Ves se jmenovala Haselgarten, Ležela několik kilometrů za frontou a neměla víc než tři tucty domů. Stály těsně při sobě, seskupeny podél křivé, blátivé silnice plné děr, na níž umrzlé bláto tvořilo bizarní tvary. Jen jediný statek stál několik set metrů za vsí. Nebyl nijak zvlášť veliký, měl stodolu přistavěnou k domu a vysoký dřevěný plot. A všude kolem rovina, táhnoucí se do dálky. I vesnice v ní ležela stulená. Rovina plochá jako tabulka břidlice, protkaná uzoučkými potoky. Les tu neměl ostré hranice jako v jiných krajích. Rostl divoce, zdánlivě živelně. Tady vybíhal ježatý, křovinatý jazyk do kraje, tam se zase strom za stromem ztrácela skupinka bezlistých modřínů. Mezi nimi se prostíraly široké lány polí a úzké, rozbrázděné cesty, tu a tam stál hraniční kámen či lávka. A jen zřídka vyvýšenina, plochý pahorek. To bylo všecko. Jen mírná křivka lesa na okraji mrazem ztuhlé roviny, a nad ní chraptivě pokřikující vrány. Vesničané už tam nežili, až na jedinou ženu ve statku za vsí. Byla tam jen ona a její čeledín a v chalupách ve vsi vojáci průzkumné roty, jejich zbraně a přístroje, šatstvo a zásoby. Mezi domy parkovala vozidla. Řidiči je zahrabali až vysoko nad nápravy do země, pokryli je větvemi a maskovacími sítěmi, a mnoha jinými způsoby se pokoušeli udělat je neviditelnými. Byly to malé terénní pěchotní obrněné vozy s gumovými pásy a hranatými sešikmenými nástavbami, nákladní auta a rychlé, pohyblivé osobní vozy pro velitele roty. Několik set metrů před vsí se povalovaly zrezivělé kostry baterie německých protiletadlových děl. Přehnaly se přes ně T 34, když se Rudá armáda překvapivě pokusila posunout frontu za vesnici. Byl to jen místní útok a několik dní se převaloval sem a tam, až několik narychlo stažených německých pluků výpad zachytilo a odrazilo. Od té doby byla vesnice v německých rukou a fronta se táhla o několik kilometrů dále na východ. Ale za protiletadlovými děly ležely ještě puklé kolosy obou T 34, které německý zadní voj rozstřílel z oken chalup pancéřovými pěstmi.
   Půda polí před vesnicí byla pod zmrzlým škraloupem rozrytá a posetá trychtýři po granátech. V zamrzlém blátě ležely Části výstroje vojáků, nábojnice, krátké trubky pancéřových pěstí. Byl to pustý, zedraný kus země, kterému ani žlutavé zimní slunce nedokázalo přidat na přívětivosti.
   Až na vojáky byla ves mrtvá. Zalezla si za pobořené ploty a podupané zahrádky. Okna zpustošených domů byly tmavé dutiny, za nimiž civěla hrůza. Někdy zařinčel vítr okenním křídlem o zeď či zavrzal vrátky v plotě. Hnojiště byla zamrzlá, pokrytá jinovatkou. Ve stodolách se zahnízdily krysy a jako šedé blesky se míhaly po mlatech. Bylo tam několik holubů, kteří ztraceně posedávali na střechách napůl zborcených; nebylo jich už mnoho, protože vojáci po nich stříleli, a ti měli v zabíjení cvik. Hospodařili v těch málo domech, které ušly zkáze, nebo ve sklepech zřícenin. Pospávali anebo klímali nad týdny starými novinami. Hráli všecky hry, které se s kartami dají hrát, a nebyli nijak hluční, protože jejich necudné žerty byly zvětralé a nevyvolávaly smích. Smích se ozval jen tehdy, když se některý či někteří vrátili z některé vesnice ležící hlouběji v zázemí, kde ještě byla děvčata, o kterých se dalo vyprávět kamarádům. Někdy táhli vojáci v menších skupinkách za ves, cvičili se ve střelbě, v nehlučném plížení po umrzlé zemi, v mnohém, co se nesmělo zapomenout v tupé jednotvárnosti vesnických dnů a nocí. Čas od času byla sestavena skupina a naložena na vůz. Vojáci nechávali všechen svůj majetek ve vsi. Vojenské knížky a peníze, dopisy od žen a neznámých děvčat, fotografie dětí, ba dokonce i pornografické obrázky z dob svého pobytu v Holandsku a ve Francii. Jako bezejmenní odjížděli hlouběji do zázemí, do blízkostí letiště, kde se cvičili v krajině navlas přizpůsobené té, nad kterou měli seskočit. Stokrát nacvičovali svou příští akci nad bednou s pískem, právě tolikrát se proplazili cestou, kterou budou muset po seskoku urazit, skákali na slaměné panáky a zabíjeli je dýkou, učili se zacházet s náložemi a zápalnými lahvemi, několik nocí spali pod širým nebem bez přikrývek, jak budou muset spát později, až už to nebude jen cvičení. Potom dostali všechno, co budou potřebovat. Zbraně a koncentrované potraviny, sušenky a citrónové řezy, čokoládu a pervitinové tabletky.
   Když odlétali, mívali strach a třásli se. Ale sotva se stroj odlepil, začínal strach poznenáhlu opadat. U většiny vojáků zmizel úplně v okamžiku, kdy se dotkli cizí půdy. Jejich nervy byly jako napjaté ocelové struny, ale změnily se v mučivé, elektřinou nabité dráty, když to velké napětí povolilo, když byli na zpáteční cestě, když zase přistávali anebo když se proplížili linií fronty a měli všecko za sebou. To všecko se odbývalo pod nic neříkajícím názvem "průzkumný oddíl" a nikdo kromě zpravodajských důstojníků skupin armád přesně nevěděl, jak řemeslo frontových průzkumných skupin vypadá.


   Na silnicí vedoucí do Haselgartenu rachotil motocykl. Ve vsi zastavil a voják, který se krčil na tandemu, pomalu sestoupil. Protáhl se a zlehka si cvrnkl do štítku čepice. Měl na sobě strakatou krycí blůzu, navlečenou přes stejnokroj, čepici posunutou hluboko do týla a bílý vlněný šál, nedbale omotaný kolem krku. U boku se mu houpala pistole v odřeném koženém pouzdře. Byl hladce oholený a pod koženými rukavicemi měl dosti čisté nehty. Několikrát si dupl do zamrzlé půdy a s náznakem úsměvu kolem koutku úst řekl: "Desátník Zadorowski děkuje za svezení." Z kapsy kalhot vytáhl plnou krabičku cigaret a nabídl řidiči. Ten si stáhl rukavici a sáhl do ní. Vzal si cigaret hned několik a řekl: "Vy chlapi máte aspoň pořád co kouřit."
   "To máme," věcně konstatoval Zado, "ale vy štábní spojky zato máte pořád kolem sebe ženské. To taky není k zahození. Chceš oheň?"
   "Nechci," odpověděl řidič, "musím táhnout dál k tomu posranýmu bojovýmu postavení pěchoty. Telefonní vedení je v pekle a ti chlapi to tam ani nepoznali. Už jsi viděl tu blondýnu našeho cifršpióna?"
   "Viděl," přikývl Zado. Vteřinku uvažoval, potom si také vzal z krabičky cigaretu a zapálil si. "Parádní ženská!" řekl a vyfoukl kouř nosem. "Ta má hrudní koš jako královna ze Sáby na škatulkách od cigaret."
   "To má," řekl řidič, "ale nikoho k němu nepustí. Ani našeho furýra, a na tom není jenom to žrádlo. Ten byl kdysi známý tím, že ohnul kdekterou."
   Zado se rozhlédl po vesnické ulici. Byla prázdná. Vyfoukl kouř. "Asi spí s cifršpiónem. To už tak bývá."
   Řidič zavrtěl hlavou. Byl to malý, zavalitý voják, který na motocyklu seděl jako ploštice. "To právě ne," prohlásil. "Cifršpión spí každou noc u ty nácitety. My totiž dáváme bacha,"
   "Bodejť," ušklíbl se Zado. "Beztoho nemáte nic jinýho na práci. Ale náciteta tak blízko u fronty? Nezmeškala snad rychlík?"
   "To nevím. Ženským ve vesnici vždycky drží řeč. Kromě toho má křečový žíly, já je viděl."
   "Měla by s tím něco dělat. Já jsem znal lidi, že na křečový žily umřeli. A kdo teda doopravdy spí u té blondýny?"
   "Nikdo," řekl řidič. Znělo to skoro až příliš smutně. "Ona k sobě nikoho nepustí."
