlé prolamované střevíce a pečlivě se učesala. Vypadala jako mladé děvče, které se svátečně vyšňořilo na neděli.
   "Ach ..." vyjelo z překvapeného Bindiga, "vy jste ..."
   Přistoupila k němu. Otočila se před ním a s hlavou nakloněnou ke straně se ho zeptala: "Mé nejlepší šaty. Líbí se vám?"
   Byl velmi nejistý, když říkal: "Moc se mi líbí... Měla byste je nosit každý den ..."
   Překvapila ho. Nechtěl to dát na sobě znát, ale ona to i tak dobře věděla. Byla právě tak nejistá jako on a ukrývala svou nejistotu do spousty nic neříkajících slov, za svůj zvonivý smích, za lesk očí. Skrývala cit, který sama ještě přesně neznala. Dařilo se jí to tak dobře, že nakonec řekl: "Vy jste skutečná umělkyně v proměnách! Nikdy bych si byl nemyslel, že se vůbec umíte smát."
   Paže jí klesly a ona řekla tak tiše, jak vždycky hovořívala předtím: "Jak dlouho už tu nebyl nikdo, pro koho by stálo za to se pěkně obléci..."
   Přikývl. Ves, ve které žila, byla mrtvá. Život v jejích zdech nebyl skutečný život. Jednoho dne už v Haselgartenu nebude nic než očazené zbytky zdiva a trychtýře od granátů. Nepochyboval o tom a utěšoval ji slovy, jež ze sebe musel mačkat.
   "Až bude po válce, budete mít často hosty. Doufám, že také budu smět někdy přijít..."
   Na stěně nad příborníkem visely staré, nevzhledné hodiny s kukačkou. Jejich ručičky ukazovaly osmou. Záklopka se otevřela, kukačka osmkrát vystrčila hlavu a zároveň se ozval chraplavý zvuk, velmi málo podobný volání kukačky.
   Oba se podívali na hodiny, a Anna náhle řekla: "Kukačka zakukala. Je čas k jídlu! Jak dlouho se smíte zdržet?"
   "Já..." zarazil se a rychle přemýšlel, než hovořil dál. Viděl před sebou Timmův rozšklebený obličej.
   "U nás se to nebere tak přísně," řekl "my ..."
   "Jezme," vybídla ho Anna. Donesla jídlo na stůl a posadila se naproti němu. Uvařila uzené se zelím. Když dojedli, přinesla na stůl zavařené třešně. Posypala je cukrem a řekla: "Ten cukr jste opravdu nemusel nosit. Doufejme, že z toho nebudete mít žádnou mrzutost."
   "Jakou bych z toho mohl mít mrzutost?" smál se. Řekla: "I tak vám děkuji. A ještě mám pro vás překvapení ..."
   Najednou měl pocit, jako by se s touto ženou znal už celé měsíce. Jako by byli dobrými přáteli. Nejprve to Bindiga mátlo, ale brzy svůj zmatek překonal.
   Překvapením byla láhev vína. Těžkého, sladkého ovocného vína, a ona mu vyprávěla, že dříve žil ve vsi sedlák, který si je sám vyráběl. Po první sklenici Bindig věděl, že toto víno je daleko nebezpečnější než genever, který příležitostně dostávali. Řekl jí o tom, ale ona se jen smála. Nalila znovu a připila mu. Všiml si, že její pohyby zvláčněly, jsou lehčí, volnější. Poslouchala, když jí vyprávěl o geneveru a o tom, jak jej v Holandsku nakládali na vozidla roty. Vyprávěl jí o domově a o rotě. O Zadovi i o historce s Hindenburgovým obrazem.
   "Nedá vám na Vánoce dovolenou. A vaše děvče bude čekat marně," řekla Anna. Zdvihla sklenici a pila. Odtrhla ji od úst, když říkal: "Stejně nemám nárok na vánoční dovolenou. A děvče také nemám. Čekat tedy nebude nikdo."
   "Vy nemáte děvče," zamyšleně řekla žena, "proč?"
   "To je dlouhá historie. A nijak pěkná."
   "Máte hezké ruce. Vůbec ne jako voják..." Nevyhnula se jeho pohledu. Dívala se mu do očí, ale v jejím pohledu nebyla výzva. Byl to zamyšlený pohled. Trochu smutný, myslel si Bindig.
   "Muže máte na vojně?" zeptal se. Chvíli bylo ticho. Potom zavrtěla hlavou.
