|
Návrší bylo holé. Nerostl tam jediný strom, jen několik
keřů, vysokých po kolena. Sníh už před několika dny ztvrdl a okoral.
Granáty jej přeoraly. Hlína létala vzduchem a z malých hnědých skvrn
nakonec vznikl nový vzorek půdy: hlína s bílými puntíky. Před několika hodinami tu probíhala fronta Rudé armády. Když palba začala, rudoarmejci se krčili v děrách na západním úpatí pahorku. Ale potom se přihnaly tanky a vojáci byli odvoláni zpátky až na hřeben pahorku. Tam teď leželi, přitisknuti k východnímu svahu, a čekali, až palba utichne. Tady jim nemohla ublížit. Granáty musely přeletět přes pahorek, měly-li jim být nebezpečné. Ale jestliže zasvištěly nad vrcholem, dopadaly až daleko pod nimi, protože svah byl prudký a střepiny už k vojákům nedoletěly. Ale granáty většinou vybuchovaly na přední straně pahorku, a i potom byly jejich střepiny neškodné. Naproti, na nepřehledném okraji lesa, stálo německé samohybné dělo a oba německé tanky. Odtamtud střílely, ale bylo těžké je zasáhnout, protože po každém výstřelu měnily postavení. Vojáci za pahorkem zřídka odpovídali střelbou. Rozestavili tam několik protitankových pušek. Věděli, že tanky jim nemohou ublížit. Kdyby vyjely z lesa, pustili by je až těsně k pahorku a potom rozstříleli. Zůstanou-li v lese, zůstane i fronta v místech, kde je. Vojáci už si na palbu zvykli. Už se nekrčili, protože věděli, že mají výborný přírodní kryt. Někteří kouřili cigarety. Seděl s nimi i voják s polním rozhlasovým přístrojem. Byl obklopen několika jinými, ale nemohl jim říci nic, než že fronta probíhá ve stejných místech jako předtím. Nebezpečí minulo. Kdyby se z protějšího lesa vyrojila pěchota, postavili by na pahorku několik kulometů. Dál než k úpatí by se nedostala. Kromě toho měly tanky jen určitý počet dělostřeleckých nábojů, to vojáci věděli. Žvýkali slunečnicová semínka. Potom se tanky náhle odmlčely. Dlouhou dobu se z okraje lesa neozval jediný výstřel. Vojáci čekali přes čtvrt hodiny. Potom vystoupili na vrcholek pahorku a umístili tam kulomet. Odráželi se od noční oblohy, protože neměli kde se krýt. Když nasadili na kulomet diskový zásobník, na okraji lesa se zablesklo. Granát přešuměl těsně nad hlavami vojáků a vybuchl daleko za nimi. Odnesli kulomet zase zpátky. Po další čtvrthodině to opakovali ještě jednou. Znovu se ozval výstřel, granát jim zasvištěl nad hlavami, a tak už se potřetí nepokoušeli zaujmout postavení na vrcholku. Však se rozední. Potom bude tanky vidět. Přinesou pár minometů a tanky rozstřílejí. To bylo před hodinou. A dole, na západním úpatí pahorku, teď leželi Bindig a Zadorowski. Proplížili se dělostřeleckými postaveními, okolo parkujících vozidel a postavení pěchoty až sem. Nebylo to těžké, protože mnoho spojek bylo na cestě, ranění kulhali zpátky a telefonisté prohlíželi vedení a hledali místa poruch. Ti dva nebyli od jiných vojáků k rozeznání, protože stále ještě na sobě měli hnědé stejnokroje. Zado kdesi zdvihl novou kožešinovou čepici, kterou asi ztratil některý rudoarmejec. Měl teď Timmův samopal. Dostali se až sem, na úpatí pahorku. Teď se tu krčili vedle sebe ve starém střeleckém okopu, zasaženém a rozrytém granátem. Když pahorek obcházeli, nestřílelo se. O tom, že na protějším okraji lesa stojí tanky, nevěděli. Ale když se chtěli proplížit kolem díry, ve které se teď krčili, pokoušeli se rudoarmejci nahoře na návrší podruhé umístit kulomet. V tom okamžiku padl u lesa výstřel, a ti dva se ukryli v jámě. Neměli klid, chtěli