Hodina mrtvých očí

   Když Werner Zadorowski mžouravě otevřel oči, uviděl, že kdosi prohrabává Bindigovo zavazadlo. Ještě se nerozednilo a on nemohl poznat, kdo to je. Pomalu se nadzdvihl a přitáhl kolena k tělu. Přitom si všiml, že Paniczek vedle něho ještě rachotivě chrápe. Přestěhoval se k nim teprve před několika dny. Také desátník v koutě ještě spal. Vypil láhev genevru, do poloviny smíchanou s červeným vínem, které dostali při večeři.
   Zado se rychle posadil a polohlasem řekl: "Hej, co tam hledáš?"
   V tom okamžiku poznal Bindiga. Rychle vstal a několikrát rozespale protáhl údy.
   "I hele, drobeček," řekl potom. "To je ale překvapení! Já myslel, že nemůžeš hnout ani prstem?"
   Bindig se s ním pozdravil a sedl si na slamník. Ve svitu stearínové svíčky, kterou Zado rozsvítil, vypadal ještě bledý. V obličeji byl dost hubený. Ale Zado měl pocit úlevy už nad tím, že tu Bindig vůbec je. "Zůstaneš tu," zeptal se, "nebo sis jen pro něco přišel?"
   Bindig zavrtěl hlavou. Seděl na slamníku a hledal po kapsách cigarety. Když je našel, podal jednu Zadovi a sám si také zapálil. Potom řekl: "Zůstanu tady. Už se zase cítím docela zdráv."
   Zado kouřil a díval se na Bindiga. Seděli naproti sobě ve strašidelném světle, které jim na zemi stojící svíčka zespoda vrhala do tváří.
   Sebralo ho to pořádně, pomyslel si Zado. Jak se to jen mohlo stát? Vlastně ani pořádně nevíme, co mu scházelo. Nervová horečka? Rozhodně to nebylo žádné nachlazení a nic podobného. Udělalo ho to o pár let starším. Člověk by si mohl myslet, že má teď před sebou hotového chlapa. A přitom přece není o mnoho víc než politováníhodný veliký chlapec, který se zamiloval do podivné ženy. Podle všeho je ta láska vzájemná. Jestlipak ho skutečně miluje, anebo z toho bude jen takové chvilkové pomilování? Kdo nás naučí vyznat se v ženách? Možná, že s tím hluchoněmým idiotem přece jen nic nemá a že jí přišlo docela vhod, když se do ní Bindig zamiloval.
   Dneska nemají ženské větší cenu než nějaký kus výstroje, který dostáváme. Až na to, že nejsou zapsány ve vojenské knížce. Kdo ví, jestli měly někdy větší cenu? Možná, že to je všecko jen představa, že nejsou zrovna takové jako my, a potom už není třeba ztratit o tom jediné slovo. —
   "Ošetřovala tě dobře?" zeptal se.
   Bindig se usmál. Potom lakonicky řekl: "Velmi dobře."
   "To si dovedu představit," řekl Zado a přikývl. "A teď?"
   "Co teď?"
   "Jak tě znám, tak se s ní oženíš. Vůbec by mne to nepřekvapilo. Byl jsem zrovna takový. To se poddalo teprve později."
   Bindig se zamyšleně zeptal: "Co by sis ty o tom myslel, kdybych si ji vzal?"
   Zado přimhouřil oči. Kouřil cigaretu a při tom se pozorně díval na Bindiga. Myslel si, že i když už mají Bindiga v práci celý čas, přesto má o světě představu dítěte.
   "Ta historie má dvě stránky," řekl pomalu. Ohořelou zápalkou si pohrával s knotem svíčky. "Na jedné straně jí Alf ten tvůj majeteček nemusí posílat polní poštou, když náhodou zařveš. Těch pár kroků může dojít pěšky a předat jí to osobně. Druhá stránka je ta, že v budoucnu si bude muset dát trochu pozor, když si k sobě vezme jiného mužského. Mohlo by se stát, že by ses z ničeho nic neočekávaně vrátil z akce a měl ještě docela pěkně rozhoupanou ruku."
   Bindig zavrtěl hlavou. Nevrle prohlásil: "S tebou se o takových věcech nedá mluvit. Když jde o ženy, jsi prase."
   "To mě ctí," řekl Zado. "Lokl by sis se mnou kořalky?"
   Bindig neřekl nic. Věděl, že se Zadem se o ženách nedá hovořit. A také věděl proč. Neuráželo ho, že se Zado dívá na Annu stejnýma očima jako na děvky, za kterými chodil. Ale rmoutilo ho, že nemá vůbec nikoho, s kým by mohl mluvit o tom, co je mezi ním a Annou. Viděl, jak Zado vytahuje ze svého zavazadla láhev a nalévá do dvou pohárků.
   "Odkud máš ten francouzský koňak?" zeptal se. "Vy jste ho fasovali?"
   Zado mu podával pohárek a šklebil se: "Milý chlapče, v posledním stadiu této velkolepé války, docela těsně před konečným vítězstvím, se obyčejným vojákům koňak už nevydává. To bys měl vědět. To by se vítězství protáhlo. V této době se vydává pravá germánská přídělová kořala a další výrobek, kterému se nesprávně říká červené víno, který je ale lepší než červené víno, protože se totiž nedá pít a tak se s nim myjí nohy. Nohy se tím otužují a tak se podstatně zvyšuje pochodová schopnost vojska. Na zdraví!"
   Napili se. Potom řekl Bindig: "Ty ses vůbec nezměnil."
   Zado přikývl. Vypil pohárek do polovičky a cítil, jak ho koňak pálí v žaludku. "To mám radost, že jsi na to přišel," řekl. "A vůbec mám radost, že jsi zase tady. Byl jsem tu sám jako prst." Když pili, Paniczek se pohnul. Převrátil se na druhou stranu a tiše zamumlal několik slov ze spaní.
   "Jak se ti to vůbec stalo?" chtěl vědět Zado. Navštívil Bindiga jen dvakrát. Jednou ležel v horečkách a podruhé byl ještě příliš slabý, aby toho mnoho namluvil."Sám nevím," zamyšleně řekl Bindig, "prostě najednou jsem se sesypal. Myslím, že se to tak hned opakovat nebude."
   Zado si ho chvíli prohlížel. "Co to bylo s tou harmonikou? V horečce jsi pořád něco fantazíroval o harmonice."
   "Opravdu? Kdo ti to vyprávěl?"
   "Kdo by tak mohl? Anna!"
   Jemu samému o tom neřekla nic. Ani to, že vůbec blouznil. Zneklidněl, ale rychle se vzpamatoval. Zado nebyl Timm.
   "Ty to nemůžeš vědět," řekl pomalu. "Ještě jsem neměl možnost ti to vyprávět. Položili jsme minu a vyhodili náklaďák do povětří."
   "O tom vím. Timm mi o tom vyprávěl. Je na to náramně pyšný. Říkal, že ty ses choval velice duchapřítomně."
   "Vyprávěl ještě něco?"
   "Ne. Jen tohle. Včera dostal zlatou sponu za boj zblízka. Vsadil bych se, že je ještě namazaný. Tvá bronzová už taky přišla. Možná, že ti ji dnes předají."
   "S tou harmonikou to bylo tak," spustil Bindig, "v tom nákladním autě seděla ženská. Hrála na harmoniku, když ta mina roztrhla vůz."
   "Našli jste ji?"
   "Ano. Potom jsme ji našli."
   "Mrtvou?"
   Bindig zavrtěl hlavou. Ted už o tom mohl hovořit. Už to přešlo. Zdálo se, že to v sobě překonal.
   "Ne, mrtvou ne," řekl. Zado se poškrábal na hlavě. Začínal chápat, co se stalo.
   "A?" zeptal se opatrně.
   "Byla těžce raněná," řekl Bindig.
   Zado přikývl. Zeptal se, aniž se na Bindiga podíval: "Kdo ji zastřelil? Timm nebo ty?"
   "Podařilo se jí vzít pistoli do ruky," řekl Bindig, "a chtěla střelit po Timmovi."
   "Chápu," přikývl Zado, "teď je mi to jasné."
   "Ne docela." Bindig se díval do pohárku, ve kterém ještě byl zbytek koňaku. Řekl: "Timm to viděl právě tak dobře jako já. Ale nechal ruce v kapsách a jen se zeptal, jestli se chci dívat, jak odpráskne mého poddůstojníka. Tak to bylo."
   Dopil zbytek koňaku a zapálil si novou cigaretu.
   Zado se zamračeně díval na špinavou podlahu. Potom přikývl a řekl: "Asi tak jsem si to představoval. Teď je mi jasné, co ti bylo, když ses vrátil."
   Znovu nalil koňak do pohárků. Potom zhnuseně řekl: "Klaus Timm — za to dostal tu zlatou sponu. Poctivě si ji zasloužil."
   Bindig dodal: "A já za to dostanu bronzovou. Pokaždé, když se na ni podívám, budu si na to muset vzpomenout."
   "Jsi moc měkký, chlapče," rozvážně řekl Zado. "Ty nejsi dělaný pro tuhle válku. Jsi sice obstojný voják, ale přesto na to zajdeš. Znám tě dobře, ty na to nejsi."
   "Možná," odpověděl Bindig, "a ty?"
   "Já," řekl Zado, "já myslím, že to, co tebe tlačí, já už mám za sebou. Se mnou je to jiné. Já to umím vymazat. Prostě smazat, jako učitel větu, kterou napsal na tabuli. Už mi to není zatěžko. Přenesl jsem se přes to. Ale ty to nedokážeš."
   "Možná, že to se mnou jednou bude taky takové," váhavě mínil Bindig. "Někdy si myslím, že jednoho dne už taky nebudu muset o ničem přemýšlet."
   Ale Zado zavrtěl hlavou. "Ty ne. Ty na to nejsi dost zkažený. Ty jsi jeden z těch, kteří nedokážou vyřadit cit. Nevím, jestli ti k tomu mám blahopřát, nebo jestli tě mám litovat. Myslím, že bych ti měl blahopřát."
   "Zase je jedna skupina na druhé straně," řekl potom rychle. "Něco se děje. Bezpodmínečně se chtějí zmocnit zajatce z nějakého štábu v týlu. Mně to připadá, jako by chtěli pět minut před tím, než spadne klec, dokonale poznat lidi, kteří odtud pomašírujou do Berlína."
   "A co my?" zeptal se Bindig. "Jestlipak nás zase nasadí?"
   Zado lehce pokrčil rameny. "Podniknou něco teprve tehdy, až se tahle skupina vrátí. Ale já mám pocit, že mají v plánu udělat něco dočista bláznivého. Timm ještě nic neví, jinak bych už možná od něho pochytil nějakou tu poznámku. Rozhodně mají něco za lubem. Uvidíš."
   Bindig se podíval na hodinky na zápěstí. Rozednilo se.
   Zeptal se Zadá: "Jaká je služba?"
   "Samé lehké věci," odpověděl Zado, "ale to je nejjistější znamení, že nás potřebujou na nějakou hodně velkou bláznivinu."
   Bindig zhluboka vydechl. "Kolik takových bláznivin ještě bude?"
   "Já to nevím," řekl tiše Zado, "ale Rusové to vědí. Vsadil bych se, že už dnes znají termín, kdy vtáhnou do Berlína."
   Paniczek se znovu obrátil na druhou stranu. Pokrývky si přitáhl až ke krku. Rozcuchané vlasy mu visely do obličeje. Ústa měl otevřená, úzká stužka slin kapala na slamník. Když se obracel, polohlasem mumlal: "Barbara... a to už bude ... já ... mám Barbaru ... tak pojď sem!"
