Ve světnici bylo podivné ticho. Ztuha, skoro váhavě odkapávala slova do místnosti. Jako by byla z nějaké husté tekutiny, jež se jen těžko odpoutává od rtů. Nebylo tam nic živého, jen oči těch tří lidí. Na stěně tikaly hodiny s kukačkou. Byly z černého dřeva, na jedné hraně trochu poškozené, světlé ručičky se odrážely od tmavého ciferníku, na němž se číslice daly jen stěží rozeznat. Okna byla zastřená, ačkoliv petrolejová lampa dávala jen kalný načervenalý svit, který padal na stůl a všecko ostatní ponechával v pološeru. Kuchyně byla prostě zařízená. Kamna s lenivě plápolajícím ohněm za prolomenými dvířky. Stůl z hrubého dřeva, za léta vydrhnutý do běla. Několik židlí, právě tak čistě vydrhnutých. Příborník s popraskaným krémovým lakem. Nad sporákem viselo kovové kuchyňské nádobí. Všecko bylo prosté a čisté. Čistotou, která voní po mléce, pachu stájí a výparech z brambor.
   Thomas trochu pohnul rukama, položenýma na stehnech. Cítil, jak se mu potí dlaně. Co to se mnou je, ptal se sám sebe. Je to tenhle divný, zapomenutý život, co mne dělá tak nejistým? Je to ta žena? Jen ta žena? Nebo ten němý?
   Podíval se na ženu. Seděla naproti němu, na židli za stolem u okna. Oči upírala na sporák. Bindig se na ni dlouze zadíval, žena cítila jeho pohled, ale oči od sporáku neodvrátila. Měla velké, jantarově zbarvené oči, které se třpytily i v matné záři petrolejové lampy. Dodávaly jejímu oválnému, plnému obličeji cosi mateřského, výraz, jaký mívají madony. Tento dojem ještě zvyšovaly černé, lesklé, přísně nazad sčesané vlasy s pěšinkou uprostřed hlavy a s uzlem, do něhož byly vpleteny dlouhé prameny vlasů z týla. Bindig si vzpomínal, že ženiny pohyby jsou podivně klidné a vyrovnané. Přišel a ona mu s velkýma, široce rozevřenýma očima otevřela dveře a on se domníval, že v těch očích zahlédl stopu strachu. Šla před ním, a on stále ještě viděl její postavu před sebou. Nechodila oblečená jako selka. Neměla na sobě tu černou, praním zasedlou sukni, nýbrž laciné, těsně přiléhající kartounové šaty. Je to žena, pomyslel si Bindig, ne už děvče. Žena, které může být třicet let. Zdá se, že neměla děti, ale její pohyby jsou pohyby ženy, která byla matkou. Tělo má zralé a plné. Je o deset let starší než já. Proč na ni tak civím? Co na těch očích je?
   Málo se stýkal se sedláky. Neznal je a neznal jejich způsoby. Ale tato žena byla méně selkou než ženou. Bindig měl v paměti jen ona něžná městská stvoření s jemnými nervy. Ta viděl a vnímal vědomě. Tato žena byla první selkou, s kterou se setkal, nehleděl-li na to, že byl kolikrát ubytován u sedláků, kterých si skoro nevšiml, nesnažil se pochopit jejich chování, než zase odtáhl někam dál.


   Před ním na stole ležely obě masové konzervy. Žena přikývla a rozdmýchala oheň ve sporáku. Řekl jí, že musí počkat na Zada, a ona opět přikývla. Vzpomínal si, že v jejích pokývnutích nebyla nepřívětivost. Spíše pochopení. Ale nebyl v nich ani onen jasně postižitelný náznak, že rozhodně není neočekávanou návštěvou překvapena nepříjemně. Bindig cítil láhev s koňakem v kapse kalhot. Ještě ji nevytáhl. Neznal žádné jiné východisko, než počkat na Zada. Zado je s polními četníky. Co z toho asi bude? Je to jedno, udělají oznámení a možná, že mne budou vyslýchat. Musím o svých odpovědích víc uvažovat. A když to nepomůže? Ale co, z nebe do pekla přijít nemohu. Nanejvýš z jednoho pekla do druhého. Cítil, jak při těchto myšlenkách zůstává podivně lhostejný. Už ho nevzrušovaly. Viděl jen ženu před sebou, a když se díval na ni, nemyslel na nic jiného. Napřímil se a řekl: "Máte ještě krávy?"
   "Ano," přisvědčila po chvíli. Řekla to protáhle, ale nevýrazně. "Dvě krávy."
   Všiml si, že se pří tom dívá na čeledína.
   "Rusové vám je nevzali?"
   Čeledín dřepěl na lavičce u kamen. Vysoký plavovlasý člověk se širokými rameny. Obličej by byl hezký, nebýt ochable otevřených vlhkých úst. Nedbal na sebe. Strnisko vousů bylo hodně vzrostlé. Oči měl mírné, nechápající. Obracel pohled z Bindiga na ženu a zase na Bindiga, jeho oči bloudily stále touž cestou. Pozoroval všecko, co se ve světnici děje, ale nechápal to. Jeho dlouhé, silné paže malátně visely podél těla. Bindig mu dal cigaretu. Čeledín ji kouřil s hladovým zábleskem v očích. Potom chtěl odejít. Lomoznými, plouhavými kroky se došoural až ke dveřím, ale žena ho zadržela. Ukázala mu, aby si zase sedl na lavicí, a on se na ní s bezmocným úšklebkem uvelebil.
   "Venku je chladno," řekla, "ať se trochu ohřeje. V komoře má také zimu."
   Bindig jí přisvědčil. Pomyslel si: Dáme mu také kousek masa. Jistě má hlad. Zdá se, že to je jen čeledín, ne její milenec.
   "Rusové ..." pomalu řekla žena, "byli v naší vsi jen den a půl noci. Potom museli zpátky. Neměli čas starat se o krávy."
   "O ženy také ne?" tiše se zeptal Bindig. Okamžitě na sobě ucítil ženin pohled. Byl to opět jeden z jejích pohledu, z kterých se nedal vyčíst nějaký význam.
   "O ženy také ne," řekla a mlčela dál.
   Bindig přitiskl ruce ke stehnům. Setřel pot s dlaní.
   "Měla jste štěstí," řekl. "Jsou ženy, které to štěstí neměly."
   Žena pokrčila rameny. Zdálo se. že Bindigova slova se jí nijak zvlášť nedotýkají. Vstala a podívala se, co dělá oheň. V kamnech teď plápolalo.
   "Mohli bychom postavit maso na oheň," řekla, ale odpověď podle všeho neočekávala, protože z vědra, stojícího vedle sporáku, vzala hromádku brambor a zručnými pohyby je začala škrábat. Potom vhodila brambory do hrnce, postavila jej na sporák a osušila si ruce. Zástěru neměla. Bindig si všiml. Že její ruce jsou bez prstenu. Jak teď stála u kamen, zdála se mu velmi mladá. Skoro dívčí. Oheň zdola ozařoval její tvář. Ta žena je jako umělec v proměnách, pomyslel si Bindig, jen oči nemůže proměnit, ty zůstávají stál s tak zářivé. Jak jsou. Ty oči znovu najdu ve svých snech. Ty oči a celou ženu. Nebylo dobré, že jsem sem přišel. Ta žena mne připraví o klid.
   "Proč jste neuprchla?" zeptal se bez jakékoli souvislosti. "Jste jediná, jež v této vsi ještě žije. Co bude zítra, nevíme. Možná, že by bylo lepší, kdybyste byla z vesnice odešla..."
   Když se žena opět posadila za stůl, vzala jednu z masových konzerv do ruky a otáčela jí sem a tam. "Chcete otevřít obě konzervy?" zeptala se.
   "Obě," potvrdil Bindig, "nejen mně a mému kamarádovi se chce jíst. Najíte se s námi. Zůstanete tady ve vsi?"
   "Nemám otvírač konzerv," řekla žena, "nikdy jsme konzervy nejedli. Dají se otevřít i bez něho?"
   "Podejte mi je," vyzval ji Bindig. Byl mrzutý. Nerad hovořil k lidem, kteří jeho slova nechtějí slyšet. Vytáhl z kapsy na nohavici dýku, vypustil čepel a zabodl ji do měkkého plechu na okraji plechovky. Z trhliny vyvřela nahnědle červená tekutina. Bindig chtěl řezat dál. Zařízl, ale v tom okamžiku se zarazil a odtrhl ruku z nože. Žena ho bdělýma očima pozorovala. Její pohled sklouzl z jeho tváře na dýku a opět na jeho tvář.
   "Co je vám?" zeptala se znepokojeně. "Nejste zdráv? Jste v obličeji... celý bílý ..." Obešla stůl a došla k němu právě včas, aby ještě zachytila konzervu. Bindig se vzchopil. Neviděl ani ženu, ani němého. Nic z toho, co mohl v kuchyni vidět, ještě nevnímal. Viděl jen trhlinu v plechu a hnědavě červenou tekutinu, jež mu vytryskla pod nožem. Několika vrávoravými kroky se dopotácel ke dveřím a otevřel je. V chodbě zakopl o vědro, vyšel na dvůr. Žena i němý vyběhli za ním.
