Thomas Bindig ležel skrčený mezi dvěma hustými keři trnovníku. Rostly na náspu, po kterém vedla železniční trať, co by kamenem dohodil od místa, kde koleje vybíhaly na most. Dýchal tiše, s otevřenými ústy, a obě řady zubů se svítivě odrážely od začerněného obličeje. Tiše ležel a čekal. Půda byla zmrzlá. Na opadaném listí křovin ležela tenounká vrstva jinovatky. Ani větřík se nepohnul a hvězdy svítily velml jasně. Pomalými, obezřetnými pohyby rozepjal Bindig řemínek přílby. Sňal přílbu s hlavy a opatrně ji položil vedle sebe na zem. Několikrát ji posunul, až ležela tak, že při náhodném neopatrném pohybu nemohla způsobit hluk. Potom si právě tak pomalým pohybem vyhrnul rukáv kombinézy a podíval se na hodinky. Ciferník svítil matnou zelení. Vteřinová ručička klouzala z číslice na číslici. Ještě dvacetkrát musí obkroužit ciferník, pomyslel si Bindig, pak bude čas. To už budu muset být vpředu u mostu, tamhle u toho posledního keře. A až ručička opíše kruh desetkrát, budu tam, a jeden ze strážných půjde z prostředka mostu ke keři. Jen dva nebo tři metry ode mne udělá čelem vzad a bude se vracet doprostřed mostu, kde se sejde s druhým strážným, který dělá stejnou pochůzku na druhé straně. A tam se za keřem krčí Zado a číhá na něho. Dnes v noci to není zlé. Dnes je to skoro lehčí, než to bývalo jindy. Zdvihl dýku, kterou předtím položil před sebe na zem. Byla to obvyklá dýka parašutisty se širokou dřevěnou rukojetí a tenkou, lehce navazelínovanou čepelí. Bindig si ji nabrousil, až byla jako břitva, bez zoubku. To byla jeho zbraň pro dnešní noc. Pistole ležela v kapse kombinézy.
    Ještě desetkrát kolem ciferníku, pomyslel si. A na druhé straně mostu leží Zado. Zado artista. Voják s nosem jako zoban dravého ptáka a s jizvou na čele, utrženou v jakési rvačce v Hamburku. Představil si, že ten druhý tam leží a číhá jako on. Zado, říkal si, artista, bývalý. Jmenuje se vlastně Zadorowski, ale nikdo mu tak jako vrhač nožů a přizemní akrobat. Bindig na něho myslel, když se pomalu připravoval na poslední metry plížení k nejzazšímu keři. Myslel na artistu Zada, který pro vrhačského koníčka a neodolatelné kouzlo jevištních představení nechal maturitní vysvědčení v zásuvce. Představoval, jak se teď Zado, dýku v ruce, právě tak jako on sám, leží do blízkosti strážného, a věděl, že Zado Rusa zabije obezřetně a obratně, s jistotou a bez jediného hlesu.
   Most se klenul nad řečištěm, uloženým na dně hlubokého údolí. Říčka byla sice úzká, ale její koryto se zařezávalo hluboko do krajiny, takže most se skoro podobal viaduktu. Pásy kolejnic se matně leskly ve třpytu hvězd. Bindig pozoroval strážné, jak chodí z konců mostu do středu, kde se setkávají, prohodí spolu pár slov a znovu se vydají na svůJ konec. Byli zabalení do plášťů, pušky pověšené přes rameno. Malé černé postavičky s kožešinovými ušankami. Z dálky to vypadalo, jako by se procházeli po neviditelné stezce vedoucí šikmo po obloze mezi hvězdami.
   Voják na druhé straně se už plížil ke strážnému. Dlouholetou vojenskou rutinou se plazil na určité místo pod stromem stojícím u paty mostu, a strážného nechával, aby došel doprostřed a zase se vrátil. Vždycky když se strážný k němu obrátil zády, popolezl, až se dostal ke stromu a za kmenem se přikrčil. Vypozoroval, že strážný při každé nové pochůzce strom obchází. Až teď přijde, řekl si Zado. Kolik asi lidí budu ještě muset zabít, než se zase budu moci věnovat svému vrhání nožů? Slyšel, jak strážní spolu hovoří. Je to ještě mladý chlapec, pomyslel si. Až bude umírat, zase bude mít ten sakramentsky vyděšený dětský obličejík. Já už pomalu nebudu moci žádné mrtvé a umírající vidět. Vidím je každou noc. Když ležím s některou z těch tlustonohých vesnických dorot, vidím mrtvoly a holka se chichotá, chroupe mou čokoládu, protože ví, že hodinu nepromluvím a ani se nepohnu. Je to hnus. Ale není to jen hnus. Je to mnohem horší. Člověk na to nesmí tak často myslet. Na vybranou nemá. Z rozjetého vlaku se vyskočit nedá. Člověk by si při tom zlámal vaz. Nedá se nic jiného dělat, než jet dál, až na konečnou. A na tuhle konečnou je to sakramentsky zabije on Bindiga, a já Bindiga nemůžu nechat na holičkách, protože on jediný ví, že mne pronásledují ty mrtvé obličeje, a protože mlčí, a já vím, že s ním to není jiné. Ještě jednou porovnal postavení hodinových ručiček s časem, který vtloukl do hlavy Bindigovi. Už je čas, řekl si. Sevřel dýku a přikrčil tělo do takové polohy, že bylo jako napjaté ocelové péro. Choval se při tom naprosto klidně, ani očními víčky nepohnul, dokud neuslyšel kroky strážného. Potom ho uviděl, jak přichází ke stromu a tiše si pobrukuje.
   Bindig se přikrčil za keřem a pozoroval půdu před svým úkrytem. Byla umrzlá, ale porostlá trávou, neležely na ní ani větvičky, ani listí, nic. Když se strážní sešli uprostřed mostu, podíval se Bindig na hodinky. Do desítky kruhů vteřinové ručičky scházel ještě jeden. Hodinky měl spolehlivé. Byly značně veliké, měly speciální stroj a daly se použít i jako stopky. Bindig zakryl nahou čepel dýky dlaní. Strážný pomalu přicházel blíže. Byl podsaditý, ušanku měl ledabyle posunutou na levé ucho. Neměl nic než pušku s nasazeným bodákem. Že ty své strážné pořád nechávají stát jen s puškou, pomyslel si Bindig. Vždycky mají tyhle dlouhé pušky s čtyřhranným bodákem. Samopal je lepší. Krátká zbraň je vůbec lepší. Co s tou svou puškou dokáže? Je s ní až příliš pomalý.
   Podíval se mu přímo do tváře; do široké, kostnaté tváře s veselým ohrnutým nosem. Nás dva, Zada a mne, říkal si Bindig, když se strážný blížil, nás dva na to specializovali. Jako specializovali vrchního na trhaviny. Jsme oddíl specialistů. V zabíjení a ničení. Až bude po všem, jestlipak si dokážeme zvyknout, že už se nezabíjí a neničí?
   Strážný tiše zakašlal. Ruce měl hluboko ponořené do kapes pláště. Bindig si všiml, že má na plášti opasek. To je dobře, řekl si. Když jej mají pod pláštěm, nemá člověk v bodnutí tu jistotu. Opasky mají silné. Strážný se zastavil několik kroků před keřem a obrátil se. Klepl holinkami o sebe a vydal se na zpáteční cestu. Bindig se vztyčil bez nejmenšího šelestu. Udělal krok kolem keře, potom další a ještě jeden. Neběžel; rychle šel, dlouhými tichými kroky, na tlustých gumových podrážkách, až byl za zády strážného.
   Neskočil na něho. Levým předloktím mu smáčkl krk a pravou bodl. Byl to nejrychlejší, nejjistější a nejtišší způsob zabíjení, jakému se naučil. Čepel roztrhla strážnému ledvinu a on klesal s přidušeným zasténáním na zem. Bindig ho obratně zachytil a právě tak obratně mu strhl pušku s ramene. Vysvlékl mrtvému těžký šedohnědý plášť a přehodil jej přes sebe. Byl mu trochu velký, ale na tom teď nezáleželo. Několika rychlými, pružnými kroky doběhl k místu, kde nechal přílbu. Zvedl ji a zavěsil na cizí opasek na plášti. Potom si nasadil ušanku mrtvého a přehodil si jeho pušku přes rameno.
Z mostu byl dobrý výhled do kraje. Ale nikde nebylo vidět jediný paprsek světla, kromě úzkého proužku vycházejícího z okna železničního strážního domku, který stál na náspu několik set metrů za mostem. V něm spali ostatní vojáci strážního oddílu. Bindig nešel doprostřed mostu ani rychleji, ani pomaleji, než chodil strážný. Po prvních krocích viděl, že z druhé strany přichází Zado. Okamžitě ho poznal po chůzi. Zado měl chůzi předtanečníka. Mýlka byla vyloučená. Jemu kabát druhého strážného padl. Jen ušanka se zdála velká. Poznali se, protože oba teď nesli pušky hlavní k zemi; když se oba ujistili, že hlavně pušek směřují k zemi, šli si rychle vstříc.
   Setkali se uprostřed mostu, kde se předtím setkávali oba strážní.
  "Chlapče," pomalu řekl Zado, "až nám bude čtyřicet, strčí nás do blázince, jestli to bude ještě chvíli takhle pokračovat. Tohle se nedá vydržet."
   Bindig neodpověděl. Díval se do míst, kde podle plánu musel ležel poddůstojník s ostatními, a zdvihl ruku. Pod křovinami na druhé straně trati se na zlomek vteřiny zablesklo světlo kapesní svítilny. "V pořádku," řekl Zado, "pojď ..."
   Opustili most a po pražcích se vydali k úkrytu ostatních.
  "Víš," tiše řekl Zado, "někdy mívám strach, že v takovém okamžiku prostě vstanu a tomu strážnému řeknu: "Tady jsem ..." Hlavu měl skloněnou, ušanka se mu svezla do čela. Mrzutě ji posunul dozadu. Bindig neodpověděl. "Ale nemá to smysl," pokračoval Zado, "to já vím. Nemá to smysl. Člověk to nedokáže." Se skloněnou hlavou šel vedle Bindiga. Ten se kousal do rtů a neříkal nic. Nemělo smysl něco říkat. Změnit se to nedá. Je to tak, jak říká Zado. Člověk na to nesmí myslet. Musí čekat, až bude po všem. Jednou je člověk voják a musí dělat, co se mu rozkáže. Tyhle přepady za frontou nejsou příjemné. Ale na vybranou toho moc není, a ti, co se krčí v zákopech a čekají, až se k nim dovalí T 34, nejsou na tom o nic líp. Za ten rok, který Bindig u roty strávil, pochopil, co to je být vojákem. Znamenalo to zvlášť podřadné místo v čeledi "člověk". Že nemusí přemýšlet o svých činech, ani o minulosti a budoucnosti. Když to dokáže, nic mu nechybí. Ale je těžké dokázat to. Vyskytnou se okamžiky, kdy je sám ochoten udělat to, o čem tu Zado právě hovořil. Ale v takové chvíli se v něm ozve strach. Nejistota. A když potom přijde chvíle klidu, je z člověka najednou žalostná hromádka neštěstí, směsice odvahy a strachu, víry i nedůvěry, ztracených iluzí a ubohé bezradnosti. Z člověka se stane bezmocný ranec kostí, svalů a šlach před chladným kaleidoskopem mrtvých očí, jež patřívaly zabitým cizím vojákům.
