Hodina mrtvých očí

   Černý oblek biřmovance měl na sobě podruhé. Poprvé si jej oblékl při biřmování, teď mu pochovávali otce.
   Stál vedle matky a slyšel její vzlykot. Také viděl uplakané obličeje svých tří sester. Malá, usmrkaná copatá děvčátka. Pláč se mu zrovna příliš nedařil. Vzpomínal si, že když dostal v obecné škole výprask, nikdy před ostatními neplakal. Plakával teprve později, až už ho nikdo neviděl.
   Oblek je těsný, ale bude ho nosit ještě dlouho.
   Otec byl mistrem v gumárně, ale teď už otce nemá, a nejstarším v rodině je on. Zatímco farář odmumlával smuteční projev, Thomas Bindig uvažoval, kde vzít peníze na školné do gymnasia. A plakával potom doma, když byl sám.
   Bylo léto, třída se každé odpoledne scházela na plovárně. Právě začínaly prázdniny. I pro lyceum. Tam chodila Sabina. Chodila pro něho každý den, ale po celý jeden týden jí pokaždé říkal: "Dnes ne, Sabino. Možná, že zase příští týden." To byl jeho smutek. Černý oblek brzo odložil. Bylo příliš teplo, a praskaly na něm švy.
   Děvčátko Sabina nosilo světle modré šaty a boty s korkovými podpatky. Někdy, když spolu měli schůzku, přinesla mu krabičku olejovek anebo krabici pečiva. Její otec s tím obchodoval. Lehávali vedle sebe na trávníku plovárny a pokoušeli se představit si, jaké by to bylo, kdyby se vzali. Ona dětská lékařka, on právník. Ale to ještě leželo v nedohledné dálce. Jeden přemýšlel o druhém pod horkým zvonem oblohy, za křiku a výskání dětí, hemžících se ve šplouchadle, a za hudby, tryskající z ampliónů. Oba byli velmi opálení a vypadali zdravě, a ostatní už dávno věděli, že jsou nerozluční.
   Ale život má své zákony. Jednoho dne řekl Thomas Sabině: "Budu muset začít pracovat. Takhle to nejde, je nás pět, a maminka vydělává málo. Když si něco najdu, bude to právě tak stačit."
   Děvče mělo světle plavé vlasy. A velice tmavé, velké oči. Na plovárně bylo trochu nápadné. Mělo půvabnou chůzi a zvyk odhazovat vlasy z čela.
   V městské knihovně dali Bindigovi práci. Nevydělával mnoho, ale knížky mu nebyly cizí. Po několika týdnech už radil čtenářům, jaké knížky si mají vybrat, a našli se i čtenáři, kteří se dali obsloužit jen jím, a raději odešli a vrátili se jindy, když náhodou nebyl přítomen.
   Když Sabinin otec koupil auto, vídal se s ní Bindig řidčeji. Utěšovala ho tím, že schůzky odkládala. Někdy chodíval po práci kolem jejich bytu a doufal, že jí potká. Ale nepotkal ji. Začínal trávit svůj volný čas nad Rilkem. Někdy i nad Holderlinem.
   Potom mu bylo sedmnáct. Našetřil si peníze a dopřál si výlet do kopců nad Weserou. Měla na sobě pestré šaty, které jí poslal sestřin manžel z Paříže, a on dokázal uspořit na nový oblek. Ale měli smůlu, protože krajina, kterou si vyhlédli, se hemžila skupinami pochodující Hitlerovy mládeže, a oni nemohli ujít ani sto kroků, aby nepotkali některé z těch uniformovaných, anebo aby je nějaká skupina nepředešla a nevtipkovala o "paďourech".
   Oba měli průkazky doma, a než se spolu spřátelili, běhávali po lesích právě tak jako tito uniformovaní, zapalovali táborové ohně a nocovali ve stanech; oba ještě znali nazpaměť sloku, ve které se zpívalo, že pod jejich pěstmi padne každý, kdo se jim postaví. Ale to už bylo dávno.
   Nakonec našli nedaleko od Wesery osamělou cestu, na jejímž okraji chvíli odpočívali.
   "Příští týden musím k odvodu," řekl.
   Sešpulila ústa: "Ó ...!" Znělo to ustrašeně. Potom sáhla po stéblu trávy a nervózně je zlomila. "Pošleš mi brzy obrázek, až narukuješ?" zeptala se.
   První obrázek jí poslal z tábora pracovní služby. Byl tam tři měsíce a ona mu napsala dva dopisy. On jí psal každý týden. Potom přišla komise a vůdce pracovní služby jim řekl: "Hlaste se dobrovolně k některé zbrani. Má to tu výhodu, že se k té zbrani také dostanete. Jestli budete čekat, až si vás pozvou, budete muset jít, kam vás strčí."