   "Jakube... rychle!" křikla žena. Chytla čeledína za paži a chvátala za Bindigem. Zastihli ho na dvoře, ale nemohli ho udržet, setřásl je. Za stodolou, opřený o zeď, zvracel. Oba ho slyšeli, ale nešli už k němu. Zůstali stát na dvore a čekali. Bindig si tiskl ruce na prsa. Cítil, jak mu na zádech stydne pot. Nestál jistě na nohou, opíral se o zeď stodoly. Dlouho trvalo, než přestal vidět dýku a ránu s prýštící krví. Unavený a polámaný si sedl na kámen za stodolou a položil hlavu na ruce.
   Noc byla chladná. Bylo jasno jako za minulých nocí, a Bindig znovu před sebou viděl onoho Rusa na mostě. Slyšel jeho kroky a viděl ho padat, viděl plášť se skvrnou v místech, kam bodl. V hlavě se mu všecko točilo. Výcvik v boji zblízka a názorné vyučování. Viděl to tak zřetelně, jako by to byl Klaus Timm prohlásil právě teď: "... a potom do ledviny. Nad opasek, špičku nože trochu sklonit. Rázem zabodnout až po rukojeť, potom trochu zakroutit a je po všem. To nepřežije nikdo. Žádný strach, křičet nebude! Nanejvýš zasténá, ale nijak hlasitě. Levou rukou ho zachytíme kolem pasu a necháme pomalu klesnout k zemi. Ne ho nechat padnout! To byste mohli slyšet pěkný řinkot. Mívají po kapsách spoustu všelijakých krámů. A pušky rachotí. To by mohla být vaše smrt. Tak do toho, hurá na pannu! Bindigu, na co to čumíte z okna? Muzika hraje tady! Tak do toho, Bindigu, hurá na pannu! Chci vidět bezvadné bodnutí...!"
   Slyšel to všecko a viděl Rusa na mostě, viděl Rusa u skladiště střeliva, Rusa před vysílací stanicí, toho na okraji letiště. Všecky je viděl, i jejich obličeje. A potom zase viděl dýku. Touž dýku, trčela v trhlině masové konzervy.
   Jsem zbabělec, říkal si. Už nic nesnesu. Od té poslední věci na mostě už nesnáším vůbec nic. Nůž jsem pečlivě i očistil a ten malý zoubek vybrousil. Nůž je v pořádku, ale já už nejsem k ničemu. Zvracím, když vidím naříznutou masovou konzervu.
   Pomalu se zdvihl a přešel přes dvůr. Chtěl se těch představ zbavit. Na chodbě utíral čeledín obsah převrženého vědra. Byly to pomyje pro prasata. Mají také prasata, pomyslel si. Jsou bohatí. Ti naše konzervy nepotřebují. A přesto si ten krám budou muset sníst sami.
   Čeledín lezl po kachlíčkové podlaze a šklebil se na něho. Ve dveřích se objevila žena a tázavě se na něho podívala. Poprvé se mu zazdálo, že v jejích očích uviděl něco jako účast.
   "Odpusťte mi," řekl nejistě, "natropil jsem vám tu škodu. Opusťte mi to, prosím ..."
   Žena uvolnila dveře a vpustila ho do kuchyně.
   "Jen pojďte dál," řekla, "nejste zdráv. Dlouho jste jedl jen tu vojenskou stravu, hodně přitom kouřil a bůhví co ještě... Sedněte si, uvařím čaj, ten vám spraví žaludek ..."
   V ruce měla hrnek. Ve druhé kornout s bylinami. Postavila hrnec s vodou na kamna a znovu vyzvala Bindiga, aby se posadil. Nerozhodně zůstal stát uprostřed místnosti a díval se na ženu.
   "Co to děláte?" zeptal se.
   "Vařím vám bylinkový čaj," odpověděla, "Pelyněk. To vás uzdraví za deset minut. Pro žaludek je to nejlepší ..."
Přistoupil k ní a zlehka položil ruku na kornout s bylinami.
   "Nedělejte to," poprosil, " já žádný čaj nepotřebuju. To nebyl žaludek. Ten čaj nevařte!" V obličeji byl stále ještě velmi bledý.
   "Jste mladý," řekla žena s náznakem soucitu v hlase. "Jste příliš mladý pro tuhle válku. Ta vám nezkazí jen žaludek. Jste pro ni příliš mladý."
   Vzal jí kornout z ruky a znovu se posadil ke stolu. Šla za ním a posadila se na hranu židle, ruce nerozhodně složené v klíně.
   "Možná, že jsem pro ni příliš mladý," řekl chraptivě, "ale jsou lidé, kteří jsou mladší než já. Odpusťte mi, že vám působím nepříjemnosti..."
   Žena se usmála. Poprvé spatřil na její tváři úsměv. Působilo to na něho, jako by spatřil zjevení. Civěl na ni a visel jí očima na rtech, když říkala: "Jste tak zdvořilý, jako kdybyste nebyl voják, ale diplomat. Nemám ráda zdvořilosti. Zdvořilí lidé vždycky něco předstírají. Nejsou poctiví. Myslí si: 'Pojdi!' a jejich oči přitom říkají: 'Nevím, jak se vám odvděčím...' "
   Chvíli se na ni díval a potom řekl: "Já vám nepřeju, abyste umřela. Nemám pro to důvod."
   "Odpusťte mi," zaprosila žena, "nechtěla jsem vás urazit. Jen jsem vám řekla, co si o tom myslím. Vy jste vůbec ještě příliš mladý, abyste už měl dvě tváře. Kdo se na vás podívá, hned o vás ví všecko."
   Rychle se zdvihla a odběhla ke sporáku. Voda v hrnku se vařila. Vzala z kornoutu byliny a vsypala je do vroucí vody. Přitom rázně prohlásila: "Teď si vypijete tenhle čaj. Pomůže vám. Až přijde váš kamarád, budete moci jíst. Už dlouho jste nejedl nic pořádného?"
   "Kde mám nůž?" zeptal se náhle. Cítil, že slabost už překonal. Žena strčila do dveří a kývla na čeledína. Přišoural se jako náměsíčník. V jedné ruce měl masové konzervy. V druhé držel nůž. Konzervy byly otevřené. Nůž byl očištěný. Čepel se blýskala. Přistoupil ke stolu a postavil naft konzervy. Potom se zašklebil na Bindiga a podával mu nůž. Uklonil se při tom.
   "Otvíral ty konzervy mým nožem?" zeptal se Bindig ženy. Čeledín zůstal stát u stolu a neúčastně se šklebil. "Jistě," řekla žena, "otvírač konzerv nemáme." Ukázala na konzervy, na nůž, udělala několik rychlých pohybů rukama, jež měly znázornit otvírání konzerv. Čeledín se pozorně díval, ale náhle energicky zavrtěl hlavou, z jeho úst vyšlo jen pár klokotavých hrdelních zvuků. Divoce zagestikuloval a vyběhl do chodby. Přinesl odtamtud starý německý bodák a naznačoval, že konzervy otevřel tímto nástrojem. Žena mu dobromyslně přikývla.
   "Tak dobrá, Jakube, dobrá..." Kývla na něho a on se zase odšoural na místo, kde seděl předtím. V očích mu zářil odlesk ohně, "Otevřel je tím starým bajonetem," řekla Bindigovi. "Asi to s tím vaším nožem neuměl."
   Bindig zastrčil dýku zpátky do kapsy na lýtku. Řekl: "To bylo jeho štěstí. Jinak by bylo maso žádnému z nás nechutnalo."
   Žena před něho postavila šálek čaje. "Pijte!" vyzvala ho. "Byl ten nůž tak špinavý?" Bindig vstal. Zároveň sáhl do kapsy kalhot, kde měl láhev koňaku. Byl to Henessy. Ukradli jej v kterémsi zásobovacím skladišti, protože Henessy byl jen pro důstojníky. Vytáhl láhev a odtrhl cínovou uzávěrku. Podal ji Jakubovi a tiše řekl: "Otevřít!" Naznačil to čeledínovi, a ten horlivě přikývl.
   "Ten nůž nebyl špinavý, milá paní," řekl Bindig, "ale před třemi dny jsem jím probodl jednoho Rusa. A předtím pět nebo šest jiných. Vždycky jsem jej potom pečlivě otřel a vyčistil. I včera. A teď můžete ten čaj zase odnést. Mému žaludku nepomůže, protože to není žaludek, co by potřebovalo vykurýrovat."
   Čeledín několika obratnými pohyby láhev odzátkoval. Jak ji podával Bindigovi, podíval se na něho jako na nemocného, o jehož uzdravení má starost.
   "Zajaté Rusy?" zeptala se žena.
   "Ne," řekl Bindig. Vzal láhev. "Prosím vás, tři skleničky." Zatímco žena hledala v příborníku skleničky, řekl: "žádné zajaté Rusy. Svobodné Rusy. Rudoarmejce. Vojáky. S puškami přes rameno. Deset kilometrů za jejich linií fronty, či o něco dál, já už to tak přesně nevím. Je válka, milá paní, a jak vidíte, nejsem pro ni tak docela mladý."