   Přecházeli kolem strážného, kterého Bindig zabil. Zado podivně naklonil hlavu, když se na něho podíval. Bindig pojednou zrychlil chůzi. Mučilo ho, že musí kolem mrtvého projít. Podívat se na něho nedokázal. Hrdlo se mu rázem sevřelo. Těžko se mu dýchalo a měl pocit, že mu na škubající srdeční sval lehá jakýsi tlak.
   Docela náhle se před ním otevřela prázdnota, do které se nořil. Začalo mu jemně znít v uších. Hedvábně černá opona mu spadla přes oči a hvězdné nebe pomalu začalo kroužit. Kolena mu poklesla a on klopýtl. Ale Zado ho zachytil, ještě než se hlaveň pušky dotkla země. Tiskl ho a podpíral, věděl, že nesmí dovolit, aby se mu tu zhroutil. Na to bylo ještě příliš brzy, zhroutit se. Chytil ho pevněji a zatřásl jím. Tahal ho za ucho a pleskal do tváře, až se tělo zase napjalo. Když Bindiga pustil, sáhl pod plášť a z levě kapsy na lýtku vytáhl malou plechovou lahvičku s koňakem. Odšrouboval zátku a přidržel Bindigovi lahvičku pod nosem.
   "Na ...pij," řekl. "Máme toho dneska v noci ještě hodně před sebou!"  Bindig se napil ostrého nápoje a cítil, jak mu palčivě stéká sevřeným hrdlem. Vytryskly mu slzy a on jejich kalným závojem opět uviděl noční oblohu, holé stromy a keře a matně stříbrný pás kolejnic. Rukávem pláště si přejel přes tvář. Plášť byl cítit kouřem a olejem, a noční vzduch, kterého se Bindig zhluboka nadechl, byl náhle opět čistý a chladný. Vrátil Zadovi láhev a tiše poděkoval.
   "Tak co, už to zas půjde?" zeptal se ho Zado. Bindig přikývl. Stiskl řemen pušky pevněji a povšiml si, že půda pod jeho nohama je už zas pevná. "Jde to," řekl chraptivě. Prudce vydechl šedivý obláček páry a ten se v studeném vzduchu ihned rozplynul. "To ten mrtvý," řekl. "Když jsem to udělal, byl jsem úplně klidný. Až teď...vždycky je to takové! Ty víš, že nejsem baba. Ale potom to vždycky na mě padne ..." Zado šel svým tanečním krokem vedle něho. Než zastrčil lahvičku do kapsy, také si lokl. Napadlo mu: Kořalka je jediná věc, která pomáhá. Celá ta válka je jen smrtelný strach, hnus a kořalka. "Seber se," řekl. "Jsou to jen nervy. To jsou ty sakramentské nervy. Bez nohou žít můžeš. Bez nervů ne. A bez kořalky taky ne."
   Sešli se železničního náspu, opatrně se vyhnuli hromadě plechovek od konzerv, ležící mezi pásem křovin a náspem. Staré, zrezavělé plechovky.
   "Myslíš, že to dokážeš?" zeptal se Zado. podíval se na Bindiga ze strany a řekl si: Ty zatracené saze! Člověk na
něm nevidí, jestli je bledý nebo ne. Copak vím, jestli mi zas neomdlí, zrovna když vrazíme do dveří toho strážního domku? To je náramně nejisté. Člověk musí vědět, jestli se na něj může spolehnout. Bindig jako by uhodl jeho myšlenky. Potřásl hlavou a už zase vypadal naprosto sebejistě, když říkal: "Neměj strach. Už to přešlo. Vždycky to rychle přejde. Zlé to bude až doma."
   "Doma?" zavrčel Zado nevrle, ale spokojeně, protože zvuk Bindigova hlasu ho zbavil pochybností. "Doma spí mladé holky se starými papriky, protože my jsme tak! dlouho pryč ..."
   "Já myslím ve vsi. V Haselgartenu."
   "Ve vsi .." zhnuseně bručel Zado, "blil bych, když si na tu díru vzpomenu."
   Baterka poddůstojníka blikla ještě jednou a ukázal jim směr cesty. ostatní vojáci leželi jeden vedle druhého v roklině v nevysokém houští. Když se ti dva přiblížili, poddůstojník se vztyčil. Podíval se jim do tváře a krátce se zeptal: "Vyřízeno?"
   "V pořádku," odpověděl Zado. "Kolik je jich v tom domku?"
   "Čtyři," odpověděl poddůstojník.
   Velel této skupině už přes čtyři roky. Znali ho. Celá rota věděla, že ve skutečnosti jí velí on a ne poručík s dětským obličejem a s moudrostí získanou ve škamnách školy. S vojáky zacházel svým vlastním způsobem, o kterém by nebylo možno dočíst se v armádním služebním řádu. Poddůstojník Timm trpěl nedisciplinovanost, pokud byli ve vsi. Chránil své vojáky a staral se, aby měli klid. Na všechno, co poručík nebo důstojnici ze štábu jeho lidem vytýkali, měl vždycky jedinou odpověď: Poleťte příště s námi. Až se vrátlme, můžeme v tom pohovoru o mých lidech pokračovat. Tím umlčel každého, ať už měl hodnost jakou chtěl. Nedělal to proto, aby byl spravedlivý; spíše proto, že možná za několik dnů bude na vojáky opět odkázán. A také proto, že to on z nich udělal, čím jsou, a protože byl na výsledky své výchovy pyšný.
   Zado si rozepjal plášť a předal pušku jinému. Potom si vyhrnul rukávy, aby mohl volněji pohybovat rukama. Když vytáhl pistoli z kapsy a tenkým, vláčným řemínkem si ji přivazoval k zápěstí, řekl poddůstojníkovi: "Čtyři? To znamená čtyři hodiny spánku mezi stojkami. Vojnu mají jako řemen!"
   "Buď rád, že jich není víc," odpověděl poddůstojník. "Hoří jim tam karbidka, ale chlapi spí." Podíval se na Bindiga, který si po Zadově příkladu rovněž přivazoval pistoli k zápěstí.
   "Nebylo ti tam vpředu nic?" zeptal se. "Vypadalo to, jako bys chtěl upadnout. Puška přitom může spustit ..."
   "Zakopl," odpověděl Zado, "pražce jsou v té tmě sotva vidět. Zachytil jsem ho ..."
   Timm od nich přijal pušky a přílby. Kriticky si je prohlédl a potom řekl: "Tak jdeme. Musíme to vyřídit rychle. Kdyby jel vlak, musí strážní stát na mostě."
   Když se přikrčeni plazili houštím k strážnímu domku, všiml si Bindig, že jich je jen šest, a zároveň si vzpomněl, že chybějící dva zatím stojí u domku. Nic se nemůže stát, pomyslel si. Všechno je důkladně promyšleno. Až bude v domku po všem, Zado a já budeme mít pokoj až do zítřejší noci. Všechno ostatní udělají druzí.
   Timm šel mezi nim a Zadem. Přitáhl si je těsně k sobě a v chůzi jim vysvětloval: "Domek má na každé straně po jednom okně. Dalo by se to jednoduše udělat zvenku, okny. Ale to by nadělalo moc rámusu. Dva zůstanou stát u oken. Kdybyste měli smůlu, budou střílet. Ale vy nesmíte mít smůlu. Neukvapte se. Až budete uvnitř, nejdřív zavřete dveře. Jsou rozespalí. V pláštích a ušankách vás hned nepoznají. To jsou pro vás rozhodující vteřiny."
   Když Zado s Bindigem prudce otevřeli dveře a vstoupili, ostatní stáli kolem domku. Naslouchali s pistolemi v napřažených rukou. Timm odstrčil jednoho z vojáků od okna a postavil se tam sám. Díval se, jak ti dva v hnědých pláštích a ušankách nad začerněnými tvářemi vstupují do místnosti. Pozoroval jejich pohyby a pohyby spáčů. Měl pistoli v ruce, ale nepotřeboval ji. Výstřely v domku zatřaskaly krátce a suše. O několik metrů dál už je nebylo slyšet. Když se Timm odvracel od okna, říkal si: Nejlepší střelci z pistole z celého oddílu. Skvělé vojáky si vychovalo Německo. Ani se do rtů nekousnou, když zabíjejí. Mladí a chladní. Zabíjejí jako řezníci z jatek.


   Vrchní číšník ze Stuttgartu nejprve vstoupil do řečiště. Prohlédl mostní pilíře, zkoumavě je oťukal a potom mrštně jako lasička vylezl na násep. Ostatní leželi nahoře. Zado a Bindig se procházeli po mostě, jak to před nimi dělali oba strážní. Límce plášťů měli vyhrnuté a nad ušankami se jim blyštěly úzké ostrohranné bodáky. Na mostě leželi ostatní, až na jednoho, kterého zanechali u strážního domku.
   Vrchní číšník přistoupil k Timmovi a hlásil: "Dost masívní. Musíme vyhodit dva pilíře."
   "Bude to stačit?" zeptal se Timm.
   Malý voják povytáhl ramena. Přílbu předtím odložil a také ostatní stáli kolem něho prostovlasí.
   "Jestliže je vyhodíme v dostatečné výšce a krom toho strčíme ještě něco pod koleje, udělá to dost slušnou díru," řekl vrchní číšník, "ale dlouho to ani tak nevydrží. Za týden to budou mít spravené!"
   "Týden je spousta času."
   "Ano," řekl voják. "Kdybychom měli víc trhavin, tak jim to tu tak rozcupujem, že by nad tím mohli udělat kříž."
   Odvinul lano a opásal se širokým koženým pásem. Potom připevnil plochou karabinu lana za pás a vystoupil na most. Na pásu viselo několik nástrojů, které potřeboval. Tři vojáci šli s lanem v rukou za ním a spouštěli ho přes okraj mostu dolů; lano popouštěli a jeho konec zakotvili na jednom z ocelových pražců pod kolejemi. Malý vrchní číšník byl mrštný jako kočka. Téměř ho nebylo slyšet. Jen chvílemi se ozval tichý škrabot, zazvonění kovu o kámen. Krátkým břinknutím se dorozuměl s ostatními třemi a ti mu povolili lano natolik, že mohl lézt kolem sloupu. Timm odešel s posledním zbývajícím vojákem k strážnímu domku. Když se po chvíli vraceli, vlekli s sebou plný stanový dílec ručních granátů a nábojů, jež našli v domku. Právě ukládali stanový dílec do stínu keřů, když se z dálky ozval rachot přijíždějícího vlaku.