   A potom jim ten od letectva s naprostým klidem nabídl nejlepší stravu, nejzajímavější službu a nejrychlejší možnost povýšit. Řekl jim, že v celém wehrmachtu je jediný druh zbraní, ve kterém muž může dokázat, že je opravdu muž, a to že jsou parašutisté. Hovořil o tom ještě chvíli. Bindig byl rozhodnut, ještě než ostatní důstojníci vysvětlili, jaké výhody může poskytnout jejich druh zbraně.
   Dostal dovolenou, ale jen čtrnáct dní, protože svolávací lístek mu strčili do ruky už v pracovním táboře. Potom ještě jednou ležel v trávě vedle Sabiny, jako tak častokrát předtím.
   "Škoda, že musím pryč právě teď," říkal jí, "právě teď to mohlo být tak hezké. Vydělávám už trochu víc, a tolik jsem po tobě toužil."
   "Je to škoda," řekla, "škoda."
   "Ale já se vrátím," řekl rychle, "já se určitě vrátím. My už to dokážeme. Konec konců se člověk nemůže ulejvat, když musí celé Německo bojovat. Až se vrátím, vezmeme se."
   Řekl to tak, jako by nic nebylo samozřejmějšího. Bylo to vážné a pevné rozhodnutí. Měl ji rád a byl si jist, že je v ní dost trpělivosti, aby na něho čekala. Díval se na ni, jak přikývla, a potom ještě dlouho seděli v kavárně a poslouchali gramofonové desky. Byla sobota, ale nikdo netančil. Tančit bylo zakázáno.


   Vycvičili ho důkladně. V prvních týdnech ho proháněli tak, že se musel jako ostatní rekruti přidržovat zábradlí schodiště, když se večer vracel do své světnice v kasárnách. Naučili ho střílet a řídit auto, zabíjet všemi zbraněmi a kdejakým předmětem. Naučili ho, jak složit padák, jak obvázat ránu, jak se odrazit při skoku z letadla a jak založit požár, který uhasí tucet lidí jen s námahou teprve za několik hodin. Brzy byl naprosto přesvědčen, že žádný voják na světě nemá tak důkladný výcvik jako oni a že zbraně, které mají oni, jsou lepší než všechny ostatní. Poslouchal politické přednášky o válečných cílech spojenců a o geniální strategii Adolfa Hitlera. Brzy pochopil, proč je nutno ustupovat, a vědomí, že kdesi ve vlasti jsou bezpečně ukryté zbraně, už teď schopné v několika málo dnech rozhodnout válku, mu dodávalo sílu. S tím pocitem vycházel mnohou neděli z kasáren. Psával Sabině něžné dopisy. Odpovídala mu, a teď psávala každý týden i ona.
   V den inspekce, kterou skončila jeho rekrutská doba, byl Bindig spokojen; dopadli dobře a tuhý výcvik skončil. Fronta jim kynula jako vykoupení, protože staří mazáci jim vyprávěli, že tam je hlavním zaměstnáním spánek.
   Když se k večeru chystal na vycházku, dostal rozkaz dostavit se k poddůstojníkovi. Ten se ho zeptal, odkud je, a když mu to Bindig pověděl, přikývl a vyptával se dál: "Máte tam někoho?"
   "Ano," řekl Bindig.
   Poddůstojník pomalu vysvětloval: "Pan major Brandt má do tohoto města nutnou cestu. Je tam rovněž doma. Jiného řidiče po ruce nemáme. Proto odvezete pana majora vy. Okamžitě se u něho hlaste."
   Major mu krátce přikázal, aby se seznámil s vozem a za hodinu pro něho přijel. Bindig několikrát objel kasárenský dvůr. Řízení mu nedělalo potíže. Když vyjížděl z kasáren, major se ho zeptal: "Víte, kam jedeme?"
   "Ano, pane majore," odpověděl Bindig.
   "A víte, proč tam jedeme?"
   "Ne, pane majore."
   "Neposlouchal jste rozhlas. Včera v noci byl na město těžký nálet. Doufám, že má rodina je ještě naživu..."
   "Ach ..." uklouzlo Bindigovi. Několik vteřin jel nejistě, protože myslel na Sabinu a také trochu na matku a sestry.
   Major býval profesorem na střední škole; Bindig ho jako učitele už nepoznal, protože teď už byl mnoho let vojákem. Ale okrajovou čtvrť města, ve které stála majorova vila, znal. Dokonce si pamatoval i dům a našel jej bez ptaní. Stál tam, jako by se ve městě nic nestalo, a majorova žena ho zvala, aby šel dál. Vyžádal si dovolení podívat se po své rodině, a major mu vůz půjčil.