   "Čeká na velícího generála," kousavě řekl Zado, "chce udělat dobrou partii. To je pochopitelný. Takový jsou drahý, od těch radši ruce pryč. Člověk se má spouštět jen s děvčaty, který mají solidní ceny. Dej si to vysvětlit, soukmenovče, ono toho na ty blondýně taky není víc než na ženskejch, co v kuchyni škrábou brambory. Když je ženská v posteli, dělá vždycky stejně hloupej obličej."
   Řidič zkrabatil rty. Potom se tiše zasmál a odplivl si. Myslel na onu blondýnu a svýrn smíchem projevoval nenávist za její tvrdohlavost. Zlehka přimhouřil levé oko a řekl: "Kdybys tak věděl, co já jí všecko nepřeju..."
   "Jsi špatný člověk," řekl Zado. Zavrtěl hlavou a zasmál se. "Špatný lidi pámbu potrestá!"
   "Pámbu pád u Stalingradu ..." zabručel řidič.
   "To vím!" přikývl Zado. "Ale nechal nám tu svýho zástupce. A prozřetelnost. Abysme neprojeli vojnu." Podíval se na náramkové hodinky a řekl: "Nechci tě odhánět, soukmenovče. Ale za půl hodinky sem připlachtí odstředivka a zinšpiciruje štelunky. Třeba ti to bude divný, ale ona střílí na spojky. Na tvém místě bych se radši odlepil .. ."
   Řidič přikývl a podal mu ruku. Poděkoval za cigarety a Zado gestem rnilionáře dík odmítl. Když řidič stroj našlapoval, Zado se zeptal: "Pojedeš tudy zítra zas?"
   Řidič neurčitě pohnul rameny. "Proč? Budeš zítra zase u nás vzadu?"
   "Bohužel," zdvořile odpověděl Zado, "musel jsem to slíbit té dámě, co bydlí v tom domečku za školou."
   "To tě sem tedy musím hodit," šklebil se řidič. "Ta dáma z toho domečku za školou má jaterní flek nad pupkem."
   "Velmi správně," nedojatě potvrdil Zano, "o ten jaterní flek právě jde." Řidič otočil rukojetí a nechal několikrát zavýt motor naprázdno. Potom zařadil rychlost, a když pouštěl spojku, obrátil se a křikl:
   "Tak mi dej vědět, já tě odvezu."
   "Ujednáno!" zařval za ním Zado. Potom vykročil svým tanečním krokem vesnickou ulicí.


   Pěchotní obrněný vůz stál napolo zakopaný do země na zadní straně posledního domu Haselgartenu. Bylo to malé strakaté vozidlo, chráněné ocelovými pláty. Vpředu dvě kola, vzadu gumové pásy. Nad věží s dvoucentimetrovým dělem vybíhala anténa radiostanice. Vůz udržoval rádiové spojení s divizí. Ve dne v noci v něm byla služba, ale příkazy pro rotu docházely řídce. Když se vůbec vysílalo, byly to příkazy k akci, šifrované rozkazy vyslat určitý počet mužů do štábu divize. Vozidlo mělo také rádiové spojení s předním okrajem obrany, ale toho se nepoužívalo. Vlna, na které se udržoval styk mezi předním okrajem a divizí, byla pro rádiový vůz nedůležitá. Tak zůstával jen úkol přijímat rozkazy divize a předávat je dál veliteli roty. Ten bydlel v malé selské chalupě. Byl to hubený bezvousý mladý muž s plavým obočím. O službu se téměř nestaral. Raději to přenechával poddůstojníkům. Zasáhl, jen když bylo nutno rozhodnout o něčem, za co odpovídal on sám. Poručík Alf měl málo frontových zkušeností. Ale jeho strýc byl zpravodajským důstojníkem divize, a jemu děkoval za toto postavení, ve kterém si jen hrál na dohlédající osobu. Ještě nikdy nebyl za ruskými liniemi, ale vojákům to nevadilo. Byli už zvyklí, že s nimi nikdy neletí žádný důstojník.
   Půda kolem vozu byla rozdupaná a zmrzlá. Byla to těžká, tmavě hnědá půda. Když byla ještě měkká, vykopali vojáci jámy pro vozidla. Říkalo se, že je jich potřebí pro případ náletu. Ale po celou dobu, kdy rota bydlela ve vsi, k náletu nedošlo. Příležitostně kroužil některý z pomalých dvojplošníků nad krajinou, a to pak mezi domy odumřel všechen život. A zdálo se, že za ruskými liniemi není jiný letoun než tento bzučivý, staromódně vypadající stroj.
   Několik set metrů stranou od rádiového vozu, přilepeného na stěnu posledního domku vesnice, ležel uprostřed luk a houštin osamělý statek. Byl skoro ukrytý v malé úžlabince; bylo z něho vidět jen patro a střechy. Plot kolem statku byl vysoký, latě bez mezer. Místy byl nově vyspravený, z dálky to bylo znát podle světlých skvrn.
   To je práce toho slabomyslného, pomyslel si Thomas Bindig, to on ten plot spravil, je to vidět. Je to truhlář? Nebo tesař? Jestlipak je už od narození hluchý a nemá všech pět pohromadě? Člověk nemůže vědět. Jsou lidé, že jsou polovinu svého života normální, a potom zažijí něco, co je připraví o rozum. Tenhle ještě k tomu ztratil řeč a sluch. Ve válce? Sotva, na minulou válku je ještě příliš mladý. To ještě vůbec nebyl na světě. A v téhle to asi nebylo, to by si ho byli nechali v nějakém ústavě. Takovéhle z lazaretů nepouštějí. Ono není dobré, když lidí vidí, jak se taky někdo může vrátit z války. Zdá se, že ta paní s ním zachází slušně. Vypadá klidná, trpělivá. Jestlipak s ním drží? Říká se, že její muž padl. Jestlipak ho zastupuje on? Selka je hezká. Vůbec na selku nevypadá. Spíš na učitelku z města. Má jen hrubší ruce. Není divu, že se za ní vojáci dívají, když se ukáže ve vsi. A to se stává jen málokdy. Má rozumnou tvář. Také nijak selskou. A oči má zvláštní, hnědozelené.
   Bindig seděl na koženém sedadle rádiového vozu a díval se otevřeným průvlakem k osamělému statku. V ruce držel cigaretu, na níž visel dlouhý kus popela. Sluchátka si nasadil, ale nezapjal jiskrový přijímač, nýbrž rádio. Poslouchal hudbu. Byl to koncert vysílače Vratislav, hudba zněla plechově a zkresleně, ale Bindig jí naslouchal se zanícením člověka, který hudbu miluje a musí žít bez ní. Obrazy klouzaly před jeho zrakem, ale rozplývaly se stále víc a víc, a zato viděl stále zřetelněji obrázek ženy z osamělého statku. Její podivně zbarvené oči a klidnou chůzi, vyčesané vlasy, a stále znovu její oči. Vytrhlo ho teprve zabubnování na ocelové pláty vozu. Vyděšeně strhl sluchátka, a v témže okamžiku se před průvlakem objevila Zádová tvář. Zado nahlédl do vozu, potom přikývl a zabručel: "Vždyť jsem si to myslel... zalezlý do nějakýho koutku, sluchátka na uších! To tu vězíš od rána?"
   "Ne," řekl Bindig, "spal jsem, teprve před hodinou jsem vstal a vlezl si sem."
   "Spal?" zavrtěl hlavou Zado. "Chtěl jsi přece přijít za mnou. Proč jsi nepřišel? Bylo tam ještě jedno docela přijatelné děvče ..."
   Bindig se ušklíbl a vypjal rádio. Položil sluchátka na skříňku přístroje a vstal. Když prolézal průvlakem, pomalu řekl: "Poslouchal jsem báječný koncert. Někdy člověk žádné děvče ani nepotřebuje,"
   Zado se zašklebil a posunul si čepici daleko do týla. Potom na Bindiga mrkl a řekl: "Ty s tvými koncerty. Jen ať o tom neslyší Šéf nebo Timm. Prohlásí tě za nebezpečného člověka, když budeš poslouchat koncerty. Abych nezapomněl, přinesl jsem dvě konzervy s hovězí ruládou."
   "Z divize?"
   "Od jedné dámy!" prohlásil Zado. "Od jedné dámy spřátelené s písařem. Co ty na to?"
   Byl to už zase ten starý Zado. Zdálo se, že poslední akce na něho nijak nezapůsobila. Jako by to byl jen vyhlídkový let. Bindig ho zamyšleně pozoroval. Věděl, že Zado nikdy, anebo jen velmi zřídka na sobě dá znát, co si myslí. Nedá na sobě nic znát a také je možná tvrdší než ostatní. Člověk do něho nevidí, pomyslel si Bindig. Člověk nikdy neví, na čem s ním je.
