Zado se myl a přitom přemýšlel, co mu děvče říkalo.
   Strávil u ní celý včerejší večer, celou noc a ještě další den. Do Haselgartenu se vrátil, teprve když se stmívalo. U Alfa se předtím odhlásil. Dostal od něho příkaz nezdržet se déle než do setmění a Zado se v určenou dobu vrátil do vsi. Ve své světnici nezastihl nikoho až na desátníka, který byl notoricky známý tím, že mezi akcemi býval jen chvílemi střízlivý a jinak stále spal; ze svého slamníku na zemi se zdvíhal jen proto, aby pil dál, až ho to zase položilo. Byl to neškodný člověk. Když pil, hodně mluvil, ale byl dobrák. Ležel na slamníku a skelnýma očima se díval, jak si Zado přinesl velké umývadlo s vodou a postavil je na kamna. Světnice, ve které byli ubytováni, byla kdysi parádním pokojem selské rodiny. Nábytek vyklidili a postavili do stodoly. Slamníky rozložili po podlaze. Tak měli ve světnici víc místa. Bydlelo jich v ní šest, se zavazadly a různými předměty denní potřeby. Umývadlo, několik velkých hrnců, kávová konvice s pleteným povlakem, který kávu chránil před vystydnutím, jídelní příbor, posháněný po šesti různých chalupách, přikrývky, staré záclony, kterých používali k čištění zbraní, a brousek, který Zado objevil v kuchyňské zásuvce kteréhosi domu. Poblíž železných kamen stál na zemi gramofon s obrovitou troubou. Zprvu měli jen gramofon. Troubu našli kdesi za humny mezi odhozeným harampádím. Řidiči jí používali jako trychtýře na benzín. Ještě teď po něm páchla. Ale starý přístroj fungoval. Vojáci sehnali pár desek. Staré písničky z dob našich babiček, ale kterýsi z nich přinesl z obce, ve které byl ubytován štáb, půl tuctu nových desek. Ty střídavě přehrávali. Nebyl mezi nimi nikdo, kdo by je už neznal nazpaměť.
   Když byla voda na mytí horká, postavil Zado umývadla na židli a svlékl se. Druhý voják ho z kouta bez pohnutí pozoroval. Zado se drhl od hlavy k patě a tiše si pohvizdoval. To děvče říkalo cosi o lásce.
   Desátník v koutě hmátl po láhvi. Byl to bols a pocházel z Holandska. Desátník měl těch lahví ještě půl bedny. Sám je ukradl. Když vyklízeli Harderwijk, jel s řidičem do zásobovacího skladu převzít pro rotu metrák chleba, čtvrt metráku másla, právě tolik sýra, dva tisíce cigaret a sto lahví bolsu. V té době nedávaly stráže už tak dobrý pozor, a tak s řidičem naložili ještě další dvě bedny bolsu. Potom se rozdělili. Půl bedny, kterou ještě měl, byl zbytek jeho podílu. Nebyl lakomý, a proto mu také bols nekradli. Stačilo, když mu někdo řekl, že potřebuje láhev bolsu, a dostal ji. Ale protože se dala sehnat lepší kořalka než bols, držel se zbytek v desátníkově bedně dosti dlouho. Řidič přivezl bednu na svém voze z Holandska na černo až do Haselgartenu. Někdy se přišel podívat, a tehdy vypili s desátníkem, lahvičku společně. Byli přáteli už od rekrutských časů.
   "Na...!" zachroptěl desátník. Zadovi nezbyl čas na úvahu, co opilý chce. Viděl, jak na něho letí láhev, a tak ji musel chytit. Skoro mu vyklouzla z ruky, měl dlaně od mýdla. Ale chytil ji tak, že ji přitiskl k tělu; lokl si a hodil ji zpátky.
   "Odepni si pistoli," chrochtal desátník, "s pistolí u pasu se člověk nemyje ..."
   Zado přimhouřil jedno oko své dravčí tváře a poradil desátníkovi: "Nechlastej tolik. Až tě zase do něčeho pošlou, nebudeš mít jistou ruku."
   "Pistole ..." bručel voják. "Nabitou a zajištěnou pistoli... hi... idiot... s tím se koupe ..."
   Děvce už nebylo právě nejmladší. Jedna z žen, které nemají nikoho, kdo by se o ně zajímal. Ani rodinu, ani muže. Jen vojáky.
   Zado jí přinesl něco k jídlu. Pár konzerv s mulím masem, veku chleba v celofánu, několik krabiček sardinek. Všecko z důstojnické kuchyně. Zado byl jedním z mála vojáků, s kterými kuchař hrával poker. Pro ty se vždycky něco našlo. Zado nechával kuchaře vyhrát. Když s kuchařem hrál poker a dostal do ruky fleš, považoval to za smůlu. Bylo nutno nechat kuchaře vyhrát. To se potom dostal do nálady a vytasil se s věcmi, kterých byl nedostatek. Cigarety a čokoláda měly větší cenu než pár mizerných marek, které člověk prohrál.