   Ve městě ještě na mnoha místech doutnaly požáry. Lidé zděšeně pobíhali ulicemi. Bylo časně ráno, musel si zajíždět, protože některými ulicemi se nedalo projet. K cíli se však přece dostal. Nejprve jel k domu, kde bydlela matka; bylo k němu blíž. Když zabočil do ulice, bezděčně odtáhl nohu z plynové páky a začal uvažovat, kde dům stával. Na jeho otázky mu lidé odpovídali jen neochotně. Potom se však dověděl, že vchod do sklepa byl už uvolněn a mrtvoly ještě v noci pohřbeny. Trafikant na rohu ulice, jehož krám zůstal neporušený, ho vzal za rameno a vtáhl dovnitř, nalil mu sklenku koňaku a otcovsky řekl: "Nesmíš si to tak brát, chlapče, nesmíš na to tolik myslet."
   Bindig nechal koňak stát a štval vůz kolem doutnajících trosek a hloučků vyděšených lidí dál, k Sabině.
   Dům s lahůdkářstvím, který patříval Sabininým rodičům, vyhořel. Zdi ještě stály, u zadní stěny stál řetěz ženistů. Jeden či několik jich muselo být ve sklepě domu, protože ten, který stál vedle největšího sklepního okénka, přijímal trhlinou ve zdi kbelíky, které mu ze sklepa podávali. Putovaly řetězem od muže k muži, až je poslední s rozmachem vyprazdňoval do nákladního auta.
   Bindig oběhl dům a pokoušel se objevit něco, co by mu řeklo, že Sabina ještě žije. Zjistil, že domem od půdy až do sklepa proletěla tříštivá puma, aniž vybuchla. Její pouzdro leželo v tmavé sklepní místnosti. Dopadla do sklepa, a namísto aby vybuchla, její náplň prudce a za vysokého žáru shořela. "To se taky stává," lhostejně řekl jeden ze ženistů, když viděl, jak Bindig pobíhá z místa na místo, "ušetři si námahu, kamaráde, lidi uhořeli. A kosti vypadají všechny stejně."
   Zezdola, ze začazené díry, se ozval hlas: "Podejte mi sem lopatu. Nedostanu to do kbelíku...!"
   Ve městě už nebylo nic, co by byl Bindig chtěl najít. Nebylo nikoho, s kým by chtěl pohovořit. Projel s vozem ulicemi, posetými troskami, a kdesi za vilami na okraji města si lehl do trávy a ležel tam tak dlouho, až byl čas jet pro majora.
   Major měl dobrou náladu a byl plný důvěry. Nálet jako tento se zřídkakdy opakoval. Jeho rodina má válku za sebou, pokud přichází ze vzduchu.
   Přimhouřil jedno oko a řekl Bindigovi: "Čarostřelci! Továrny nám chtěli rozbít! Měli spadeno na gumárnu a na automobilku, a co zasáhli? Pár ubohých baráků! To se jim vyplatilo, letět takových kilometrů až sem!"
   "Že by byli tak špatně mířili, pane majore?" zeptal se Bindig. "Továrny jsou daleko za městem. Nic se nedá ze vzduchu rozeznat lépe než ty dvě továrny."
   "Banditi!" zabručel major. Potom řekl: "Ve vaší rodině je všecko v pořádku?"
   "Všichni mrtví," řekl Bindig.
   "Ó," vyrazil ze sebe major. Potom řekl: "Postarám se, abyste dostal dovolenou. Ihned, jakmile se vrátíme, zařídím, abyste dostal dovolenou. Přijměte mou soustrast, chlapče, je to pro vás velmi kruté..."
   "Děkuji," odpověděl Bindig.
   Dovolenou si nevyžádal, nevěděl, co by si s ní počal. Ve městě se pohřby nekonaly, protože nikdo nevěděl, kdo je v té hromádce pozůstatků, kterou zahrabali.
