Opíral se o plot zahrady, nevelký, mrštný chlapec s orlím nosem. Vlasy měl nakrátko ostříhané, kolena odřená; krátké kalhoty to prozrazovaly. Díval se přes zahrady, do míst, kde začínalo město. Začínalo reklamními nápisy o Persilu a margarínu Ráma. Díval se tam, jako by někoho cekal, ale pres vyprahlou louku nikdo nepřicházel. Také na cestě mezi zahradami nebylo nikoho vidět. V tuto chvíli připravovaly ženy oběd a muži byli v práci. Bylo horko. Werner Zadorowski usilovně přemýšlel, stojí-li za to jesle před obědem seběhnout k potoku. Rozhodl se, že si tam zajde až po obědě. Doma se vždycky zlobili, když přišel pozdě.
   "Pojď," řekl jednomu z chlapců, kteří stáli kolem něho, "zkusíme to ještě jednou. Každý tři hody." Sáhl do kapsy kalhot a vytáhl pětifenik. Vyhodil jej do vzduchu a zas jej obratně chytil. "Sázím pět feniků. Co vsadíte vy?"
   Chlapci sázeli fialková cukrátka a ulepené dropsy ve špinavém papíře. Děvčátko zůstalo sedět na bobku v trávě a pokukovalo po Wernerovi.
   "Ty si nevsadíš?" zeptal se jí.
   Bylo to malé, hubené, rudovlasé děvčátko. Ze šesté třídy jako on. Seděla v lavici před ním. Někdy se celou hodinu díval na její záda a ne na učitele u tabule. Měla uzounká záda a její vlasy na ně hluboko spadaly jako hořící pochodeň. Děvčátko se jmenovalo Františka. Byla čistě oblečená a umytá. Měla oči sedmnáctileté.
   "Já se budu koukat," řekla Františka.
   Zakabonil se a vytáhl z kapsy nůž. Jiný chlapec připevnil na zadní stěnu besídky obrázek. Dělal to velmi svědomitě, připínáčky, které vybíral z ploché plechové krabičky. Byl to reklamní obrázek z balíčku "Franckovy kávy". Pod hlavou vážně se dívajícího pána bylo jméno Carl Peters. Na zadní straně bylo možno se dočíst, proč ho vytiskli na reklamní obrázek, ale chlapci to nečetli.
   "Visí křivě," vytýkal Werner, "a trochu moc vysoko."
   Po několika minutách visel obrázek správně. Všichni vytáhli nože. Půl tuctu chlapců s půl tuctem různých nožů. Pískovaným papírem vyblýskané kapesní nože, kuchyňské nože.
   Werner měl nejpěknější nůž. Stál marku. Vydělal si ji posílkami. Vzal nůž a blýskl jím v slunci. Byl ostře nabroušený a od rukojeti visely dvě dlouhé červené stužky. Potěžkal jej v ruce a řekl: "Házejte napřed. Tři hody, každý platí. Kdo se trefí, bude házet ještě třikrát."
   Posadil se vedle Františky, zatímco ostatní se postavili několik metrů od obrázku a vrhali nože. Nemusel se o svůj pětifenik strachovat, druzí chlapci neuměli s noži zacházet. Jen náhodou mohl mít smůlu, ale to se stávalo zřídka. Ostatní chlapci v to doufali, ale jejich naděje se nesplnily. Jeden z nich zasáhl okraj obrázku. To byl jediný nůž, který muži na obrázku mohl být nebezpečný. "Ach..." řekl Werner, zvedaje se, "polož ty dropsy pěkně na hromádku!"
   Děvčátko přihlíželo se skloněnou hlavou. Bylo to jediné děvče, které si s chlapci hrálo. Běhala za Wernerem, všichni to věděli, ale nikdo se neodvážil něco říci. Když šlo o to děvčátko, nerozuměl Werner žertu. Postavil se před stěnu z prken do míst, kde předtím stáli i ostatní. Děvče z něho nespustilo oči. Hlavu mělo hluboce skloněnou a bystrýma tmavýma očima pozorovalo chlapce.
   "Dávejte pozor!" polohlasem řekl Werner. Rozpřáhl se. Otáčivým pohybem prolétl nůž vzduchem. Chlapec jej držel zvláštním způsobem, ukazovák na čepeli. Když jej vypustil, nůž jako blesk šlehl ke stěně z prken, oba rudé fábory na rukojeti zavlály. Chvějivě zůstal trčet ve stěně. Hlava muže na obrázku zůstala neporaněná, ale na šíři prstu před jeho očima se třásl nůž. Werner si jej přinesl bez jediného slova. Chlapec, který jediný zasáhl obrázek, řekl napůl s obdivem, napůl zlostně: "Jak ty to jen děláš, že se ti vždycky zabodne ..."
