Hodina mrtvých očí

   Když Timm o pár centimetrů zvedl hlavu, mohl vidět, jak se Zado plíží k mlýnu. Vedl tam příkop, na jedné straně zarostlý křovisky. Křoviny zachytily sníh a navršily jej v závěj, za kterou se Zado mohl schovat. Timm ho viděl jen nezřetelně, protože Zado měl stále ještě na sobě sněžný plášť, jehož špinavá bělost chvílemi úplně splývala se sněhem v příkopu.
   Byl to kus cesty, ale Zado se tvrdošíjně plížil kupředu. Jako by únavu ani neznal. Byli teď na cestě dva dny, beze spánku a bez jídla, ale kromě zarostlé tváře nebylo na Zadovi nic znát.
   Když se Timm nadzvedl, aby mohl plížícího se Zada lépe pozorovat, opět ho rozbolelo rameno. Střela musela roztříštit kost. Timmova levá ruka visela na pásce, kterou vyrobil Zado z pruhu plátna, utrženého ze sněžného pláště. Timm se nepokoušel pohnout rukou, ba ani prsty, protože věděl, že bolest by potom byla nesnesitelná. Jestliže se nejpozději do zítřka nedostanem do lazaretu, dostanu do rány sněť. To znamená konec. Přitáhl nohy k tělu a lehl si pohodlněji. Měl ještě samopal, přinejhorším mohl střílet jednou rukou. Položil hlaveň do vidlice větví před sebou a myslel na to, jak tanky přijely ke skládce dřeva.
   S odpalováním náloží to nešlo tak rychle, jak předpokládali. Nejprve museli vyhledat vojáka, který seděl u roznětnice. Našli ho za pařezem se spuštěnými kalhotami a zahnali ho k zapalovacímu mechanismu. Ale někdo z ostatních jeden z kabelů poškodil a roznět nefungoval. Voják si zapjal kalhoty a rozběhl se na skládku dřeva, ostatní se poschovávali v lese a Timm vydal rozkaz, aby se každý uklidil do bezpečí na vlastní pěst a frontu přešel pěšky. Potom se posadil na bobek k roznětnici a několikrát bez úspěchu otočil klikou, zatímco voják na skládce stále ještě hledal poruchu na kabelu. Našel ji v okamžiku, kdy přes paseku přebíhal Zado. Vyběhl z lesní cesty, z míst, kde vytahovali řidiče z vozů, a Timm na něho zavolal. Ze silnice bylo slyšet rachot tanků.
   Zado padl vedle Timma a Timm mu chvatně řekl: "Rychle pryč! Musíš sám koukat, jak bys prošel!" Ale v tom okamžiku přitiskl voják na skládce dřeva oba konce přetrženého drátu k sobě a chtěl je svázat. Výbuch ho vyhodil do vzduchu a několik metrů nad zemí ho roztrhal. Timma odmrštil hlavou na kmen stromu a polo-omámeného Zada hodil do podrostu. Když oba přicházeli k sobě, objevil se na pasece první tank a poslal do protilehlého okraje lesa první dávku z kulometu. Timm přitiskl ruku na zasažené rameno a ve stínu stromů klopýtal pryč. Stále za Zadem a stále na vnější straně paseky, na které byla skládka dřeva, až se octl v zádech tanků, u silnice, viděl umrzlé stopy vozidel na silnici, daleko před sebou několik set metrů od místa, kde odbočovala lesní cesta, viděl mizet Zadův stín. Za sebou měl oheň a praskot zbraní vojáků, kteří seskákali s tanků a pročesávali les. Slyšel rezavé dávky ze samopalů a tichý svistot, když střely létaly směrem k němu. Do toho se mísily výbuchy ručních granátů a povely, hvizd píšťalek velitelů jednotlivých čet. Potom uslyšel výstřel z tankového děla a viděl, že silnice před ním je volná. Řekl si: Tak daleko, jak jen se dá, po silnici, a potom zmizet stranou. V tom je tvá spása! A dal se do běhu.
   Brzy si všiml, že palba za ním utichá, a zároveň cítil, jak bolest v roztříštěném rameni sílí. Chvílemi běžel, potom zpomalil krok, a od té chvíle už běžet nedokázal. Když udělal rychlý krok, kousl se do rtu. Zada už před sebou neviděl. Ale Zado viděl jeho.
   Zado seděl na bobku ve smrkovém houští a pozoroval, jak se k němu měkkými, trochu nejistými kroky blíží Timm, a když přecházel kolem jeho úkrytu, zavolal na něho. Jeden za druhým zalézali dále do houští a brzo už ze silnice nic neslyšeli. Dostávali se kupředu jen pomalu, ale plazili se se supěním dál, až už neslyšeli vůbec žádné zvuky, ani výstřely na skládce, ani hluk vozidel jedoucích po silnici.
   Potom řekl Zado: "Myslím, že jsme je setřásli."
   Ztěžka oddychující Timm, zády opřený o kmen smrku, se svezl na zem. "Už bylo na čase," vymáčkl ze sebe. "Přesně až sem mi to ještě vyšlo."
   Zado si sáhl do kapsy na koleně pro láhev s koňakem. Napil se a podal láhev Timmovi. Přitom se k němu trochu naklonil a uviděl, že poddůstojník je raněn.
   Když ho obvázal, přihnul si z láhve ještě jednou a řekl: "Kdybych to byl věděl, byl bych tě nechal proběhnout kolem. Není to k ničemu, pokoušet se zmizet s polovičním mrzákem."
   Timm se na něho podíval, ale neřekl nic. Seděli, napínali uši a čekali, až se jim uklidní tep.
   "Tímhle směrem se vůbec nepustili," pomalu řekl Timm, když dlouhou chvíli proseděl mlčky, "nepočítali s tím, že někdo oběhne skládku a dá se k silnici. Myslím, že teď už je budou všecky pomalu mít..."