   Naplnil sklenky až po okraj. Potom kývl na čeledína. Ten se váhavě šoural ke stolu, ale Bindig ho přátelsky povzbudil: "Jen si jednu s námi vypij! Kdoví, jak dlouho ještě budeš naživu!"
   Zdvihl sklenku, aby ženě připil. Pomalu sahala po koňaku, který před ni postavil.
   "Na co si připijeme?" zeptala se. "Člověk neví, na co by měl připíjet..."
   "Připijme si na dnešní den," řekl, dívaje se na ni. "Už dlouho jsem neviděl usmívat se ženu. Napijme se na to."
   Čeledín Jakub se odšoural se svou sklenkou do okenního výklenku. Pevně ji svíral oběma rukama, jako by se bál, že mu ji opět někdo vezme. Sedl si a malými doušky usrkával koňak. Bindig ho pozoroval a pohybem ruky mu naznačil, aby sklenku vypil naráz. Čeledín poslušně dopil. Bindig k němu přistoupil a znova mu nalil až po okraj. Potom mu vtiskl do ruky balíček cigaret a řekl: "Pij a kuř! Leckterý slabomyslný je moudřejší než normální lidé." Záblesk v očích ženy neviděl. Trval jen zlomek vteřiny, proto mu ušel. Čeledín se idiotsky šklebil a olizoval sklenku.
   "Bude dnes dobře spát," řekl Bindig. Cítil, že teď musí mluvit, hodně mluvit, třeba nesmysly, jen aby něco říkal, jen aby zaplašil ty tváře ze své paměti.
   "Je to hodný člověk," řekla žena, "věrný člověk. Nevím, co bych si bez něho počala."
   Bindig si nalil další sklenku. Vypil ji naráz a řekl: "Je vidět. Že je to hodný člověk. Ale to vidíme skoro na každém člověku, že je hodný. Jen když je člověk vojákem, nesmí to vidět. To je pak všecko jednodušší. Ti hodní nosí polní seď, ti zlí zemitě hnědou se sovětskou hvězdou."
   Ztěžka si sedl na židli, v jedné ruce sklenku, ve druhé láhev. Čeledín pomlaskával a kroutil očima.
   Žena si dlaní zlehka přejela po hladce rozčísnutých vlasech, s údivem se dívala na Bindiga. Na plotně vřela voda v hrnci s brambory.
   "Jste velmi mladý," zasněně řekla. Ještě jednou si přejela po vlasech a ponechala ruku na čele. "Bože můj, jak vy jste ještě mladý. Ve vašem věku by měl člověk pracovat a večer si vyjít na procházku s děvčetem. Tančit. Měl by ..."
   "Měl by..." řekl Bindig. "Co by člověk všecko neměl! Ale svět je rozdělen na ty, kteří se procházejí s děvčaty, a na ty, kteří se navzájem zabíjejí. Já patřím k těm druhým ... Na tom se nedá nic změnit. Jestli zvítězíme, na všecko se zapomene ..."
   "Jestli zvítězíme..." řekla žena, "bude z vás vážený člověk. Možná důstojník. A potom budete mít děti, a budete jim ukazovat svůj nůž a vyprávět..."
   Bindig se na ni podíval a ona se odmlčela. Sklopila oči a nerozhodně postrkovala sklenku po stole sem a tam.
   "Po vítězství," chraptivě řekl Bindig, "... čí to vítězství bude, to ještě nevíme, po vítězství já už asi naživu nebudu. Je to velmi pravděpodobné, že už nebudu naživu. A kdybych přece jen zůstal živ, budu běhat po ulicích, po městech a budu hledat ženu, která vypadá jako vy, má oči jako vy a hlas jako vy. Ženu, jejíž úsměv by mi připomínal vás... Odpusťte mi to a zapomeňte, co jsem říkal. Vypijeme si ještě sklenku a už o tom nebudeme hovořit..." Naléval a ona viděla, že se mu chvějí ruce.
   Znovu si přihladila vlasy, ačkoliv byly hladké a pečlivě rozdělené rovnou pěšinkou. Aniž se na něho podívala, řekla: "Pijeme příliš mnoho. Potom říkáme věci, o kterých zítra nebudeme chtít nic vědět."
   "My?" zeptal se Bindig.
   "Ano. My," tiše řekla Žena, "vy a já. My."
   Oba slyšeli vrznutí vrátek do dvora. Žena pozvedla hlavu a kývla na čeledína. Zdvihl se a postavil prázdnou sklenku na podlahu. Otevřel dveře a nemotorně se odkýval do tmy. Na chodbě se ozval hřmot, potom zaklení. Ve dveřích se objevil Zado. Na čele si držel ruku. Ve tmě narazil na příčný trám.
   "Ty schody..." s politováním řekla žena, "jsou tak hloupě stavěné ..."
   "Hrom aby do toho praštil! Promiňte! Dej pámbu dobrý večer a veselé vánoce a letnice!" Zado hřmotně vešel do světnice. Jednou rukou si stále ještě držel čelo, druhou podával ženě.
   "Zadorowski," řekl. "Desátník. Páteř armády. Otec a matka bylí slušní lidé, ze syna je voják."
   Rozhlédl se kolem a objevil sklenky na stole a láhev. Po tváři mu přeběhl úsměv. Vtiskl ženu opět na židli a osvobozeně si oddechl: "Děti, jakou já mam radost, že jsem konečně mezi normálními lidmi! Měl jsem obavy, milostivá paní! Viděl jsem vás ve vsi a nedělala jste na mne dojem ženy, která by se s námi napila koňaku. Nebyla by tu sklenička pro mne, Thomasi?"
   Ještě když dopíjel první sklenku, uvažoval, že přece jen Bindigovi musí povědět, co se stalo s polními četníky. Řeknu mu to svým způsobem. Je tu ta žena. Člověk neví, co je zač. Upíjel, pozoroval přítele a pozoroval i ženu. Zvláštní žena. Moc toho nenamluví. Objeví se tu dva vojáci a ona nedá najevo ani potěšení, ani rozmrzelost. Je taková, anebo to jen předstírá, ptal se Zado sám sebe.
   Viděl, jak se Bindig za ní dívá, když šla ke sporáku připravit jídlo. Byl to zvláštní pohled. Bindig se za ní díval, jako by ho nutila k zamyšlení. Ne jako se voják dívá za ženou, když pár měsíců žádnou ženu neviděl. Ne hladově. Ale také ne, jako by mu po ní nic nebylo. Zado znal tento druh pohledů vrhaných za ženou.
   Nechal alkohol stékat hrdlem a myslel si: Bindig se zamiloval. Je to sotva k uvěření, ale je to tak, není to žádný klam. Vzpomínal na noc na mostě. Hovořili tenkrát o děvčatech. Bindig měl málokde děvče. Také o tom nikdy mnoho nehovořil. Ale teď stačilo podívat se mu do tváře, aby se člověk zbavil všech pochybností o tom, co se v něm děje. Ten chlapec sem nepatří, řekl si. Ten má stát v sobotu odpoledne s kyticí v ruce a s rozbušeným srdcem před nějakým dívčím penzionátem.
   "Poslyšte..." zavolal na ženu u kamen a postavil sklenku, "my jsme vám tu jistě nadělali spoustu práce. Nezlobte se pro to na nás. Jsme ti nejlepší synové velkoněmecké říše. V tomto momentě sice zrovna nevítězíme, ale hladoví jsme přesto ..."
   Žena k němu obrátila tvář. Řekla: "Vždyť je dobře. Už to chystám."
   Neřekla, dělá-li to ráda nebo nerada. Nedala na sobě znát, co si o svých návštěvnících myslí.
   "Podáme návrh, aby vám byl propůjčen válečný záslužný kříž," smál se Zado.
   Žena tiše odpověděla: "Chraň bůh! Já žádné řády nepotřebuju!"
   "Také byste žádný nedostala," řekl Zado. "Kdybyste byla cifršpiónem, to by bylo něco jiného. Takhle ne. Počítejte se k těm nesčetným bezejmenným hrdinům, kteří v neochvějné věrnosti velkým ideám našeho fuhrera přispívají k vítězství. I když třeba jen tím, že nám uvaříte večeři."
   Čeledín seděl na lavicí u kamen, šklebil se a kolébal hlavou ze strany na stranu. Šilhal po láhvi, ale Zado si jeho pohledu nevšiml.
   "Ty se neškleb!" řekl čeledínovi, "ty můžeš být rád, že nejsi 'tauglich' *). Byli by z tebe udělali štram vojáka. Někdy bych byl rád, kdybych byl takový idiot jako ty."
   Žena se opírala zády o kamna. Její oči spočívaly nepohnutě na Zadovi, když se ptala: "Jak dlouho Jste vojákem?"
   "Od začátku války," věcně odpověděl Zado.
   "A to si doposud nikdo nevšiml, kam tím svým posměchem míříte?"
   "Vy jste první," odpověděl Zado. "Chcete-li, můžete z toho soudit na duševní kvality mých nadřízených."