   Ti tři na mostě pevně přivázali lano k pražci a zmizeli za křovisky. Vrchní číšník zůstal viset na laně. Zuřil, protože musel přerušit práci. Oklepával kamenné kvádry dál, a nebylo to nijak nebezpečné, protože z mostu ho nemohl nikdo vidět, a vlak nadělá tolik hluku, že rány jeho kladiva se v něm ztratí. Zado a Bindig zůstali stát na koncích mostu, tváře odvrácené, límce plášťů vyhrnuté. Stáli tak, aby je z vlaku každý mohl vidět, ale nikdo přitom nerozpoznal obličeje. Byl to transport vozidel. S třeskotem a duněním klouzal nekonečný had vagónů za lokomotivou, jedoucí beze světla. Na plošinových vagónech stála pevně připoutaná auta. Těžká vozidla s mohutnými pneumatikami, jejichž hřbet se pod plachtovinou hrozivě ježil hlavněmi gardových minometů. Také několik průzkumných a tažných vozidel.
   Bindig stál na stejném místě, kde předtím ležel mrtvý strážný. Ruce měl v kapsách pláště a mezi prsty cítil rozdrobenou machorku a složený novinový papír. Oni tu strašlivou věc kouří, pomyslel si, balí si to do novinového papíru a vtahují kouř do plic. Musí mít plíce jako orli. Když se lokomotiva přiblížila, vtáhl hlavu hluboko do zdviženého límce a odvrátil obličej trochu stranou. Topič se vykláněl polovinou těla z okénka, a když projížděl kolem, zamával. Měl na sobě tričko bez rukávů a bylo vidět jeho bílou kůži. Bindig udělal jen neurčitý pohyb hlavou, ruce z kapes ani nevytáhl, a potom několikrát klepl nohama o sebe jako někdo, komu je na stráži zima. Byl teď docela klidný. Díval se za vlakem, jak drkotá po mostě. Ještě chvíli se vznášel bílý mrak kouře nad lesem, do kterého se vlak za mostem vnořil, potom se rozplynul a rachot kol pohltila noc. Timm vystoupil z křoví. Ti tři zase přispěchali na most. Timm zůstal stát vedle Bindiga a řekl: "To byl poslední. Než přijede příští, musíme být hotovi."
   "A potom?"
   "Zmizíme," řekl Timm. Kabonil se, jako by mu saze na obličeji vadily. Timm se málokdy smál. Nikdo z vojáků ho ještě neviděl veselého.
   "Tamhle naproti do lesa," říkal. "Je to dvanáct kilometrů. Je tam několik jezírek. Taky nějaká ta bažina. Jinak se tam nic neděje. Je to opuštěný kraj. Není tam jediný dům. Nic. Louka leží mezi dvěma jezírky s kousky lesa na březích. K ránu tam dorazíme a přes den budeme spát."
   Zůstal stát vedle Bindiga a už neřekl ani slovo. Jako by toho namluvil až příliš. Díval se na tři muže na mostě, a svaly v jeho začerněném obličeji se lehce škubaly.
   "Jsou mapy?" zeptal se Bindig. Z nácviku si pamatoval, že měly být rozdány mapy, aby si v případě potřeby každý sám mohl najít cestu k místu, kde je letoun vezme na palubu.
   Timm na okamžik zaváhal. Potom řekl: "Ano. Mapy jsou. Ostatním jsem je už rozdal. Pro tebe a pro Zada je ještě mám."
   Sáhl do kapsy a vytáhl výřezy z mapy, jakých používaly generální štáby. Nebyly větší než list frontových novin a byly složené. Vtiskl je Bindigovi do ruky a řekl: "Jednu dej Zadovi, až zase začneš patrolovat." Sáhl do kapsy ještě jednou, a když si zapaloval cigaretu, dodal: "Při setkání s nepřítelem ihned zničit. Nezapomeň na to."
   Bindig přikývl. Timm měl ve zvyku stále a stále jim připomínat ty nejsamozřejmější věci. Ovšemže se ty mapy musí zničit. Podíval se na Timma, jak do sebe vtahuje kouř cigarety.
   "Mám si taky zapálit?" zeptal se nerozhodně.
   Volnou rukou mávl Timm na souhlas.
   "Jen si zakuř!" vyzval Bindiga. "Jestli nikdo nevidí Prcka na mostě, nevidí ani cigarety. Máš co kouřit?" Sáhl na kapsu. Ale Bindig se rychle ozval: "Jen si nech, já mám."
   První tahy z cigarety ho přivedly do podivně povznesené, optimistické nálady. Vždycky to bylo takové: cigareta vykouřená v pravý čas dokázala změnit schlíplého chlapa v napjatého, ke skoku připraveného vojáka.
   Timm přistoupil blízko k němu a tlumeně se rozpovídal: "To je zajímavé, tady už jsme tak daleko za frontou, že už se tu vůbec nikdo nepotuluje. Mají všechno těsně za frontou. Dál vzadu není nic. Kdoví, jak daleko nic není. Nic; protkané železničními tratěmi, po kterých jezdí jejich vlaky, a silnicemi s auty. Když jsme my útočili, dělali jsme to zrovna tak. Oni dobře vědí, co chtějí. Všechno dopředu, tanky a děla, auta i ty jejich varhany. A potom vyrazí a o to, co se děje vzadu, se vůbec nestarají. Ženou se jen kupředu. To, co nechali za sebou, se zhroutí tak jako tak ..."
   Na mostě se ozvalo zařinčení. Potom vytáhli ti tři vojáci malého vrchního číšníka na trať. Nezdržel se ani vteřinu. Šel okamžitě dál, až došel k druhému pilíři, a ti tři ho zase spustili dolů.
   "Vlastně vůbec nejsou tak hloupí ..." řekl Bindig. Timm se mu podíval do tváře.
   "Kdo?"
   "Rusové."
   Poddůstojník rozvážně vtáhl kouř do plic, než odpověděl: "To smíš říct mně. Ale jinak nikomu. Zásadně!"
   "Ano," řekl Bindig. Tiše se zasmál, ale Timm si toho nevšímal. Poklepal mu na rameno a řekl: "Běž k té celtě. Mezi ručními granáty jsou tři láhve vodky. Od těch, co byli v té boudě. Jednu z nich si vezmi pro sebe a pro
Zada. Vypijte ji k ránu, až vám bude zima. A teprve až budete u cíle. A snězte k tomu pár sušenek."


   Když se Bindig opět sešel na mostě se Zadem, všiml si, že se Zado chvěje. Stál celý křivý mezi kolejnicemi, hlavu vtaženou do límce.
   "Co je s tebou?" zeptal se ho.
   "Zima," odpověděl Zado, "pekelná zima."
   Podal mu láhev. Zado ji beze slova strčil do kapsy. Také mapu si vzal, ani se na ni nepodíval, a neustále drkotal zuby. Náhle se otřásl a několikrát zadupal na štěrku mezi kolejnicemi. Otřepal se jako mokrý pes, když se trochu uklidnil, řekl srozumitelně a bez drkotání zubů: "Mám hromsky nejistý pocit. Budu rád, až budeme mít ten setsakramentský most za sebou..."
   Zamyšleně se podíval na cigaretu, kterou měl Bindig schovanou v dlani.
   "Dej mi cigaretu," poprosil, "možná, že po cigaretě ze mne bude zase správný, statečný Germán."
   Žerty se mu nedařily a on sám nevěděl proč. Měl jedinou myšlenku: Pryč od mostu od těch šesti mrtvol! Nebylo to poprvé, že ho pronásledovala taková myšlenka. Zvykl si už, že se vždy objevují znovu a znovu, a vždycky když se vynoří, působí na něho drtivě.
   Tři vojáci opět vytáhli vrchního číšníka na trať. Několikrát se protáhl, odepnul lano z pásu a rozepjal přezku. Viděli, že dráty vedoucí k náložím vytáhl nahoru na trať. Trvalo jen několik minut, než všichni čtyři vyhloubili ve štěrkovém podkladu kolejnic hlubokou jámu. Jeden z nich přinesl ruční granáty. Nastrkali je pod kolejnice a utěsnili štěrkem. Vrchní číšník naslouchal s hlavou nakloněnou ke straně. Na začerněném čele mu stály krůpěje potu, ruce měl rozedřené od práce na pilířích. Když k němu přistoupil Bindig, chraptivě řekl: "Necháme příští vlak, aby to spustil sám ..." Chvatně posbíral dráty a dal se do přípravy odpalovacího zařízení. Měl svůj vlastní systém, který se nedal nalézt v žádných předpisech pro trhání. Pracoval s nepatrnou baterií. Ale baterie byla jen příslušenstvím. Rozhodující byl způsob, jakým umístil výbušnou nálož. Říkal tomu "udělat hromádku". Bylo jeho naprostým tajemstvím, proč někdy nechal nálož vybuchnout pod lokomotivou a jindy teprve uprostřed vlaku. Řídil se tím, jede-li vlak po vyvýšeném náspu, anebo po rovné půdě. Vyznal se v účincích a nálož si vypočítal na gram přesně. Malý vrchní absolvoval u ženistů kurs trhání, a když se potom vrátil k rotě, přinesl si v zalepené obálce posudek, ve kterém se Timm dočetl, že je pro úkoly s použitím trhavin naprosto nezpůsobilý. Timm mu takový úkol přesto přidělil a po první zkušenosti věděl, že malý vrchní číšník uměl s trhavinami zacházet lépe než vedoucí ženistického kursu.
   Ležel na břiše a zapojoval roznětové vedení. Trvalo dlouho, než se konečně zdvihl a ještě jednou všechno přelétl pohledem. Ještě jednou přeměřil vzdálenost obou pilířů od místa, kde byly uloženy ruční granáty, a jak se zdálo, výsledek ho uspokojil. Potom se rychle rozhodnut otočil k ostatním a křikl: "Hotovo! A teď pryč odtud!"
   Timm je odvedl až na okraj lesa severně od mostu. Byl to hustý smíšený les. Když člověk udělal několik kroků, nebylo ho už vidět. Vedle železniční trati byla cesta vedoucí směrem k frontě. Ale tou se nedali. Vyrazili ve dvojicích a hledali si úzké, skryté stezky vedoucí k jezerům, mezi kterými mělo přistát letadlo, jež pro ně mělo přiletět. Po několika minutách nastalo na okraji lesa ticho. Vojáci zmizeli. Jen Bindig a Zado seděli u lesa, zády opřeni o mohutný buk. "Poslední," zavrčel Zado, "jako obvykle!" Sáhl do kapsy a rozlomil tabulku čokolády na dva díly. Bindig si vzal polovinu a Zado řekl: "Kdybychom ji donesli zpátky, tak ji stejně sežerou ženské." Často hovořil o ženách, ale ve vsi, kde byli ubytováni, byla jen jediná. Černovlasá žena, která nebyla nijak veliká, ale měla silnou, urostlou postavu. Žila na svém statku a říkalo se o ní, že je vdova. Měla u sebe jen mladého hluchoněmého a slabomyslného čeledína. Když vtáhli do vsi, tuto ženu tam našli. Někdo se jí kdysi zeptal, byla-li ve vsi, když ji obsadili Rusové. Odpověděla, toho že zůstala ušetřena, ale řekla to takovým způsobem, že si o ní vojáci šeptali, že není k mání, prý drží s tím svým slabomyslným čeledínem. Někdy se vojákům podařilo svézt se nákladním autem pár kilometrů dál na západ do jedné z vesnic, jež byly ještě obydlené. Tam byla děvčata. Několikerými přesuny fronty zkažená, z normálního života vytržená stvoření, sice mladá, ale hrabivá a obchodnicky zištná. Byly tam ženy, jež za pytel cukru nabídly plukovnímu zásobovateli dceru, a také takové, jež to udělaly za několik rybích konzerv.