   "Ty rulády sníme," řekl jen tak mimochodem, "ale měli bychom k nim mít pár brambor. Máš tušení, jestli se tu někde nepovalují brambory?"
   Zado znuděně mávl rukou. "Brambory jsou vedlejší. Ale já bych ty rulády rád jedl aspoň ze slušného talíře, ne z těch smradlavých plecháčů."
   Obrátil hlavu a zadíval se směrem k osamělému statku, který tiše ležel pod nadýchnutými obláčky, pomalu se stahujícími v šedé mračno.
   "Vypadá to, jako kdyby tam topili," řekl. "Co myslíš, kdybychom to snědli u nich? Brambory budou mít taky."
   "Dá se předpokládat," zamyšleně řekl Bindig. "Jenom jestli nebudou mít nic proti tomu? Kde máš ty rulády?"
   "V kvartýru," vysvětlil Zado. "Nech to na mně, já už to zařídím."
   Nechal Bindiga stát a rychlým krokem odešel do vsi pro plechovky s masem. Bindig se opřel o pancéřovou desku a zapálil si cigaretu. Když už byl Zado kus od něho, zavolal za ním: "Řekni radistovi, aby si zase šel k vozu!"
   Zado už zmizel mezi domy, když se na silnici, vedoucí dosti blízko kolem samoty, vynořilo vozidlo. Byl to volkswagen, rychle uhánějící do vsi. Zabrzdil těsně před Bindigem a ruka v hnědé kožené rukavici kývla na svobodníka. Neobvykle vysoký hlas křikl z vozu: "Pojďte sem!"
   Když Bindig uslyšel rozkaz, okamžitě věděl, že toto setkání skončí nepříjemně. Měl jemný smysl pro tón hlasu a hlas z auta se mu vůbec nelíbil. Dráždil ho k odmluvě.
   "Mám služební volno!" odpověděl. "Snad byste se mohl sám obtěžovat." Znělo to vyzývavě. Dvířka auta se rozletěla. Muž, který vystoupil, byl obrovité postavy. Na neposkvrněném stejnokroji měl distinkce vrchního strážmistra. Na prsou mu visel na stříbrném řetízku úřední Štítek polního četnictva. Bindig jej viděl a pomalu se napřimoval, když k němu vrchní strážmistr docházel. Bezděčně přitáhl pouzdro s pistolí na dosah, ale četník už byl zatím u něho a vysokým, chraptivým hlasem vztekle Štěkl: "Jak se jmenujete?"
   "Bindig."
   "Pane vrchní strážmistře!" vzápětí ještě vztekleji dodal četník.
   "Ne," podivně klidně řekl Bindig. "Já se jmenuju jenom Bindig, bez 'pane vrchní strážmistře'!"
   Polní četník se na něho několik vteřin nechápavě díval. Potom přimhouřil oči v kulatém, do modra vyholeném obličeji a hrozivě tiše sykl: "Jestliže okamžitě nehodíte kostrou a nezačnete se chovat jako voják, tak se dožijete, že dovedu být náramně nepříjemný."
   Bindig přešel toto varování bez povšimnutí. Znovu se opřel o plátování rádiového vozu a mírně řekl: "Měl byste si zvyknout, že tady nejste v zázemí, nýbrž na frontě. Tady se před kdejakým moulou do pozoru nestavíme."
   Četník vytřeštil oči a s nakrčeným čelem opakoval: "Moulou ... ? Řekl jste moulou?"
   "Moulou!"
   "Parašutista?"
   Bindig ukázal palcem na válečný záslužný kříž na uniformě vrchního strážmistra a řekl: "Ten svůj metál za nevměšování byste si tady vpředu radši měl sundat. Vysmějou se vám."
   "Ptal jsem se vás, jestli jste parašutista."
   "Jsem," s úsměvem řekl Bindig, "zneklidňuje vás to?"
   Polní četník se na něho chladně podíval. "Známe vás. My dobře víme, že jste nejzpustlejší banda tady v okolí. Ale my vám srazíme hřebínek! Kde je váš velitel roty?"
   Bindig neurčitě mávl rukou. Hlavou kývl směrem k vesnici a řekl: "Támhle vzadu ..."
   "Hněte sebou!" poručil četník. "Nastoupíte! K vašemu veliteli roty!"
   Bindig zavrtěl hlavou. Potom se napřímil a řekl: "Ne. Nerad si sedám do auta s cizími lidmi. To radši chodím pěšky."
   Vydal se na cestu do vesnice a strážmistrovi nezbylo, než následovat ho. Kývl na řidiče, aby jel za nimi. Řidič byl poddůstojník. Když procházel Bindig kolem jeho vozu, zle si ho změřil.
   Poručíka Alfa vyrušili ze spaní. Ve dveřích domku, v němž byl ubytován, se objevil bosý, oblečen jen do kalhot a blůzy. Když vedle vrchního strážmistra spatřil Bindiga, udiveně povytáhl obočí, a ještě než mohl četník něco říci, zeptal se: "Vy jste něco provedl, Bindigu?"
   Bindig zaujal řízný vojenský postoj a rychle odpověděl: "Ne, pane poručíku. Ale tenhle pán s vámi chce mluvit." Alf se podezíravě díval z jednoho na druhého. Tušil, co se přihodilo, a mlčky vyslechl četníkovo hlášení.
   "Moji lidé nejsou zvyklí stýkat se s polním četnictvem," odpověděl zkrátka. "Co chcete ode mne, vrchní strážmistře?"
   "Neukázněnost tohoto člověka hraničí se vzpourou!" prohlásil četník. "Trvám na tom, aby o případu bylo podáno hlášení."
   Alf si zapnul blůzu. "To je vaše věc," řekl podrážděně. "Co tu máte na práci?"
   "Mám příkaz předvést desátníka Gerharda Bachmanna. Jmenovaný se nachází u třetí roty ve střeleckém postavení. Musím tam pro něho a žádám o přidělení jednoho z vašich mužů, který mne do postavení dovede."
   "Vy nevíte, kde leží třetí rota?" zeptal se Alf. Podíval se přes četníka a uviděl na druhé straně ulice Zada, jak se s dvěma konzervami v rukou neúčastně opírá o polozborcený plot.
   "Ne," odpověděl strážmistr, "postavení třetí roty neznám."
   V tuto dobu bývalo na frontě klidno. Mohlo trvat ještě půlhodinku, než ruské minomety začnou vyplivovat své večerní požehnání. Až do té doby docházelo v bojové linii jen k ojedinělým přestřelkám z pušek, ale ty až sem slyšet nebylo.
   "Zado!" křikl Alf přes ulici.
   Oslovený opatrně postavil obě masové konzervy na zeni. Potom se vzpřímil a křikl: "Pane poručíku?" Vyslechl všecko, co si Alf s polním četníkem řekli.
   "Potřebuji spojku!" houkl Alf.
   Několika rychlými kroky přeběhl Zado ulici a postavil se před Alfem do tak strnulého pozoru, jaký od něho poručík ještě nikdy nezažil. "Spojka je na cestě k divizi, pane poručíku!" hlásil. "Pro poštu..."
   "V pořádku," přikývl Alf. "Tak mi sežeňte jiného muže, který by dovedl polní četníky do střeleckého postavení třetí roty."
   "Provedu sám, pane poručíku. Postavem třetí roty znám."
   "Tak si nastupte. Pojedete s nimi," řekl Alf. "Bindig, okamžitě ke mně."
   Četník přiložil ruku k čepici a poděkoval. Alf jen mávl rukou.
   "Prosím pana vrchního strážmistra, abych si směl přinést přílbu," s vážnou tváří požádal Zado.
   "Jděte!"
   Zado udělal celém vzad. Když běžel přes ulici, zavadil pohledem o Bindiga. Jedno oko při tom přimhouřil.
   Vůz odjel a Alf řekl Bindigovi: "Co je s vámi, Bindigu? Nervy?"
   "Ne. Nervy ne," odpověděl Bindig. "Jsem voják, a ne služka pro tyhle pochopy."
   Alf pokyvoval hlavou. Ještě toho večera měl napsat dopisy ženám po čtyřech padlých z poslední akce. "Jste dobrý voják, Bindigu," řekl tiše. "Ale jestli budete takhle pokračovat, budete se jednoho krásného dne houpat na některém dubu u cesty. Ten strážmistr o vás podá hlášení." Podíval se na Bindiga pohledem, který byl skoro zlostný. "Je to náramně neslavné, Bindigu, přežít akce, jaké jste přežil vy, a potom se houpat na nějakém dubu." Bindig sklonil hlavu. Neřekl nic. Myslel si: Je to neslavné, ale zároveň to jediné, co nám zbývá. Je to tečka za vším, co děláme. Setsakramentsky neslavná tečka.