   Znělo to ustrašeně. Jako by se bál, že pátrání se může ještě rozšířit na místa, kde právě jsou.
   "Všecky, až na Timma a Zada," zabručel Zado. "Jak se to vůbec stalo? Který idiot je tím vinen?" Když uslyšel, jak k tomu došlo, zavrtěl hlavou.
   Chvíli bylo ticho. Oba naslouchali, ale kolem nich se nic neozývalo. Potom si Zado vytřel sníh z hlavně samopalu a zamyšleně řekl: "Byl Bindig na druhé straně silnice?"
   Timm přikývl.
   "Já si pořád dost dobře nemůžu představit, že by ho dostali..." řekl Zado.
   "Vykouříme si cigaretu?" zeptal se Timm. Zado lhostejně pokrčil rameny a řekl: "Dostanou nás stejně, ať už kouříme anebo ne." Vytáhl cigaretu a zapálil si ji. Když podával hořící zápalku Timmovi, zeptal se: "Můžeš ještě jít?"
   "Můžu."
   "Jak dlouho?"
   "Dokud neupadnu," odpověděl Timm, "tady rozhodně nezůstanu."
   Zado vytáhl z kapsy mapu. Rozevřel ji a prstem přejel po papíře. Nemohl nápisy přečíst, protože hustě zasněženými větvemi pronikal jen slabý svit měsíce.
   "A kdy upadneš?" zeptal se klidně. "Máme před sebou tři dny chůze, než se dostaneme do blízkosti fronty."
   Hledal na mapě a musel se hluboko sklonit, aby lépe viděl. Nakonec našel silnici a potom se dal do výpočtů, jak daleko už se zatím dostali na západ. Všiml si, že prsty, ve kterých drží mapu, se chvějí. Ale nutil se nemyslet na to, co se stalo na skládce dřeva, a také ne na to, že každým okamžikem může nějaký oddíl pročesávat i tento kus lesa. Hledal tak dlouho, až se domníval, že ví, kde právě jsou, a zároveň objevil, že existuje trasa úniku, která vypadá dosti nadějně. Ale byla to daleká cesta, a kdo mohl vědět, jak dlouho Timm vydrží.
   Tohohle Timma, pomyslel si, bude nutno umlátit tyčkou z plotu, jinak neumře nikdy. Jestli se vrátíme, nebude kromě mne už nikdo, kdo s ním začínal. Ale jestlipak se vrátíme? — Přivřel oči a civěl na mapu. Tahleta prokletá země, říkal si, má příliš mnoho skrýší. Pro nás, ale i pro ty druhé. A v každé z těch skrýší je schováno něco jiného. Tady skladiště střeliva, tamhle parkoviště vozidel, tady tanky a tamhle gardové minomety. Je tu víc přípravných postavení než stromu. A my dva chceme projít. To je podnik, který nemá vyhlídky. Ale zkusit to musíme. Nic jiného nám nezbývá.
   "Vstávej!" zavrčel na Timma, "jde se dál. Tady se to bude za půl hodiny hlídkami jen hemžit!"
   Timm se držel překvapivě dobře. Nedal na sobě znát, že mu chůze dělá potíže. Ale chvílemi si Zado všiml, jak vtahuje rty mezi zuby. Zado vedl, plížil se směrem k západu, ven z lesa. Bylo už k ránu, když došli na křovinatou rovinu, na které stálo ve velkých odstupech několik skupin stromů. Zado se napjatě díval do šera a pokoušel se rozeznat, jsou-li v krajině před nimi lidé. Nebylo nic vidět, ani hlásek se neozval. Sníh před nimi byl neporušený, ale oni neviděli daleko.
   "Pojďme ..." navrhl Timm.
   Zado ho zadržel. Rovina měla svá záludná místa, která se ukáží, až bude dost světla, aby se všecko dalo rozeznat.
   "Není mi dobře," řekl Zado a podíval se na hnědý plášť, který vyčníval pod bílým sněhovým. "Mně v těchhle věcech není dobře. Já už si v tom nepřipadám jako voják."
   "Ale stálo je to půl tuctu vozů," řekl Timm, "a to taky něco znamená."
   Zado se na chvíli díval přímo před sebe, jako by v ranní mlze něco hledal. Potom řekl: "Vážně ještě myslíš, že jim to nějak uškodí? Že je to zadrží?"
   "Vnese to do jejich systému zmatek," řekl Timm. "Tahle akce nebyla zrovna nejlepší. Nebyla dobře připravena."
   "Nevím, jestli to záleželo jen na přípravě," pochybovačně řekl Zado. "Já si myslím, že ti druzí jsou lepší. Tím to je."
   Timm si zapálil cigaretu. Byl tak unavený, že mohl každým okamžikem padnout. Cítil, že mu z rány vyteklo mnoho krve. Spodní prádlo měl potažené tvrdou korou, která ho teď dřela. Měl pocit, že s krví mu z těla vytekla i všechna energie. Potáhl z cigarety a unaveně řekl Zadovi: "Nemluv hlouposti. Až budeme doma, nebudeš na to rád vzpomínat. Koukej, abychom byli brzo na druhé straně, potom už uvidíš, co se bude dít dál. Na jaře uděláme ze všeho, co leží proti nám, sekanou pro koncentráky."
   Na východě se slunce velmi pomalu sunulo přes obzor. Oba vojáci je nemohli vidět, ale slabou zář, jež přeběhla po zemi, postřehli, sinavý odlesk rána na sněhu. Do dálky se před nimi rozprostírala rovina. Nic než vysoko zasněžená rovina, porostlá křovisky. Kdesi dál byla jezera, ale ta se nedala rozeznat. Zado se zvedl a dlouho ostražitě pozoroval krajinu. Jeho oku neušla jediná podrobnost, ale na této rovině nebylo nic, co by oběma vojákům mohlo být nebezpečné. Ležela daleko od dopravních tepen, vsi tu byly rozseté velmi řídce.
