14. KDE JSEM JÁ, TAM SE UMÍRÁ

[KLAUS TIMM]

   Svůj první životopis píše ten hubený člověk s chladnýma očima, když je odvelen do poddůstojnické školy. Je mu dvacet šest let a je ženat se ženou, která propláče každou noc, kterou u ní stráví. Timm nepíše rád, ale nezbývá mu nic jiného, než sáhnout po násadce. Přinese si z kantýny tři láhve piva a začíná. Na lístku, který odevzdá, je psáno:
   "Jmenuji se Klaus Timm a narodil jsem se roku 1912. Můj otec, Max Timm, byl obuvnický mistr, a také já jsem se tomuto řemeslu vyučil. V učení jsem byl v Hanau. Mám dva sourozence mužského rodu. Od roku 1930 jsem příslušníkem SA. V údobí bojů jsem se zúčastnil mnoha bojů. Roku 1931 jsem poprvé uviděl führera. V roce 1932 jsem kvůli své nacionálně socialistické činnosti přišel o práci. Měl jsem být trestán pro ublížení na těle, ale proces byl zastaven, když führer převzal moc. Potom jsem byl na stavbě Západního valu, a až do vstupu do wehrmachtu jsem sloužil v Říšské pracovní službě jako vedoucí oddílu. Mým cílem je životní dráha poddůstojníka."
   Klaus Timm byl z materiálu, z jakého se dělají poddůstojníci. On ještě stál zpříma, když ostatní už leželi na zemi a lapali po dechu. Když na tvrdé podlaze tělocvičny nacvičoval pády, vtahovali ostatní hlavy mezi ramena. Když se skákalo z věže, byl první na nohou. Když letěli nad cvičištěm, seděl v letadle s kamennou tváří až do okamžiku seskoku. On už běžel s napřaženým samopalem kupředu, když ostatní ještě "hasili" padáky. Neochaboval. Boty měl vyčištěné přesně tak, jak si instruktoři přáli, a na jeho skříňce se ani při nejpřísnější prohlídce nenašlo jediné smítko prachu. Všecko dělal svědomitě a podle předpisu. Když měl jmenování poddůstojníkem v kapse a prýmky našité na náramenících, měl zlost, že ho nepustili do Španělska. Ale o málo později se mu dostalo odškodnění. To bylo tehdy, když přijel na inspekci Conrad. Conrad byl generál. Byl velitelem zbraně a její postrach. Když přijížděl, nařídil dát vojákům vycházku, a zato se museli po cvičišti plazit poddůstojníci. Měl v tom systém, ale málokdo o tom přemýšlel. Každý věděl: Když se objeví Conrad, nedá se po celý den čekat žádná milost.
   Timm se postavil před svou četu a zavelel: "Pohov!"
   Popošel několik kroků k vojákům a měřil je pohledem. Potom zůstal stát a založil si ruce v bok. "Panstvo," řekl dobrosrdečně, "zítra ráno přijede Conny. Vy víte, kdo to je. Inspekce s Connym není tancovačka. Varuju každého být něčím nápadný. Pro mne za mne si ty svoje krámy drhněte třeba do rána, ale jestli někdo nebude mít v pořádku jediný knoflík anebo botu, bude na mne vzpomínat ještě v hrobě. Jestli někdo nebude mít v pořádku zbraň, bude na mne vzpomínat ještě dýl. Já srovnám každého, vy víte, jak to vypadá, když se do toho dám. Ale jak já vás srovnám, jestli Conny na někom z vás něco najde, tak jsem vás ještě nikdy nesrovnal. Jestli bude jeden z vás něčím nápadný, odskáčou to všichni. To je všecko. Víc ode mne neuslyšíte."
   Běhali v kruhu s nasazenými ochrannými maskami, když se objevil zdravotnický pomocník a hlásil se u Timma.
   Timm si vyslechl, co mu oznamoval, a potom se číhavě zeptal: "Prohlídka? Kdo ji nařídil?"
   "Velitel pluku, pane poddůstojníku," řekl zdravotník, "musí být bezpodmínečně provedena dnes."
   "Já žádného nemocného nemám," prohlásil Timm. Obrátil se na vojáky, stále ještě běhající dokola.
   "Je někdo z vás nemocný?"
   Nikdo neodpověděl.
   "Slyšel jste něco?" zeptal se Timm zdravotníka.
   "Neslyšel, pane poddůstojníku."
   "Tak zmizte."