   "Jděte si lehnout a vyspěte se," poradil mu Alf, odvraceje se, "a neběhejte mi tu kolem. Jako by vás posedl amok. Zmizte. Já si s tím strážmistrem promluvím, až se bude vracet."
   Zado byl rozrušený, ale dokázal se ovládat do té míry, že oba polní četníci na něm nic nepozorovali. Oklamal je tak dokonale, že ho považovali za vzor vojenských ctností. Jeli sotva deset minut, když se na něho vrchní strážmistr obrátil a začal se vyptávat na Bindiga. Zado se upřeně díval ochranným sklem a na otázku neodpověděl ihned. Na kraj padal soumrak. Vůz se blížil k dělostřeleckým postavením. Tu a tam bylo vidět dělo, odstavenou kolesnu nebo hromadu granátů. Toho večera byla fronta znepokojivě tichá. Dále vlevo se ozývalo temné dunění, tam už střílelo ruské dělostřelectvo. Zado věděl, že toto ticho nevěstí nic dobrého. Dokud Rusové vedli ze "stodvaasedmdesátek" a minometů rušivou palbu, nebylo se čeho obávat. Ale po dlouhém mlčení obvykle následoval palebný přepad, na kterém se vedle lehkého dělostřelectva podílely i gardové minomety. Potom se země vařila, a když se člověk do takového krupobití dostal, nebyla naděje, že vyvázne živ. Zado se napůl otočil a oslovil celníka: "Doporučuji, abyste si teď nasadil přílbu, pane vrchní strážmistře," řekl věcně. "Člověk se s ní cítí mnohem jistější a je docela možné, že Rusové nám sem k večeru pošlou pár kufrů."
   Četník ihned uposlechl. Řemínek pod bradou utáhl velmi pevně a Zado si řekl, že nejpozději za deset minut ho bude přílba tak tlačit, že ho začne bolet hlava.
   "Ptal jste se na Bindiga," řekl potom. Četník horlivě přikývl. "To je těžký případ, pane vrchní strážmistře," zamyšleně řekl Zado. "Ten vám půjde sám, jen s ručním granátem a nožem, proti kulometnému hnízdu. Má kolik vyznamenání. Voják jako když ho vystřihne. Ale nedávno se porval s kamarádem, který zastřelil toulavého psa. Málem ho umlátil k smrti. Večer nad tím brečel. To je Bindig." Polní četník poškubával za řemínek přílby. Jen počkej, já ti toho povím ještě víc, řekl si Zado, já to napřed s tebou zkusím takhle. Bylo mu jasné, že jeho pokus nemusí mít žádoucí výsledek, ale zkoušel to přesto.
   "Vůbec tak násilnicky nevypadá," se zájmem poznamenal vrchní strážmistr. "Vypadá skoro jako vytáhlý gymnasista."
   "To také je!" potvrdil Zado. "Ale při výcviku v boji zblízka byl nejlepším žákem. Ten se vyzná. Svalstva na něm moc není, ale zato je rychlý a tvrdý. A má anatomické znalosti. To je nanejvýš důležité."
   "Ták..." řekl polní Četník, "rváč. Rváč a buřič. Ten chlap je buřič, nic jiného. Nevinně vypadající buřič!"
   Zado se zatvářil zděšeně. Z rozhovoru, který vyslechl, věděl, co se stalo. Přesto se tvářil, jako by ho strážmistrova poznámka naprosto překvapila. "Bindig a buřič?" Energicky zavrtěl hlavou. "Tady se musel stát nějaký omyl! Já Bindiga znám už dlouho. To je člověk, na kterého je spolehnutí. Ten ..."
   "Ano, ano..." mávl rukou polní četník. "V tom už máme své zkušenosti. My už známe své lidi. Za jejich odporem k polnímu četnictvu se většinou skrývá celkový negativní postoj. My si toho Bindiga pozítří předvedeme, zrovna jako si předvedeme toho Gerharda Bachmanna dneska. My už známe své lidi! Ze stovky lidí, které předvedeme, se ke své jednotce vracejí dva. To je důkaz, že své lidi známe."
   Zado chvíli mlčel. Pomalu jeli po cestě táhnoucí se podél křovinatých lučin. Na pravé straně leželo několik pobořených krytů. Kolem se povalovaly zrezivělé plechovky, pomačkané nábojnice, cáry plachtoviny.
   "Blížíme se k bojovému postavení čtvrté roty," řekl Zado. "Já se tu hned zeptám, kde má teď postavení třetí."
   Bylo neslýchané odvážné dojet s tímto rozhrkaným vozítkem až na přední okraj. Dělostřelectvo mohlo spustit každým okamžikem. A dostat potom vůz zpátky z linie bez úhony bylo beznadějné.
   Ale při posledních slovech celníkových Zado už změnil svůj plán. Pochopil, že rozumnou řečí nic nedokáže. V několika minutách dospěl k strašnému rozhodnutí. Rozhodl se lehko, protože šlo o Bindiga. Kdyby to nebyl Thomas, dělal by hluchého, ale že šlo o Bindiga, bylo to něco jiného. Lpěl na něm. A Bindig bude ztracen, dá-li ho tento strážmistr předvést, to Zado věděl. A bude ztracen, vrátí-li se tento četník a jeho řidič vůbec do své služebny. Zado si řekl, že v příští půlhodině musí jednat, chce-li svého přítele zachránit. Vsadil všecko na jedinou kartu. Když se vůz blížil k okraji lesa, který se táhl na mnoho kilometrů a odděloval zápolí od fronty, řekl četníkovi: "Doporučuji, abychom zastavili tady na okraji lesa. Těch pár set metrů ke čtvrté doběhnu pěšky a zeptám se. Tam mi také budou moci povědět, kde toho Bachmanna asi najdeme. Aspoň ho nebudeme muset dlouho hledat. Ve čtvrthodině stejně bude tma a Rusové by mohli začít s tou svou večerní pobožností. Snad to do té doby dokážeme."
   "To by bylo rozumné," ozval se zezadu hlas vrchního strážmistra. "Doufejme, že chlap neleží zrovna v nejpřednější díře ..."
   "Doufejme!" odpověděl Zado, když vůz zastavil a on se chystal vystoupit. "Zatelefonuji na třetí a přesně se zeptám."
   "Šikovný mládenec," konstatoval polní četník, když Zado zmizel, "tihle parašutisti jsou nebezpečná banda. Člověk ani přesně neví, co vlastně vyvádějí. Rozhodně mají náramně důležité úkoly. A potom taková individua jako ten Bindig. Ten dokáže rozklížit celou četu takovýchhle lidí!"
   "Celou rotu," potvrdil řidič.


   Zado pospíchal po lesní cestě. V krajině se vyznal dokonale. Postavení třetí roty znal; doufal, že u čtvrté ještě zastihne motocyklovou spojku divize. Les rázem prořídl. Podrost byl sporý, a tak se dalo dohlédnout na kolik set metrů až k druhému okraji lesa, odkud se opět táhly křovinaté lučiny, ve kterých byla postavení. Vedle cesty stála lehká doprovodná vozidla jedné z minometných jednotek. Mužstvo postávalo kolem a kouřilo. Zado okolo nich prošel a ani si jich nevšiml. Už viděl kryt, ve kterém bylo velitelské stanoviště, když zaslechl motocykl spojky. Rozběhl se rychleji. Před krytem poznal řidiče, který právě pomalu obracel k zpáteční cestě.
   V nejasném pološeru uviděl Zadá a zastavil stroj.
   "Co ty tu chceš?" vyptával se a vrtěl přitom hlavou, "tady přece žádné ženské nejsou ..."
   Zado mrzutě mávl rukou. Musel se nejprve několikrát hluboce nadýchnout; běžel příliš rychle.
   "Jedeš zpátky?" zeptal se.
   "Jo. Už mám načase. Nechtěl bych tu dostat nějakou přes kokos."
   "Mohl bys mi něco udělat kvůli," vzrušeně řekl Zado.
   Řidič se na něho udiveně podíval a vypjal motor. "Co se děje? Chceš jet se mnou zpátky?" zeptal se. "Vlez si dozadu,"
   "To taky," řekl Zado. "Ale napřed ještě musím ke třetí rotě."
   "A to se napřed ženeš sem?" Šklebil se řidič. "Vždyť přece víš, že ti jsou mnohem víc vlevo. Nasedni si, já tě tam dovezu. Ale zadarmo to nebude. Co dáš?"
   "Naříkat si nebudeš," prohlásil Zado. "Dám ti všecky cigarety, co mi ještě zbyly, a pět krabiček čokolády."
   "Dobrá," řekl řidič, "ale kolik těch cigaret je?"