   Zado žvýkal čokoládu jako chleba. Když ji dojedl, vzal si cigaretu, kterou mu Bindig podal. Kouřili, schovávajíce žhnoucí konce cigaret v dlaních. Les za nimi tiše šuměl. Zdvihl se lehký vítr a pohyboval holými haluzemi. Hvězdy neklidně blikotaly a vzduch voněl mrazem.
   "Kdyby už ten zatracený vlak chtěl přijet, abychom mohli zmizet ..." bručel Zado. Už se nechvěl.
   Teď už zas měl přílbu a samopal, zrovna jako Bindig. Ale pláště strážných si ponechali na sobě a kožišinové ušanky nasadili na přilby. Pláště mohli tuto noc ještě potřebovat.
   "Já už mám strach z chvíle, kdy zase budeme doma ..." tiše řekl Bindig. "Všichni se zase vrátí a člověk vidí jejich oči. Je to vždycky stejné. Nezbavíš se jich. Já si myslím, že už se jich celý život nezbavíme ..."
   "Celý život ..." unaveně řekl Zado, "kdoví, jak dlouho ještě ten život bude trvat. My už žádný život nemáme. Jsme jen mrtvoly na dovolené. Jenom prosím tě nezačíneJ teď dumat o životě, já už mám málo kořalky."
   Bindig rychle zdvihl hlavu a zaposlouchal se. Zado ho s mírným úsměvem pozoroval.
   "Vlak ..." řekl Bindig.
   Zado přikývl. "Vím. Já už ho slyšel dávno. Jen ho nech přijet."
   Most viděli zřetelně. Byl to pěkný most. Stříbřitý svit hvězd se matně odrážel od kamenných kvádrů. Most se zvedal uprostřed křovinaté krajiny jako ozdoba, kterou tu ztratil nějaký obr a jež tu zůstala ležet mezi akáty a buky. Vlak se plazil jako nebezpečný černý had. Přijížděl ze zázemí. Plošinové vagóny s tanky. Jeden tank za druhým. Stále stejný vzor. Těžké T 34 s vodorovně natočenými děly. Ležely na vagónech jako nemotorné kolosy, zdánlivě neschopné vlastního pohybu. Jako mrtvá pravěká zvířata s truchlivě svěšenými choboty, zmrzlá a strnulá uprostřed pohybu.
    "Člověče," šeptal Zado, "to se to dneska vyplatilo. Tenhle vlak a most k tomu ..."
   Zamáčkli cigarety. Lokomotiva vjela na most. Automaticky se zdvihli a vkročili do lesa, ale most přitom neztráceli z očí, ten viděli právě tak dobře jako předtím.
    Vrchní ze Stuttgartu načasoval nálož tak, aby explodovala s nepatrným zpožděním. Lokomotiva přejela místo, kam položil kontakt. Ale bez úhony jela dál a přetáhla přes kontakt ještě druhý, třetí, čtvrtý vagón. Potom vyrazily z obou středních pilířů plameny a o zlomek vteřiny později šlehl do lesa tlak vzduchu, ženoucí před sebou dunivý rachot exploze. Výpočet malého vrchního byl správný do poslední tečky. Vlak jel dál ještě i potom, co nálož roztrhla oba pilíře. Pak se náhle uprostřed mostu objevila obrovská díra a zadní vozy do této díry sjížděly. Ruční granáty vytrhaly koleje pod koly vagónů a těžké kolosy rázem ztratily pevnou půdu. Vrávoravě, s dunivým a vrzavým skřípotem do sebe narážely, pokládaly se na stranu, jeden po druhém se nekonečně pomalu převrhávaly, jeden stahoval druhý do zkázy, jeden strhával druhý za sebou. Vzduch se chvěl hřmotem na sebe narážejících tanků. Pleskavě a s hromovým rachotem se kácely, klouzaly s náspu a narážely na dno řeky. Lokomotiva se vzepjala. Se zvukem připomínajícím lidský hlas explodoval kotel. Dým, pára a zář ohně se spojily nad obrovitou hromadou trosek, znetvořujíce jasnou, chladnou tvář noci, jiskry vyletovaly vzhůru a na svém letu k neúčastným hvězdám rychle hasly.
   Po výbuchu nenastalo ticho. Z lokomotivy syčivě unikala pára. Byl to tichý sykot, který se mísil se svistem větru, chabý jako poslední vydechnutí umírajícího. Bindig cítil, jak ho Zado táhne za rukáv dozadu. Zado měl v ruce samopal. Byl připraven vyrazit. "Ježíšmarjá," řekl šeptem, "co ten prcek s kufrem trhaviny dokáže natropit! Týdny jim to bude trvat, než všechno odklidí ..."
   Tápavě se proplétali mezi stromy a jejich oči si pomalu zvykaly na lesní tmu.
  "Ten ví přesně, co dělá," šeptal Zado. "Narafičil to tak, aby se vlak nemohl zřítit dolů celý, protože to by tu hromadu za pár hodin odklidili a ... Tak dělej, vytáhni mapu. Někde tu musí být silnice, přes kterou musíme přejít ..."


   Klaus Timm se této noci necítil ve své kůži. Strávil za frontou už mnohou noc, časem se potloukal za zády bojujících vojsk celé dny. Zažil Krétu a Sicílii. A provedl mnoho takových příkazů, jako byl ten dnešní. Ale necítil se dobře, když s pěti vojáky odcházel z okraje lesa, odkud bylo možno naposled se podívat na most. Dnes v noci šlo všechno příliš hladce. Proběhlo to do všech podrobností tak, jak si to předem vypočítali. To nebylo dobré znamení. Při akcích tohoto druhu nikdy neproběhlo všechno přesně tak, jak to bylo naplánováno. Možná, že trhavá nálož nebude mít předpokládaný účinek. Ale rozhodně exploduje.
   Než vyrazili do lesa, Timm si ještě jednou shromáždil vojáky kolem sebe. Posadil se mezi ně a už to byl zase ten starý Timm, voják, který přesně ví, co dělá, a nijak nedbá předpisů, jde-li o to užít vlastního, jasnějšího mozku a lepšího instinktu proti mozku a instinktu protivníka. Nechal kolovat krabičku cigaret a vojáci si zapalovali na maličkém plamínku jeho zapalovače.
   "Potom už nekuřte," řekl jen tak mimochodem. "Nevíte, koho máte vedle sebe zleva či zprava."
   Věděl, že vojáci jeho příkaz dodrží; pečoval totiž o to, aby příkazy, které dával, nikdy nebyly tak nepohodlné, aby budily rozhořčení.
   "Rozmyslel jsem si to," pokračoval, oklepávaje popel cigarety malíčkem, "zničíme všechny mapy, které máme. Až na jednu. Tu si nechám já." Čekal na reakci, ale nebyla jiná, než předpokládal. Znovu začal přemýšlet o tom, jak jim dnes šlo všecko až příliš hladce. Vojáci vytáhli listy mapy, ale než mu je dali, přesně si vštípili do paměti cestu, kterou mají jít. Nebyla to cesta, jež by se nedala snadno nalézt. Všecky stezky v tomto lese vedly k jeho severnímu okraji. Do míst, kam se vojáci museli dostat. A tam začínala nepřehledná, mlázím a houštinami porostlá krajina, v níž ležela obě jezera, mezi kterými museli projít. Ani dál se kraj neměnil. Procházela jím jediná silnice. Tu museli přejít. A potom znovu houštím a křovinami, kilometr za kilometrem, stále na sever, až před sebou uvidí další jezero. Za tímto jezerem se prostírala široká rovina. Tam přistane letoun. Dostat se tam bylo prosté. Stačilo zapamatovat si směr. Malý číšník dal Timmovi svou mapu jako první. Položil mu ji na kolena a bručel: "Teď svítí hvězdy a ráno už poznáme, kde je sever."
   Timm přikývl. Posbíral mapy a začal je trhat na malé kousky. Dýkou vyryl v zemi jamku a útržky do ní zahrabal. Vojáci klidně pokuřovali. Napětí uplynulých hodin z nich ještě neopadlo. V tomto stavu byli skoupí na slovo a podráždění.
   "Tak," řekl Timm a zvedl se, "musíme vyrazit. Vlak může přijet každou chvíli. Kdyby k něčemu došlo, musíte si všímat, co je se mnou. A kdyby nás překvapili, musíte jim vzít mou mrtvolu. Mapu nesu v levé ruce. Složenou do velikosti krabičky od sirek. Kdyby to trvalo déle než půl minuty, budu ji zatím mít v sobě." Vojáci přikývli. Jeden z nich polohlasem popřál: "Dobrou chuť" Timm zamáčkl oharek cigarety a zlehka si ťukl do okraje přílby.
   Malý vrchní řekl: "Nebudeme se o tvou mrtvolu prát jen kvůli mapě. Z mapy ještě pořád nevyčtou, kde ten eroplán přistane. Ale ty máš v kapse signální světla."
   "To mám," přisvědčil Timm, sundal samopal s krku a zajel ukazovákem pravé ruky na spoušť; "a ne abyste vychlastali všecku vodku!"
   Šel sám. V takových případech chodil vždy sám a nestaral se, mají-li druzí nějaké těžkosti. Každý si musí poradit sám. To byla Timmova výchova, a o té se nebylo možno dočíst v služebních předpisech. Podle služebních předpisů se měl oddíl po skončené akci stáhnout v uzavřené formaci a pod Timmovým velením na pozici. Ale vojáci věděli, že je správnější jít po jednom. Jeden může mít smůlu. Kdyby šli pohromadě, měli by všichni ostatní smůlu s ním. A proč právě já bych měl být ten smolař, myslel si každý z nich.
   Timm slyšel explozi, teprve když ušel pěkný kus cesty. Šel po úzké stezce, vedoucí téměř přímo na sever. Byla to mechem porostlá lesní stezka, na níž nebylo kroky skoro slyšet. Opatrně kladl nohy, nikdy nenašlápl plnou podrážkou a také ne obvyklým způsobem, nejprve podpatkem. Našlapoval vnější hranou podrážky, a tak sice šel jako opilý křivonohý rejtar, který má za sebou kolik hodin v sedle, ale každou větévku okamžitě ucítil a mohl přenést váhu těla na druhou nohu a praskajícím haluzkám se vyhnout.