   "Nemám už muže. Je mrtvý. Padl před dvěma lety."
   "Oh, odpusťte mi, prosím ..."
   "Není co odpouštět," řekla, "jsem jedna z žen, které jsou rády, že jejich muž už nežije."
   "To nechápu. Proč ...?"
   "To je také dlouhá historie. A také nijak pěkná. Chutná vám to víno?"
   "Je výborné."
   "Tak se ho napijme."
   Víno bylo jiné než genever. Hlava z něho neztěžkla. Opájelo příjemným způsobem. Myšlenky po něm proudily lehčeji a ústa se stávala hovornější. Přineslo jasný smích a dalo zapomenout na všecko, co bylo kolem statku, kolem domu, kolem světnice, v níž seděli.
   "Zítra odejdu," řekl Bindig nakonec. Žena pootevřela ústa. Její otázka zněla sklíčeně: "Proč? Kam...?"
   "Jsem voják," odpověděl, "zítra mě nasadí."
   Žena se dívala na ruce. Slyšel, jak se tiše ptá: "Na jak dlouho to bude? Na hodně dlouho?"
   Lehce pokrčil rameny. Víno jiskřilo ve sklenicích.
   "Nevím. Možná, že jen na pár dní. Jestli se nevrátím za několik dní, nevrátím se už vůbec."
   "Chcete snad říci..."
   "Ano," řekl. "Přesně tak."
   "Zase musíte za ruskou frontu?"
   Přikývl. Proč bych jí to nepověděl? Stejně ví, že v rotě jsou parašutisté. Ostatní si může snadno domyslet. A kromě toho jí řekl Zado už tenkrát, když byli u ní poprvé, co jsou za vojáky.
   "Je to kruté..." řekla. "Sedíme tu proti sobě a nevíme, jestli se ještě někdy uvidíme. Jako by lidé zapomněli, jak drahocenný je život..." Chvatně se napil vína. Žena rovněž zvedla sklenku, ale tentokrát upila jen málo.
   "To všecko není nic platné," pokoušel se ji rozveselit. "Koneckonců nás toho nikdo nezbaví. Musíme se s tím vyrovnat sami..."
   Kukačka znovu zakukala. Ohlašovala desátou. Jedli a pili. Chvílemi o čemsi hovořili. Potom opět tiše seděli, jeden se díval na druhého, a když se jejich pohledy setkaly, ostýchavě odvraceli zrak.
   Žena se zvedla a odhrnula záclonu. Tise řekla: "Sněží. Hlásí se zima."
   Bindig se postavil vedle ní. Trochu se přikrčil pod její zdviženou paží, kterou držela záclonu, aby se mohl podívat ven. Při tom se jí dotkl. Vrhl letmý pohled na vločky, vířící ve světle, jež prýštilo z okna. Doufal, že první sníh dá na sebe ještě chvilku čekat. Napadlo mu, že při nadcházející akci budou muset mít sněžné pláště. Asi bude zima. A jsou věci, při kterých si člověk bude muset stáhnout hřejivé rukavice.
   Zatímco ještě s údivem cítil, že Anna se jeho dotyku nevyhýbá, slyšel ji, jak říká: "Vrátíš se?" Řekla to velmi tiše a on jí zprvu neporozuměl. Přemýšlel o slůvku "ty", kterým ho oslovila. Ale potom pochopil, že tady, v tomto okamžiku, nic jiného říci nemohla. Žena, projelo mu myslí, a na několik vteřin se nemohl rozhodnout, co udělat. Slyšel její dech, cítil jej na šíjí. Ramenem se stále ještě lehce dotýkal její paže, držící záclonu. V matném světle tančily vločky před oknem zmatený rej. To už je zima, řekl si Bindig. Potom se náhle obrátil a podíval se na Annu.
   "Něco jsem se tě ptala," řekla. Oči měla velké a tmavé. Dívala se mu na ústa, ne do očí.
   Maličko se k ní přitiskl, ale ona se nepohnula. Pak zvedla oči k němu.
"Ano," řekl pomalu, "ptala ses mne, jestli se vrátím. Nevím,"
   Žena svěsila paže. Díval se přes ni na stůl, kde stály sklenice. Potom jí váhavě položil ruce na ramena a přitiskl ji k sobě.