   "Pojď," řekl Zado, "nebudeme si tu vyprávět o jaru. Teď musíme několik hodin pochodovat bez krytu. Měj oči otevřené."


   To bylo před dvěma dny. Zado si to nijak přesně nepamatoval, protože rychle zapomínal, co se přihodilo v těchto hodinách, plných strachu. Nedbal na to, s neuvěřitelnou energií zvířete se dral kupředu, veden jedinou myšlenkou — dostat se přes přední okraj, mít to všecko za sebou. Timm věděl, že bez Zada by se střeleckými liniemi Rudé armády nikdy nedostal.
   Tato úvaha mu dodávala sílu vléci se kilometr za kilometrem neustále za Zadem, který jako vlk na stopě, s očima podezíravě ohmatávajícíma všecko kolem, vytrvale šel kupředu.
   Zado ihned viděl, že ve mlýně nikdo není. Na jedné straně zely díry, připomínající okna. Zdálo se, že pocházejí od tanků, které projížděly kolem a pro jistotu si vystřelily. Za mlýnem sedělo ve sněhu hejno vran. Zado je chvíli pozoroval, potom se plížil dál. Posledních několik metrů příkopem. Vrány zůstaly sedět na zasněženém poli. Věděly, že ve mlýně nebydlí nikdo, kdo by je mohl vyplašit, a plížícího se vojáka nepostřehly. Zado přeběhl prostranství před mlýnem přikrčený jako kočka, samopal připravený k výstřelu. Očima ohledával zdivo, ale nějaký otvor, kterým by ho mohl někdo pozorovat, nenašel. Nespoléhal na Timma, který ležel za keřem a kryl ho. Věřil jen svým očím, svému instinktu, protože Timm už nestál pevně na nohou. Timm ztratil všechnu energii, poslední kilometry se jen potácel za Zadem, který šel nemilosrdně a bezohledně kupředu. Tady u mlýna byl už Timm blízek zhroucení. Do rány se mu už dávno dala sněť, říkal si Zado, ale nedá se proti tomu nic dělat. Člověk ho může táhnout s sebou jen tak daleko, kam až ho nohy ponesou, a až padne, musí ho nechat ležet.
   Jinak se v takovém případě uvažovat nedá, zachránit se musí ten, který k tomu ještě má sílu. Kdo ji nemá, musí zdechnout.
   Zado se v duchu vztekle usmíval. Zdechneš, a já tě tu nechám ležet jako psa. Protože já projdu. Došel jsem až sem, a poslední kilometry taky ještě zdolám. Tentokrát projdu já, ne ty, Timme. Myšlenka, že Timm to nedokáže, v něm budila uspokojení. Dírou ve zdi skočil do mlýna a s napřaženým samopalem se prudce otočil kolem sebe. Ale nikdo tam nebyl.
   Prohlédl rozstřílenou, polorozpadlou budovu a našel leccos, co ukazovalo, že tu bydleli vojáci. Zanechali tu po sobě hromadu prázdných plechovek od konzerv, jinde hromádku výkalů, v jednom koutě roztrhaný stanový dílec, v jiném vystřílený kulometný pás. Místnosti byly zpustošené granáty. Trámy visely volně ve vzduchu, v podlaží zely místy obrovské díry. Když si byl Zado jist, že ve mlýně není živá duše, prostrčil horní polovinu těla dírou ve zdi a kývl na Timma. Poddůstojník se namáhavě zvedl a šel k mlýnu. Šel ohnutý, zlomená postava, na níž už jen oči připomínaly, že je v ní život a vědomí.
   "Prašť sebou," řekl Zado, když se Timm protlačil derou ve zdi, "někam sebou prašť a spi. Vypadáš, jako kdybys byl už po smrti."
   Timm zavrtěl hlavou. Ale v jeho grimase už nebyla někdejší síla. Oči se mu leskly horečkou, pohyby byly bez energie.
   "Timm ještě mrtvý není," řekl, aniž rozevřel zuby. "Kolem půlnoci jsme doma. Tam už mne zase slátají dohromady."
   Zado si přehodil samopal přes ramena a odvrátil se. Řekl: "Vylezu na střechu. Musím si důkladně prohlédnout okolí, dokud je ještě světlo. Ty sebou zatím hoď na záda, máme pár hodin času."
   Odešel a o poddůstojníka se už nestaral. Vylezl po roztříštěných zbytcích schodiště do hořejšího poschodí. Trhlinami ve zdi, vyrvanými granáty, fičel studený průvan. Zado stoupal výš po úzkém žebříku, vyspravovaném kabelovým drátem. V koutě ležel buben ohořelého telefonního kabelu. Nikde se nedal objevit ani prášek, ale ještě pořád to tam bylo cítit zatuchlou moukou. Páchlo tam prachem a ohořelým dřevem.
   Když se Zado protáhl vikýřem na střechu, uviděl na jihozápadě vesnici. Lokty se vzepřel ve vikýři a nohy vytáhl za sebou. Když se bezpečně usadil, rozložil mapu a dal se do počítání.
