Hodina mrtvých očí

   Dvě silnice, jež se křížily několik set metrů od shluku jezer, vedly z Berezinky a Zegary. Byly to obyčejné silnice uložené do zasněžené zeleně lesů, jež v těch místech byly temné a neproniknutelné. Celá krajina měla v sobě cosi svérázného, zdánlivě nedotčeného lidmi. Závěje byly bílé a čisté. Led jezer pokrývala hustá sněhová pokrývka, neposkvrněným sněhem se tu a tam táhly stopy zvěre.
   Jen ty dvě silnice prozrazovaly, že existují lidé. Byly projeté. Sníh byl odhrnut do stran a místy rozryla kola a pásy vozidel půdu, takže dostal špinavé zabarvení. Snad to bylo hustým provozem na obou silnicích, že okolí křižovatky vypadalo nedotčeně. Vojáci neměli čas vystupovat z vozů. Museli všecku svou pozornost věnovat tomu, aby měli zasněženou silnici co nejdříve za sebou a dovezli svá vozidla do zásobovacích základen. Občasné dunění děl tu bylo slyšet jako velmi slabé mumlání, a to jen tehdy, když střílely větší ráže. Bylo takové ticho, až by byl člověk myslel, že se už na válku dávno zapomnělo. Ale když se potom silnicí řítila kolona aut, anebo když se několik těžkých vozidel namáhavě prodíralo čerstvými závějemi, bylo znát, že mír v zasněžených lesích je jen zdánlivý.
   Klaus Timm se na křižovatce dlouho nezdržoval. Tam vypadalo všecko tak, jak to znal z nácviku před akcí. Proto se brzy stáhl do lesa, rozprostírajícího se na západ od křižovatky. Prošel těsně kolem úkrytu svých vojáků a mávnutím ruky odehnal strážného, který se k němu chtěl rozběhnout. Šel dál a vyhrnul si límec pláště. Sám nevěděl, proč je mu najednou tak divně. Nikdy neměl malárii, ale teď cítil, že od chvíle, kdy vstoupil do letounu, má horečku.
   Plížil se mezi větvemi obalenými sněhem a pokoušel se vtisknout si pevně do paměti každou podrobnost krajiny, aby ji za pár hodin, až nastane tma, dobře znal a mohl se v ní orientovat. Když přecházel přes mýtinu, díval se, jak jeho stín kráčí před ním. Šikmé sluneční paprsky zřetelně rýsovaly do sněhu hořejší polovinu těla a hlavu s huňatou kožešinovou čepicí. Udělej krok, napadlo mu na okamžik, přeskoč vlastní stín! Usmíval se při tom, a tento úsměv platil úsloví o vlastním stínu, který nikdo nemůže přeskočit.
   Potom našel postranní cestu.
   Byla poměrně široká. Timm nepochyboval, že vozidla na ni budou vjíždět bez váhání. Mírným obloukem odbočovala ze silnice a klikatila se lesem. Timm šel po ní, až došel ke skládce dřeva, o které se hovořilo na štábu divize. Důkladně si místo prohlédl a zjistil, že pro to, co mají této noci v plánu, nemohou najít nic příhodnějšího.
   Les byl liduprázdný a tichý. Bylo chladno a slunečno. Na větvích stromů narostly před několika dny třpytivé rampouchy. Jak šel Timm kolem, jeden si ulomil a vsunul mezi zuby. Studený led mu dělal dobře. Ale žízeň nezaháněl, a Klaus Timm měl žízeň. Na protější straně skládky dřeva si sedl na pařez, vyčnívající několik centimetrů ze sněhu, a zapálil si cigaretu. Mhouřil oči za kouřem, který v měkkých spirálách stoupal vzhůru a pomalu se ztrácel v jasném vzduchu. Denní světlo zrůžovělo. Stíny se prohlubovaly a černaly.
   Tak je to v pořádku, pomyslel si Timm. Stáhl tvář do úšklebku, jako kdyby byl právě pověděl nějaké ženě nějakou necudnost. Potom si důkladně odplivl a řekl sám sobě: "Do toho, hřbitov se musí upravit!" Bez zvláštního spěchu šlapal sněhem zpátky. Vojáci seděli na bobku pod převislými větvemi stromů a kouřili. Když k nim došel, plni očekávání se srazili dohromady. Až na oba strážné zde byli všichni. Timm si pošoupl kožešinovou čapku do týla a řekl: "Kuřte dál. Já vám teď povím, co každý z vás bude dělat."
   V těžkém plášti s velikým límcem vypadal nemotorně, ale když jej stáhl opaskem se sovětskou hvězdou, dojem se trochu zmírnil. Timm měl sucho v krku. Zalovil po láhvi, kterou měl v kapse kalhot, a lokl si kořalky. Když láhev opět strkal do kapsy, řekl: "Tak, teď to začne. Všichni, s výjimkou dvou strážných, půjdeme k té skládce dřeva. Až tam budeme hotovi, zaujmeme svá místa."
   Ještě jednou jim vysvětlil průběh akce do všech podrobností, a když už se nikdo na nic neptal, odešel s nimi ke skládce. Neměli tam mnoho na práci. Přesně si prohlédli okolí a Timm potom určil místa, na kterých měl každý z nich stát. Připravoval všecko tak obezřetně, jako by aranžoval velikou slavnost a měl se postarat, aby jeho hosté získali co nejlepší dojem.
   Když se zešeřilo, bylo na skládce dřeva všecko připraveno. Strážní stáli na svých místech. Se zbytkem mužů se Timm vydal na cestu. Polovinu jich zanechal na půli cesty mezi silnicí a skládkou dřeva. I dva Rusové byli mezi nimi. S ostatními šel až k silnici. Dva Rusy postavil na křižovatku, jeden z nich okamžitě rozbalil dva praporky, červený a žlutý.
   Do houští naproti křižovatce postavil Timm desátníka, kterému patřila bedna s bolsem. Tiše, aby to ostatní neslyšeli, mu řekl: "Ti dva jsou z těch pěti nejspolehlivější. Ale ty z nich nespustíš oči. Kdyby jim hrozilo nebezpečí, budeš střílet do kabiny vozu, který zastaví. Kdyby snad chtěli zmizet, napálíš to do nich. Rozumíš?"
   "Rozumím," odpověděl desátník. Obličej měl pod těžkou kožešinovou čepicí zpocený. "Poslyš," řekl, "já už si s nima poradím. Ale tenhle legrační kulomet s futrálem na gramodesky se mi nelíbí. Měli jsme si vzít s sebou aspoň jeden náš..."
   Timm se obrátil k odchodu. Řekl desátníkovi: "Nemůžeš tady jako Rus poskakovat s německou flintou. Ten kulomet je dobrý. Sám jsem z něj střílel. Nenech zásobníky povalovat na sněhu,"
   "No dobrá," bručel desátník, "já už to nějak provedu ..." Na místě, kde lesní cesta odbočovala ze silnice, zanechal Timm posledního Rusa. Rus se postavil na zkoušku doprostřed silnice a zamával stejnými praporky, jaké měli na křižovatce. Timm spokojeně přikývl a přikázal mu, aby se schoval vedle silnice v lese. O kousek dál, na opačném okraji lesa, umístil na náspu Bindiga a Paniczka. Sám jim vyhledal místo, na kterém měli ležet. Mohli odtamtud pozorovat silnici a vjezd na lesní cestu. Bylo to výhodné postavení.
   Řekl jim: "Dávejte pozor na toho mrňavého vlasovce. Těm dobytkům se nedá věřit ani pozdravení!"
   Paniczek něco zavrčel a položil si samopal před sebe do sněhu. Byla to ruská zbraň, jaké měli při této akci všichni. Paniczek mrzutě vyhrabal jamku pro kulatý zásobník. Potom ukázal na dvě bedničky, které donesl až sem, a zeptal se: "Mám ty dráty natáhnout hned?"
   "Natáhni je," úsečně poručil Timm, "ale ne moc blízko u silnice. A těm na křižovatce ještě jednou řekni, že před jedenáctou se na silnici nesmí nikdo ukázat."
   Paniczek ospale přikývl a odešel s jednou bedničkou a svitkem tenkého telefonního drátu. Timm právě chtěl sejít dolů na silnici, když uslyšel motory. Starostlivě nakrabatil čelo, ale jeho obavy byly zbytečné. Tucet vozidel se pomalu plazil sněhem. Byla to nákladní auta s přivěšenými minomety. Vozy byly plné munice, pod nedbale zapnutými plachtami bylo vidět bedny.
   Když vozidla zmizela, řekl Timm Bindigovi: "To mohlo být něco pro nás. Jen jich bylo trochu moc najednou. My je potřebujeme po jednom. Když jich přijede taková hromada, člověk ztrácí přehled."
   "Kde je Zado?" zeptal se Bindig.
   Timm ukázal na lesní cestu. "Vzadu na skládce." Ještě jednou si prohlédl jejich postavení a sešel na silnici. Nakázal Rusovi, aby se před jedenáctou neukazoval, a voják horlivě kýval.
   "A zachovat si klidné nervy," říkal Timm, "když něco pojede z druhé strany. Neznervóznět. Jednomu ukázat, že má vjet na lesní cestu, a tomu druhému s naprostým klidem zamávat, že může jet dál ke křižovatce."
   Rus opět kývl a několikrát chvatně řekl: "Ano, ano."
   "Neztrácet nervy," řečnil dál Timm, "všechno musí vypadat sakramentsky služebně, protože na tom závisí, jestli někdo něco zvětří nebo ne. Ty musíš těma praporkama mávat tak služebně, jako kdyby tě sem byl postavil sám Stalin. A kdyby se tě někdo na něco zeptal, zařveš na něho, aby nezdržoval provoz. Víš přece, jak se to u vás dělá. To ty víš líp než my."
   "Ano," řekl Rus. Timm zmizel po lesní cestě a Rus si zalezl pod větve u okraje silnice. Nastalo stejné ticho, jaké tam bylo předtím.
   Přišla noc a byla jasná, hvězdnatá. Slabý srpeček měsíce plul nad lesy. Na silnici čas od času pofrkávala vozidla. Jednotlivá nákladní auta a motocykly, kolony, jež se zastíněnými světly jely ze zázemí na frontu. Silná, plně naložená vozidla se řvoucími motory. Vezla střelivo a potraviny. Některá byla obsazena pěšáky. Ale většina aut dopravovala náklady a měla v závěsu malá děla, polní kuchyně nebo minomety, jež na gumových kolech tančily za těžkými vozy.
   Na skládce dřeva zaminovali vojáci plochu asi padesáti čtverečních metrů. Udělali to podle určitého systému; miny neměly tlakové rozněcovače, ale byly připojeny na vedení, jež končilo v roznětnici stojící o několik set metrů dál v lese.
   Když procházel Timm kolem, Zado se opíral o kmen smrku. Kožešinovou čepici měl v ruce a zpocené vlasy mu visely do čela. Timm ho strčil do prsou a zeptal se: "Unavený?"
   "Ani zdání," zašklebil se Zado, "mohl bych trhat stromy z kořenů. Všecky, jak je tu vidíš kolem. Kdy nám jede autobus?"
   "Ve čtyři."
   "Trochu pozdě," mínil Zado, "dokážeme to k tomu jezeru za dvě hodiny?"