   "Drž hubu, pitomče!" vykřikl na něho Zado. Když se Paniczek pohnul, řekl: "Ty jsi přece ten největší idiot z tohohle celýho spolku!"
   "Já..." Paniczek se ospale nadzdvihl a zamžoural do světla svíčky. "To bylo tak ..."
   "Ach," řekl Zado, a Bindig nevěděl, máli vztek, či zda žertuje, "to byla tvá Barbara! Nech toho. Ta v tuhle dobu spí s nějakým poručíkem od protiletadlových kanonýrů, co slouží u nich ve Frankfurtu, anebo s některým bonzem nacipartaje, kterej se ulejvá z vojny jako nepostradatelný. Ještě dostane škytavku, jestli na ni budeš pořád myslet. A to je v takových situacích sakramentsky trapný, to bys měl vědět!"
   Z vedlejšího domu se ozvalo prásknutí dveří. Potom zaskřípaly na sněhu kroky a strážný, který prudce otevřel dveře, chraptivě houkl: "Vstávat! Z pelechů, ušouni! Hněte zadkem!"
   Alf předal Bindigovi sponu za boj zblízka osobně. Pověděl několik slov o jeho odvaze, potom mu připíchl vyznamenání a stiskl ruku.
   Rota byla nastoupena a vojáci mrzli, protože po celou dobu museli stát v pozoru. Alf si zase rychle natáhl rukavici. O něco tišeji, aby to vojáci neslyšeli, se zeptal, jeli Bindig zase docela zdráv.
   Bindig trochu zvedl hlavu a odpověděl: "Ano, pane poručíku. Cítím se zdráv."
   "Měl jste nějakou horečku. Míváte to častěji?"
   "Měl jsem ji poprvé, pane poručíku."
   "Následky žádné?"
   "Myslím, že ne."
   "Doufejme. Budeme vás potřebovat. Máme velké plány."
   Odpoledne odpochodoval Timm se svou četou několik set metrů za vesnici na cvičení. Sněžilo několik nocí po sobě a sníh byl teď měkký a hluboký. Pole byla úplně zavátá, takže v bílé a jednotvárné krajině nebylo vidět jediný kousek holé pudy. Země pod sněhem byla zmrzlá na kost.
   Jedenkrát tálo, ale jen půl dne, a potom se zase vrátil mráz. Vytlačil poslední vlhkost z větví stromů a obalil je vysokou vrstvou jinovatky. Hejna vran chraptivě krákala nad zasněženými poli a čas od času se snášela na zem. K polednímu, kdy slunce rozjiskřilo sníh, že z jeho třpytu bolely oči, přilétali letci.
   Byli skorém nezranitelní, protože protiletadlové dělostřelectvo téměř nebylo, jen místy stály dvoucentimetrové kanóny. Ale ty se varovaly vystřelit na rychlé stříbrné ptáky s rudými hvězdami na křídlech, protože letci dovedli využívat slunce. Jakmile objevili na zemi nějaký záchvěv života, se sluncem v zádech se vrhli k zemi a rozstříleli každou obranu. Nikdo si před nimi nebyl jist.
   Útočili na zásobovací kolony a na sběrače pošty, vypouštěli syčivé rakety na dělostřelecká postavení a na vesnice v zápolí. Pořádali hon na kulometná hnízda a dokonce i na jednotlivé spojky, jež rozeznali pod sebou na bílé zaváté rovině. Tenkrát odpoledne toho Timm od své čety nijak mnoho nechtěl. Dal vytvořit rojnice, nařídil klus a hodinu nechal vojáky cvičit nehlučné plížení v sypkém sněhu, odtáhl s nimi do lesíka, kde stříleli na sklopné plechové terče, a byl spokojen, když ze tří výstřelů z pistole měli dva zásahy. Neštval je a povoloval častěji přestávku na cigaretu než jindy. Dokonce dal kolovat láhev s lacinou německou borovičkou, která chutnala po apatyce a kafru, a skončil službu dříve, než určoval plán sestavený Alfem.
   To se nezměnilo ani v následujících dnech. Někdy vůbec nevyšli z vesnice, nýbrž zůstali ve stodole s napůl strženou střechou a učili se klást miny a umisťovat výbušné nálože.
   Dny plynuly bez jakýchkoli větších událostí. Zdálo se, že fronta zmrzla. Jako by se na tomto místě nechtěla v dohledné době probudit k životu.
   Pěchota střílela málo a těžká děla zařvala jen zřídkakdy. Pozdě odpoledne ohmatávaly sovětské minomety německá postavení. Vždy vystřelily jen několik jednotlivých min, jimž nezkušení nevěnovali pozornost. Ale ti druzí, kteří nestrávili na frontě první rok, věděli, co tyto jednotlivé miny znamenají. Rudá armáda se zastřelovala na německá postavení. Vyznačila si cíle na předním okraji a na spojovacích cestách, zaměřila si postavení německých děl a nejbližších obcí. Jednotlivé miny vybuchovaly jako náhodou v blízkosti parkovišť anebo nedaleko míst, kde stály tanky.
   V jasném vzduchu nad zasněženou krajinou kroužilo U 2, onen pomalý dvouplošník s klokotajícím motorem, o kterém by byl člověk myslel, že musí každou chvíli vynechat. Pozorovatel s naprostým klidem snímkoval z letadla, tu a tam sklopil kulomet na točně a vystřelil dávku na zem. Vojáci už po něm nestříleli. Bylo jej těžko zasáhnout. Přilétal také v noci, a to byl nevypočitatelný. Svrhoval malé pumy, které někdy nevybuchly, a světelná stopa jeho kulometu padala k zemi jako nazelenalý řetěz perel. Němci mu říkali "službu konající poddůstojník". Ale byli mezi nimi vojáci, kteří věděli, co to znamená, když tento letoun ve dne v noci s takovou vytrvalostí krouží nad frontou a když se zároveň zastřelují minomety a za ruskou frontou je slyšet hučení těžkých motorů.
   V předních děrách německé linie začali mít starší vojáci ustarané obličeje. Ohlíželi se po nějaké ústupové cestě, viděli ovšem, že hladká rovina za nimi jim neposkytne ochranu ani kryt. Byly na ní stromy a jen tu a tam pár keřů. Teprve daleko vzadu začínal les. Ale než by se člověk dostal až tam, už dávno by ho měly v drápech minomety nebo kaťuše. Vojáci v zavátých děrách už vůbec nepochybovali, že útok z druhé strany může začít každou hodinu. A tento útok pro ně znamenal ústup. Ale na území mezi vesničkou Haselgartenem a frontou měli velmi malou možnost ustoupit.
   V té době nebyl u průzkumné roty nikdo, kdo by nevěděl, že v několika málo dnech dojde k nějaké veliké akci. Bindig, který strávil většinu večerů u Anny, jí o tom nepověděl. Ale Georgij znal útočnou taktiku své armády. Byla už hluboká zima a přes noc mohly napadnout spousty sněhu. K tomu letouny U 2, které neustále létaly nad krajem, a jednotlivé výbuchy, které Georgij slyšel i v Haselgartenu, protože bylo ničím nerušené ticho.
   Když Bindig přicházel, Georgij seděl na schodech před domovními dveřmi. Chtěl se mu vyhnout. Ale Bindig ho zadržel.
   "Co je to s vámi, Georgiji?" zeptal se ho. "Proč sedíte tady venku?" Rus odpověděl váhavě. Od srážky ve své komoře hovořil s Bindigem jen málo. Vyhýbal se setkání s ním. Bindig se jednoho dne ještě dozvěděl, že je důstojníkem. Nijak zvlášť ho to nepřekvapilo, protože o Rusově vzdělání nehovořilo jen to, že ovládal němčinu.
   "Nejlíp se mi tu přemýšlí," odpověděl Bindigovi. "Člověk přemýšlí o lecčems."
   Bindig vytáhl z kapsy kalhot dva balíčky cigaret. Byl to laciný druh, "Mowe", lepší cigarety už rota od určité doby nedostávala. Podal balíček Varazinovi a řekl: "Vezměte si. Či snad už nekouříte?"
   Rus zavrtěl hlavou. Mírně se usmíval, když říkal: "Ale ano, kouřím."
   Nevzal cigarety a Bindig mu je prostě položil na rameno. Teprve potom je Rus přijal. Stáli před domem a kouřili. Anna ještě nevěděla, že Bindig přišel.
   "O čem přemýšlíte?" zeptal se Bindig. "O domově?"
   "I o domově," stroze odpověděl Varazin.
   "O Moskvě?"
   "Vy víte, že jsem z Moskvy?"
   "Myslel jsem si to," řekl Bindig, "a náhodou je to pravda. Máte rodinu?"
   "Jsem ženatý,"
   Bindig se na něho podíval a Varazin dodal: "Má žena je také v armádě. Jen nevím, na které frontě."
   Harmonika, myslel si Bindig, taková jako ta žena, která na tebe upírá pohled, který budeš vláčet s sebou, dokud nezestárneš a nezešedivíš anebo dokud mladý nezdechneš. Nervózně oklepl popel z cigarety a nevěděl, co by řekl. Chtěl si s tím Rusem pohovořit, ale kdykoli začal, vycítil, že se mezi nimi zvedá neviditelná stěna. Byla to cizota toho člověka.
   Tak tu stál Bindig, který přišel k Anně hledat pár hodin klidu, než se s ní zase bude muset rozloučit a jít pokračovat v řemesle, jemuž ho vyučili. A naproti němu stál Varazin, který mu bez zvláštního vzrušení řekl, že jeho žena také slouží v armádě a on ani nemůže přesně povědět, na jaké frontě. Pokusil se přiblížit Varazinovi. Tiše řekl: "Není dobře, že u vás posílají ženy do války. Je to ..."
   Chtěl to říci jinak, ale nepodařilo se mu to, protože v tom okamžiku viděl právě tak zřetelně jako tenkrát v noci veliké černé oči harmonikářky. Zmlkl.
   Varazin zlehka pokrčil rameny. Přitom řekl: "Neposílají je. Ženy jdou samy. Je nutné, aby šli všichni, kdo mají odvahu."
   "Ženy na frontu nepatří," umíněně trval na svém Bindig. "To není ženské řemeslo. Hynou při tom."
   Varazin mu neodporoval. Teprve po chvíli, když se díval za kouřem své cigarety, řekl: "Já myslím, že žena, která slouží v armádě, má větší vyhlídky zůstat naživu, než ta, která musí ve své obci snášet německou okupaci."
   "To si myslíte?"
   "To je dokázáno," řekl Varazin. "Nebudeme se o tom přít, protože je dost lidí, kteří viděli území, jež Němci měli kdysi obsazené."
   "Viděl jste je vy sám?"
   "Prošel jsem celou Bílou Rus. Po válce budete mít příležitost podívat se na dokumenty o tom."
   "Po válce ...?" řekl Bindig. "Pro vás je výsledek války už nezvratně jistý. Není to předčasné?"
   Varazin lehce zavrtěl hlavou. "Je jisté, že tato válka skončí. Německá armáda se zhroutí. To bude konec války a konec Hitlera. Doufám, že to také zažiji. Tvrdě jsem za to bojoval."
   "Můžete si na to počkat tady," řekl Bindig se stínem výsměchu, "aspoň budete mít jistotu, že se vám nic nestane. Anebo je to pravda, že ti, kdo se vzdají, jsou ve vaší armádě odsuzováni k smrti?"
   Varazin odhodil oharek cigarety do dvora. Podíval se na Bindiga. "Zdá se mi," řekl, "že vaši důstojníci toho o naší armádě vědí dost málo. Jinak by vám takové nesmysly nevyprávěli."