   "To už nejsou žádný vojáci..." brebtal desátník. Přitiskl láhev ke rtům a znovu pil. Před dvěma dny se vrátil z akce. Chodili s ním rádi, protože měl sílu jako medvěd. Jednou nesl na zádech raněného osmnáct kilometrů a zachránil ho. Ten už ležel v křoví, s hlavní beretty v ústech, a desátník byl poslední, kdo kolem něho procházel. Vzal ho na záda. Teď odtrhl láhev od úst a blaženě říhl. Potom sáhl po cigaretě a díval se, jak si Zado tře kůži do sucha.
   "Dej si pozor, abys nevybouchl..." šklebil se Zado. Desátník nedbale mávl rukou. Přitom se žhavým koncem cigarety dotkl paže. Vylétly jiskry, ale jak se zdálo, voják to nevnímal.
   Musíme spolu zůstat navždycky, říkalo to děvče. Bylo tma a místnost voněla parfémem, který Zado znal. Objevili ho kdysi v kterémsi holandském voňavkářství celý balón a vzali s sebou. Balón se nakonec dostal do štábu a důstojníci si z něho odlévali do lahví od piva. Bývala doba, kdy se dalo už na ulici obce, v niž byl štáb umístěn, vyčichat, který dům štáb obsadil. Nemělo valný smysl lámat si hlavu tím, kdo asi děvčeti voňavku daroval.
   "Možná, že se fronta už nepohne," říkalo děvče, "potom zůstaneme stále pohromadě, a až bude po válce, budeš u mne bydlet. Bude to krásné ..."
   Zado si hrál s jejími vlasy. Měl rád její husté, těžké vlasy. Nedíval se na ni, vnímal jen její hlas. Taková děvčata se dala snáze snést v tmavém pokoji než v osvětleném. Co jí odpověděl, to už si přesně nepamatoval. Věděl jen to, že jí ponechal naději. V té vsi nebylo mnoho děvčat. Bylo dobře vědět, kam člověk může zajít, až zase bude po nějaké akci.
   Bylo v ní něco mateřského. Když byl unaven, vyzula mu boty a stáhla ponožky. Vysvlékla ho a všecko řádně poskládala. Žehlila mu kalhoty a prala košile. Nebyla nijak hezká. Ani zvlášť zkažená. Jen žila ve vsi obsazené vojskem.
   Zado si zamyšleně osušoval vlasy. Na podlaze byla vedle umývadla loužička. Je osamělá, říkal si Zado, právě tak osamělá jako my. Začala si zahánět dlouhou chvíli svým tělem a neví, kdy skončit. Tak je to. Nic jiného v tom není. Říká tomu láska. Ví člověk ještě vůbec, čemu by měl říkat láska? Snad tomu, k čemu asi dojde mezi Bindigem a tou Annou? Jistě k tomu dojde. Je snad to láska?
   Desátník vrněl: "Pozejtří to zase začne... Já to vím docela určitě. A zase mne... ale to je fuk... až bols dojde..."
   "Tak si přineseš zase bednu odnaproti, jak tě znám," řekl Zado. Oblékl si košili a sáhl po svém stejnokroji.
   "Vodka..." zhnuseně blábolil opilý, "to je denaturák s blechama..." Šklebil se: "Z toho dostane člověk tripla... Do mozku... a do stoliček! Představ si: Tripla do stoliček ..."
   "Jsi prase," konstatoval Zado věcně. "Ty bys měl být aspoň jednou denně půl hodiny střízlivý, abys mohl pochopit, že jsi byl celý ostatní čas ožralý."
   Desátník byl z Timmovy Čety. Když měli mezi akcemi službu, objevil se u nich Timm několik hodin před tím a vzal mu láhev. Stačilo pár hodin, aby byl desátník schopen služby. Timm s ním zacházel jako s nemocným dítětem. Když to nevedlo k cíli, zařval na něho. To pomohlo vždycky, protože desátník měl povahu dítěte.
   Podíval se kose na Zada a zažebronil: "Prase přece ne ... to nesmíš říkat..."
   Zado si znovu vzpomněl na děvče. Viděl je před sebou, jak leží v posteli, a na stěně nad postelí visí malá skleněná kropenka na svěcenou vodu a nad ní andělíček. Kropenka byla prázdná, protože pokojík, ve kterém děvče bydlelo, mu nepatřil, a kromě toho nebylo ani dost pobožné, aby ji došlo naplnit. Používali kropenky jako popelníku a bylo to hezké, ležet potmě, hodit oharek cigarety do průhledné nádoby a pozorovat, jak pomalu dodoutnává.