dál. Zado naléhal. Počkali několik minut, pak se zdvihli a pomalu se plížili kupředu. Byli od jámy jen několik kroků, když se na okraji lesa zablesklo. Granát jim zasvištěl nad hlavami a vybuchl kousek za nimi na úbočí pahorku. Tlak výbuchu je hodil několik metrů kupředu. V naříkavém hvízdotu střepin Bindig zaslechl, jak Zado zaklel. Uchopil ho a vlekl zpátky. Když se znovu vrhli do jámy, na okraji lesa se opět zablesklo. Granát platil jim, ale tentokrát explodoval dále vlevo a střepiny zahvízdaly nad jámou. Jak Bindig držel Zadův plášť, ucítil teplou vlhkost. V přítmí viděl, že má na ruce tmavé skvrny. Slyšel, jak Zado říká: "Tohle je konec. Na kopci jsou Rusové a v lese naši. Jedni nebo druzí nás dorazí." Znělo to chraptivě, stísněné. Bindig mu rozřízl plášť a hledal ránu. Byla těsně pod hrudním košem. Sice jen malá, ale střepina vězela v těle. "Myslím, že mi provrtala střeva," řekl Zado, "chvíli to bude trvat, dlouho jsem nic nejedl." Bindig mu rozepjal blůzu a nožem odřízl kus propoceného tílka. Ani jeden, ani druhý už neměli obvazový balíček. Nejprve přitiskl Zadovi na ránu hadřík a potom mu sáhl do kapsy a vytáhl pouzdro s pilulkami pro otupení bolesti. Obsah mu prostě vsypal do úst. Z okraje jámy vzal hrst sněhu a podal ji Zadovi. Sníh byl špinavý, ale Zado jej hltal. "Máš bolesti?" zeptal se Bindig. "Jde to," odpověděl Zado. Byl velmi klidný. Zády se opíral o stěnu jámy, nohy daleko roztažené od sebe. "Za chvíli to bude horší. Jestli chceš, můžeš zmizet. Ty se možná ještě protlačíš." Stranou od nich palba opět zesílila. Ale to už nebyla německá děla. Z dělostřeleckých postavení, okolo kterých se proplížili, stříleli na pěchotu, jež uvízla na okraji lesa. Do jasného, klokotavého tónu minometů se mísilo vytí raketových střel, jež přilétaly jako komety, táhnoucí za sebou sršící chvosty. Výbuchy na vteřinu ozařovaly přeoranou zemi nikoho mezi pahorkem a krajem lesa. Naproti v lese lámaly granáty stromy a vyhazovaly do výše větve a suché haluze. Tanky nestřílely. Teprve když po delší přestávce začal na pahorku náhle střílet kulomet, ze tmy lesa opět třeskl suchý výstřel tankového děla a na vrcholku návrší vystříkla hlína. Zado se opíral se zavřenýma očima o stěnu jámy. Jednu ruku měl přitisknutou na ránu, druhou se držel kořenů keře, rozervaného granátem. Bindig se chvíli díval, jak se Zado v této poloze opírá o stěnu. Pozoroval jeho tvář, v níž se zračila bolest, kterou mu rána působila. Potom náhle řekl: "Zado, musíme odtud pryč...! Já to zkusím. Když se mi podaří dostat se až k tankům, mohou tankisté chvíli držet v šachu ty na kopci a poslat sem nosiče. Musí to jít..." Zado sotva pohnul víčky. Jen tiše řekl: "Jdi! Koukej, ať se tam dostaneš. Já jsem stejně hotov." Bindig měl ještě na hlavě obvaz. Rána se hojila. Překvapivě rychle ho přestala bolet. Stáhl si kožešinovou čapku hluboko do týla, aby zakryl bělost obvazu. Když střelba na několik okamžiků ochabla, prudce vyskočil z jámy a začal utíkat. Dostal se kupředu jen několik kroků. Naproti v lese se náhle zablesklo z hlavně kulometu a on se vrhl k zemi, v uších zlobný bzukot střel, jež přeletovaly nad ním. Právě chtěl znovu vyskočit a běžet dál, až by doběhl na doslech k lesu, ale vtom vyšlehl oheň z tankového děla a nad ním přeletěl granát. Vlna horkého vzduchu ho přitiskla k rozryté zemi. Několik vteřin po detonaci slyšel, jak kolem něho pleskají střepiny do hlíny. Pokoušel se mávat. Ale bylo příliš tma. U lesa začal rachotit kulomet. Ustrašeně