   Ale odpoledne je přece prohlédli. Velitel roty osobně Timmovi nařídil odvést rotu na ošetřovnu. Na ošetřovně se zatím zařídili na hromadný provoz. To něco znamenalo. Vojáci stáli nazí v řadě vedle sebe a Timm před nimi přecházel sem a tam, dokud nepřišel štábní lékař. Nebyla to nijak důkladná prohlídka, a také nebylo nutné důkladně je prohlížet, protože tito vojáci byli nejzdravější materiál, jaký se dal sehnat. Vybraní lidé. Jen jedinou prohlídku dělal štábní lékař důkladně. Zmáčkl pohlavní úd každého vojáka a poručil zakašlat.
   Timm stál, vraštil čelo a díval se.
   Po štábním lékaři se objevil primář ošetřovny. Přešel podél rady vojáků a díval se jim do úst. Tu a tam zaklepal jakýmsi niklovým nástrojem některému na zuby. Potom opakoval, co před ním dělal štábní lékař. Timm se pohupoval na špičkách. Po primáři přišel sekundář. Prohlédl si zřítelnice vojáků, stahoval jim při tom spodní víčka. Potom opakoval totéž, co ti dva před ním. Vojáci se šklebili. Timm přistoupil blíž. Zůstal stát vedle lékaře a zeptal se: "Co se tu vlastně děje? Je zítra inspekce, anebo se bude brát útokem nějaký bordel?"
   Lékař se usmál. Potom Timmovi řekl: "Poddůstojníku, tohle nemá s inspekcí nic společného. Tohle je jiná věc. Až přijde čas, dovíte se o tom víc."
   Byla to nejkratší inspekce, jakou Conrad kdy provedl. Přišel a přijal hlášení. Když roty zvedly k poctě zbraň, jeho obličej zůstal nepohnutý. Nařídil, aby se žádné cvičení nekonalo. Vstoupil do čtverce, který vojsko vytvořilo, a svým poněkud chraptivým hlasem prohlásil: "Vojáci výsadkových jednotek! Váš výcvik skončil. Teď ovládáte všecky zbraně a jste připraveni ke všem úkolům. První úkol vás čeká v několika málo dnech. Čekám od vás, že jej splníte se ctí. Führer se na vás dívá. Myslete na to vždy, až v příštích dnech změníte garnizónu a budete postaveni na místo, na kterém potřebujeme tvrdé, nedostižné vojáky. Očekávám od vás, že svou povinnost splníte. Dnes máte služební volno."


   V září bylo horko. Ukázalo se, že polská krajina je les a zvířený prach. Rota byla na pochodu. Když někdo otevřel ústa a chtěl něco říci, nedostal ze sebe víc než zaskuhrání.
   Padáky ležely kdesi v Německu. V této zemi nebylo padáků zapotřebí. Tady se pochodovalo.
   K řece došli k polednímu. Přes vodu vedl jen lehký dřevěný most. Zřejmě už nebyl čas vyhodit jej do vzduchu. Z druhé strany se ozvala palba. Zabila dva vojáky. Kteří na most vstoupili první.
   Timm ležel chvíli v podrostu několik set metrů od břehu a tiskl dalekohled k očím. Bylo to jediné kulometné hnízdo, ale na výhodném místě a vyzbrojené dvěma kulomety. Když Timm věděl dost, odplížil se zpátky a minutu hovořil s poručíkem. Ten přikývl a cvrnkl si do čepice.
   "Minomet!" houkl Timm dozadu. Vyhrnul si rukávy a vybral šest mužů, aby šli s ním. A k tomu obsluhu minometu.
   Šli dolů po proudu. Tam už nenarazili na nikoho, kdo by na ně z druhé strany střílel. O tři čtvrti hodiny později leželi na druhém břehu v zádech kulometného hnízda. Bylo trochu níže než oni, a tak viděli přílby vojáků. Bylo jich pět. Krčili se kolem obou kulometů a pozorovali protější břeh.
   Když byl minomet postaven, řekl Timm obsluze: "Třetí rána musí sedět, rozumíte?"
   Už při druhé rámě se vojáci dokázali zastřílet na kulometné hnízdo natolik, že v něm dva Poláci padli. Ostatní otočili kulomety a opětovali palbu. Minomet vyplivoval střely k díře. Dopadaly vždy jen několik málo metrů od jejího okraje a dva další polští vojáci padli. Poslední ještě chvíli střílel, ale proti palbě sedmi Němců a proti minometu se nemohl prosadit. Kryl se výtečně. Když už Timm myslel, že je mrtvý, jeho kulomet se znovu rozštěkal. Neměli už miny, a Timm dal rozkaz jít na zteč. Sám zůstal ležet v úkrytu a mířil přesně do místa, kde se vždy vynořila Polákova hlava. Vojáci uběhli jen pár kroků, když se hlava vynořila a kulomet znovu zarachotil. Timm vystřelil a kulomet se odmlčel, ale o několik vteřin později se znovu rozštěkal. Vojáci se pokaždé vrhli na zem a stříleli. I Timm střílel, ale Poláka nezasáhl, protože ten byl příliš obratný. Tak to trvalo několik minut. Ale Timm nebyl voják, který by se na něco takového díval. Náhle vyskočil a křikl na vojáky: "Kupředu a střílet! Nepřestávat!"