   Kruci, pomyslel si Zado, jak dlouho to bude trvat, a našijí si kuličky z růženců na šaty místo knoflíků! Kdyby nebylo toho děvčete, chlastal bych taky. Vždycky, když jsem neměl děvče, chlastal jsem. A dělal bych to teď zas. Vyprávěla mu svou životní historii. Bledě fialový barvo tisk, udělaný fušerem. Dcera pekaře z Goldapu. Rodiče zabiti při útěku leteckou pumou. Armáda jí vzala s sebou. A také se o ni postarala. Nechali ji vypomáhat v kuchyni. Za to dostávala jíst. Když ji pak měl kuchař, nosívala si někdy domů i cigarety a čokoládu. Později parfém. Parfémovaný barvotisk. Zado vklouzl do bot a zhnuseně myslel na oteklé prsty kuchařovy. Pokerové karty se na ty prsty lepily, jako by byly pomazány lepem. Vzpomněl si, že už předtím na ty prsty myslíval. Potom uvažoval, jestli je možné, aby tyto prsty zanechaly na pleti děvčete lepkavý pocit. Dřepl si na slamník a šněroval si boty. Zado, říkal si, co z tebe bude? Ženu? Tuhle? Nesmysl. Každou noc by sis myslel, že má lepkavou pleť ještě od kuchařových prstů. A některou doma? Každou noc před sebou budeš vidět rekruta, který s ní ležel, zatímco ty ses tu kymácel na padáku.
   "Mám tě moc ráda," říkalo mu to děvče. Velmi tiše a tak, že se mu to dalo věřit.
   Vyměnitelná láska, pomyslel si Zado. Láska bojující germánské rasy. Láska mezi lepkavými prsty jednoho a zanícenými uhříky druhého. Láska roku tisíc devět set čtyřicet čtyři a dalších. Láska hrdinů. O čem všem člověk nepřemýšlí, řekl si. Ale nedá se na tom nic měnit. Dokázali to. Z mužů nadělali hrdiny a z žen kurvy.
   "Poslechni, ty lenochode!" obrátil se náhle na desátníka, "kam se vlastně poděli ostatní?"
   Opilý se zašklebil celým obličejem. Zakoulel očima, a jako by ho Zadova otázka probudila, opět hmátl po láhvi. "V kostele..." škytavě zabrebtal. Lokl si a otřel ústa. "Všecko je v kostele, s Moskem v čele, hi! Ale ne... modlit se..." Zado si přetáhl krycí blůzu přes hlavu a nasadil čapku. Když opouštěl světnici, opilý se za ním pohihňával.
   Hudbu uslyšel, až když se blížil ke kostelu. Zastavil se a chvilku nedůvěřivě poslouchal. Kostel stál uprostřed vesnice, před ním se prostírala náves. Zdi měl porostlé psím vínem. Byla to stará, ctihodná stavba se zničenou zvonicí, v níž stále ještě visel nepoškozený zvon. Do věže vlétl granát, těžce ji poničil a také vytrhl část střechy, takže se rozházené tašky povalovaly kolem.
   Až začne padat první sníh, nachumelí touhle děrou do věže, pomyslel si Zado. Docela zřetelně teď slyšel hrát na varhany. Varhany tedy zásah nedostaly. Pomalu vystoupil po schodech a otevřel dveře. Tiše zaskřípaly ve veřejích, ale otevřít se daly lehce. V kostele bylo tma, jen na stupních oltáře blikal chmurný plamínek věčného světla. Kolem tohoto světla sedělo něco přes tucet vojáků. Běhoun, který ležel na stupních, rozložili tak, aby si každý mohl na kousek sednout. Zado se snažil dostat ke světlu, ale v kostele bylo tma a on vrážel do lavic, až se dostal k prostřední uličce. Klopýtl o sbalený koberec a hlasitě zaklel. Teprve teď si uvědomil, že tato situace v haselgartenském kostele je značně neobvyklá. Jen matně si vzpomínal, jak vypadal kostel, ve kterém kdysi byl jako dítě. A teď, v této vsi, na kterou padá noc, tucet vojáků před hlavním oltářem. Sedících kolem věčného světla. Působilo to strašidelným, šíleným dojmem. Varhany na kruchtě spustily "Vlasti, tvoje hvězdy".
   Jeden z vojáků sedících na stupních poznal Zada a tlumeně křikl: "Zado...! Pojď sem, máme tu tvou flašku!"
   Fasovali genever. Genever dostávali dosti často, protože rota v Holandsku sama pomáhala nakládat do divizních vozů všechen genever, který byl na dosah. Teď se vydával. Byl to průzračný, ostrý nápoj. Zado jej pil jen tehdy, když už nic jiného neměl. Klopýtal k vojákovi, který na něho zavolal, a poznal, že je to Paniczek. Voják z Rybniku, německy neuměl číst ani napsat jediné slovo. Jeden z těch, který fáral do jámy a nestaral se, považují-li ho lidé za Poláka nebo za Němce. Začalo ho to zajímat, když přišli Němci a Paniczek si všiml, že "rzeczpospolita" už neexistuje. Tu objevil, že všichni jeho předci počínaje babičkou byli Němci a on že nemusí kvůli "volkslistě" na úřad. Tak se stal z Paniczka říšský Němec, který sice neuměl číst a psát, ale zato v obou jazycích barvitě klít a občas pro zábavu svých přátel ohýbat mezi palcem a ukazovákem markové mince. Byl to obrovitý chlapík se Širokými rameny a rukama jako uhelné lopaty. Silu měl býčí, ale byl tak dobromyslný, že jeho kamarády už ani netěšilo dobírat si ho.
   "Pojď sem ..." řekl, když Zado dotápal až k němu.