se ohlédl nazpět a podíval se na pahorek. Tam bylo naprosto klidno. Přiložil dlaně ústům a jednou dvakrát zavolal k lesu, aby ho nechali přiblížit. Ale měl příliš slabý hlas. Nebylo jej slyšet dost daleko. Kulomet pomalu klepal dál. Museli ho spatřit. Kulomet ohmatával okolí místa, kde ležel. Vzpomněl si, že má na sobě sovětský stejnokroj. "Haló ...!" křikl ještě jednou. Jeho voláni zapadlo v sérii výbuchů min, jež dopadly sto metrů před okrajem lesa. Najednou se nad pahorkem rozsvítila světlice. Visela na malém hedvábném padáčku a pomalu plula k lesu. Bílá koule, jež rozsvítila sníh mezi trychtýři po granátech a v jejímž světle se každá podrobnost na zemi prudce odrážela. Klouzala dál a dál. Bindig přikrčil hlavu hluboko k zemi. Nehybně strnul, a zatímco ležel na zemi, vyšlehl z hlavně tanku na okraji lesa další výstřel. Granát explodoval mezi Bindigem a jámou, ve které ležel Zado. Bindig vyskočil a běžel k lesu. Křičel a mával rukama nad hlavou. Příští granát z tanku dopadl do míst, kde předtím ležel ve světle světlice. Hroudy hlíny létaly až k Bindigovi. Cítil, jak mu tlak vzduchu vjel do týla. V tom okamžiku znovu zarachotil kulomet u lesa. Několik málo kroků před Bindigem dopadla sprška střel a vyhodila do vzduchu gejzírky hlíny a sněhu. Byly to střely se stopovkou, Bindig viděl, jak se vzduchem táhnou slabě zelené nitky. Vrhl se na zem a odkulil se kousek stranou. Nad ním se táhly nitky světelných střel. "Kamarádi...!" vykřikl náhle. "Hej... kamarádi...! Nestřílejte...!" Hlas se mu chraptivě zlomil. Nikdo ho neslyšel. Odpověď se neozvala. Jen několik metrů před ním, na hřebeni malé terénní vlnky, se rozpakovaly střely z kulometu. Bindig zavolal ještě jednou. Křičel stále totéž. Křičel tak, až ochraptěl a nemohl ze sebe dostat ani hlásek. Odpověď se neozvala. Když se zvedl, vyštěkl u lesa kulomet. Tank ještě jednou střelil vedle něho a potom mlčel. Palba ochabla. Na několik okamžiků bylo úplné ticho. Teprve potom zaskučelo z děl daleko za ruskou frontou pár stodvaasedmdesátek, granáty se zavrtaly do lesa. Bindig se ještě jednou pokusil vyskočit a běžet k lesu. Zvedl se, běžel a chraptivě vykřikoval, aby nestříleli. Ale oni stříleli dál. Rána do levého kotníku vrhla Bindiga k zemi. Převalil se a přitom ucítil bolest. Noha už ho neposlouchala. Kotník byl roztříštěný. Bindig pomalu svěsil hlavu. Docela těsně se přitiskl k zemi a zavřel oči. Pochopil, že k lesu se už nedostane. Pomalu se začal plazit zpátky. Nedostal se ještě nijak daleko, když na pahorku začal štěkat ruský kulomet. Rachotil pomalu a zlomyslně. Byl namířený na Bindiga. Bindig to poznal podle toho, že střely bez ustání svištěly nad ním. Ale kulomet ho zasáhnout nemohl, protože stál příliš vysoko a střelec jej nemohl sklonit hlouběji, jinak by se byl dostal do zorného pole německého kulometu u lesa. V místech, kde se Bindig plazil po sněhu, zanechával za sebou tenkou rudou stopu. Pomalu se plížil na předloktích a tělo táhl za sebou. Noha ho bolela. Tank u lesa znovu vystřelil. Granáty dopadaly na pahorek. Granáty ze stodvaasedmdesátky svištěly v pravidelných intervalech nad návrším a dopadaly hluboko do lesa. Do toho se vmísila baterie minometu, jejíž střely klokotavě vybuchovaly mezi prvními stromy. Bindigovi se podařilo dostat do jámy bez dalšího zranění. Zado se napřímil a díval se mu vstříc. Vzal ho za ruku a chtěl ho vtáhnout do jámy, ale v jeho stisku už nebylo dost síly. Bindig to dokázal sám. Převalil se přes