   Bindig slyšel Annu, jak v chodbě rachotí vědry. Počkal, až zase odešla do kuchyně. Potom řekl: "Nijak zvlášť mne to nezajímá. Ale jistě budete mít brzy příležitost pozdravit své lidi tady. Anebo si myslíte, že vaše armáda má v úmyslu zařídit se v postaveních, která si tu vybudovala, na věčné časy?"
   Varazin se poprvé usmál. "Jsem přesvědčen, že přijdou," řekl. "Na světě není nic jistějšího."
   "U vás je všecko jisté," řekl Bindig. "Není nic, co byste s naprostou jistotou nevěděl a nemohl předpovědět. Někdy mi to připadá podivné."
   Varazin se opřel o dveře a zdvihl ramena. Řekl: "Není na tom nic podivného. Máme svou představu o světě. Víme, co chceme, a také víme, na co zahynou naši protivníci."
   "Myslíte Německo?"
   "Ano, Německo." Po chvilce Varazin dodal: "Hitlerovo Německo."
   "Zahyne?"
   "To už jsem řekl."
   "Na co zahyne?"
   Varazin se usmíval. "Na to, že nad ním zvítězíme. Uděláme to důkladně."
   Nedal znát překvapení, když Bindig řekl: "Možná. Nevím. Máte silnější zbraně. Máte víc lidí a delší dech."
   "To je vojenská otázka," řekl klidně Varazin. "Jistě je to otázka rozhodující, ale je podmíněna několika věcmi, která vy nevidíte. Anebo snad o nich nechcete vědět. Nemáte lidi za sebou."
   "Chcete říci, že Hitler nemá lidi za sebou?"
   "Souhlasím s vámi," odpověděl Varazin. "Zdá se, že se chcete od Hitlera distancovat."
   "Poslyšte," řekl Bindig. "Vy jste Rus a já jsem Němec. Vedeme proti sobě válku. Otázka Hitlera přijde na řadu teprve později."
   "Zcela správně, ale Hitler tu válku začal."
   "Možná, že i v tom máte pravdu. Ale jak jste došel k přesvědčení, že naši lidé nestojí za Hitlerem? Vždyť konečně naši lidé vedou tuhle válku."
   "Bohužel, ale přesto podle mého názoru většina Němců za Hitlerem nestojí."
   "To je odvážné tvrzení," řekl Bindig. "Chraňte se iluzí."
   Varazin přikývl. Náhle se velmi tiše zeptal: "Stojíte vy za Hitlerem?"
   Bindig mlčel. Otázka ho nepřekvapila. Musela přijít, rozhovor se k ní stáčel. Ale přesto nevěděl, jak by měl odpovědět. Nakonec řekl: "Jsem voják. Bojuji proti vaší armádě. Za kým stojím, to při tom naprosto není důležité." Díval se do usmívající se tváře Varazinovy a poslouchal jeho odpověď: "Považuji vás za člověka, který sice bojuje v Hitlerově armádě, ale s Hitlerovými válečnými cíli nemá nic společného. Teprve od té doby, co jsem tady, jsem pochopil, že něco takového existuje. Dříve jsem si to představoval trochu jinak. Myslel jsem, že existuje nerozborná jednota Hitlerova systému a lidí, kteří za tento systém válčí. Ale naučil jsem se chápat, že tato jednota je velmi, velmi křehká. U vás se vyskytuje jakási lenost myslet. To brání takovým lidem jako jste vy prostě se distancovat od systému, za který bojují. A pak jsou tu představy, které vám vtloukli do hlavy o naší zemi a lidech. Kdyby Němci dokázali myslet samostatně a přesvědčili se o tom, v co věří, a zda to, co dělají, je správné, udělali by velice dobře."
   Bindig mu nepohnutě naslouchal. Potají Rusa obdivoval, protože bylo nutno mít odvahu, říci něco takového v jeho situaci. Ale možná, že to ani nebyla odvaha, nýbrž jen pevná jistota, pramenící z přesvědčení, že Bindig ho nemůže prozradit, aniž by ohrozil Annu.
   "Co po mně chcete?" zeptal se. "Chcete mne snad pohnout k tomu, abych přeběhl k Sovětské armádě?"
   Rus zdvořile řekl: "Přál bych si, abyste to dokázal."
   "Kdyby bylo po vašem, měl bych zbytek svého života strávit pod dozorem nějakého komisaře na Sibiři?"
   "Sibiř má horké léto a ledově studené zimy," řekl Rus, "ale zbytek vašeho života by byl podstatně delší, než zbytek života, který ještě zbývá Hitlerovu režimu."
   "Nešetříte námahou, abyste mi vysvětlil své názory. Proč vlastně? Jsem voják. Ve vašich očích jsem dokonce váš přímý nepřítel. Víte, proč vás nemohu vydat. Ale myslíte si snad, že bych to byl neudělal, kdyby se byly věci zběhly jen trošku jinak?"
   "Jsem přesvědčen, že byste to udělal," odpověděl Rus. "Ale přesto vás považuji za člověka, kterému stojí za to vysvětlit, že bojuje za nesprávnou věc. Vzpomínáte si na ten večer, kdy jste se pokoušel otevřít masovou konzervu svým nožem? Jste jeden z těch, kteří ještě nezašli na Hitlerův jed. Jste rozumný člověk. Námaha, kterou vynakládáte na špatnou věc, je hodná něčeho lepšího. Měl byste přestat sloužit ztracené věci a věnovat se něčemu rozumnějšímu."
   "A když to neudělám?"
   "Pokoušel jsem se poradit vám."
   Po chvíli dodal: "Ale o svém životě a o své budoucnosti ovšem rozhodujete sám."
   Bindig si zapálil novou cigaretu. Díval se přes dvůr a viděl, jak se vzdálené domky vesnice krčí ve sněhu. Z východu se nad vesnici blížilo pokašlávající U2. Neletělo vysoko. Nad vesnicí udělalo oblouk a vystřelilo dlouhou dávku.
   "Teď už ostřelují domy za bílého dne," zamumlal nezřetelně Bindig.
   Zdálo se, že Rus tomu rozuměl, ale nedal to na sobě znát. Po chvíli se neočekávaně zeptal: "Četl jste někdy Schillera?"
   "Ve škole. To už je chvíli."
   "Měl byste ho číst teď."
   "Mohl bych si ho koupit ve frontovém knihkupectví," řekl Bindig. "za marku pětadevadesát. Schillerovy vybrané spisy v polním vydání. Co byste si od toho sliboval, kdybych ho teď četl?"
   Rus pokrčil rameny a mlčel.
   "Poslyšte," zamyšleně řekl Bindig, "když jsem prodělával výcvik, měl jsem důstojníka, který četl knihy. Dozvěděl se, že také pro mne knihy něco znamenají. A ten mi doporučil, až budu jednou na frontě, abych si v klidné hodince mezi dvěma těžkými boji četl v Schillerovi. Že mi to dodá sílu a odvahu. Nedělal jsem nic takového."
   Rus mlčky sledoval pohledem U2, jež vysoko nad vesnicí dělalo kličku a kymácelo křídly. Potom řekl: "V naší armádě jsou lidé, kteří čtou Schillera, aby v něm načerpali sílu osvobodit Německo od Hitlera a jeho systému."
   Bindig lehce mávl rukou. "Nechme toho," řekl, "nevede to k ničemu. Proč jste se vlastně nikdy nepokusil dostat se přes frontu ke svým?"
   Rus chvíli mlčel. Nebyl nijak v rozpacích. Pozoroval U2, jež se klouzavým letem sneslo z výše, kroužilo nad vsí a tu a tam vystřelilo.
   "Podívejte se..." řekl konečně, ukazuje na letoun. "Naši piloti si berou míru ..."

   Brzy poté se stalo, že k rotě dorazilo pět Rusů. Přišli jednou ráno, límce plášťů pokryté jinovatkou, unavení, ale s bystrýma očima. Malí, nijak už mladí muži širokých tváří. Hlásili se u Alfa. Jeden z nich hovořil německy, ale i ostatní rozuměli povelům a znali jistý počet běžných výrazů. Německý svobodník, který je doprovázel, je předal Alfovi a zase odešel. Vydal se nazpátek cestou, kterou s Rusy přišel, a pochodoval vesnicí směrem k silnici vedoucí na západ. Zado byl v tu chvíli venku. Nesl kávu a chléb. Když se svobodník blížil, stál s plnou náručí chlebů před svou světnicí. Nejprve si nevšiml, že za jeho zády přichází Timm. Ale potom uslyšel poddůstojníkovy kroky a obrátil se k němu. Timm viděl ze své světnice pochodovat Rusy po silnici. Okamžitě poznal, že to jsou Rusové, ačkoli na sobě měli německé uniformy. Zavolal na svobodníka, který se neochotně zastavil. "Hej, co jsi nám to sem přivedl za ukořistěné Germány?"
   "Pět mužů," odpověděl svobodník, "jsou u vašeho starého."
   "To jsem viděl," rozzlobeně mručel Timm, "či si snad myslíš, že neumím počítat?"
   Svobodník se zašklebil. "Umět počítat je dneska důležité. Například těch pár cigaret, co fasujeme."
   "Nerozčiluj mě!" vyjel na něho Timm. Ale přece sáhl do kapsy a hodil svobodníkovi cigaretu. Byl to starší člověk, nedržel se při chůzi už nijak zpříma a obličej měl jako vydělanou kůži. "Rusové," řekl, když si zapálil, "abyste se vy roto konečně naučili, jak se vede válka."
   "Ježíšmarjá," vrčel podrážděně Timm, "nejpozději při příští podobné odpovědi přijdeš o pár stoliček, jestli ještě nějaký máš! Co má s těmi chlapy být?"
   "Švagre," nenuceně řekl svobodník, "já nejsem Sibyla, já všecko nevím. Já jsem je sem jen dovedl. Co tu mají vyvádět, ví váš starý. Ta cigareta je dobrá. Nemáte jich od té sorty víc?"
   "Zmiz!" vztekle mu poradil Timm. "Koukej zmizet, než tě pokouše prase!" Potom odešel k Alfovi a Zado si loktem otevřel dveře světnice. Shodil chléb na stůl a konev s kávou postavil vedle. Potom řekl Bindigovi: "Už to zase začíná, drobečku. Právě sem dorazilo pět vlasovců. To zas bude hotové nanebevstoupení. Kdybych se před touhle akcí moh hlásit na marodku, bylo by mi líp ..."
   O hodinu později stáli v pozoru a Timm listoval v zápisníku. Četl: "Zadorowski, Bindig, Paniczek ..." Potom přečetl ještě dalších sedm jmen.
   "Vystoupit z řady!" rozkázal. "Počkáte na mne u kanceláře."
   Odcupali, zatímco Timm rozdílel služby zbytku roty.
   Před kanceláří si Zado hlasitě odplivl do sněhu a posunul si čepici do týla. Poškrábal se v slepených vlasech a lhostejně prohodil k ostatním: "Kluci, ještě jednou si to hnízdo pořádně prohlídněte! Tak se mi zdá, že se vydáme na cestu, na kterou nebudeme potřebovat moc zavazadel. Jestli se nevrátíme a budeme bradou vzhůru, tak holt jsme jeli špatným směrem."
   Timm přišel za několik okamžiků. Už z dálky křičel: "Tak rychle, rychle, neočumujte tu jako Zulukafři! Nastoupit! Nebo si myslíte, že tu s vámi budu slavit narozeniny?"