   "Co to tu vyvádíte?" nechápavě se zeptal Zado, "zbláznili jste se, nebo jste jen ožrali?"
   "Obojí...!" zašklebil se Paniczek. "Zbláznili jsme se a ožralí jsme taky. Tady máš chlast. Je tu chlast a muzika."
   Podal Zadovi láhev a Zado ji vzal. Viděl, že je z polovice plná. Půl litru kořalky znamenalo, že nejdéle do tří dnů se jde do akce.
   Varhany ještě jednou zahučely, potom dozněl poslední tón. Varhaník nasadil k další písni. Rozezvučel nástroj, že svým zvukem zaplnil celý obrovský prostor kostela. Hrál "Já vím, jednou se musí zázrak ten stát" ... Několik vojáků sedících na stupních oltáře začalo zpívat. Měli drsné, chraptivé hrdelní hlasy.
   "Vy jste se zbláznili," řekl Zado, "nemůžete přece v kostele hrát takovouhle pitomou muziku. A chlastat ..."
   "Sedni si a drž hubu," řekl Paniczek, "sedni si, ty katolíku jeden, a chlastej. A drž hubu."
   Věčné světlo osvětlovalo tváře vojáků sedících na stupních. Byly to stejné obličeje jako jindy. Nebylo na nich nic zvláštního, jako by ani neseděli v kostele, ale u táborového ohně někde mezi mazurskými jezery.
   "Já katolík nejsem," řekl Zado, když si sedl vedle Paniczka, "ale nějací tu jistě jsou. Copak tu nebyl nikdo, kdo by vám ten ožralý nápad rozmluvil?"
   Obr mu poklepal na rameno. "Chlastej, Zado. Muzika a chlast jsou půl života. Ta druhá půlka stojí za hovno. Katolíci už neexistujou. Ani flanďák, co tenhle kostel vopatroval. Za chvíli už ani kostel nebude. Střecha už je rozbitá. Potom už ani varhany nebudou, a ta druhá polovička života taky, bude stát za hovno. A my budeme možná mrtví..."
   Hudba rozechvěla klenbu. Mosek byl dobrý varhaník. Často si pro něho přijížděli ze štábu, když tam měli nějakou oslavu. Mosek byl oblíbený. Teď hrál swing a tóny vyskakovaly z nástroje, převalovaly se pod klenbou a při výborné akustice kostelní budovy zaznívaly plně a krásně.
   Hrají swing v kostele, pomyslel si Zado. Vytrhl zátku z láhve a dlouze se napil. Vlastně na tom nic není. Paniczek měl pravdu. Kdoví, jak dlouho ten kostel ještě bude stát. Bylo to ono obrovité "kdoví", kterým se dalo zdůvodnit všecko, co se dělo. Táhlé tóny varhan mu rozechvěly ušni bubínky. Jako by seděl na kruchtě, příliš blízko varhan. Podíval se na strop a rozstřílenou střechou uviděl hvězdy. V kostele bylo stále ještě cítit kadidlo. Už několik týdnů se kostela nepoužívalo a díra ve střeše byla rovněž už týdny stará. Ale vůně kadidla ještě nevyprchala. Vycházela z každého kousku zdiva a z každé lavice, z běhounů a z pokrývek protkávaných zlatem, ležících na oltáři. Ještě tam stála soška Krista a světlo si na ní pohrávalo. Barvy nezářily, k tomu bylo světlo příliš slabé. Krev na hřebech, kterými byly probity nohy, byla právě tak černá jako záhyby roušky kolem boků a trnová koruna na hlavě Ukřižovaného. Kolem světla žhnuly ohníčky cigaret. Zado zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel. Mosek hrál "Zpívej, slavíčku, zpívej" a vojáci zaníceně pobrukovali. Dírou ve strope neklidně blikotaly hvězdy.
   Zado se nořil do tohoto strašidelného ovzduší, až do něho Paniczek strčil a zeptal se: "Co nechlastáš? Chlastej! Každej den chlast s muzikou mít nebudeš!"
   "... když mne milý položil..." zpíval jeden z vojáků. Podle hlasu poznal Zado Klause Timma. To je celý Timm, pomyslel si. Něco takového si nedá ujít. To je něco pro něho. Kořalka a kadidlo, Kristus na kříži v plápolu věčného světla, a přitom "... když mne milý položil..."
   Všichni jsme sentimentální, myslel si. Když nás to chytí, jsme jako staré panny. My už nejsme chlapi. Sentimentální bačkory, dokonalí zabijáci a odborníci na kladení trhavých náloží. A kdejaký doják nás rozbrečí. Všechny dohromady by nás měli dát do nějakého muzea, kde by se potomstvu ukazovalo, jak vypadali Němci dvacátého století. Rusové by zaútočili ještě dnes, a bez dělostřelectva a tanků, kdyby věděli, co to vlastně v našich uniformách vězí.
   Varhany náhle zmlkly a z kruchty se ozval Moskův příjemný Široký rýnský dialekt: "Přineste mi sem napít, kluci!"