okraj jámy a pomalu se svezl dolů. "Konec..." unaveně řekl Zado... "Zvedni nohu, snad ti ji obvážu aspoň kouskem hadru..." Bindig se položil zády na stěnu jámy a zvedal nohu, až ji mohl položit Zadovi na koleno pokrčené pravé nohy. Zado měl v ruce kus hadříku. Horní polovinou těla nemohl hýbat, sklonit se také nemohl, ale přesto dokázal Bindigovi kotník obvázat. Zaplála nová světlice. Jako už předtím, plula po větru směrem k lesu a vrhala světlo až do jámy, kde se krčili Zado s Bindigem. Na několik vteřin zkřivil Zado tvář do úšklebku. "To je od nich hezké, že nám rozsvítili..." vyrazil mezi zuby, "o tom se nám ani nezdálo...!" Ztratil mnoho krve. Jeho obličej dostal zažloutlý nádech. Věděl, že za hodinu za dvě bude mít nesnesitelné bolesti, protože utišující tabletky přestanou působit. Když se podíval na samopal, ležící vedle něho, až podivně přesně si vzpomněl na smrt malého vrchního číšníka ze Stuttgartu. Světlice zhasla. Bindig spustil nohu na zem a tiše řekl: "Mám ještě cigarety. Můžeme si zapálit. Teď už nemá smysl je schovávat." Zapálili si cigarety a kouřili. Byly od Varazina. Dlouhé dutinky a málo tabáku. "Jestlipak našli Timma?" Bindig neodpověděl. Potáhl z cigarety a zadíval se na její žhavý konec. "Mně je líto, že jsi Timma aspoň nemohl zastřelit," pomalu řekl Zado. "To je mi sakramentsky líto. Zabil Annu, a ty jsi ho za to nemohl zastřelit. Nebylo by tě to tolik bolelo, kdybys to byl mohl udělat..." Minomety kropily okraj lesa. Střely dopadaly do větví a prskavě, dutě pukaly. Do toho znovu zarachotil kulomet na pahorku. "Byl už mrtvý," řekl Bindig, "mrtvého člověka nemůžeš zabít ještě jednou. Měl velikou skleněnou střepinu v krku, polovička mu trčela z rány. Ani Timma nemůže člověk zabít dvakrát." "Zasloužil si to. Nevím, čím se to stalo, že Timma tolik nenávidím. Já bych mu byl dopřál umřít šestkrát. Dvanáctkrát." "Leccos nevíme. A leccos už se nedovíme," řekl Bindig. Tank vystřelil několik granátů na pahorek. Kulomet na vrcholku opět umlkl. "A leccos víme," řekl Zado, "ale to už nám teď není nic platné." Kouřil cigaretu, její žhavý konec na chvilku ozářil jeho tvář. Byl to bledý, velmi hubený obličej s vráskami kolem koutků úst. Zado pokračoval: "Je jedno, jak dlouho tu ještě budeme ležet. Někdo nás najde. Když to budou ti z lesa, naši, určitě si budou myslet, že jsme Rusové. Budou mít radost, že nás dostali. Když to budou ti Rusové, co leží na kopci, začnou pátrat, kdo jsme. Najdou Timma a toho důstojníka. Pro ně bude jen spravedlivé, že jsme mrtví. Já bych rád věděl, jestli někdo někdy umřel tak, jak umíráme my dva." Bindig nevšímavě upustil dutinku se žhnoucím zbytkem tabáku. Padla na zdupanou zemi k Zadovým nohám a uhasla ve směsici hlíny a sněhu. "Ještě mrtví nejsme," řekl Bindig. "Přestaň o tom mluvit." "Ano. Ještě mrtví nejsme." Zado odhodil zbytek cigarety vedle Bindigovi. "Já si přeju, abychom prošli. Byli by z nás mrzáci, ale radost by z nás neměli žádnou..." "Dneska už jsou docela slušné protézy," váhavě řekl Bindig, "a šikovný doktor by ty tvoje střeva možná taky sešil." Zado se usmál, ale Bindig to neviděl. Tiše se zeptal: "Co bys dělal, kdyby ses odtud ještě jednou, dostal?" Těsně za jámou vybuchl granát ze stodvaasedmdesátky. Platil asi okraji lesa, ale dělo bylo zřejmě zaměřené na příliš krátkou vzdálenost. Když Zado hovořil, na pahorku bez přestání řachtal kulomet. Tank poslal nahoru několik granátů, ale ti tam zatím kulomet jistě zakopali, a tak stříleli dál. "Když