   Werner neodpověděl. Nůž se vbodl do stěny podruhé. Za besídkou vyletěl pták. Děvčátko slyšelo třepot křídel, ale z obrázku s nožem očí nespustilo.
   "Rameno," řekl krátce Werner, když nůž vytahoval. Ostatní nedůvěřivě zkoumali výsledek. Nůž vězel v místech, kde jsou ramena obleků vycpána vatovými polštářky. "Ty dropsy jsi vyhrál..." řekl jeden z chlapců nesměle. Werner si ho nevšímal. Vrhl nůž potřetí, a než jej vrhl, láskyplně jej potěžkal v dlani. Měl pro něho větší cenu než obě indiánky a dalekohled, jež dostal od otce k desátým narozeninám. "Dávejte pozor!" křikl se smíchem, "teď umře!"
   Děvčátko Františka pootevřelo ústa. Mělo malé, ostré zoubky. Olízlo si rty a dívalo se, jak nůž letí.
   "Tak!" řekl Werner a strčil ruce hluboko do kapes. Nejprve nechal ostatní, aby se na obrázek podívali, potom k němu šel sám. Chlapec, který také obraz zasáhl, uznale řekl: "Vyhrál jsi. Dva zásahy." Podal mu dropsy. Werner si je vzal a nakrčil přitom nos. Nabídl je Františce a řekl: "Na, vem si. Já to nejím."
   Děvčátko poslušně vzalo cukroví a zdvihlo se. Šlo ke stěně a mlčky před ní zůstalo stát, ruku s dropsy odtaženou od těla.
   "Do krku," řekl jeden z chlapců. "Jestlipak by na to umřel?"
   Werner vytáhl nůž z prkna a otřel jej. Když jej strkal do kapsy, nedbale odpověděl: "Bodejť by ne. Dostal ji zrovna do hlavní tepny. Ten umřel náramně rychle. Rovnou ho tu můžete pohřbít..."
   Chlapci se smáli a hovořili jeden přes druhého. Jeden z nich strhl obrázek a chtěl jej odhodit. Ale Františka mu jej vzala z ruky. Mlčky jej strčila do kapsy zástěry.
   "Do hlavy by to bývalo lepší," řekl jeden z chlapců, "do oka nebo tak ..."
   Werner se zase zadíval do míst, kde začínalo město. V domě s reklamou Persilu bydlel. O poschodí výš než Františka. "Ty hloupý..." řekl shovívavě, "jako kdyby nůž projel kostí! Hlava je z kostí, tu nožem neprorazíš. Nejlepší je krční tepna..." Podíval se na Františku a zeptal se jí: "Máš už hlad?" Zavrtěla hlavou, ale příliš přesvědčivé to nebylo. "Pojďme na oběd," navrhl Werner. Okamžik uvažoval, potom se zeptal ostatních: "Půjdete s námi odpoledne k řece?"
   Nevěděli o ničem lepším. Byly prázdniny.
   "Dobrá," zasmál se Werner, "za hodinu. Sežeňte i ostatní. Jestli budou u řeky kluci z Dlouhé ulice, tak je jaksepatří zmodříme ..."
   Cestuu domů se rozcházeli. Werner podal ruku Františce a řekl: "Pojď, veveřičko..." Děvče ho plesklo přes nataženou ruku. Ale šlo vedle něho. Byla menší než on a její rudé vlasy plály ve slunci.
   Když mu bylo šestnáct let, daroval mu otec kolo. Předal mu je velmi slavnostně. Starý Zadorowski byl berním inspektorem. Žena mu před dvěma měsíci zemřela a byl teď se synem sám. Z berního úřadu do bytu na okraji města bylo daleko, a Zadorowski nechodil k obědu domů. Dával chlapci peníze, aby si každé poledne mohl koupit něco k jídlu. Werner chodíval kolem poledního domů z gymnasia. Doma si ukrojil pár krajíců chleba, namazal je margarínem a tak obědval. Zapíjel je studenou černou kávou od snídaně. Peníze si nechával. Za půl roku naspořil tolik, že mohl koupit kolo. Zašel do nejbližšího obchodu a koupil tam nejkrásnější dámské kolo. Odvezl je o několik domů dál, kde bydlel chlapec, který tenkrát rovněž zasáhl nožem obrázek. Chlapec se učil zámečníkem. Vydělával už peníze a zacházel s nimi dost velkoryse.