   Donesli napít jemu i tomu druhému, který mu šlapal měchy. Zapálili mu cigaretu a vsunuli mezi rty. Byli to báječní kamarádi, vždyť to bylo z jejich přídělu kořalky a z jejich cigaret. Dřepěli na stupních a pobroukávali si, a když hrál něco veselého, rozjasnily se jim obličeje, usmívali se na sebe a plácali se do stehen. Mosek hrál "Annu Mariannu", když Klaus Timm náhle hlasitě houkl: "Zahraj něco od podlahy, a ne tuhle utahaninu!" Ale jiný okamžitě protestoval: "Hraj dál! To je má zamilovaná!" Zado popíjel dál. Pozoroval, jak mu genever pomalu stoupá do hlavy. Zatracené svinstvo je to, říkal si. Zítra budu mít hlavu jako střep. Radši jsem si sem měl přinést láhev bolsu od toho ožraly.
   Pozoroval, že se působením alkoholu dostává do nálady, a zašklebil se na Paniczka: "Co budou dělat, když jim teď zahraje 'Deutschland, Deutschland uber alles'? Vstanou a natáhnou pazoury, anebo si kleknou a začnou se mlátit do prsou?"
   Obr se zeširoka zasmál a ťukl svou lahví do Zadovy. "Tak se mi líbíš, Zado!" řekl.
   Zado už přesně nevěděl, kolik písniček Mosek přehrál, když se otevřely dveře ze sakristie a vyšel z nich voják s mešní knihou v ruce. V druhé držel další věčné světlo.
   "Víno se nekoná," prohlásil, "to si vzal pan farář s sebou. Nechal nám tu jenom bibli." Sedl si k ostatním a listoval v knize. A varhany hřměly dál, a v místech, kde byla střecha popraskaná, blikotaly hvězdy.
   "Taková bible," řekl voják se zdviženým ukazováčkem, "má něco do sebe!" Zamáčkl cigaretu o běhoun a dal se do předčítání.
   "Teď tu ještě bude číst mši ..." zabručel Zado. Vypil hodně genevru a už si zvykl na kostel, na varhany, na vůni kadidla i Kristovu sošku.
   "Tato jest kniha rodů Adamových," řekl voják se zdviženým ukazovákem. "V den, v kterémž stvořil Bůh člověka, ku podobenství Božímu učinil ho. Muže a ženu stvořil je, a nazval jméno jejich Adam v ten den, když stvořeni jsou. Byl pak Adam ve stu a třicíti letech, když zplodil syna ku podobenství svému a k obrazu svému, a nazval jméno jeho Set. I bylo dnů Adamových po zplození Seta osm set let, a plodil syny a dcery. A tak bylo všech dnů Adamových, ve kterýchž byl živ, devět set a třiceti let, i zemřel. Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa ..."
   Jeden z vojáků se hlasitě zasmál a čtoucí se odmlčel. " ... sto pět let a zplodil Enosa ...!" hulákal Timm. "Představ si, co vyváděl, když mu bylo třicet! Nebo pětadvacet! To byly tenkrát časy!"
   "Tenkrát měl každý sedm žen..." řekl jiný, já jsem to někde četl. Všichni Židi měli sedm žen. A na světě nebyl nikdo jiný než samí Židi. Umíte si to představit?"
   "Ta bible je báječná." řekl předčitatel, "tu si vezmu s sebou. Je skoro tak zajímavá jako třicetifenikovej román." Znovu se ponořil do čtení a ostatní se začali tlumeně bavit o bordelu v Amsterodamu, na který si ještě všichni vzpomínali, protože tam byl pokoj s filmovým promítacím aparátem. S osmi postelemi, promítačkou a plátnem na čelní stěně místnosti.
   "Poslyš..." obrátil se Paniczek na Zada, "chceš si vydělat flašku kořalky?"
   Zado se zatvářil pohrdavě a odpověděl: "Mám jich ještě pár v kufru. Lepších než ty."
   "Přesto," trval na svém Paniczek, "kořalky nemůže mít člověk nikdy dost. Chceš?"
   "Co?"
   "Něco mi napíšeš a dostaneš flašku. Dobrou německou kořalku."
   Když někdy Paniczek potřeboval něco napsat, obrátil se na některého z vojáků. Žádost o dovolenou, nějaké hlášení, nebo jako tenkrát, když mu Zado pomáhal, psaní domů, aby jakýsi Janek Streletzki vyklidil jeho pokoj, všecko prodal a peníze Paniczkovi poslal. Paniczek neuměl psát, musel prosit ostatní, aby napsali za něho.
   "Co ti mám napsat?" zeptal se Zado. "Žádost o dovolenou?"
   "Mé. Žádost o dovolenou ne. Něco jinýho.
   "Co jinýho?"
   "Pojď se mnou. Nebo chceš eště poslouchat muziku?"
   "Já už čtvrt hodiny žádnou muziku neslyším," řekl Zado a zdvihl se, "uši mám plný kořalky."
   Šli uličkou mezi lavicemi a tentokrát už nenaráželi, protože jejich oči zatím přivykly temnotě.