   Byl to Haselgarten. Poznal to, ačkoliv Haselgarten z této perspektivy nikdy předtím neviděl. Nikdy v tomto mlýně nebyl. Ale přesto vesnici poznal na první pohled, i když se její tvářnost změnila. Silnice ve vsi byla plná vozidel, z domků po poslední dělostřelecké palbě mnoho nezbylo. Kolem vesnice bylo vidět horlivou činnost, která Zada znepokojila. Po polních cestách se plazily kolony malých, pohyblivých bojových vozidel. Pod ochranou keřů se utábořily oddíly dělostřelectva. Na okraji silnice stály nepohnutě tanky, obložené zavazadly a střelivem, jež mužstvo přivázalo provazy k pancéřovým deskám. Zado měl jen nejasnou představu, kde teď probíhá fronta. Počítal, jak daleko ještě budou muset jít. Mohlo to být několik kilometrů. Vpředu teď nastal zlověstný klid a za ním tepe život, který tu v Haselgartenu Zado vidí, a má nepříjemný pocit, protože ví, že tento klid je klamný. Ví, že oba musí dorazit k frontě dříve, než tento klid skončí, protože jinak by se cíl jejich pochodu nepochybně posunul mnoho kilometrů dále na západ. Možná tak daleko, že už by nebyli schopni jej dostihnout. Na okamžik se ptal sám sebe: Proč vůbec podnikáš celou tu cestu? Proč to nedokážeš přenést přes srdce, proč toho nenecháš? Vidíš, jak to skončí, a přesto utíkáš zpátky. Tam, kde tě konec velmi pravděpodobně rozdrtí. K čemu to? Ale ani teď si na tyto otázky nedovedl přesně odpovědět. Sám nevěděl, jestli má strach jít tak jak je, v této uniformě, se zdviženýma rukama k nejbližšímu vojákovi a říci mu: "Já už toho mám dost!", anebo jestli snad jiskřičkou naděje přece ještě nestaví na tom, že to všecko, co se tu ohlašuje, přece jen ještě není konec, ten že bude vypadat jinak. Nějak tak, jak to prorokovaly frontové noviny.
   Nerozhodně civěl na mapu, kterou držel v ruce, a potom znovu k silnici, ke vsi. Stranou od ostatních domů ležel statek, v němž bydlela Anna. Vzpomínal si na ni a nijak se neptal po tom, co se s ní asi stalo. Dlouho pozoroval okolí statku, ale nikoho tam nemohl objevit. Kolem statku byl klid.
   Vůbec se mu zdálo, že tím směrem je v postaveních trhlina. Znovu počítal. Jestli se dají cestou přes statek anebo kolem statku, mohou jít po okraji velkého výběhu pro dobytek pořád podél lesa až do míst, kde předpokládal, že teď je fronta. Vzdálenost byla větší, ale cesta se Zadovi zdála bezpečnější.
   Přemýšlel, jestli to Timm vydrží, když se daleko na západě vzedmulo osamocené zahučení, tlumeně, pomalu se rozplývalo a skončilo tvrdým výbuchem granátu.
   Zado nejprve ani nevzhlédl. Ale hučení se ozvalo znovu. A už nepřestávalo, po několika minutách přešlo v tlumené dunění, v němž výstřely a výbuchy granátů splývaly v jedno.
   Zadovi klesla ruka s mapou. Oči se mu zúžily v úzké štěrbiny. V obličeji se mu opět objevil výraz dravého ptáka, který ještě zdůrazňovaly jeho tváře, za poslední dny hluboko vpadlé. Napjatě poslouchal a pozoroval, jak do vsi vjel život. Silnice se hemžila vojáky lezoucími na vozidla, tanky se rozjížděly, zanechávajíce za sebou obláčky kouře z výfukových rour. Povozy a saně se řadily za sebou, všechno zřejmě podle předem přesně určeného systému. A všechno se to rozjíždělo po silnici, po postranních cestách anebo přímo přes zasněžená pole na západ, jako by se bylo čekalo jen na zahájení dělostřelecké palby.
   Zado zaslechl pod sebou šramot. Timm stál na žebříku a díval se vzhůru k němu. Očima se ptal, co se to venku děje. V ruce měl pancéřovou pěst. Zado si nedovedl vysvětlit, kde jí našel.
   "Trochu se tam střílí," řekl Zado, "něco se děje, ale nevím co."
   "Naši útočí..." chraptivě řekl Timm. Měl horečnaté, krví podlité oči. "Já jsem to věděl, že naši jednoho dne přejdou do útoku. Už jdou! Uvidíš, co se teď všechno bude dít.. .!"
   "Odkud máš tu pancéřovou pěst?" chtěl vědět Zado. Poddůstojník zlehka přejel po žlutě stříkané trubce. Potom řekl: "Je ostrá. Stačí zdvihnout hledí a smáčknout knoflík. To bude stát některý tank život."
   "A tebe taky!" zabručel Zado. "Kdes ji vzal?"
   "Ležela za mlýnem. Obcházel jsem mlýn a našel jsem ji ve sněhu. Sníh jsem otřel. Je ostrá..."
   "Tamhle vpředu je Haselgarten," řekl Zado, "několik kilometrů za Haselgartenem musí být fronta. V místech, odkud je teď slyšet dělostřeleckou palbu. Vydržíš až tam?"
   Timmovi zajiskřilo v očích. Vysunul bradu a tiše řekl: "Dokážu to. Co slyším ty kanóny, je ze mne zase člověk. Naši útočí, já to věděl! Jdou nám naproti, budeme muset ujít jen polovinu cesty ..."
   Stmívalo se. Obrysy stromů na paloucích, kde byl výběh dobytka, se rozplývaly v pološeru. V dálce, v místech, kde zmizela vozidla, jež vyrazila z vesnice, stoupala modrošedá pára zimních večerů.
   "S tebou je legrace," řekl Zado, zastrkuje mapu do kapsy. "Víš ty vůbec, kdo střílí? Víš, kdo útočí? Kdybys byl viděl, co tu v okolí všecko je, byl bys docela zticha."
   "Jdou! Ale ty nechceš, aby přišli! Já si myslím, že ty celou dobu uvažuješ, jak by ses co nejpohodlněji dostal do zajetí," číhavě řekl Timm. "Nedělej si iluze, ti tě odpraví, máš na sobě jejich uniformu. To ti zaručuje, že tě odpraví. Nemáš za groš naděje, ale teď jdou naši. Za hodinu tu možná budou, a potom . . .!"