   "Anebo na to, jak dobře umíte jindy držet jazyk za zuby."
   Zado si namísto odpovědi naplnil sklenku. Vzal ji do ruky a zdvihl se. Přistoupil k ženě a zůstal před ní stát. Dívala se mu do tváře a Zado se domníval, že v jejích očích vidí něco jako výsměch.
   "Poslyšte," řekl pomalu, "co by se vám tak líbilo víc: sedět tady a smířit se s tím, jak se věcí mají, trochu doufat a trochu se bát, anebo jít k mému veliteli roty a říct mu: táhněte odtud i se svými vojáky! Táhněte domů! My už tu nechceme živořit mezi tanky a trychtýři od granátů, my chceme sít pšenici a mák. My s tímhle celým krámem nechceme mít nic společného! Zmizte odtud! Vy a celá vaše armáda! To vám říkám já, žena z posledního stavení v Haselgartenu, a za tím, co říkám, stojím, pane poručíku!"
   Aniž se na Zada podívala, žena řekla: "Neznám vašeho poručíka."
   "Jmenuje se Alf a bydlí ve statku číslo dvanáct. Zajděte k němu. Teď hned. Počkáme tu na vás. Řekněte mu, co jsem říkal, či co sama chcete. Počkáme, až se vrátíte."
   "To byste čekali hodně dlouho," pomalu řekla žena; "jsou věci, které člověk udělat může, a jsou věci, které udělat nemůže, když se chce někam vrátit."
   "Na zdraví!" řekl Zado zdvíhaje sklenku. Přiložil ji ke rtům a naráz ji obrátil do sebe. Potom řekl: "Máte rozumný názor na svět. A ode mne chcete, abych rozumu neužíval? Nemyslíte, že bych se také chtěl vrátit?"
   "To vám věřím," tiše řekla žena, "ale na frontě umírá každý den několik set lidí, kteří myslí stejně jako vy."
   "Několik tisíc," opravil ji Zado. "Také vám mohu povědět proč. Smrt, která přichází neočekávaně a rychle, je pohodlnější než ta, kterou očekáváme jako nezměnitelný následek nějakého činu. Kdyby to bylo obráceně, nebyla by tahle válka trvala ani tři dny. Ale protože to tak je, bude trvat tak dlouho, až jedné z obou stran dojde dech. Kdo potom ještě bude naživu, vrátí se. Možná. Jisté dnes není nic."
   Žena se opět obrátila ke kamnům. Odstrčila hrnec s brambory ke straně a obrátila maso na pánvi.
   Bindig promluvil. Do té chvíle seděl tiše a neříkal nic. Ale teď mu napadlo, že musí něco říci. "Nezlobte se na něho," prosil ženu, "on se lehko rozčilí. On to tak nemyslí ..."
   Žena se otočila a přikývla. Ve výrazu její tváře se zračila podivná směsice pochopení a zamyšlení, odmítnutí a důvěřivosti. "Já vím ..." řekla. "Já vím, jak to myslel. Jste divní vojáci. Já jsem si vždycky myslela, že vojáci jsou jiní. Asi jsem se mýlila."
   "Je vám to poznání nepříjemné?" zeptal se Zado.
   "Nevím," odpověděla žena, "jistě jsou různí vojáci."
   "Možná, že jsme zranili vaše nejsvětější city," řekl Zado a ušklíbl se, "možná, že jste člověk, který kolem sebe potřebuje vidět hrdiny. Je mi líto, jestli to tak je..."
   Žena se na něho podívala a zavrtěla hlavou. "Není to tak," řekla tiše, "já žádné hrdiny nepotřebuju. Já ani nevím, co je k tomu zapotřebí, aby byl člověk hrdinou. Možná, že to, co si pod slovem hrdina představuju, ani neexistuje. Neměla bych nic proti tomu, kdyby na celém světě bylo méně křiku kolem hrdinů, ale o to víc klidu a zdravých mužů, kteří umějí vzít do ruky pluh a ženu ..." Zmlkla a rychle se opět obrátila ke sporáku.
   Zado se mlčky vrátil ke stolu. Naplnil všecky sklenky, i čeledínovu. Jeho oči měly mdlý výraz, když ženě říkal: "Váš pohled na svět je velmi prostý, i na lidi. Zajímalo by mě, co si myslíte o nás ..."
   Žena vzala sklenku, kterou jí podával. Usrkla koňaku a opatrně ji postavila zpátky na stůl. Začala otírat talíře a rozkládat příbory. Kývla na čeledína, aby odešel z kuchyně. Ukázala na dveře a potom si položila tvář na dlaň a zavřela oči. Čeledín horlivě přikývl a chtěl odejít. Zado udiveně sledoval tento způsob dorozumívání a řekl: "Copak je to? Pročpak ho nenecháte, aby se najedl s námi?"
   "Je to vaše jídlo."
  "Dobrá," řekl Zado, "a je ho dost pro čtyři."
   "Ale je to jen čeledín ..."
   "Poslyšte," řekl jí Zado, "tohle bude jediný mužský, který s vámi zůstane, až my budeme pryč. Bude u vás ještě i potom, až už tu dávno budou Rusové. Jen mu klidně dejte trochu najíst..."
   Bindig na čeledína kývl, aby se zase posadil na lavici. Čeledín si sedl nemotorně a skoro s odporem.
   "Rusové už tu jednou byli," řekla žena.
   "Vím," odpověděl Zado, "a zase se vrátí. Potom tu zůstanou déle."
   "Myslíte, že se vrátí?"
   "Ano. Jenom vám nemohu říci přesné datum. Ale zato vám mohu povědět, že přijedou na T 34 a na nových tancích, s těmi svými varhanami a samohybnými děly. Budou s sebou mít výborné minomety a lidi, kteří s nimi umějí zacházet. Po kapsách budou mít machorku, slunečnicová semínka a novinový papír. Vzpomenete si na mne, milá paní, a zjistíte, že jsem předpovídal správně. Já jsem totiž viděl stát pěkně seřazené to všecko, co se sem jednou přivalí. Kdybyste tu snad v té době ještě byla, budete mít možnost překontrolovat si mé údaje."
   "Chtěli byste pár třešní?" zeptala se žena.
   "Třešní?"
   "Ano. Zavařených třešní."
   "Já rád zavařené třesně," řekl Zado, "a můj kamarád taky. My totiž rádi všecko, co se neuvařilo v polní kuchyni. Ale nemůžeme vás vydrancovat..."
   Žena mlčky vyšla z kuchyně. Zado se zamyšleně díval na dveře, jež se za ní zavřely.
   "Proboha..." řekl potom Bindigovi, "jak to ta ženská jen provedla, že je taková, jaká je?"
   "Měli jsme se sem za ní podívat už dřív," řekl Bindig.
   "Pojď sem!" vyzval Zado čeledína. Věděl, že ten člověk mu nerozumí, že v jeho mozku není nic, co by mu dovolovalo chápat smysl věcí, jež se kolem něho dějí. Ale řekl mu: "Jen pojď a vypij si ještě jednu, než se vrátí. Kdoví, jak dlouho ještě budeš živ, kamaráde..." Podal mu plnou skleničku a čeledín zakoulel očima, když ji od něho bral.
   Žena se vrátila do kuchyně. Přinesla láhev třešní a otevřela jí. Zado bezmyšlenkovitě přihlížel a neříkal nic. Potom si najednou vzpomněl na oba polní četníky. Řekl Bindigovi: "Co tě to napadlo, poštvat na sebe ty dva hlídací psy?"
   "Nic. Tvářili se, jako kdyby mi měli co poroučet."
   "Tenhle druh lidí tě odpraví rychleji, než si umíš představit."
   "Možná. Ale nemají se tak vytahovat, když se jednou podívají dopředu ..."
   "Hlásili to Alfovi."
   "Ano. Možná, že mě některý příští den nechají předvést. No a co na tom? Jen ať si mě klidně předvedou, dokázat mi nic nemůžou."
   "Nepředvedou tě," řekl Zado. Podíval se na Bindiga a postavil sklenku na stůl vedle talíře. Žena sledovala jejich rozhovor, ale nedávala na sobě znát, že by ji zajímal. Točila se kolem kamen; čeledín labužnicky olizoval skleničku.
   "Ták?" zeptal se Bindig. "Ale mně by to bývalo bylo stejně jedno."
   "To by ti nebylo bývalo jedno," řekl Zado, "ty teď máš spoustu odvahy, ale ona to vůbec není odvaha, je to jen strach. Když se jim jednou dostaneš do spárů, je konec, a ty to dobře víš. Nedělej, jako kdyby ti to bylo jedno. Ale oni tě nepředvedou, pro tentokrát jsi ještě měl štěstí. Oba jsou mrtví."
   Žena opékala na pánvi plátky slaniny. Syčely.
   "Jsou mrtví?" zeptal se Bindig. Nedůvěřivě se na Zada podíval.
   Zado přikývl. "Ano. Jsou mrtví. Vpředu u toho cípu lesa mezi oběma bojovými postaveními najeli na minu."