   "Jak mohu vědět, jestli se vrátím?" zeptal se. Ženiny oči byly docela blízko. Ale on měl pocit, že ty oči vůbec nejsou tak těsně před ním, že ta pootevřená ústa s plnými rty nedýchají. Jako by všecko bylo nekonečně daleko a nedosažitelné.
   "Dobře..." řekla nakonec. "Ale já jsem ti přesto musela říci, že tě chci zase uvidět..."
   "Uvidět?" opakoval po ní.
   "Ano." Najednou u něho byla docela blízko. Přitiskla se k němu a on cítil teplo jejího těla. Její dech ještě voněl vínem, jež pili. Řekla: "Ano. Až budeš zítra ráno ode mne odcházet, chci vědět, že se vrátíš."
   Chtěl ji k sobě divoce, bouřlivě přitisknout. Ale bylo z toho jen něžné, dlouhé políbení. Potom mu odhrnula vlasy z čela. Ještě cítil chuť jejích rtů, když říkal: "Docela zřetelně si vzpomínám, jak jsem tě viděl poprvé ..."
   Položila mu prst na ústa.
   "Ticho ..." Když zmlkl, zamyšleně řekla: "Jak jsi mladý ... a je tě škoda pro to, co s tebou dělají..."
   Nepochopil ji. Ale bylo mu, jako by se v něm pohnul nějaký tajný mechanismus. Cítil, že opět má šlachy a svaly, a také cílil, že jsou zocelené plížením po zemi a vzpory, pády na žíněnku pod skokanskou věží a trháním šňůr, když se otevře padák. Lezením po zmrzlé půdě a svíravým stiskem rukou, držících samopal nebo dýku. Rázem v sobě cítil nezkrotnou sílu, uchopil ženu a zdvihl ji pevně do náručí.
   Chtěla mu v tom zabránit, ale bylo to jen slabé gesto. Ukázala na stůl se sklenicemi.
   "Uklidím tu..."
   Jen se zasmál a nesl ji napříč kuchyní. Zapomněl na všecko kolem tohoto domu, na to, co bude zítra a pozítří. Ramenem otevřel dveře kuchyně. Nevěděl, kde je ložnice. Ale ptát se nemusel: pošeptala mu to.
   Škvírami v oknech pronikala zima. Komora byla nevytopená, a vlastně to ani nebyla komora, ale prostorný pokoj. Nebylo tam docela tma, protože žádné z obou oken nebylo zastřené, a zvenku tam vnikal odlesk světla, které odráží sníh. Když se Bindig pohnul, ucítil ženino tělo. Ležela tak těsně přitisknuta k němu, že slyšel její dech. Ležela mlčky, s otevřenýma očima. Peřinu si přetáhla vysoko přes prsa a paže schovala pod ni. Bindig nemohl peřinu snést. Odsunul ji stranou. Suchý chlad místnosti mu dělal dobře.
   "Nachladíš se," tiše řekla, "je tu chladno ..." Chtěla ho přikrýt, ale zadržel jí ruku. "Není mi zima."
   "Budeš nemocný," domlouvala mu. Trochu se napřímila a podívala se mu do očí. Přivinul ji k sobě a políbil.
   "Už jen několik hodin ..." zašeptala. Hladil ji, a přestože měl odřené dlaně, cítil její měkkou, teplou pleť. Položila mu hlavu na rameno a opakovala: "Už jen několik hodin..."
   Měl pocit, že její hlas je na míle vzdálený. Slyšel jej, jako někdy slyšíval hlas z rádia ve sluchátkách rozhlasového vozu. Ale byla vedle něho. Ležela lehce opřená o něho a on cítil její dech na prsou.
   "Ty..." řekl, "Anno, jak se to vlastně stalo? Zítra či pozítří si budu myslet, že to všecko se nepřihodilo, že jsem u tebe nikdy nebyl..."
   "Je to tak dobře," řekla, "já jsem to chtěla a tys to chtěl. Je to tak dobře."
   "Chce se ti spát?"
   Neodpověděla, a on řekl: "Možná, že je to naposled, co jsme spolu. Kdo ví, co se v příštích dnech stane..."
   Neříkala nic. Ale přivinula se k němu tak těsně, že cítil, jak mu začíná rychleji proudit krev.
   "Bude to pěkná vzpomínka," řekl pomalu, "až na tebe budu zítra myslet, bude to pro mne pěkná vzpomínka. Nemám mnoho pěkných vzpomínek, a možná, že tentokrát tam zůstanu; aspoň mám ..."