   "Dokážeme," řekl Timm. "Nepotřebujeme na to dvě hodiny, ale s dvěma hodinami se počítá. To znamená, že pro ten svůj zdejší hřbitov máme tři hodiny. Podle mých výpočtů můžeme za tu dobu ukořistit nejmíň takových patnáct vozů. Možná i víc."
   "Možná," řekl Zado, "ale možná, že nám taky natrhnou zadek."
   "Bodejť," nedojat přikývl Timm, "proto jsme si tě taky vzali s sebou. Abys konečně zase zažil nějakou legraci."
   Když bylo jedenáct hodin, postavili se oba Rusové doprostřed křižovatky. Desátník uchopil telefonní sluchátko a řekl: "Pozor, je slyšet motor."
   Byl to cisternový vůz. Těžké, tříosové vozidlo. Rus je červeným praporkem zastavil a chraptivě houkl na řidiče: "Objížďka o dvě stě metrů dál vpravo. Tanky z protisměru. Příští regulovčík ti ukáže, kudy pojedeš. Pospěš si, aby ses dostal včas ze silnice..."
   Řidič zahučel cosi nepřívětivého a spolujezdec vedle něho ospale zvedl hlavu. Teprve před půlhodinou si vyměnili místa.
   Potom se vůz s benzínem rozjel a desátník ohlásil do mluvítka telefonu: "V pořádku. Pozor, jede k vám ..."
   Malý Rus u cesty mávl červeným praporkem do strany a vůz s benzínem odbočil vpravo. Když projížděl kolem Rusa s praporkem, řidič se nevrle zeptal: "Jak daleko pojedu po téhle pitomé cestě?"
   "O sto metrů dál stojí regulovčík, ten ti ukáže, jak dál," odpověděl voják s praporkem.
   Vůz se rozjel a řidič vrčel: "...tvoju mať!"
   "Ale jo!" křikl za ním strážný. "Ale odstrč se už konečně ze silnice. Tanky tu budou hned!"
   O sto metrů dál mával další vlasovec na vůz, aby zpomalil, druhý stál vedle něho a poklepával jednou nohou o druhou. Při okraji cesty stáli další dva vojáci, ty však řidič nemohl spatřit. Vystrčil hlavu ze staženého okénka, jeho spolujezdec se probudil chladem, proudícím do kabiny, a napřímil se. Pátý Rus vysvětloval řidiči, jak má jet. Při tom si vylezl na stupátko kabiny a potom vysunul samopal o něco výš. Tiskl spoušť asi vteřinu, pak krátce po sobě vypálil dvě rány.
   Klaus Timm vyskočil ze stínu stromů na cestu a trhnutím otevřel protější dveře řidičovy kabiny. Spolujezdec vypadl ven.
   "Pánové," řekl Timm, "benzínový vůz. A hned na samý začátek. To bude ohňostroj!" Zatímco se jeden z vojáků vyšvihl na řidičovo místo a vezl těžký vůz lesní cestou dál ke skladišti dřeva, řekl Timm chraptivě oběma vlasovcům: "Tak rychle, odneste je! Ale nenechte je ležet hned vedle cesty!"

   Dovolená pro poručíka Alfa přišla velmi náhle. Napřed zavolal Barden a oznámil mu, že si má ještě téhož dne podat žádost o dovolenou. Udělal to. A hned následujícího dne dostal rozkaz dostavit se na divizi. Předal rotu ještě mladšímu důstojníkovi ze štábu, převzal potvrzení o dovolené a čekal na Bardena. Ten dokázal opatřit dvě místa v dopravním letadle, a tak ještě téhož večera odletěli do Berlína. Na Alfovu otázku, jak to, že dostal tak rychle dovolenou, když už byl v létě doma, odpověděl strýc jen přívětivým úsměvem.
   V Berlíně nastoupili mezi dvěma nálety do jednoho z mála vlaků, které ještě jezdily podle jízdního řádu, a o den později byli v Černém lese. Idyla smrků, sněhu a třpytného slunečního světla.
   Svatbu odbyli rychle.
   Bardenova dcera byla ráda, když se její otec druhého dne loučil: "Služební cesta, Ernestino. Na zpáteční cestě se tu ještě zastavíme. Zatím se tu měj pěkně!"
   Ernestina ovšem věděla, že to není pravda, protože v místě, kam Barden jezdil, když míval služební cestu, měla spolužačku. Dva velké kufry, které si Barden přivezl, dal naložit do auta, jež je s Alfem odváželo do St. Georgenu. Předtím tam zatelefonoval, takže pokoje byly rezervovány. Ještě několik kilometrů pod lázeňským městečkem se obrátil na Alfa, tiše, aby ho neslyšel řidič.
   "Mám za to, že nemáš nic proti několika příjemně stráveným dnům?"
   "Naprosto ne," klidně odpověděl Alf, "ani to nejmenší. Mám je zapotřebí. Fronta stojí nervy."
   "Ovšem," přikývl Barden, "a kromě toho jsou tady v Georgenu dvě velmi zajímavé dámy. To také nebude nepříjemné."
   "Dámy?" zeptal se Alf.
   "Ano, dámy. Čas od času musí člověk vypřáhnout. Trochu lesa, trochu lyžování a večer horký grog, to jsou věci, které potřebujeme. Ne nějaké nudné rodinné radovánky. Ta svatba trvala i tak dost dlouho." Naklonil se ještě blíže k Alfovi a šeptal mu: "Kromě toho to stejně byla jen formalita. Kolem takových věcí by se nemělo dělat tolik povyku."
   "Jezdíš sem častěji?" zeptal se Alf. Barden přikývl. "Je to pěkné městečko. Tahle krajina mě čímsi přitahuje. Klid a samota a přitom jisté pohodlí, které mám rád. A kromě toho je to namístě, podívat se kousek dál. V tomhle hnízdě se dá žít. Chápeš. ..?"
   "Chápu," potvrdil Alf. "Co je to za hotel, ve kterém budeme bydlet?"
   "Dobrý hotel," odpověděl Barden, "znám majitele už velmi dlouho." "A ty dámy?"
   "Alice má vlastní dům," prohlásil Barden, "ale ono je lepší bydlet v hotelu." "Rozumím," přikývl Alf.
   Barden se otcovsky usmíval. "Já jsem přece věděl, že jsi chytrý chlapec. Ostatně jsem ti docela zapomněl povědět, že Alice je vdova. Je to velmi vzdělaná žena. Gisela je jedna její známá. Trávívá tady prázdniny. Myslím, že má prázdniny dost často."
   "Gisela..." řekl si pro sebe Alf. Pokusil se představit si ji. Nepodařilo se mu to. Neměl naprosto žádnou představu o tom, jak by mělo vypadat děvče, které na něho čeká.
   Před nimi se vynořily první domy městečka St. Georgenu. Malé, k horským úbočím přitulené barevné domky v horském slohu, s příkrými střechami a bílými okenními rámy. Okraje cesty vroubily vysoké sněžné hráze. Stromy byly v těch hrázích schovány až do korun.
   Barden řekl: "V hotelu dostaneme pár civilních obleků. Lyžařské dresy, jaké teď každý nosí. Mají tam půjčovnu... Jezdíš vůbec na lyžích?"
   "Vášnivě rád," řekl Alf.
   Potom se řidič zeptal: "Zná pan plukovník ulici, ve které je hotel?"
   Barden ji znal.

   "Haló, poručíku," volalo nahoru děvče, "máte strach?" Stála dole mezí prvními maličkými smrčky na okraji lesa a Alf o kousek výše opravoval cosi na lyži. Byla ještě docela mladá, ale měla štíhlou, vyzrálou postavu ženy. Vlasy měla poněkud příliš plavé, ale Alfovi to nevadilo.
   "Giselo," zavolal na ní, "prosím pěkně: Neříkejte mi pořád poručíku! A kromě toho se mi něco stalo s vázáním."
   "Mohu vám říkat chlapečku?" škádlilo ho děvče, hlavu položenou na rukou opřených o lyžařské hole.
   "Varují vás!" křikl Alf. "Vázání bude hned v pořádku, a potom toho chlapečka poznáte!"
   "Ale já už ho znám!"
   "Plukovník vám to prozradil?"
   "Dokonce mi ukázal vaši fotografii. Už před časem. Tenkrát tu strávil několik týdnů. Sjedete už?"
   "Už jedu!" ohlásil Alf a odpíchl se.
   Vyrazil za děvčetem na lesní cestu a oba nechali lyže běžet. Alf se ji pokusil dohonit, ale Gisela mu unikla. Byla dobrá lyžařka. Než Alf domyslel, kdo jí to asi naučil, projeli kusem řídkého lesíka a opět byli na svahu vedoucím do městečka.
   Dole už svítila první světla. Sířila kolem sebe domácký pocit nastávajícího večera. Večery bývaly v těch horských střediscích nejkrásnější. Pod lucernami se třpytil sníh. Topilo se tu dřevem a kouř stoupající z komínů kořenil vzduch. Scházeli se v hotelové hale vonící jehličím a pastou na parkety, punčem z červeného vína a doutníky. Anebo v baru, kde byly na stoličkách namalovány pestré postavy a na sklenkách květy protěže. Byl tam zvláštní druh míru. Všecko kolem vydychovalo jistotu: Až sem se válka nikdy nedostane. Toto hnízdo v horách je ostrůvkem bezpečí. A pak tu byli další hosté.

   Alf se smluvil s Giselou, že se sejdou v baru. Než sešel dolů, před zrcadlem ve velkém pokoji ještě jednou přezkoumal, jak mu padnou tmavé lyžařské kalhoty. U dveří si vzpomněl, že po návratu z lyžařské túry se na chvíli natáhl na postel. Ještě jednou se vrátil a pečlivě uhladil prošívanou pokrývku. Dělal to s kradmým úsměvem a připadal si při tom velmi odvážný. Děvče Gisela zaplašilo několika obratnými větami v hovoru všechnu jeho nejistotu. Alf se rázem cítil jako dobyvatel. Dosud ten pocit neznal, ba dokonce by byl nikdy nevěřil, že je možno jednat s ženou lehkým, hravým způsobem. Uplynulo poměrně málo času od chvíle, kdy se s Giselou seznámil. Ale on toho času využil.
   Dole v hale se usadil v širokém plyšovém křesle a zapálil si anglickou cigaretu z Bardenova kufru. Krabičku se zapalovačem položil před sebe na nízký kuřácký stoleček a díval se ke dveřím, kde ve výklenku, napůl schovaný za těžkou portiérou, klímal vrátný.
   Tenhle vrátný se ve svých zákaznících vyzná, pomyslel si Alf. Jeho jediný úkol spočívá v tom, být v pravý okamžik ospalý a zavřít oči. Dělá to za dva doutníky denně; že by mu Barden dával víc, to se mi nechce věřit.
   "I hrome, válečná kořist?" řekl za ním v tomto okamžiku dost jasný, málo sympatický hlas. Alf se ohlédl a poznal poručíka, který bydlel v pokoji na stejné chodbě jako on. Poručík byl v uniformě. Jeho malá, poněkud zavalitá postava vězela v dobře padnoucím, na míru šitém šedozeleném sukně, od kterého se zářivě odrážely žluté výložky. Tihleti spojaři, jak ti se jen dostanou k vyznamenáním! Poručík měl na prsou německý kříž. Voněl trpkým francouzským parfémem, připomínajícím vůni kadidla. Alf se zdvihl, pozdravil poručíka a nabídl mu cigaretu. Ale spojařský důstojník odmítl.