   Zbývalo jim uběhnout sto metrů či snad o málo víc. Jen jednou vychrlil kulomet několik střel, ale ty Timma nezasáhly, protože Polák se neodvážil vyhlédnout z díry dost daleko. Očekával Timma s pistolí v ruce. Ale Timm byl rychlejší. Jeho samopal zasahoval jistěji než krátká pistole kulometníkova. Když poručík převedl rotu přes most, stiskl Timmovi ruku.
   Neměli chuť brát s sebou oba kulomety, které ležely v díře, postříkané krví Poláků a zasažené střelami. Když ostatní odtáhli, hodil Timm do díry čtyři svázané ruční granáty. Polské vojáky už potom nebylo možno identifikovat a kulomety byly neupotřebitelné. V další vesnici, kterou pochodovali, zastřelil v chůzi psa, pobíhajícího vedle roty. Děti, které se nerozplakaly, když je viděly přicházet, plakaly, když vojáci odtáhli. Dva dny před koncem tažení odevzdal poručík Timmovi železný kříž. Potom je naložili do vlaku a výcvik pokračoval. Rota dostala posilu a nové padáky, ačkoliv starých ještě ani jednou nepoužili.
   U belgické pevnosti Eben Emaelu zajal Timm majora. Byl to starý člověk, který se vyplížil z jedné pevnůstky a nejistě mžoural do denního světla. Šlo to velmi rychle, a když bylo po všem, měl Timm zlost, že pro svůj samopal už nemá žádný cíl. Zato měl děvčata. Tam a později ve Francii. A ve Francii se k tomu přidalo víno.
   Jednou vtáhl Timm s celou skupinou vojáků do bordelu. Ke dveřím postavili strážného a ten každému vysvětloval, že se tam koná razie. Měli mezi sebou vojáka, který sloužil teprve čtyři měsíce. Tichý zahradnický pomocník z Kasselu. Byl tak neopatrný, že jim řekl, že v tomto bordelu poprvé viděl vysvlečenou ženu. S halasným řevem ho vlekli do místnosti, kde kolem široké postele byly rozestaveny židle pro diváky, a když se stydlivě zdráhal, Timm, oči zarudlé vínem, na něho zařval: "Svlékat! To je služební rozkaz!"
   Děvče leželo na posteli a chichotalo se. V horní čelisti mu chyběly dva řezáky.
   K ránu, když se s hulákáním vraceli, Timm zahradnickému pomocníkovi protektorsky slíbil: "Dneska máš služební volno, kamaráde!"
   Než seskočili nad Krétou, trénoval svou četu tři týdny. V té době začínali vojáci Timma nenávidět, ale on se jim vysmíval. Věděl, co potřebují, aby na nenávist zapomněli. V poslední den výcviku s nimi zašel do hospody na okraji luneburského vřesoviště. Kilometr za touto hospodou byl tábor pracovní služby, ve kterém bylo ubytováno dvě stě děvčat. Děvčata dostala volno jen proto, že Timm dal vedoucí tábora donést bednu vína. Děvčata pozval na další bednu vína, které pocházelo ještě z Francie. Tichá a plavovlasá dcerka lékárníka z Barmen po třetím tanci řekla: "Velice si vás vážím. Máte nebezpečný život. Nikdy jsem si nepomyslila, že se někdy sejdu s tolika výsadkáři. Jistě vás mnoho není, že?"
   Timm zjistil, že vypila příliš málo vína. Nalil jí a znuděně odpověděl: "Za čtrnáct dní nás bude ještě míň. Ťukneme si na to!"
   Když bylo děvče opilé, vyprávělo o svém snoubenci.
   "Ono," projevil údiv Timm, "to je mi úplně nové. Vždyť přece vůbec nemáte prsten..."
   "Není třeba," řeklo děvče, "ten nosím v srdci. Je u pěchoty."
   "To je báječné!" smál se Timm. "U královny zbraní! Připijme si na jeho zdraví!"
   "Píše mi často," řeklo děvče. "Je na Balkáně. Jen přesně nevím, kde."
   "Připijme si, aby se mu dobře dařilo."