   Bindig na chvíli oněměl. Potom zavrtěl hlavou a řekl: "Vjeli do minového pole? Sami? Já myslel, že jsi byl s nimi? Ty jsi jim přece ukazoval cestu? Tobě se při tom nestalo nic, nebo ...?"
   "Najeli na minu," řekl Zado, "já jsem byl dál a díval se na to. Mně se nemohlo nic stát..."
   "Ty jsi je..."
   "Já jsem je doprovodil až k tomu minovému poli," přerušil ho Zado, "a oni jeli dál. Co jsem proti tomu měl dělat?"
   "Rozumím," řekl Bindig s vyschlým hrdlem. Znělo to chraptivě a stísněně. Podával Zadovi ruku, ale ten ji přehlédl.
   "Až zase nějakého toho hlídacího psa potkáš, tak si laskavě rozvaž, s kým máš tu čest," příkře řekl Bindigovi. "Ono se totiž může stát, že zrovna u toho nebudu. A byla by to sakramentská škoda, kdyby tě měli pověsit."
   Bindig mlčel. Žena donesla jídlo na stůl. Rozdělila je a ke každému talíři postavila misku s třešněmi.
   "Zavařila jsem je bez cukru," omlouvala se. "Neměla jsem žádný. Snad vám budou i tak chutnat."
   "A co Alf?" zeptal se Bindig. "Co tomu říká Alf?"
   "Ten neříká nic," klidně prohlásil Zado, "ten ví, že nás potřebuje, a tak neříká nic. Je rád, že to tak dopadlo."
   "Oba mrtví," řekl Bindig. "To je ale překvapení."
   "Ano. Dva mrtví, aby jeden trouba zůstal naživu." Vzpomněl si na ženu a otočil se po ní. Zavírala dvířka kamen. "Odpusťte, milá paní, docela jsme na vás zapomněli. Říkala jste, že nemáte cukr?"
   "Nemám," odpověděla, "snad vám třešně budou chutnat i bez cukru."
   "Ta naše kuchyňská krysa," řekl Zado, "má ve skladě cukru kolik pytlů. Trochu vám ho přinesem, nemáte-li nic proti tomu ..."
   Žena udělala odmítavý posunek. Sedla si ke stolu a také čeledína vyzvala, aby si sedl ke stolu. Podívala se po mužích a řekla: "Tak dobrou chuť. Zapomeňte na ty dva mrtvé a na všecko ostatní také."
   Zado se chopil příboru a přikývl. Dívala se na Bindiga zvláštním, zasněným pohledem, který Zadovi prozradil, že není tak ostýchavá a odmítavá, jak se navenek zdá. Dal se do jídla a přitom slyšel, jak Bindig ženě tiše říká: "Dnes večer mám veliké štěstí. Poznal jsem vás, a kromě toho jsem se dověděl, že mě některý příští den neodvedou četníci. Mám opravdu veliké štěstí..."
   "A spolehlivého přítele," odpověděla mu žena. Zado se tvářil, jako by neslyšel. Po chvíli začal chválit jídlo.


   Za nocí opět silně mrzlo. Obloha zůstávala jasná a plná nepokojně se třpytících hvězd, jež uhasínaly teprve pozdě, protože noci byly dlouhé.
   Vzduch byl čistý a chladný. Tímto jasným, studeným vzduchem burácivě doléhal do vsi ryk fronty, ve dne a také za noci. Fronta byla den ze dne pohyblivější. Zdálo se, že ještě nemá v úmyslu upadnout do zimního spánku. Jako by se probouzela k hlomoznému životu, plnému hrozícího nebezpečí. Za jiter, kdy se na polích ještě válely mlhy a denní světlo bylo mátožné, protože mu chybělo slunce, dovalilo se duněni lehkých dél z fronty až do Haselgartenu. V tuto dobu zahajovala Rudá armáda cílevědomou dělostřeleckou palbu. Žádné mohutné údery a z nijak velkých kalibrů, jen cosi jako rušivou palbu, která často trvala celé hodiny. Někdy se na chvíli odmlčela. Ale po několika minutách, někdy po půlhodině, přiletěla s hněvným svištěním další série granátů. Pěšáci ve svých vykopaných děrách v ten čas nezdvíhali hlavy. Krčili se, kouřili a klímali v nastávajícím ránu. Z německé strany jen málokdy odpovědělo několik ojedinělých výstřelů. Lehké dělostřelectvo téměř nebylo k dispozici. Časem se do toho vmísilo několik samohybných děl, dobře kdesi ukrytých. Ale jinak bylo na německé straně ticho.
   Krátce předtím, než přestalo střílet sovětské dělostřelectvo, začaly štěkat dvoucentimetrové kanóny. Ve dne a také za ranního úsvitu nevysílaly svítící střely. Nebylo vidět propletené Čáry a křivky křižujících se ohnivých kulek, a vlastně bylo slyšet jen rachot výstřelů, protože malé střely skoro nehlučně mizely v měkké půdě, pokud nehvízdaly vzduchem na své cestě kamsi do dálky.
   Když přestaly rámusit dvoucentimetrové kanóny, téměř automaticky zahájili ze svých děr palbu ruští střelci. Většinou ze samopalů a spíše jen pro hluk střelby, než aby něco zasáhli. Na to byli příliš daleko. Němci odpovídali jen ojedinělými výstřely z pušek, ručními granáty vystřelovanými z pušek, jichž se po záhadných cestách dostalo několik beden do přední linie. Čas od času vystřelili nějakou pancéřovou pěst nazdařbůh na protivníkovu stranu a radovali se, když aspoň explodovala. Později bylo možno zřetelně poznat chvíli, kdy jídlonoši přinesli do postavení kávu. Na obou stranách fronty se to dělo přibližně ve stejnou dobu. Fronta se utišila. Jen tu a tam padl výstřel, jinak se nedělo nic. Také celé dopoledne se nepřihodilo skoro nic, až na příležitostnou palbu z děl. Teprve odpoledne palba zase zesílila. Tu a tam zasypalo sovětské dělostřelectvo celé úseky, vsadilo pár tuctů granátů na velmi úzký prostor a pozorovalo výsledek anebo pohyb, který v těch místech po přepadu nastal. Jedna strana ohmatávala druhou. Pomalé dvouplošníky s rudou hvězdou a chrčivým motorem se kolébaly nad frontou a pozorovatelé z nich stříleli na zem z pomalu klapajících kulometů, namontovaných na točně. Také se stávalo, že házeli pumy. Dělali to tak, že těleso s trhavinou uchopili do rukou a přehodili přes palubní stěnu. Jen zřídkakdy něco zasáhli, ale přesto byla tato letadla, dávno už zralá pro šrot, značně nepříjemná. Bylo je slyšet až tehdy, když už byla příliš blízko. Zvuk jejich motorů klamal, protože létala velmi pomalu. Vznikal dojem, že moderní stroje, jež za ofenzívy hučely nad ustupujícími německými kolonami, stojí daleko za frontou na bezpečných letištích. Objevovaly se jen zřídka. Jako by si je Rusové šetřili na příští úder.
   Když bylo na frontě chvíli ticho, mohli pěšáci slyšet hluk motorů za ruskými liniemi. Vozidla neustále přijížděla a odjížděla. Ale skoro nikdy se neobjevila na dohled. Bylo slyšet jen jejich motory, a tak se nevědělo, jsou-li to stále táž vozidla, anebo je-li to nekonečný proud vozů, dovážející materiál, střelivo, mužstvo a zásoby potravin až do blízkosti podzemních úkrytů.
   Odpoledne se zastřelovaly gardové minomety na večer. To se vědělo. Tři rány a potom ještě tři. Někdy se to čas od času opakovalo. Tu a tam bylo potom možno pozorovat, že se vynořily polní lopatky a němečtí vojáci se horlivě pustili do práce. Zarývali se hlouběji do země. Hloubili ze svých střeleckých okopů horizontální chodby, aby v nich mohli co nejdále zmizet, až začnou miny hučet vzduchem.
   To se obvykle stávalo za soumraku. Docela náhle se daleko za sovětskými zákopy ozval temný, dunivý rachot. Jako by kdosi bil do několika tuctů lancknechtských bubnů najednou. Miny slyšet nebylo. Teprve v posledním okamžiku se ozval klokotavý sykot, ale to už miny také vybuchovaly. Dopadaly vždycky hustě vedle sebe na malý kousek půdy a celý jej přeryly. Nijak hluboko, protože zapalovače byly seřízeny tak, aby střely vnikaly do půdy jen málo. Vybuchovaly nad povrchem a rozsévaly zničující příval střepin těsně nad zemí. Z této ničivé vichřice se podařilo vyváznout jen málokomu. Proto se v době, kdy střílely kaťuše, mnoho pěšáků stahovalo až na okraj lesa, aby ušli palbě.