   Těch deset se postavilo do řady a Timm proběhl kolem nich do domu.
   Alf seděl v kanceláři a hovořil s těmi pěti Rusy. Všichni znali pár slov německy a především rozuměli vojenským povelům. Jeden z nich tlumočil, čemu ostatní nerozuměli. Tito vojáci se ve srovnání s vojáky průzkumné roty zdáli velmi staří. Timm si je prohlížel a pokoušel se vypátrat, co vězí za podivnými výrazy jejich tváří. Nebyly to ustrašené ani nedůvěřivé obličeje, a přece v nich bylo možno vyčíst obojí. K tomu vypadali trochu prohnaně, Timm potají uvažoval, co tito vojáci dokáží. Jen počkejte, říkal si, já se na vás podívám zblízka! Já vás proženu, že vyplivnete plíce, a jestli nepoběžíte bez plic dál, můžete si táhnout, odkud jste přišli, jako že se Klaus Timm jmenuju!
   "Hotovo?" zeptal se Alf. Timm přiložil podle předpisu ruku k čepici a odpověděl: "Hotovo, pane poručíku. Těch deset mužů nastoupilo před domem."
   "Děkuji." Alf se opět obrátil k Rusovi, který ostatním dělal tlumočníka: "Budete teď začleněni do jedné ze skupin naší roty a poprvé s ní půjdete do zaměstnání. Až budeme odvoláni, odjedeme na cvičiště a odtamtud vyrazíme do akce." Rus to přetlumočil ostatním. Nijak to s nimi nehnulo.
   "Pokuste se," řekl Alf, "seznámit se s ostatními vojáky skupiny, pokud to půjde. Budete na sebe navzájem odkázáni. Je dobře, když jeden zná druhého. Smluvte se spolu na několika slovech, kterými se v určitých případech budete moci rychle dohovořit. Poddůstojník Timm vás v tom bude instruovat. Ostatní vojáci, s kterými budete nasazeni, jsou zkušení lidé. Dávejte dobrý pozor, co dělají, není to jejich první akce. Ti už se vyznají."
   Rus opět tlumočil. Potom se Alf zeptal: "Chcete ještě někomu podat nějakou zprávu, než půjdete do akce?"
   "Ne," odpověděl Rus, "nemáme co komu vzkazovat."
   "V pořádku." Alf se zdvihl. "Nastupte tedy venku s ostatními."
   Když odešli z místnosti, Timm se familiárně zeptal: "Poručíku, co je to za figury? Na mne to dělá dojem, že to jsou buď velcí gauneři, anebo ulejváci, kteří se dali napálit."
   Alf se znuděně usmál. Přistoupil k Timmovi a zůstal před ním stát.
   "Řečeno poctivě, nijak vám tuhle akci nezávidím."
   "Odkud přišli?" chtěl vědět Timm. Strčil si palec za opasek a tázavě se na Alfa podíval. "A k čemu je potřebujeme?"
   "Jsou z toho Vlasovova spolku," odpověděl Alf. "Mám tu jen krátký přípis z divize. Bývalí trestanci, kteří teď u nás vojančí. Osvobodili jsme je, a tak to dělají z vděčnosti anebo z nenávisti k bolševikům, co já vím."
   "Trestanci?" protáhl Timm. "Političtí?"
   Alf pokrčil rameny. "O tom nic přesného nepověděli. Dost možná, že to ani divize přesně neví. Asi se to už také nedá nijak překontrolovat. Ale to nám může být jedno. Skutečnost, že jsou to lidé, které bolševici trestně stíhali, nám dává záruku, že do toho půjdou jako draci."
   "Ten výraz 'trestně stíhali' se mi líbí!" s úšklebkem poznamenal Timm. "A co s nimi máme vyvádět zrovna my?"
   "Jen klid, vyčkejte času," radil mu Alf, "nejpozději dnes večer se dá očekávat rozkaz k akci. Mám tušení, že je to něco, při čem budeme potřebovat lidi, kteří mluví rusky."
   Timm se znovu zašklebil. "Skoro jsem si to myslel. A to nám je posílají teprve den předtím?"
   "Pořádně si ty chlápky ještě dneska vypůjčte," řekl Alf, "ať ukážou nějaký výkon."
   "Na to se můžete spolehnout!" zazubil se Timm. "Já jim proženu kostry. Ti budou na ty svoje cely ještě toužebně vzpomínat!"
   Vyšel s Alfem přede dveře a vojáci se postavili do pozoru. Timm si je chvíli prohlížel, a potom docela náhle a neočekávaně zařval: "K zemi!"
   Rusové se vrhli na zem poslední. Neporozuměli krátkému, ostrému povelu, a reagovali teprve tehdy, když viděli, že se němečtí vojáci vrhají do sněhu. Timm, obě ruce v bok, docela tiše zavelel: "Vztyk!"
   Když stáli, přistoupil až těsně k řadě vojáků a výhružně řekl: "Zchromli jste. Moc dlouho jste se flákali. To chcete jít na tancovačku se spojařkami, anebo do akce, hm?"
   Bylo ticho. Vtom se Timm otočil a křikl na tlumočníka Rusů: "Račte otevřít hubu a říct těm druhým, co povídám! Nebo jste mi taky nerozuměl?"
   "Ano," houkl Rus.
   "Áno ... áno ..." opičil se po něm Timm. "Copak takhle mluví člověk? Jak se to říká?"
   "Ano, pane poddůstojníku."
   "To si ještě nacvičíme!" slíbil mu Timm. "Tak do toho, přeložte jim to!" Rus mluvil k ostatním. Vyslechli ho nepohnutě.
   Alf stál několik kroků opodál a s rukama zkříženýma za zády se díval. Když byl Rus s tlumočením hotov, obrátil se Alf na Timma a řekl: "Přijdu se za vámi podívat. Můžete odejít cvičit."
   "Ano, pane poručíku," odpověděl Timm. "Vpravo v bok, pochodem v chod. Směr břeh řeky."
   Na zasněžené louce u řeky dal rozkaz zastavit a sám zůstal stát ve vzdálenosti dvaceti kroků. Potom k sobě zavolal Zadá. Ten k němu doběhl a postavil se do pozoru. Ostatní byli příliš daleko, aby rozuměli, co Timm říká. Zašklebil se na Zada a tiše řekl: "Abyste si nemysleli, že mi přeskočilo. Dneska vám proženu perka. Máme tu ty Rusy, a ti potřebujou drezúru. Máte smůlu, že se při tom svezete. Ale to si později vynahradíme. Jasné?"
   "Jako vždycky!" zašklebil se Zado. "Poletí s námi?"
   "Když v příštích pár hodinách nevypustí duši, tak ano," řekl Timm. "A ty řekneš ostatním, oč jde. Koukejte se vytáhnout. Jasné?"
   "Jasné," odpověděl Zado. Timm vrhl pohled na vojáky, kteří v očekávání stáli na břehu. Potom náhle na Zadá zařval: "K zemi!"
   Zado se poslušně vrhl do sněhu. Když mu Timm kázal vstát, byl bílý od hlavy až k patě.
   "Jak se to říká?" zařval Timm.
   "Rozuměl, pane poddůstojníku!" stejným zařváním odpověděl Zado.
   "Zařadit!"
   Zado běžel zpět k ostatním a Timm vytáhl z kapsy blůzy píšťalku. Pomalu se loudal k vojákům. Když už stál před nimi, svým břeskným hlasem jim oznámil:
   "Panstvo! Vy jste skupina určená pro příští akcí. Bude to tvrdá akce, to vím už teď, a budeme potřebovat tvrdé chlapy, ne bačkory. Měli jste dlouho pokoj a kosti vám zrezavěly. Ale my budeme na druhé straně potřebovat pořádné kosti, a já vám ty vaše ještě pořádně proženu, než odletíme. Budeme potřebovat tvrdé kosti a silné plíce. Když je nebudete mít, zůstanete na druhé straně ležet, a nikdo už vám nepomůže. Ještě mi budete za to vděční, co si tu dnes užijeme. A kdo by si chtěl stěžovat na zacházení, ať to udělá písemně a stížnost odevzdá mně. Já ji předám veliteli roty. Stížnosti přijímám nejdříve pozítří večer. Nějaké dotazy?"
   Rus tlumeně překládal. Timm počkal, až skončí. Potom klidně řekl: "Nasadit přílby. Rukavice dolů. Poklusem v klus ...!"
   Nechal je běhat v kruhu. Po půlhodině poprvé přiložil k očím dalekohled a podíval se na jejich tváře. Bylo devět hodin. Dal nasadit ochranné masky.
   Když si Zado nasazoval masku, zamumlal směrem k Bindigovi, který stál vedle něho: "Do oběda jsme hotovi."
   Timm dal rozkaz plazit se sněhem s maskami na obličejích. Pečlivě dbal, aby se stále plazili panenským, dosud nezdupaným sněhem. Přistihl tři vojáky, kteří si povolili filtry ochranných masek, aby se jim lépe dýchalo. Dva z nich byli Rusové. Určil tři jiné, mezi nimi Bindiga, a rozkázal: "Vy tři jste ranění." Potom poručil vojákům, kteří si uvolnili filtry, vzít ty tři na záda a nést je. První se zhroutil po dvaceti krocích, ale zase se vzchopil a vlekl svůj náklad dál. Po dalších dvaceti krocích se zapotácel, strčil do druhého a oba upadli. Třetí se u nich supavě zastavil a složil svůj živý náklad ve sněhu.
   Timmův hlas v té chvíli zněl jako hlas nějaké uštěkané drbny. Ostatním povolil přestávku a tři s ochrannými maskami hnal dolů k řece. Řeka hluboko zamrzla, potom napadl sníh a znovu mrzlo. Tak se stalo, že povrch hladiny tvořil drsný, zrnitý led, jehož trhliny a hrany byly ostré jako nůž. Timm zůstal stát na břehu, v ústech píšťalku, ruce za zády. Přimhouřil oči a štval vojáky přes led. Už nevykřikoval povely, teď už jen pískal, aniž na píšťalku sáhl. Písklli jednou, znamenalo to pro vojáky, že mají běžet. Písklli dvakrát, museli se vrhnout k zemi a plazit se vpřed. Timm pískal v pravidelných půlminutových intervalech. V deset hodin byly kombinézy těch tří na kolenou a loktech rozedrané. Timm zavelel: "Pozor!" Nechal vojáky několik minut stát na ledě. Potáceli se.
   "Tak do toho!" řekl Timm ostatním. "Rozkaz zní: Udělat se neviditelnými." Ukázal jím kus zasněžené roviny, do které na západě vybíhal pruh lesa.
   "Udělat se neviditelnými jednotlivě. Samopal musí mířit na mou postavu tady na břehu, vojáka nesmí být vidět. Za čtvrt hodiny se podívám dalekohledem. Koho uvidím, přidá se k tanečníkům na ledě. Odchod!"
   Otočil se a šel zpátky k břehu. Tři vojáci stáli ještě pořád na stejných místech.
   "Běžet! Poserové!" Založil pěsti do boků, píšťalku opět sevřel mezi zuby. Pískal a vojáci běhali nebo se plazili po ledě. Bral píšťalku z úst, jen aby vykřikl nadávku. Po deseti minutách se jeden z Rusů zhroutil a zůstal ležet na ledě. Slabě pohyboval hlavou, ale nebyl schopen se zdvihnout. Timm udělal skok na led, a rázem stál před ležícím vojákem.