   Člověk musí být pořád ve střehu, říkal si, při takovýchhle podnicích musí člověk být pořád ve střehu a neusnout ani na vteřinu. Ta vteřina by ho mohla stát život. Zvlášť dneska. Je to sakramentský pocit, když jde všecko jako po másle! Kdyby byl jeden z těch čtyř v tom strážním domku aspoň vystřelil, neležel by mi teď takový tlak na prsou. To by se mi prst na spoušti netřásl. A netřese se mi jen zimou.
   Výbuch zněl tlumeně. Ale podle hromového rachotu, který následoval, se dalo tušit, že splnil svůj účel. Timm zůstal několik vteřin stát a naslouchal.
   Holými korunami stromů probleskovaly hvězdy. Noc byla chladná, jasná a tichá. Krátce předtím, než napadne první sníh, je v lesích vždycky takové ticho, pomyslel si. Naslouchal, ale od mostu sem již nedolehl žádný zvuk. Tu a tam stála na stezce před ním suchá lesní tráva. Je to stezka, po které v poslední době málokdo přešel. Když se suchá lesní tráva sešlápne, už se nenarovná, napadlo mu. S napjatou tváří šel dál. Bylo to spíše plížení s polopokrčeným tělem, protože místy visely nad stezkou větve, kterých se nechtěl dotknout. Půjdu-li tímto tempem dál, budu za dvě hodiny u jezera, řekl si. Jestlipak je na silnici nějaký život? Pozorovací letouny hlásí jen malý počet vozidel. S kotníky jako na pérách šel dál. Kilometr a ještě jeden. A potom ještě jeden a ještě jeden.
   Děvče, na něž myslel, žilo v hnízdě, ve kterém byl ubytován štáb pluku. Nebyla odtamtud, pocházela z Vratislavi. Učitelka, která si nasadila do hlavy, že bude tucet kilometrů za frontou učit děti, jež v noci spávaly vedle připravených kufrů svých rodičů. Nebylo na ní nic zvláštního, ale nebyla ochotna vyspat se s kdekým, což se v těchto dobách rozhodně dalo považovat za úctyhodnou zásadu. Timm se do ní musel nejprve zamilovat, než si ho u sebe nechala přes noc. Člověk se musí umět přizpůsobit. Zítra musím na proviantním vyškemrat pár pytlíků pudinkového prášku, říkal si, pokaždé mi vypráví, jak báječně pudink chutná, když se správně připraví. S rozinkami a mandlemi. A s kousky citrónu. Jestlipak má rozinky? A mandle? Citróny proviantní taky nemá. Ale pudinkového prášku má půl náklaďáku. Sebrali ho někde na ústupu, protože už nic jiného nebylo. Možná, že bude rád, když se trošky zbaví. Tentokrát u ní zůstanu tři dny. Dá se to zařídit. Poručík na to kývne. Jestli v tomhle úseku zarazíme Rusy tak, aby se nedostali k útoku, dostane rytířský kříž. A kdo obstará robotu? Timm! Bude tedy Timm jíst tři dny růžový pudink u učitelky Hannelore. S rozinkami anebo bez nich. Já už jí vůbec ...
   Bleskurychle se vrhl na zem a nekonečně dlouho zůstal ležet bez hnutí. Ale nepohnul se jen zdánlivě. Samopal měl připravený k palbě a jen číhal, že na něho někdo křikne, až cvakne závěr pušky. Nestalo se nic. Nekonečně pomalu přitáhl Timm stehno k tělu a vztyčil se tak vysoko, aby dohlédl přes houštinu na paseku.
   Vlastně to nebyla paseka, nýbrž jen hodně řídká část lesa. Do hloubky několika set metrů tam byly jen útlé stromy a křoviska. Timm nespatřil nic jiného než krátkou, tlustou hlaveň samohybného děla.
   Bez hnutí zůstal ležet na vnější straně lesní stezky. Jen levá ruka se složenou mapou se mechanicky sunula k ústům. Rozkousával papír a žvýkal a jeho široce rozevřené oči se přitom stále upíraly na vozidlo, lež k němu stálo natočené bokem. Okamžitě v něm poznal ruské dělo. Bylo zavalitější než děla německá. Hlaveň mělo krátkou,
kónickou a zavalitou, natočenou do vodorovné polohy, do klidu. Timm teď rozeznával i housenkové pásy a zadní část vozidla s výfukovými hrnci. A viděl, že tu nestoJí samo. Nebyl to rozstřílený, zapomenutý vrak s rezivějícími ocelovými pancíři, bylo to jedno z mnoha děl parkujících mezi stromy. Timm je viděl. Stála blízko sebe, některá zamaskovaná roštím, aby je nebylo vidět z letadel. Asi tucet, možná i víc. Nebylo vidět všecka, a dalo se předpokládat, že část jich parkuje dále, ve tmě mezi stromy. Stála neuspořádaně a Timm okamžitě pochopil situaci. Bylo to pohotovostní postavení. Baterie nebo také dvě či tři, připravené na povel vyrazit. Nový materiál z východu, shromážděný pro nadcházející ofenzívu, ale ještě hodně daleko od fronty. Tak daleko jako ofenzíva ode dneška.
   U vozidel se nic nehýbalo. Jakkoli si Timm namáhal oči, stráže vidět nebylo. Vzrušeně žvýkal odporně chutnající papír mapy, až cítil, že má v ústech jen kaši z papírových vláken. Opatrně ji vyplivl a přikryl listím. Cítil, jak mu na zádech stydne pot. V slabinách měl svíravý pocit, který se šířil až do stehen. Timm měl strach ze strážného, kterého nevidí a který tam přece někde musí stát schovaný za stromy a bez hnutí ho pozorovat. Bolestivě se kousl do rtu, když si všiml, že se mu třesou ruce. Nesmíš ztratit nervy, chlapče, říkal si. Namlouval si to a snažil se udržet ruce v klidu a ovládnout pocit ve slabinách. Musíš zůstat docela klidný, Timme. Jestli tě uviděl, tak dříve nebo později přece vystřelí, anebo na tebe křikne. Jestli tě uviděl. Ale proč tě měl vidět? Možná, že spí někde pod stromem. Ostatně by na tebe byl dávno křikl, kdyby tě viděl. Nesmysl! Neviděl tě! A také neuvidí. Protože když ho uslyšíš přicházet, zůstaneš tiše ležet na zemi jako pařez. Nehýbal se. Jen se upřeně díval kupředu a cítil, jak mu zpod přílby stéká pot.
   Ale přece jen tě možná viděl, znovu se vracel k první myšlence. Mohl tě uvidět, a teď tě má docela přesně na mušce. Může vyčkávat, hrát si s tebou, protože docela přesně viděl, kdo jsi. Může klidně dřepět za stromem, šklebit se a pozorovat tě, neujdeš mu. Mají dobré oči. A slyší také dobře. Možná, že jedí česnek a kouří machorku, ale zrak a sluch mají náramně v pořádku. NIC si nepředstírej, Timme, sedl tam někde za stromem a číhá. A zabije tě. O tom není pochyb, zabije tě, ale teprve tehdy, až si bude jist, že jsi sám, či vůbec teprve tehdy, až to uzná za vhodné. Nechá tě, aby ses tu zmítal jako myš v pasti. Chce tě znervóznit, a také se mu to daří. Nechá tě tu ležet, až strachem zjančíš a vyskočíš, a potom tě odpráskne jako lovec vzlétající koroptev.
   Měl pocit, že se mu zastavila krev, že jeho tělo rázem už není teplé a živé, ale ledově studené, ztuhlé. Potom po něm přeběhl mráz a on se marně namáhal udržet ruce v klidu. Už dávno musel stáhnout ukazovák ze spoušti samopalu. Skousl zuby, protože měl dolem, že jejich drkotání musí být slyšet až k samohybnému dělu. Kolem bylo ticho. Nic se nepohnulo. To právě Timma znervózňovalo. Kdyby v tom okamžiku na mýtině před ním běhali vojáci jeden přes druhého, kdyby se do lesní temnoty zakusovaly světlomety a nazdařbůh vypálené rány z pušek šlehaly do křovin kolem něho, byl by Timm klidný. Ticho to bylo, co ho děsilo. Ležel na břiše na okraji lesní stezky a kousal si rty do krve. Teprve když uplynulo několik minut, ucítil najednou bolest ve rtech. Takovéhle rty se Hannelore líbit nebudou, řekl si. A v okamžiku, kdy si to říkal, zároveň věděl, že má to nejhorší za sebou. Zhluboka se nadechl a zaposlouchal se do lesních zvuků. S uspokojením zjistil, že jeho ruce už jsou zase pevné. Ale zároveň se začal zabývat myšlenkami na ostatní. Věděl, že se jim přihodí totéž, co jemu. Toto pohotovostní postavení samohybných děl průzkum přehlédl, nebo je neobjevil. Byla to překážka, kterou nemohli předvídat. Průzkum považoval les za naprosto bezpečný. Timm uvažoval, jak se asi zachovají ostatní vojáci jeho výsadku, stane-li se jim totéž, co jemu. Budou-li vůbec dost duchapřítomní, aby zůstali tiše ležet, nebo objeví-li postavení příliš pozdě?
   Rázem měl zase cit ve všech údech. To bylo znamení, že je zase schopen jednat. Timm je zase ve své kůži, pomyslel si vztekle, Timm ještě žije. Ucítil, že má v kapse láhev vodky, a divil se, že se při pádu nerozbila. Jsou ze silného skla, pomyslel si. Potom zase opatrně položil ukazovák na spoušť samopalu. Své úvahy uzavřel velmi prostě: jestli tě má strážný na mušce, odpráskne tě tak jako tak. Jestli tě na mušce nemá, tak tě vyslídí, budeš-li se tu ještě dlouho povalovat. Tedy: máš jedinou možnost - zmizet. Je to možnost poslední a není nijak jisté, že se ti to poštěstí, ale zkusit to musíš.
   Neměl v úmyslu odplazit se zpátky, aby mohl varovat ostatní. Museli být kus za ním, ale šli po jiných stezkách. Myslel jen na sebe a nekonečně pomalu se plazil po lesní cestě zpátky. Popolezl o několik centimetrů, o čtvrt metru, o metr a ještě o jeden. Nestalo se nic. Les zůstal tichý a hvězdy blikotaly právě tak nepokojně jako předtím. Timm se plazil a přitom si olizoval slanou krev z rozkousaných rtů. Lezl dál a dál, až zalezl tak daleko, že už samohybné dělo neviděl. Bylo tma a jen několik metrů stezky před ním ozařoval řídký hvězdný svit, prodírající se korunami stromů. Dál vpředu se zdvíhala temnota jako černá zeď a Timm si pomyslel: Tam jsi ležel ještě před několika minutami a nikdo nevystřelil. Nikdo tě neviděl. Zastavil se a naslouchal. Potom se postavil na nohy a vysunul samopal pod paži. Běžel jako na povel, pružně jako kočka, neslyšně, dlouhými, nepravidelnými skoky. Od místa, kde stála samohybná děla, už ho dělilo několik set metrů a on se zastavil a přikrčený strnul jako sloup, když z houštiny podél stezky kdosi polohlasem zavolal jeho jméno.