   "Dávám přednost dobrým doutníkům. Dříve jsem kouřil svých třicet cigaret denně. Od těch dob mám ještě v paměti aroma těchto players. Poprvé jsme je ukořistili u Dunkerque. Vy jste na západní frontě?"
   "Ne. Na východě," vysvětlil Alf. Barden mu spojaře představil. Jak bylo vidět, znal se sním. Poručík nebyl Alfovi nijak sympatický, ale jak se zdálo, dá se s ním vyjít. Byl to jediný důstojník, který v té době v hotelu bydlel.
   "Na východě ..." řekl spojař, "tam je tvrdá služba. Není vám co závidět. Slyšel jsem, že jste u letectva?"
   "U výsadkářů," řekl Alf, "u jednotky parašutistů."
   "Kteří chodí pěšky," shovívavě se usmál spojař.
   "To zrovna ne," zdvořile řekl Alf. "My jsme jednou z mála jednotek, které ještě visí na padácích."
   "Ach..." vydechl poručík, "jak zajímavé! O tom mi musíte vyprávět, pane kolego! Smím vás pozvat na sklenku? U baru mají výtečný ..."
   "Já..." přerušil ho Alf. Gisela právě prošla dveřmi a přicházela k nim. Alf se podíval na ni a z ní na spojaře.
   "Oh, pardon!" řekl spojař a uklonil se před Giselou. "Vaše slečna nevěsta! Dovolíte-li, dovolil bych si vás pozvat oba ..."
   Když se usadili na barových stoličkách, přívětivě řekl: "Docela jsem se zapomněl představit, milá dámo. Riebeck, poručík Riebeck. Naposled v Itálii. Teď čekám na nový příkaz. Dáváte přednost likéru, anebo se k nám připojíte na jeden mužný koňak? Zaručeně tříhvězdičkový ..."
   "Koňak," řekla Gisela, "likéry jsou fádní."
   "Výborně!" zaradoval se Riebeck. "Vy jste žena, jakou důstojník potřebuje. Pevná jako muž, dokonce i v nápojích, haha...!" Strnule podržel pokrčenou paží sklenku před sebou a trhl hlavou vpřed. "Na vaše zdraví! Na vaše šťastné manželství po vítězství!"
   Mixér lhostejně přistrčil sklenky. Byl to malý, pavoukovitý chlapík s tváří hejska. Otvíral láhev s martini a přikývl Gisele na pozdrav.
   "Zase jste se přijela podívat?"
   "Je zima," řekla Gisela. Pohybem hlavy odhodila plavé vlasy, jež jí v měkkých vlnách spadaly na tmavé hedvábné šaty. Potom se usmála: "V zimě člověk potřebuje Georgen... i ten váš bar se vším, co je v něm k pití."
   Mixér utíral sklenky a šklebil se. Podíval se stranou na Alfa, který se bavil s Riebeckem, ale neřekl nic. Zajímal ho jen Alf, který svou sklenku dopil a postavil na pult.
   "Totéž?" zeptal se. Alf přikývl.
   Gisela podržela ruku na sklence. "Ne tak rychle, Fipsi. Noc je dlouhá."
   Oba důstojníci se bavili dál. Fips se trochu naklonil nad pult a zašeptal: "O tom jsem přesvědčen. Jste okouzlující, Giselo!"
   Měl dřevěnou nohu. Při jednom náletu ve Francii se mu nepodařilo dostat se dost rychle do bezpečí. Špatně chodil, ale když stál za barovým pultem, nebylo to vidět. Ve svých lidech se vyznal. Pozdě na jaře vždy obsluhoval Giselina otce. To skládal poklony dámě, která tu byla s ním. Uprostřed léta přijížděla Giselina matka, a muž, který tu býval s ní, obvykle objednával šampaňské. V tom případě se Fips příležitostně zeptal, jak jdou obchody. Na podzim přijížděla Gisela. Někdy přijížděla ještě i v zimě. Fips se ve svém řemesle vyznal. Lidé, kteří mají banku, musí tu a tam vypřáhnout. A tito lidé nevlastní právě tu nejméně významnou banku v Kolíně nad Rýnem.
   Riebeck znovu zdvihl sklenku. Naplil se, a Alf uvažoval, že je ještě velmi časně a že tímto tempem nesmí pokračovat.
   "...a potom jsme šli z našich postavení několik set metrů dolů s kopce a vyměnili si s Amerikány cigarety..." vyprávěl Riebeck. "Tenkrát jsem ještě kouřil cigarety a po těch amerických jsem byl celý divý. Vyměňovali je po celých kartónech. Za věci, na kterých byl hákový kříž. A za gramofonové desky s 'Lilli Marlen'. Za ty dávali nejvíc. Byli po nich posedlí. Ani jsme jich nemohli dost sehnat. A kolik posbírali odznaků 'Zimní pomoci' ..." Zasmál se a zavrtěl hlavou. Slušelo mu to, jak tu tak seděl na barové stoličce, kolena lehce přitažená, jednu ruku nedbale opřenu o poniklované zábradlí, ve druhé sklenku. Smějící se tvář se zdravým chrupem a velmi světlým obočím. Na jeho uniformě nebylo ani smítka. Jako by si ji právě přinesl od krejčího.
   "Máte u své roty staré mazáky, nebo jsou to noví lidé?" zeptal se Alfa. Ten si nejprve usrkl ze sklenky a potom odpověděl: "Relativně hodně vojáků, kteří slouží už dlouho. Vybraných. Ale také nové náhradníky."
   "Ta náhradní záloha už nestojí za nic," trudnomyslně konstatoval Riebeck, "ti mladí chlapci jsou změkčilí. Nespolehliví. Měli příliš krátký výcvik."
   "To je možné," řekl Alf, "ale já jsem dostal dobré lidi. Mladé, ale chlapíky. Mohu se na ně spolehnout. Je ovšem nutno jít na ně jinak ..."
   "Vzbudit v nich ctižádost," přikývl Riebeck. "Ano, někdy to ještě pomůže. Ale vcelku vzato ... Pane kolego, neřeknu vám jistě nic nového: Lidský materiál už nestojí za nic."
   "Dámy si přejí?" zeptal se mixér. Obrátil se na dvě ne už nejmladší ženy s povadlými obličeji. Neposadily se na stoličky, ani když je Fips k tomu vybídl. Zůstaly stát u baru a vybraly si citrónový flip. Mixér si je změřil, když vymačkával do každé sklenky půl citrónu. Dělal to na pochromovaném mačkátku a pečlivě dbal, aby se do sklenky nedostalo ani jediné vlákno citrónové dužiny. Přehraboval se právě v kostkách ledu a hledal dva malé kousky, když jedna z obou žen řekla: "To je neslýchané, myslet si o nás něco takového! Jako bychom sem přišly, aby se tu s námi mluvilo přes rameno ..."
   Smůla, pomyslel si Fips. Znal své lidi. Byl v tomto hotelu už dost dlouho, a když ještě míval obě nohy, stával za barovým pultem v Baden-Badenu. Postavil skleničky před dámy a uklonil se. Je to zbytečné, pomyslel si, tahle sorta si dá vrátit zpátky do feniku. Ale jsou tu ještě ti dva poručíci a ta blonďatá bankéřská dcera. A opravdoví hosté přijdou teprve později.
   "Vlastně se všecko točí jen kolem toho, abychom dokázali vytrvat!" velmi vážně prohlásil Riebeck. Vypil už tolik, že byl schopen mluvit bez ustání. Usmál se na Giselu a omlouval se: "Nesmíte se na nás zlobit, ale myšlenka na vítězství neopouští naši fantazii ani na dovolené. Víte," obrátil se znovu na Alfa, "i já například nepochybuji o tom, že dříve nebo později můžeme se západními mocnostmi dospět k jakési dohodě. Budeme je moci k tomu donutit, protože ony už dávno pozorují samy, jak daleko vystrkuje komunismus tykadla do jejich sféry zájmů. O to není starost, to už naši diplomaté dokáží, ačkoliv je lépe dnes o tom ještě mnoho nemluvit, protože je velmi mnoho lidí s příliš omezenou schopností myslet. A Rusy musíme vyřídit jinými prostředky. Člověk tak leccos zaslechne. Počítáme s tím, že na poli válečné techniky zažijeme převratnou změnu. Naší šancí je masové zabíjení. Proti tomu, co na nás pochoduje z východu, nemůžeme bojovat konvenčními zbraněmi. Fuhrer to ví, a jistě už svá opatření dávno učinil. Jednoho dne budeme překvapeni, že pomocí nové zbraně, o jejíž podstatě si dnes ještě neumíme udělat představu, za několik vteřin vygumujeme celé frontové úseky Rusů. V tom je naše šance. Jestli se Západ ani potom nebude chtít podvolit, bude muset počítat s tím, že se proti němu použije stejné zbraně jako proti asijským hordám. To jej přiměje k povolnosti, o tom není pochyb. Napijme se přece, pane kolego! Milostivá slečno...!"
   Zdvihl sklenku, ale mnoho už v ní nebylo. Vypadalo divně, když se strnulou slavnostností nesl tu kapku k ústům.
   Postavil sklenku a mixér se zdvořile zeptal: "Zůstanou pánové u stejného druhu?"
   "U stejného..." řekl Alf přes rameno a podal mu sklenku. Dostal chuť pít. S potěšením pozoroval, že Gisela se k němu sune stále blíž. Lehce se opírala o jeho rameno a on cítil vůni jejího parfému. Vlastně se chtěl toho poručíka od spojařů zbavit, ale konec konců je jedno, s kým v baru pije. Když si mixér začal zapisovat počet vypitých sklenek, protože si už číslice nemohl pamatovat, Alf spojařovi povzneseně prohlásil: "Jednoho dne se se svými lidmi vrátím domů! Na vítězství nebudeme mít podíl zrovna nepatrný! Moji lidé jsou stateční, vychoval jsem je k tomu. Tvrdostí. A s touto tvrdostí také zvítězíme ..." Odmlčel se a slavnostně se chopil sklenky. Byl opilý, a rázem si vzpomněl na to, co se mu ujasnilo v blízkosti fronty. Nechtěl na to už myslet. Zmateně zdvihl sklenku. Při tom z ní trochu rozlil. Mixér ho s nehybnou tváří pozoroval.
   "Napijme se na vítězství. Vítězství pro nás znamená život!" řekl dosti pevně. Riebeck zvedl svou sklenku. Seděl rovně jako svíčka. Gisela se poněkud znuděně přidala.
   Mixér bez vyzvání znovu nalil sklenky. Teď přijde výděleček, pomyslel si. Teď musím myslet na účet. Každou sklenku, kterou od této chvíle nalil, napsal pod výčepním pultem dvakrát. Na vítězství, pomyslel si. Jen si pořád ťukejte na vítězství. Budu mít na šaty. Látky teď sakramentsky podražily, a s tou dřevěnou nohou člověk rozbije kalhoty za pár měsíců. Naklonil se ke Gisele a zašeptal jí do ucha: "Doporučuji vám objednat kávu. Kávu máme. Dám do ní sůl, to ho zase postaví na nohy. Musíte mu domluvit, aby ji vypil!"