   Zado si ho beze slova několik vteřin prohlížel. Potom krátce rozhodnut postavil nohu na žebřík a vyzval Timma: "Nežvaň nesmysly. Lehni si někam do kouta a vyspi se. Až bude tma, vyrazíme. A já ti slavnostně slibuju, že tě v nejbližším lese nechám ležet, jestli nebudeš moct dál. Naproti nám nikdo nepřijde, musíme jít na západ. A teď dej tu pancéřovou pěst stranou, nemám chuť vyletět do povětří, kdybys snad omylem smáčkl knoflík!"
   Palba sílila. Stále se ještě nedalo rozeznat, zda to pálí baterie Rudé armády, či zda pochází ostřelování z druhé strany. Ale po půlhodině, kterou oba vojáci proseděli v očekávání za zdmi mlýna, slyšeli, jak palba náhle zmohutněla v orkán.
   Timm nastražil uši. V obličeji se mu objevil napjatý výraz plný očekávání. Zvedl se, ačkoliv ho to stálo velkou námahu, a vyšel před mlýn. Bylo už tma. Vzduch se chvěl tlumeným duněním a Timm myslel, že slyší i palbu z pušek. Namáhal sluch a dlouho stál s nakloněnou hlavou u zdi mlýna. Potom se ze vzdáleného bubnování odpoutal hluboký bručivý zvuk, který neustále jasněl. Ze západu přilétalo několik letadel. Timm je na zamračené obloze nemohl rozeznat, ale jejich motory slyšel stále hlasitěji. Stroje opisovaly oblouk. Potom jejich motory náhle zavyly, letadla se prudce snesla dolů a v nepatrné výší se hnala nad plochou krajinou. Vytí motorů vyděsilo Zada. Vyskočil z temnoty puklých zdí ven k Timmovi a hledal na obzoru letadla.
   "Letka messerschmittů ..." vzrušeně šeptal Timm. "Už to začíná! Teď se budou mít!"
   Náhle byly stroje těsně nad nimi. Byly to čtyři letouny, jejichž obrysy si byly podobné. Ale jeden z nich se pokoušel odpoutat od ostatních tří strojů. Nedařilo se mu to, protože ty tři se hnaly za ním a z jejich křídel vyskakovaly plamínky palubních zbraní.
   "Pozor ..." řekl Timm. "Teď ...!"
   Štvaný letoun prudce nabíral výšku. Byl to poslední pokus o únik. Jeden z pronásledovatelů vzepjal stroj a s bušícím kulometem vyrazil za prchajícím strojem do mraků. Odtamtud uviděli za několik vteřin vyšlehnout plameny, a hořící trup prvního stroje se řítil do hloubky. Křídla se snášela za ním jako rozhoupané zvadlé listí.
   "A je po všem!" křikl Timm. Ale v témž okamžiku se všecky tři stroje, které se zatím už zase spojily v jeden tvar, přiblížily a s vyjícími motory přeletěly těsně nad mlýnem. Spodní strany křídel byly světle natřené. Zado na nich viděl veliké rudé pěticípé hvězdy. Podíval se na Timma a řekl: "A máš po snu o messerschmittech. Jediný messerschmitt, který se ukázal, leží vzadu v lese."
   "Přesto přijdou ..." zarytě odpověděl Timm, spodní ret vtažený mezi zuby. Znělo to jako zavrčení podrážděného zvířete, když chraptivě zašeptal: "Ještě přijdou! Uvidíš, že přijdou! Ještě je držíme za chřtán. A brzy jim ten chřtán zmáčknem ..."
   Zado se díval na záblesky výbuchů na západě a přitom si svlékal špinavý sněžný plášť. Jeho cáry prostě nechal ležet. Potom si strčil pistoli do kapsy pláště, samopal, připravený ke střelbě, vzal do ruky. Byl unavený a hladový. Palba na západě mu rozechvívala nervy.
   "Jdem!" neurvale vybídl Timma. "Teď toho fantazírování nech. Seber se. Musíme tam dorazit, dokud tenhle útok trvá. Po něm bude fronta o dvacet kilometrů dál na západ. Tam už bychom nedošli."
   Vyrazil. Šel přikrčený, pomalým kočičím krokem, a pátravě se rozhlížel do všech stran. Timm vsunul pancéřovou pěst pod zdravou paži. Tiše si mumlal pro sebe: "Všecky vás ještě dostaneme. My vás dostaneme. Všecky vás odpravíme, dlouho to už trvat nebude..."
   Měl na mysli letce ve strojích s rudou hvězdou a dělostřelce střílející na západ, řidiče, kteří v nákladních autech dopravovali střelivo na frontu, a kočí ze saní s jejich dlouhými biči. Vlekl pancéřovou pěst a samopal se mu houpal na zádech. V roztříštěné ramenní kosti hlodala bolest. Ale pancéřovou pěst nepustil. Nejistě se potácel za Zadem a bolest v něm vzněcovala šílenou, nesmyslnou zuřivost, jež mu škubala v prstech.
   Pod ochranou řady stromů vystoupili na mírný pahorek, odkud viděli na silnici vedoucí do vsi. Na protější straně ležel statek, ve kterém bydlela Anna. Timm si v tom okamžiku na ni vzpomněl. Měl dojem, že na dvoře se cosi hýbe, ale byl ještě příliš daleko, aby něco s jistotou rozeznal. Vítr místy rozptýlil lehkou clonu mraků a na krajinu padalo mdlé měsíční světlo. Byli už jen na sto kroků od silnice, ale potom museli zůstat ležet schovaní mezi zasněženými keři, protože po silnici jela kolona vozidel. Byl to dlouhý proud saní, na kterých seděla pěchota. Jeho čelo už dosáhlo vesnice a zabočilo na západ, k frontě, kde stále ještě řvala děla a blýskaly ohně výbuchů.
   "Až budeme na druhé straně silnice, budeme mít nejhorší za sebou..." zašeptal Zado. Lehl si do sněhu vedle Timma. Ten ležel opřený o kmen stromu, obličej znetvořený bolestí, a upřeně se díval na kolonu, na vojáky, sedící na plochých saních, a na statek, z jehož komína stoupal uzounký, sotva znatelný sloupeček kouře, který Timm náhle viděl docela zřetelně.