   Za hospodou byla zahrada a za zahradou začínaly křoviny. Vroubily cestu vedoucí k táboru děvčat. Cesta byla dlouhá. Noc byla teplá. "Já se jmenuju Uršula ..." zašeptala a zavěsila se do něho.
   "V pořádku," odpověděl, "já se jmenuju Klaus. Jsi taky tak unavená jako já?"
   "Strašně unavená." Byla opilá.
   "Pojď, trochu si odpočineme, potom se nám půjde líp."
   Nebyli jediná dvojice. Když děvče pustil, odvrávoralo mezi keře. Rychle ji zachytil a nechal ji sklouznout na zem. Byla to měkká, trochu prašná půda vřesoviště. Voněla vřesem a řebříčkem.
   "Ty... to nesmíš..." šeptalo děvče. Mluvilo velmi tiše, jako by muselo dávat pozor, aby to nikdo nezaslechl.
   "Nesmím," řekl Timm, "ale je to docela hezké, když se to dělá. Hergot, máte všecky v tomhle vedru tolik na sobě?"
   Děvce se slabě pohnulo. Mělo strach a to všecko nechtělo, ale bylo už pozdě uvažovat o tom, a Klaus Timm věděl přesně, jak pozdě je.
   "Ale já nesmím... ne..." koktalo děvče. Timm zabručel nějakou uklidňující odpověď. V myšlenkách byl jinde. A přesto se jeho myšlenky docela náhle vrátily k děvčeti, které tu měl v náručí. Se zavřenýma očima si na vteřinu pomyslel: Dvě bedny vína a děvče, které ještě nemělo muže. Později, když s ní došel k táboru, kde se kolem dokola se svými děvčaty loučili ostatní, zeptal se jí: "Poslyš, byla to pravda, s tím tvým snoubencem, anebo...?"
   Nepodívala se na něho, jen několikrát přikývla a potom jí vytryskly slzy. Rychle a velmi tiše mu řekla:
   "Ano..." Potom se otočila a běžela od něho. Timm se za ní díval, jak klopí hlavu a drží si červený šátek pod bradou.
   Neslyšně se zasmál a zapálil si cigaretu. Vykouřil ji do poloviny, když mu náhle napadlo, že tu stojí sám. Rozhlédl se kolem sebe. Tu a tam viděl několik dvojic. Utáhl si opasek a svým jasným, břeskným hlasem z ničeho nic houkl: "Tak už dost! Jde se, pardálové! Končit, mašírujem domů!"
   O týden později seděl s ostatními v letounu. Když zavrčel klakson, zdvihl se a zůstal stát u přepážky, očekávaje příští zavrčení.
   "Tak," řekl "teď jim tam dole ukážeme, co je to válka, že zapomenou, jestli se naučili otčenáš ve škole nebo v hanbinci!"
   Pod nimi ležela pohoří Kréty.
   Když skončil boj v údolích a kolem opěrných bodů, Timm zbrousil tato pohoří křížem krážem. Nenáviděl klid. Věděl, že v horách se ještě dá lovit zvěř. Lidská zvěř.
  
  
   Poledne. Na modři oblohy není jediný mráček. Každý kámen je tak horký, až si člověk myslí, že leží na rozpálených kamnech. Timm už dávno ztratil všechnu orientaci. Také teď nemá čas prohlížet mapu. Je na stopě. Ostatní jdou ve velkých odstupech za ním. V horách není radno být příliš blízko u sebe.
   Dole, u opuštěné studně, našli plechovky od corned beefu, a o kousek dál na západ, v houští mezi olivami, motocykl. Konzervy byly prázdné a v nádrži motocyklu ani kapka benzínu. Timm přesně věděl, že ty dva Angličany, kterým motocykl patřil, najde ještě dnes. Neměl tušení, kterým směrem se mohli dát. Všude kolem byly hladké skály, stopy žádné, nic. Ale Timm stopy nepotřeboval. Dva muži, kteří se musí schovat, si zvolí nejpříznivější možnost. A Timm neudělal nic jiného, než že si představil, že i on se musí schovat.
   O dvě hodiny později padla rána. Vyšla ze změti balvanů a kosodřeviny. Nezasáhla nikoho. Timm okamžitě sklouzl k zemi a zůstal nepohnutě ležet na horkém kamení. Výstřel nepatřil jemu, nýbrž vojákovi jeho skupiny, který šel dále vlevo. Timm teď číhal. Ležel za balvanem a pomalu vysunoval samopal. Opřel jej stranou o skalisko a vedle položil dva ruční granáty. Jeden z jeho vojáků se za ním připlazil. Byl to Zado. Opálený do hněda. Pot mu kapal s čela. "Zpátky?" zeptal se, "a potom kolem toho pole s morénou?"