   "Poslyš, Maxi," řekl Werner, "dám si k tobě tohle kolo. Patří Františce. Kdyby se tě někdo ptal, je tvoje nebo tvé sestry a Františce je půjčujete." "Je kradené?" zeptal se chlapec. "Ne," odpověděl Werner, "koupené." "V pořádku," prohlásil Max, "máš cigaretu?" Werner měl. Kouřili a Max uznale řekl: "Z Františky bude hezká holka. Ta má prsa ..."
   Přišel máj. Leželi pod růžově kvetoucími stromy, daleko od města. Za nimi se zdvíhaly hory. Byli sami. Kola ležela stranou. Byla neděle, vyjeli si, aby spolu byli sami.
   "Ty odejdeš, a mně se tu bez tebe bude stýskat..." řekla Františka. Vypadala na dvacet let. Stále ještě měla dlouhé vlasy. Spadaly jí na ramena. Hrál si s těmi rudými vlasy a ruka mu vklouzla pod rozepnutou halenku. Pokožka jejích prsů byla bílá jako čerstvé mléko.
   "Budu často jezdit domů." Znělo to stísněně.
   "Tvůj tatínek říkal, že to nevidí rád. Prý se ještě pokusí rozmluvit ti to. Říkal to mamince."
   Rozepnul blůzku docela a líbal její pleť.
   "Budu ti psát," říkal tiše, "a často jezdit domů.. Na píšu ti z Berlína a z Amsterodamu a z Paříže. Z celého světa..."
   Hladila ho po tváři. Prohrábla mu vlasy. Dívala se na jeho oči nad svým obličejem. Na dvojici polootevřených, třpytících se očí.
   "Ty..." řekla, "ty nesmíš mít jinou, až budeš pryč, slyšíš? Žádnou než mne ..."
   Neodpověděl. Objal její tělo. Pružné a horké tělo. Pleť měla hladkou a hedvábně měkkou.
   "Jen počkej ..." Šeptal. "Jednou se vrátím a zastavím s vlastním autem před domem. Potom si spolu vyjedeme. Až to bude možné, vezmeme se, a potom budeš pořád jezdit se mnou ..."
   Její tělo mu vyšlo vstříc. Kousala ho do rtů, ale on to necítil. Viděl jen její oči. Hnědé s narudlým leskem.
   Má ty nejpodivnější oči na světě, pomyslel si. Je krásná. Až bude o několik let starší, každý se za ní ohlédne. Bude se umět dobře oblékat. Elegantně.
   Vzduchem se snesl květ a zachytil se jí ve vlasech. Jabloňová princezna, pomyslel si. Jabloňová princezna, plamenné vlasy, Františka, jabloňová princezna ...
   "Ty ..." vydechla, "to nesmí nikdo vědět... nikdo! Jen my dva. Nikdo kromě nás dvou. Je to naše tajemství ..." Leželi přitisknuti k sobě na trávě a z korun stromů se snášely květy.
   "Jsi má jabloňová princezna..." šeptal zemdleně. Měla vlhké oči a velmi rudé rty. Znovu ji políbil. Když večer jeli domů, se smíchem jí říkal: "Jen počkej, přijde čas, kdy už nebudeš muset šít žádné šaty a pláště. Budeš se se mnou vozit autem. Do Paříže, do Říma, všude, kde budu já ..."
   Když měl maturitní vysvědčení v kapse, odjel do Berlína. Trvalo mu dva dny, než našel impresária, který pochopil, co se z tohoto mladého muže dá udělat. Impresário mu nalil sklenku koňaku. Werner jen usrkl a smál se: "Jen žádné pití, z toho jsou nejisté ruce..."
   Impresário listoval v katalogu. Tohoto chlapíka může umístit kdekoliv. Udělal s ním dobrý tah.
   "Kde jste se to naučil?" chtěl vědět.
   "Sám jsem se to naučil," řekl Werner, "stále jsem se trochu cvičil. Už jako dítě. Bavilo mě to. Nože byly má vášeň. A tělocvik mi vždycky šel."
   "Mám pro vás partnerku," prohlásil impresário, "v Karloffově skupině. Vybraný program. Něco pro ty nejlepší podniky. Dáma, kterou mám na mysli, vystupuje se žonglérem. Velmi obtížné číslo. Dělá to výborně. Pozvu ji k sobě na zítřek. Kde budete spát?"