   Balašov se právě dal do holení, když dělostřelecká palba spustila. Ubytoval se v přepaženém sklepě, osvětlovaném stájovou lucernou, před jehož vchodem visel strakatý stanový dílec. V jednom koutě měl do čtverce rozprostřenou otep slámy. Vedle ní leželo Balašovovo zavazadlo, samopal a plášť. Pod stanovým dílcem zakrývajícím vchod vedl telefonní kabel, ústící v polním telefonu, který stál na bedně. Před touto bednou seděl na jiné, menší bedně Balašov a břitvou, jež netrpěla přílišnou péčí, si oškraboval bradu. Velká bedna představovala psací stůl. Na její horní desku si naskládal staré noviny a tak získal dosti hladkou plochu. Když se na západě ozvalo hučení děl, Balašovovi klesla ruka s břitvou a zvědavě se podíval na hodinky na zápěstí. Ale vzpamatoval se a pokračoval v holení. Když zazvonil telefon, vzal sluchátko levou rukou a opatrně je přidržoval k uchu, aby si nesetřel mýdlovou pěnu. Bručel cosi do telefonu a přikyvoval k tomu. Potom několikrát řekl "ano" a nakonec hodil sluchátko zpátky do vidlice. Ještě několikrát rychle přejel břitvou po tváři, ale seškřábl jen pěnu, většina vousů operaci přečkala.
   Vyskočil a naklonil se nad umývadlo, stojící na jiné bedně v dalším koutě místnosti, a smyl zbytky mýdla s obličeje. Nespokojeně přejel rukou po tváři. Ještě se osušoval, a už sahal po polní blůze. Přetáhl si ji přes hlavu a nasadil přílbu. Nakonec uchopil samopal a rychlým pohledem přezkoumal zásobník. V tom okamžiku se protáhl závěsem u vchodu strážný a hlásil: "Chce k vám poručík Varazin, soudruhu politruku."
   "Ať jde dál," vybídl Balašov. Díval se na vcházejícího Varazina, a když stál poručík před ním, udiveně si ho prohlížel.
   "Jak na vás vidím, máte starosti," řekl zkrátka a ukázal na bednu před svým provizorním ložem, na které ještě před chvilkou stálo umývadlo. "Je bojový poplach," řekl, "radši si nasaďte přílbu."
   Varazin odepjal přílbu z opasku a nasadil si ji. Balašov mu nabídl cigaretu, ale Varazin s díky odmítl.
   Řekl: "Přišel jsem k vám, soudruhu Balašove, abych vám podal zprávu. Týká se mne a fašistického vojáka, který se zdržuje ve vsi."
   Balašov pootevřel ústa a zvědavě se na Varazina podíval. Když uviděl poručíkovu tvář, jeho víčka se nad malými kulatými zřítelnicemi trochu stáhla. Na čele se mu objevily stejné vrásky jako před chvílí, když ho při holení vyrušil telefon.
   "Mluvte," vybídl Varazina, "ale stručně, každým okamžikem může přijít rozkaz, který naši rozmluvu ukončí."
   Když Varazin hovořil, poslouchal a nepřerušoval ho. Neustále se na něho díval, a cigareta, která ve sklepním vzduchu zvlhla, mu několikrát uhasla. Několikrát zamyšleně zavrtěl hlavou, ale neříkal nic, dokud Varazin neskončil. Chvíli bylo ticho. Potom se Balašov zdvihl, přistoupil k poručíkovi a zůstal před ním stát. Sáhl si rukou na bradu, ale ucítil na ní strnisko, a tak ji mrzutě zase spustil.
   "Proč mí to hlásíte teprve teď, Varazine?" zeptal se. "Protože se vpředu útočí?"
   Varazin okamžitě nepochopil. Nejprve zmateně přikývl, ale potom se rychle opravil: "Ne, soudruhu Balašove, byl jsem na cestě k vám. Útok mé úvahy jen trochu zkrátil."
   Balašov několikrát přešel po místnosti. Byl to malý, pohyblivý člověk, vypadal spíše jako učitel matematiky než jako politický pracovník armády.
   "Je to zvláštní případ," řekl potom. Zastavil se a znovu si dlaní třel bradu. "Není nijak nové, že nám shodí za frontou takové komáry, a nové není ani to, že je vyšťáráme. Ale že při tom vznikne takováhle situace, to se může stát jen jednou. Měl jste mi to hlásit dříve. O takových věcech se nesmí mlčet, Varazine. Jste důstojník a připustíte, aby se ten člověk skryl tady ve vsi...!"
   "Není nebezpečný," rychle řekl Varazin, "ale chápu, že mne to neomlouvá. Jednal jsem nesprávně, protože mi bylo zatěžko jednat správně."
   Balašov mrzutě mávl rukou. "Prostě jste toho vojáka nedokázal zajmout, protože je tu ta žena, které jste chtěl dokázat svou vděčnost. Ale to není správná forma vděčnosti."
   "Ukrývala mne, soudruhu Balašove," řekl Varazin, "a ten voják o tom věděl."
   "Chápu. To je důvod, abychom v té žene neviděli fašistku. A ten voják?"
   Varazin se podíval na své vysoké boty. Okamžik mlčel. Zvenčí bylo slyšet vzdálené hřmění děl. Nad vesnicí se ozval hukot leteckých motorů.