   Kaťuše nestřílely dlouho. Třikrát čtyřikrát změnily stanoviště a potom se odmlčely. V palbě pokračovaly minomety. Do toho se vmísilo dělostřelectvo, někdy "stodvaasedmdesátkami", ale potom palba opadla a šerem se těsně nad zemí táhly perličkové řetězy střel z dvoucentimetrových kanónů. Když se setmělo, přišla chvíle průzkumníků. Vysílaly je obě strany a na jedné i na druhé straně bývali pochytáni, potřeni, rozprášeni, anebo prošli. Při tom docházelo k místním přestřelkám. To byla chvíle osvětlovacích raket, jež ve strmých křivkách vzlétaly vzhůru, rozprskávaly se, snášely se k zemi na padáčcích a studeným bílým světlem zalévaly krajinu.
   Čas od času několikrát zahučelo daleko za ruskými liniemi těžké dělo. Dvěstěosmdesátka nebo i těžší. Poslalo pár granátů do nejbližších vesnic za německými liniemi a potom mlčelo dál.
   Zatímco na německé straně odnášeli raněné a na stanových dílcích odvlékali mrtvé, obíhala jako každodenně mezi pěšáky, ukrývajícími cigarety v dlaních, pověst o tom, že na jejích úsek dorazila divize protiletadlového dělostřelectva, odvelená sem k pozemnímu boji. Dělostřelci posílí střelecké linie. Ale rozestaví tu i svá děla, aby tu konečně byla nějaká protiváha proti daleko silnějšímu ruskému dělostřelectvu.
   Protiletadloví dělostřelci se svými děly nepřijeli. Nebylo na to ani pomyšlení, ale pověst se tvrdošíjně udržovala a důstojníci nedělali nic, aby ji vyvrátili. Měli dost práce s vyvracením ostatních pověstí, které mezi mužstvem kolovaly a jež byly nebezpečnější než pověst o protiletadlovém dělostřelectvu, protože ta aspoň budila jistou naději, která byla skoro příjemná.
   Pro jednu takovou pověst se jednoho večera, který v Haselgartenu plynul docela klidně, objevil u svého synovce, poručíka Alfa, plukovník Barden.
   Barden byl vysoký, širokoramenný člověk. Měl v sobě cosi otcovského, a skutečně se ke svým podřízeným rád choval jaksi žoviálním, dobráckým způsobem, kterým si získával mnohé sympatie. Měl silně prošedivělé vlasy a zvyk kouřit doutníky. Některý doutník si zapaloval šestkrát i sedmkrát, protože mu vždycky znovu uhasínal. To se však nedalo přičítat špatné kvalitě doutníků, které důstojníci dostávali, ale spíše roztržitosti plukovníka, který prostě zapomínal kouřit, a když s někým hovořil anebo si psal poznámky, doutník mezi dokonale pěstěnými prsty jen držel.
   Pozdravil se se svým synovcem, objal ho a živě mu poklepal na rameno. Měl Alfa velice rád a Alf to věděl. Této okolnosti vděčil když už ne za svou důstojnickou kariéru, tak jistě za svůj poměrně málo nebezpečný úkol velet jednotce a přitom se sám neúčastnit bojových akcí. Barden vzal ze zadního sedadla vozu balíček zabalený do pergamenového papíru, vsunul jej pod paži, a když nařídil řidiči ukrýt vůz a zdržovat se nablízku, strkal Alfa do jeho chalupy.
   "Chlapečku," řekl s úsměvem, "vyprávěj, jak se ti daří!" Vždycky Alfovi říkal chlapečku. Alfovo křestní jméno ani neznal, každý z rodiny mu totiž tak říkal, protože byl nejmladší. Alf postavil na stůl dvě sklenky na koňak a sáhl po láhvi stojící poblíž jeho lůžka. Ale Barden zděšeně křikl: "Proboha, nech tam tu bryndu! Nesu ti něco lepšího! Pozůstatek z bedny martelu..." Vybalil láhev z papíru. Objevilo se ještě několik krabiček cigaret, které Barden rovněž přistrčil Alfovi, plechovka s anglickou kávou a krabice pralinek.
   "Zdá se, že jsi docela dobře zásoben, strýčku..." řekl Alf, když strhával s láhve s koňakem cínový uzávěr. Barden ho s úsměvem pozoroval. Hezký chlapec. Chlapeček byl odjakživa fešák. Je to div, že se ještě neoženil. Barden ani s jistotou nevěděl, má-li Alf vůbec nějaké děvče.
   "Káva," řekl Alf a vzal plechovku do ruky a přečetl si nápis na ní, "ukořistěná káva! Už čtvrt roku jsem se nenapil pořádné kávy."
   Barden přikývl. Potom vyčítavě řekl: "Pročpak se neohlásíš? Trochu kávy pro důstojníky se vždycky najde. Jen se o to musí člověk starat. Snad ti tvé zdejší úkoly nezabírají tolik času?" Alf Bardenovu ironii přeslechl. Jen ťukl prstem do plechovky a řekl: "Ukořistěná káva. Co bychom pili, kdybychom nevedli válku proti Anglii?"
   Plukovník se zeširoka zasmál. Pohodlně se opřel o opěradlo židle, na kterou se posadil, a rozepjal si knoflíky uniformy. Nosil několik vyznamenání z roku 1914 a Válečný záslužný kříž, který dostal v době, kdy ještě učil na válečné škole.
   "Zařídil ses tu dosti spartánsky," konstatoval, když se rozhlédl po světnici. Alf přijal jeho poznámku přikývnutím. Nalil do ódou sklenek koňak a láhev zazátkoval. Potom si zapálil cigaretu.
   Barden ho pozoroval a řekl: "Jestlipak si vzpomínáš, kde jsi kouřil svou první cigaretu?"
   Alf rozvážně přikývl. Zdvihl sklenku a řekl: "Ano, první cigaretu jsem vykouřil u tebe. Pohlmann byl přitom. Rozkašlal se a ty jsi ho plácal do zad. V září padl. V Holandsku."
   Napili se. Alf nechal aromatický nápoj zvolna stékat hrdlem, rozkošnicky pomalu jej vychutnával.
   Barden obrátil sklenku do sebe a otřásl se. Potom sáhl po doutníku, a zatímco si jej zvolna ořezával, říkal: "Doma je všecko v pořádku. Ernestina se bude o vánocích vdávat. Kvůli tomu, kromě jiného, jsem za tebou přijel. Měl bys chuť být při tom?"
   "Já už jsem dovolenou měl."
   "A promarnil ji a neoženil se," klidně přikývl Barden. "Ale to se dá zařídit. Týden bys mohl dostat. Mohli bychom jet spolu ..."
   Ernestina byla Bardenova dcera. Alf svraštil čelo a zeptal se: "Kolik je jí vlastně let?"
   "Dvacet," odpověděl Barden.
   "Trošku brzy," mínil Alf.
   Barden řekl: "Jsem rád, že se vdává. Ti dva spolu mají pletky už dost dlouho. Taková věc se nesmí příliš dlouho nechávat jen tak."
   "Je to ten kapitán z župního velitelství letectva?" chtěl vědět Alf.
   Barden přikývl. "Je. Slušný chlapec. Pro Ernestinu ten nejvhodnější manžel. Po válce bude zase pilotem u Luft-hansy."
   "Po válce..." řekl Alf a znovu naplnil sklenky. "Já myslím, že po válce bude už tak starý, že ho nenechají létat jako pilota."
   Barden se na něho chvíli zamyšleně díval. Potom mu po tváři přeběhl opovržlivý úšklebek.
   "Můj milý chlapče," řekl s důrazem, "strategické schopnosti našeho frajtra už nadlouho nevystačí. Válka skončí rychleji, než si myslíme."
   "A také jinak, než si myslíme."
   "Jistě. O tom se nedá pochybovat. To jest, člověk nemůže ovšem vědět, co si jednotlivec myslí o tom, jak to skončí."
   Alf zdvihl skleničku a napil se. "Já si to představuju tak, že jednoho dne odepneme pistole a odevzdáme je nějakému sibiřskému komisaři. Pěkně po vojensku, samozřejmě. A nezlomeni." Zapálil si cigaretu a přidržel Bardenovi sirku, protože viděl, že mu doutník už zase uhasl.
   "Náš frajtr..." řekl Barden a zamyšleně vyfoukl kouř ke stropu. "Jen si zkus představit, co by se bylo stalo, kdyby ho byla božská prozřetelnost nechránila, když vybuchla ta Stauffenbergova puma ..."
   "Při svých znalostech angličtiny bys asi nedělal zpravodajského důstojníka naší divize, nýbrž styčného důstojníka u spojeneckých britských armád, a žil by sis buď v Paříži, anebo už v Moskvě."
   Barden zamyšleně kouřil. Byl roztržitý kuřák, táhl tak dlouho, až byl žhavý konec doutníku centimetry dlouhý a kouř chutnal spařené.
   "Jen si to zkus představit..." řekl zasněně, "to všecko se mohlo stát, a teď... Ach, nechme toho. Ernestina se bude vdávat v Černém lese. Prožijeme tam pár pěkných dní."
   "Černý les v zimě," řekl Alf, "to by mi udělalo dobře. Doufejme, že se odsud dostanu. Jsem skeptický."
   "Půjde to," nedbale řekl Barden. "A vůbec, ty si nesmíš představovat, že tvá rota je ta nejdůležitější věc na světě."