   Ale Alf už nevystřízlivěl. Ani tehdy, když mixér odkudsi vyčaroval láhev šumivého vína a namíchal Alfovi podivný nápoj ze sektu, piva a ovocné šťávy.
   "Škoda," řekl s politováním, když oba důstojníci, namísto aby vystřízlivěli, byli stále hlučnější, "tahle mixtura pomohla už mnoha lidem, kteří byli v deliriu. Asi není vůbec na nic zvyklý."
   Ale Gisela už sama nemohla dost jasně pochopit, co mixér říká. Pili dál. Střídavě připíjeli Gisele, spojařům, Alfově rotě, metodě masového zabíjení, vítězství.
   "To je ..." nejistě blábolil Alf, "... náš život, anebo taky ne! Jediná šance je zvítězit... ještě v tomhle roce ..." Necítil, že si vylil tolik alkoholu na kalhoty, že je má promočené. Objal Giselu a rukou jí vjel do podpaží. Spojař to ospalýma očima pozoroval.
   "Giselo," blábolil Alf, "ještě t... týdenl Potom už... s tebou nebudu ..."
   Mixér si zapálil cigaretu. To je dnes chabý provoz, říkal si. Bar, za kterým se neděje nic jiného, než že se dva muži a jedna žena systematicky opíjejí, je nudný.
   "Podívejte se na tohoto muže . .." slavnostně spustil Riebeck, "podívejte se, jak tu sedí a drží vás v náručí! Přichází z pekla! A zase se do něho vrátí. Pro vás! To mu nesmíte nikdy zapomenout! Svým tělem vás brání. Pro vás dobude vítězství! To je svaté pojetí života německého vojáka...!" Říhl a nenuceně se omluvil.
   S tím vítězstvím to bude těžká věc, pomyslel si mixér. Prý bombardovali Osnabruck, a Schweinfurt a Darmstadt. Asi toho tam moc stát nezůstalo. Už je k sakru na čase, aby to skončilo, nebo se ještě dostanou až sem. "Ještě jednou totéž?" zeptal se.
   "Copak jsme někdy pili něco jiného než pořád totéž?" dosti hlasitě se vzepřel Alf.
   "Ne, podle rozkazu!" šklebil se mixér.
   "Ha ...!" povytáhl obočí Alf. "Byl jste voják?"
   "Aby ne ..." zubil se mixér.
   Alf zavrtěl hlavou. 'Aby ne', odpoví ten člověk! A něco takového bylo vojákem! Buďte rád, že už to brzy budeme mít v kapse! Z vás bychom udělali vojáka, pořádného vojáka! Ne takového 'aby ne'! Vy jste Rakušan, co? Z Ostmarky? Tohle je jasná rakušácká lajdána! Tu bychom vám vyhnali z těla ..."
   "O tom jsem přesvědčen, pane poručíku!" šklebil se mixér. Postavil před ně sklenky a napsal dvě kola. Dneska se tomu obleku o kousek přiblížím, myslel si. Potom zdvořile řekl: "Ano, pane poručíku. Jsem o tom přesvědčen, pane poručíku."
   "To už nejsou žádní vojáci..." smutně konstatoval spojař. "To už nejsou žádní vojáci. Prašiví civilisti... ponětí to nemá ..."
   "Chlapečku..." šeptala Gisela Alfovi do ucha, "už je to ... je toho pomalu trochu moc ..."
   Alf křikl se sklenkou ve zdvižené ruce: "Mé hochy byste měli vidět! Chlapíci! Kdyby tu byli moji hoši...!"
   Ano, pomyslel si mixér, kdyby všichni tolik chlastali, bylo by na oblek za jediný večer.
   Náhle Alf zavrtěl hlavou. "Kde je... plukovník? Kde je, když se tu execíruje? Pořád jen ženské... Giselo, já myslím..."
   "Ano," řeklo rychle děvče, a znělo to dost střízlivě, "pojďme si na chvíli odpočinout. Ráno si chceme vyjet do hor." Odstrčila sklenku od sebe a mávnutím ruky odmítla mixérův pokus znovu ji naplnit.
   To není od ní slušné, pomyslel si mixér, zatímco ještě rychle zapisoval na lístek další kolo. Není to od ní fair, protože ten už se dnes stejně na nic nezmůže, a kdyby ho tu nechala, pár kol by z toho ještě bylo. Minulou zimu mi to udělala, když tu byla s tím chlapíkem od vojenských SS. Ale ten také snesl mnohem víc nežli tenhle legrační parakrasavec. A přitom jsem slyšel, že ti taky umějí pořádně přiložit hubu k dílu ...
   Připočítal jim spoustu peněz, ale oni si nevšimli, že je šidí. Byl nanejvýš spokojen, když viděl oba důstojníky, jak se potácejí z baru. Vyplatili se mu. Rychle povolil sám sobě také jeden koňak.
   Býval špatný voják a za jeho rekrutských času ho týrali tak, že kolikrát míval chuť oběsit se na latríně. Fips vám nezůstane nic dlužen, myslíval si. Fipsovi za to zaplatíte! V takových chvílích zapomínal na všecku mizérii svého vojákování i na svou dřevěnou nohu. V takových okamžicích byl mixér Fips hrdý na to, jak bez bázně se mstí; v takových okamžicích míval povznesený pocit, že i se svým zmrzačeným tělem je pánem všech oficírů armády, letectva i námořnictva.
   Alf se probral ve svém pokoji, kde ležel v nanejvýš nepohodlné poloze vedle Gisely. Přiblížil se k ní, ale ona ho mrzutě odstrčila: "Z toho nebude nic, chlapečku. Jsi opilý, jen bys mi zničil šaty. To za to nestojí..."
   "Miláčku ..." zažebronil.
   "Spi," řekla, "vypil jsi toho příliš moc..."
   "Ale... to přece je..."
   Odsunula se stranou a udělala mu místo. Nakonec se nemotorně svalil vedle a natáhl se. Zapomněl se svléknout, a teprve když trochu nadzvedl pokrývku, viděl, že děvče opravdu usíná. Několikrát se jí dotkl, ale ona nevrle pohodila rameny a odmítavě řekla: "Nebuď dítě! Nemusí to být dneska. Máme ještě pár dní."
   Dotklo se ho to, protože najednou se cítil silný a střízlivý. Po chvílí se od ní odtáhl a zkřížil obě ruce za hlavou.
   "Ty nevíš, co my máme za život," řekl, "nemáš tušení, co my všecko musíme prodělat..."
   "Ne, to nemám," řekla ospale, "a kdybych měla, tak by se dneska taky víc nestalo, chlapečku. Ale vyprávěj trochu o tom, co všecko musíte prodělat. Při tom se tak pěkně usíná..."
   Dotklo se ho to tak, že uvažoval, nemá-li ji vystrčit za dveře. Ale na něco takového neměl dost sil. Jen svraštil čelo a řekl: "Nikdo neví, co všecko už jsme dokázali. A nikdo se to nikdy nedoví. Ani ty ne. Den za dnem a noc za nocí nasazovat život..."
   Blaženě se protáhla. Její plavé vlasy ležely rozpuštěné na polštáři. Nedíval se na ní. Upíral oči na strop. Cítil se uražen, vysmíván, odmítnut. Představoval si dnešní noc jinak.
   "Tak mi trochu vyprávěj, jak nasazujete život..." mumlala, "před spaním je to docela příjemné ..." Nereagoval na to, ale přesto hovořil dál. Zřetelně před sebou viděl svou rotu, jako by stál uprostřed vojáků, teď, v tomto okamžiku, kdy leží v posteli vedle plavovlasého děvčete.
   Viděl před sebou orlí tvář Zadovu, tázavé oči Bindigovy, Timmův pohled zpod přivřených víček. Vzpomněl si, že jsou v terénu, že šli do akce téhož dne, kdy on nastoupil dovolenou. A začal o nich vyprávět. Vyprávěl opilé ženě, co sám neviděl, co znal jen z hlášení. Noci strávené bez hnutí v nějaké houštině, bleskurychlá, tichá vražda nějakého strážného, suchý třesk výstřelů z pistolí. Strach před odhalením a zoufalství, když byli odhaleni. Líčil jí detonaci nálože, smrtelný výkřik Rusa, krev, která třísní stejnokroje vojáků, jejich bledé, propadlé obličeje, když se vracejí. Popisoval to s takovou brutalitou a krutostí, až sám začal věřit, že to prožil. Chtěl děvče ranit vší tou krutostí, chtěl mu vnuknout úctu k sobě, působilo mu téměř sadistické potěšení popisovat mu, jakým způsobem je možno zabíjet lidi. Nikdy neviděl mrtvého Rusa, ale líčil ho velmi přesně. Zkroucené tělo a krev vsakující do půdy, rozhozený plášť a nepřirozeně stočenou hlavu, kožešinovou čepici, jež se o několik kroků odkutálela, přeraženou pušku. Jednou mu Zado vylíčil, jak vypadal zabitý strážný. Popisoval to všecko a cítil, jak je stále střízlivější ve své bezmoci. Chtěl ji ranit, nahnat jí hrůzu, získat si její úctu. Neleží tu vedle ní nějaký poručík, jako třeba ten od spojařů. Tady leží Alf, velitel oddílu, který je zvyklý chladně a brutálně zabíjet, pro kterého člověk nemá větší hodnotu než bezcenná pojistková šňůra ručního granátu.
   "Bůh buď milostiv tomu, kdo nám padne do ruky ..." řekl. Hlas se mu vzrušením začal třást. "Někdy mám chuť povědět o tom všem lidem. Přijde čas, kdy budeme požadovat od každého, aby složil účty z toho, co dělal on sám, když my jsme nasazovali život... Potom pozná leckdo, kdo o tom ještě nic neví, kdo jsme... a..."
   V pokoji bylo teplo. Na čele mu vyrazil pot. Impulzivně se pohnul. Hledal slova, zatímco ona vedle něho klidně oddechovala, ústa pootevřená, rty ještě rudé rtěnkou, s hustými, odbarvenými vlasy, jež ji dělaly starší, než ve skutečnosti byla. Protáhl se a chtěl spustit znovu. Ale ještě než věděl, co by měl dál vyprávět, slyšel ji, jak tiše a mrzutě bručí: "Proboha, aspoň boty sis měl vyzout. Mám na nohou své nejlepší punčochy, a když mi je roztrhneš, nebudeš mi z toho všivého východu ani moct poslat nové..."