   "Je to dosti mladý člověk," pomalu řekl Varazin, "bez životních zkušeností a bez měřítek. Tak ho dostali do rukou. Ten pravý materiál, z jakého se dá udělat voják, který bez rozmýšlení splní všecko, co se mu rozkáže. Dělal to a nepřemýšlel, a asi nebylo nikoho, kdo by mu vysvětlil, co se ve skutečnosti ve světě děje. Teprve když se ukázalo, že chladnokrevné vraždění, ke kterému mu dávali rozkaz, už nevydrží, začal uvažovat, co že to z něho udělali. Dělal to proti své vůli. Má z nás strach. Reaguje jako divoké zvíře zahnané do úzkých. Nejprve mi nebylo jasné, je-li tento člověk opravdu nebezpečím pro Rudou armádu..."
   Balašov si zapálil novou cigaretu. Kouřil chvatnými tahy. Vyfukoval dým a krabatil čelo. Potom řekl: "Ztracenec, který sní o nevměšování. Takové ztracence zajímáme, soudruhu Varazine."
   "Uznávám, že jsem tuto zásadu porušil."
   "Je to tak," řekl Balašov a bodl cigaretou do vzduchu, jako by tím chtěl podepřít svá slova. "Zajímáme je. Vysvětlujeme jim, co udělali a k čemu se dali zneužít. Dáváme jim práci a možnost učit se. Jsou-li to zločinci, zacházíme s nimi tak, jak si zasluhují. Ale když jsou to jen vojáci, kterým chyběla schopnost rozlišit správné od špatného, učíme je tomuto rozeznávání. Tak s nimi zacházíme. A jejich ženám říkáme, že tahle válka byla všecko jiné než rodinná idyla a že zajetí jejich mužů je jejím následkem. Ať se utěšují tím, že ti muži budou moudřejší, až se z našeho zajetí vrátí; jejích rodinám to také prospěje. Chápete mne?"
   "Chápu," odpověděl Varazin. "Zdálo se mi to v tomto případě trochu tvrdé, proto jsem váhal. Neměl jsem to dělat."
   "Oni nás tvrdě napadli, a my jim rány tvrdě vracíme. Dokud nezvítězíme. Potom bude možno hovořit o mírnosti."
   Několik letadel zavylo nad vesnicí, bylo slyšet klapot jejich kulometů. Balašov zvedl hlavu a tiše řekl: "Ještě válka neskončila, Varazine."
   Varazin přikývl. Díval se na Balašova a ten mu s nepohnutou tváří řekl: "Tenhle zatoulaný hrdina a tucet podobných komárů nám teď zabili deset vojáků. Myslím, že i on pochopí, že je jen spravedlivé, když ho zajmeme."
   "Deset vojáků...?" opakoval Varazin. "Nechápu..."
   Balašov prudce přikývl. "Dnes ráno nás o tom ve štábu informovali. Šest vozidel a deset mužů. Všichni zastřeleni zblízka pistolí. Zahrabali je do sněhu. Naši je našli. Výsadkáře jsme pochytali. Měli na sobě stejnokroje naší armády. Tím se postavili mimo válečné zákony. Celá věc se ještě dále vyšetřuje, protože tu jsou jisté domněnky."
   Varazin se kousl do rtu. Sotva slyšitelně řekl: "Ten svobodník patřil k nim."
   "O tom jsem nepochyboval."
   "Bude potrestán."
   "Nebude se muset zodpovídat z ničeho, co nespáchal."
   Varazin se zvedl. "Budu otevřený, soudruhu Balašove. Nevím, jsem-li já ten pravý člověk, který by o tom té ženě měl povědět,"
   Balašov došel až k němu a zůstal před ním stát. Málem se musel postavit na špičky, aby mohl Varazinovi položit ruku na rameno.
   "Varazine," řekl tiše, "válka ještě neskončila. To té ženě řekněte. A také jí povězte, že takhle si může ten voják zachovat život a vrátit se k ní, zatímco jinak je velmi pravděpodobné, že bude považován za vyzvědače a zastřelen. Je to..."
   Polní telefon zazvonil. Balašov rychle skočil k bedně. Vytrhl sluchátko z vidlice a hlásil se. Když je pokládal zpátky, řekl Varazinovi: "Teď jděte a zařiďte, co je nutno zařídit. Pospěšte si, máme poplachovou pohotovost. My sice nasazeni nebudeme, ale i tak bude lépe, když celou záležitost vyřídíme hned."
   "My nasazeni nebudeme?"
   Balašov se usmál. "Tento útok jsme čekali. Připravili jsme se. Jde jim o výchozí postavení, které v tomto místě fronty máme. Chtěli by je získat zpátky. Dost masivní útok, ale my jej s trochou pružnosti zachytíme a necháme vybít. Není důvod k obavám. Teď jděte. A neztrácejte čas. Toho Němce mi sem přiveďte. Vyslechnu ho a postarám se, aby byl odvezen."
   Když Varazin stoupal po chatrných schodech ze sklepa, přeletěla v nepatrné výši nad vsí po jasné obloze letka nočních stíhačů. Byly to malé, černé, rychlé stroje. Odsvištěly směrem na západ. Varazin se díval za nimi. Zmizely v záblescích dělostřelecké palby, která stále ještě trvala. Jeden z nich se ještě ukázal v záři exploze, jež bledě rozsvětlila obzor, a byly pryč. Na silnici stála kolona saní. Vojáci seděli a pokuřovali, zabaleni do tlustých přikrývek. Na saních měli kulomety a rozložené minomety. Jejich samopaly se ve slabém měsíčním světle mdle leskly.
   Ve vsi bylo ticho. Vojáci roty leželi ve svých ubikacích a čekali na rozkazy. Chvílemi se zdálo, že granáty dopadají blíže, jako by výbuchy nezněly z takové dálky jako předtím. Když Varazin došel na konec vsi, poznal, že jeho domněnka byla správná. Z německé strany střílelo několik těžkých děl do týlu. Výbuchy jejich granátů bylo odtud vidět. Kolona saní se roztrhla a silnice se rázem vyprázdnila. Varazin přidal do kroku. Sníh mu křupal pod nohama. Noc byla chladná. Vždy, když zmizely mraky a noci byly jasné a plné hvězd, uhodil mráz a sníh ztvrdl a vrzal pod botami.