   "Deset krabiček," odpověděl Zado, "a slušné. Červené Korfu. Pár doutníků se taky ještě najde."
   "Ty si vykuř sám," šklebil se řidič, "a o tolik cigaret tě taky nepřipravím. Nemáš ještě pár tabletek toho vašeho pervitinu?"
   "Ovšem," odpověděl ihned Zado, "plnou hrst. Když je chceš, máš je mít. Ale vozit mě ke třetí ani nemusíš. Potřebuju jen to tvoje motokolo, jinak nic. A jen na deset minut. Potom se vrátíme spolu. Co ty na to?" Řidič si pošoupl přílbu do týla a škrábal se ve vlasech nad čelem. Zešklebil obličej a přivřel jedno oko. Potom řekl: "Copak za tím vězí?"
   "Nevzrušuj se!" řekl Zado. "Já jsem se na motocyklu najezdil víc než ty."
   "A pročpak tě tam nemám dovézt?"
   "Protože při tom nemůžu nikoho potřebovat."
   "Radši mi řekni, oč jde, a můžeš rovnou vyrazit."
   Několika netrpělivými pohyby rukou mu Zado ukázal, aby sestoupil se stroje, a řidič, potřásaje hlavou, si dal říci. Byl to trochu těžkopádný, dobromyslný chlapík z Hannoveru a Zado mu nebyl nesympatický. Překvapeně se podíval, když Zado řekl: "Celkem se neděje nic, než že je několik kamarádů v nebezpečí. A já je chci vysekat!"
   "S mým motocyklem?"
   "Tvému motocyklu se nic nestane. Tak už dělej ...!"
   Řidič sesedl a stále ještě potřásaje hlavou předal vozidlo Zadovi. "Jsi ty ale kus janka bláznivýho," řekl pobaveně, "ty jsi ten nejbláznivější janek mezi Východním Pruskem a Moskvou ..."
   "Jdi zatím lesní cestou zpátky!" křikl na něho Zado, ještě než odjel. "Já tě tam potom seberu.. .!" Zasmál se, a spojka, stále ještě vrtíc hlavou, se vydala na cestu. Zado našlápl stroj. Dal tolik plynu, že po hrbolaté lesní cestě vyrazil zrovna zběsilou rychlostí. Rychlost ho opájela. Zaháněl jí myšlenky. Zado teď nemohl myšlenky potřebovat. Střízlivě a obezřetně se připravoval, že oba muže ve volkswagenu zabije.
   Když dojel k vozu, vysvětlil udivenému četníkoví: "Spojku zastřelili a není tu nikdo, kdo by stroj dovezl zpátky. Jsem jediný, kdo na něm umí jezdit..."
   Obrátil a jednou nohou se opřel o zem.
   "Poslyšte, pane vrchní strážmistře," spustil, "třetí je tamhle vzadu, půl kilometru dál doleva. Telefonoval jsem tam. Bachmanna mají blízko velitelského stanoviště, nebudete ho muset dlouho hledat. Očekávají vás tam."
   Vrchní strážmistr spokojeně přikývl. Nastoupil do vozu, a než za sebou zavřel dvířka, křikl na něho Zado: "Držte se pořád za mnou ...!"
   Vjel do lesa a po několika stech metrech zabočil vlevo na úzkou postranní cestu. Za několik minut les před oběma vozidly prořídl. Setmělo se; museli jet pomalu. Za okrajem lesa se nedalo nic rozeznat. Pod zamračenou oblohou ležela krajina znepokojivě tichá. V těchto místech tvořila linie fronty pytlovitou výduť. Okraj lesa tam tvořil veliký otevřený oblouk, uprostřed bylo několik set metrů volného pole. Zado to věděl. Věděl ještě více. Volná rovinka, ležící mezi oběma cípy lesa, byla zemí nikoho. Na tomto malém kousku půdy leželo sto sovětských min. Ležely v zemi už měsíce, ale nikdo je neodklízel. protože půda byla zmrzlá. Raději posunuli frontu o několik set metrů zpět. Zado o minovém poli věděl. Věděl o něm každý, kdo v těchto místech sloužil. Byly to miny, od kterých vedl malý drátek až několik centimetrů nad povrch půdy, a ten při dotyku zapaloval rozněcovač. Byly to nebezpečné miny. Zado věděl, že mají silné nálože. Roztrhaly by i nákladní vůz. Zastavil v cípu lesa a mnul si oči. Volkswagen dojel k němu a četník se zeptal: "Tak co, už jsme na místě?"
   "Támhle naproti..." prohlásil Zado, "zrovna u toho cípu lesa je třetí. Můžete jet klidně přes pole, Rusové jsou hlouběji vzadu a tohle je pro ně hluchý prostor." Neslyšně si oddechl, když vrchní strážmistr uspokojeně přikývl.
   Chvatně dodal: "Světla ale radši nerozsvěcujte, člověk nikdy neví... Musím teď obrátit. Spojka měla plnou kapsu krámů, které musím dovézt na divizi. Nakazovali mi, že musím jet jako divý ..."
   "Jen si nezlomte vaz," blahosklonně řekl polní četník. Oknem vozu mu podal krabičku cigaret a vyzval ho: "Vezměte si dvě. A děkujem vám."
   "Prosím," chraptivě řekl Zado. "Prosím, pane vrchní strážmistře. To byla samozřejmost."
   Vjel kousek do lesa, zastavil a zadíval se zpátky. Vrčící volkswagen vyjel na otevřenou rovinku. Tam přidal řidič plyn a vozidlo se rychle vzdalovalo. Ale daleko se nedostalo. Vrčení motoru náhle zaniklo v prudkém výbuchu, jehož plamen na zlomek vteřiny ozářil krajinu.
   V září detonace Zado viděl, jak se vůz roztrhl. Než zase nastalo ticho, plesklo kdesi na zem několik kusů plechu. Kovová střepina se zaryla do kmene stromu. Potom bylo ticho. Ani hlásek, ani jediný výkřik bolesti, nic. Zado naslouchal minutu a potom ještě jednu. Pak uslyšel z protilehlého cípu lesa hlasy, ale to byli vojáci od třetí roty, které exploze vyrušila z klidu. Nenajdou nic, to Zado věděl. Po ruské mině nezůstane z tak lehkého vozidla nic než kráter a pár očazených cárů plechu. Možná, že najdou utrženou ruku nebo nohu. Ale to bude asi všecko.
   Rozjel stroj a krkolomnou rychlostí se řítil zpátky. Cítil, jak mu v prudkém větru stydne pot na zádech. Na spojku narazil nedaleko místa, kde ho předtím čekal volkswagen. Když sestupoval se stroje, s vyschlým hrdlem řekl: "Pozdě. Už jsem je nezastihl. Vjeli do min."
   "To jsem slyšel," bez účasti odpověděl řidič. "Někdo od nás?"
   "Nevím," řekl Zado, "nějaký štába s poddůstojníkem. Ptali se mne na cestu ke třetí a já jsem jim říkal, že tady vpředu jsou miny, ale oni se tam přesto rozjeli, a než jsem je na tomhle kole dohonil, už byli v nich."
   "Tomu se říká smůla," řekl řidič. Nasedl a hlavou ukázal Zadovi, aby si sedl na tandem. "Už abychom byli odtud. Mně to ticho dnes připadá nějak podezřelé ..."
   Ujeli sto metrů, když Zado uslyšel zahřmění za ruskou frontou. Byly to temné, dunivé údery, jako by někdo bil v monotónním rytmu do několika obrovských bubnů. Zado se naklonil dopředu a křikl řidiči do ucha: "Otevři to naplno, už to začíná!"
   Ale to už bylo pozdě. První dávka granátů padla do lesa. S prudkým zablesknutím vybuchovaly mezi stromy. Do praskotu srážených větví se mísilo zlé vytí střepin, odrážejících se od kmenů. Spojka štvala stroj, ale ačkoliv motor běžel na plné obrátky, na únik z palby už bylo pozdě. Řidič to věděl. Očima ohledával okraj cesty a náhle zabrzdil tak prudce, že Zado málem spadl ze sedadla. Vedle cesty byl jeden ze starých, propadlých krytů čety minometníků. Kmeny, které jej měly chránit před přímým zásahem, byly zpřeházené; některá jiná jednotka, která prošla kolem, asi potřebovala palivo. Ale vstupní otvor do jámy, hluboké přes dva metry a páchnoucí plísní, zůstal neporušený. Zado okamžitě pochopil, co jeho přítel zamýšlí. Seskočil ze sedadla a několikrát prudce kopl do stěny u vchodu. V několika vteřinách rozšířil otvor natolik, že jím spojka mohla stroj protlačit. Když do lesa dopadla druhá dávka granátů, právě se chystali zmizet v díře; třetí dávka už je zastihla v úkrytu.