   Potom přišla první akce. Bindig už nemyslel na to, že válka přece jen jednoho dne skončí a on se zase bude moci vrátit domů. Každý, kdo proti němu bojoval, byl pro něho Sabininým vrahem, a to trvalo až do doby, než se blíže seznámil se Zadem, než viděl tolik mrtvých, že si začínal klást otázku, zda jim vůbec někdy bude konec. Kdesi v zadním pokoji jedné špeluňky měl první děvče. Mělo povadlé, špičaté prsy a hubené, vyzáblé tělo, ale jemu to bylo jedno. Vyspal se s ní, a později se vyspal i s vdovou, která ho k sobě pozvala na kávu, i s tou, jejíž muž byl nezvěstný, a s jakousi plavovlasou, a na Sabinu si už ani nevzpomněl. Její obrázek rychle bledl, jako často velmi rychle pomíjí první láska. Vzpomínka zapadla, a on už dávno nezabíjel pro představu, že mstí Sabinu, ale proto, že se to naučil jako řemeslo. Někdy zatoužil vrátit se ke knihám a ke knihovně. Ale mezi smrtelným strachem při akcích a olověným spánkem po návratu byly tyto myšlenky bledé a chudokrevné. Mizely jako vzpomínka na Sabinu. A potom tu byl Timm. "Dneska v noci to těm svým ženským ještě jednou pořádně udělejte," říkal Timm, "zítra v noci se skáče."


   Byli ubytováni ve vesnici, kde ještě byly ženy. Pět výsadkářů bydlelo v jedné světnici a všichni společně mívali jednu nebo dvě. Jednou to byla matka s dcerou a vojáci ani nezhasli světlo. Ženy pocházely z těchto vesnic a chodily za vojáky, protože věděly, že ve svých zavazadlech ještě mají holandský vaječný likér a ukořistěné americké cigarety. Věděly, že vojáci dostávají čokoládu, banánové řezy a cukr. A mnohý z těch, kteří byli na západě, měl ještě v batohu hedvábný šátek.
   "Za tohle bojujeme," říkal Zado. "Tohle a chlast, to jsou naše válečné cíle, drobečku. Chcípneme za dobrou věc."
   Jednou mu Bindig odpověděl: "Nejde o to, zač bojujeme, ale o to, co bude z Německa."
   Zado se ušklíbl a plácl Bindiga do ramene: "Právě o to jde, drobečku!" řekl. "To mi vykládali taky. Jenomže já jsem tomu nevěřil, a od té doby, co znám Timma, vím docela určitě, že to tak není."
   "Nemáš tušení, co by s tebou provedli, kdyby tě slyšeli."
   Zado smutně přikývl. "To je právě to. Buď opatrný, nevíš, co ti vyvedou, když si všimnou, že máš na ramenou hlavu a ne tuřín. To bude z Německa. A já si pomalu přeju, abychom válku prohráli, jen aby se to z Německa nestalo. Aby s tím byl konec."
   Nastupovali do letounů a za tmavých nocí z nich vyskakovali do nejistoty. Potom uléhali za křoví, prosévající svit měsíce, jako tenkrát, když si Zado pomalu přivazoval pistoli k zápěstí a řekl: "Víme toho o světě jen polovičku. Ležíme si tu, a za půl hodiny nás možná odstřelí zrovna ten strážný, co stojí tamhle před námi pod kaštanem. Potom tu budeme hnít se všemi svými nadějemi a sny, a doma v tu chvíli budou političtí bonzové pomáhat svým ženám zapnout perlový náhrdelník, páni ředitelé z Maybachu pojedou strávit zimní dovolenou do Garmisch-Partenkirchenu a čerta se budou starat o to, co se děje tady. Nanejvýš dají v těch svých fabrikách vyrábět namísto polévkových hrnců futrály na plynové masky. A za ty futrály k plynovým maskám se platí líp, to ti dám písemně, jinak by už dávno bylo po válce."
   Timm s ostatními byli daleko vzadu. Čekali, až Zado s Bindigem odstraní strážného a uvolní cestu.
   "Možná, že to všechno ani nemuselo být..." řekl Bindig.
   Zado vzal do ruky dýku a řekl: "Má na hlavě jen čepici, ne přílbu. Slyší náramně dobře. Dávej pozor. Až zvednu ruku nad hlavu, přijdeš. Odneseme ho tamhle do křoví..."


   Jednou spolu seděli v rádiovém voze, bylo to už v Haselgartenu, a zachytili stanici, která vysílala zprávy a komentáře. Seděli vedle sebe. Zado nadzvedl sluchátko a zašklebil se: "To je jiný numero polní pošty. Dávej pozor, aby se k nám někdo nepřifařil." Po chvíli zavrtěl Bindig hlavou a řekl: "Ani se to člověku nechce věřit. Myslíš, Že je to pravda?"
   "Já myslím, že to pravda je," odpověděl Zado.
   "A i když je to pravda, jak to, že se nikdy nikdo nenašel, kdo by mi o tom řekl. Jak je to možné?"
