Letoun letěl ve veliké výšce. Plul vysoko nad mraky a hukot jeho motorů nebylo na zemi slyšet. Byl to přestavěný junkers, zařízený na přepravu osmi mužů s lehkým bojovým výstrojem. Dveře měl zasouvací, protože těch osm vojáků vyskakovalo ze stroje s padáky.
   Venku kralovala noc. Hluboká, nekonečná čerň, postříkaná hvězdami. Mraky, zplstěné do beztvaré, šedě se třpytící hmoty, potácely se jen několik set metrů nad zemí. Bylo novoluní a až na mlhotavé blikání hvězd nebylo světla. Jen prázdné, hrůzu nahánějící ponuré ticho, trhané řevem leteckých motorů, jinak nic. Muži v letounu to věděli. Ven se dívat nemohli, protože stroj neměl okna. Ale přesto věděli, co je očekává, až se vyřítí z dveří, znali těch několik set metrů pádu tichým, vždy znovu neznámým prostorem mezi zemí a kupami nočních mračen. A potom země.
   Ve stroji bylo těsno. Jediná slabě namodralá bezpečnostní žárovka osvětlovala kabinu plnou výparů vojáků, pachu jejich zpocených těl, řemení a tabákového kouře, kterým byly jejich stejnokroje nasáklé. Osm mužů sedělo vedle sebe na úzkých lavicích podél stěn, trupy trochu předkloněné, nakřivené popruhy padáků. Hrncovité přílby, potažené strakatým maskovacím plátnem, jim chvílemi klouzaly do čela, protože ještě neutáhli řemínky pod bradou a za ušima. Jejich ruce, položené na kolena, se nepohnuly, byly jako odumřelé, anebo sebou neklidně, bezděčně, trhavě škubaly. Šikmo přes prsa, na maskovací kombinéze, právě tak strakaté jako potah přílby, jim visely krátké samopaly, podobné hračkám. Byly to italské beretty, mnohem odolnější proti blátu a vlhkosti než samopaly německé. Že by měli ještě další zbraně, nebylo na nich vidět. Ruční granáty nastrkali do kapes kalhot, pistole do vnitřních kapes kombinéz. Ostatní kapsy skrývaly náboje, tabulky čokolády, zápalnice a balíčky obinadla, cívky drátů a rychle působící zablety pro otupení bolesti.
   Jen jediný z mužů neměl samopal. Mezi nohama mu stála nádoba s výbušnými náložemi. Tu měl dopravit na zem. Byly to trhaviny takového druhu, že se do nich dalo bušit perlíkem bez nebezpečí, že by explodovaly; výbušniny naprosto spolehlivé, jimž vysokou explozívnost dodávala teprve nepatrná podlouhlá rozbuška, vkládaná až několik málo minut před zamýšleným výbuchem. Voják to věděl. Když jednou neměl vázací drát, přibil nálož k mostnímu pilíři dvanácticoulovým hřebíkem, než do ní vsunul rozbušku. Byl v tomto oboru specialistou a jeho kamarádi věděli, že spíš se zřítí obloha, než by nevybuchla nálož připravená tímto malým, útlým vrchním číšníkem z hotelu Stadtkrone ve Stuttgartu.
   Obličeje vojáků vyjadřovaly tupou neúčast. Byly to tváře mladých, silných mužů, pro tuto noc začerněné sazemi, aby nebylo vidět světlé skvrny, až budou někde ležet několik metrů od nepřátelských stráží a číhat na příznivý okamžik, aby je přemohli. Rysy obličejů nebylo možno rozeznat. Mluvili spolu jen málo. Nebylo toho mnoho, o čem by spolu hovořili. Úlohy byly rozděleny. Každý z nich věděl, co má dělat. Na plastickém stole a v bedně s pískem se týden seznamovali s územím, do kterého seskočí; tucetkrát nacvičovali všechny podrobnosti nebezpečné akce, z leteckých snímků znali každou vyvýšeninu půdy, každý vodní tok a každý možný úkryt v kraji, do kterého letěli. Byli dobře živení a dobře vyzbrojení. Měli všechny znalosti potřebné k úkolu, jaký jim byl svěřen. Uměli dokonale zacházet nejen s vlastními zbraněmi, ale i se zbraněmi nepřítele. Byli vycvičeni v řízení motorových vozidel a v radiotelegrafii, v technice zacházení s výbušninami a v kladení min. Znali půl tuctu různých způsob, zabíjení. Samopalem a dýkou se zasouvací čepelí, zastrčenou v kapse na lýtku, pistolí a hranou ploché dlaně.