   "Pst...!" tiše ho napomenula. "Nemluv o tom. Nic se ti nestane!"
   Zasmál se, ale znělo to nevesele. "Nejdu zrovna na procházku. A Rusové nestřílejí hrachem..."
   Nevěděl sám, proč to teď říká, neměl ve zvyku hovořit před akcí o tom, že by ho něco mohlo potkat.
   To Anna, pomyslel si. Takové myšlenky člověka napadají, když náhle objeví něco, co stojí za to, aby se vrátil. Myslím, že taková věc dokáže udělat z člověka zbabělce.
   Řekl jí o tom a ona se po chvíli zeptala: "Proč musíte pořád dělat jen věci, které nemají jiný smysl, než že vám přinesou smrt?"
   Ještě v něm vězelo všecko, co jim vtloukali do hlavy ve škole a při školeních u roty. Ještě měl v hlavě obrázky z ilustrovaných časopisů a žvásty, za které byli placeni lidé v rozhlase. Dost dlouhou dobu sice strávil se Zadem, přejal trochu z jeho cynismu a viděl všecko trochu méně zahalené, ztratil některé ze svých iluzí. Ale Zadův cynismus ještě neudělal o mnoho víc než několik zmatených čar na mapě jeho obrazu světa.
   "Nic není naprosto nesmyslné," rozhovořil se do šedivého šera, "všecko, co děláme, má nějaký smysl. Kdybychom to nedělali, byli by Rusové o vánocích v Berlíně. Proto to děláme. Máme z toho pramalé potěšení, ale copak nám ještě zbývá něco jiného?"
   "Nevím," řekla žena, "já tomu nerozumím. Vím jen tolik, že to všecko nemuselo být, a tys mohl zítra ráno u mne zůstat."
   "Bylo by to hezké. Ale když to takové není."
   "Takoví jste všichni," řekla. "Hrdinové, protože to jinak nejde. Protože nemáte odvahu povědět jim, že nechcete být hrdiny. A náhradou za tu odvahu si namlouváte, že vám to dělá potěšení."
   Chvíli přemýšlel a potom tiše řekl: "Myslím, že těch, kteří z toho mají potěšení, je velmi málo. A ať už chceš být hrdinou nebo ne: Je válka, a ta bude trvat tak dlouho, dokud nezvítězíme my nebo ti druzí."
   "Bude trvat tak dlouho, dokud budou válčit ti, kteří vlastně z válčení nemají pražádné potěšení," řekla žena. "Takoví, jako jsi ty a tvůj přítel."
   "Jestli Rusy nezadržíme..."
   "Chceš ty je zadržet?"
   Mlčel. Žena čekala na jeho odpověď, ale on zamyšleně pohlížel na postel, v níž leželi. Byla to manželská postel, a její levá polovina byla přikrytá. Tady lehával její muž. Řekla mu, že před dvěma lety padl. Víc nic. Lehce přejel rukou po prošívané přikrývce na mužově posteli a z ničeho nic se zeptal: "Padl na východě?"
   Odpověď zněla odmítavě. "Na západě. V Paříži."
   "Před dvěma lety?"
   "Ano. Před dvěma lety."
   "Jak mohl padnout v Paříži před dvěma lety?"
   Trochu se nadzdvihla a pomalu řekla: "Přejeli ho. Byl to smrtelný úraz."
   "Och..." vydechl. "Neměl jsem ti to připomínat."
   Ale žena zavrtěla hlavou. "Nevadí mi to. Pro mne už byl mrtvý několik let předtím, než ho to auto přejelo. Mučil mne až do krve. A potom ho v Paříži přejelo auto. Nákladní vůz s vínem pro nějaké kasino. Dověděla jsem se o tom od člověka, který to viděl. Ležel opilý na ulici a to auto ho přejelo."
   Chvilku zaraženě mlčel, potom se zeptal: "Říkalas, že tě mučil?"
   "Ano. Budu ti o tom někdy vyprávět, až se vrátíš. Dnes ne, už bude svítat."
   Po chvílí řekla do ticha: "Od jeho roty mi poslali pěkný dopis. Vyjádřili mi v něm soustrast a utěšovali mne. Obětoval svůj život za fuhrera, vlast a národ, věrně splnil svou povinnost. — V Paříži, pod nákladním autem plným vína. Když ležel opilý na ulici."
   "Odpusť mi," řekl Bindig ještě jednou, "opravdu jsem ti to nechtěl připomínat..."