   Rusové stříleli obvyklými "stodvaasedmdesátkami", ale už při první dávce do toho zaklokotaly raketové miny. "Stodvaasedmdesátky" pročesávaly les; začínaly okrajem, na který se mohly ve dne dobře zaměřit. První dávku vystřelily přesně pět set metrů za okraj lesa do míst, kde tušily úkryty. Druhá dopadla o několik set metrů dále, přesně do míst, kde v tomto okamžiku museli být ti, kteří utekli z ohrožených úkrytů a pohotovostních skladišť střeliva, aby přečkali palbu dále vzadu.
   Rusové měli v palbě chytře vypočítaný systém. Ihned bylo znát, že nepřipravují útok, protože přední okraj nechávali téměř úplně v klidu. Věděli, že v tuto dobu se do předních linií dopravuje večeře. Ta se podle jejich výpočtů nacházela právě poblíž úkrytů. Tam ji rozbili. Potom přišla na řadu pohotovostní skladiště střeliva, po nich minometná postavení a nakonec dělostřelectvo. A mezi tím znovu a znovu les, v němž hledali útočiště všichni, kdo se nechtěli zdržovat v bojové linii u minometníků ani u dělostřelectva.
   Granáty vybuchovaly s charakteristickým dunivým třeskem a posílaly ječící střepiny změtí větvoví, kdežto raketové miny, kterých se vojáci nejvíce báli, explodovaly s tlumeným, suchým prásknutím. Raketové miny nebylo slyšet. Objevovaly se náhle ve vzduchu nad vámi, z vrcholného bodu své křivky letu padaly téměř kolmo dolů a rozsévaly spoustu nepatrných střepinek velmi nízko nad zemí. Člověk se proti nim těžko kryl, nevězel-li právě v nějaké díře. Raketové miny byly všude. Při výbuchu z nich vyskakovaly malé oslnivé plamínky, jež hned zhasly. Naplňovaly vzduch svým klokotáním a bzukotem maličkých ocelových střepin. Výbuchy granátů působily vedle nich dojmem nemotorných, málo nebezpečných obrů.
   Spojka zatlačila stroj tak daleko do vstupního otvoru úkrytu, že byl v díře téměř schovaný. Za motocyklem, ve tmě, přitisknut k rozpukané stěně prorostlé kořínky, krčil se řidič sám. Nelehl si, jen se svinul do klubíčka, jako by to měl za výhodnější, udělá-li se tak maličký, jak jen možno. Zado dřepěl vedle něho, nohy stažené pod sebe, a strnule se díval ven. Tam bez ustání vyskakovaly plameny explozí, oslnivé, když byly blízko, či slabé, byly-li vzdálenější. Chvílemi se jednotlivé výbuchy slévaly na celé vteřiny v jediné nepřestávající hřmění a rachot. V takových chvílích Zado vtáhl hlavu mezi ramena. Nebyl zvyklý na dělostřeleckou palbu. Málokdy se do ní dostal. Cítil se v úkrytu bezpečný, ale zároveň se obával, že by některý granát mohl náhle udeřit přímo do stropu. Potom z nás najdou právě tak málo jako z těch dvou a jejich auta, pomyslel si.
   Řidič se pohnul. Škubal trupem sem a tam jako myš přikrčená před svou dírou. Potom se tváří přiblížil až těsně k Zadovu uchu a houkl tak hlasitě, že Zado v rachotu výbuchů právě tak ještě mohl rozumět: "Teď už jsme mohli být doma... kdybys nejezdil za těma dvěma pitomci..."
   Řidič se znovu skroutil do klubíčka a ustrašeně si držel ruce před obličejem. Před úkrytem ječivě vybuchl granát. Na okamžik se díra prudce osvětlila. Zado uviděl před sebou na udupané zemi zlomený bodák. Německý bodák. Byl zrezivělý a rukojeť měl zašlapanou do země.
   Ještě než opadla záře výbuchu, zazvonila v trubkoví motocyklu střepina. Motocyklista si povzdechl: "To mně tak ještě scházelo, aby mi tu rozmlátili ten můj brus... potom rovnou pomašíruju k bačkorářům ..." Po chvilce vyčítavě dodal: "A to všecko kvůli tobě..."
   Zado mu neodpověděl hned. Myslel na ty dva, kteří vjeli do minového pole. Je to zvláštní, říkal si, člověk může někoho zabít a zachovat si přitom čisté svědomí.
   Už teď ani nevěděl, jak ti dva vypadali. Skoro mu vymizeli z paměti. Nic mu je také nebude připomínat.
   Zabil je, o tom se nedá pochybovat. Jako se nedá pochybovat o tom, že bylo nutné je zabít, neměl-li se Bindig, vztekloun jeden horkokrevný, dostat k nějaké trestné jednotce. Ale co vlastně záleží na jejich smrti? Zado se pokoušel najít rozdíl mezi těmi třemi Rusy, které zabil při poslední akci, a těmito dvěma. Rozdíl tu byl. Už trýzeň, kterou pociťoval při vzpomínce, to dokazovala. Ti dva mu žádnou trýzeň působit nebudou. Jsou mrtví. Dobrá. Jsou tak mrtví, jako by padli vedle Zada střelou nějakého cizího odstřelovače, a nebyli usmrceni minou, na kterou je sám s chladnou vypočítavostí poslal.
   Při dalším výbuchu se přikrčil a nevrle setřásl hroudy hlíny s týla. Už si na palbu zvykl. Nevěřil, že by se to mohlo stát tak rychle, ale teď už mu skoro nevadila. Mohou dostat zásah, a potom bude po všem. Anebo může strojem proletět střepina a roztrhnout mu krk nebo obličej. Ale to je jedno. Změnit se to nedá.
   Sáhl po cigaretě. Když si ji zapaloval, vzpomněl si na motocyklistu. Nabídl mu také. Když si řidič zapaloval, třásly se mu ruce. Obličej měl zalitý potem, Zado to viděl při světle zapalovače.
   "Kuř!" řekl mu. "Až s tím posraným střílením přestanou, pojedem klidně domů."
   "Rozbijou mi mašinu..." řekl motocyklista. "Rozbijou mi mašinu a já budu muset k pěchotě ..."
   Ty dva hledat nebudou, uvažoval Zado. Na to zaminované pole stejně nemohou, a celá věc je i tak jasná. Chtěli si zkrátit cestu a vjeli na minu. Zapomněli, že jsem je před minami varoval. Já už jsem byl na cestě zpátky, propustili mne, když už si mysleli, že nemohou sejít z cesty, a tak jsem jel se spojkou. Viděl jsem, že jedou špatně, a chtěl jsem je ještě zachránit, ale to už bylo pozdě, to už byli v tom. Chlapi neopatrní. Kdo by v tom hledal něco jiného? Horší by bylo, kdyby tu leželi někde v lese s kulkou z pistole v hlavě. Ale takhle - docela přirozená nehoda. Takové se stávají stokrát a ještě víckrát. Bylo to snad proto tak snadné? Anebo proto, že šlo o Bindiga? Zado pokuřoval a zamyšleně se díval ven. Výbuchy byly teď vzdálenější. Palba se přestěhovala dozadu. Plameny explozí už byly slabší, okolí krytu už nedokázaly osvětlit.
   "Jenom kdyby ta mašina nebyla rozbitá..." řekl řidič. "Nemám žádnou chuť dostat se k pěšákům..."
   Jestlipak má Bindig strach, říkal si Zado. Ten asi strach nemá. Asi je mu jedno, co s ním provedou. Když se na to člověk podívá zblízka, tak vidí, že nás nemohou už ničím vyděsit. Ničím. My už jsme si zvykli na to nejhorší. Možná, že trestný prapor je proti tomu učiněná rekreace. Možná. Jisté to není, protože se odtamtud ještě nikdo nevrátil. Ale možné je to přesto. Bindigovi neřeknu, že jsem ty dva poslal do min. Bude dobře, když to mimo mne nikdo nebude vědět. Bindig by o tom nikdy neprozradil ani slůvko, to je jisté. Ale já mu to přesto neřeknu. Ještě by si namlouval, že mi musí projevovat vděčnost! Ať se radši naučí držet zobák a ovládat se. Polní četník, s kterým se člověk dostane do sporu, musí být o pět minut později mrtvý, jinak se může on sám počítat mezi mrtvé. To musí konečně pochopit, trouba jeden Bindigů. Tohle nebyl první četník, kterého tady v okolí obrátili bradou vzhůru. Je jich tu kolem příliš moc. Schoerner postavil za každého vojáka polního četníka. Jen ve vzduchu žádné nemá. Zato na letištích se rojí. Vzadu ve vesnicích bzučí v těch svých kárách jako vyplašení čmeláci. Hitler řekl, že poslední prapor, který po této válce zbude, bude německý. Asi to bude prapor polních četníků.