tak v téhle díře přemýšlím, co bych dělal, připadám na věci, které by mi docela určitě vynesly nejmíň tři procesy pro velezradu," řekl Zado. "Tady, v téhle díře, si člověk uvědomuje, co všechno mohl udělat a neudělal. A představuje si, co by mohl udělat, kdyby to přežil." Nadechl se a přitom si pevně přitiskl ruku na ránu. Potom řekl: "Domů by se měl člověk dostat a tam pověsit na lucerny ty, co nás sem poslali. Tím by se mělo začít. Pak by přišli na řadu ti z novin, co vyráběli hrdiny, a ti z rozhlasu. Měly by se vymést garnizóny a štáby. Až by generální štáb poroučel jen příkazníkům a nikomu jinému. Potom by se mělo ještě najít pár pěkných kandelábrů pro generální štáb a všecky ty ostatní, co taky vládli a rozkazovali. A bylo by po svinstvu. Co by bylo dál, nevím. Neumím si to představit. Možná, že jsme se vůbec dostali do téhle jámy jen proto, že si neumíme představit, co by mělo přijít dál..." Poblíž jámy vybuchl granát a zasypal oba vojáky sprškou hlíny a špinavého sněhu. "Ale to jsou fantazie," řekl Zado, "všecko samé fantazie. My se už odtud nevyhrabem. O tomhle všem jsme měli uvažovat dřív. Ted už to jsou jen zbytečné fantazie." "Já nevím, co bych udělal, kdybych se odtud dostal," řekl Bindig, "já myslím, že bych se vrátil do té své knihovny, jestli ještě stojí. A zase bych půjčoval knihy. A četl knihy. A poslouchal hudbu. Snad se i někdy podíval do kina. Nevím to nijak jistě, ale myslím, že to by tak bylo všecko. Všecko to ostatní, co ještě existuje, bych si myslel, ne dělal." Zapálil novou cigaretu a podal ji Zadovi. Potom si také vzal. "Je to tak," řekl Zado, "přesně tak. Plány máme. Ale nakonec bychom na všecky plány zapomněli. Představ si, že bychom to tu byli neodnesli a dostali se na druhou stranu. A já že bych neměl potrhaná střeva a ty roztříštěný kotník. Přemýšlej o tom poctivě. Byli by nás poslali dozadu. Zpátky k našemu spolku. Daleko dozadu. Kde už neslyšíš žádné granáty a žádný kulomet. A potom bychom se vyspali, dostali pořádně najíst, chlast a cigarety. Dostali bychom čokoládu a odnesli ji ženským. A všechno by to bylo zase právě takové jako vždycky předtím o nic jinačí. Jestli jsi k sobě poctivý, přiznáš si, že by to takové bylo." Bindig přikývl. "Myslím, že ano. Já bych nevěděl, co jiného by se dalo dělat. Byl bych rád, že jsem ještě živ, a měl bych strach, že si nějak prohraju život." Mlčel a naslouchal řachtání kulometů, jež se zase ozvalo. Slyšel, jak Zado říká: "Takoví jsme. Generace, které zlámali páteř. Poznali jsme to, teprve když jsme se chtěli napřímit. Sami už se nenapřímíme. Jsme zlomení. Myslím, že před námi ještě nebyla žádná generace tak zlomená jako ta naše." "Varazin mi řekl, že tu naši válečnou mašinu rozdrtí. A potom že se bude německý lid učit sám si vládnout. Já si to dost dobře neumím představit." "To není zapotřebí," řekl Zado, "my už to nezažijeme. Možná, že by to stálo za to. Ale teď už je to jedno." Hovořil velmi pomalu a velmi tiše. Mezi řečí se několikrát nadechl. "Bolí to?" zeptal se Bindig. "Když jsi byl prve pryč," řekl Zado, "tak jsem uvažoval, co z nás udělali. Vzali nás, jak jsme přišli od mámy, a poručili nám, co máme dělat a co si smíme myslet. Řekli nám, koho zabíjet a jakým způsobem. Dávali nám řády a kořalu. Štvali nás po celé Evropě, až nás celá Evropa proklínala. Zabili nás. Dávno předtím, než tu zdechneme v téhle díře, nás zabili..." "Oni?" zeptat se Bindig. "Ano, oni." Zado zkřivil tvář. Několikrát zakašlal a supěl při