   "Říkáš to, jako kdyby byl někdo přišel za mnou," řekl Zado, "ale se mnou o tom taky nikdo nemluvil. To není ani má, ani tvá vina. Lidi, kteří skutečně říkali, co se děje, odvezli do Osvětimi. V Osvětimi nemají vysílačku, kterou bychom mohli poslouchat. Kdo je na svobodě, mlčí. Je celá spousta lidí, kteří si mlčením vykupují život. Máš jim to snad za zlé?"
   "Nemám. Ale ten mužský v rádiu dělá, jako by mi měl za zlé, že jsem voják."
   "Ne tak docela. Vyzval tě, abys přeběhl na druhou stranu."
   "To je skoro totéž."
   "Když myslíš," tiše řekl Zado.
   Bindig si zapálil cigaretu. Jako Zado, i on si odsunul jedno sluchátko. Z druhého mu zněla do ucha hudba. Německé písně.
   "Nerad poslouchám rady lidí, které neznám a ani nevidím. Copak vím, jestli takhle nemluví jen proto, že je za to platí? Proto ty jejich rady nerad poslouchám," řekl Bindig.
   Zado přikývl. Podepřel si hlavu rukama. Aniž se na Bindiga podíval, řekl: "To je to. Neposloucháme lidi, které neznáme. Posloucháme ty, které známe. Timma. Nikdo z nás neví, jestli je to správné nebo špatné. Děláme, co se nám rozkáže. Jestli to snad přežijeme, tak se možná najdou lidi, kteří se nás budou ptát, proč to tak bylo, a my jim sotva budeme umět odpovědět."
   "A přece," řekl Bindig. "Že každý člověk dělá, co se naučil a co považuje za správné."
   "Právě," řekl Zado. "My jsme se naučili sakramentsky nepříjemné věci. Jednou se nás někdo zeptá, jestli jsme snad neměli oči a uši a srdce. Jestli jsme je snad neodevzdali s civilními věcmi, když jsme narukovali."
   "Jestli to přežijeme. Jestli se z toho dostaneme ..."
   "Co řekneme ..."
   "Ano, potom. A když tomuhle člověku v rádiu uvěříme a při příští akci se ztratíme a přeběhneme, tak se nás na to taky budou ptát, jen o něco dřív. Co bys jim odpověděl?"
   "Nevím," pomalu řekl Bindig, "já jsem si svůj život představoval docela jinak. Začalo to tím, že mi zabili děvče a..."
   "Ne," rychle mu skočil do řeči Zado, "začalo to tím, že Hitler vypověděl válku, docela přesně se na ten den pamatuju. Bolelo mě v krku, a všichni ostatní, co se mnou byli na světnici, byli ožralí na mol. Ale když se na to člověk podívá zblízka, nezačalo to ani tenkrát, ale už mnohem dřív. Ale ne teprve tím, že přiletěli letci."
   "Já jsem si všecko představoval jinak. I válku. Ale teď už nejsem srdcem u toho. Už jen rukama. A hlavou."
   Hudba neustále prýštila ze sluchátek. Koncert bez přestávky. Německá hudba. Jen jednou ji přerušil hlas: "Skončete to, kamarádi. Doma na vás čekají ženy. Skončete válku, budete moci jít domu ke svým ženám..."
   Zado nepřítomně řekl: "Naše ženy... Tak si vzpomínám na ty dvě, co jsme měli včera na světnici. Ta jedna říkala, že co tu jsme, dělá to jenom za čokoládu. Má tři děti. Řekl bys to do ní?"
   "Všecko to dopadlo docela jinak," pomalu řekl Bindig, "všecky naše představy, všecky sny."
   "Naše sny?" Zado unaveně sňal sluchátka a pověsil je na knoflík přístroje. "Všichni jsme kdysi měli nějaké sny. A teď tu dřepíme a jsme zbabělí. Jsme tak zbabělí, že ani sami sobě nepřiznáme, jak zbabělí jsme. O čem všem jsme kdysi nesnili. Ale sny umřely. My umřeme taky. Timm potom napíše domů, že jsme byli hrdinové. Anebo to udělá Alf."
   Čas míjel. Nastupovali do letounů a na padácích se snášeli k zemi. Vraceli se zpátky a pili a spali, byly tu ženy a Timm, který někdy prošel světnicemi.
   "Máte dlouhou chvíli, co? Prsty svrbí, co, Bindigu? Někoho odpravit? Nadělat mrtvoly? Jen dočkat času, brzy to zase začne!"
   A hovory potmě. O poslední ženě jednoho a první druhého. Jestli byly v Holandsku lepší bordely než ve Francii, a co udělat doma se ženou, když se přijde na to, že měla jiného. A metody, jak uvařit z genevru chlast, který by se dal pít. S medem a skořicí. A kdo asi bude mít štěstí u děvčat z divadelní skupiny, která zítra přijede?