   "Dej mi ještě cigaretu ..." poprosil motocyklista. Přisunul se k Zadovi. "Jen kdyby se stroji nic nestalo! Nejhorší je, když to odskáče nádrž anebo vedení. Válci střepina sotva ublíží, ale těm ostatním krámům..."
   Zado mu dal cigaretu a opřel se zády o stěnu. Přitom řekl: "Myslím, že už to přestává. Toho plivání už nechali." Měl pravdu. Gardové minomety mlčely. Jen "stodvaasedmdesátky" ještě střílely. Ale i jejich palba slábla. Mezi jednotlivými výbuchy granátů, které teď už dopadaly daleko, bylo slyšet křik raněných. Zado opět myslel na ty dva na minovém poli. Umřeli úžasně rychle, napadlo mu. O téhle palbě už nevědí. Ti nevěděli vůbec nic. Bylo by se jim mělo dopřát, aby leželi pár hodin někde v lese s rozervaným břichem. Potřásal hlavou. Jak lehké je zabít lidi, jako byli ti dva. Na ty čtyři Rusy, kteří spali ve strážním domku u trati, bude muset myslet ještě celé měsíce. Ale na tyhle ...
   "Ty..." připomněl mu řidič, "těch cigaret mi tolik dávat nemusíš. Stačí pár krabiček. A tabulku čokolády. Nechci tě odřít. Konec konců mne to nic nestálo, že jsem ti tu mašinu půjčil. Ale pár tabletek pervitinu... když musím někdy jezdit v noci. Nedávají nám je. Podle našeho starého si můžeš v sedle usnout, jen když hlášení dojde..."
   "Dám ti," slíbil Zado, "dám ti jich plnou hrst, já ty krámy nepolykám, a při každé akci dostáváme nové."
   Když palba umlkla, vytlačili stroj na cestu. Slyšeli, jak po lese vrčí vozidla. Tu a tam zavolal hlas po zdravotníkovi. Dále vpravo ještě hřmotily menší kalibry. Odtamtud se také ozývaly ojedinělé výstřely z pušek. Nad les stoupaly světlice a pomalu se snášely k zemi. Motocyklista našlápl stroj. Nedůvěřivě se zaposlouchal do chodu motoru, který ihned bez poruchy naskočil. Několik minut hledal místo, kam dopadla střepina, kterou slyšeli, ale nenašel nic.
   "Je na to moc velká tma!" houkl Zadovi do ucha. "Asi se toho moc nestalo. Teď ale pryč odtud!"
   Projeli kolem řetězu vozidel, který se pomalu blížil. Byly to nákladní vozy pro mužstvo. Na sedadlech ležela nosítka.
   "To musela být pořádná bouřka..." křikl Zado, ale vítr mu rval slova od úst a spojka neslyšela nic.
   Když dojeli do vesnice, dal řidiči nejprve cigarety a tablety pervitinu. Teprve potom se hlásil u poručíka. Alf měl vlastně dětský obličej. Jen naivita dětské tváře mu chyběla. Alf nedokázal skrýt, že je vypočítavý člověk, měl to napsáno ve tváři, v ocích. Byla to vypočítavost, s jakou se setkáváme častěji: člověk, který si s naprostou otevřeností přizná, že jeho vlohy a získané schopnosti nestačí k tomu, aby splnil, k čemu byl určen. Člověk, který na klaviatuře jemné zdvořilosti cvičil tak dlouho, až ji ovládl s takovou rafinovanou jistotou, že osudové zrněny, vyplývající z nepoměru mezi jeho schopnostmi a úkoly, překonává s její pomocí podle okolností někdy prudce, jindy váhavě, anebo zas ostře, či se zdánlivou shovívavostí, jež není nic než neschopnost přebarvená na vypočítavost. Sířil kolem sebe ovzduší přívětivé dobrosrdečnosti. Šířil je kolem sebe naprosto vědomě, a právě proto zřídka někdo zpozoroval, že je to jen vypočítavost.
   Alf byl jedním z důstojníků, kteří tímto způsobem jednají s vojáky. U podřízené jednotky mívají pověst dobromyslného, velkodušného představeného, který je dost moudrý, aby přehlížel přestupky a odchylky od služebního řádu, a nemíchá se do věcí, které si vojáci rádi vyřizují sami mezi sebou. Dovedl své poddůstojníky a šikovatele zapřáhnout tak, že nikdy nikomu nenapadlo, že on nedrží všecky nitky v ruce. Ale ve skutečnosti nedržel v ruce nic než několik poslušných podřízených, kteří měli pocit, že jsou na něm závislí, a snažili se mu ukazovat v příznivém světle, protože jim z toho plynuly výhody. Tento vztah se určitým způsobem přenášel i na prosté vojáky, kteří se rovněž snažili nevzbudit nevůli svých poddůstojníků, protože z toho pramenilo nepohodlí. Tak si rota vlastně vládla sama, a přece ne docela sama, protože vztah mezi jednotlivými hodnostmi byl určován mimořádným charakterem jejich služby a velmi volným pojetím života mezi jejich krátce nebo méně krátce po sobě následujícími akcemi na frontě.
   Byla to zvláštní jednotka, tato rota frontových průzkumníků. V plukovním štábu na ně sice nezapomněli, ale téměř si jich nevšímali. Měli své úkoly, a tím byla věc ve správných kolejích. Divize posuzovala jejich hodnotu a bojovou morálku podle úspěchů dosažených pří akcích. Na divizi si prohlédli lidi odvelené k akci. Přezkoušeli si jejich bojovou zdatnost a také houževnatost a vytrvalost. V rámci přípravy na některé operace jim svěřovali dílčí úkoly a tak měřili jejich hodnotu. Přesně vzato bylo to jediné spojení, které jednotka měla s ostatním světem vojenské mašinérie. Nebylo nikoho, kdo by byl této rotě měl co poroučet kromě štábu divize a velitele roty. Nebylo nikoho, kdo by je byl kontroloval, až na zpravodajského důstojníka divize, a ten si nepotrpěl na inspekční cesty v blízkosti fronty. Ale podle armádního rozkazu měla být jednotka umístěna v bezprostředním dosahu fronty. Smyslem tohoto rozkazu nebylo posílit na určeném místě frontu, protože existovalo nařízení, podle kterého směla být rota poslána do bojové linie jen na vyšší rozkaz. Vojáci neměli ztratit z uší zvuk dělostřeleckých soubojů, hvízdot střel a vytí hloubkových letců. Jejich nervy měly být udržovány ve stavu vysokého napětí, jež bylo nutné, když šli do akce. Jejich nervy, jejich celý organismus neměl nikdy zůstat v absolutním klidu, protože podle názoru armádního velení takový klid by v nich probouzel lenivost, strach před příštím letem, jedním slovem nespolehlivost.
   Poručík Alf seděl u hrubě sroubeného stolu v nejlepší světnici domku, ve kterém byl ubytován štáb roty. Měl v ruce plnicí péro a psal dopisy, v nichž ženám po čtyřech padlých oznamoval smrt jejich mužů. Když Zado vstoupil, jen mu pokývl hlavou, a pokračuje v psaní započaté vety, zběžně se zeptal: "Tak co, všechno v pořádku?"
   Dopsal větu a zdvihl hlavu, protože mu bylo nápadné, že Zado přichází sám a že vrchní strážmistr, který chtěl podat hlášení o Bindigovi, s ním není. Když vzhlédl, uviděl ušpiněnou tvář se zřetelnými stopami únavy. Chtěl se udiveně zeptat, co že se stalo, ale Zado už zatím spustil, že oba četníci najeli na minu. Podal hlášení o palebném přepadu a o svém pokusu oba četníky varovat, když zpozoroval, že se dali po špatné cestě. Vyprávěl všechno tak věcně a klidně, že ani Alf neměl tušení, co se vlastně zběhlo.
   Znal Zada a věděl, co si má o něm myslet. Teprve když Zado skončil, napadlo mu, že mezi Bindigovou srážkou s četníky a jejich náhlou smrtí by mohla být nějaká souvislost. Alf uvažoval. Řekl si, oba četníci jsou mrtvi a už nemohou promluvit. Rozhodl se, že celou záležitost skoncuje sám. Byl to nejpohodlnější způsob, jak se s ní vyrovnat. Vstal a přistoupil k Zadovi. Ten se ve stejném okamžiku postavil do tak přísného pozoru, na jaký u něho Alf jinak nebyl zvyklý. To v něm posílilo podezření, že před nim něco skrývá.
   Sarkasticky řekl: "Proč si tu najednou hrajete na cínového vojáčka, Zado? Změnila snad vaši kázeň smrt těch dvou polních celníků, či co to bylo?"