   Když zastavili šesté vozidlo a odvezli je ke skládce dřeva, byl Bindig na své stráži tak promrzlý, že mu začaly drkotat zuby. Uplynula už dosti dlouhá doba, a doposud se nic mimořádného nepřihodilo. Zdálo se, že na chvíli nastal klid. Bindig se pomalu zdvihl. Nohy mu ztuhly, a tak chvilku cvičil, aby se mu krev v žilách rozproudila. Paniczek se mrzutě tiskl do sněhu a dýchal si do dlaní. Bindig odešel kousek stranou, aby si trochu rozhýbal nohy. Byl by rád sešel na silnici a po lesní cestě odběhl až ke skládce dřeva, ale neměl odvahu opustit své místo. Timm mu nakázal, aby odbočku vedoucí ze silnice ani na chvilku nenechával bez dozoru. Zašel tedy jen několik kroků zpátky do lesa a podupával. Poprvé měl na nohou holínky; jindy, když seskakovali v německých uniformách, míval elastické šněrovací boty. Jako ostatní měl i on dobře bandážované kotníky, ale bandáže byly trochu příliš těsně utaženy, byl by je rád trochu povolil. Uvažoval, může-li se odvážit vyzout holínky a bandáže znovu převinout, ale potom se přece jen rozhodl, že to neudělá, trvalo by to příliš dlouho a na silnicí mohl každým okamžikem vypuknout poplach. Zasněženými stromy padalo bledé, vysílené světlo měsíce. Tato noc neměla nic z tekutého stříbra jiných nocí. Nebylo v ní kouzla. Tenká clona mraků zastírala měsíc. Bindigovi napadlo, že v příští noci napadne spousta sněhu. Blížily se vánoce.
   Sám nevěděl, proč si odepjal a oblékl sněhový plášť, který mu stočený visel na opasku. Přetáhl si jej přes ramena a navlékl kapuci přes hlavu.
   Když zase došel k Paniczkovi, ten odfrkoval a obloukem plival daleko do sněhu. "Koukám, že ses převlík za strašidlo," řekl polohlasem. Potom vytáhl z kapsy pláště cigaretu a zapálil si. "Až to dneska budu mít za sebou, bude mi líp," řekl přitom.
   Mínil to doopravdy. Poprvé měl strach. Necítil se dobře v sousedství mrtvých, ležících v lese za silnicí. Doufejme, že je aspoň trochu zaházeli sněhem, pomyslel si; jestli tu něco neklapne, a oni ty mrtvé najdou, propukne peklo. Ale jestli tu něco neklapne, propukne peklo i tak. V každém případě nás dostanou. Nemusí se nijak příliš namáhat. Rychle se podíval na hodinky, ale čas, který mu ručičky ukázaly, ho neuspokojil. Do hodiny, kdy pro ně mělo přiletět letadlo, zbývala ještě spousta času. Měl pocit, že každá minuta v sobě skrývá smrt a že už nic nemá smysl, ani tiché vyčkávání ve tmě pod stromy, ani dýchání na prsty, aby nezkřehly, ani pozorné chytání kdejakého zvuku. Chvatně do sebe vtáhl kouř cigarety a ani nedbal, že její žhavý konec rudě zazářil. Zamáčkl ji, dokouřenou jen dopola, a sáhl po čokoládě, kterou měl v kapse. Snědl kousek, a když čokoládu zase zastrčil zpátky, vylovil z kapsy pláště sušenku. Paniczek, silný jako medvěd, byl tak neklidný, že Bindig nakonec řekl: "Co to s tebou je? Jdi kousek dozadu a trochu se tam protáhni, mám dojem, že zmrzneš!"
   Když Paniczek vstal a udělal několik kroků, ulevilo se mu. Šel podle tenkého kabelového vedení, protože Timm mu přikázal, aby čas od času přezkoušel spojení. Bylo to zbytečné; na cestě mezi Paniczkovým stanovištěm a křižovatkou, kde ležel u telefonu desátník, se nic nedělo.
   Bindig mechanicky sáhl po telefonu a přitáhl jej k sobě. Podíval se dolů na silnici, ale malého Rusa objevit nemohl. Ten se skrýval na druhé straně vždy až do chvíle, kdy na něho křikl Paniczek, který přijímal pokyny z křižovatky.
   Bindig, zahalený do bílého pláště, seděl na bobku vedle telefonu a naslouchal do noci. Ještě před chvílí se od skládky dřeva tu a tam ozval zvuk motoru, ale teď bylo ticho i tam. Seřadili vozidla na prostor, který předtím podminovali, a potom ještě znovu zaminovali vozidla nad zemí. Akce "hřbitov", pomyslel si Bindig, to platí pro vozidla, která tam seřadili. Ale vztahuje se to i na řidiče, kteří leží někde stranou v lese.
   Paniczek se krčil na křižovatce vedle desátníka a zapaloval si cigaretu, když se z dálky ozval zvuk automobilového motoru. Zauvažoval, má-li se rozběhnout zpátky, ale zdálo se mu, že už je na to pozdě, a tak jen rychle točil kličkou, až se na druhém konci ohlásil Bindig. Řekl mu, že se blíží nějaké vozidlo, a Bindig odpověděl: "V pořádku, já už to zařídím. Zůstaň tam, dokud nebude po všem."
   Potom už bylo vůz také vidět. Přijížděl dosti rychle ke křižovatce, na které stáli oba strážní. Byl to džíp, vzdor zimě nekrytý, obsazený čtyřmi muži zabalenými do plášťů. Timm neříkal nic o tom, mají-li zadržet i takový malý osobní vůz. Rus na křižovatce zdvihl signální praporek a džíp zpomalil jízdu. Zastavil přesně mezi strážným s praporkem a druhým vlasovcem, který stál s vyhrnutým límcem na okraji silnice, samopal na prsou. V okamžiku, kdy Rus se signálním praporkem přistoupil k vozu, poznal na stejnokroji jednoho z mužů generálské označení. Automaticky se postavil do pozoru a zasalutoval.
   Byl to ten, se kterým Zado hovořil o noži, a měl teď říci, co mu pro takové případy nařídil Timm, že totiž na silnici jsou tažné vozy s defektními tanky a džíp má jet opatrně, protože tažné vozy jedou beze světla. Generál by pak přikývl, řidič by lhostejně sešlápl plynovou páku, jel by dál a o oba strážné už by se nestaral.
   Rus to neudělal. Ruku stále ještě přiloženu ke kožešinové čapce, řekl totéž, co předtím řidičům šesti vozidel, jež teď stála na skládce dřeva. Díval se při tom na generála a oči se mu přivřely do úzkých štěrbinek. Zabít toho generála by bylo něco jedinečného. Byl to pokus o pomstu. Řidič vozidlo pomalu rozjel, a když džíp odjížděl, dal vlasovec desátníkovi smluvené znamení. Bindig zvedl sluchátko a o dvě vteřiny později dal znamení Rusovi na odbočce lesní cesty. Ten vyšel na silnici a zvedl signální praporek.
   Řidič zastavil vůz u pravého okraje silnice, a když k němu strážný s praporkem přistoupil, generál se nevrle zeptal: "Kdo nařídil tuhle objížďku?"
   "Nařízení štábu armády, soudruhu generále," odpověděl malý Rus.
   Generál zavrtěl hlavou a řekl: "To je divné." Potom se obrátil na důstojníka sedícího vedle něho a zlostně prohlásil; "Někdo tu nařizuje nesmysly. Silnice je dost široká pro dva T 34."
   "Také si myslím," odpověděl oslovený, dívaje se na silnici. "Krom toho tu jsou lesní cesty často bažinaté! Není jisté, zda ..."
   "Prozkoumali jste cestu?" zeptal se generál strážného s praporkem.
   Ten už tušil, že se tu začalo něco, co jen tak hladce neproběhne. Prohlásil, že cesta je v pořádku, ale generál netrpělivě bubnoval prsty v tlustých vlněných rukavicích na železné opěradlo předního sedadla. Myslel na proud tanků, jenž jede několik minut za nimi, a vzpomněl si přitom, že cesta tohoto proudu byla smluvena se štábem armády. O objížďce nikdo nemluvil.
   Docela náhle rozkázal generál řidiči: "Zpátky. Zpátky k rozhlasovému vozu. Uvidíme, kdo se tu má komu vyhýbat." Řidič elegantním obloukem otočil džíp. Pod koly zavířil sníh a vozidlo se rozjelo zpátky ke křižovatce. Jelo rychle a oba Rusové na křižovatce považovali tuto rychlost za známku, že akce je prozrazena. Paniczek nemohl ze svého úkrytu rozpoznat, který z obou vlasovců vystřelil dříve. Ale slyšel salvu z jednoho samopalu, a krátce nato z druhého. Viděl, jak džíp začal jezdit po silnici ze strany na stranu, jak z něho vyšlehl oheň ze samopalů a jak se nakonec zastavil. V témž okamžiku se jeden z Rusů na křižovatce pomalu zhroutil na zem. Paniczek rychle sáhl po telefonním sluchátku a zavolal Bindigovi několik slov. Pustil sluchátko, protože desátník vedle něho popadl kulomet a seskočil s ním na silnici. Paniczek vzal oba zásobníky, ležící vedle telefonního přístroje, a skočil za ním. Z džípu, stojícího šikmo přes silnicí, střílely čtyři samopaly s přesností přímo neuvěřitelnou. Ještě než Paniczek doběhl k desátníkovi, ležícímu za kulometem, ucítil úder do prsou. Nemotorně skočil dopředu a dostal se až k desátníkovi, ale když padl vedle kulometu, vypadly mu zásobníky z rukou, a vzadu, kde se silnice ztrácela ve tmě, se vynořil první tank.

   Bindig naslouchal výstřelům. Nedalo se rozeznat, kdo střílí, protože vpředu na křižovatce měli všichni ruské zbraně. Strážný s praporkem zmizel ze silnice. Bindig ho několikrát volal, ale nikdo se nehlásil. Potom uslyšel tanky. Nejprve bylo slyšet jen přidušený, dutý ropot naftových motorů, ale potom zazvonily pásy a hned nato třeskl první výstřel z tankového děla. Rána byla mířena na krátkou vzdálenost, protože výbuch granátu se slil s rachotem výstřelu. Následoval druhý, třetí.
   Náhle vyběhla z lesní cesty postava. Na několik vteřin strnula na silnicí, potom přeběhla k Bindigovi. Byl to Timm. Bez zaváhání se vrhl do sněhu vedle Bindiga a divoce zatočil kličkou telefonu. Zatřepal sluchátkem a foukl do něho, ale na druhém konci se nikdo nehlásil. Timm tiše zaklel a číhavě pozoroval silnici.
   "Kde je ten Rus, co stál tady dole?" vyjel na Bindiga.
   "Pryč," řekl Bindig, "nepřiběhl k vám?"
   "Dobytek!" nadával Timm. "Je pryč. A jeden z těch druhých dvou taky. Měl jsi ho odprásknout..."
   Zaposlouchal se do přestřelky na silnici, ale to už nebyla přestřelka, protože kulomet, ze kterého střílel desátník, mlčel. Bylo slyšet jen ojedinělé výstřely z tankových děl, do kterých se mísil zlobný štěkot samopalů. Zdálo se, že motory běží na malé obrátky. Tanky neviděly, co je očekává, proto se zastavily.
   "Musíme pryč!" řekl Timm. Znělo to podivně stísněně. Poprvé ho Bindig slyšel tak mluvit, ale přitom mu nebylo jasné, není-li to snad tím, že musí šeptat.
   "Kam?" zeptal se. Před ním ležel samopal. Vedle samopalu několik připravených zásobníků. Timm jeho pohled zachytil.
   "Tím je nezadržíš. Je to nejmíň půl tuctu tanků."