   "Vztyk!" křikl. "K zemi!" Několikrát to opakoval bezvýsledně. Přimhouřil oči. Vysunul bradu a bez ustání na vojáka řval. Veškerou sugestivní silou svého hlasu do něho tak dlouho bušil, až se voják pohnul. Nejprve se jen slabě pokusil natáhnout nohy. Timm okamžitě zařval: "Vztyk, vztyk!" Voják se namáhavě zdvihl. Ale sotva se postavil na nohy, dal mu Timm rozkaz běžet. Voják běžel. Kousek cesty se potácel, ale potom běžel zase normálně. Timm se za ním škodolibě šklebil. Když se voják po prvním "k zemi" poměrně rychle postavil na nohy, věděl Timm, že vyhrál. "Do toho, hovniválové!" Vrátil se zpátky na břeh a odtamtud na ně houkl: "Sejmout masky! A teď chci vidět pohyb!"
   Běželi příliš pomalu. Šetřili silami, všiml si toho. Nechtěli se vyčerpat až do krajnosti. Ale Timm skočil mezi ně a zaječel: "Jestli mi tu ale hned nezačnete běhat, dám vás zavřít za neuposlechnutí rozkazu!" Potom pískl dvakrát a muži se začali plížit.
   V půl jedenácté si vzpomněl na ostatní. Dalekohledem se povrchně podíval po pláni a zprvu je nemohl objevit. Pyšně si připomněl, to že je jeho škola. Ale v témž okamžiku si mazaně řekl: Jen si půlhodinku počkejte! Bude vám zima, a jak pohnete kostrou, Timm si vás najde!
   Několik minut před jedenáctou se plazili po ledě tři vojáci s nahými lokty a koleny. Šatstvo na nich bylo od ostrých střepin ledu rozedrané, a teď jim led pomalu rozdíral kůži. Timm je nechal plazit se těsně podél břehu, kde místy ještě vyčnívalo nad zamrzlou hladinu ostré, suché rákosí.
   Když na ledě uviděl první stopy krve, podíval se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Ihned se chopil dalekohledu a začal hledat ostatní vojáky. Ale ani jediného nebylo vidět. Timm nevěděl, máli se zlobit, či máli příčinu k radosti.
   Písknutím je přivolal z jejich skrýší. Potom pískl na tři vojáky na ledě a všem společně dal rozkaz nastoupit. Dal odložit zbraně a lhostejně řekl: "Přestávka. Kouřit dovoleno."

   Zado vytáhl cigarety z kapsy. Sedl si do sněhu na bobek vedle jednoho z obou Rusů, kteří se vrátili z ledu. "Nesedej si," poradil mu, "ráno budeš mít bolavý zadek a nebudeš moct chodit." Voják beze slova napodobil Zadův příklad, sňal přílbu z hlavy a sedl si na ni. "Zakuř si!" řekl Zado. Podal Rusovi cigaretu a zápalky. Rus si obojí vzal, ale ruce měl tak neobratné, že zlomil tři zápalky, než cigaretu zapálil.
   "Trochu unavený, co?" zeptal se Zado. "To nic. U nás to tak chodívá," Rus lačně kouřil.
   "Rozumíš německy?"
   "Rozumím všecko," odpověděl voják, "ale mluvit ne dobře."
   "Jmenuji se Zadorowski," řekl Zado slavnostně a podal mu ruku. Rus ji přijal. Tiše se zeptal:
   "Polák?"
   "Ne. Z Dusseldorfu."
   Zamrkal na Bindiga, který dřepěl na své přílbě o kousek dál.
   "Tak co, už to zase jde?"
   "Když nepřijde nic horšího!" odpověděl Bindig.
   "Byl nemocný," řekl Zado Rusovi, "dnes je poprvé zase ve službě."
   Rus přikývl. "Může udělat ještě horší?" zeptal se šeptem. Zado mu ukázal hodinky a lhostejně řekl: "Teprve za hodinu bude polední přestávka."
   Alf přišel deset minut před skončením zaměstnání. Letmo přejel pohledem po vojácích, a když viděl rudé, zpocené tváře, obrátil se na Timma, který s očekáváním stál vedle něho:
   "Spokojen, poddůstojníku?"
   "Výkony poklesly, pane poručíku," odpověděl Timm, "ale my to zase dohoníme."
   "Vojáci," z ničeho nic řekl Alf, "dnes v noci se vydáte na cestu. Čeká vás důležitý úkol. Je to pro vás pro všecky veliké vyznamenání, že vám byl tento úkol svěřen. Každý není schopen dokázat tolik, kolik toho budete v příštích dnech muset dokázat vy. Vy jste, abych tak řekl, elita roty. Na výsledcích vaší akce velmi mnoho závisí, ale vy také máte nejlepší možnost svůj úkol splnit. Bolševické nebezpečí jsme prozatím zastavili. Teď jde o to, zasadit mu smrtelnou ránu. Muži jako vy to dokáží. Poprvé jsou mezi vámi ruští kamarádi. Společně s nimi půjdete do boje a zvítězíte. Vlast ve vás skládá veliké naděje. Bojujte tak, abyste se jednou nemuseli stydět před svými dětmi."
   Přiložil ruku k čepici a se slavnostním gestem se otočil. Zároveň řekl Timmovi: "Dejte rozkaz k návratu. Odpoledne je volno. Odjezd při setmění."
   "Vpravo v bok," klidným hlasem zavelel Timm, "pochodem v chod." Šel vedle poručíka, kousek před vojáky, kteří se unaveně ploužili sněhem.
   "Vaše děti..." zachrochtal Paniczek, "vždyť já už ani pořádně nevím, jak se děti dělají..."
   Ale Zado neposlouchal, co Paniczek říká. Se sklopenou hlavou podupával mezi Bindigem a Paniczkem a více k sobě než k nim potichu řekl: "Teď je to konečně venku, kdo dostane dovolení zasadit Rusům smrtelnou ránu. Hergot, to je ale čest! Vlastně bych ji docela rád přenechal někomu jinému ..."
   "Ticho!" křikl Timm v cele. "Zpívat, bando chromá!" Kdosi zanotoval "V dáli u Sedanu". Ale ještě než začali zpívat, Timm se obrátil a houkl: "Snad vám není do breku? Zpívejte nějakou od podlahy, a žádné smuteční pochody!"
   Za minutu zpívali šlágr, který začínal "Ohó, seňorito ...", a o osm minut později končil "pojď ke mně do malé gondoly!" Poslouchalo se to jako krákorání mutujících dětí. Ale Timm už se neotočil. Poručík se ho zeptal: "Jaká je nálada?"
   "Ujde to," odpověděl Timm. "Nijak zvláštní, ale to už se spraví."
   "Kdyby bylo víc času!" řekl Alf. "Měli bychom se o lidí víc starat."
   Timm přikývl. Potom řekl: "Těm chybí něco jiného. Nejsou tu děvčata. To se musí změnit. Jinak začnou jankovatět."
   "Děvčata ..." řekl trapně dotčený Alf, "to je složitý problém. To se nedá jen tak ..."
   "Právě," skočil mu do řeči Timm, "a proto se musíme postarat, aby se nějakým způsobem zase jednou dostali k děvčatům. Já to znám. Dělá to divy. Mám své zkušenosti."
   "V poledne se bude vydávat kořalka," oznámil mu Alf.
   Timm pochvalně přikývl: "Ta taky dělá divy."
   Za nimi se Zado zeptal jednoho z Rusů: "Měli už jste aspoň někdy v ruce nůž?"
   Rus se na něho nedůvěřivě podíval a řekl: "Nůž, ano. Už měli."
   "Doma? Nebo teď u nás?"
   "Teď. A doma."
   "Doma?"
   "Ano. Doma," přikývl Rus, "dobrý nůž. Vzala milice. Rukojeť železo. To v Německu jmenuje zabiják. Nůž v tom. Kombinace. Škoda. Moc dobrý nůž."
   "No vida," bručel Zado. Hlučně si odplivl. "Tak to jste u nás na správné adrese. Dokonce na té nejsprávnější adrese. Naše rota je totiž elitou divize. A tenhle spolek tady je elitou roty."
   "Veliká čest," řekl Rus. "Moc veliká čest." "Bodejť!" zavrčel Zado. "Celý svůj život jsem snil o takový veliký cti. Celý svůj život... "

   Příští ráno bylo bledé a šedivé. V časných jitřních hodinách trochu sněžilo, ale sníh byl řídký a krupičkovitý. Přikryl stopy minulé noci a bílý příkrov mezi frontami byl neposkvrněný. Místy byl natažen ostnatý drát, ale mezery byly veliké; zdálo se totiž, že Německo už nemá ostnatý drát.
   Ptáci se ještě neprobudili. Jinak je vojáci slyšeli každé ráno, ale dnes na ně bylo ještě příliš brzy. Byly to vrány, jež se na noc usadily v ojíněných větvích stromů a ráno za nelibozvučnéno krákorání vzlétaly za potravou. Někteří vojáci měli z vran strach a stříleli po nich. Říkalo se, že klovou mrtvým oči a vůbec se živí rozkládajícím se masem. Strážný v křídelní díře postavení, jež se táhlo před vesničkou Haselgartenem, byl unaven. Také měl strach z vran. Jmenoval se Puhlwitz a ve válce byl od samého začátku. Pět let mu vrány nevadily, ale teď se jich začal bát. V bezbarvém úsvitu pozoroval strom stojící nedaleko jeho díry. Sedělo jich tam půl tuctu, nepohnutě přikrčené a tiché.
   Za půl hodiny začnou rámusit, myslel si voják. Ale na mou duši, dneska jim dám na dobrýtro takovou, že se tomu stromu budou celý den vyhýbat jako moru! Broky by měl člověk mít. Střílet na vránu karabinou je směšná věc. To by člověk mohl zrovna tak lovit minometem krtky. Ručním granátem je člověk nedostane. Slyší, jak letí, a než vybuchne, vzlétnou. To není jako s rybami.
   Hergot, co jsme se tenkrát v Polsku nalovili ryb ručními granáty! Ale to už je za námi. Kdoví, jestli ještě vůbec někdy nastanou tak klidné časy, aby si člověk mohl vyjít na ryby. Rozhodně to na to nijak nevypadá.
   Zívl a klepl botou o botu. Bylo chladno. Sáhl po karabině a bezmyšlenkovitě několikrát přejel rukou po studené hlavni. Nemáme tu kulomet ani k ochraně boků, pomyslel si. A co se tu má dít, až to začne? Já se svou karabinou a šesti ručními granáty, a na druhé straně Rusové! Nalevo není celých sto metrů nikdo, teprve dál je kulomet sousední roty. Jestli to Rusové zmáčknou tady, nezůstane tu jediné oko suché! Doufejme, že mi sem aspoň zezadu pošlou lidi. A když ne, tak zbývá jediná věc: odpoutat se! Ale co ten volný prostor tady vzadu až k lesu?
   Sáhl po cigaretě a zapálil si. Měl na sobě strážní kožich a pod přílbou teplou kuklu. Večer mu sem do díry přinesli dvě pancéřové pěsti, a od té chvíle už se tu necítil dobře. Tyhle pancéřové pěsti jsou nevypočitatelné, myslel si. Copak člověk ví, jestli to nespustí už při trochu tvrdším nárazu? Co když to vybouchne, hned jak člověk nastaví hledí? U sousedů tuhle někdo zatáhl za šňůru ručního granátu, a on mu bouchl v ruce. Ale ostatní říkali, že si do něho vkládal rozbušku sám, a že to byla ta s modrou čepičkou, co se zapaluje se zpožděním. Co se stane, když do toho člověk strčí kapsli s modrou čepičkou, a ono to přesto nebouchne se zpožděním? Ti vedle tu čepičku už nenašli, a toho chlapa se taky už zeptat nemohli. Ale tyhle dny neměli vůbec žádné žluté rozbušky.