   Zado se kousl do rtu. Uvědomil si, že udělal chybu. Nejraději by si byl napohlavkoval. Přece jen ještě nejsi na takové věci dost cynický. Postaral ses, aby se ti dva pochopové nevrátili, ale sám ses s tím ještě docela nevyrovnal. Alf je chytřejší, než vypadá. A ty jsi mu to usnadnil. Teď se ukáže, jaký je Alf člověk. Podíval se na důstojníka.
   Alf sáhl do kapsy a podal Zadovi otevřené cigaretové pouzdro. Měl v něm dobré cigarety. Tiše řekl: "Prosím." Z jeho hlasu se nedalo vyposlouchat nic, ani nedůvěra, ani nesouhlas, ale Zado přesto věděl, že Alfa podcenil.
   Vzal si cigaretu a pospíšil si s hořící zápalkou, aby mu zapálil. Chvíli stáli proti sobě a mlčky kouřili. Zado mhoural do kalné petrolejové lampy, jež osvětlovala světnici. Ve srovnání s ostatním zařízením to byl zrovna přepychový předmět. Ve světnici stálo jen pár beden s Alfovými zavazadly, jediná židle a dosti rezavá železná postel, z níž několik matrací a přikrývek vytvořilo lůžko.
   Na pohodlí si nepotrpí, pomyslel si Zado, já už jsem viděl důstojnické kvartýry, které vypadaly jako salóny. Možná, že je příliš líný sehnat si nějaké ty krámy. Anebo chce demonstrovat svou střídmost. Kdo ví? Zado se upřeně díval na obraz, křivě zavěšený nad postelí; byla na něm kvetoucí třešeň před idylicky položeným selským stavením. Byl to laciný barvotisk, vybledlý a znečištěný mušinci.
   Je nepořádný, pomyslel si Zado. Asi měl vždycky kolem sebe někoho, kdo mu udržoval věci v pořádku. Když si to má dělat sám, nechá všecko ležet a běžet. Maminčin mazlíček, který se dal na válčení. Studentík, který si myslí, že jen vytáhl paty z válečné školy, už má konečné vítězství v kapse. Člověk neví, co si má o něm myslet. Takoví lidé by jednomu mohli zlámat vaz.
   Alf oklepl popel z cigarety. Nevšímavě jej nechal padnout na podlahu. Podlaha byla špinavá. Povalovaly se po ní ohořelé zápalky a rozšlapané oharky cigaret. Zado náhle zjistil, že má ještě přilbu na hlavě. Zmateně ji sňal a prohrábl si vlasy.
   "Přesvědčil jste se o tom, že ti dva jsou mrtvi?" zeptal se Alf. Posadil se na hranu stolu a díval se na Zada.
   Ten odpověděl neobyčejně klidně. "Ano, pane poručíku. Že jsou oba mrtvi, o tom jsem se přesvědčil. Bohužel nebude možné posbírat jejich pozůstatky. Však víte, minové pole..."
   "Já vím," přerušil ho Alf, "to minové pole byla velmi šťastná náhoda, že ano, Zado?"
   "Nerozumím, pane poručíku," odpověděl Zado opatrně. "Není zapotřebí," řekl Alf, "chci říci, že není zapotřebí, abyste chápal, co si myslím. Co si vůbec tak všeobecně myslíte o polních četnících?"
   Zado cítil, jak mu na čele vyrazil pot. Zlobil se na sebe, že si sundal přílbu. Alf ten pot uvidí. Rozhodl se, že dá rozhovoru jiný směr. Byl to pokus oklamat Alfa, a začátek byl dosti obratný. Ala ne dost obratný, aby Alfa skutečně oklamal.
   Otevřeně prohlásil: "O polních četnících nemám dobré mínění, pane poručíku. Myslím, že jsou zbyteční."
   Alf se usmál. Chvíli se na Zada blahovolně díval a potom řekl: "V tomto názoru jste zřejmě zajedno s Bindigem. Mám pravdu?"
   "Co si o tom myslí Bindig, přesně nevím," opatrně odpověděl Zado.
   "Ale já ano!" potvrdil mu poručík. "A především ti dva polní četníci, kterým jste ukazoval cestu, ti to vědí přesně. Raději řekněme: věděli to, protože mrtvý už neví nic. Také už nemůže nic vypovídat. A také už nemůže nikomu nic udělat a nic zařídit. Když se na to tak člověk podívá, má i smrt své dobré stránky."
   Zado si oddechl. Teď už věděl, na čem s Alfem je. Zamyšleně řekl: "To je filosofická otázka, pane poručíku. Já jsem tu trošku filosofie ze svých školních let už skoro zapomněl.. ."
   "Tohle mi neříkejte!" opravil ho Alf. "Vy si jen namlouváte, že jste to zapomněl. Filosofie je něco, na co se nezapomíná. Je to jako látka, která přechází do krve. Člověk ji nosí v sobě a už ji nemůže ztratit. Všecko, co děláme, vyrůstá na této filosofii. I u vás je to tak. I když předstíráte, že to nevíte, Zado."
   "Je to možné, pane poručíku," připustil Zado, "já se v těchhle věcech moc nevyznám."
   Alf se zeširoka usmál. Strčil jednu ruku do kapsy kalhot a přátelsky řekl: "Děláte se horší, než jste, Zado. Vy přece jste člověk se slušným školním vzděláním. Vy jste přece inteligentní člověk, dokonce velmi inteligentní. K tomu ještě máte vojenské vlohy. A schopnost bleskově dospět k správnému rozhodnutí. Nebo to tak není?" Zado mžoural do světla petrolejky. Skromně řekl: "Já nevím, jestli jsou má rozhodnutí vždycky správná, pane poručíku. Já to nemůžu dost dobře posoudit."
   "Ale já ano!" řekl Alf. Seskočil se stolu a hovořil dál. "Někdy se musí člověk rozhodnout velmi rychle. Vy jste se například dnes velmi rychle rozhodl, že těm dvěma polním četníkům ukážete cestu. Nemyslíte, že toto rozhodnutí bylo správné?"
   "Já myslím, že bylo správné," řekl Zado, "spojka byla na cestách a já jsem měl času dost."
   Alf si sáhl na čelo, jako by ho rozbolela hlava. Opět se usmál.
   "Ach ano, spojka," řekl, "to byla také taková náhoda. Tahle náhoda a ještě ta další, že je v přední linii minové pole, ty dvě věci, jak se zdá, zachránily Bindiga před trestným praporem."
   "Nerozumím vám, pane poručíku," klidně řekl Zado.
   Alf přikývl. Už se neusmíval, ale v jeho obličeji nebylo vidět vzrušení. Jen lhostejnost.
   "Promluvte si o tom s Bindigem," řekl zkrátka. Potom nechal uplynout několik minut, než řekl další slovo. "Zado," řekl a díval se desátníkovi do tváře, "vy jste u roty déle než já, vy desátník, já poručík. Dejte si pozor, abyste neskončil tuhle válku jako mrtvola, abyste se nezhoupl za krk. Jste k tomu na nejlepší cestě." Udělal krátkou přestávku. Potom řekl: "Napíšete mi zprávu, jakým způsobem oba četníci přišli o život. Udáte místo a čas. — Jak to, že jste tak špinavý?"
   "Večerní požehnání," odpověděl Zado. "Chytilo nás to na poloviční cestě. Jel jsem se spojkou z divizního štábu."
   "Tu zprávu mi odevzdáte ještě dnes. Nemusí být dlouhá."
   "Ano, pane poručíku!" řekl Zado. "Nechápu vaše narážky, pane poručíku. To musí být nedorozumění..."
   "Je možné dostat se k místu, kde ten vůz vyletěl do povětří?"
   "Ne, pane poručíku." Zado si setřel pot s čela. "Nejsem si naprosto vědom, proč bych se měl houpat..."
   "Jděte už," řekl Alf, "a pamatujte si: Nijak nestojím o to, aby příští voják odsouzený stanným soudem musel být zrovna od mé roty. Rozuměl jste mi?"
   Zado to nepotvrdil, a Alf ho přesto propustil. Zado vyšel z domu a pomyslel si: Ten se chce stát nadporučíkem. Ještě než válka skončí. Zvýší se tím penze. Drží ho to v kleštích. Je dobré to vědět. Uklidňuje to. Vyklopýtal do tmy a hledal dům, ve kterém byl ubytován. Bindiga tam nenašel. Rozhodl se, že se umyje a potom se podívá do osamělého statku. Na dvoře napumpoval vodu do vědra a donesl ji do domu. Bindig vzal masové konzervy s sebou, pomyslel si. Musím si pospíšit, bude na mne čekat.