   Alf se ušklíbl. S úsměvem se na strýce podíval, tak uctivě, jak jen dovedl, a potom řekl: "To už vím dávno, ba jsem o tom pevně přesvědčen. Ale služebně podléhám zpravodajskému důstojníkovi divize."
   Připili si a usmívali se, Barden se opět otřásl. Jeho doutník páchl.
   "Abych nezapomněl," řekl, "máme teď u nás nacionálně socialistického osvětového důstojníka. Nedej pámbu, aby ses s ním někdy seznámil! Prosil mne, abych si s tebou pohovořil o té bordelové historii..."
   "Bordelové historii?" se zájmem se zeptal Alf.
   "Ano. Bordelové. Vojáci si vyprávějí, že Rusové mají těsně za frontou obytné vozy, které slouží jako bordely."
   "Výborně," řekl Alf, "povím to svým lidem, kdyby snad někdy v průběhu nějaké akce chtěli..."
   "Poslyš," přerušil ho Barden, "ta historie pokračuje ..."
   Alfovi se nepodařilo mlčet. S přimhouřenýma očima se zeptal: "Chce se snad ten pan osvětář také zúčastnit nějaké akce, kvůli těm obytným vozům ..."
   Barden se zasmál. Když má ten chlapec dva koňaky v sobě, začíná být zábavný. "Dej pokoj!" řekl. "Zapomínáš, že my na divizi jsme ženským personálem trochu lépe zásobeni než ty tady u roty! Ta historie má jiný háček. Jestli ty obytné vozy existují nebo neexistují, to nevím. Asi je to povídačka. Já si myslím, že to rozšířili Rusové, aby k sobě přilákali naše vojáky. Víš přece, jak může takový příslib táhnout, když člověk dlouhou dobu žije bez ženského pohlaví. A proto je tahle pověst nebezpečná a náš pan osvětář ji chce náramně šikovně obrátit."
   "Obrátit?"
   "Ano. A sice tak, aby to byla pověst pro nás pozitivní a Rusům nebezpečná. A to rázem."
   "Na to jsem zvědav. Smím-li podat návrh: Takové dámy neočekávaně přitisknou vojákovi na zadek žhavé železo. Se sovětskou hvězdou. A k tomu by bylo dobře upozornit, že Rusové nemají obvazy na spáleniny..."
   Barden se shovívavě usmíval. "To není špatné. Ale osvětář přišel na mnohem lepší nápad."
   "Poslouchám!" řekl Alf. "Snad ne výstřel do týla při polibku?"
   Barden se opět velmi shovívavě usmál: "Příliš brzy tě udělali důstojníkem, chlapečku. O lehkých děvčatech nemáš ponětí. Ta se nelíbají. Ani se s nimi nemluví. Aspoň ne moc. A teď dávej pozor..."
   "Škoda..." řekl Alf. "S tou ranou do týla jsem si to tak pěkně vymyslel..."
   "Ano. Tedy tato pověst se obrátí naruby. Jsi povinen postarat se o to, aby se v tvém okruhu rozšířila mezi vojáky. Ty ženy v těch ominózních obývacích vozech jsou Němky. V tom je ten vtip!"
   Alf do sebe zvrátil sklenku martelu a potom se nechápavě zeptal: "Němky?"
   "Ano..." smál se Barden. "Báječný nápad! Německé ženy! Zavlečené německé ženy z těch několika vesnic, které Rusové obsadili ve Východním Prusku, a bůhví odkud ještě. Každý pěšák bude mít za věc své osobní ctí osvobodit je...! Dobrý nápad, co?" zeptal se, když Alf nic neříkal. Podíval se synovci pátravě do tváře. Ale ten zavrtěl hlavou a pomalu řekl: "Že by se mi ta historie líbila, nemohu tvrdit. Je primitivní."
   Barden pokrčil rameny.
   "A barbarská!" řekl Alf.
   "Válka je taky barbarská. A zvlášť barbarský bude její konec, jestli ji prohrajeme."
   Po chvílí řekl Alf: "Podceňuješ mé lidi. Ti se příliš často toulají za ruskými liniemi. Vědí, jak to tam vypadá. Ti se nedají nachytat na tak idiotské povídačky. To nejsou kandidáti NSDAP."
   Barden si znovu zapálil vyhaslý doutník. Udělal to s ironickým úsměvem, "Děláš chybu, chlapečku. Pleteš si mě s nacionálně socialistickým osvětářem. Ale já jsem jen zpravodajský oficír. A tahle historka není vynález můj, nýbrž osvětářův."
   "Já ji budu ignorovat. Nemám chuť tuhle hloupost kolportovat."
   "Nežádám po tobě, abys to dělal," zdvořile řekl Barden, "není to můj rezort."
   Barden vyložil svému synovci, co všecko se v posledních týdnech v divizním štábu změnilo. Příchod osvětového důstojníka přinesl s sebou leccos, s čím předtím nikdo nepočítal. Ale týkalo se to zatím jen štábu divize, ne roty, a Alf si to vyslechl, aniž ho to nějak zvlášť zneklidnilo. Týdenní politická školení. Večerní vyučování pro důstojníky. Ideová náplň nacionálního socialismu. Přeměna wehrmachtu v politickou armádu.
   To bude ještě nějaký čas trvat, řekl si Alf. A kromě toho, v těchto místech je fronta hodně řídce obsazená. Nikdo neví, dají-li se postavení při příští ofenzívě uhájit. To by asi ten nový osvětář ukázal paty sám od sebe. Alf byl o tom přesvědčen, ačkoliv nevěděl, jde-li o člověka s frontovými zkušenostmi, anebo jen o partajního teoretika v uniformě. Však uvidíme.
   "Jak to vypadá, strýčku?" zeptal se nakonec na všeobecnou situaci. "My jsme tu tak odříznutí, že to ani víc nejde. Kdyby nebylo vysílačky 'Západ', vůbec bychom nevěděli, co se ve světě děje."
   Bardena považovali ve štábu za spolehlivého důstojníka. Měl znalosti, a to zvyšovalo jeho cenu. A uměl si nechat pro sebe mínění o věcech, které ho obklopovaly. Proto byl u svých představených oblíben. A přesto nebylo ve štábu jediného důstojníka, který by situaci, v níž se armáda nacházela, znal tak přesně a zároveň ji posuzoval tak střízlivě. Barden neměl iluze. Neznal patos a nedělal si naděje na nějaké zlepšení vojenské situace. A to už od té doby, kdy se dostal na východní frontu. Předtím ho válka zajímala jen z teoretické stránky. Někdy psával malá vojenskopolitická pojednání pro "Wehrmacht".
   Ale to už bylo dávno. Byl opatrný člověk, a proto se v červnových dnech zachoval důrazně neutrálně, když se ho starý přítel z první svatové války poněkud nepřímo, ale přece jen dost srozumitelně zeptal, co hodlá dělat, jestliže se část vyššího důstojnického sboru rozhodne sesadit Hitlera a převzít vedení státu a válečných věcí do vlastních rukou. Ta myšlenka nebyla Bardenovi nesympatická. Leccos si od ní dokonce sliboval a svého přítele ujistil, že zachová nejpřísnější mlčení. Ale právě tak rozhodně zdůraznil, že jeho situace není taková, aby se té záležitosti aktivně zúčastnil. Barden byl chytrý člověk. Posuzoval situaci příliš střízlivě, než aby dával lidem z důstojnického sboru nějakou naději. Znal ostré zuby partajní mašinérie a rozhodl se, že se nestane mučedníkem.
   Když teď se svým synovcem hovořil o skutečné situaci na frontě, dělal to tak, že si vzpomínal na všecko, co se stalo, než se armády zastavily. Podzim toho roku byl pro další průběh války jistým způsobem rozhodující. Podzim přešel. Teď nastávala zima. Barden vzpomínal.
   V srpnu prolomila Rudá armáda řídká německá zajišťovací postavení na hranicích Východního Pruska. Po obou stranách Klajpedy pronikly její oddíly až k Baltickému moři. Pro německou kuronskou armádu to znamenalo obklíčení.
   Zároveň se ale po celý srpen přiostřovala situace na Balkáně do té míry, že bylo nutno počítat s brzkou ztrátou značných částí zemí, které tam byly obsazeny. To se také stalo. Rumunsko vyhlásilo Německu válku a Rudá armáda nastoupila do útoku. Brzy nato se ustupující německé armády valily Maďarskem. Ale nejblíže Německu přece stály části Rudé armády, jež se pod velením Rokossovského a Čerňachovského připravovaly k útoku na Východní Prusy. Zdálo se, že tam se rozhodne, co se v příštích měsících stane. A také se rozhodlo.
   V září uzavřelo Finsko mír se Sovětským svazem. Už začátkem října zaútočila Rudá armáda na Východní Prusy podruhé. Posílena a až neuvěřitelně dobře vyzbrojená vyrazila ze svých postavení. Dobyla Goldap a vyrazila na Gumbinnen. Neútočila jen v těchto místech, ale také na úseku skupiny armád Sever, jež se tísnila na úzkém pruhu pevniny mezi Baltickým mořem a Rižským zálivem, s nasazením všech sil, jež byly k dispozici, se nakonec podařilo sovětský útok ještě jednou zastavit. Ale to neměnilo nic na skutečnosti, že Rudá armáda stála ve Východních Prusích a že mohlo trvat jen poměrně krátký čas, než se znovu rozmáchne k rozhodujícímu úderu.