   Tak na to člověk zajde. Tak, anebo když přijdou Rusové. My se odtud nedostaneme. Není to možné. Opřel se o hlaveň pušky a pozoroval zemi nikoho. Nic se nehýbalo. Pruh země, ve kterém se povalovalo několik kousků výstroje rozbitých minomety a dávno zasněžených. Za ním byla linie Rusů. Když se člověk dobře podíval, viděl hromádky sněhu, vyházené z děr. Rusové si vybudovali postavení těsně u lesa. Mohou si to dovolit, říkal si voják, vědí, že tu nemáme dělostřelectvo. Kde vůbec nějaké máme? Pátravě se zadíval k lesu. Kdybych tak byl tou špinavou vránou a mohl se tam porozhlédnout. Co to tam vzadu všecko mohou mít? Foukl kouř cigarety k zemi. Díra byla úzká. Když se otočil, narazil na pancéřové pěsti. A pohnulli nohama, šlapal po ručních granátech.
   Hergot, pomyslel si, štěstí, že konečně vzali na vojnu toho agenta s vysavači, co bydlí vedle. Luisa sice všecku krásu nepobrala, ale kdo může vědět, jestli se ten chlápek přece jen nepokoušel něco si s ní začít? Že je to starý proutník, to na něm bylo vidět. Jako všichni agenti. A Luisa se dala napálit spoustou mužských, než kápla na mne. Kdo ví, co taková ženská nevyvádí, když se člověk nedostane domů celá léta? Už je setsakramentsky načase, aby tahle pitomá válka vzala nějaký konec. Trvá už dost dlouho, a teď už se stejně nedá nic vyhrát. Teď už se dá jenom prohrát.
   Podepřel si pušku o předprseň a znuděně mířil po vránách. Ale ani ho nenapadlo, aby po nich střílel. Bylo ráno, a ráno bylo na frontě ticho. Jediný výstřel, a všecko kolem by se rázem rozbouřilo; mekot samopalů odnaproti, palba z pušek od nás, a celý ten rámus by trval nejmíň půl hodiny. Lepší je mít klid. Klid je dobrá věc. Mít tak nějaké místečko vzadu u štábu. Ti tam vědí, co je to klid. Hergot, proč jsem se nestal šoférem. Mají ti chlapi život...
   Zbystřil pozornost. Daleko za ruskou frontou se ozval výstřel z děla. Rychle se podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. Na tu trošku palby, kterou je vždy k ránu obšťastňovali, bylo ještě brzy. Vtom uslyšel daleko vpravo zavýt granát. Instinktivně vtáhl hlavu do ramen a poslední věc, které si všiml, než se skrčil v díře, byly vrány, které jako na povel vzlétly. Granát dopadl o několik set metrů dále vpravo do země nikoho. Ale ještě než vybuchl, rozehřmělo se za frontou Rudé armády dunění mnoha výstřelů a už neustávalo. Puhlwitz naslouchal se široce rozevřenýma očima. Slyšel, jak se zavytím přilétají první granáty. Ty dopadaly blíže. Při výbuchu vydávaly ječivý, kovový zvuk, jako když na sebe narazí dvě ocelové desky. A jasný, chladný vzduch tomu zvuku dodával cosi dunivého. Bylo to jako při bouři, když blesk splyne se zahřměním. Puhlwitz skláněl hlavu níž a níž. Ve tváři se mu objevil vystrašený, bezradný výraz, protože voják Puhlwitz věděl ze zkušenosti, že to je bubnová palba, která se střílí jen před útokem.
   Ještě byl naživu, když do palby zasáhly minomety. Zprvu to byly velké kalibry, jejichž střely s klokotáním a sycením dopadaly téměř kolmo z velké výšky. A potom vybuchla docela blízko první mina z gardového minometu. Tu zdvihl Puhlwitz bleskurychle hlavu a podíval se na protější stranu. Hádal správně.
   Nad náspy střeleckých okopů spatřil přílby. V každém okopu nejméně tři. Rychle stáhl hlavu zpět, protože vedle jeho díry šlehla do sněhu poslední řada jedné minové salvy. Dvaatřicet výbuchů, pomyslel si. Nebo je jich víc? Soused to odskákal. Kdo tohle přežije, bude mít víc štěstí než rozumu. Tyhle miny dopadají v dosti malém rozptylu.
   Dopadají hustě jako déšť. Explodují kousíček nad zemí a rozstřikují strašnou spoustu střepin. Bože můj, myslel si Puhlwitz, ti nám dávají! Jak jen se odtud dostanu? Po minometech vpadla do koncertu baterie raketových děl většího kalibru. Rakety přilétaly s děsivým zavytím, ve kterém se zdálo být cosi lidského. Jako by vybuchovaly s výkřikem. Ale vytí, s kterým přilétaly, bylo horší než jejich detonace. Puhlwitz zjistil, že se začíná potit, a strhl si kuklu zpod přílby. Už se neodvažoval vystrčit hlavu, protože okolí se výbuchy zrovna vařilo. Hřmění už vůbec neustávalo a výbuchy splývaly. Ztratil schopnost vycítit, zda granát letí přímo na něho.
   Po půlhodině velká děla zmlkla. Jen minomety ještě střílely. A mezi výstřely minometů a výbuchy min Puhlwitz náhle zaslechl, jak na druhé straně naskakují motory. Slyšel to docela zřetelně, protože mnoho motorů naskočilo ve stejný okamžik. Tanky! Puhlwitz byl na východní frontě dost dlouho, aby to rozpoznal. T 34 se dá poznat už z dálky podle zvuku motoru a rachotu výfukových rour.
   Palba neumlkla, ale zeslábla, a těžké zbraně teď střílely na cíle, jež musely být hlouběji vzadu, v lese či za lesem. Za Puhlwitzem kdosi běžel rozrytým sněhem a táhle křičel: "Tanky zpředůůů!" Byl to poručík, který velel úseku. Byl špinavý a v obličeji měl krvavý šrám. Pobíhal od díry k díře a křičel po pancéřových pastích. Nejistými pohyby položil Puhlwitz obě pancéřové pěsti, které měl ve své díře, na násep před sebou. Vrhl pohled na druhou stranu a bleskurychle zase zatáhl hlavu. Na druhé straně začali střílet ze samopalů. Docela pomalu zase vystrkoval hlavu, aby se podíval, co se děje. Nad krytem měl jen oči. Ale to stačilo, aby uviděl první tank, který vyrazil z lesa. Byl to bíle natřený ocelový kolos, a než vyjel na volný prostor, porazil několik stromů. Dělo měl natočené skoro vodorovně kupředu. Tank skočil přes zasněženou terénní vlnu a kolébavě se rozjel k střeleckým okopům. Za ním se rozstřikoval sníh vyhazovaný pásy. V mlhovině rozvířeného sněhu rozeznával Puhlwitz malé hnědé postavy, sedící za věží tanku. Podařilo se mu v pořádku zdvihnout hledí pancéřových pěstí. Když vzhlédl, tank už se valil mezi ruskými střeleckými okopy a z lesa vyrážely další. Motory řvaly. Do rachotu výfukových rour se mísila palba z pušek. Potom vyšlehl z děla vedoucího tanku první žlutomodrý ohnivý jazyk a granát zasvištěl vzduchem. Jak široký byl na druhé straně les, tak dlouhý byl řetěz tanků. A z děl všech těchto tanků ve stejném okamžiku vyšlehly plameny výstřelů. Tanky mohly být na padesát či šedesát metrů daleko, když se Puhlwitz vztyčil a vystřelil první pancéřovou pěst. Vystřelil jen tu jednu, protože když střela padla do sněhu vedle prvního tanku a několikrát se odrazila od země, vyšlehl z děla tohoto tanku granát, který Puhlwitze o půl vteřiny později zabil.

   Bindig seděl vedle telefonisty a bušil pěstmi do stolu, na kterém stály tři telefonní přístroje. Byl tak, jak odběhl z cvičiště, v promočené kombinéze, přílbu na hlavě a samopal šikmo přes prsa.
   Telefonista si rozvážně zapálil novou cigaretu. Sfoukl zápalku a řekl Bindigovi. "Špatné vyhlídky. Když se některá jednotka tak dlouho nehlásí, tak něco smrdí. Musíš mít trpělivost, až se zase ozve centrála..."
   Byl večer. Odpoledne se Bindig dověděl, že u Haselgartenu došlo k mohutnému útoku. Nikdo mu nemohl říci, jak situace vypadá. Skončili výcvik. V noci měli odletět. Ale Bindig nebyl jedinou myšlenkou u akce, která na něho čekala a jež nepochybně znamenala poloviční sebevraždu. Myslel už jen na Annu.
   "Tak dělej...!" netrpělivě pobízel telefonistu, "zavolej ústřednu ještě jednou. Tam přece musí vědět, co se děje!"
   Telefonista byl nudný, neveselý svobodník. Potáhl ze své cigarety a řekl: "Hned. Ale ne tak rychle po sobě. Jinak si na mě otevřou hubu. Možná, že tvou ženu dávno evakuovali."
   "Kdo by ji měl evakuovat!" vyjel na něho Bindig. "Ty jsi asi v životě nezažil ruský útok. Do té vesnice se dá z fronty dohodit kamenem."
   "Dalo!" opravil ho svobodník. "Je to od tvé ženy pěkná blbost, usadit se tak blízko za frontou. Moje sedí v Bavorech. Tam ještě vůbec nevědí, že je válka."
   Bindig chtěl něco říci, ale v tom okamžiku v telefonní skříňce zazvonilo a telefonista si stáhl sluchátka na uší.
   "Vlaštovka," řekl do mluvítka, jež mu viselo na řemení na prsou, "co je se Sedmispáčem? Dostanu ho? Rukulíbám, miláčku ..." Udělal nemotornou poklonu děvčeti, jež s ním po drátě hovořilo. Pak zakryl mluvítko a řekl Bindigovi: "Už je to tu. Fasovali jste už vůbec čokoládu?"
   Ve sluchátkách se ozval vzdálený hlas. Potom v nich zapraskalo a hlas zazněl zřetelněji. Telefonista dobře rozuměl a zeptal se: "Sedmispáč? Tady je Vlaštovka. Prosím o informace o útoku dnes ráno."
   Rychle smáčkl knoflík na jiném přístroji a ukázal na pár sluchátek ležících vedle na stole. Bindig se jich chopil, ale měl na hlavě přílbu a všiml si toho teprve teď, když si chtěl sluchátka nasadit. Chvatným pohybem ji strhl a hodil za sebe. Uslyšel hlas po drátě tak jasně, jako kdyby mluvil jen o několik domů dále.
   "Má zpráva nebude nijak podrobná, kamaráde. Zatím je o tom známo jen málo. Útok začal za svítání. Půl hodiny dělostřelecké palby, potom tanky a pěchota. Tanky prorazily dost daleko, ale k polednímu se stáhly k Haselgartenu. Tam se ještě bojuje. Pokud je známo, máme ve vsi dosud opěrné body. Ještě nějaké otázky?"
   "Zeptej se ho, jestli někoho evakuovali!" chvatně požádal Bindig.
   Telefonista oklepl popel z cigarety a lhostejně se zeptal: "Je známo, jestli byl někdo evakuován?"
   "Evakuován?" slyšel Bindig, jak říká hlas. "Vesnice byla vyklizená. Až do útoku tam byla ubytována rota letectva, tu odtamtud k polednímu vytáhli. Zato tam přišly jiné jednotky. Tankoborníci a pěchota."