   "Jsou u toho holky jako lusk..." řekl rozespalý hlas.
   Neklidné noci, kdy je spánek lehký jako pírko, kdy je jako zrcadlo, ze kterého se na člověka dívají oči mrtvých. Když přijde sen, výkřiky, z nichž se člověk probouzí vykoupaný v potu, zmatený. A potom hodiny, kdy spánek nepřichází a člověk vidí oči mrtvých, ať už je chce vidět nebo nechce. Ráno při nástupu ovčí obličej Alfův a pach kůže a potu, a v dálce na východě mumlání děl.
   V příští noci jsou opět na východ od toho mumlání. Je jich tentokrát hodně. Útočí, na skladiště střeliva, na jedno z těch malých, položených daleko od hlavních silnic, jehož strážní mužstvo není příliš početné. Je tu příkop a trochu ostnatého drátu. Číhají na okraji houštin, stojí tam vnější strážný, o kterém vědí, že bude za čtvrt hodiny vystřídán. Potom půjde domů a stráž nastoupí další. Trvá dvě hodiny. Tyto dvě hodiny jsou jisté; v těchto dvou hodinách se nikdo nezeptá, je-li strážný ještě naživu. V těchto dvou hodinách ho zabijí a rozlijí se po táboře jako legie přicházející z pekla. Nebude nikoho, kdo by to přežil. Budou jen mrtví. Skladiště přestane existovat, až bude po přepadu.
   Ale válka bude pokračovat, myslí si Bindig. Nic se nezmění, protože pro armádu v kožešinových čepicích je tohle ubohé skladiště tak směšně bezvýznamné, že sotva ucítí jeho ztrátu.
   Timm je tu s nimi. Timm je vždycky s nimi. Dívá se na hodinky a potom zdvíhá ruku. Jde to rychle, nesmí to dlouho trvat, chtějí-li odtamtud vyváznout. Když se ztrácejí do lesa, běží Bindig vedle Zada, v plicích jim hvízdá, obličeje mají začerněné, samopaly s napůl vystřílenými zásobníky v rukou. Běží vedle sebe. když za nimi vybuchují nálože a trhají uskladněné střelivo. Je to pekelný koncert. Obloha je na dlouhé vteřiny rozsvětlená jako ve dne, až její jas ustupuje narudlému odlesku požáru, který ničí zbytky toho, co kdysi bývalo muničním skladištěm.
   Probíhají kolem Timma, který zůstává vzadu, aby popohnal poslední.
   Někdy si zazpívají písničku. O těch, kteří byli ve Španělsku jako legionáři. Timm je nechává proběhnout kolem, stojí na okraji lesní cesty, obličej začerněný sazemi, samopal v černých rukou. Stojí přikrčený, jakoby připravený ke skoku, ještě rozpálený přepadem. "Kupředu, legionáři...!" houkne na ně s úšklebkem. S úšklebkem, který je uznáním a zároveň výrazem vlastního uspokojení. Houkne na ně refrén písničky. To se někdy dělává.
   "My jsme pěkná legie ..." říká Bindig a ztěžka oddechuje, když jdou dál krokem.
   Všecko je vypočítáno na minuty, jako vždycky. Jejich celá naděje spočívá v tom, že budou na minutu přesně na místě startu. Nebudou-li tam, odletí letadlo domů. Potom budou mít na stopě pronásledovatele, kteří právě teď teprve vyrážejí na cestu. "Legie ..." říká Zado. Přehodí si samopal přes rameno.
   "To tedy jsme. Sakramentsky pekelná legie. Legie, která se vynoří z noci a peklo zanechá za sebou."
   Letí zpátky do Haselgartenu. O několik dní později řekne Bindig poprvé Zadovi: "V tom osamělém statku za vsi žije ženská ... zvláštní ženská..."
   Jsou unavení. Vysátí jako vždy, když se vracejí. Jsou unavení, a přece se jim spánek vyhýbá. Když usnou, nemají ve spánku klid.
   Hrají karty a pijí. Píší dopisy domů anebo nevěstám. Chodí za ženskými, které se potloukají po okolí, anebo si je vodí do světnic.
   "Zvláštní ženská?" ospale opakuje Zado. "Připadá ti zvláštní, protože se s námi nevyspí za čokoládu, dokonce ani s Alfem ne. Je to skutečně zvláštní ženská, ale vlastně ani tak zvláštní není, to se ti jenom zdá..."