   "Je jich víc," řekl Bindig, "teď je není slyšet, ale předtím, než začala ta střelba, se to dalo poznat. Je jich víc než půl tuctu."
   "Rychle!" vybídl ho Timm. "Zmizíme, než sem dojedou. Každý se na svou pěst pokusí dostat k jezeru, kde mašina přistane." Zdvihl se a pozoroval silnici. Kožešinovou čapku si stáhl hluboko do čela. Hlavní samopalu odsunul větve. Potom se ještě jednou obrátil a přikázal Bindigovi: "Těch pár prskoletů teď vyhodíme do povětří a zmizíme. Ty tu počkáš, jestli se z těch vpředu ještě někdo vrátí. Řekneš každýmu, co a jak. Až uvidíš první tank, zmizíš. Potom už nepřijde nikdo."
   Bindig chtěl cosi odpovědět. Otevřel ústa. Ale Timm už se protáhl větvemi a seskočil na silnici. Bindig viděl, jak naslouchá směrem ke křižovatce, kde na několik vteřin hluk utichl. Potom několika skoky přeběhl silnici a právě tak nehlučně, jak přišel, zmizel na lesní cestě.
   "Nepřijde už nikdo," řekl si pro sebe Bindig, "jen ty tanky přijedou."
   Znovu se přikrčil a sedl si na bobek vedle samopalu. Na křižovatce padl výstřel. Bindig se díval, jak na zlomek vteřiny obloha za lesem změnila barvu. Jako by podél špiček stromů šlehla jasná zář. Potom se znovu ozval řinkot pásů a zaburácely motory. Bindigovi přejel mráz po zádech. Mezi větvemi napjatě pozoroval silnici v místech, kde vybíhala ze zasněženého lesa. Mechanicky se chopil samopalu a připravil jej k palbě. Tanky se opět rozjely, bylo to slyšet. Bindig měl pocit, že je vidí před sebou, jak se pohupují, jak sklánějí a zvedají tykadla svých děl, jak se za pásy zdvíhá zvířený sníh. Pancéřováním viděl obličeje vojáků u řídících pák. Viděl míříce, jak optikou pozoruje prostor před sebou, na hlavě černou koženou přílbu s ochrannými polštářky. Pod těmito přílbami viděl celé to množství obličejů, jež už jednou spatřil voskově bledé a ztuhlé ve smrti. Zdály se živé. Také tvář ženy z nákladního auta viděl, její světlou pleť s úzkým praménkem krve, a slyšel zvuk trhaného plátna, jak jí Timm rve blůzu na prsou. Rozhlédl se kolem sebe, jako by už teď stáli všichni kolem něho a mířili na něho samopaly. Vtom se rozezvučel zvonek telefonu. Jedenkrát, tiše. Kvapně se obrátil, sáhl po sluchátku a tiše zavolal:
   "Haló, Paniczku...! Co...?"
   V sluchátku se ozval hluboký hrdelní hlas. Byl velmi chraptivý a vzrušený, a cosi volal. Neustále totéž, jednou a ještě jednou, třikrát, čtyřikrát. Nebyl to hlas Paniczkův ani desátníkův. Bindig upustil sluchátko. Zmizelo v kyprém sněhu a zvonek se znovu rozezvučel. Jen těch několik kroků podél drátu... uštvaně si pomyslel Bindig. V tom okamžiku vyšlehly nad skládkou dřeva prudké žlutočervené plameny, burácivá vlna výbuchu vletěla do větví jako poryv větru, smetajíc sníh. Zář plamene zůstala a do této záře se mísily nepravidelné detonace střeliva, jež bylo ve vozidlech. Bedna se světélkujícími náboji se roztrhla a na několik vteřin vykouzlila nad špičkami stromů ohňostroj zmatených zelených čar. Zavanul sem pach hořících pohonných hmot, zuhelnatělé gumy a laku.
   Bindiga jako by ten výbuch probudil. Musí okamžitě pryč. Přes silnici, za ostatními. Sáhl po samopalu a nadzvedl bílý maskovací plášť. Seskočil na silnici a uklouzl, ale našel rovnováhu a začal utíkat. Ale v témž okamžiku vyrazil váhavě z lesa první tank. Byl to bíle natřený T 34.
   Bindig ucítil úder do hlavy, těsně nad čelem, v místech, kde začínají vlasy, a potom uslyšel praskot kulometné dávky. Když potácivě klouzal přes silnici, jako mléčným závojem viděl, jak tank zastavil a natáčí hlaveň dolů. Byl ranou omámen, krev mu stékala do očí. Ztratil kožešinovou čapku, asi mu ji střela strhla s hlavy.
   Byly to jen nepatrné zlomky vteřiny, ve kterých mu napadlo: Je tohle smrt? Přijde teď a takhle? Z toho děla? Anebo už je po všem, od té rány do čela?
   Kulomet vychrlil novou dávku. Bindig viděl, jak z hlavně prská oheň, ale střely létaly přes něho do sněhu. Teď vystřelí dělo, pomyslel si, teď vyšlehne z ústí hlavně žlutý plamen a bude po všem. Pohnul očními víčky. Krev skápla do sněhu. Vtom si uvědomil, že se může pohybovat. S neslýchaným úsilím se vzchopil a vyskočil na nohy. Zem pod ním zakolísala, ale Bindig stál, potom udělal skok vpřed a prchal na lesní cestu. Uběhl sotva několik kroků, když z hlavně děla vyrazil plamen a po místě, kde předtím ležel, přejel granát, o kousek dále vletěl do sněhu a explodoval. Tlak vzduchu jím mrštil na kmen stromu, ale Bindig znovu našel rovnováhu, udiven, že stále ještě žije, že může chodit, myslet. Chvilku běžel podle cesty. Tady už ho z tanku nemohli vidět. Každý krok mu působil rezavou bolest v hlavě. Když běžel dál, našel sílu setřít si sněžným pláštěm krev z očí. A potom zaslechl, jak motor tanku zavyl a pásy se znovu rozřinčely.
   Bylo těch řetězů mnoho, Bindig to slyšel. Věděl, že se zpod stromů vyplazí všecky, jeden po druhém. V pěti vteřinách anebo o něco později mohou být v místech, kdy odbočuje lesní cesta. Náhle uviděl Bindig na levé straně cesty mezi jedlemi světlé místo. Dál vpředu, tam, kde stála hořící vozidla, praskal oheň. Bindig se rozběhl a jediným skokem vletěl mezi jedle po levé straně cesty. Potácel se dál, do změti spletených haluzí. Po několika tuctech kroků upadl na tvář a zůstal ležet. Dýchal přerývaně, k bodavé bolesti v hlavě se přidala krev, pálící v očích. Znovu a znovu ji otíral, ale nepomáhalo to. Vtom si vzpomněl na balíček s obinadlem. Sáhl do kapsy, ve které jej nosil, a ztuhlými prsty balíček roztrhl. Nemohl zranění přesně nahmátnout, ale cítil lepkavou krev a centimetrovou tržnou ránu. Po veliké námaze se mu podařilo upevnit obvaz na správném místě a konec obinadla zavázat vzadu na hlavě. Bolest a tupé bodání nepolevovalo. Bindig vytáhl z kapsy kalhot plechovou trubičku s tabletkami pro utišení bolesti. Bez počítání nasypal několik malých bílých pilulek do zakrvácené dlaně a vsunul je do úst. Když ucítil nahořklou chuť tabletek, rychle je zajedl hrstí sněhu.
   Vtom zabrzdil první tank před odbočkou lesní cesty a na jednom pásu se otočil. Z jeho děla vyšlehl dlouhý blesk; střela vybuchla dosti daleko vzadu, poblíž plamenů na skládce dřeva. Potom se rozjel a valil se hlubokým sněhem na okraji cesty ve stopách zničených vozidel. Provalil se kolem Bindigova úkrytu, ostatní jely s dunícími motory za ním, a za jejich zády se zdvíhal vír sněhu a rozryté půdy. Bindig se plazil dál. Nejprve mu to šlo těžko. Ale potom sebral všecky síly a sunul se mezi stromy kupředu.
   Obvaz na čele sál krev. Bindig teď viděl lépe, ale o to víc ho mučila bolest v hlavě. Jako by mu někdo nějakým těžkým předmětem prorazil lebeční kost. Znovu a znovu si ohmatával hlavu v místech, kde měl obvaz, není-li tam ještě jedna rána, ale nenašel nic. Za ním rachotily tanky. Nejely ještě po jeho stopě, ale štvaly ho i tak. Jejich řinčení ho nutilo sebrat poslední síly a klopýtat kupředu. Běžel stále dál a nedbal, že haluze ho bijí do tváře a pláštěm že se zachycuje ve větvích. Potom padl vzadu na skládce dřeva první výstřel z děla. Ozvalo se krátké zaburácení a Bindig v běhu napínal uši, očekávaje další výstřely. Ale děla tanků mlčela. Zato sem dolehla ozvěna chvatně vyrážených, drsných povelů, volání, jež Bindigovi nahnalo strach. Necítil, že mu větve rozdírají obličej, nevnímal, že si nabírá sníh do holínek, kdykoliv upadne a namáhavě se zase zvedá na nohy. Slyšel hlasy a hvizd píšťalky a věděl, co to znamená. Věděl, že teď s tanků seskakují vojáci, kteří se tam krčili se zbraněmi mezi koleny. Teď tvoří řetěz a vnikají do lesa. Jeden na doslech druhého, samopal vysunutý dopředu.
   Měl pocit, že míří přímo k němu, ale oni ve skutečnosti tím směrem nešli. Postupovali po úzké cestě, kterou unikli ostatní, v rojnicích a s bdělýma očima, jisti, že uprchlíky dostihnou. Neznalí přesné souvislosti toho, co se tu stalo, ale věděli, že si je objasní.
   Bindig překlopýtal přes cestu a potom se znovu prodíral hustým smrkovým mlázím. Šlo mu to těžko, ale věděl, že tady je v největším bezpečí. V tom houští ho mohli jen těžko objevit.
   Zvuky za ním potichly. Motory tanků ještě běžely. Ale běžely naprázdno, a děla mlčela. Jen samopaly štěkaly. Bindig si přejel rukávem přes čelo. Obvaz prosákl, krev mu opět stékala do očí. V běhu vytáhl z kapsy druhý balíček s obinadlem, sedl si na bobek do sněhu a převázal jej přes první obvaz. Necítil bolest, když se obinadlem dotkl rány, omámení trochu polevilo. Tabletky účinkovaly rychle. Dovázal obvaz a zdvihl se. Ve stejném okamžiku uslyšel daleko vzadu zarachotit kulomet. V rychlých dávkách. Zlověstně klepaly do noci, a Bindig v té chvíli věděl, že rojnice rudoarmejců dostihly ostatní výsadkáře. To znamenalo konec. Vyplivl ostrou příchuť pilulek a běžel dál. Utíkal bez cíle a také neměl čas orientovat se. Běžel stále hlouběji do lesa, pryč od rachotu výstřelů a tlumeného mumlání přiškrcených tankových motorů. Jednu ruku si přitiskl na obvaz, druhou vylovil pistoli z kapsy. Samopal ztratil na silnici, ani si toho nevšiml. Měl už jen pistoli a dva ruční granáty.