   Werner přenocoval v malém penziónu. Na zálohu od impresária nesáhl. Byl v kině a šel časně spát. Ráno si vzpomněl, že nic nejedl. Usmíval se a myslel na Františku. Jabloňová princezna s plamennými vlasy ...
   Jeho partnerka přišla přesně. Blondýnka bujných tvarů s taneční chůzí. Zkrocená divoká kočka.
   "Madame Doris. .." představil ji impresário. Potom se obrátil k ní a prohlásil: "Pán je v oboru nováček. Jeden z těch přirozených talentů, jaký se vyskytne jednou za sto let. Pojďme do sálu ..."
   Werner vrhal nože do stěny. Impresário nakreslil křídou na prkna obrys ženské postavy. Kresba byla neobratná a madame Doris se shovívavě usmála. Byla to dcera ševče z Bochumu.
   "Dobrá," řekla, když Werner skončil vrhání nožů. "Co ještě umíte?"
   Impresário sáhl po žíněnce, ale Werner ho chytil za ruku.
   "Dělám to bez žíněnky!"
   Měl vytrénované tělo. Tisíckrát to všecko cvičil. "Přízemní akrobacie se vždycky hodí," mínila madame Doris, "jako vložka. Něco takového nám chybí. Zvýší vám to gáži, pane... Jak se jmenujete?"
   Když seděli v kanceláři, impresário znovu nabídl koňak. Madame Doris požádala o novou smlouvu. Impresário přikývl. Stylizoval ji a madame Doris se zatím bavila s Wernerem. Přitom se na něho upřeně dívala. Oči měla trochu zanícené. Špičky jejích prstů byly velice zahnědlé, ačkoliv kouřila cigarety jen do poloviny. Pět memfisek za hodinu, z plechová krabičky. Smála se. V dobré náladě pleskla Wernera přes koleno.
   "A co se stane, když mi takový nůž proženete hrdlem, pane artisto?"
   Já jí nůž hrdlem neproženu, pomyslel si Werner. Budu je vrhat tak, aby se zabodly do dřeva přesně půl centimetru od její kůže.
   "Tak budete mrtvá," řekl suše. Sáhl po sklence s koňakem a pozvedl ji k přípitku. Impresário, obrácený k nim zády, ťukal na psacím stroji.
   Madame Doris zamrkala na Wernera. "Zdá se, Že nejste tak nesmělý, jak vypadáte!" zvolala se smíchem. Koňak jí zaskočil a ona se rozkašlala.
   "Hned jsem u vás!" ozval se impresário.
   "Nezapomeňte na pojištění!" zakrákorala madame Doris. Impresário neodpověděl. Nepřetržitě psal dál. Když byla smlouva hotova, dohodli se na termínu, ke kterému měl Werner začít pracovat. Skupina skončí svůj program za čtrnáct dní. Potom udělá na nějaký čas přestávku, aby si mohla sestavit nový program.
   "Za čtrnáct dní tu musíte být," řekl impresário. Werner přikývl. Madame Doris mu s úsměvem podala ruku. Uklonil se. Byl dobře vychovaný. Když přijel domů, počkal pod krejčovským salónem na Františku a zašel s ní do obchodního domu. Ze zálohy jí koupil šaty, plášť a pár bot. Za čtrnáct dní odjel. Otec nad tím kroutil hlavou. Neměl dost sil, aby to dokázal synovi rozmluvit. Ostatně smlouva byla už podepsána. Starý Zadorowski ji musel také podepsat. I nad tím kroutil hlavou.


   Madame Doris, prudce osvětlená reflektory, stála před prknem v manéži a nože šlehaly kolem ní. Nepohnula se. Ani oči nezavírala. Zadorowski měl jistou ruku. U něho k zraněním nedocházelo. K těm docházelo spíše u žongléra, když mu při zkoušce sklouzlo několik talířů s hůlky.
   Werner vrhal nože velmi klidně. Podnik byl obsazený až do posledního místa. Karloff ve Wintergartenu. Berlín byl ochoten zaplatit za dobré varieté.