   Je v pokoji už dva dny. Rána na hlavě ještě bolí, ale bolest už není nesnesitelná. Rána se hojí. Hodně spal. Pokoj je tmavý, ale jinak je v něm všecko jako jindy. A je tam Varazin. Stejnokroj mu sluší. A má jinou tvář. Už to není ten šklebící se slabomyslný a hluchoněmý čeledín. Také už to není člověk, kterého Bindig zbil.
   "Připravím něco k jídlu," říká Anna. Přehodila si přes ramena šálu, jako by jí bylo chladno. Když vychází z pokoje, přitáhne si ji k prsům. Nechává ty dva o samotě. Ví, že je může nechat spolu o samotě.
   Bindig má jasnou hlavu. Trochu omámený je ještě stále, ale myslet může. Nedělá při tom chyby. Ví, že za nějaký čas bude opět naprosto zdráv. Na jedné straně mu to dodává důvěru, ale na druhé straně musí luštit spoustu hádanek. Leží na posteli a kouří — cigarety od Varazina. Cigarety s dlouhými dutinkami. Člověk je nesmí dokouřit až do konce, jinak si spálí jazyk. A dutinku je nutno smáčknout.
   Dívá se Varazinovi do tváře a potom pomalu říká: "Jsem v postavení, které se navlas podobá tomu, v jakém jste byl před nedávném vy. A vy jste ve stejné situaci, v jaké jsem já byl tehdy. Nijak prostá věc..."
   Chvíli to trvá, než Varazin odpoví. Kouří cigaretu a dívá se za dýmem, který je na několik vteřin viditelný v pološeru, jež sem vniká oknem.
   "Je to prostá věc," říká potom Varazin. "Nic složitého na ní není. A je docela jiná než ta, o které hovoříte. Pro vás válka skončila ještě dříve, než byla vaše armáda s konečnou platností poražena. Zachránil jste si život. V zajetí budete mít možnost uvažovat o tom, jak svého života v budoucnu lépe využít. Až bude po válce a vy se vrátíte, budete vědět mnohé, co vám dříve nebylo známo. Začnete znovu. Pro vás je to velmi prostá věc. Měl jste štěstí."
   Bindig se usmívá. Zná to. Varazin to vyslovil poprvé, ale bylo to ve vzduchu od chvíle, kdy se před dvěma dny opět spatřili.
   "Prostá věc?" ptá se s úsměvem. "Zapomínáte, že jste důstojník. Co se dělá ve vaší armádě s lidmi, kteří nevydají Němce skrývajícího se v jejich okolí? Co se stane s důstojníkem, který mu takřka poskytl útulek, namísto aby podal hlášení svému veliteli?"
   "Dělám snad něco takového?" otázkou odpoví Varazin.
   Bindig se opře o loket. Vidí jen obrysy Rusovy postavy. Tu a tam, když Varazin potáhne z cigarety, jeho obličej se na vteřinku narudle ozáří. "Poslyšte." říká Bindig, "nic si nepředstírejme. Byl byste docela rád, kdybyste mne byl zastřelil, když jsem sem přišel. Ale to jste nemohl, protože tu byla Anna, a vy jste Anně zavázán. A teď uvažujete, co dělat, protože dobře víte, co je pro vás v sázce, když mne tu objeví; jistě je známo, že příležitostně Annu navštěvujete. Ale vy teď už nemůžete docela prostě jit ke svému veliteli a vydat mě, protože by se vás zeptali, proč jste to neudělal už dávno. Co se stane s Annou, to vám nemusím vysvětlovat. Po zbytek svého života se nezbavíte myšlenky, že jste vydal člověka, který vám kdysi zachránil život. Tak věci vypadají. Ne tak prostě, jak je vidíte vy."
   Slyšeli Annu, jak přechází přes chodbu a šramotí nářadím. Šla do chléva obsloužit dobytek. Varazin zamáčkl cigaretu. Potom zamyšleně řekl: "Myslím, že děláte chybu. Děláte ji proto, že nevíte, že naše armáda je jiná než ta, ve které jste bojoval vy. Proto je vám nepochopitelné například to, že nemusím mít strach zodpovědět, co jsem udělal. Nestane se nic ani mně, ani Anně. Také vám se nic nestane, půjdete-li do zajetí. Budete tam pracovat až do konce války a naučíte se tam věcem, kterým vám doposud zabraňovali se naučit. Musel jsem vám to povědět, protože jinak byste si o svém postavení dělal falešné představy."
   Chvíli bylo ticho. Bindig se položil do polštářů a mlčel. Tušil, že Varazin řekne něco podobného. Bál se toho, ale nezdálo se mu to tak docela možné. Teď to bylo jasně řečeno. Nic se nedalo vzít zpět.
   "Máte v ty své komisaře velikou důvěru .. ." řekl tiše. "Jste si jist, že se nemýlíte?"