   Timm zavrtěl hlavou. Lidi, jako jsou tihle dva Angličani, je nutno obléhat, až jim selžou nervy. Je nutno nechat je v nejistotě o tom, co děláme my.
   Morénový svah, ležící před ním, příkře stoupal. Tam někde musí ti dva ležet. Úbočí bylo v jejich zorném poli, ale oni se krčili vklíněni mezi pronásledovatele a příkrou, nahou stěnu, jež se nad nimi zdvíhala. Stěna znamenala jednu smrt, pronásledovatelé druhou.
   Timm se zašklebil. "Vezmi si dva muže," řekl Zadovi, "jděte zpátky a vykuřte si cigaretu. Dejte si na čas. Potom vystupte stranou od téhle hromady kamení tak vysoko, až se dostanete nad stěnu. Odtamtud se potom můžete podívat dolů, protože kdyby po vás chtěli střílet, musí vylézt z úkrytu, a my je dostaneme. Přesně se podívejte, kde leží, a potom tam pusťte pár ručních granátů."
   "V pořádku," řekl Zado. Z hromady balvanů vyštěkl druhý výstřel. Střela se rozpleskla vzadu o kámen, za kterým ležel jeden z lovců. Nezasáhla.
   Zado se odkulil stranou a plazil se zpátky. Našel si dva jiné vojáky, a když si odpočinuli, šplhali se po úbočí stěny vzhůru. Timm je ztratil z očí. Položil bradu na zkřížené ruce a zívl. Byl unaven horkem, z prudkého světla ho bolely oči.
   Jeden z jeho lidí střelil do balvanů. Střela se odrazila a s jasným svistem odbzučela. Za několik vteřin se ozvala odpověď. Byl to jednotlivý výstřel, ale střelec měl dobrý zrak a poslednímu z lovců prostřelil loket. Timm, tvář zkřivenou zlostí, se díval, jak ho dva jiní táhnou dozadu. Potom odjistil samopal a podíval se na hodinky.
   Než uplynula hodina, vyšplhal se Zado s oběma vojáky nad svah. Rázem se vynořili vysoko nahoře a Timm se díval, jak si dávají znamení. Mohli se pohybovat docela volně, protože ti dva Angličané se nemohli odvážit vztyčit se a vystřelit po nich.
   Zado na ně seshora zavolal. Vzpomněl si na několik anglických slov a vyzval Angličany, aby se vzdali. Odpověď se neozvala. Timm ležel s namířeným samopalem. Teď věděl, kde ti dva jsou schovaní. Zado mu je napřaženou rukou ukázal. Leželi za dvěma velkými bludnými balvany pod hustým křovím, jehož suché větve se povadle skláněly k zemi. Zado spustil dolů tři ruční granáty. Skutálely se po skalní stěně a poskakovaly směrem k oběma balvanům. Jeden se cestou zachytil a vybuchl, aniž ztropil nějakou škodu. Oba zbylé explodovaly několik metrů nad uschlým křovím. Odtamtud se v rychlém sledu ozvalo několik výstřelů, protože jeden z Timmových lidí se vztyčil a udělal pár skoků dopředu. Střely ho nezasáhly. Byly nejistě mířené, protože střelec musel držet pušku jednou rukou, druhou měl poraněnou ručním granátem.
   Příští tři ruční granáty zabily jednoho z Angličanů a druhému utrhly levou nohu. Skutálely se přímo mezi balvany a tam explodovaly. Zraněný vyhodil ze svého úkrytu dvě krátké automatické pušky a zamával kapesníkem. Byl to hubený, narezle plavý voják s pečlivě pěstěným knírkem. Když Timm vystoupil zpoza balvanů, Angličan bolestně zkřivil obličej. Timm mu odebral pistoli; měla vystřílený zásobník. Potom prohledal mrtvého. Vzal mu jen svazek papírů, které našel v náprsní kapse. Potom se podíval na hodinky. Musí si pospíšit, chtějí-li se před setměním dostat do opěrného bodu. Podíval se na nohu raněného. Ruční granát musel vybuchnout hned vedle ní, byla utržena těsně nad kotníkem. Pod zkrouceným vojákem narůstala kaluž krve. Na čele se mu perlily veliké krůpěje potu, ale neříkal nic, jen si hryzal rty.
   Shora sestupoval Zado. Z koutku úst mu visela cigareta. Timm sáhl bez jediného slova po papírech v náprsní kapse raněného. Voják se na něho díval, tvář bolestně zkřivenou, ale ústa neotevřel.