   Pozítří vyjíždíme na turné, pomyslel si. Poprvé. Do Paříže. Jestlipak je Paříž tak krásná jako na prospektech cestovních kanceláří? Vrhl poslední nůž. Chvějivě trčel v prkně, jen několik milimetrů nad pěšinkou v plavé kštici madame Doris. Werner spustil paže a uklonil se publiku. Rozšuměl se potlesk. Madame Doris odstoupila od prkna a uklonila se rovněž. Měla na sobě velmi přiléhavý trikot, pošitý zlatým flitrem. Má tělo jako vamp, pomyslel si Werner. Dora Budelmannová z Bochumu. Znovu se uklonil a sáhl po ruce madame Doris. Stisk její ruky byl velmi silný. Reflektor kroužil kolem. Lidé šíleli. Když nože vrhal, bylo ticho jako v kostele. Teď lidé rámusili. V první řadě sedělo několik důstojníků.
   Tleskali tím způsobem, že tloukli stočeným programem do dlaní. Nafoukaná pakáž, řekl si Werner. Uklonil se ještě jednou a vyšel z manéže. Publikum se uklidňovalo jen velmi pomalu. Vrhač nožů je extratřída.
   Madame Doris, přes ramena volně hozený koupací plášť, se objevila v jeho šatně. Nehlučně za sebou zavřela dveře a sedla si na židli. Byla cítit pudrem; ještě se neodlíčila. Z kapsy koupacího pláště vytáhla láhev s koňakem. Na toaletním stlku stály sklenice. Byly použité, ale madame Doris se nezdržovala vymýváním a nalila do nich koňak.
   "Na zdraví, chlapečku," řekla v dobré náladě. "Zítra máme pokoj. A potom tři dny na cestách a budeme v Paříži. Nevypijeme si dnes večer skleničku?"
   Werner si strhl falešné kotlety a s pramalým zájmem řekl: "Vždyť už piješ! To chceš pít celou noc?"
   "Ne," odpověděla, "hrát si s panenkou."


   Když měli Paříž za sebou, odcestovali do Kodaně, odtamtud do Budapešti, z Budapešti do Vídně. Přes zimu hostovali v Londýně a v Dublině. Když nastalo jaro, odjeli do Říma. A odtamtud do Amsterodamu.
   Werner se tam ubytoval u tanečnice, jež měla z poloviny malajskou krev. Přehrávala mu malajské gramofonové desky a častovala ho modrým bolsem.
   "Tolik ne, Meisje," říkal jí Werner, "tohle není zrovna nejlepší kořalka ..."
   Ve Stockholmu ho k sobě pozval majitel kina, ve kterém hostovali. Jeho syn rovněž vrhal nože. Syn šel v osm hodin spát a majitel kina se chystal na cesty. Žena zůstala doma a často zvala Wernera na návštěvu.
   Ležel vedle ní a díval se, jak pokuřuje z hliněné dýmky s malou hlavičkou. Měla ochablé, a přesto dráždivé tělo. Voněla parfémem vzdáleně připomínajícím vůni skořicových květů. Když Werner k ránu usínal, byla jím provoněná celá postel. Lehávali v té posteli častěji. Když se pán domu vrátil z cest, vystupoval Werner v Bruselu. Turné se chýlilo ke konci. Karloff se vracel domů do Berlína odpočinout si, sestavit nový program, kterým by znovu uchvacoval diváky. Madame Doris seděla ve stejném kupé jako Werner. Vlak rachotil po kolejích mezi Hannoverem a Berlínem.
   "Jaké auto si koupíš?" zeptala se Doris. Po chvilkové úvaze Werner odpověděl: "Hansa."
   "Pěkný vůz. Svezeš mě taky někdy?"
   "Možná." Zapálil si cigaretu. Vydělával dost peněz. Vrhal nože a dělal přízemní akrobacii. V posledním půlroce nastudoval několik salonních triků. Karloffova skupina potřebovala iluzionistu. Ovládal dvanáct triků. Nepřijmou nového iluzionistu. Ponechají si Wernera. Werner bude dostávat trojitou gáži. Vzpomněl si, že z Kodaně Františce nenapsal. Nic jí o Kodani nepovím, řekl si. Vůbec jí nebudu nic vyprávět. To děvce je příliš dobré na to, aby se mu vyprávělo, jak svět vypadá.
   Přivítala ho na nádraží a líbali se tak dlouho, až bylo nástupiště liduprázdné. Potom jí rozveseleně řekl: "Veveřičko, musíme už jít!" Zlehka ho klepla přes rty, jako vždycky, když jí řekl veveřičko. Umínil si, že jí už tak říkat nebude.
   Otec ležel v nemocnici. Byl tam už čtvrt roku. Ve světlém, vzdušném pokojíku pro jednoho. Werner ho navštívil ještě téhož dne.