   Přesto šli pomalu, a Mosek začal hrát "Lilli Marlen" a oni slyšeli Timma hulákat: "... a já budu pod lucernou stát..." Potom za nimi zapadly dveře a obklopila je noc. Klopýtali se schodů a hudba za nimi slábla.
   Na frontě hučela vzdálená děla. Vesnice ležela ve tmě. Kroky vrzaly na umrzlé půdě. Paniczek si vyhrnul límec blůzy a řekl: "Nemusíš toho psát moc. Jen kousek. Krátkej dopis. Jednomu neznámýmu děvčeti. .."
   "Hmm ..." zamručel Zado, "ty a neznámý děvče. Jak jsi k ní přisel?"
   Paniczek mu přátelsky položil ruku na rameno. Dýchl mu do tváře celé mračno alkoholických výparů a prostoduše řekl: "Krásný děvče. Na to, že ji neznám, je až moc krásná. Dneska v poledne mi dali balíček vod ní. Krásný děvče..."
   "Máš její fotku?"
   "Pět kusů. A jaký velký."
   "Já se zblázním," řekl Zado, "nakonec bude z tyhle války zprostředkovatelna sňatků!"
   Když přišli do domu, ve kterém bydleli, ukázal Paniczek Zadovi balíček. Zado přistrčil bednu s lahvemi opilého desátníka ke kamnům, postavil na ni petrolejku a vzal si z batohu Čistý list papíru. Posadil se na podlahu a začal psát. Měl pěkný rukopis a uměl psát dopisy. Paniczek mu ukázal všecko, co v balíčku bylo, a dal mu přečíst psaní, které mu děvče napsalo. Přinesl láhev kořalky a ještě jednu další, poloplnou, a dřepl si vedle Zada. Položil před Zada krabičku cigaret a sundal čepici s hlavy jako před nějakým slavnostním aktem.
   V balíčku byly dva páry ponožek a tři kapesníky, cigarety, které ležely před Zadem, tabulka kupodivu dobré čokolády a hedvábná šála se žlutozeleným vzorem. Děvče napsalo dlouhý dopis, ve kterém neznámému příjemci oznamovalo, že má šaty ze stejné látky jako je šála. Látku jí poslal tatínek z Francie. Tatínek je vedoucím úředníkem IG Farben ve Frankfurtu a často jezdí do ciziny.
   "Kde je to, ten Frankfurt?" zeptal se Paniczek.
   "Nad Mohanem," řekl Zado a četl dál.
   "Aha, nad Mohanem," přikývl Paniczek.
   Děvče psalo, že je mu sedmnáct let a že se připravuje k maturitě. Všechny činy vojáků prožívá tak intenzívně, že považuje za svou povinnost alespoň jednomu z nich tu a tam udělat radost. Také ho zve, aby u nich strávil dovolenou, protože jejich rodina je velmi pohostinná a její spolužačky by užasly, kdyby za ní přijel na návštěvu voják a ona si s ním vyšla. Má příjemce nějaké řády? Kdo vlastně je? Rozhodně musí napsat a projevit nějaké přání k vánocům, ona všechno obstará. Je plavovlasý?
   "Ježíšmarjá," šklebil se Zado, "ještě štěstí, že jsi aspoň blonďák!"
   "Řády mám taky," váhavě řekl Paniczek. "To děvče hraje na klavír ..."
   "Ty ji sotva budeš moct doprovázet," kousavě řekl Zado. "Ale dost možná, že v té své vile budou po válce potřebovat domovníka."
   Prohlédl si fotografie. Byly to snímky ještě velmi mladého, ale už obdivuhodně vyvinutého děvčete v pěkných šatech posledního střihu a v moderních botách s korkovou podrážkou. Měla nic neříkající obličej, ale Paniczek ji shledával krásnou. Zvláště na jednom z obrázků, kde děvče sedělo u piana v šatech, jež značně odhalovaly ramena.
   "Ta nemusí mít strach, že by s ní ty šaty sklouzly ..." zabručel Zado, "no, napíšeme jí dopis, ze kterého bude mít radost."
   Mladá a zhýčkaná, pomyslel si. Dceruška v pubertě. V pěstěné pubertě vilové čtvrti. Z člověka by se málem stal hrdina, když si představí, že pro něco takového si hraje na vojáky!
   Strnule hleděl na list papíru, který nadepsal: "Milé neznámé děvče!", a viděl před sebou dům, ve kterém ráno služebná klepe na dveře mladé slečny. A potom viděl, jak se děvče vztyčilo na posteli a dívá se ven, jaké je počasí. Jak si stahuje vyhrnutý cíp košile a pomalu vstává. Jak stojí v čistě vykachlíčkované koupelně pod sprchou, dobře těsnící koupací čepici na naondulovaných vlasech. Viděl ji, jak si vybírá šaty. Rozvážně a s vkusem, vštípeným výchovou. A pár bot, které se k šatům hodí. Punčochy. Viděl ji, jak si manikýruje nehty a nakonec pije kakao, přikusuje k němu pár housek s medem, a potom sedí ve škole, tak trochu bez zájmu, napůl dospělá. Viděl ji, jak se tenkonohým, půvabným krokem toulá po ulicích, a viděl ji točit knoflíky rádia a tančit s mladým dandym z tanečních hodin. A ty chvíle doma, kdy ji trápí nuda. A okousanou násadku, když píše neznámému vojínovi, a Rilkovy básně na nočním stolku vedle nahryzané tabulky čokolády a flakónku "Chat noir", který ji poslal tatíček z Paříže. A potom se podíval stranou a uviděl Paniczka, jak nábožně dřepí vedle něho.