tom, protože při kašli mu prýštila krev z rány do břicha. "Jednou bude každý člověk vědět, kdo to byl. My o tom máme jen dosti nejasnou představu. Ale jednou..." Naproti v lese se náhle ozval rachot. Nejprve to byl jen dutý klokot tankových motorů, běžících naprázdno. Ale potom zesílil a do tohoto hřmotu se mísilo štěkání kulometů. Jako by se palba ještě jednou vzchopila. Střely rozstřikovaly hlínu na pahorku. Z vrcholku se ozvala odpověď a rozřízla temnotu rozplývajícími se provazci světelných střel. Potom zapraskaly na kraji lesa slabé kmeny stromů a ukryté tanky se houpavě vykolébaly do volného prostoru. Byly to dva "tygry" a jedno samohybné dělo, jež pálilo ze své krátké hlavně na vrcholek pahorku. Z obou tanků šlehaly provazce světelných střel. Štěkot kulometů zanikal v rachotu tankových pásů. Samohybné dělo velikým obloukem objíždělo pahorek. Oba tanky klikatě mířily k úpatí. Z děl ve věžích šlehaly plameny výstřelů. "Ježíši, oni chtějí ten kopec..." zamumlal Zado, "oni chtějí ten kopec..." Z vrcholku kopce se ozvaly tlumené výstřely z protitankových pušek. A najednou se do vzduchu vzneslo několik světlic a ozářily všechno studeným bílým jasem. Za tanky se vynořilo, několik pěchotních obrněných vozů. Byla to malá, pohyblivá vozidla a blížila se velikou rychlostí. A potom vyrazili první pěšáci, znovu a znovu se vrhali k zemi, hledali kryt v děrách po granátech a stříleli z pušek na pahorek. Mezi nimi vyskakovaly ze země malé, narudlé plamínky. Minomety za pahorkem střílely bez ustání. Jedna z protitankových pušek zasáhla samohybné dělo. Ozval se ostrý, kovový třesk, vyšlehl plamen, zahřměla prudká exploze. Bindig se vztyčil a vysunul ramena nad okraj jámy. Jednou rukou mával na pěchotní pancéřový vůz, který se klikatě blížil. "Já tu nechci chcípnout... !" křičel Bindig do rachotu zbraní. "Já nechci... nechci...!" Krátce po sobě se ozvaly dvě prudké detonace. Oba tanky se dostaly do přímé palby protitankových děl, stojících stranou pahorku. Dým a plameny je zahalily. Protitankové pušky na pahorku beze spěchu střílely na klikatě jedoucí obrněné vozy. Vždycky, když některý zasáhly, jako by pukl, rozpadl se, a těla vojáků, kteří se v něm krčili, v záři exploze létala vzduchem. Zado se zhroutil. Stále ještě měl ruku přitisknutou na ránu, oči doširoka rozevřené. Bindig viděl, jak jeden z obrněných vozů jede k jámě. Byl bíle natřený. Jel klikatě a černý kříž na jeho boku se jasně odrážel od bílé barvy. Vzduchem zase létaly světelné střely. Bindig zjistil, že je to vůz s plamenometem. Ze strany viděl přílbu vojáka obsluhujícího plamenomet. Na tuto vzdálenost ho mohl jedinou ranou ze samopalu sestřelit. Vozidlo přijíždělo blíž a blíž. Jednou vybuchla těsně před jeho tlamou mina, ale střepiny pancéřování neublížily. Bindig se vztyčil v díře a mával. Ve světle světelných střel ho teď bylo dobře vidět. Ležel napolo venku z jámy a mával rukou nad ovázanou hlavou. Za ním se Zado zhroutil na bok. Ruka pustila obvaz na břiše. Bindig viděl, jak voják natáčí plamenomet. Z trubice vytryskla hořlavina, v ústí zazářila nepatrná jiskřička. Když se hořlavá směs vznítila, Bindigovi šlehlo horko do tváře. Viděl, jak se oheň k němu blíží. Byl to pronikavě žlutý, na okrajích namodralý plamen, z kterého vystupoval černý, mastný dým. Byl to už poslední pancéřový vůz. Ostatní hořely mezi lesem a pahorkem. Ale to už Bindig postřehnout nemohl, protože plamen, který ho zahalil, připravil ho o zrak a vzal mu dech. K O N E C |