                     


   S prstem přiloženým na ústa zatáhl Zado náhle Bindiga stranou do křoví; měl jemný sluch a ťapkání Timmových gumových podrážek mu neuniklo. Viděli ho, jak běží po stezce, a věděli, že se něco přihodilo. Zadrželi ho! Vtáhli k sobě pod ochranu houštiny a Timm šeptem vyrážel: "Pryč odtud ...! Mají tam vpředu ..."
   "Jen klidně ..." šeptal Zado, " docela klidně, Klausi, viděli tě?"
   "Ne," odpověděl Timm, " ale kolem neprojdem. Ostatní taky ne. Mají tam uprostřed lesa baterii samohybných děl, a budou ..."
   Dávka výstřelů ze samopalu přeřízla jeho větu. Ozvala se znenadání, z dálky, ale ne z takové, aby byla bez významu. Byl to suchý, štěkavý třeskot ruské zbraně, dlouhá dávka, a po vteřinové přestávce ještě jedna, kratší, po které na chvíli nastalo ticho.
   Ti tři seděli na bobku v houští vedle stezky. Samopal ještě štěkal, když Zado vtáhl Timma hlouběji do křoví. Několik vteřin naslouchali. Nic se nedělo. Noc byla zase tichá. Ale to ticho bylo klamné, to věděli všichni tři. Strážní, anebo jeden ze strážných, byli varováni, některý z ostatních vojáků mu vběhl do rukou. Bindig rozepjal kapsu kombinézy a vytáhl dva ruční granáty. Zběžně prohlédl zapalovače a zavěsil obě rýhovaná ocelová vejce na kroužek u opasku. Rozepjatý ruský plášť nechal sklouznout s ramen a s přílby stáhl ruskou ušanku. Nedělal to nijak zvlášť rychle, ale tak, jak děláme něco, co je právě tak nepohodlné, jako nutné. Přitáhl řemínek přílby a přesvědčil se, že první náboj ze zásobníku leží v komoře samopalu. Nakonec vzal pistoli a vytáhl z ní zásobník. Ve strážním domku vypálil čtyři rány. Náboje v zásobníku scházely. Sáhl do kapsy a vytáhl čtyři náboje, jež tam měl volně nastrkané. Doplnil zásobník a vsunul jej zpátky do pistole, přitom rovněž vsunul náboj do hlavně a zbraň už nezajistil.
   Když to všecko skončil, tiše se zeptal druhých:
  "Zůstaneme tu ležet?"
   Ale odpovědi se nedočkal, protože ve stejném okamžiku v místech, kde předtím štěkal samopal, vybuchl ruční granát a několik tvrdých ruských hlasů na sebe pokřikovalo nesrozumitelnými slovy. Do toho se ozval zvuk píšťalky, zdálo se, že Timm se probírá z jakési strnulosti. Uslyšel ji a v témž okamžiku před sebou viděl obrázek toho, co se tam děje. Četař, který posílá své vojáky pročesat les. Timm se automaticky zvedl. Pojednou cílil, že je zase ten starý Timm. Upravil si samopal a horní polovinu těla protáhl větve. Na stezce nebylo nic vidět. Kývl na své společníky a vystoupil z houští. Následovali ho. Spěchali za Timmem cestou, po které přišli. Za nimi opět třesklo několik výstřelů. Ale ty neplatily jim. Byli daleko od místa, kde se střílelo. Byly to jednotlivé výstřely z pušek, ostré a hlasité, mezi nimi dávky ze samopalů. Timm se zastavil a zaposlouchal se. Potom řekl: "To byla beretta."
   Řekl to tak, jako by až do tohoto okamžiku ještě věřil, že ke střelbě došlo náhodou či omylem a jeho vojáci zůstali neodhalení. Znělo to jako smutné konstatování.
   "Museli jít kus vpravo ode mne," řekl. "Myslel jsem si to. Ta samohybná děla stojí za sebou. Ve tmě se dají objevit jen náhodou."
   Beretta stále ještě střílela. Vyrážela krátké, úsporné dávky. Ostatní zbraně štěkaly zlostně, v protáhlých, vzájemně se přehlušujících dávkách. Timm neříkal nic, ale už věděl, že tam leží a brání se jen jeden z jeho vojáků. Ostatní jsou buď mrtví, anebo toho jednoho opustili. Těžko se dalo rozhodnout, zda jednali správně.
   "Co chceš dělat?" zeptal se Zado. Timm ukázal směrem, odkud přišli, a rychle řekl: "Zpátky na kraj lesa a potom po jeho okraji na východ, až budeme z toho zmatku venku."
   Zado přikývl. Spěchali dál a praskot výstřelů za nimi minutu od minuty slábl. Potom přestala beretta střílet.
   "Konec," řekl Zado. "Vydržel dost dlouho." Ale v tom okamžiku začala mnohem dále vlevo střílet jiná beretta, a její dávky se mísily s temně znějícími výbuchy ručních granátů.
   Timmův obličej se zakabonil. Vypadal, jako když má bolesti. Ale druzí to neviděli. Timm uvažoval, zda to někdo z ostatních přežije. Je to nejlepší parta z celé roty, pomyslel si. Ti mladí jsou nejlepší. A oni mi je odpravují jednoho po druhém.
   Brzy doběhli na okraj lesa. U mostu se nic nehýbalo, jen ve vzduchu bylo cítit lehké stopy dýmu. Timm pochopil, že vybuchl kotel lokomotivy.
   Po okraji lesa spěchali na východ. Dělali veliký oblouk, který je odváděl daleko od místa, kde stála samohybná děla, ale také daleko od jezer, mezi která pro ně mělo přiletět letadlo. Timm měl mapu dokonale zapsanou v paměti. Na jeho příkaz zničili Zado a Bindig mapy také, a potom pokračovali v cestě; orientovali se podle hvězd. Vešli do neznámého území, jež nebylo vyznačeno ani na jejich mapách, ani v pískové stavebnici, kterou jim pro tuto akci dal vyrobit štáb. Po hodině chůze už neslyšeli výstřely ani výbuchy ručních granátů. Došli k silnici, kterou museli překročit a po které jezdila auta s děly v závěsu. Jezdila v krátkých kolonách a mezi nimi svištěla malá a rychlá štábní vozidla. Po půlhodině se jim podařilo přes silnici přeběhnout. Les na druhé straně je pohltil a oni ušli mnoho kilometrů tímto lesem dále na východ, než opět zabočili k severu.
   Před nimi se rozprostírala křovinatá, nepřehledná krajina, plochá a jednotvárná. Timmovi se pohupoval na zápěstí maličký kompas. Vedl své druhy naprosto bezpečně. Byl si jist, že jsou mimo nebezpečí. Od místa střelby urazili veliký kus cesty. Byli tu na území, které je za každou frontou nejméně pod dohledem. Na území, kam už nezasahují frontová postavení, ale kde ještě nezačíná zápolí. Lehké dělostřelectvo má svá stanoviště dále vpředu a těžké je o mnoho kilometrů dále na východ. V tomto území se projevuje život jen na silnicích a cestách. V lesích je ticho.
   Když se rozednívalo, byli ti tři téměř na konci oblouku. Zmáhala je únava a měli hlad. Šli už malátně a Timm věděl, že jejich ostražitost polevila. Ve stavu, v jakém teď byli, by za jasného světla byli schopni naběhnout přímo na některou ruskou kolonu. Spěchal, aby už byli co nejdále, a neustále je popoháněl, dokud se před nimi v ranním úsvitu nezaleskla hladina jezera. Potom je nechal za sebou a dal se do hledání přistávací plochy. Našel ji a přesvědčil se, že se jí dá použít. Když šplhal na osamělý strom, z něhož chtěl přehlédnout okolí, musel napínat všechny síly. Viděl daleko do kraje, ale ačkoliv se díval velmi dlouho, nespatřil nic, co by se pohybovalo, nic, co by vzbudilo jeho pozornost. Na zpáteční cestě objevil úžlabinu hustě zarostlou křovisky. Vstoupil do ní a zjistil, že je v ní dost místa pro tři. Došel pro zbylé dva. Když je vedl k roklině, řekl: "Lehněte si a spěte. Až budu unavený, vzbudím vás."


   Thomas Bindig se probudil teprve pozdě večer. Ucítil chlad ve všech kostech a pomalu zdvihl hlavu. Přilba ležela vedle něho a hlaveň samopalu směřovala přímo do jeho obličeje. Bezmyšlenkovitě ji odsunul stranou a posadil se. Větve keřů, mezi kterými ležel, mu visely do tváře. Pohyboval ztuhlými prsty, když vedle sebe zaslechl hlasy. Timm si povídal se Zadem. V témž okamžiku je uviděl; seděli na bobku na okraji kotlinky a upřeně se dívali do roviny mezi oběma jezery. Nerozuměl, o čem spolu hovoří, a z jejich chování si nedovedl nic vybrat.
   Nevšímali si ho, ani když k nim přilezl; usadil se tedy vedle Timma a zeptal se: "Proč jste mě nechali tak dlouho spát?" Timm neodpověděl. Natahoval krk a tiše řekl Zadovi: "Musíme pro něho. Sedl uprostřed volného pole. Jestli si tam zapálí, bude to vidět až do Moskvy."
   "Co se děje?" vyptával se Bindig. Cítil se vyspalý a osvěžený. Jen trochu přechladlý.
   "Měli bychom si vždycky brát s sebou dalekohled," řekl Zado. "Vidíš, že ho kolikrát potřebujem. Třeba to není jediný, který se z toho dostal?"
   "To je možné," odpověděl Timm. "Rozhodně je to Prcek. Musel nějakou chytit ..."
   Bindig nemohl postavu rozeznat. Namáhal oči, ale v místech, kde druzí dva viděli sedící postavu, viděl jen tmavou skvrnu ležící na zemi. Bylo už příliš šero, aby se dalo rozpoznat víc.
   Zado se na něho podíval a zeptal se: "Vyspáno?"
   "Nechali jste mne spát celý den ..." řekl Bindig vyčítavě. "Co se dělo?"
   "Nic. Až teď, když se objevil Prcek."
   Byl to vrchní číšník ze Stuttgartu. Viděli ho už z dálky, jak se plíží k jezeru, přitisknutý k okraji keřů, které je obklopovaly. Pozorovali ho, ale nezavolali na něho. Nevěděli, není-li sledován. Několik set metrů od jejich úkrytu padl na zem a zůstal ležet. Tmavý raneček s přílbou, obličej ještě začerněný z minulé noci.