   "Musím si s vámi pohovořit..," řekl mu starý lékař. Tvářil se vážně a odvedl si Wernera stranou. Položil mu ruku na rameno.
   "Má rakovinu!" řekl. "Je to beznadějné, pane Zadorowski. Váš otec bude ještě nějaký čas žít, ale z naší nemocnice už nevyjde. Má náš nejhezčí pokoj. Je mu v něm dobře. Postaráme se, aby zemřel bez bolestí. Ani teď nemá bolesti. Dáváme mu morfium."
   Operace už nepomohla. Otevřeli ho a hned zase zašili. Na druhý den po operaci mu dali holštýnský řízek a starý Zadorowski žil v pevné víře, že už je z nejhoršího venku. Když u něho Werner seděl, dělal si plány do budoucna. Déle než hodinu to Werner nesnesl.
   Koupil si Hansu, nový, fialově nalakovaný vůz. Lidé na ulici ho měli za milionáře. Druhý den si přijel pro Františku. Zastavil před dílnou, kde pracovala, a když odjížděli, všecko se vyklánělo z oken. Od učednic až po mistra. Měl dva týdny volno. Františka si vyžádala dovolenou a odjeli spolu do Černého lesa. Zurčení bystřin a volání kukačky za západu slunce. Potoky plné pstruhů a tmavé jedle před okny.
   Stále měla stejně pružné tělo s mléčně bílou pletí. Hrál si s jejími vlasy, nechal je klouzat mezi prsty. Františka měla vlhké oči. Udivilo ho, že se neptá, neměl-li jinou ženu. Byla velmi tichá a on si pomyslel: Jmenují se madame Doris, či Meisje, anebo Františka.
   "Co jsi dělala celou tu dobu?" zeptal se.
   "Plány," odpověděla. "Plány pro nás dva. A šetřila. Ušetřila jsem osm set marek."
   "To jsi vlastně dobrá partie," zasmál se. A krmil ji banány a pomeranči. Koupil jí šaty a boty. Bydleli v nejdražších hotelích a spotřebovali značnou část peněz, které našetřil. Když jí zase opouštěl, řekl jí: "Napíšu ti plnou moc. Kdyby otec zemřel, prodáš všecko, co nám patří. Až na věci z mého pokoje. Ty si vezmeš k sobě. Tatínek už nebude dlouho živ."


   Starý Zadorowski zemřel, když Werner vystupoval v Sofii. Dostal o tom zprávu jednoho večera, kdy měl schůzku s černovlasou operetní zpěvačkou. Jmenovala se Melinda a on jí neřekl, že mu zemřel otec. Posílal domů peníze. Byly to značné částky, protože Werner žil šetrně, pokud neměl pletky se ženami. Někdy vyhledával ženy, které za něho platily. Nerad vzpomínal na Františku. Potkal-li nějaké děvce s rudými vlasy, hned mu poklesla nálada.
   Když se vrátili domů, oznamovaly noviny, že Karloffova skupina sestavila senzační program. Program sice senzační nebyl, ale měl velmi dobrou úroveň. Měli mezi sebou Poláka, který dělal kolové přemety na drátěném laně čtyři metry nad zemí. Bylo to v roce tisíc devět set třicet devět. Ve Wintergartenu Poláka vypískali. Hvízdot vycházel z rohu velkého sálu, kde sedělo přes sto lidí podobných si jako vejce vejci.
   Polák se jmenoval Eduard. Byl mladý a plakal, když seděl ve své šatně. Werner ho utěšoval. Přinesl láhev mampy, kterou spolu vypili. Nejistým krokem odtamtud odešli, jak byli, v tmavých oblecích, pudr a líčidlo na tvářích. Werner rámusil a Polák byl tichý, měl smutné, zasněné oči. Spali kdesi na Kurfurstendammu, v pokoji obývaném dvěma prostitutkami, zařízenými na lepší zákazníky. Ráno jim manažer oznámil, že se svým programem odcestují do Hamburku.
   Noviny prohlašovaly, že Německo potřebuje východ a Poláci že nejsou schopni řádně spravovat svou zemi. Eduard tomu neříkal nic. Jen jednou řekl Wernerovi: "Až mi vyprší smlouva, nechám toho. Vrátím se do Varšavy. Cítím se tu jako zajíc mezi smečkou psů."
   Werner ho utěšoval mampou, ale Eduard ve svém úmyslu vytrval.