   "Dej mu cigaretu ..." řekl Zado, když stál vedle Timma, "ten už moc dlouho nevydrží."
   Sám zapálil jednu svou cigaretu a vsunul ji vojákovi mezi rty. Ten z ní několikrát potáhl, ale byl už příliš slabý a nemohl ji udržet. Vypadla mu z úst.
   Timm krátce poručil svým lidem: "Teď rychle, zmizte přijdu za vámi."
   "To ho chceš táhnout sám?" vyptával se Zado, "noha by se dala obvázat... Možná ..."
   "Zmizte!" houkl Timm ještě jednou. Jednu ruku držel v kapse, ve které měl oba ruční granáty. Ostatní pomalu odešli. Odklopýtali po suti dolů, jejich kroky dozněly.
   Když Timm sáhl po obvazovém balíčku, v očích raněného slabě zajiskřilo. Timm se zdvihl a odešel s balíčkem za balvan. Hrál si s uzávěrem, ale balíček neotevřel. Vytáhl z kapsy ruční granát a odšrouboval modrý klobouček. Byl to rýhovaný vejčitý ruční granát. Timm pomalu vytáhl šňůru a počítal. Potom se otočil a hodil Angličanovi ruční granát na prsa. Když se shýbal za balvanem, granát vybuchl. Timm zatřepal hlavou a několikrát otevřel ústa, aby se zbavil tlaku na bubínky. Potom šel za balvan, ještě se podíval na oba mrtvé a pak se pustil za svými lidmi dolů po svahu. Dohonil je na poloviční cestě. Neříkali nic. Jen Zado se zeptal: "Neměli jsme ho radši vzít s sebou?"
   Nakolik vteřin šli mlčky vedle sebe a potom se Timm zeptal: "Byl bys ho chtěl nést?"
   Zado mlčel.
   "Byl by ho někdo z vás chtěl nést?" zeptal se Timm ostatních. Když se žádná odpověď neozvala, pomalu řekl: "Ti dva budou do zítřejšího poledne docela krásně smrdět." Víc neřekl.
   Sestupovali dolů a do nádrže motocyklu hodili ruční granát. Na opěrný bod se vrátili jako skupina lovců, kterým přálo štěstí.
   "Hergot, tohle je válka," smál se Timm, když se potulovali po horách. Někdy uviděli ve vesnici děvče. To se jim chtivě rozšířily oči. Ale děvčata ve vsích byla křehká jako tenké sklo. S bezvýraznými, strnulými obličeji se dívala na vojáky a neřekla jediné slovo.
   "Ta pakáž je pyšná," vztekle konstatoval Timm, "Jen počkejte, za čtvrt roku budou vědět, kdo je jejich nový pán. Potom přijdou a budou žebrat o půl komisárku."
   Děvčata nepřišla. Zato Timm dostal dovolenou.
  
  
   Rozhovory v hospodě na rohu. Znali ho tam ještě z doby, kdy jim pomohl vyklidit sál na protější straně ulice, ve kterém měli schůzi sociální demokraté. Oslavovali ho. Tito lidé oslavovali všecky vojáky, kteří přijeli na dovolenou. Důchodci z první světové války, dva od protivzdušné obrany, ženské od NSV a jedna další, jejíž muž byl nezvěstný.
   "Vyprávějte mi, jak to tam venku chodí," prosila Timma.
   Něco už vypil, ale viděl, že žena má husté černé obočí nad velmi tmavýma, velikýma očima.
   "Vy tu v okolí nebydlíte dlouho?" vyptával se. Ti druzí kolem něho pili řídké pivo a kouřili cigarety, které položil na stůl.
   "Bydlím tu dva roky," řekla nijak hlasitě. A ještě o něco tišeji dodala: "Mám hezký malý byteček. Až příliš hezký pro mne samotnou."
   Timm si byt prohlédl o dvě hodiny později. Nepřeháněla. Rozsvítila stojací lampu za gaučem a postavila na stůl láhev koňaku a dvě sklenky.
   "Nevrhej se do výdajů," šklebil se Timm. Měla na sobě župan. Timm viděl, že má dlouhé, štíhlé, dobře formované nohy.
   "Nemívám tu často návštěvu," řekla. Nalila a zdvihla sklenku: "Na naši známost."
   Timm si s ní připil. Uvažoval, jak dlouho ještě bude mít dovolenou. Potom řekl: "Jestli s tím souhlasíš, tak spolu můžeme popíjet ještě přesně jedenáct večerů."
   Na okamžik se zarazila. Potom se tiše zasmála. Pochopila. Vysunula koleno z županu. Měla velmi tenké, drahé punčochy: "A co tvá žena?" zeptala se s úsměvem.