   Most, který byl jejich cílem, stál jen několik minut letu za ustrnulou frontou, zakopanou ve špinavé, podzimně vlhké půdě někdejších hranic Polska a východních Prus. Psal se rok 1944 a zbývaly ještě dva měsíce do Vánoc. Armády stály proti sobě v zákopech. Rudá armáda vyčkávavě, nabírajíc dech k příštímu úderu; unavena ústupem, nervózně organizujíc obranu a připravujíc se na další náraz, otřesená armáda německá.
    Most byl masivní stará konstrukce z kamenných kvádrů a betonu. Po kolejnicích nad jeho pilíři projížděly transporty až těsně k frontě. Střelecké divize a tankové prapory. Plošinové vagóny s motorovými vozidly a gardovými minomety, materiál, munice a lidé. Vlaky duněly dnem i nocí, protože německá armáda už téměř neměla letouny, které by je mohly napadnout. Valily se k vykládací rampě, narychlo postavené poblíž fronty, a odtamtud mizely v hlubokých lesích. Bouře už se ohlašovala, a tento letoun s osmi vojáky na palubě byl jedním z mnoha pokusů oddálit její začátek. Byl něčím jako raketou vystřelenou do bouřkových mračen s nadějí, že bouři zadrží.
   Letoun se vznesl z polního letiště daleko za německou frontou. Pilot znal tento druh letů. Frontu přeletěl ve veliké výšce. Potom vedl stroj hluboko do ruského zázemí, než jej zase obrátil na zpáteční kurs. Gonio mu ohlásilo, že za několik minut bude nad místem, kde má výsadek seskočit. Kývl na radistu a do hrdelního mikrofonu ohlásil: "Připravit!" Potom přiškrtil motory, až jen slabě bublaly, a klouzavým letem se snášel k zemi.
   Radista se protáhl otvorem v přepážce do kabiny. Zastihl výsadkáře, jak zavěšují karabiny výtažkových lan na kovové lano. Stáli v řadě za dveřmi, v tomto okamžiku ještě zavřenými. Poddůstojník zkontroloval, zda jsou všechny karabiny zavěšeny na laně. Potom se postavil ke dveřím jako první.
   "Zítra v noci ve dvě!" řekl radista poddůstojníkovi. "Přesně ve dvě hodiny rozsvítíte signální světla. Jistě nás uslyšíte. Kromě toho bude jasné počasí. Prohlédněte místo přistání, aby se tam nepovalovaly nějaké krámy. A jestli budete mít raněné, udělejte jim nosítka a přivažte je na ně. Dveře jsou dost vysoko."
    Poddůstojník přikývl. Jeho začerněná tvář zůstala nepohnutá. Byl vysoký; v maskovací kombinéze vypadal trochu neohrabaný.
    V tom okamžiku se z klaksonu na stropě ozvalo první dlouhé zabzučení. Radista trhnutím odsunul dveře. Vítr poškubával stejnokroji vojáků. Vedral se do letounu a naplnil ho čerstvým chladným dechem noci. Poslední v řadě řekl muži před sebou: "Noci už jsou sakramentsky studený ..."
    Potom zabzučel klakson podruhé. Letoun klouzal jen několik desítek metrů nad zemí. Poddůstojník vyskočil první. Noc ho pohltila bez jediného hlesu. Muži se tlačili ke dveřím, jednou rukou táhli nad hlavou karabiny, zavěšené na laně. Čtvrt minuty po zabzučení bylo letadlo prázdné. Radista zatáhl dveře. Stroj ještě chvíli klouzal s přitlumenými motory, ale potom je pilot vehnal do obrátek a táhl prudkou křivkou do mraků, stále výš a výš.
   Venku se na tmavých hedvábných zvonech padáků kývalo osm mužů. Země se blížila. Pod nimi bylo ticho. Rovinatá pláň s křovinami a podzimně holým listnatým lesem. Muži neslyšně klesali k zemi, očekávajíce náraz. Každý z těch osmi si byl vědom, že příští noci, než je letoun odveze zpátky, několik z nich zemře.