   Za vsí už vojáci nebyli. Varazina obklopilo ticho, které vzdálené hučení děl jen zdůrazňovalo. Varazin vykročil. Zdvihl si límec pláště a se skloněnou hlavou šlapal po ujetém sněhu silnice, až došel k cestě vedoucí k Annině statku. Odtud už to nebylo daleko, a Varazin brzy uviděl kouř stoupající z komína.
   Vrata do dvora byla jen přivřená, domovní dveře dokořán. Varazin za sebou zavřel dveře a vešel do kuchyně.
   Anna trpělivě poslouchala, až jí pověděl všecko, co bylo nutno říci. Stála u kamen, vlasy jako vždy pečlivě spletené do uzlu na šíji, přes ramena přehozený vlněný šátek. Měla smutné oči, ale její hlas byl právě takový jako jindy, když říkala: "Odešel. Chtěl být sám, aby mohl přemýšlet. Hovořili jsme o tom. Vždycky jsem byla sama, a jestli odešel, budu zase sama. Jako vždycky. Mám už takový život. Je to už natolik můj život, že už ani nemám sílu bojovat proti tomu."
   Říkala to s trpkostí, kterou u ní Varazin ještě nikdy nepozoroval. Seděl za kuchyňským stolem a díval se, jak se otáčí kolem kamen.
   "Vrátí se?" zeptal se váhavě. Byl zmaten. Z jedné strany na něho útočila slova Balašovova, z druhé strany se na něho dívaly Anniny oči a v uších mu zněl její hlas s tím novým odstínem trpkosti a výčitky.
   Otočila hlavu a podívala se na něho. "Řekl mi, že si někde venku musí ujasnit, co udělá. Je v takových věcech divný. Vzkazuje vám, že jestli se vrátí, půjde s vámi. Když se nevrátí, máte za ním vyslat hlídku."
   Varazin mlčel. Venku hučela děla.
   "Co je to?" tiše se zeptala Anna. "Snad se zase nevracejí? Jestli se vrátí a dozví se, že jsem vás ukrývala, zastřelí mne."
   "Nevrátí se už," řekl Varazin. "Už se jich nemusíte bát. Ti se už nikdy nevrátí."
   "Hovořil jste se svým velitelem?"
   "Ano."
   Hluboce vydechla. Potom řekla, spíš sama pro sebe než jemu: "Jestli se teď Thomas nevrátí, postaví mne vaši lidé za to ke zdi."
   "To neudělají," řekl Varazin.
   Ale žena jen unaveně mávla rukou. "Mně je to jedno. Tahle válka rozdrtí mezi svými mlýnskými kameny každého, a ze všech nejdřív ty, co chtějí stát uprostřed mezí oběma frontami. Já jsem na to připravena. Jestli Thomas odešel, budu tu sedět a čekat, až umřu. Kdysi jsem si myslela, že jsem silnější než všecko, co se kolem mne zdálo silné. S tím už je konec."
   "Poslyšte, Anno," řekl Varazin, "po válce se vrátí. Je voják, půjde do zajetí a po válce se vrátí. Vrátí se sem."
   "Po válce," řekla žena, "ze mne bude stařena se šedivými vlasy. A na polích už se pro samý plevel nebude rodit obilí. Pluhy budou zrezivělé a budou se lámat. I my budeme zlomení. Já už zlomená jsem."
   Vstal a přistoupil k oknu. Uprostřed trochu rozhrnul záclonu a skulinou se podíval do zimní noci. Po chvíli ji zase nevšímavě pustil a obrátil se. Záclona už okno docela nezakryla, ale on si toho nevšiml. Znovu si sedl ke stolu a řekl: "Jednou tomu všemu porozumíte mnohem líp, Anno. I Thomas Bindig tomu porozumí."
   "Jestli se vrátí," řekla žena. "Když se za hodinu nevrátí, můžete vyslat hlídku. Řekl mi to. Mně je to jedno."
   "Ale mně to není jedno," řekl Varazin.
   "Vám?"
   "Ano. Znám ho lépe, než si myslí. Je tak mladý, že by bylo škoda, kdyby měl zemřít za tu bandu, která mu vtloukla do hlavy, že bude hrdina, když za ni umře. Je bystrý a může z něho být jiný člověk. Naši lidé mu při tom pomohou."
   "Budete si muset najít jiné. Takové, kteří neprošli peklem jako on."
   "Ujmeme se i jiných," řekl Varazin, "u mnoha jiných bude snazší naučit je rozeznávat právo od bezpráví. Ale Bindiga nevynecháme, ani všechny ostatní, kteří šli jeho cestou. Bude to pro nás těžké, když si vzpomeneme, co dělali, ale budeme s nimi mít trpělivost, budou-li toho hodni."
   Žena se posadila na stoličku v koutě za kamny. Podepřela si hlavu dlaněmi a řekla: "Máte spoustu předsevzetí. Ještě jste válku nevyhráli a už si děláte plány, co bude po ní. Člověk neví, jestli se má nad vámi usmát, anebo se vám obdivovat..."
   Varazin lehce přikývl. Stál u stolu zády k oknu, oči upřené na dveře, a čekal, že Bindig vejde.
   "Vítězství nám už nikdo nevezme," řekl tiše. "Bindig a mnoho dalších Bindigů se do té doby může naučit budovat lepší Německo. Bože můj, naučit se to mohou, jen když budou mít dobrou vůli..."
   Dělostřelecká palba neochabovala. Chvílemi vybuchovaly granáty tak blízko, že jejich exploze se v neustálém hřmění dala zřetelně zaslechnout.
   "Jako kdyby to nikdy nemělo skončit," řekla, "jako kdyby chtěli z celé zeměkoule udělat jedinou kaši z krve a špíny. Nedají pokoj, dokud nebude mrtvé všecko, co mohou zabít..."