   Telefonista se podíval na Bindiga. Bindig rychle přemýšlel, ale na nic už se nezeptal. Telefonista lhostejně řekl do mluvítka: "Děkuju, Sedmispáči. To bylo všecko."
   Potom stáhl sluchátka s hlavy a řekl Bindigovi: "Nedělej si starosti. Jestli tvá žena skutečně ještě byla ve vesnici, když odtamtud brali ty letce, jistě odjela s nimi. Musíš prostě čekat, až se ohlásí. Pošli ji do Bavor. Neumíš si představit, jak ti si tam..."
   Bindig se zvedl a sebral přílbu. Hodil telefonistovi na stůl krabičku cigaret a šel ke dveřím. Svobodník uznale protáhl koutky a zavolal za ním: "Kdybys to snad později chtěl zkusit ještě jednou ..."
   "Děkuju," řekl Bindig ve dveřích, "nebudu už mít příležitost. Ale kdyby ses dozvěděl, že ji evakuovali, tak mi to povíš, až se vrátím ..."
   Telefonista přikývl. Strčil cigarety do kapsy a křikl přes rameno: "Až se vrátíš, ohlas se!"
   Venku, na cestě k baráku, ve kterém byli ubytováni, potkal Bindig Timma.
   "Tak co je?" zeptal se poddůstojník. "Tváříš se, jako kdybys prodal kozu a ztratil peníze."
   "Nic," odpověděl Bindig, "nic se nedá zjistit."
   Timm dal hlavu na stranu a přimhouřil jedno oko. Řekl: "Muselo to jít sakramentsky rychle. Rád bych věděl, co se stalo s tím naším spolkem."
   "K polednímu byla rota odvelena."
   "Odvelena?" povytáhl Timm obočí. "Říkáš odvelena?" Bindig přikývl. "Víc se nedalo zjistit."
   "Doufejme, že vzali s sebou aspoň naše zavazadla," řekl Timm. "Mrskni sebou ještě hodinku na slamník. Potom dostanete výstroj."

   Rozrytým sněhem silnice, jež protínala Haselgarten, sunul se malý osobní vůz. Byl to džíp s nástavbou ze dřeva a plachtoviny. Vojáci, kteří v něm seděli, měli na sobě olivově hnědé uniformy a kožešinové čapky s rudou pěticípou hvězdou. Byli to tři muži. Řidič, který se s klením vyhýbal trychtýřům po granátech a bez ustání louskal slunečnicová semínka a slupky vyplivoval oknem, a dva důstojníci, kteří seděli za ním a přidržovali se držadel, protože vozidlo se kolébalo a kymácelo. Jeden z těch dvou měl hubenou, světlou tvář a světlé oči. Obočí měl plavé. Druhý, usedlejší, zavalitější typ s malýma kulatýma očima a velmi tmavou, jakoby koženou pletí, rozmrzele vrtěl hlavou.
   Podíval se stranou na svého průvodce a bez zvláštního zájmu se zeptal: "Jak se cítíte po tak dlouhé době ve své staré rodině, soudruhu?"
   Oslovený se usmál. Podařilo se mu to vzdor poskokům, které džíp dělal. Potom odpověděl: "Dobře. Musel jsem na tento okamžik dlouho čekat."
   Jeho společník se zakabonil, protože bolestně narazil hlavou na výztuhu střechy vozu. Volnou rukou si sáhl na spánek a nevrle zabručel: "Člověk vyvázne bez zranění ze spousty bojů, ale jediný takovýhle prskolet by mu polámal všecky kosti v těle!"
   Řidič, který čas od času zaklel, řekl hlasitě, aby to oba důstojnicí slyšeli i přes hřmot, působený motorem tohoto lehkého vozidla: "Čert aby je vzal! Rozbijou silnici, až člověk každým okamžikem čeká, Že mu praskne osa! Já jsem to vždycky říkal, že ti tankisti neberou vůbec žádný ohled na to, co se děje za nima."
   "Na to, co se děje před nimi, ho taky neberou," uklidňoval ho zavalitý pasažér. "Jeď pomaleji, s tímhle autem chceme dojet až do Berlína!"
   Ve vesnici se téměř nic nezměnilo. Jen stejnokroje vojáků byly jiné, a vedle mnoha děr v silnici byly nové díry ve stěnách domů, které ještě stály. Bylo po boji. Ve vsi se ubytovalo několik zásobovacích jednotek a štábů. O několik kilometrů dále na západ zaujala Rudá armáda nová postavení. Ještě je zajišťovaly tanky, ale už jich téměř nebylo zapotřebí. Na protivníkově straně nebyla žádná koncentrace jednotek, která by stála za zmínku a jež by dovolovala nějaký překvapující protiútok. Rudá armáda se nezastavila proto, že by snad obrana byla příliš silná, nýbrž proto, že bylo dosaženo určeného cíle. Rudoarmejci se zakopali a opevnili svá postavení. Bylo to těžké, kopat ve zmrzlé půdě střelecké okopy, ale mohli to dělat nerušeni nepřátelskou palbou, protože tanky projely o kus dál a kryly výstavbu nových postavení. Teď nastal klid.
   Zavalitý důstojník znovu narazil hlavou do železné tyče střechy. Zaklel a řidič pochvalně přikývl. Důstojník zasténal, třel si bolavé místo a řekl: "Hrome, co je tohle za válku! Jestli to takhle bude vypadat až do Berlína, dojedu tam se zavázanou hlavou. Jak to děláte, Varazine, že nenarazíte?"
   Oslovený se usmál a řekl: "Měl jste si nasadit přílbu, soudruhu politruku."
   "Přílbu!" prskal jeho společník. "Přece si v hlubokém zázemí nebudu nasazovat přílbu! Co by si o mně vojáci pomysleli?"
   Řidič se zeptal: "Je to ještě daleko?"
   "Ne," odpověděl Varazin, "už jen pár set metrů. Ten statek, co vidíte tamhle před námi."
   "Ta žena je jediný Němec, který tu zůstal?" zeptal se politruk.
   Varazin přikývl.
   "Hmm ..." zamručel druhý důstojník, "udělá to člověku dobře, až se podívá na tu ženu a představí si, že je Němka. Dá se jí v něčem pomoci?"
   "Myslím, že ne," řekl Varazin. "Je velmi rázná. Ona už si poradí sama. Měli bychom na ni upozornit jednotky ve vsi. Kromě toho by bylo dobře, kdybychom jí mohli dát nějaké potraviny."
   Politruk si opatrně ohmatával bolestivé místo na hlavě. "Hrome," bručel, "ráno tam bude boule. Je to ostuda. Potravin není tady vpředu zrovna nadbytek. Ale něco už uděláme. Můžete to zařídit sám. Budete mít častěji příležitost navštívit ji."
   Varazin okamžik mlčel. Díval se přes řidičovu hlavu na silnici. Potom řekl: "Prosil jsem, abych se směl vrátit ke své jednotce. Je teď v novém postavení, dále na západ."
   Druhý důstojník se dobromyslně usmál. Pokusil se přátelsky položit Varazinovi ruku na rameno, ale rychle ji stáhl zpět, protože vůz vjel do díry a on se musel přidržet. Když vůz jel opět klidněji, řekl: "Mají dost příčin, proč si vás nechali tady ve vsi. Málokdo žil tak dlouho za německými liniemi jako vy. A to postavení vpředu... o tom teď nemluvme, dlouho tam stejně nebude. Máme teď velmi dobré výchozí postavení. Tady v těchto místech jsme udělali do fronty menší bouli. Takovou, jakou budu mít zítra ráno na hlavě. Ale ta boule ve frontě má rozhodující význam. Vsadil bych se, že to Němci ještě vůbec nepochopili..."
   Varazin se nepohnutě díval vpřed. Přitom tiše řekl: "Vždy jsem bojoval na frontě. Proč už bych teď neměl? Byla to má naděje, která mi dodávala sílu. Či si snad myslíte, že to pro mne bylo lehké, celý ten dlouhý čas si hrát na hluchoněmého a nedělat nic?"
   "Jen počkejte," dostal odpověď. "Nebude dlouho trvat a zase budete velet rotě. Ještě je čas. Až zase vyrazíme, vaše přání se vám splní. Teď je vás zapotřebí tady. Mějte trpělivost."
   Vůz se pomalu kolébal vpřed a politruk se tiše, aby mu řidič nemohl rozumět, zeptal: "Rád bych vám položil ještě jednu otázku, soudruhu Varazine. Je to záležitost, na kterou se člověk nemůže ptát jako na jiné věci. Je při tom nutno ..." Sáhl si na bradu a chvilku si třel do modra vyholenou pokožku.
   Varazin se na něho podíval pln očekávání. "Jen mluvte!" vybídl ho.
Druhý důstojník se zatvářil velmi vážně. Upřeně se zadíval na knoflíky svého pláště a zeptal se: "Ta žena...co k ní jedeme... chápejte mne správně, měl jste... je váš vztah k ní, vzhledem k..."
   "Dovolte mi," klidně ho přerušil Varazin, "na to se dá lehko odpovědět. Ta žena mne k sobě přijala. Je to žena čistého charakteru a není fašistka. Také není komunistka, a nikdy nebyla. Komunista jsem já. A mám ženu, která je na frontě. Nejsem člověk, který by si z našeho boje dělal galantní dobrodružství. Jestliže to odpovídá na vaši otázku..."
   "Děkuji," řekl druhý důstojník, "promiňte mi. Musel jsem se na to zeptat. Byla to má povinnost."
   "Chápu," odpověděl Varazin. "Vaše otázka mi nebyla nijak nepříjemná. Nemám co skrývat."
   Varazin se na chvíli odmlčel.
   Ticho přerušil politruk. "Poznáváme ty Němce stále lépe. Ženy, jako je tato, si budeme muset vážit. Pročpak to asi všechno dělala?"
   Varazin se kousl do rtu. Neměl co skrývat. Ale ještě soudruhovi nepověděl o všem, co se zběhlo v době, kdy žil za německou frontou. Zamlčel Bindiga a sám vlastně nevěděl proč. Neměl co skrývat. Ani své setkání s Bindigem. Ale zamlčel je, a to ho už teď začínalo trápit.
   Zatímco se mlčky díval na silnici, slyšel, jak jeho soused říká: "Možná ještě měsíc, a znovu zase vyrazíme. Valit se budeme. Povedete novou rotu. Zbytek vašich starých lidí jsme rozdělili. A jaké asi najdeme Německo? Jaké Německo to asi bude, po zkušenosti, kterou jsme udělali jen v tomto jediném případě ..."
   Když se vůz s trhnutím zastavil před statkem, politruk zasténal a zvedl se. Když vystupoval, řekl řidiči: "Ty máš mé zdraví na svědomí! Po tomhle houpání jsem už jen půl člověka. Pojď s námi a trochu se ohřej. Aby ses na zpáteční cestě lépe vyhýbal děrám!"
   Anna stála ve dveřích. Slyšela vůz přijíždět. Udělala mužům krok vstříc, a když Varazin přiložil ruku ke kožišinové čapce, tiše řekla: "Georgiji, proboha, já tomu pořád ještě nemohu uvěřit. Zůstanete teď tady, nebo budete zase muset ustoupit?"
   "Zůstaneme," s úsměvem řekl Varazin, "dáme se na pochod na západ. Ustupovat už nebudeme." Ukázal na svého společníka a řekl: "Chtěl bych vám představit náčelníka politické skupiny našeho pluku, Anno. Je tím, čemu se v Německu říká komisař. Přišel se podívat na ženu, která zachovala Rudé armádě důstojníka. Soudruh Balašov."