   "Má žena?" řekl Timm. "Ta dostává můj plat."
   Uvařila kávu. Výjimečně dobrou kávu, a Timm se divil, odkud ji má. Ale ona odpověděla jen úsměvem.
   "Jsi už dlouho sama?" vyptával se.
   "Řekněme, že bývám častěji sama," odpověděla mu.
   "Och..." broukl Timm, "tím se látka nijak nemění. Jen barva."
   Zneklidněla. Už příliš dlouho seděla a pila. Vstala. Otáčela knoflíky rádia a přes rameno se zeptala: "Musíš dnes domů, anebo si můžeš dovolit zůstat tady?"
   "Ještě nikdy jsem žádné pozvání neodmítl," řekl Timm. Rozvázal si kravatu a zapálil cigaretu. Na míru šitá uniforma mu slušela. I tady, v křesle, měl něco z pružnosti, s kterou na Krétě skákal přes skály, z obratnosti, s kterou vyskakoval z letounu. Košile se mu na prsou napínala. Dnes večer byl velmi hladce vyholen.
   "Půjdu tedy zamknout domovní dveře," řekla, klečíc před rádiem. Zvedla se. "Mám to tento týden na starosti."
   Odešla. Ale vrátila se ještě a podala Timmovi koupací plášť. "Udělej si pohodlí. Tyhle uniformy jsou ohavný vynález."
   "Patřil tvému muži?" zeptal se Timm.
   Vyšla z pokoje. Ve dveřích řekla: "Jestli se chceš trochu osvěžit - v koupelně je sprcha."
   Dopoledne strávil doma v posteli, spal těžkým bezesným spánkem. Jeho žena si někdy sedla na pelest a smutným, zamyšleným pohledem se na něho dívala. Když se probouzel, vždy odcházela. Připravovala mu jídlo a dávala do pořádku prádlo. Tato útlá, nepůvabná žena bývala kdysi pohledná, ale to bylo už dávno. Kolem Timma chodila po špičkách a zřídkakdy se mu podívala do očí. Bylo mu nepříjemné být s ní delší dobu o samotě, a tak si často ve dne vodíval domů kamarády. Hrávali skat anebo pili. Ale k večeru se Timm pečlivě oblékal a odcházel.
   "Klausi," řekla mu žena jednou večer, když zase byl na odchodu. "Lidi už o tom mluví. Mně je to přece jedno, ale snad bys radši měl..."
   "Ježíšmarjá..." řekl Timm. "K čemu jsem si tě jen bral? Abys mi tu vyprávěla, co říkají lidi, anebo k čemu jinému?"
   "Já jsem si jen myslela..." nesměle namítla, celá přikrčená, nerozhodná. Byl z ní chatrný pozůstatek ženy, jež se před deseti lety provdala za Klause Timma.
   "Nech myslet koně," klidně na to řekl Timm, "víš, že mají větší hlavy než ty..."
  
  
   Když se Timm dověděl, že oddíl má být přeložen na východní frontu, zamyšleně řekl: "To se mi nelíbí. Nemůžu tvrdit, že bych z toho měl radost. To bych si byl docela rád ušetřil."
   Z těch, co kdysi prožívali vítězství roty, byl Zado poslední. Znal ještě opevnění Eben Emaelu a francouzská děvčata. Věděl o dobrodružstvích v Holandsku a vzpomínal na vyhrnuté rukávy na Krétě. S tím byl konec. Teď byli na východě. Leželi u silnice, několik kilometrů za frontou Rudé armády. Na západě hučelo dělostřelectvo. V Timmově ráně štípal mráz. Zado ležel vedle něho, vysílený a vyčerpaný jako on. Tohle je naše konečná stanice, myslel si Timm. Tady nás vyřídili. Nikde nás tak nevyřídili jako tady. Ti se slunečnicovými jadérky v žaludku a machorkou v kapsách plášťů a s těmi gardovými varhanami a T 34 a minomety a se vším, co ti druzí měli taky. Ti druzí to nedokázali, ale tihle jsou na nejlepší cestě to dokázat. Něco se muselo stát. Něco se muselo změnit. Ne v nás. My jsme stejní jako vždycky. Protivníci jsou jiní. A my už nemáme vyhrnuté rukávy jako na Krétě. Máme díry v kožiše a drkotají nám zuby.