   Tiše se zasmála: "To nic ... to nebolí. Zemřel jako hrdina!"
   Bindig už neřekl nic. Anna byla jednou z mnoha žen, které měly nešťastné manželství. To vysvětlovalo mnohé. Nebylo nutné dál se vyptávat, takových manželství se vyskytovaly stovky a stovky. Vždycky si myslíval, že podobné věci se vyskytují jen ve městech, ale to byl zřejmě nesmysl.
   Zdálo se, že se šero ve světnici o poznání rozsvětlilo. Bylo už k ránu. Bindig si to uvědomil, když vrhl kradmý pohled na hodinky na zápěstí. Ale žena jeho pohled zachytila. Maličko se nadzdvihla, až se mu mohla plně podívat do tváře.
   "Jsi netrpělivý? Byl bys raději zase u toho svého poddůstojníka?"
   Neodpověděl.
   "Možné by to bylo ..." řekla tiše, "nezdržovala bych tě."
   "Poslyš..." poprosil ji po chvíli, "myslím, že ty jsi jediný člověk, který mne může zdržet. Jsi jediné, o co stojím. Nevzpomínám si, že by se mi to stávalo často ..."
   Přejela prsty po žilách na jeho krku. Cítil její lehký dotyk, díval se jí do tváře, a to ho vzrušilo. Její tmavé oči zářily, rozpuštěné vlasy pokrývaly v dlouhých, měkkých vlnách plné, bělostné prsy. Uvědomoval si, že je krásná a plná síly, svůdná a zároveň mateřská. Všecko na ní bylo jako ulité z jediné formy. Tvář a křivka šíje, svaly v nadloktí, zaoblení boků, prostě všechno, zvuk jejího hlasu nebo pohyby údů, úsměv kolem koutků úst či hra prstů, když si přihlazovala vlasy.
   "Nevím jistě, jestli jsem se do tebe zamilovala," řekla s ústy blízko jeho ucha. "Myslím, že to tak je, ale nevím to jistě. Čas nám to poví..."
   "Čas ..." řekl a prudce ji objal, "čas a ty, to se k sobě nehodí. Čas jsem já. A já jsem u tebe dnes naposled. Kdo ví, na jak dlouho."
   "Poprvé..." slyšel ji šeptat, "a nic se ti nestane ..."
   Byla to fráze, ačkoliv si v tomto okamžiku nic nepřála víc, než aby se splnilo, co ta otřepaná fráze slibovala. Ale nedomluvila. Ucítila jeho ústa a jeho tělo. Ucítila jeho ruce a dech. Za závojem padajícího sněhu před oknem začaly tančit hvězdy. Zatřpytily se a hasly, rojily se v jiskřivých křivkách a zmatených parabolách. Jako by celá obloha začala kroužit, jako by se náhle souhvězdí dala do divokého a bezuzdného tance v rytmu matoucím smysly, jaký člověk vnímá jen vzácně, většinou jen ve zcela mladém věku.
   Myslela si: Je to šílenství, vždyť přece není vidět jedinou hvězdu! Sněží a obloha je plná sněžných mraků. Ale tanec neměl konce. A potom se rozplynulo všecko, co bylo kolem nich dvou, a pohltilo je, postel, světnici, dům a celý statek a zasněženou zemi, jež se tichounce chvěla, protože o několik kilometrů východněji začala jakási baterie střílet o něco dříve než jindy.


   Když se ráno hlásil u Timma, přijal ho poddůstojník věcnou připomínkou: "Řekni saniťákovi, ať ti píchne protargol."
   Na Bindigově obličeji nebylo vidět nijak nadšený souhlas, protože Timm mu poradil: "No bodejť, a vem si taky hned roličku těch červených tablet. Nebo mi snad chceš tvrdit, že jsi celou noc stál s flintou přes rameno před vraty?"
   "To ne," podrážděně odpověděl Bindig, "ale hrál jsem s tím hluchoněmým domino."
   Doufejme, že ne příliš často po sobě," nenuceně se šklebil Timm. Potom prohlásil trochu vážněji: "Tak si myslím, že tentokrát půjde do tuhého. Na cvičení pojede šéf s námi; a patnáct mužů."
   "Patnáct mužů," bezmyšlenkovitě opakoval Bindig. Myslel na Annu.