   Stiskla si ruku s malým zavalitým mužem v hnědém plášti. Potom odstoupila stranou a gestem ruky je pozvala do domu. "Pojďte dál," vybídla vojáky, "mám na kamnech trochu teplé kávy, žitné kávy. Doufám, že se napijete..."


   Seděli na lavici v místnosti, před kterou stál strážný a do níž nesměl nikdo vstoupit. Oni sami ji mohli opustit, ale nesměli se ukazovat na letišti. Až bude letoun připraven, odpochodují odtud přímo ke vstupnímu otvoru. Bude tma a nikdo je neuvidí. Pravděpodobně je neuvidí ani pilot, protože průvlak mezi pilotní kabinou a nákladovým prostorem bude uzavřen.
   Sedělo tam šestnáct vojáků, a kdyby byli šli, jak teď vypadali, přes letiště, každý strážný by na ně bez výzvy střílel.
   Byli oblečeni do zemitě hnědých stejnokrojů Rudé armády. Nic na těch stejnokrojích nechybělo, ani široké nárameníky, ani rudé hvězdy.
   Stejnokroje nebyly nové. Na jejich sukně byla spousta skvrn. Skvrny po oleji, špíně a zaschlé krvi. Na leckterém stejnokroji ještě nebyly zašity díry po střelách, jež zabily jeho posledního majitele.
   Vojáci si toho téměř nevšímali. Prožívali tupou, napětím nabitou hodinu před startem. Byla to doba, kdy se zdálo, že se hodiny zastavily. Pět Rusů, kteří seděli pohromadě v jednom koutě, mlčky civělo na podlahu. Od chvíle, kdy se s ostatními posadili do této místnosti, nevyměnili jediné slovo.
   Zado je koutkem oka pozoroval. Když odvrátil pohled, všiml si, že Bindig, který seděl vedle něho, se rovněž dívá na Rusy. Strčil do něho.
   "Ty," řekl tiše, "já bych rád věděl, co ti si teď myslí."
   Ostatní parašutisté klímali nebo hráli karty, hádali se o barvu vlasů nějaké ženské, jakési společné známé, nervózně pokuřovali nebo ukusovali čokoládu, kterou dostali na cestu. Timm ležel natažen na lavici, hlavu opřenou o stěnu; zdálo se, že spí.
   "Jestlipak vůbec myslí?" zeptal se Bindig.
   Zado   pokrčil   rameny. Sáhl po cigaretě a zamyšleně řekl: "Já myslím, že ano. A na co myslíš ty? Na Annu?"
   "Nech toho," po chvilce řekl Bindig, "já přemýšlím o tom, co z tohohle bude."
   "Z čeho?"
   "Z tohohle," řekl Bindig a rukou ukázal na stejnokroj. "Z tohohle, a z toho, co přijde."
   Zadovo čelo bylo náhle plné vrásek. Ve tváři se mu objevil měkký výraz, který se nijak nehodil k jeho ostrému profilu. Pomalu položil ruku Bindigovi na koleno a řekl: "Chlapče, přestaň přemýšlet. Teď není na přemýšlení vhodná chvíle."
   Desátník, kterému patřilo půl bedny bolsu, se plácl dlaní do stehna. "Já jsem to přece věděl, že dneska vyhraju! Jako vždycky! Těsně předtím, než se odtud odlepíme, prohrajete, vy mezuláni, všechny peníze, a než je od vás potom vyinkasuju, tak mi pochcípáte! Tentokrát se bude platit předem!"
   Bindig zavrtěl hlavou. Kožešinovou čapku si furiantsky posunul na stranu. Bylo možno ho považovat za podnikavého rudoarmejce. Ale jeho tvář se k takovému dojmu nehodila. "Nelíbí se mi to," řekl, "nikdo po mně nemůže chtít, aby se mi to líbilo."
   "Taky se nikoho neptali, jestli mu to dělá potěšení," zavrčel Zado, "nebo se snad na něco takového pamatuješ?"
   "Dvě esa!" křikl vlastník bolsu. "Kalhoty dolů!"
   "Jestli má válka vypadat takhle, tak už pro ni nejsem k potřebě," řekl Bindig Zadovi.
   Ten si nevrle odfrkl. "Upokoj se. Ono je to úplně fuk, v jaké uniformě člověk zdechne."
   "A já ti říkám, že už nejsme vojáci," prohlásil Bindig, "jsme gauneři. S touhle uniformou na těle už nejsme vojáci, ale gauneři."
   "A já ti říkám: Přestaň přemýšlet! Budou se ti z toho třást ruce. Lidi jako my na to umírají."
   "Neměli bychom to dělat," tlumeně řekl Bindig, "nedá se to zodpovědět."
   "Ty děláš, jako bys za to měl odpovídat ty. Kdo na ten nápad přišel? My, nebo štáb?"
   "Ještě jednu!" křičel desátník, "a ještě jednu! On už si tě tatíček z té svatby odvede!"
   "Hnusí se mi to," řekl Bindig, "ještě nikdy se mi to tak nehnusilo jako teď."
   Zado zavrtěl hlavou. Potom tiše řekl: "Ježíšmarjá, kdybys tak chtěl pochopit, že to nikoho nezajímá. Ty máš dělat jen jedno, totiž to, co ti Timm poručí. Víc ne. Ty nemáš za nic odpovědnost a nikoho nezajímá, jestli jsi nešťastný nebo nejsi. Jen kdybys to tak chtěl laskavě pochopit."
   "Co by s námi asi udělali Rusové, kdyby nás chytili v téhle uniformě?" zeptal se Bindig.
   Zado unaveně mávl rukou. "Žvýkej čokoládu a nepřemýšlej o tom. Nebo snad máš strach?"
   "Je to snad strach, když říkám, že to považuju za lumpárnu?"
   "Vyložili by si to jako strach. A ty bys mohl být ještě rád, kdyby udělali jenom to a neříkali, že to je velezrada."
   "Není to strach."
   "Ne. Spíš hloupost."
   "Zado," řekl Bindig, "přece mi nebudeš vyprávět, že tobě je to jedno. Já vím, co si myslíš. Nemusíš mi nic říkat, já vím přesně, co si myslíš."
   "Jen hoď ty svý tři pitomý krále na stůl!" hulákal desátník. Mával kartami: "Tak dělej, dělej! Tohle bude něco stát!"
   "Přemýšlení je pro nás nedovolený přepych," řekl Zado. Zapálil si novou cigaretu, zamyšleně vyfoukl kouř a díval se za spirálami, jež se tvořily v dusném ovzduší místnosti. "Já jsem si vždycky myslel, že ty sis na to právě tak zvykl jako já. Co bys chtěl? Já to všecko znám, ale co bys chtěl? Jsme v tom po krk a musíme pokračovat. To je jediná možnost dostat se z toho. Všecko ostatní, co děláš, ti pomáhá jen k tomu, abys docela určitě zdechl. U polních četníků, v trestním praporu, nebo někde jinde. Můžeš mi prozradit, k čemu má ještě člověk přemýšlet?"
   "Kluci, táhněte karty!" povykoval desátník. "V hromádce jsou ještě dvě esa! Ještě se všecko dá vyhrát!"
   "Chápeš to?" zeptal se Zado. ,Já už jsem se s tím smířil. Není východiska, kromě jediného — že zůstaneš na druhé straně. A z toho mám strach."
   "Strach?"
   "Ano. Strach, že mě tam odprásknou. A zrovna tolik strachu z toho, že to neudělají. Já nevím, jestli to chápeš. Ale ono to ani není zapotřebí. Zapotřebí je jen jediná věc: Musíš pochopit, že my jsme generace kejvalů, kterou pomalu zpracovávají na hnojivo. Naše jediná možnost je přečkat to. Potom budeme moct otevřít zobáky. Možná. Ale jistý to není..."
   "Jsme zbabělci," řekl Bindig, "to jistý je."
   "Držte huby!" náhle zařval Timm. Trochu se nadzvedl a zkrabatil čelo. "Ten kravál si běžte dělat někam jinam! Radši se ještě prospěte!"
   Znovu se opřel hlavou o stěnu a hráči karet hráli oko dál. Hovořili teď tlumeněji. Rusové si zapálili cigarety. V jejich očích bylo cosi neblahého, ustrašeného.
   "My zbabělci," trpce řekl Zado, "my strašní zbabělci zase za ty nácky dneska nebo zítra v noci vytáhneme nějaký kaštan z ohně, přesně jak oni to chtějí."
   "Právě proto," řekl Bindig. "Já to teď vím. Děláme to proto, že jsme příliš zbabělí neudělat to. My oba. Víme přesně, co se děje, ale dřepíme tady a čekáme na Timmovy rozkazy. Tak je to."
   "Jak já budu rád, až budu mít tenhle životu nebezpečný nesmysl za sebou," zasmušile řekl Zado, "jak já budu rád! Dám se naverbovat do prvního cirkusu, na který narazím. Třeba jako osvětlovač. Nebo jako čistič stájí. To je jedno, jen už abych to měl za sebou..."
   Strážný strčil hlavu do dveří. Řekl jím, aby se připravili, protože letoun za půl hodiny odstartuje.
   Ale oni byli připraveni a neměli už nic na práci. Dostali všecko, co dostat měli. Zbraně, trhaviny, ruční granáty, zápalné nálože. Na opascích jim visely bílé pláště, a až bude nutné, natáhnou si je. Stačilo chopit se padáku a v zástupu odpochodovat k letounu. To bylo to poslední, co měli na práci.
   Timm se zdvihl a popotáhl si opasek. Ve stejnokroji rudoarmejce vypadal odvážně.
   "Vztyk, mládenci," křikl, "začíná to být vážné!"
   Okamžik počkal, než se všecko utišilo. Potom úsečně promluvil: "Chlapci, jdeme teď na druhou stranu ukázat jim, co dovedeme. Nikdo neví, jak to dopadne. Každý z nás může padnout. Ale to je jedno. Máme obtížný úkol, který na nás bude klást tvrdé požadavky. Ale my jsme v posledních dnech tvrdě trénovali. Trénovali jsme tak tvrdě, že někteří z vás ještě mají obvazy na kolenou. Právě tak tvrdě splníme svůj příkaz. Vrátí se ten, kdo je tvrdý, myslete na to. Ukážeme jim, že umíme právě tak dobře udeřit, jako umí armáda utíkat. Nabruste si nože, chlapci, dneska v noci nezůstane naživu nikdo, kdo vám vběhne do spárů. Dneska v noci zrudne sníh krví! Do toho, připravte se!"
   Hráči schovali karty. Desátník nedůvěřivě strkal ke světlu lístek, na který si napsal výhry. Rusové se zdvihli a poopravovali si výstroj.
   "To je to," řekl tise Zado Bindigovi, "vždycky když takhle spustí, na všecko se zapomene. To vždycky vidím, co ze mne udělali. Potom je Klaus Timm můj nejlepší kamarád a já cítím průvan u dveří kabiny a trhnutí, jak se napíná lanko, a další, když se otevře padák. Cítím, jak se mi škube v ruce samopal, a nejradši bych hlasitě křičel. Slyším všecky povely a vidím se, jak prolézáme na Krétě horama, rukávy vyhrnuté, v koutku úst cigaretu. Vidím všecka děvčata, která na nás kdy mávala — ach, co jsme to jenom za odporné onuce!"
   Letěl jen jeden letoun. Bylo jim v něm těsno. Mačkali se jeden na druhého, a každý z nich si myslel: 'Až se budeme vracet, nebudeme tu sedět tak namačkaní.'