   Morálka německých vojsk byla špatná. Byl nedostatek lidí. Divize se doplňovaly jen povrchně vycvičenými záložníky. Na místa zkušených vojáků pozemní války nastupovali letci a námořníci, správní úředníci ze štábů a příslušníci volkssturmu, kteří se nemohli postavit bojové taktice a zkušenostem sovětských vojáků. K tomu bylo málo materiálu. Zdálo se, že Německo už nemá žádná letadla a tanky. Těžké dělostřelectvo bylo vidět jen zřídka. Materiál, který ještě byl k dispozici, byl opotřebovaný a zralý pro opravu. Děla byla vytlučená a z Německa docházely na frontu nábojnice vyrobené z lakovaného plechu. Zůstávaly vězet v puškách, zasekávaly se v závěrech. K vozidlům nebyly náhradní díly. A v těch několika málo zbylých opravářských dílnách nebyly náhradní díly ani k poslední konstrukci německého zbrojního průmyslu, k "tygrům". Vyškrabovaly se poslední zbytky a nacionálně socialističtí osvětoví důstojníci se navzájem předháněli ve vynalézání co nejpřitažlivějších hesel na téma: vytrvat. Znovu a znovu se vyžadovala bezpodmínečná víra ve fuhrera a v konečné vítězství. Vyskytli se vojáci, kteří měli opačné mínění, a na stromech podél východopruských silnic visely mrtvoly prvních dezertérů. Odkudsi se znovu a znovu rojily zprávy o nových a nových neslýchaně pádných zbraních, které vbrzku zásadně změní situaci ve prospěch Německa. Leckdo už tyto pověsti dávno znal od vojáků, kteří předtím bojovali na západní invazní frontě. Udržovaly se tvrdošíjně, byly jako kousek plovoucího dřeva, který má ztroskotaného neplavce pronést vířícím příbojem.
   Zatím fronty strnuly. Zdálo se, že Rudá armáda stále ještě shromažďuje pro svou ofenzívu lidi a materiál. Zdálo se, že obrovské vzdálenosti, ležící mezi frontou a zásobovacími základnami, prodlužují čas potřebný k transportu záloh. To poskytovalo německým armádám oddych. Nehledě na několik útoků místního rázu, ke kterým tu a tam došlo, vojska vyčkávavě ležela proti sobě, Jako by se válka ve Východním Prusku a na jeho hranících na krátkou chvíli uložila k spánku.
   Barden věděl, jak toto probuzení ze spánku bude vypadat. Jeho rukama procházela hlášení průzkumné roty, jíž velel jeho synovec. Vyhodnocoval tato hlášení, a v dohodě s šéfem skupiny armád rozhodoval o akcích, kterými byl v zázemí narušován nástup protivníka. Věděl, jak malá je možnost, že se tím něco změní na nastávajících událostech, ale dal bedlivý pozor, aby to přiznal někomu jinému než sám sobě.
   "Ty teď máš v akci devatenáct mužů..." řekl Alfovi.
   Alf přikývl. "Devatenáct. Ve čtyřech různých skupinách. Je to poprvé, že je v akci tolik lidí najednou."
   Barden chvíli uvažoval. Potom řekl: "V dohledné době si vyžádáme další dvě skupiny. Pro velkou akci."
   "S dvěma skupinami?"
   "Ano. Ale obě skupiny společně." Ztlumil hlas, ačkoliv tu nebyla nejmenší obava, že by někdo jejich rozhovor vyslechl. "Vysadíme za frontu jistý počet vlasovců. Dobrovolníky. Výcvik už mají za sebou."
   "Vlasov?" zeptal se Alf. "To je ten přeběhlý Rus?"
   Barden přikývl. "Ten není důležitý. Dali ho k ledu. Ale shromáždil kolem sebe dost Rusů, kterých se pro takový úkol dá použít. Na druhá straně jich jistě část shodí uniformu a zmizí, ale ještě pořád jich dost zbude."
   "K čemu?"
   Barden si ořízl nový doutník. Zacházel se svými doutníky, jako by neměly vůbec žádnou cenu. Jako by nevěděl, že je to drahé importované kuřivo, které si štábní zásobovatel opatřil jen oklikou, a i tak už mu dochází.
   "K čemu?" opakoval. "K různým věcem. Nesmíš zapomínat, že tihle lidé jsou Rusové. Znají jazyk a vyznají se ve zvyklostech armády."
   "Panebože," řekl Alf, "a ty myslíš, že to rozhodne válku?" Podíval se na strýce, ale ten se mu příjemně usmíval do obličeje a bafal z doutníku.
   "Ovšem, že ne," řekl, "ostatně dostanou poměrně nedůležité úkoly. Ale přece jen, nosili uniformy Rudé armády a nedají se tak snadno poznat. I když nic nerozhodnou, přece jen natropí zmatek. Ovšem, jak Rusy znám, nebude jim zmatek nijak zvlášť vadit."
   "To mi říkáš dneska, a zítra jim budeš líčit, jak velmi závisí konečné vítězství na jejich akci..."
   "Mám snad jít radši jako velitel pěší roty do Gumbinnenu? Je dost lidí, kteří číhají na mé místo..." Barden vyfoukl několik oblaků dýmu do zhoustlého vzduchu světnice. Alf se zamyšleně díval na láhev s koňakem. Barden vyňal doutník z úst a tiše řekl: "Chlapečku, ty si musíš ujasnit, že proti nám stojí třicet střeleckých divizí a dvanáct různých tankových svazků. Dělostřelectvo ti ani nebudu vypočítávat. Ale než Rus zaútočí, tato čísla se ještě zvýší. Co myslíš, Že se tu bude dít, až to všecko spustí?"
   Alf sáhl po cigaretě. Když si ji zapálil, vstal a několikrát přeběhl po světnici sem a tam. Barden teď nemohl jeho tvář rozeznat, protože petrolejka, visící na zdi, byla příliš nízko. Jen slyšel, jak říká: "Máme nějaké přesnější zprávy o tom, kdy asi ofenzíva začne?"
   Barden nakrčil čelo. Přejel si po vlnitých, silně prořídlých šedivých vlasech a potom řekl: "Podle toho, co až do této chvíle víme, dá na sebe útok ještě chvíli čekat. Tím myslím ofenzívu. Tu Rusové sotva zahájí ještě ve starém roce. Jsou opatrní. Potřebují jasné počasí. To znamená zimu a sníh. To je jejich čas. Včera se vrátili někteří tvoji lidé. Zjistili, že si do svých přípravných postavení navozili sáně. Jestliže si do přípravných postavení vozí sáně, znamená to, že budou chtít na saních jezdit. Ještě sníh nemáme. Před vánoci také asi žádný mít nebudeme. Potom začne ofenzíva. Vrátíme se z Ernestininy svatby právě včas, abychom ji zažili..."
   "Možná, že to bude ta poslední, kterou zažijeme..." řekl Alf ze šera.
   Barden mlčel. Po delší chvílí řekl: "Předtím dojde k několika šarvátkám. Na několika místech se Rusové pokusí získat příznivější výchozí pozice." Palcem ruky, ve které držel doutník, ukázal ke dveřím. Bylo to neurčité gesto. Potom řekl: "Tady v okolí se o to také ještě jednou pokusí. Náznaky tu jsou..."
   Alf řekl: "Jednou se přece už dostali až za Haselgarten. Tenkrát..."
   "Ano," přerušil ho Barden, "budou se o to znovu pokoušet. Jak věci vidím já, nijak podstatný odpor jim klást nebudeme. Jen je přibrzdíme, ne odrazíme."
   "Myslíš, že k tomu nemáme dost sil?"
   "Leccos by se sem dalo stáhnout. Ale nevyplatilo by se to. Musíme se svými silami hospodařit."
   "A má rota?"
   "Stáhneme ji zpátky. Za nárazník by jí bylo škoda. Ještě ji budeme potřebovat. Až to začne, přeložíme ji dozadu. Ale jak to vypadá, ještě chvíli to na sebe dá čekat." Nebyl piják a alkohol mu nedělal dobře. Ráno bude mít hrozné bolesti hlavy, ale to mu teď bylo lhostejné.
   Po silnici před domem se vracela kolona vozidel. Muniční vozy. Motory řvaly nocí a Alf, stojící se skloněnou hlavou u stolu, si představoval tváře řidičů. Špatně oholení, nemytí, sklonění nad volantem, oči s námahou pátrají v temnotě, osvětlované jen úzkými pruhy světla maskovaných reflektorů. Na rtech přilepené cigarety. Žhoucí body ve tmě. Pach potu a tabákového kouře.
   "Rusové teď mají také radarové přístroje..." řekl Barden.
   "V Černém lese..." mumlal Alf. "Ernestina se vdává v Černém lese. Můj černý oblek už ml asi nebude dost. Budu muset přijet v uniformě..."

_________________
* )  Způsobilý