   Když se k němu Zado doplížil, bleskurychle zvedl samopal, ale hned jej zase nechal klesnout, ve špinavé tváři udivený, ustrašený výraz. Zeširoka otevřel ústa, ale přes rty mu přešlo jen chraptivé zaskuhrání. Oční bělma měl protkaná červenými žilkami, víčka napuchlá. Rty se mu chvěly jako dítěti ve vteřinách, po nichž následuje kňouravý pláč. Pomatenýma očima se díval na Zada. Třásl se na celém těle. Zado mu položil ruku na loket a klidně řekl: "Prcku ...to jsem já! Pojď ještě kousíček ..."
   Teprve potom uviděl krev. Rychle ho vzal za ruku a podíval se na ránu. Vrchní číšník sténal a skřípal zuby. "Klid ..." řekl Zado tiše, ale energicky, "jen klid, Prcku, nebo se bude tatínek zlobit!"
   Měl roztržené nadloktí. Kombinéza byla zakrvácená až k zápěstí a celá její levá strana byla poseta tmavými, vlhkými skvrnami. Nahoře u ramene byla roztržená. Podšívka ztvrdla zaschlou krví. Rána byla veliká, její okraje špinavé a roztřepené. Zado viděl na první pohled, že kost není porušena. Byla to obrovská rána ve svalstvu, způsobená střepinou, ne střelou. "Ruční granát?" zeptal se. Zraněný sténavě zachrčel. Když Zado vybíral z rány kousek látky, otevřel ústa a chtěl vykřiknout. Ale Zado neobvazoval prvního raněného. Přidržel mu dlaň na ústech a z vojáka se vydral jen tlumený klokot.
   "Jen klid ..." řekl znovu, "hned to bude hotovo. Potom přijde teta Ju a poletíme domů k děvčatům ..."
   Viděl, že na rukávě visí obinadlo. Raněný se zřejmě ošetřoval sám, ale obvaz nebyl dost pevně utažen a sklouzl. Zado roztrhl vlastní balíček s obinadlem a obvázal ránu. Nebylo ho dost, protože střepina vytrhla veliký kus svalstva. Zado ránu zavázal jen provizorně a potom raněnému řekl:
   "Teď úplně klidně. Támhle vpředu máme skrýš. Já tě tam odvedu. Bolí to?"
   Vrchní číšník zasténal. Ale zranění nebylo tak těžké, aby nemohl jít. Když ho Zado chtěl zdvíhat, vztyčil se sám a postavil se na nohy.
   "Pojď," vyzval ho Zado, "drž se mě pevně." Položil si vojákovu ruku kolem ramen a podpíral ho. Raněný vrávoral. Nestál už moc pevně na nohou. Musel ztratit strašnou spoustu krve, pomyslel si Zado. Jak jen to dokázal, že ho nechytili?
   Uložili ho v houští a převázali mu ránu. Nastrkali mu do úst čokoládu, kterou měl v kapsách, a krmili ho sílícími sušenkami, jež chutnaly plísní. Potom mu dali tabletky pro utišení bolesti. Byly to nepatrné bílé perličky hořké chuti. Ale byly tak silné, že na čas zmírnily i tu nejnesnesitelnější bolest. Nastrkali mu tabletky do úst a Timm mu přidržel ke rtům láhev vodky, kterou stále ještě měl v kapse kalhot. Vrchní číšník pil, jako by to byla voda. Spláchl hořkou chuť tablet ostrou kořalkou a položil si hlavu na zem. Ostatní mlčky přihlíželi. Ala číšník promluvil teprve tehdy, až začaly působit tablety. Odkašlal si a s koutky úst staženými bolestí řekl: "Dejte mi ještě trochu vodky."
   Timm mu podal láhev. Raněný se posadil a vzal láhev pravou rukou. Nasadil ji k ústům a dlouho žíznivě pil, takže když ji vracel Timmovi, bylo v ní dobře o čtvrt litru méně.
   "Chlapče, ty budeš jak puma," řekl poddůstojník. Ale raněný zavrtěl hlavou. "Bolesti. Proti bolestem je kořalka dobrá," řekl chraptivě. Potom požádal o cigaretu. Ukryl žhavý konec do dlaně a upřeně hleděl před sebe. Timm stále ještě hlídkoval na okraji úžlabiny. Po chvíli raněný tiše řekl: "Marně si namáháš oči, Klausi. Nepřijde nikdo. Ostatní čtyři jsou mrtví." Sklonil hlavu a vtáhl do plic kouř z cigarety...
   "Všichni?" zeptal se Timm. "Nebo je některý z nich taky raněný? Možná, že některý ještě přijde. Ty jsi taky přišel!"
   "Ne!" odpověděl raněný. "Nikdo už nepřijde. Jsou mrtví. Už jsou i zahrabaní. Viděl jsem, jak je zahrabávali."
   Těžce vládl jazykem, jako by mu mluvem působilo bolesti. Byl malátný, ztratil mnoho krve. Jen kořalka ho držela při smyslech.
   "Vběhli jste jim do toho pohotovostního postavení?" zeptal se Timm. "Bylo sakramentsky dobře schované. Já jsem je taky uviděl až v posledním okamžiku."
   Raněný přikývl. Potom se zase převalil na záda a vleže, nedívaje se na ostatní, hovořil dál.
"Šel jsem sám. Za ostatníma. Ne po stejné cestě, ale nijak daleko od ní. Přesně jsem všecko viděl. Ti dva přede mnou najednou stáli před strážným. Střílel okamžitě. Odrovnali ho, ale byl tu ještě druhý, a ten byl dobře schovaný. Ten je dostal oba. Najednou byl celý tábor na nohou. Ale o mrtvé se nestarali. Nejdřív pročesali les. Zbylí dva naši přiběhli po výstřelech k nám. Chtěli nám pomoct. Ale to byla jejich chyba. Trvalo to jen půl hodinky a bylo po boji. Mrtví. Všichni."
   Položil se na bok a zavřel oči. Druzí neříkali nic. Stmívalo se. Obloha byla jasná jako předešlého večera. Hvězdy ještě byly bledé, ale jejich záře sílila minutu od minuty. Mezi jezery bylo ticho. Odpoledne bylo tu a tam z dálky slyšet ropot motorů, ale jen tiše a nezřetelně. Kdesi na vzdálenější silnici provoz neustával.
   "Kdybych jen věděl, jestli nás ještě hledají," tiše řekl Timm. Myslel už na letoun, který tu má přistát. Půjde to jistě rychle a za několik minut budou opět ve vzduchu. Ale nebylo jisté, nepotulují-li se tu mezi jezery hlídky.
"Ne," řekl raněný, "už nás nehledají. Nechali toho. Hledali až do oběda. Potom toho nechali. Jenom zdvojnásobili stráže."
   "A co ty?" vyptával se Timm, "jak to, že jsi všecko viděl, a přece tě nedostali?"
   Raněný lehce pohnul levou rukou. Zkřivil při tom tvář a Timm se ho zeptal: "Ještě to bolí? Chceš ještě nějakou tabletku?"
   "Jde to," řekl raněný, "přes den to bylo horší. Neviděli mě. Šel jsem za ostatními. Když začala střelba, vylezl jsem na strom. Dřepěl jsem na stromě a dole pode mnou se chlapi odstřelovali navzájem. Běhali sem a tam. Z našich to byli Becker a Flix. Vystříleli zásobníky, ale hezky pomalu, takže chvíli trvalo, než spotřebovali všecky náboje, které měli v kapsách. Nakonec měli jen pistole. A potom už jen nože. Ale na ty nedošlo. Obklíčili je, a to už jim nezbyla žádná naděje. Rusové je zasypali ručními granáty, a to byl konec. V poledne všecky čtyři zahrabali. Mrtví. Po všem."
   "A ty?" zeptal se Timm.
   Zraněný zdvihl hlavu. Oči se mu leskly. Má horečku, pomyslil si Bindig, za nějakou hodinu jím začne třást zimnice a nebude nikoho poznávat.
   "Já?" řekl raněný. "Já jsem dřepěl na tom stromě a nedělal jsem nic. Byl jsem rád, že mě neviděli. Měli na hlavách ty sakramentské černé čertovské čepice. Tankisti. Beckera a Flixe zahrabali a ty druhý dva taky. Ty dostali kousek dál vlevo. Les byl těch čertovských čepic plný. Nevynechali jediný kout, ale dál už nenašli nic. Štěstí, že neměli psa. Stačil jediný pitomý čokl a už bych tu teď neseděl ..." Zmlkl a znovu svěsil hlavu. Začala jím třást horečka. Timm mu znovu přidržel láhev s vodkou k ústům. Cítil, jak číšníkovy zuby narazily na hrdlo.
   "Chlapče," řekl Timm, "až přijedem domů, tak nás sežerou, že jsme ztratili čtyři chlapy!"
   "Ale most je v pekle," řekl Bindig, "to ať udělají po nás. S tím mostem to nebyla žádná hračka."
   "Zahrabali je," v horečce zašeptal raněný.
   "Dej mu ještě trochu vodky," vyzval Timma polohlasem Zado.
   Timm mu znovu přidržel láhev k ústům. Řekl: "Cestu jsi měl v paměti ? Našel jsi ji lehko?"
   Odpovědi se nedočkal. Raněný vzlykl. Teprve za hodnou chvíli zašeptal: "Samopal je Flixův. Ztratil ho, když utíkal zpátky. Byl už postřelený a běžel celý křivý. Myslim, že ji dostal do břicha. Sebral jsem ho odpoledne, když jsem se plížil odtamtud ..."
   Stiskl zuby. Roztřásla jej horečka. "Ježíšmarjá, dej mu napít!" řekl Zado. "Dej mu napít, mašina přiletí až za kolik hodin."
   Bindig zapálil cigarety a každému jednu podal.
   Raněný lačně, v dlouhých tazích, hluboko vdechoval kouř. Cigareta mu ve chvíli zvlhla v prstech, tak se potil.
   "A co tohle," zeptal se Bindig, ukazuje na nadloktí, "ruční granát?"
   "Ano ..." vydechl raněný. Když mluvil, drkotal zuby. "Házeli ty sakramentské granáty a střepiny mi hučely kolem uší. Tohle udělala velká střepina, krev mi se stromu kapala na zem. A já jsem nemohl dosáhnout na balíček obinadla, musel jsem se držet. Jednou rukou. A slézat také. Je to ...Máte ještě pár těch posraných tablet?"


   Když přišla chvíle, kdy se mělo objevit letadlo, řekl Zado Timmovi: "Teď už neschází nic, než aby nepřiletěla mašina ..." Timm rozestavil světelná znamení. Seděl vedle Zada u jezera a čekal na zvuk motorů, aby zapálil magnéziové pochodně. Dobře, že jsem je měl u sebe já a ne někdo z ostatních, pomyslel si. Jak znám piloty, junkers by se obrátil a letěl domů.