   Tiše si pro sebe zaklel. Zado na to nereagoval. Před nimi ležela silnice a za ní, o kousek dál, Annin statek. Silnice byla prázdná. Jen jediná postava přicházela ze vsi a rychlým krokem se blížila ke statku. Byl to Rus. Timm to poznal podle stejnokroje a kožešinové čapky. Pušku neměl. Důstojník, řekl si Timm. Zdá se, že je ve statku na druhé straně ubytován. Díval se za postavou, jež se nezřetelně odrážela od matně se třpytícího sněhu. Osamělá postava, jdoucí přes zasněžená pole do statku, mu opět vnukala myšlenku, že tato armáda a její fronta jsou tak pevné, jak německá armáda snad nikdy pevná nebyla.
   Uvažoval, jak by mohli frontu překročit, ale pevná důvěra, kterou pociťoval ještě před několika hodinami, byla ta tam. Cítil, jak se mu bude těžko zdvíhat. Náhle mu napadlo, že to snad už ani nedokáže. Pot mu vyrazil na čele. Když voják zmizel ve statku, Timm se namáhavě zvedl a řekl Zadovi: "Pojď, půjdeme! Buď se nám to podaří teď, anebo ..."
   "Anebo se nám to nepodaří vůbec," dopověděl Zado. Jemu už bylo lhostejné všecko, co se ještě mohlo přihodit.
   Timm vrávoral kupředu. Chvílemi se zapotácel a jen s námahou se udržel na nohou. Po několika stech kroků si uvědomil, že k frontě už nedojde. Přijal toto poznání s lhostejností člověka na smrt unaveného, ale zároveň se jeho oči vpily do statku, ve kterém zmizel důstojník. Až k tomuhle statku Klaus Timm ještě domašíruje, pomyslel si. Až k tomuhle statku. A tam doválčí. V téhle vesnici si ještě všimnou, že tu udělal tečku za válčením Klaus Timm. Na posledních sto metrech několikrát klopýtl a jednou upadl tváří do sněhu. Zado se vlekl těžce vedle něho. "Já tě táhnout nemůžu," řekl sípavě, "já jsem hotov."
   "Mne nikdo tahat nemusí," odpověděl Timm, "mne ještě nikdy nikdo netahal." Klopýtal dál, ale pancéřovou pěst z ruky nepustil. Když zabočil ke statku, řekl mu Zado: "Co tam proboha chceš? Tam je ten Rus..."
   "Právě toho chci," zavrčel Timm, "kde jsem já, tam se umírá. Tak to bylo odjakživa..."
   Proklopýtal vrátky, u kterých zůstal vyčerpaný Zado opřen o pilíř a přemýšleje, co by měl dělat dál. Timm narovnal hledí pancéřové pěsti. Že je ostrá, o tom se přesvědčil. Podařilo se mu nehlučně se dostat až k oknu, ze kterého pronikal úzký proužek světla. Pod oknem leželo převrácené koryto. Timm si na ně stoupl a škvírou mezi záclonami se podíval do kuchyně. Uviděl záda Rusa, který seděl u stolu, hlavu v dlaních. Vteřinu se Timm na něho díval, jak tam sedí. Rychlým pohybem, při kterém mu ramenem projela bolest, vrazil potom pancéřovou pěst do vyspravovaných okenních tabulek. Vjela mezi oba kraje záclony. Timm stiskl knoflík a padl dozadu. Vykřikl, protože upadl na rozbité rameno. Z tříštícího se okna nad ním vyrazil pronikavý zášleh jasu. Vlna výbuchu, střepů a cárů přeletěla nad Timmem. Potom nastalo ticho. Zado stál uštvaně u vrat. Myšlenky mu vířily v hlavě. Za ním leží vesnice. Ale není nijak jisté, že tam výbuch slyšeli. Střílí dělostřelectvo, a na tu vzdálenost by sotva někdo přišel na to, že ono nezpůsobilo tuto explozi. Na silnici bylo ticho. Z dálky uslyšel vrčení motorů, ale zdálo se, že se nepřibližují. Pryč odtud! byla jediná myšlenka, jež bušila v Zadově hlavě. Přikrčený, se supěním běžel podle plotu. Po několika skocích uviděl postavu, jež se přiřítila z druhé strany a skočila do dvora. Viděl ji běžet k lidské hromádce, ležící pod oknem, z něhož vystupoval obláček kouře, a když se postava sklonila nad touto hromádkou, uslyšel její hlas. Hlas zavolal jen jediné slovo: "Timme!"
   Postava vběhla do domu. Zado se pomalu zvedl a šel zpátky do dvora. Zůstal stát a čekal, až člověk pomalu vyjde z domovních dveří. Potom řekl: "Drobečku..." a ještě jednou, tišeji: "Drobečku..." Klopýtal k Bindigovi.



       
TOPlist