   Nejraději by byl Timmovi plivl do obličeje. Ale znal ho dobře a věděl, že nemá smysl vzpouzet se mu. Rotě velí Timm. A koho pošle Timm do pekla, ten se nevrátí.
   Když mu Timm řekl, že vůz na cvičiště vyjede za hodinu, napadlo Bindigovi, že ještě nemá sbalený výstroj. Ukončil rozhovor s poddůstojníkem a běžel do své světnice. Zastihl tam Zada, který měl právě plné ruce práce s vyprazdňováním plechovky s marmeládou.
   "I hele..." mumlal Zado s plnými ústy, "já už jsem si myslel, že chceš za námi přijet tramvají!"
   "Vlastně jsem chtěl," řekl Bindig, "ale propadla mi jízdenka. Bylo něco k snídani?"
   Desátník, který byl toho rána střízlivý, se krčil ve svém koutě. S mrzutou tváří vyprazdňoval všechny kapsy a pokládal jejich obsah na lůžko.
   Zado několik vteřin mlčky seděl na slamníku, plnou lžíci marmelády v nepohnuté ruce. Na tváři se mu pomalu objevoval široký, dobrosrdečný úšklebek a kolem nosu se tvořily nesčetné vrásečky. Nakonec strčil lžíci zpátky do plechovky a zvedl se. Přitom řekl: "Copak ti Anna nedala nic k jídlu?"
   "Odkud víš, že jsem byl u Anny?"
   "Od koho to věděl Timm?"
   "Ode mne."
   "Aha," zachrochtal Zado, "a já to vím od něj. Ale kromě toho jsem to na tobě poznal. Máš opravdu hlad?"
   "Mám," řekl Bindig, "já ..."
   Zado šel k bedně, do které ukládali jídlo. Vylovil chléb a plechovku s máslem. K tomu přidal ještě plechovku marmelády, čtverhranný tvrdý salám a balíček sušenek.
   "Vlastně jsme si to měli vzít s sebou," řekl, "oběd se dnes nekoná. Cigarety a čokoládu máš pod kombinézou."
   Když se Bindig převlékal, mrazilo ho. Čisté prádlo bylo navlhlé. Byly to nevzhledné zelené věci, údajně napuštěné tinkturou proti vším. Přitom se vědělo, že vši se v něm rády drží. Stál tam v prádle, mechanicky si mazal krajíc chleba a přikusoval salám. Slyšel Zada hovořit, ale nevnímal jeho slova; obraz Anny v něm byl ještě příliš svěží. Vzpomínal si na každý její pohyb a na každé slůvko, které minulé noci řekla. Měl pocit, že se na něho dívá svýma velkýma, zářivýma očima, a on měl neustále nezkrotnou touhu rozevřít náruč a obejmout její plné, měkké tělo.
   Anno, myslel si, měli by skončit celý tenhle strašný nesmysl a poslat mě domů. Vzal bych ji s sebou. Ze mne sedlák nebude, ale jí by bylo ve městě dobře. Měl bych ženu, a možná že bych pomalu na všechno zapomněl. Ale nevypadá to na to. A vůbec: Timm říkal, že tentokrát půjde do tuhého. Kdo ví, jestli to přečkám se zdravou kůží. A když, tak zase začnu při návratu uvažovat, jak to dopadne příště.
   "Chlapče, chlapče," slyšel, jak říká Zado, "až udělám ze vší téhle marmelády hromádku, zapadne do ní T 34 až po věž ..."
   V sousedství náhle roztrhla ticho dávka ze samopalu. Desátník na ni nereagoval, ale také Zado teprve po chvíli procedil mezi marmeládou zalepenými zuby: "Asi se někdo zjančil... co?" Ale potom se na silnici ozvaly vzrušené hlasy a zadupaly chvatné kroky.
   Bindig si ještě rychle zašněroval boty a přetáhl blůzu. Uslyšel Timma, jak na ulici vykřikuje nějaký rozkaz, a vyběhl. Před sousedním domem stálo několik vojáků. Zeptal se, co že se stalo, ale oni mu jen beze slova ukázali na dům, aby se podíval sám. Nikdo ho nezadržel. Ani Zado, který stál za ním. Ve světnici stál Timm vedle Alfa. Za nimi, se zuřivým výrazem v tváři, stál tiše klející Paniczek, v ruce držel hedvábný šál, který mu poslalo neznámé děvče z Frankfurtu. Opatrně jej držel za cípek mezi prsty, protože šál byl celý zastříkaný od krve a červenavě žluté mozkové hmoty. Na podlaze leželo pokroucené tělo vrchního číšníka ze Stuttgartu. Z celé hlavy zbyla jen dolní čelist, z níž viselo několik cárů kůže. Na jedné zástrčce okna se kýval samopal. Malý vrchní číšník se zastřelil.
