A-26 Invader
Spitfire
Hurricane, P-51 Mustang, Aero L-159
Za rozbřesku jsme se s ještě napůl spící společností rozloučili a spěchali na vlak. Na nádraží v Ústí nás měl čekat jeden Pepův kamarád Hošti, který měl jet s námi, ale selhal a nepřišel. Bylo také domluveno, že v Roudnici před nádražím na nás bude čekat Pepův přítel Hančlík, ten den jsme ale opradvu neměli mít příliš mnoho štěstí na dodržení původního plánu. Vydali jsme se z roudnického nádraží pěšky, ale sotva jsme vstoupili do centra města, zastavilo před námi auto. Jestli jel Hančlík okolo náhodou, nebo jestli si na nás na poslední chvili vzpomněl, jsem se nedozvěděl, sotva bych si totiž kdy myslel, že někdo může mluvit víc nezřetelně a potichu než já, ale tenhle člověk mě předčil :o). Z jeho rozhovoru s Pepou (i když, jak mi potom Pepa sám prozradil, taky nerozuměl všemu :o) jsem se dozvěděl, že z plánované prohlídky Hančlíkova nově otevřeného obchodu s počítači sešlo, ale že nás alespoň doveze k domu jiného Pepova přítele z kolejí, se kterým máme na letecký den jít. Vystoupili jsme u domu na okraji města a Jandysovo ochotná maminka nám prozradila, že už na letiště vyrazil, ale že mu zavolá a řekne, ať na nás někde počká. Abych pravdu řekl, bylo mi to celkem jedno, ten den mi přeci šlo o letadla, ne o přátele :o). Krátce poté, co jsme prošli kontrolou lístků, jsme na Jandyse narazili. Pepův způsob vítání převzaný z filmů Svéráz ruského národního lovu a Svéráz ruského národního rybolovu je nezapomenutelný :o).
Počasí letadlům nepřálo. Bylo hodně větrno a silně zataženo, jednu dobu to dokonce vypadalo, že se během půlhodiny spustí bouřka. Taková smůla nás ale naštěstí nečekala. Když jsme přicházeli, končil právě dopolední program a měla následovat přestávka před hlavním programem, který začínal ve 14:00. Stejně jako v Hradci bylo všude spousta stánků s různými blbostmi, samozřejmě hlavně s leteckou tématikou. Šli jsme se podívat na parkující letadla - byla shromážděna na trávníku a přístup k nim byl zamezen zábradlím. Okolo zábradlí se podle mého odhadu mačkalo dobrých 500 lidí, takže pro hezký záběr některého z miláčků musel člověk minutku počkat :o). Ani jsem se nedivil, že v té mase lidí jsme Pepova přítele ztratili (nebo on ztratil nás, jak se to vezme :o). Na dohled jsme měli britský Spitfire a Hurricane, dobré stroje z konce války. Spit však měl bohužel příšerné maskování, prý však originálně zachovalé z působení v Izraeli. Dále se tam představovaly dva výkonné americké stroje z letadlových lodí, ale zklamalo nás, že prakticky veškerou plochu jejich povrchu zabírala křiklavá reklama na sponzora - Redbull. Opodál zářil stříbrný střední bombardér B-25 Mitchell. Stříbrný proto, že z něj údajně Američané seškrabali barvu, aby získali větší nosnost pro pumy. Bohužel úplně zakrýval další americký bombardér, tentokrát taktický A-26 Invader. To nám bylo strašně líto, protože jsme ho oba znali z hry Panzer General, kde to byla prakticky jediná účinná zbraň proti těžkým německým tankům. Kterékoliv jiné letadlo bychom asi s klidným srdcem nechali objektivům našich fotoaparátů uniknout, ale že máme přijít o tohohle miláčka, s tím jsme se nemohli vyrovnat.
Co se dalo dělat, měli jsme hlad a šli jsme najít nějaké obžerstvení. Místo toho jsme našli vzlétající trojplošník Fokker Dr.1 z první světové války. Pilot krátce předváděl nádhernou přízemní akrobacii a potom si to namířil ke vzdálenému kopci. Než jsme stihli vytáhnout foťáky, odletěl tak daleko, že už by z něj nebylo mnoho vidět. No nic, říkali jsme si, že se určitě vrátí. K našemu překvapení se tak nestalo, ten den jsme ho již nezahlédli :o(. U obžerstvení jsme mohli obdivovat řadu dalších veteránů, tentokrát z řad motorových vozidel - šlo především o dobové motorky a džípy. Pepa se tu zcela nečekaně setkal se strejdou a bratrancem, který nás pak část leteckého dne doprovázel.
Pak už začal hlavní program. Svou provozuschopnost předvedli téměř všechny stroje, které nás zajímaly, bohužel kromě A-26. Fotografoval jsem hlavně americký Mitchell, ostatní letadla byla na pěknou fotku příliš malá a rychlá. Když Mitchell svou produkci skončil, vydali jsme se znovu ke stání letadel, abychom A-26 zastihli neblokované jinými. To se podařilo, ale i tak bylo zaparkováno příliš daleko. Nedalo mi to, nechtěl jsem odejít s prázdnou. Za zábradlím předtím stálo pár lidí s organizátorským lístkem, doufal jsem, že teď nějakého najdu a oslovím. Samozřejmě se všichni organizátoři propadli do země, takže jsem zavolal na jediného člověka, který poblíž zabradlí stál. Mladé paní jsem vysvětlil, že jsme přijeli zdaleka a že si nechceme americký bombardér nechat ujít a jestli je možné, aby nás k němu někdo pustil. Jak jsem čekal, řekla, že by to chtělo zeptat se někoho z pořadatelů, ale když okolo sebe žádného neviděla, s příjemným „Tak pojďte“ před námi otevřela dvířka.
Připadlo nám, jako bychom vstoupili do ráje. S pocitem pýchy jsem sledoval stovky lidí, jak se tlačí na zábradlí. Šli jsme rovnou k vzdálenému bombardéru a já jen čekal, kdy na nás někdo vystartuje s tím, že tu nemáme co dělat. Nestalo se tak a my jsme k A-26 došli až na dotek (a Pepa neodolal a musel si na něj, stejně jako potom na Mitchella, sáhnout :o). Při pohledu zblízka zepředu jsem pochopil, proč se s ním v Panzerovi tak snadno ničily tanky. Rozeznávání zbraní není zrovna můj obor, ale jestli jsem to správně odhadl, tak z jeho předku vyčnívalo 8x20mm kanónů. S těmi musel pancíř krájet jako máslo :o). Našel jsem si ideální místečko na záběr - chtěl jsem, aby byly vidět jak kanóny, tak krásná postranní malba. Byl jsem v takovém transu, až jsem si ani nevšiml, že zároveň v pozadí fotím startující vrtulník - musel mě na to upozornit až někdo u fotky :o). S tím mi film skončil, můj propočet, že by mi měly zbývat dva snímky byl špatný :o(.
Na Roudnickém nádraží jsme si oba zjistili vlaky zpět. Do Ústí jsme měli cestu společnou, ale hlavně jsme dospávali to, co jsme o Garden Sud Party nestihli. Když jsem dojel do Mimoně, čekaly mě dvě hodiny chůze pěšky, protože domů nám železnici bohužel nezavedli. Ale ten výlet za to rozhodně stál.
Michal
Na hlavní stránku