   A řekl: "Ježíšmarjá, Paniczku, to bych byl málem přehlédl: vždyť ona má na krku řetízek s křížkem!"
   "Katolička," zabručel Paniczek.
   Opilý desátník v koutě zdvihl hlavu a říhl. "To už je po mši?" zeptal se.
   Zado odpověděl: "Kostel spadl. Ježíš kývl prstem." Potom začal psát. Psal řádek za řádkem. Paniczek ho bdělýma očima pozoroval a nabízel mu cigaretu za cigaretou.
   "Co jí všechno píšeš ... ?" vyptával se nejistě. "Musíš mi to přečíst . . ."
   Opilý se hihňal: "Kluk samej samet a hedvábí..."
   Zado sáhl po láhvi. Psal děvčeti, jež se jmenovalo Barbara, všecko to, co vždycky chtěl nějaké ženě napsat, a přece žádné nenapsal. O touze a naději, o potřebě lásky. Napsal všecko, co se takovému děvčeti napsat muselo. Starou otřepanou historii o neotřesitelné statečnosti, o pevné víře ve vítězství a o odvaze nezkalené pražádným strachem. Psal jí o snech v krátkých nocích, za kterých dělostřelectvo přeorává střelecké zákopy, kdy umírají lidé, vozidla hoří plamenem a střely prošívají temnotu. Líčil jí salvy z kaťuší a vytí plamenometů, praskot leteckých kulometů, rachotící pásy tanků a krátký, suchý třesk ručních granátů. Slova mu plynula z péra a vytvářela obraz, jehož ponurost byla právě tak klamná jako jeho výstižnost. V dopise nebylo jediné slovo o lásce, a přesto to byl dopis milostný, právě takový, jaké okouzlovaly srdce mladých dívek té doby.
   Paniczek tiše seděl a jen tu a tam se napil. Neustále přistrkoval Zadovi cigarety.
   Desátník chrochtal ve svém koutě: "Těm se v tom kostele líbí... hihi... modlit se ...!"
   Venku vypukla docela náhle bouře. Ještě když Zado psal, instinkt mu napověděl, že bouře ohlašuje sníh. Slyšel sténání za zavřenými okny a vrzání vrat do dvora. Zítra, ve službě, nám dají bílé krycí blůzy, pomyslel si. Potom přinesou barvu, a několik hodin budeme mít volno na natírání přílb, opasků a těch ostatních krámů na bílo. Psal o vánocích a o tom, že asi nedostane dovolenou. A že nemá žádné zvláštní přání, až na jediné: aby na něho myslela, až se rozsvítí vánoční stromek, "ještě tři takové dopisy a dá se s tebou oddat na dálku," řekl Paniczkovi, když dopsal, "bude to číst tak dlouho, až tě před sebou uvidí takového, jakého by tě ráda měla, a potom bude přesvědčena, že takový jsi, a poběží na radnici; ty si vsadíš ten svůj hrnec na hlavu a odpochoduješ k Alfovi. Mocný stisk ruky, podpis, dvě cigára, flaška něčeho ostrého a bude z tebe manžel; uvidíš, že to tak dopadne!"
   Paniczek vypadal zadumaně, zkormouceně. Hlavu měl skloněnou. Nezvedl ji. Teprve když mu Zado dlouhý dopis přečetl, podíval se na něho a tiše řekl: "To jsi napsal moc krásně. Děkuju ti." Po chvíli zavrtěl hlavou a řekl: "Já nevím, jestli to s tím děvčetem vůbec půjde. Je to zlá věc. Jestli padneš, padnu pro to děvče taky, protože nikdo už takový dopis nebude umět napsat. A když padnu já, budeš jí moct psát takhle dál jako teď, a můžeš se s ní voženit ty."