   Eduard s ním nebyl, když si Werner v Hamburku vyšel na flám. Zapadl do "Zillertalu", bylo tam více artistů. Seděli všichni pohromadě ve výklenku a hlučeli.
   Muž, s kterým se Werner dostal do hádky, neměl nacistický odznak. Sedl si k jejich stolu a objednal víno. Potom proslovil řeč, byl totiž už značně opilý. Říkal: "Máte vy ponětí, kluci, jak my těm polačiskům vyprášíme žaket? Jestli nepovolí, bude se za tři neděle ve Varšavě hrát 'Deutschland, Deutschland uber alles'!"
   Zdvihl sklenici a polovinu jí rozlil, než jí donesl k ústům. Seděl vedle Wernera a polil mu vínem kalhoty.
   "Nech toho!" mrzutě řekl Werner. "Jdi domů, jsi namazaný!"
   "Ve Varšavě se bude hrát 'Deutschland, Deutschland uber alles'...!" hulákal opilec.
   "Ale ano," řekl Werner, "to je v pořádku. Vypadni už!"
   "Deutschland, Deutschland..." hulákal ten člověk.
   Ostatní si ho nevšímali. Ale Werner zlomyslně vyjel: "Vy s tím vaším 'Deutschland uber alles'! Jediný polský akrobat na laně má větší cenu než to vaše posrané 'Deutschland uber alles' a celý říšský sněm k tomu ...!"
   Muž udeřil první. Nezasáhl sice, ale vrhl se na Wernera, a ten mu vmáčkl vinnou sklenici do obličeje. Vmáčkl mu ji na ústa, aby mu neporanil oči. Muž zavrávoral a vrazil do sousedního stolu. Vzal z něho poloplnou láhev sektu a hodil ji po Wernerovi. Rval přitom, aby toho zrádce národa chytili. Werner k němu skočil a pěstí ho udeřil do žaludku. Neudělal to pro německou hymnu ani snad proto, že by stále ještě myslel na Eduarda. Řekl to jen tak, bez rozmyslu. Muž se zhroutil a Werner ho vyvlekl z místnosti. Nechal ho ležet venku a dopustil se té chyby, že se znovu posadil ke stolu, kde seděl předtím.
   Vyslýchali ho, ale měl štěstí. Říšská kulturní komora mu na určitou dobu zakázala vystupovat. Jeho právní zástupce dostal pozvání na gestapo. Když se vrátil, poradil Wernerovi: "Máte ještě možnost. Přihlaste se dobrovolně do armády. Tak se vyhnete všem nepříjemnostem. Celá věc zapadne, a až válka skončí, na všecko se zapomene."
   "Válka?" zeptal se Werner.
   "Ano, válka," řekl advokát, "je to otázka už jen několika dní."
   Přihlásil se k parašutistům. Hledali lidí. Přijali ho okamžitě a dali mu lhůtu čtrnáct dní, po kterých bude muset narukovat. Na svolávacím lístku si přečetl jméno obce — Stade. Werner to vzal na vědomí tak lhostejně, jako kdyby šlo o nějaké nové turné.
   Už dlouho nebyl u Františky a jeho cit mu říkal, že přecenil věrnost toho děvčete. Když byl naposled u ní, bylo to děvče, jež ho milovalo. Jen jeho. Když teď znovu za ní přišel, našel ženu. Připadala mu cizí, ale neřekl nic. Vzal si tu ženu a cítil, jak mu v srdci puká poslední struna, kterou si chtěl uchovat. Bolelo to a on si říkal; Jak ty teď u ní ležíš, leželi u ní i jiní. Jak ty ji líbáš, líbali ji i jiní. Měl dojem, že cítí pach ostatních, že vdechuje vůni jejich pomády. Nikdy mu to nevadilo, u žádné jiné. Jen u Františky. Pochopil, že to děvče miloval.
   "Co uděláš s vozem?" zeptalo se děvče.
   "Prodám," odpověděl lanonicky.
   Znovu se k sobě přitiskli. Byla dusná srpnová noc.
   "Tede vůbec není možná unavit..." řekl.
   Tiše se zasmála. Pošeptala mu: "Už dlouho jsi u mne nebyl."
   Polkl, ale neodpověděl. Teprve po chvíli řekl: "Je to nesmysl, když muž od ženy žádá, aby mu zůstala věrná. Je to nesmysl..."