   Timm se otočil a houkl: "Ven, a rychle! Tady není nic k očumování!"
   Bindig šel se Zadem a Paniczek je následoval. Poručík odešel s Timmem do kanceláře. V ruce měl vojenskou knížku mrtvého a několik dopisů, které mu našel v kapsách.
   "Jak to jenom dokázal...?" podíval se Zado na Paniczka.
   Ten jen nevrle pokrčil rameny, hedvábný šál stále ještě v konečcích prstů. "Přivázal si na spoušť provázek."
   "A ...?"
   "A... a...! Provázek na spoušť, druhej konec na vokno, hlaveň do huby, vzal to voběma rukama a zvrh se dozadu. To dokáže každej idiot!"
   "Ale každej to neudělá," řekl Zado. "Musel pro to mít důvod!"
   Paniczek se na něho zuřivě podíval.
   "Moh se taky zastřelit někde jinde. Ne zrovna u mýho šátku, co mám vod toho děvčete, je úplně novej, ani jednou jsem ho neměl na krku, idiot jeden ...!"
   Bylo to stejné jako vždy v posledních hodinách, než opustili světnici. Bindig znal tento stav a bál se ho. Věděl ale právě tak dobře jako Zado nebo každý jiný, že se proti tomu nedá nic dělat.
   Zmocnil se ho podivný nepokoj. Nebyl schopen dělat dvě minuty stejnou věc, nebyl schopen ani zůstat sedět na stejném místě. Ať vzal do ruky cokoliv, nic se mu nedařilo. K tomu ještě mu bylo fyzicky zle. Kolem žaludku se zdvíhal pocit prázdnoty. Tep srdce byl citelně rychlejší a nepravidelnější, ruce a nohy samy od sebe dělaly všelijaké prudké, nervózní pohyby, na těle vyvstával studený pot.
   To všecko bylo toho rána ještě znásobeno sebevraždou malého vrchního číšníka. Zdvíhání žaludku, jindy ještě tak právě snesitelné, bylo rázem nepříjemně prudké a nepřirozený tlak ve střevech vůbec nepřestával.
   Zado se chvíli ještě vrtal lžící v plechovce s marmeládou. Ale prudká chuť na sladké, kterou čas od času pociťoval, ustoupila náhle pocitu odporu a ošklivosti.
   "Hezky to začíná," řekl Bindigovi, když seděli venku za domem na latríně. "Jestliže to takhle půjde dál, bude si Alf moct sestavit novou rotu."
   Na silnici se ozval hvizd a vzápětí houkl Timm svým plechovým hlasem: "Čtvrté a šesté družstvo nastoupit!"
   Před domem, ve kterém měla rota kancelář, stál nákladní a obrněný vůz. Nákladní vůz byl pro mužstvo, ale všichni se tam nevešli. Půl tuctu jich přebývalo, mezi nimi také Bindig a Zado.
   Timm ukázal na pancéřový vůz, a oni nastoupili. Bylo to vozidlo pro Alfa, protože mezitím už nastal jasný den, a kdyby je napadli hloubkoví letci, v otevřené krajině nebylo kde se skrýt. Alf nastoupil poslední. Měl na sobě kombinézu. Většina vojáků ho v ní viděla poprvé.
   Když už byli chvíli na cestě, řekl Zado Timmovi: "Kdo teď bude klást nálože, pane poddůstojníku?"
   Timm hned neodpověděl, a namísto něho se ozval Alf: "Bude je zakládat někdo jiný."
   "Ano, pane poručíku," řekl Zado, "ale bude ho moci nahradit? Prcek těm svým trhavinám náramně rozuměl ..."
   "Nesmysl!" Alf nedbale mávl rukou. "Každý se dá nahradit. V celé německé armádě není jediný člověk, který by se nedal zítra nahradit, když dnes padne."
   "Ano, pane poručíku," řekl Zado a po chvíli ještě jednou: "Ano, to je pravda."
   Potom se podíval na Bindiga a Bindig se podíval na něho, a nakonec oba civěli na rýhované desky podlahy a mlčeli.