   Zado se dlouze napil z láhve. Zašlápl oharek cigarety a obrátil k Paniczkovi svůj ostře řezaný obličej dravého ptáka. "Poslouchej," řekl studeně, "ty jsi politováníhodný idiot. Ležíš tu v blátě a pozítří se budeš houpat na padáku, a kdoví, jestli tě nedostanou nebo jestli nezůstaneš někde ležet a nezdechneš. Nebo jestli tě netrefí něco jiného. A tohle děvče si sedí doma mezi klubovkama a vinnýma sklenicema a látkama z Paříže. A ty jsi ubohý žebrák, který tu válčí a nemá z toho nic, než možnost pojít. To děvče žije v docela jiném světě. Myslíš, že si umí představit, co tu s námi hýbe? Myslíš si, že ti bude někdy rozumět, i kdyby se skutečně uměla přenést přes to, že neumíš číst ani psát a že jsi z chudého pytle? Myslíš, že tohle děvče někdy v životě pochopí člověka, který viděl tolik špíny a hnisu a krve a vší a řvoucích chlapů a strachu a zbabělosti jako my? Budeš s ní pohromadě a každý budete mluvit jiným jazykem. Ty se do toho světa klubovek a látek na šaty nikdy nevpravíš. Nikdy ses v něm nevyznal a také už se to nikdy nenaučíš. Nikdo z nás se v něm už nikdy nevyzná, ledaže by obelhával sám sebe a nemyslel už na nic z toho, co kdysi bylo. Vždycky když budeš pít sekt, budeš muset myslet na krev. Když budeš s tím děvčetem spát, budeš myslet na tu poslední dorotu, a jestli bude chytrá, všimne si toho. Celý ten její směsný svět s klavírem a školníma knihama a škatulkama pralinek ti bude připadat jako blázinec, když si vzpomeneš na to, co bylo. A budeš běhat kolem jako někdo, kdo přišel o rozum. Bude se ti chtít blít, když se někdy budeš mět uklonit před dámou a políbit jí ruku, protože před sebou uvidíš rozstřílený život té báby, co jsme ji našli po náletu u Gumbinnenu, a místo parfému ucítíš smrad střev, které vyhřezly z břicha tomu ženistovi, co šlápl na minu. A za těma usměvavýma salonníma obličejema uvidíš šklebit se strach a chtíč jako tenkrát u Appeldoornu, když ty dvě Němky běžely za naším vozem a my je vytáhli nahoru a ony měly strach, že hloubkař, který nad námi kroužil, v příštím okamžiku hodí bombu přímo na náš vůz. Víš ještě, kdo jim první zdvihl sukně? To potom vždycky uvidíš, a nebude možno zapomenout na to, anebo budeš muset chlastat, a dokonce ještě v deliriu budeš hulákat: 'Hloubkaři zleva!' — Takoví jsme my, chlapče, a ti ostatní jsou jako ta tvá Barbara. Obelhávej se, když ti to dělá dobře. A chlastej, když se ti zvedne žaludek. Ale takoví jsme, tohle z nás udělali, a ty ruce, ve kterých jsi držel nůž, ti budou svítit v každé tmě, ve které pohladíš děvče. Poděkuj Bohu, který není, když válku přežiješ. Anebo mu raději neděkuj, protože pro ty, co si žili ve vilách na kraji města, mezi klavíry, na které si brnkali Lilii Marlen, a mezi hadry z Paříže, pro ty už nebudeš člověk. Buď z tebe bude komunista jako z těch, co se vrátili z války v osmnáctém roce a zakládali rady vojáků, anebo shniješ ve vlastních myšlenkách. To máš na vybranou. A teď si rozmysli sám, jestli se láska ke slečně Barbaře vyplatí nebo ne." Bouře lomcovala domovními dveřmi. Se zavytím vjela do krokvoví a skučela v komínech.
   "Och..." zasténal opilý. "Och ... Zado ... chlastej."
   "Ty jsi divnej člověk ..." řekl Paniczek Zadovi.
   "Jsem blázen," odpověděl mu Zado. Ještě jednou si prohlédl fotografii děvčete. "Ale jako blázen jsem se nenarodil. Ani nenarukoval."
   Odmlčel se. Díval se na portrét děvčete. Mělo na krku tenký řetízek s křížkem. Zado ještě jednou sáhl po listu papíru a zamyslel se. Potom řekl Paniczkovi: "Na něco jsem zapomněl."
   Připsal k dopisu doušku. Přečetl ji Paniczkovi: "Právě jsme byli všichni v kostele. Máme tu kostel ve vsi. Je napůl zbořený, ale četla se v něm mše. Byl to podivný pocit, zbožně pobývat v domě Božím, jehož střechu potrhaly granáty a jehož oltář provrtaly střepiny. Rozbitou střechou se člověk dívá na nekonečně vzdálené hvězdy a uvědomuje si nekonečnost tohoto světa. Slyší slovo knězovo, dívá se na kříž a je očarován silou tohoto posvěceného místa. A fronta duní, nad rozbitou střechou praskají světelné rakety. Ale slovo Páně přehlušuje všechno a dodává sílu a víru. Člověk cítí, jak ho svatost okamžiku pozdvihuje a unáší. Nikdy jsem žádnou mši neprocítil tak hluboce."
   "Tak," řekl, "tady je dopis. A buď s tou svou Barbarou hodně šťasten. Ten chlast si zase odnes. Já ho nepotře-buju."
   "Hihi..." hihňal se opilý desátník, "hi... nepotřebuje chlast v kostele ... von byl v kostele ..."
   Vytí bouře venku zesílilo. Přihnala se se sněhem, který ve velkých vlhkých vločkách pleskal do oken.
   "Četla se mše..." řekl Paniczek se široce rozevřenýma očima.
   Rozlétly se dveře a do místnosti vklopýtal jeden z těch, co byli v kostele. "Do prdele, sněží..." zařval.
   Opilý se ve svém koutě chichotal, jednu ruku na láhvi: "Sněží... sněží do prdele ... hi...!"