   Varazin se usmíval, ale Bindig to nemohl vidět. Musel myslet na to, co řekne Balašov, až bude stát před ním a tohle všecko mu začne vysvětlovat. Zavalitý, supící Balašov bude sedět docela tiše a poslouchat, až mu Varazin vyzná, co mu zamlčel. Bude se na něho dívat a pohled jeho malých, pohyblivých očí bude klouzat po Varazinově obličeji. Důkladně se poškrábe na hlavě a začne lovit po kapsách zápalky, aby si mohl zapálit. Bude vrtět hlavou.
   "Jsem si jist, že se nemýlím," řekl Varazin. "Chápu vaše postavení. Trochu znám ducha, ve kterém jste byl vychován. Chtěl bych vám pomoci překonat tu výchovu. Ale musím vás připravit o iluze. Nesmíte stavět na tom, že máte před sebou člověka, který je v tísnivé situaci. Co jsem v posledních dvou dnech udělal nebo neudělal, nedělal jsem pro sebe, nýbrž pro vás. Ale to nemění nic na vaší budoucnosti. Rudá armáda s vámi bude jednat jako s ostatními zajatci a dá vám možnost začít nový život. O tom vás nemusím nijak zvlášť ujišťovat. To je naše zásada vůči vašim vojákům, kteří bojovali a nevraždili."
   "Bojovali?" zeptal se Bindig. "Až mne budou vaši komisaři vyslýchat, dozvědí se, jak jsme bojovali. I to, v jaké uniformě jsem sem přišel."
   "Neměl jste strach dělat všecko to, co vám rozkázali," řekl Varazin, "ale máte strach zodpovídat se z toho."
   Rozsvítila se zápalka. Potom řekl Bindig, vyfukuje dým ke stropu: "Co byste udělal, kdybyste sem zítra nebo pozítří přišel a už mne tu nenašel? Co byste dělal v takovém případě?"
   Varazin odpověděl bez zaváhání: "Vyrazil by oddíl, který by vás hledal. A já bych ten oddíl vedl."
   "A vystřelil byste na mne, kdybyste mne uviděl?"
   "Zabil bych vás, kdybyste kladl odpor."
   "Očekával jsem to," řekl Bindig, "ale proč se tedy tolik namáháte nalákat mne do zajetí?"
   "Protože si myslím, že vás znám," pomalu a s důrazem na každém slově řekl Varazin, "a protože si myslím, že nejen vám, ale velmi mnoha německým vojákům vašeho věku bude nutno pomoci, aby pochopili, zač nasazovali zdraví a odvahu a co z toho vzniklo. Velmi mnohým bude nutno pomoci najít pravdu, aby s touto pravdou mohli začít znovu. I vám. Je to vděčná práce a je také nutná. Věříme v to. Vždyť jste to nebyli vy, kdo dal v Německu vzniknout fašismu. Vás jen vychoval a vy jste zaň bojovali. Zničil váš život, když vás vyslal, abyste zničili náš život. Ukáže se, jste-li schopen pochopit pravdu. Jste-li fašista, bude se s vámi podle toho jednat. Jste-li člověk, který má dobrou vůli dělat to v budoucnu líp, dostane se vám k tomu všech možností."
   Cigareta žhnula a ozařovala Bindigovu tvář. Varazin hovořil tiše, zatímco venku na chodbě znovu kolem dveří přešla Anna, vracející se z chléva.
   "Říkáte to, a ani nevíte, jestli válka skončí tím, že vy vtáhnete do Berlína, anebo my do Moskvy," řekl Bindig.
   Varazin vstal a postavil se k oknu. Smáčkl dutinku nové cigarety a vsunul si ji mezi rty. Když si ji zapálil, zůstal chvíli stát u okna a díval se ven. Sníh potáhl zemi jako koberec. Přituhlo, noc byla hvězdnatá.
   Varazin myslel na Balašova. Slyšel, jak Anna otvírá dveře do kuchyně.
   "Máte ještě čas přemýšlet," řekl Bindigovi, "přemýšlejte o tom dobře. Cesta, kterou jsem vám navrhl, vám má zachovat život a zajistit budoucnost. A myslím, že i Annu. Protože my vtáhneme do Berlína a vyhubíme fašismus. Kdybyste viděl naši armádu, nepochyboval byste o tom ani na okamžik. Přijdu zítra večer. Do té doby se rozhodněte."
   Ve dveřích stála Anna. Obě ruce měla plné nářadí. Řekla: "Georgiji, na okně je svíčka. Zapalte jí a přetáhněte přikrývku přes poslední dvě zdravé okenní tabulky, co nám ještě zbyly ..."