   Opět se zasmála. Měla příjemný, hluboký hlas. "Člověk to nemá chtít, ani muž, ani žena. Život je tak krátký. Na každém dnu záleží. Nevíme, co bude zítra. Vůbec bychom neměli tolit přemýšlet. Připravuje nás to o potěšení z celé věci..."
   Mohl sis lehnout ke kterékoliv děvce, myslel si, nebylo by to jiné. Mohl jsi zůstat v Hamburku anebo v Berlíně. Mohl sis to myslet. Jedna jako druhá. Všecky jsou stejné. Ať už se jmenuji madame Doris, Meisje anebo Františka. Sníme, že je mezi nimi rozdíl, ale ony se od sebe neliší. Nanejvýš navenek. Jinak jsou všechny stejné. A člověk je sám také takový. Život je hnojiště a my jsme červi, kteří se po něm plazí. Hnusí se nám to. Ale změnit to nemůžeme. Sny mládí už jsme dosnili. Už není děvčátko s plamennými vlasy. Děvka s vláčnými údy. S naparfémovaným podpažím.
   Františka vstala z postele a otevřela okno. Zavanulo to nočním chladem a on spatřil obrysy jejího těla proti bledé hvězdné obloze. Naklonila se nad ním, nahá, jak byla, a on si vzpomněl, jak si dříve k sobě přitahovala přikrývku, kdykoliv se jen posadila.
   "Zítra odjedu," řekl zamyšleně. Sedla si k němu na okraj postele. Nevnímal vůbec její nahotu. Už ho nevzrušovala.
   "Napíšu ti," slíbila, "a budu na tebe čekat. Až bude po válce, budeš zase pracovat a koupíme si nové auto. Oženíš se potom se mnou?"
   Jabloňová princezna, říkal si. Jabloňová princezna s plamennými vlasy. Děvka se zrzavými pačesy. Cítil, jak malátné a bez napětí je jeho tělo. Jako by mu přeřízli všechny šlachy.
   "Lehni si ke mně..." řekl. "Budeme spát."
   "Až se vrátíš, vezmeme se, ano?" naléhalo děvče.
   "Až se vrátím..." Díval se na její hrotité prsy a jemnou křivku krku.
   "Já se nevrátím," řekl, "já vím, že se nevrátím. Nejedu na turné, ale do války. Pojď, lehni si ke mně. Je to naposled. Poslední milování a poslední modlitba před spaním." Odsunul se stranou a ona si lehla vedle něho. Ležela tiše. Cítil vůni jejích vlasů a slyšel její dech. Měla horké údy. Cítil to všecko v jakémsi hlubokém smutku, jaký předtím nepoznal. Nehněval se na ni. Nebylo mu ani jasné, zklamala-li ho opravdu.
   "Budeš si muset najít jiné," řekl brutálně. "I jiní umějí být něžní. I jiní mají auta a peníze. Nevrátím se, vím to. Nevrátím se, ty má malá modlitbo před spaním, má rudovlásko..."


   Dosti čistým ručníkem otřel tělo do sucha. Potom si zase oblékl uniformu, kterou si předtím vykartáčoval. Vynesl umývadlo se špinavou vodou a obloukem je vylil na dvůr. Světnice byla plná vojáků. Několik jich spalo na slámě rozestlané po podlaze. Jiní seděli kolem lampy a hráli karty.
   "Dvacet!" hlásil jeden z nich. Zamrkal na Zada, jako by ho chtěl ujistit, že tuto hru určitě vyhraje. Zbraně visely na hřebících zatlučených do stěn. Světnice byla zakouřená. Zado si sedl za stůl, hrubě tesaný z březových kmenů, a ve čtvrthodince napsal zprávu o smrti obou polních četníků. Potom si ze svého zavazadla vzal ještě krabičku čokolády a několik cigaret. Našel v něm balíček sušenek a také je vzal s sebou. Když se podíval na hodinky, povytáhl obočí; musí si pospíšit. Přeběhl přes ulici a odevzdal zprávu, kterou napsal.
   Alf ji přijal bez jediné otázky. Řekl jen: "V pořádku, Zado. Vyspěte se."
   Zado si přihladil strakatou maskovací blůzu. Zapjal si opasek s pistoli a vyšel ven.
   Potom šel vesnickou ulicí, kolem pancéřového vozu s vysílačkou, k statku na samotě. Na frontě bylo ticho. Jen velmi zřídka se ozvaly výstřely z malých kalibrů. Na obzoru plápolala bílá světla. Vystřelují osvětlovací rakety, pomyslel si Zado, jsou nervózní. Jeden číhá na druhého. —