   Bylo chladno. Vzduch byl mrazivě jasný a svěží. Ve tmě se zdálo, že zvuky, doléhající sem ze silnice, se přiblížily. Ale nebylo těch zvuků mnoho. Jen tu a tam jednotlivé vozidlo, potom zase krátká kolona. "Jestli ta mašina nepřiletí, tak si tu postavím chajdu a dám se na lov kačen," řekl Zado. "Na všech těchhle jezerech jsou kačeny; Zastřelím pár kačen a donesu je ruskému komisaři. Možná, že mi opatří letadlo do Německa."
   Čekal, že se Timm ušklíbne, ale Timm se neušklíbl. "Hovno!" zavrčel Zado nakonec. "My jsme ta nejžalostnější parta z celýho velkoněmeckýho wehrmachtu. Smutnější parta už vůbec neexistuje. Jestli s náma budou takhle přikládat pod kotel ještě čtvrt roku, tak nás vymordujou do posledního. Oni si myslí, ze nás pár chlapů dokáže něco, co nedokázala celá armáda."
   "Co?" roztržitě se zeptal Timm.
   "Zadržet Rusy," řekl Zado. "Zadržet Rusy a zajmout Stalina. U samýho Berlína. Možná až v Berlíně, před Scalou."
   "Ještě v Berlíně nejsou," stísněně řekl Timm.
   "Ale brzy tam budou," řekl Zado. "Nedávno shazovali letáky, ve kterých psali, že dobudou Berlín a rozdrtí nacionální socialismus a že rozdrtí válečné zločince, osvobodí vězně z koncentráků a zavedou demokracii. Jak je vidět, předsevzetí mají spoustu. Víš ty, co to jsou váleční zločinci? Anebo co to je demokracie?"
   "Nevím," zavrtěl hlavou Timm, "já jsem voják. A ty bys měl o takových nesmyslech radši držet zobák."
   "Já vím," řekl Zado, "vlastně mi do toho nic není, ale tuhle shazovali letáky a na těch byla básnička. Fuhrer prý nemůže, víš jako se ženskýma. Bylo to hezky zrýmované. Ten básník prý žil kdysi v Berlíně..."
   "Já žádný básníky neznám," řekl Timm, "já jsem voják a mně je fuk, jestli fuhrer se ženskýma může nebo nemůže. Dokud je válka, tak se válčí. Až bude po ní, dostaneme jiný úkoly."
   "Jestli ještě budeš naživu," řekl Zado. "Nevypadáš na to. Až si ti na těch samohybných kanónech nasadí ty satanské čepice a pofrčí si to směrem na Berlín, tak je s námi amen."
   "Jen tolik nešpekuluj," řekl Timm, "houby tomu rozumíš. A dej pozor, když uplatňuješ ty svý letákový moudrosti. Ne každý se jmenuje Timm. Jsou chlapi, že se jmenují jinak, a ti taky vědí, kde má polní četnictvo kvartýr."
   Zado vytáhl z kapsy na lýtku plechovou láhev s koňakem. Podal ji Timmovi a řekl: "Na, dej si hlt. Jsou to sakramentský časy. Člověk tu dřepí u nějakýho jezera a ani neví, co si má o světě myslet. A to o Hitlerovo ženských jsem říkal jenom tobě."
   Timm se napil. Dlaní si otřel ústa a vrátil láhev Zadovi. "Dobrá kořalka," konstatoval. "Někdy jsem Klaus Timm. Ale někdy jsem taky zodpovědný za bojovou morálku čety, Zado. Na to nezapomínej."
   "V pořádku, Klausi," odpověděl Zado. "Já ti mrzutosti nenadělám. Než bude po všem, tak budu držet hubu, potom se možná dovíme, co je to demokracie a co váleční zločinci a jestli fuhrer mohl mít něco se ženský anebo ne. To je v pořádku." Timm škubl hlavou vzhůru. Zaposlouchal se do tmy a otáčel hlavou na všechny strany, snaže se zachytit slabý zvuk, který byl ve vzduchu. Zvuk se blížil a narůstal. Timm se podíval na hodinky. Malá ručička stála na dvojce. Byl to junkers. Timm vyrazil a zapaloval světla na jedné straně: zatímco Zado rozněcoval na druhé. Stroj opsal zatáčku, klouzavě se snesl a přistál. Okamžitě se zase obrátil do startovní polohy. Všechno se dělo jako nacvičené. Dovlekli raněného k vstupnímu otvoru. Když ho zdvíhali, mluvil z horečky a začal hlasitě křičet. Teď už si toho nevšímali, protože hukot motorů byl i tak dost hlasitý, aby vzbudil pozornost v širokém okolí. Jen spěchali, aby už byli v letadle. Radista za nimi zasunul dveře. Magnéziové pochodně ještě hořely, když pilot znovu vehnal motor do obrátek. Stroj odstartoval bez námahy. Několik set metrů poskakoval po zemi, potom se odlepil a nad levým jezerem nabral výšku. Dole pomalu dohořívaly magnéziové pochodně. Čtyři malá, stále se zmenšující světélka.
   "Co se stalo?" zeptal se radista, byl to týž, s kterým přiletěli, "to jste jen čtyři?"
   "Zahrabali je," blábolil raněný. Ležel na podlaze letadla. Ustlali mu na jakýchsi hadrech. Měl teď vysokou horečku. Na začerněné tváři stály kapky potu.
   Ostatní tři seděli utýraní na lavicích. Zbraně odložili a přílby sundali. V letadle páchl benzín a olej. Byl to starý stroj, který už dávno dosloužil. Ale létal klidně a spolehlivě. Nijak rychlý ani pohyblivý nebyl. Byl to jen stroj, který se dokázal odlepit od země.
   "Ti vaši chlapi od průzkumu nám to nadrobili," náhle vzkypěl Timm. "Ti dělali houby a ne průzkum. Nevidí ani kolonu samohybných kanónů v lese! Ti čtyři jdou na konto vašich pilotů a pozorovatelů, těch frajerů s čokoládou, čajem v termoskách, se žlutýml šálami a s pečetními prsteny jak kola od vozu!"
   Radista zaraženě vrtěl hlavou. Řekl: "To mě mrzí. Možná, že některý z našich skutečně na tom má vinu. Ale taky možná, že to zavinili Rusové. Vy si pořád myslíte, že to jsou budižkničemové a pitomci. Ale oni také vědí, jak se vede válka. Ti jsou někdy chytřejší než my..."
   "Někdy ..." opakoval po něm Timm, "někdy mám dojem, že zrovna vy, hrdinové opentlení, nám chcete něco vyprávět o tom, co Rusové dovedou. To víme sami. Líp než vy ..."
   Radista se bez jediného dalšího slova stáhl do pilotní kabiny. Neletěl s podobným výsadkem poprvé a věděl, jak vypadají nervy vojáků, když pro ně přiletí. Zavřel za sebou přepážku a nechal výsadkáře o samotě.
   "Zahrabali je," blouznil raněný, "a vy jste tím vinni. Vy jste je odpravili, vy!" Křičel, ale v hukotu motorů bylo jeho hlas slyšet jen slabě. Timm opět svěsil hlavu a upřeně se díval na špičky bot. Pokřivenými prsty svíral kolena.
   "Klid!" řekl Zado raněnému, "jen klid, Prcku! Za chvliku budeš doma. Pak si tě vezmou karbolové myšičky a každý večer ti budou dávat pusu na dobrou noc, a až zase budeš moct hýbat ploutví, dostaneš zvláštní pokoj s dámskou obsluhou, ráno, v poledne i večer, a ke kafi třikrát, co jen budeš moct. Ty nejkrásnější dámy z celýho hlavního obvaziště, blonďatý, černý i zrzavý, jaký budeš chtít, hygienicky bez závady a přenáramně laskavý! Ty ti budou pudrovat zadek a čistit nos, a my tě budem každý druhý den navštěvovat a nosit ti kořalu, abys byl v náladě, až se večer čerstvě vykoupané objeví v tvém pokoji. Ale teď drž hubu a spi, nebo nás tu ještě zblázníš všecky; my už žádný tablety proti bolesti nemáme."
   Cítil, jak se v něm cosi začíná chvět. Znal ten pocit, bylo to vždycky stejné. Nervy, pomyslel si, už to zase začíná. Jako by mu železný kruh obepínal hlavu a svíral mozek. Začal pohupovat koleny.
   "Vy všichni," vyrážel ze sebe raněný na zemi, "vy jste je odpravili! Mě jste chtěli taky odpravit. Ale mě nedostanete! Mě ne, vy psi ...i já vás ...vyhodím ...do povětří ..." Vztyčil se, oči se mu horečnatě leskly. Opřel se o zdravou ruku a vytřeštil oči na ostatní. Z náprsní kapsy vytáhl pomačkanou cigaretu a vsunul ji mezi rty. Potom vytáhl z kapsy zápalky a jednou rukou se pokoušel zapálit. "Nekouřit!" vyjel na něho Timm, "zbláznil ses? Kabina je plná benzinových par!" Viděl, že raněný si ho nevšímá a dál se zabývá krabičkou. Jednu zápalku zlomil a pokoušel se vylovit z krabičky druhou. "Dej mi oheň," podrážděně žadonil raněný. "Dej mi oheň, ty prase!"
   "Lehni si," tiše řekl Timm, "hned tam budeme, potom si zakouříš."
   "Oheň!" křičel raněný. "Hned mi dáš oheň, ty prase, nebo tě odprásknu!"
   Bindig viděl, jak se Zadovi chvějí ruce. Vzal raněného za rameno a mírně mu řekl do ucha: "Tak přece počkej, až budem z mašiny venku! Lehni si ..."
   Ale raněný ho odstrčil a s neuvěřitelným vypětím sil vyskočil na nohy. Pravou rukou šátral po pouzdru s pistolí a řval: " To prase mi dá oheň! Já ho střelím ...do držky ..."
   Rozepjal pouzdro a vytahoval zbraň. Ale namířit ji na Timma už nemohl, protože ten zatím vyskočil a pažbou beretty ho udeřil do zápěstí. Raněný vykřikl bolestí, pustil pistoli a vrhl se na poddůstojníka. Ostatní vyskočili a pokoušeli se ho odtrhnout. Timm je však nepotřeboval. Tvrdě udeřil malého vojáka do obličeje. Byl to krátký, pleskavý úder, a voják zavyl. Potom mu Timm vrazil pěst pod hrudní koš a raněný se zhroutil. Všecka síla, ke které se vypjal, jako by z něho náhle vyprchala. Ležel zkroucený na podlaze kabiny a po tváři mu začaly stékat slzy. Vzlykal, když ho Bindig uchopil a znovu pokládal na hadry, na kterých ležel předtím, ale už se nebránil. Radista odsunul přepážku a houkl: "Za tři minuty sedáme!"
   "Zahrabali je ...!" vzlykavě bědoval raněný. Timm zdvihl pistoli z podlahy a strčil ji do kapsy. Letadlo klouzalo níž, snášelo se na letiště.