   Přibližně ve chvíli, kdy měli být připravení k zpátečnímu letu, podíval se Bindig na hodinky. Okamžitě si vzpomněl na letadlo a uvědomil si, že doufat v ně by bylo marné. Přeletí nad jezerem, a když přistávací světla nebudou svítit, udělá jednu dvě smyčky a poletí zpátky. Už se nevrátí, a ani jiný stroj už nepřiletí. Spojení bylo přerváno. Bindig si pomyslel, že se asi nikomu z oddílu nepodařilo dostat k místu přistání. Oddíl byl ztracen; akce "hřbitov" se nezdařila. A těch několik vozidel, jež zničili, neznamená nijak podstatnou trhlinu do příprav Rudé armády.
   Běžel daleko. Střelbu už slyšet nebylo, místo srážky nechal několik kilometrů za sebou. Ani nevěděl, zda tam ještě někdo klade odpor, či zda už je v této chvíli po všem. Běžel tak rychle, jak jen ho nohy nesly, v hlavě bodavou bolest, kolem čela obvaz, na němž mu zatím zmrzla krev. Pistoli už dávno zase zajistil, protože se bál, že by při nějakém bezděčném pohybu mohla vystřelit. Cítil se slabý a jako polámaný. Měl pocit, že každým okamžikem musí padnout a už se nezvedne. Možná, že by mohl několik hodin spát. Ale až by se vzbudil, neměl by už sílu zvednout se a jít dál. Z toho měl strach.
   Nakonec se zeptal sám sebe, kam vlastně jde. Nevěděl. Unikl, ale bez cíle. Opřen o strom vykouřil cigaretu. Dostal po ní hlad a snědl několik sušenek. To, co měl v kapsách, ho nenasytilo. Zbyla mu jen čokoláda. Šetřil si ji, ale ani přesně nevěděl k čemu. Potom šel dál, jednu ruku přitisknutou k obvazu, ve druhé pistoli. Když na východě začalo svítat, les končil a před ním leželo rozcestí dvou silnic. Sedl si na okraji lesa na bobek a dlouho pozoroval silnici. Viděl na ní stopy vozidel, ale teď byla tichá. Na rozcestí stál ukazatel. V polovině sloupu byl přibitý modrobílý štítek s jakýmsi ruským nápisem. Bindig se k tabulce opatrně přiblížil a luštil jména obcí. Vštípil si je do paměti a odplížil se zpátky do lesa. Na sněhu rozprostřel mapu, kterou měl v kapse. Chvíli mu trvalo, než našel místo, kde právě je. V nadcházejícím úsvitu se skláněl nad papírem rozprostřeným ve sněhu a hledal jména obcí, řek, osad.
   Běžel k západu. Směrem k frontě. Ale zatím se k frontě nijak nepřiblížil, protože udělal mnoho oklik, aniž si toho všiml. V jeho hlavě, třeštící bolestí, tvořil se nejasně záměr běžet dál směrem k frontě a překročit ji. Věděl, že by se mu to mohlo podařit, ale zároveň si uvědomoval, že to je ještě velmi dlouhá cesta. A lesy, které se táhly k frontě, neznal. V lesích za frontou bývá živo. Jsou plné pěchoty a dělostřelectva. Jsou nebezpečné a mají tisícery oči. Číhají v nich tisíce hlavní pušek. A lidé, kteří se ho mohou zeptat, jak přišel k zranění na hlavě, mohou ho prostě oslovit, a on jim nebude moci odpovědět. Podíval se na sebe. Pod rozedraným, zakrváceným sněžným pláštěm měl na sobě stejnokroj rudoarmejce. Kousl se do rtu a podíval se na lesy zakreslené na mapě. Ty lesy, to nebylo nic pro člověka v jeho postavení. Pro člověka, který má na sobě nepravý stejnokroj a neví, zda mu rána na hlavě dovolí jít ještě několik hodin vzpřímeně.
   Potom objevil, že je blízko Haselgartenu. Položil prst na mapu a z místa, kde teď byl, jel po papíru až do vsi a odtamtud až k lince, po které šla fronta. Byla to přímka, co proběhl jeho prst. Binding to udělal ještě jednou, a za chvíli znovu. Přitom si všiml, že prst a vůbec celá ruka je zakrvácená, a instinktivně si znovu ohmatal obvaz na čele. Cítil, že je tvrdě zmrzlý, ale okraje měl provlhlé- Odtamtud pomalu prýštila krev a ještě i teď mu stékala po čele do očí. Ale tekla už pomaleji a on ji nemusel tak často otírat.
   Haselgarten, pomyslel si, možná, že tudy to bude jednodušší, protože znám krajinu. Ale jak přejdu frontu? Než se tam dostanu, budu slabostí sotva stát na nohou. A oni si tam jistě zřídili systém střeleckých okopů. Ale já už nejsem ten Bindig. který si bezhlučně a rychle proklestí nožem cestu. Než tam dojdu, bude ze mne schlíplé strašidlo v sovětské uniformě. Anebo toho nechám ještě předtím. Svěsil hlavu a zavřel oči. Všichni jsou mrtví, napadlo mu. Timm je mrtvý a Zado je mrtvý. A Paniczek taky, i desátník s bolsem. A těch pět Rusů a ti ostatní. Já jsem poslední. A k frontě vede tahle přímka mezi oběma jezírky, po pastviscích až do míst, kde probíhala fronta dříve, než jsme ztratili Haselgarten. A potom přijde Haselgarten, a daleko za ním linie fronty. Na západ odtamtud. Není nijak jisté, že ji do mapy zakreslili správně. Když jsme odlétali, byl vpředu značný zmatek.
   Obloha na východě se rozjasnila, Bindig se teď mohl na dalším pochodu přesně orientovat. Proplížil se přes silnici a dal se na cestu do Haselgartenu.
   U další silnice, kterou musel překročit, krčil se hodinu stranou v lese, než se mohl odvážit přeběhnout vozovku. Byl jasný den a vozidla svištěla po hladce uježděném sněhu. Na německé letce nebrala zřetel, protože už nebylo nikoho, kdo by je byl mohl ostřelovat. Bindig si nejprve myslel, že celé zápolí bude po přepadu poblíž skládky dřeva na nohou. Domníval se, že všechny silnice budou uzavřené a pěchota bude systematicky pročesávat kraj. Nic takového se nedělo. Jako by se celkem nic nestalo. Džípy čile svištěly sem a tam, nákladní vozy duněly v nekonečných kolonách. Mezi tím tanky a děla, nová a nová děla. Koňské potahy se zakuklenými postavami na kozlících, často v dlouhých kolonách. Za leckterým koňským potahem byly přivázány saně, malé, podobné plochým člunům, plně naložené. Bindig ležel v zasněžené houštině a jen s námahou vnímal všecko, co se na silnici dělo. Bolest mu pulsovala v hlavě; někdy musel na celé minuty zavřít oči. Když proležel hodinu u silnice, pochopil, jak málo mohla akce "hřbitov" otřást plánem útoku této armády. Ještě nikdy neležel tak přímo a tak blízko u některé zásobovací silniční tepny. Bylo to poprvé, že si prohlížel cizí vojáky na tak nepatrnou vzdálenost a přitom neměl příkaz, který by mu nařizoval jít určitou cestou. Když se konečně proud vozidel na krátkou chvilku přetrhl, vzchopil se a odvážil se skoku přes silnici. Na druhé straně zapadl mezi větve stromů, pot mu vyrazil ze všech pórů. Ještě dlouho se domníval, že byl objeven, a chvílemi se zastavoval, pistoli v ruce, a očekával domnělé pronásledovatele. Nepřicházeli.
   Po celý zbytek dne už potom nespatřil jediného vojáka, protože vždy, když objevil nějaký náznak soustředění vojska, velikým obloukem místo obešel. Odpoledne se ozval hlad s takovou silou, že snědl poslední kousek čokolády. Teď už neměl v kapsách nic než pervitin a pár cigaret. Haselgartenu se přiblížil jen o málo. Udělal příliš mnoho oklik a vyčerpán ztrátou krve musel příliš často odpočívat. Ale vlekl se dál, dokud nepadl soumrak.
   Bylo to ve chvíli, kdy obcházel jednu z vesnic, jež mu stály v cestě. Velikým obloukem se plížil kolem ní, ale obec se táhla do dálky a byla plná vojska. Z komínů stoupal k obloze kouř. Bindig chvíli pozoroval hemžení mezi domy, skryt na okraji pískoviště. Kouřící komíny a světla v oknech v něm vyvolaly vzpomínku na teplo a bezpečí. Civěl na vesnici a poprvé zauvažoval, co že by se asi stalo, kdyby tam prostě šel a dal se zajmout. Nedomyslil do konce, jen se podíval na holínky a zemitě hnědou uniformu, kterou měl na sobě. Řekl si, že jít tam a nesmířit se s myšlenkou, že ho zabijí, není možné. A on chtěl žít, ještě nikdy nelpěl na životě tak celou duší jako teď. Chtěl se zachránit. Zabijí tě, pomyslel si. Mají právo postavit tě prostě ke zdi, nikdo tě nepolituje, když to udělají. Věděl jsi, do čeho jdeš, a přesto jsi šel. Takhle to končí. Teď musíš pochodovat dál.
   Později našel v lese cestu vedoucí přímo na západ. Byla zasněžená a Bindig šel po ní, až krátce po půlnoci vyšel z lesa.
   Ležela před ním dosti rozsáhlá plocha, jezero. Na jeho pravém břehu vedla silnice, po níž si ohmatávaly cestu reflektory vozidel. Na levé straně se k břehu jezera tiskla vesnice. Jedna z těch malých, přikrčených vesniček se zasněženými domy.
   Bindig viděl, že některá okna jsou osvětlená, a uvědomil si, že musí překročit jezero mezi silnicí a vsí. Bylo tma. Na tuto vzdálenost ho nebudou moci spatřit ani ze vsí, ani ze silnice. Ještě jednou vešel do stínu stromů a zapálil si nedopalek cigarety, kterou v poledne vykouřil jen z poloviny. Při tom pozoroval jezero a odhadoval vzdálenost. Než dojde na druhý břeh, bude muset ujít kilometr nebo ještě víc. A tam už začínaly křoviny, přecházející nakonec v les, který se dal rozeznat jen nejasně. Byl to dlouhý kus cesty.
   Led pokrývala pouze tenká vrstva sněhu. Smetl jej vítr. Jen místy se zdvíhala ojedinělá závěj. Bindigovy holínky měly kožené podrážky. Na hladkém ledu mu poskytovaly pevnou oporu. Ale přesto se potácel. Byl unaven a měl hlad. Bolest v hlavě se stále ještě hlásila. Trochu sice povolila, ale tabletky, které Bindig čas od času polykal, ji nemohly zcela zahnat.
   Tak se stalo, že více klouzal než šel, a nevšiml si místa na ledě, jež nebylo bezpečné. Před několika dny tu kdosi lovil ryby. Vysekal v ledu díru, snad si jí udělal nějakou trhavinou, naházel do vody několik ručních granátů, a pak posbíral ryby, jež s roztrženými měchýři pluly po hladině. Několik ryb, jež se mu zdály příliš malé, nechal ležet. Po několika hodinách, když se otevřené místo povlékalo novou vrstvou ledu, ryby do této vrstvy zamrzly.
   To všechno Bindig uviděl a pochopil teprve o mnoho později.
   Vstoupil na čerstvě zamrzlé místo a led mu povolil pod nohama. Chtěl se vrhnout nazpět, ale v jeho pohybu nebylo dosti síly. Kromě toho bylo již příliš pozdě. Probořil se do čiré, ledově studené vody, a když se potápěl, tvrdě se udeřil do zraněného místa na hlavě o hranu ledu. Vykřikl, ale to už měl hlavu pod vodou, a tak nebylo slyšet nic než nezřetelné zakloktání. Měl ještě dost sil k několika plaveckým tempům, jež ho vynesla na hladinu. Dokázal se udržet nad vodou, chtěl se vytáhnout nahoru, ale kamkoli sáhl, led pod jeho rukama povoloval a on se při svých pokusech znovu a znovu potápěl celou hlavou pod hladinu.
   Polykal ledově studenou vodu a cítil, jak ho síly pomalu opouštějí. Prsty mu ztuhly. Nohama v těžkých holínkách sotva pohyboval. Docela náhle se rozhodl křičet. Volal o pomoc, a vůbec neuvažoval, co se stane, když ho někdo uslyší. Ale neuslyšel ho nikdo, protože z jeho hrdla se ozývalo jen chrčení, jež nebylo slyšet už několik málo metrů od místa, kde se probořil.
   Cítil, že takhle pomoc nepřivolá, a v zoufalé námaze se chytal tenkých okrajů ledu, jež se lámaly a pluly po vodě vedle jeho hlavy. Nevšiml si, že ztratil obvaz a rána že opět krvácí; bylo už tma, a tak nemohl vidět, že voda kolem něho se barví krví. Celé metry ledu se odlamovaly jako křehké sklo. Ale potom se dostal Bindig k okraji staré, vysoké ledové vrstvy. Ucítil to, protože pod jeho tlakem nepovolila. Byla pevná a udržela jeho váhu, když se na ni přitiskl, unaven pohyby, kterými se musel udržovat nad vodou.
   Dokázal se vytáhnout z vody natolik, že se mohl o led opřít lokty a odpočinout si. Přitom cítil, jak spodní polovina těla pomalu tuhne a jak mu každý pohyb působí stále větší námahu. Ale v tomto vyčerpaném těle žil zbyteček někdejší houževnatosti. Bindig, který zatím překonal úlek, začal počítat. Po centimetrech posouval lokty po ledě tak daleko, až měl hlavu daleko za okrajem kry. Všecko záleželo na tom, unese-li led váhu jeho těla. Ledová vrstva byla silná. Byl to starý led ze dnů tuhých mrazů.
   Bindig si uvědomil, že mu z vlasů stéká voda do obličeje. Ale ta voda se mu zdála podivně teplá, a když si jazykem olízl rty, poznal, že je to krev. Skoro ve stejném okamžiku se ohlásila bolest, jež se znovu zařezávala do rány a kterou si teď opět uvědomil. To ho přimělo k poslednímu zoufalému úsilí. Nejprve zdvihl jedno rameno, potom druhé. Cítil, jak klouže o centimetry dopředu. Opakoval to ještě jednou a ještě jednou. Hrana ledu se mu tiskla do prsou, potom jako by klouzala hlouběji, až k žaludku, pak ještě hlouběji, až se váha těla přehoupla přes hranu, až mohl Bindig, pomalu se plazící po předloktích, vytáhnout nohy z vody. Zůstal bez hnutí ležet a hlava mu klesla na ruce. Po čtvrthodině se ledové kusy oděvu přilepily na kůži, po další čtvrthodině byly zmrzlé na kost. Krev, jež mu stékala po dlaních, byla teplá. Unaveně zvedl hlavu a podíval se kolem sebe. Široko daleko nebyla živá duše. Nikdo ho neslyšel ani neviděl. Před sebou viděl břeh jezera, zbývalo mu už jen několik set metrů.
   Namáhavě se zdvíhal, až klečel na kolenou. Cítil se vysílený, jímala ho závrať. Každý pohyb zesiloval rezavou bolest v hlavě. Když se pohnul, zmrzlé šaty na něm zachřestily. Bindig utrhl pruh z kdysi bílého sněžného pláště, který teď byl rozedraný a špinavý. Chvíli musel hadřík svírat v dlaních, aby roztál, protože byl zmrzlý. Obvázal si jím hlavu, jak jen to šlo, a potom se s velikým vypětím sil dokázal postavit na nohy. Kolena pod ním podklesávala, když se potácel po ledě, ale dovlekl se až k břehu jezera a odtamtud dál nevysokým houštím a lehce okoralým sněhem, do kterého zapadal až po kotníky, k lesu. Ve slabém měsíčním světle vytáhl z kapsy mapu, ale nemohl na ní nic rozeznat. Zjistil si, kterým směrem je západ, a vrávoral dál. Chvílemi mu hrozilo, že upadne, to se potom na celé minuty opřel o některý kmen. Chlad ho bodal do těla. V místech, kde zmrzlé šaty teplem těla roztály, ho mrazilo.
   Ráno se znovu podíval na mapu. Byl už v okolí Haselgartenu. Stál opřený o strom a pozoroval krajinu.
   Daleko na západě ležela vesnice. Viděl ji. Vystupovala z ranní mlhy a Bindig pochyboval, že ještě v sobě najde dost sil, aby se dovlekl až tam. Z Haselgartenu už nemohlo být na frontu daleko a Bindig počítal s tím, že dělostřelecká palba mu ukáže směr k frontě. Ale co mu bude platný směr, když už nedokáže onu vzdálenost překonat? Musel teď být velmi opatrný. Častěji než dříve projížděly po silnicích a postranních cestách kolony vozidel. Tu a tam stála odsunutá děla. Všechno bylo v pohybu, všude čilé hemžení, a Bindig pomalu pochyboval, že se vůbec dostane až k frontě. To, s čím musel počítat tady, to už nebyl jednotlivý strážný, kterého by v noci přepadl. Tady měl před sebou celou armádu se vším, co chystá pro příští útok. Bylo to válečné ležení obrovských rozměrů, jehož hustota se Bindigovi zdála neuvěřitelná.
   Bílý plášť už byl tak roztrhaný, že jej Bindig vlekl za sebou sněhem. Stáhl jej ze sebe a nechal prostě ležet. Vlekl se dál. Náhle si uvědomil, že je se silami u konce. Jeho kroky byly stále nejistější, bolest ho drtila od chvíle, kdy už si proti ní nemohl vzít tabletky. Měl ještě dvě cigarety, ale ty se mu rozmočily v ledové vodě jezera i s posledními tabletkami proti bolesti a nebyly k ničemu. Zapalovač ztratil. Nelitoval toho. Neměl už sílu vůbec něčeho litovat. Vrávoral kupředu. Jediné, k čemu se vzchopil, byla bedlivá ostražitost, s níž pozoroval krajinu. Byl to strach, který ho k tomu doháněl, ale on to nevnímal.
   K polednímu se poprvé zhroutil a hodinu zůstal ležet v bezvědomí mezi řídkými keři pastvisek, přes která přecházel. Když se probral, necítil se posilněn, ale podařilo se mu postavit se znovu na nohy. Když se den chýlil ke konci, ležel na náspu na okraji úvozu, který kdysi vedl z Haselgartenu na frontu, a díval se na druhou stranu ke statku, v němž bydlívala Anna.
   Trochu to bolelo, ještě jednou se díval na tuto krajinu, ale jeho schopnost cítit otupěla za obou minulých nocí. Z Bindiga už byl jen vysílený uzlíček kostí a svalů, mdle se podřizující životním instinktům. Statek zřetelně viděl před sebou. Zdálo se, že se nic nezměnilo. Při bojích dům zřejmě neutrpěl. Také plot ještě stál, vrata do dvora byla otevřená. V oknech byly ještě ty staré, všelijak poskládané střepy tabulek. Po chvíli se Bindigovi zdálo, že z komína stoupá uzounká stužka kouře. Ale nemohl to poznat s určitostí, protože za domem stál tmavý šedivý mrak, od kterého se kouř, stoupající z komína, neodrážel.
   Docela náhle se na dvoře objevila žena. Vyšla z domovních dveří a postavila před ně vědro s krmením, jak to často dělávala, když byl Bindig u ní. Na hlavě měla červený šátek. Na dvoře se dlouho nezdržela. Jen postavila vědro a vešla zpátky do domu. Za šedivým mrakem ležel západ. Ze stejného směru se ozývalo tlumené hučení děl. Několik ojedinělých výstřelů, jež neměly valný význam. Sněhová pokrývka kolem vsi byla rozrytá a špinavá, posetá trychtýři od granátů. Tu a tam ležely rozstřílené stroje. V minulých dnech už nesněžilo.
   Nevěřícíma očima, skoro vystrašeně se Bindig podíval na statek. Měl dojem, že ho klamou smysly. Podíval se na druhou stranu k vesnici. Vojáci asi musí bydlet ve sklepích, protože po posledních bojích nezůstala jediná budova nepoškozená. Mezi zříceninami stála vozidla. Bindig se odtamtud znovu vracel pohledem ke statku, až pochopil, že nepodlehl mámení smyslů. Vědro stálo přede dveřmi. Nebylo pochyb: za dveřmi je Anna, v téže kuchyni, ve které s ní Bindig poprvé seděl za stolem. Pokusil se vstát. Podařilo se mu to, ale spotřeboval skoro všecky své síly. Uklouzl a spadl s náspu. Na dně úvozu se znovu zdvihl a krok za krokem se potácel kupředu. Náhle si uvědomil, že to je poslední vypětí sil, ke kterému se dokázal přinutit.

   Když došel ke statku, byla tma tmoucí. Vrata do dvora byla stále ještě otevřená. Prošel jimi a dům se mu začal houpat a kroužit před očima. S námahou se mu podařilo otevřít domovní dveře. S polozavřenýma očima tápal tmou chodby. U dveří do kuchyně zpozoroval paprsek světla. Nevěděl, že má zakrvácený obličej, ruce pokryté zaschlou krví a špínou, jeho tvář že je bledá a propadlá a že hadr, který si omotal kolem hlavy, vypadá spíše jako rudá praporovina než jako kus bílého plátna.
   Nahmatal kliku a smáčkl ji, a když dveře povolily, padl jak široký tak dlouhý do kuchyně.
   Důstojníka sedícího u stolu ještě postřehl, ale že to je Varazin a že přinesl Anně jeden z těch velkých vojenských chlebů, pečených na frontě, a několik sáčků s jáhlami a fazolemi, to už ani nevytušil. Ženin výkřik neslyšel, neviděl, jak Varazin vyskočil a běží k němu.
   Žena si zakryla rukama tvář. Varazin třásl Bindigem. Přitom se vzrušeně ptal: "Hej ... poslyšte! Jak jste se dostal do téhle uniformy...?"
   Potom uviděl pod sesmeknutým hadříkem ránu na hlavě. "Proboha!" vykřikla Anna, "Proboha! Co se... co se jen...?"
   "Rána na hlavě," tiše řekl Varazin, "podejte mi pár kousků čistého plátna a teplou vodu. Rychle... rychle...!"